0
0

14. února

Naše výprava začíná na ruzyňském letišti v 17:00. Na sraz všichni přicházejí včas, dokonce není ani třeba pronést obligátní větičku „Ještě tu není Sokolík“. Po odbavení a pasové kontrole čekáme nějakou tu půldruhou hodinu v letištních prostorách, Vojta s Píťou si dávají své první předražené pivo této výpravy a před osmou hodinou odlétáme do Budapešti, odkud nám před půlnocí vzlétá k nebi letadlo do Bangkoku.

15. února

Do Thajské metropole jsme dorazili kolem 4. hodiny odpolední místního času. Než jsme prošli pasovou kontrolou, převlékli se, vyměnili peníze a udělali další nezbytná opatření, byla už tma. Z letište jsme vyjeli vagónem třetí třídy na bangkokské nádraží Hualamphong. V nováčcích (mezi které se já, světoběžník, již samozřejmě řadit nemohu) vyvolává cesta smíšené pocity: špína, hic, puch, a ve tváří Thajců žádné ze slibovaných úsměvů. Po příjezdu na nádraží jsme si zakoupili jízdenku do Nong Khai na čtvrteční večer, a poté, co jsme zjistili, že kanálem k řece Chao Phraye již nejezdí žádná loďka, jsme se nechali oškubat dvěma tuktukáři, kteří nás hodili poblíž našeho prvního ubytování New Merry V Guest House poblíž legendární ulice batůžkářů Khao San. Ubytování bylo celkem laciné, a tak poté, co jsme se osprchovali a najedli posledních svačinek od maminek, jsme si vyšli na krátkou procházku po nejbližším okolí. Ochutnali jsme na začátek pad thai, nudle s bambusovými výhonky, vajíčkem a drcenými arašídy. Po ochutnávce changa, místního piva, jsme se postupně dotrousili na pokoje a poprvé usnuli v jihoasijském metropolitním dusnu.

16. února

Nuže, za námi je první den v Thajsku. Po náročné cestě jsme si k ránu přispali, abychom kolem 11. hodiny dopoledni vyrazili na Ratanakosin, královský ostrov při východním břehu řeky Chao Phraya. Nejprve jsme se ocitli u místního Národního muzea, a tak jsme se rozhodli se do něj podívat. Na vyobrazeních pralidí, co tu v pravěku jezdili kamenným tuk-tukem, jsme našli i jednoho, co nás vezl zrovinka včera. Během trmácení se k objektu nás pojal značný hlad a žízeň, a tak nakonec všichni pod tíhou mé (tedy Pavlovy) manipulace svolili k tomu, ze poprvé pozřou pravou thajskou kuchyni (den předtím jsme si vystačili s oněmi svačinkami připravenými našimi maminkami). Asi po hodině ofrňování se nad rozličnými pokrmy prodávanými na ulici se mi podařilo zbytek skupinky přesvědčit o tom, ze jedno místo je snesitelné, a že vypadá i prosté tyfu. Nezávisle si všichni objednali smaženou rýži s prasátkem a byli nakonec velice spokojeni. Poté jsme se vypravili do areálu, v němž se nachází kromě královského paláce také obdivuhodný komplex Wat Phra Kaeo, v němž lze mimo jiné spatřit i ohromnou pozlacenou stupu a tajemného smaragdového Buddhu (na němž není ze smaragdu ani ň). Odtud jsme se poté, co si Petr vypil odpudivou tekutinu kokosového ořechu, přesunuli do neméně slavného Wat Pho, chrámu, v němž se s klidem rozvaluje na délce 45 metru nejdelší socha prince Sidharty na světě. Zatímco někdo má na nohách plíseň, tenhle Buddha má chodidla vykládaná perleťovými ornamenty. Okolí chrámu doplňuje cosi jako zahrada, kde jsme se notnou chvíli věnovali focení orchidejí a jiných bylin režimem makro. Cestu zpátky jsme si zkrátili plavbou po Chao Phraye. Povečeřeli jsme, již s mnohem menšími rozpaky, v male restauraci poblíž našeho hotelu New Merry V (máme s Monikou okno do dvora, takže tu není tolik slyšet bangkokská ralley), kde byla kombinováná thajska a indická kuchyně (green curry a murtabak apod.). Zítra ráno vyrážíme do Ayutthayi, dávného hlavního města Thajska.

17. února

Po ránu jsme si sbalili fidlátka a vyrazili jsme dílem loďkou, dílem pěšky k nádraží Hualampong, ze kterého jsme chtěli v 11:05 odjet do bývalého hlavního města Thajska Ayutthayi. Jízdenka do kýžené destinace ovšem stála desetinásobek původního odhadu, a tak jsme si raději koupili jízdenky za 15B na 14:00 a na volné 4 hodiny jsme se vypravili na procházku do čínské čtvrti sousedící s nádražím. Spletitá síť uliček tohoto pestrého kvartálu je z velké části vyplněna obchůdky a stánky se vším možným i nemožným, a tak o podívanou nebylo nouze. Poobědvali jsme na růžku vynikající polévku s vepřovými, račími a rybími knedlíčky, všichni se oblizovali až za ušima, no možná i dál. Po cestě jsme narazili mimo jiné na uličku, kde se prodávaly jen rakve, a to rakve velice pěkné a masivní. Já hypochondr Pavel jsem si je se zaujetím prohlížel, a jeden starší čínský kolemjdoucí se smál a něco mi říkal, asi abych neotálel a jednu si hned koupil, bude se brzy hodit. Dvě hodiny po poledni jsme nasedli do třetí třídy vláčku do Ayutthayi a za hodinu a půl jsme byli na místě. Pojedli jsme kuřátko na bazalce i na česneku. Po hodokvasu jsme nějakou tu hodinu městem procházeli, takřka bloudili, dokud nás na jednom mostě nenabral jakýsi starý tuktukář. Dohodli jsme se s nim, ze nás bude rozvážet na jednotlivá význačná místa po městě za docela slušnou cenu, tedy na české poměry. To se osvědčilo. Když jsem Ayutthayu projížděl před sedmi lety na kole, viděl jsem tak jednu pětinu z toho, co nyní. Večer jsme se najedli tradičních thajských jídel blízko nádraží a v 22:15 odjeli nočním vlakem směr Nong Khai.

18. února

S hodinovým zpožděním jsme v 10:00 dorazili do Nong Khai. Zde jsme si museli zakoupit lístky zpět do Bangkoku a odtud do Surat Thani, jelikož to byla naše poslední šance, jak je sehnat – v Laosu už by to neslo, a jízdenky do lehátkového vozu je třeba shánět s jistým předstihem. Tuktukem jsme se nechali odvézt k hraničnímu přechodu Friendship Bridge, kde jsme si zakoupili víza a prošli duty free shopy, bohužel pálenky za 10 bahtů, ktere můj tatínek barvitě líčil, se nám najít nepodařilo. A tak jsme za dobrou cenu ukecali tuktukáře, aby nás dovezl do Vientianu, hlavního města Laosu, které je od hranic vzdáleno asi 30km. Vyhodil nás nakonec u pěkného čistého hotýlku, kde cimra s letištěm, hajzlem a sprchou stojí 6USD, a tak jsme se zde ubytovali. Hned potom jsme vyrazili směnit peňauze a záhy nato jsme si pochutnali na několika chodech u Inda Nazima. Po obědě jsme se šli natáhnout na pokoje. Vojta a Petr zmizeli do města pátrat po tom, jak se baví místní mládež, a vrátili se za tichoučkého hýkaní někdy mezi první a druhou hodinou ranní. Já s Monikou jsme si zašli do nábrežní kavárničky vypít za 3000 kipů (asi 7 Kč) vynikající cafélao, a poté jsme šli nočním Vientianem podél Mekongu až kamsi do tmy a zpět. Před spaním jsme si dali ještě kachní polívčičku a vydali se na kutě.

19. února

Ráno jsme si trochu přivstali, jednak abychom si prohlédli místní trhy, a také abychom alespoň trochu unikli vedru, které tu zhruba od poledne do pěti všemu velí. Tržiště byla pestrost sama, vedle stánků s místní módou, technikou, masem, rybami, žábami nebo červíky tu prodávali také moc dobré bagetky, které jsme si dali jako oběd. Byla to tak trochu zkouška ohněm. Do všeho se tu přidává něco jako rukola, u které nekontrolujete, zda-li je důkladně oprána. Normálně všechny neloupané části zeleniny oddělujeme z hygienických důvodu od stravy, tady to už ale nešlo. Nicméně zatím je vše v pořádku. Po zasycení našich břichů jsme se vydali pešky k místnímu Vítěznému oblouku, což je cosi připomínající prdelku Champs Elysée, ovšem vybudovanou v 60. letech 20. století z amerického cementu na letiště, které zde chtěli Amíci stavět. Odtud jsme se za babku nechali hodit tuktukem k Pha That Luang, obrovité stupě kousek za městem. Zdálky vypadá jako celá ze zlata, jen se zalesknout. Prohledli jsme si malou galerii současných laoských umělců-kýčařů, která byla zřízena v podloubí okolo stupy, a pohovořili s místním mladým mnichem. Pote jsme se svezli zpátky do města a vydali se hledat autobusové nádraží, odkud bychom zítra odjeli do Vang Viengu. To se nám bohužel nalézt nepodařilo, a tak jsme si nakonec dřepli v hospůdce u řeky na večeři. Petr a Vojta si dali osvědčenou smaženou rýži s čuníkem za 8000 kipů (asi 18 korun). Zato já s Monikou jsme se plácli přes kapsu a dali jsme si jídla za cenu trojnásobnou, a to tak, ze já kuřecí tom yam s rýží navrch, a Monika polévku som tom. Výšku ceny záhy vysvětlila velikost objednávky. Každý jsme dostali odhadem třílitrovou mísu pokrmu, který byl patrně původně vyhladovělý regiment Laosánků. Snědli jsme tak něco přes půlku a už se nám kouřilo z uší. Večer jsme si koupili jízdenky klimatizovaným autobusem do Vang Viengu a po vyřizování všedních záležitostí na internetu si zašli dát beerlao, místní chutnou a lacinou dvanáctku, do kavárničky na nábřeží. Po chvíli nás obklíčily čtyři laoské žabičky, které pote, co jsme jim odmítli vydat almužnu, se chtěly alespoň fotit a mazlit, a to je nepřestalo bavit ani potom, co jsme se po dvou hodinách rozcuchaní a umazlení jali odcházet. Večer se ještě protáhnul na nádvoří hotýlku prostřednictvím rozhovoru se starým moudrým Němcem.

20. února

Jelikož se předchozí večer tak nějak nepředvídaně protáhnul, vstali jsme až těsně před polednem. Od našeho hotýlku nás tuktuk hodil k autobusu do Vang Viengu, který nás po asi třiapůl hodadinové jízdě ž vyložil u jednoho pěkně zařízeného, přitom laciného hotelu (5 USD/pokoj). Večer jsme si zašli na večeři a prohlédnout městečko. Většina obyvatel se tu patrně zaměřuje na turisticky ruch, ať už na provoz restaurací či různých atrakcí pro cizince. Není to tu špatné, ale postrádá to tu laoský kolorit. Večer jsme šli brzo do hajan.

21. února

Ráno jsme vstali dorůžova vyhajaní už v osm hodin, a po syté snídani složené z bagetky a slepičky se vypravili pryč za město na výlet. V okolí je řada jeskyň, u nichž se pokaždé vybírá určité vstupné, zakládající se patrně na velikosti jeskyně. Kolem poledne jsme si po cestě stopnuli tuktuk (spis on stopnul nás), a nechali se po jeskyních vozit. Zatímco jak v Bangkoku, tak ve Vientianu jsou tuktuky přemontované motorky, zde se k tažení povozu užívají maličké traktůrky. V kombinaci se stavem místních pozemních komunikací to je vážně zážitek. K večeru jsme dorazili domu, umyli se, odpočinuli si, a došli se nadlábnout k Indům. Zatímco já teď dopisuji deník, Monika spinká a kluci si dávají beerlao a zkoušejí mistní kořalku lao lao. Dobrou noc!

22. února podle Moniky

I přes včerejší nadšené úvahy o tom, jak dnes vstaneme na osmou, půjčíme si kola, budeme na nich cely den objevovat krásy okolní krajiny, a vůbec budeme hodně aktivní, jsme nakonec opět vstali kolem desáté hodiny. Kola jsme tedy zavrhli a odebrali se přemýšlet o dalším plánu na snídani do jedné z restauraci. Obsluha zde byla moc milá, ne však příliš jazykově vybavená, a Pavlík tedy dostal hlavni jídla rovnou dvě (pěkně si počkali, až dojí kuřecí nudličky, a pak mu přinesli red hot curry chisken, což bylo to jediné, o co doopravdy žádal). Má bageta byla krásně křupavá, sýr, který jsem k ní obdržela, byl křupavý taktéž, vzhledem k tomu, ze už ho v alobalu dávno nahradila spousta mravenečků faraónu. Sýr náhradní už byl však výborný a jedlý. Usilovné přemýšlení nakonec způsobilo, že se naše snídaně, záhy přejmenovaná na oběd, protáhla až do půl dvanácte. Odebrali jsme se tedy k místnímu autobusovému nádraží s úmyslem svézt se s domorodci do asi dvacet kilometrů vzdálené vesničky Tha Heua, u které je krásné a rozlehlé jezero Ang Nam Ngum. Po chvíli dohadování (řidič autobusu nám oznámil, ze do vesničky nejede, prodavač lístků jeho tvrzeni vyvrátil, toto se několikrát opakovalo), jsme nakonec byli usazeni a následně vysazeni kousek od jezera. Kolem něho byla ukotvená spousta loděk, a my jsme se tedy jali zjišťovat, na které z nich bychom mohli podniknout okružní jízdu. Nic organizovaného se zde nepořádalo, nezbývalo nám tedy než se domluvit přímo s místními. Dlouhou dobu nám vůbec nerozuměli, a to ani s pomoci mé (Moničiny) zdařilé ilustrace loďky s vlajkou, člověkem, rybičkami a mrakem. Nakonec se nám vsak podařilo vysvětlit jim, co vlastně chceme, a přišlo na řadu vyjednávání o ceně. U toho asistovala cela rodina, v tu chvíli hlučností ne nepodobna rodině italské. Dohodli jsme se nakonec na částce dva a půl dolaru na hlavu za hodinu okružní jízdy na bárce, kluci s oddychnutím dopili svá beerlaa a mohli jsme vyrazit. Pohled, který se nám naskytl na vodě, byl nepopsatelný a za tu trochu úsilí a peněz jistě stál. Původní kopcovitý terén krajiny byl před 30 lety přeměněn v ohromné umělé jezero, vzniklé jako externalita blízké vodní elektrárny. Z vody se pak jako břicha spících vodních bohů nadýmali malé ostrůvky s pasoucím se skotem a jednoduchou zelení. Kromě krajiny jsme viděli taktéž krávu, jež byla nucena za pomoci dvou loděk přeplavat z jednoho ostrůvku na druhý. Petr byl z teto scény poněkud roztrpčen, nakonec jsme se tedy k jeho uklidnění shodli, ze kráva netrpí, poněvadž je plavec, a plave koneckonců velmi ráda. Po návratu na břeh se nám po krátké době podařilo stopnout místní VIP autobus směřující do Vang Vieng. VIP spočívalo v tom, ze byl Laosanům během cesty pouštěn béčkový, ne-li přímo efkový až zetkový hollywodsky sci-fi film (dle Pavlovy klasifikace). To byl tedy taktéž velmi zajímavý zážitek. Ve Vang Viengu se čtvrtina z nás (Petr) rozhodla vrátit se již na pokoj, my zbylí jsme se ještě vypravili na krátkou procházku. Během té se Vojta vyškrábal k jedné z jeskyní. Zatímco já s Pavlem jsme na něj čekali ve stínu stromů, přišel za námi prodavač vstupného do jeskyně, z jednoho stromu stáhl malé zelené plody a dal nám je k ochutnání. Byly dost kyselé a nechutné, pojali jsme tedy mírné podezření, zda jejich obliba netkví spíše v jedovatosti a omamných účincích, nakonec však vše dobře dopadlo a Pavel ani neměl halucinace, jak se mi pokoušel s vážnou tváří namluvit. Teď jsme již po večeři v indické restauraci Nazim (docela jsme si ji tu oblíbili) a chystáme se ke spánku.

23. února

Ráno jsme se vzbudili poměrně brzy, a jali se řešit problém s kritickým nedostatkem peněz. V Laosu totiž začali zavádět bankomaty až v posledních měsících, a služby místních bank se omezuji na minimum. Nakonec jsme vše vyřešili tak, ze jsme hoteliérovi zaplatili kartou za ubytováni plus si vybrali za fiktivní nakup 300$ navíc. Hoteliér si vyžádal 6% marži, což nakonec činilo snesitelných 19$ (díky bohu za to, mohlo to dopadnout hůř). Pote jsme se najedli v místní pekárničce vynikajících koláčků a buchet, a šli se na chviličku natáhnout na pokoj (v laoském hicu je třeba neustále odpočívat, čemuž se trochu bráníme jen my, farangové). Po siestě jsme si půjčili horská kola a vyrazili na výlet mezi vesničky, kde jsme se částečně pohybovali dva dny předtím v rámci putování po jeskyních. Po cestě jsme se neustále zdravili s domorodci, takže jsme byli po několika desítkách minut slovy mého otce celí „usabaijdeeovaní“. Zastavili jsme se na pivo a citronádu s cukrovou třtinou (vše čerstvé jak jablko ze stromu) a pozorovali, jak v sousedící škole tráví děti odpolední družinu: každý tu s maličkým rýčem hloubil jamku, do které pak byl vsazen kul. Všemu přihlíželi tři postarší sasíci (čti Anglosasové), kteří si nebohou drobotinu fotili a ještě se u toho smáli. Humanista Petr byl jejich zavrženíhodným chováním pobouřen natolik, ze na ně několikrát sprostě vykřikl hrstku českých nadávek. Poté jsme zajeli k malému jezírku, kde jsme se neúspěšně pokoušeli nafotit album motýlu, a dál jsme jeli polními cestičkami do absolutní samoty v prostřed laoské přírody, kde naší stezku zatarasila až neprostupná vegetace. Po cestě do další vísky jsme se fotili s místními dětmi, ale protože byl opravdu hic a my jsme měli z kol udrncané ruce a zadnice, u mostu do další vsi jsme se otočili a zhruba 20km výlet jsme ukončili návratem do vsi. Večer jsme si zašli do naší oblíbené kavárničky na beerlao a šli spát.

24. února

Ráno jsme se sbalili a auto nás dovezlo na asi 200 metrů vzdálené autobusové nádraží, ze kterého nám jel autobus do Luang Prabangu. Cesta se táhla nějakých 6 hodin rozvlněnými serpentinami, což nás docela dost stahalo, nemluvě o našich předchozí den zmučených zadnicích. Řidič si s vozem počínal jako při počítačové hře, kde máte k dispozici neomezené mnoho životů. Předjíždění a za náklaďáky s asfaltem a bůhvíčím ještě v zatáčkách bylo to nejmenší. Jednou se nám do cesty připletla kojící kravička, podruhé se k nám ve vsi postavil mordou divočák a trvalo to nějakých deset vteřin, než nechal autobus projet svou državou. Často se vůbec zdálo, ze Svenovi, jak jsme říkali blonďatému Evropanovi na předním sedadle vedle řidiče, skončí na klíně nějaké to prase, koza, či Laosánek. Do Luang Prabangu jsme přijeli odpoledne a celkovou utahanost ještě umocnila značná „zabílenost“ města. Všude samé stánky s cetkami, farangové, celkem vysoké ceny a otravní prodavači. Ubytovali jsme se naštěstí v tichem hotýlku mimo hlavni třídy, je to docela idylka. Večer jsme si já a Vojta dali cosi, co se jmenuje orlam, je to místní specialita a poměrně slušně to smrdí žabincem. Ačkoliv jsme to oba vyzobali do poslední chaluhy, zařekli jsme se, že orlam už ne. Večer jsme šli spát velice brzy.

25. února

Po svítání…no, hodně po svítání…jsme se posilnili bagetkou a vyrazili na pahorek, který se rozkládá vedle našeho hotýlku ve vlastním centru města. Jednalo se o jakési terasovitě rozčleněné místo s řadou stezek se zábradlími ve tvaru draka, buddhami v rozličných polohách, jeskyňkou a velkou stupou jako třešničkou na dortu. Na tomto takřka posvátném místě pak byla rada květin vyrůstajících ze zbytku plášťů raket na místo květináčů, a hned vedle stupy stalo něco, co bych definoval jako kulomet na sestřelování letadel. Upřímně to vystihuje historii Laosu, v minulosti nejvíce bombardované země na světe. Po cestě z pahorku si dobrosrdečná Monika koupila za dolar klícku se dvěma ptáčky a dala jim svobodu. Ptáčci však jen tak přiblble pohopsávali na místě, asi jim babizny, co s jejich živůtky kupčily, zastřihly křidélka. Po cestě k „Old Customs House“, komplexu watů (buddhistických chrámů), jsme si stačili několikrát popovídat s mladými mnichy, pohádat se o koncepcích českého zdravotnictví a zajit si na velice útulnou zahrádku místní hospůdky na oběd. Vše probíhalo podle plánu, až na to, že já, Pavel, který si objednal cosi, co se jmenovalo nějak „routeuille“ s luangprabangskou omáčkou. Jaké překvapení jsem však zažil, když mi pod mým nosem jako okurka přistál můj milovaný orlam. Dali jsme si cafelao a beerlao, prohledli si onen Old Customs House, objekt pod záštitou UNESCO, a poté se procházeli po břehu Mekongu. Po cestě jsme si popovídali s mladým mnichem a dohodli si místního miniloďaře, že nás zítra proveze po okolí, za dobrou cenu samozřejmě! Vojta si po cestě koupil rýžovou kořalku Lao Lao, 0,75l za 9000 kipů (asi 20Kč). Následovala očista na pokojích, večeře, a nyní internet.

26. února

Ledva kohout zakokrhal a uběhlo pár hodin (chci se vyvarovat soustavného počínání nového dne slovem „Ráno…“) jsme se vypravili séparé hledat bankomat a místní trh, podařilo se nám ale vyměnit jen dolary. S bankomaty to tu je skutečně bída. Někdy po desáté hodině jsme se sešli na břehu Mekongu s majitelem motorového člunu, se kterým jsme se předchozího dne dohodli na výletu k Pak Ou, dvěma jeskyním 25km proti proudu od Luang Prabangu. Cesta byla nádherná, měnící se výška řeky proměnila řečiště v pozoruhodné představení zeleně. Sem tam se mezi stromy mihlo pár domečků z bambusu, na břehu se pásli buvoli a krávy. Asi po hodině jízdy jsme zastavili v jedné vesnici, která k našemu zklamáni byla spíše lákadlem na turisty, místního koloritu tu příliš mnoho nezbylo, a tak jsme se tu jen zasytili polévkou s mouchami. Po další hodině plavby jsme dorazili ke dvěma jeskyním Pak Ou, jejichž prostory fungovaly jako buddhistické svatyně se stovkami větších i miniaturních sošek samotného Buddhy. Cesta zpět po proudu trvala jen něco málo přes hodinu, pohled na krajinu byl přirozeně opět velice poutavý. Skočili jsme si na pokoje dat si siestu a Vojta s Petrem se pokusili navštívit banku za stejným účelem jako ráno, ta však byla již zavřená. Ted k večeru se jen tak procházíme po trhu rozloženém na místní hlavní třídě a spíše než nakupujeme, zdvořile odmítáme dotěrné nabídky trhovců. Bohužel zdejší lid má tak krásné černé oči, že to jde někdy dosti ztuha. A teď zhasněte a spěte!

27. února

Brzy ráno jsme se přesunuli na autobusové nádraží, odkud nám v 8:30 jel autobus do Vientianu. Po necelé půlhodince jsme si v prudké zatáčce v horách dali pusinku s kamionem, kupodivu to odnesl jen kryt blinkru vpředu u řidiče, a po 15 minutách pauzy jsme jeli dal. Cesta byla kupodivu snesitelnější než cesta z Vang Viengu do Luang Prabangu, po které jsme se modlili, abychom si už nikdy nemuseli sednout na prdel. Večer jsme dojeli do Vientiane, ubytovali se v hotýlku, který měl krásnou recepci, ale celkem prosté až zaflusané ubytovaní. Večer jsme se zašli nabaštit k Indům a na pivo na nábřeží Mekongu.

28. února

Dopoledne jsme si splnili svůj sen a šli do kosmetického salónu Blue & Beautiful na masáž těla (3USD/osoba/hodina). Nejprve nám mladý homoseksul převlečený za ženu omyl mýdlem nohy. Začali jsme pošilhávat po půvabných slečnách a tipovat si, která komu bude přidělena. Marně. Poté, co nás dovedli po schodech do masírovací místnosti, jsem ke svému překvapeni vyfasoval onoho transvestitu, jenž nám tak pečlivě vydrbal chodidla. Stálo to ale za to. Sily mel za tři a pořadně mě prolámal. Nakonec mi rukama, kterýma se nám šťoural mezi prsty u nohou, promasíroval můj zděšením vyplazený obličej. Taktéž Vojtu masírovalo cosi, u čeho jsme ani po dvou hodinách úsilí nedokázali identifikovat pohlaví. Říkali jsme tomuto stvoření prostě jen To. Poobědvali jsme v klimatizované restauraci za výbornou cenu výborná jídla a teď jsme se rozutekli. Ve tři hodiny jsme se přesunuli na hranice, prošli si ještě jednou duty free shopy a nakoupili tu kávu, tu pamlsek nebo bagetku, abychom se zbavili posledních kipů. Po úspěšném zdolání hranice a odjezdu na nádraží v Nong Khai se u některých z nás počala ozývat zbědovaná střeva. Večer jsme nasedli do vlaku, uložili se ke spánku a pustili se nocí k jihu.

1. března

Kolem sedmé hodiny ranní jsme dorazili dobře prospaní na bangkokské nádraží Hualamphong. V úschovně zavazadel jsme nechali bágly a šli do sousední čínské čtvrti na prohlídku Watu Traimitr. Jedna se o ojedinělý buddhisticky komplex v této části města, ve kterém se rovněž nachází zcela kuriózní socha sedícího Buddhy z 5 tun ryzího zlata, která byla objevena čirou náhodou teprve v 50. letech minulého století. Po cestě dál jsme si dali na ulici vynikající hotovky, ostré jak břitva, za pouhých 15 bahtů (9 Kč) a pokračovali pěšky na prohlídku moderní části Bangkoku. Infrastruktura této metropole je jen pro silné nátury, a to jak co se týče pravidel provozu (BESIP tu moc nefrčí), tak také hlukem. Proto jsme se svezli asi tri stanice novou nadzemní dráhou, klimatizovanou a pohodlnou, a šli se projít do místního parku Lumpini. Tam jsme si pronajali na půl hodiny dvě šlapadla a projížděli se po umělém jezírku. V něm si plavali dva ohromní, tak kolem 1,5 metru dlouzí varani. Poté, co jsme si s Monikou fotili jednoho z nich z řekněme intimní vzdálenosti, se tento ohnal po svém druhovi, a potom se vrhnul na nás. Ještěže šlapadlo mělo zpátečku! Hrůzný ještěr se ve vodě pohyboval jak ryba a mít ho v plavidle by mohlo stát pár pěkných jizev. Po vrácení šlapadel jsme se vydali zbrusu novým, hypermoderním a liduprázdným metrem zpět na nádraží. Monika si šla odpočinout do haly, zatímco já, Vojta a Petr jsme se šli najíst naproti pres ulici. Petr se pak šel projít do čínské čtvrti a já s Vojtou jsme se vydali do indické čtvrti v okolí ulice Pahurat. Během smlouvaní s tuktukářem se před námi převrátil jistému nebohému Thajci obrovitý trakař s pytli a během pomáháni mu naložit náklad zpět jsem si amputoval kus malíčku levé ruky. Po přesunu na Pahurat jsem si u Inda zakoupil flakonek jodové tinktury a vyhnal růži z těla. Procházeli jsme se po Pahuratu, ale nic zvláštního oproti čínské čtvrti tam v onu denní dobu nebylo, a tak jsme sešli k řece a přeplavili se Chao Phraya Expressem k Wat Arunu, nádherné porcelánové stupě. Zpátky jsme dojeli autobusem a po sedmé hodině večer nasedli do nočního vlaku směr Surat Thani.

2. března

Ráno jsme dorazili do Surat Thani (Phun Pinu) kolem 7 hodiny a vzápětí již jeli klimatizovaným autobusem do národního parku Khao Sok. Bohužel nás potkalo něco, co je v Thajsku stále častější a dost to kazí pohled na jinak vlídnou místní kulturu. Zřejmě při vyndávání batohu z autobusu, kterému jsme nemohli být přítomni, průvodce vytáhl z Vojtova batohu ruličku se 150 000 laoskými kipy (asi 15USD), což jsme zjistili až k večeru. Po příjezdu na křižovatku u parku nás odvezli místní zaměstnanci k bungalovům Bamboo House II., kde jsme se ubytovali. Já a Monika jsme šli následovně prozkoumat okolí a navštívit místní turistické středisko, kde si Monika koupila průvodce (rozuměj knižního). Odpoledne jsme šli na vycházku po blízkém okolí. U jedné říčky se s k nám připojil místní domestikovaný pes, který nás pak jako v nějaké pohádce provedl skrz malou džungli, k poustevně, k buddhistickému klášteru v lesích a zpět k našemu obydlí. Nikdy na to skvělé zvíře nezapomeneme! K večeru jsme se najedli, ochutnali thajskou whisky Mekong a šli spát.

3. března

Po ranním otálení jsme se nakonec před jedenáctou hodinou rozhoupali a vyrazili na trek do samotného národního parku. Vstupné je, jako všechny ceny tady na jihu, vyšší až přemrštěné, ale nemáme na vyber. Vydali jsme se po stezce k vodopádu Tong Loy, vzdálenému 9 km od vchodu do parku. První tři kilometry jsme se pohybovali po regulérní lesní cestě. Poté se však terén začal výrazněji členit a stezka nabírala místy poněkud dobrodružného charakteru. Asi po 7km jsme se zastavili na místě, kde se koryto reky značně prohloubilo a rozšířilo a tok ustal, takže tu vznikla nádherná laguna, ve které jsme se svlažili a příjemně si zaplavali. Je třeba dodat, ze v tropickém deštném pralese tohoto typu je neuvěřitelně vysoká vlhkost vzduchu, vedro k padnuti a de facto žádný vítr, takže po 5 minutách chůze do kopce jste propoceni od hlavy až k patě. Po přestávce jsme se vydali ke konci stezky, korunovanému krásným vodopádem. Poslední usek cesty tam a zpět, navzdory své relativní krátkosti 4 km vcelku, nás značně vyčerpal a notně dehydrovaní a urvaní jak koně jsme téměř za šera dorazili zpět k bungalovům. Vyhladovělí jak psi jsme si pak vyhlédli nedalekou, příjemně působící restauraci, kde jsme si objednali pití a večeři. Tu nám i přes naše neustálé troušení nadávek po hodině a půl nepřinesli, a tak jsme se sebrali a vydali se zkusit hledat štěstí jinam. V prosté restauraci jsme se pak až po desáté hodině výborně najedli a po následném upadnuti na tvrdé Záhořovy matrace bungalovu usnuli spánkem spravedlivých.

4. března

Ráno jsme vstali celkem brzy, abychom využili vstupenky do parku, která nám platila až do 11:30. Vydali jsme se po stezce č.9, která se ubírala opačným směrem než stezky, po kterých vedl náš trek předchozí den. Během cesty jsme však na jednom místě uhnuli nedopatřením z té pravé stezky a asi po hodině jsme se s překvapením objevili kousíček od našeho ubytování. Šli jsme se tedy naobědvat, dali si kratší siestu, a po ní se všichni mimo mě vydali na dvouhodinovou projížďku na slonech. Večer jsme povečeřeli a poté si dohodli výpravu s průvodcem po jezeře k jeskyni na následující den. Zápis jízdy na slonech (Monika): Na korbě automobilu jsme byli přepraveni ke sloní farmě. Zde jsme byli vysazeni na sloní hřbet (chlapci si předtím střihli o to, kdo bude mít to štěstí a nepojede ve dvojici se mnou – prohrál Petr).Sloni jsou zvířata milá a přátelská, jízda na nich však připomíná jízdu na traktorovém tuktuku po kamenité cestě kombinovanou s houpáním na vratké lodi. Vojtův chobotnatec se jmenoval Ťóťo a za jízdy se nechal drbat a krmit větvičkami. Obě naše zvířata byla natolik slušná a vycvičená, že ani neprotestovala, když si jim hoši na závěr cesty sedli přímo za široký krk, dokonce je i občas přidržovala ušima. Pak už jen zbývalo odmítnout na inkoustové tiskárně vytisknuté fotografie a odebrat se zpět k bungalovům, kde nás čekal nudící se Pavlík.

5. března

Ráno jsme nasedli my, náš průvodce Kiam a ještě dvě Němky Karol a Aný do minibusu, který nás asi hodinu vezl k jezeru Cheow Lan, které se střetává se severního hranicí Khao Soku. Jezero vznikalo podobně jako Ang Nam Ngum uměle od roku 1982 jako součást vodní elektrárny, přesto působilo při následující půldruhé hodiny trvající plavbě motorovým člunem úchvatně a přirozeně. Masivní vápencové útvary, zkrášlené postupnou erozí a tyčící se z vody strmě k nebi byli porostle hustou zelení, zdola ohraničenou modrozelenou čirou vodou a z vrchu modrým nebem posetým nádhernými formacemi mraků. Při příjezdu na raft s bambusovými domky a občerstvením jsme se šli vykoupat do jezera, zatímco Kiam pro nás připravoval smaženou rýži, kukuřičné placky a ovoce. Po dobrém obědě jsme popojeli pár stovek metrů do skryté zátočiny, odkud jsme se vydali na výpravu džunglí. Tato část vnitrozemí byla zřejmě v souvislosti s odlišnou vegetací i faunou značně odlišná a též podivuhodnější než tropický deštný prales Khao Soku. Po cestě jsme si fotili rozličný hmyz a plaz, pili z bambusů a stávali se nevědomky součásti stamilionového pralesa. Po asi hodině a půl cesty jsem došli k jeskyni Namtaloo. Skrze ní protékal potok, který zde vymlel fantastické koryto členěné stovkami krápníků a jiných krasových útvarů. Po cestě jsme šli nejdříve mělkou vodou a fotili si netopýry, žáby a pavouky, co tu žili dávno před příchodem člověka. Závěrečná část jeskyně byla v některých částech zatopená nám až po prsa, a tak bylo nutné se na některých místech přelaňovat. Každopádně se jednalo o jedinečným a do té chvíle zřejmě nejsilnější zážitek z přírody jihovýchodní Asie. Poté, co jsem vylezli na druhém konci jeskyně zpět do pralesa, jsem se již bez vyráznějších přestávek přesunuli k člunu, a během plavby jsme pozorovali opice vysoko v korunách stromů. Po přesnídávce na raftu jsme nasedli zpět do člunu, a jak jsem přijeli, tak jsme i odjeli. Večer jsme se najedli a pak se až do noci bavili s Kiamem.

6. března

Dopoledne jsme si zvolna zabalili věci, uklidili šváby a svinčík uvnitř i vně bungalovů, dali si poslední jídlo u naší milé paní domácí, a šli jsme na autobusovou zastávku směrem Takua Pa. Tam jsme dojeli local busem, vybrali si z bankomatu peníze, občerstvili se vodou, ovocem a kuřecími pařátky a nasedli do autobusu do Phany-Ngy, ve kterém byli v televizi pouštěny pro nás dost směšné videoklipy místní produkce. Z Phangy jsme vyrazili klimatizovaným autobusem do Krabi, odtud taxíkem do městečka Ao Nang, a odtud taxi boatem na West Rai Leh, pláž mezi Ao Nang a Krabi. Po příjezdu tam jsme byli poněkud překvapeni, ne-li přímo znechuceni. Celá pláž byla posetá restauracemi a bary s hlasitou hudbou, vše ve stylu šitém na míru anglosaských návštěvníků. Po večeři a pivu v té snad nejhlasitější místní hospodě jsme si našli společné ubytování s klimatizací (kterou bychom normálně vůbec nevyžadovali) za 1000B/pokoj a šli spát.

7. března

Toho dne jsme vstali až někdy ve dvanáct hodin, a po obědě jsme se ve dvojicích rozešli do různých částí pláže. Ve dne je zde klid, a tak znechucení z předchozího večera do značné míry polevilo. Večer jsme se plácli přes kapsu a dali si v místní různé rybí speciality.

8. března

Dny na Rai Leh utíkají jako voda. Po probuzení jsme se zvolna dokodrcali do levnější restaurace na oběd. Monika a záhy i Petr se odebrali opalovat se na pláž, zatímco já Vojtou jsme živě diskutovali až do čtyř odpoledne o zeměpisném a politickém uspořádání světa. K večeru jsme se nakonec také odvalili do písku na západní straně pláže, a večer si opět zopakovali onen rybí koncert.

9. března

Obdobný program jako předchozí dny jsme občerstvily takřka horolezeckou výpravou k laguně a vyhlídce na východní straně poloostrůvku. Po večeři jsme porušili etiketu správného batůžkáře a dívali se několik hodin na HBO, které běželo v bedně na našem pokoji.

10. března

Po prospaném dopoledni a obyčejném obědě jsme se odebrali na západní pláž, kde jsme si po vykoupání půjčili na střídačku kajaky a jeli se projet po okolí. Z loďky vypadala naše i okolní pláže idylicky a nevyzrazovaly nic o tom, v co se jako Drákula v noci promění. Večer jsme si na rozloučenou dali pivo a odpudivý koktejl v místním Lucky baru a šli na kutě.

11. března

Toho dne se vlastně nic převratné, natož zajímavého nestalo. Dopoledne jsme se sbalili, stopnuli si taxiboat do Krabi, kde jsem se po příjezdu naobědvali a dohodli si minibus do Surat Thani. Řidič jel pro změnu jako prase, a tak jsme do Surat Thani dojeli celý omlácení. Tam nás vyhodili kdesi, kde to rozhodně nevypadlo na nádraží na kterém jsme se dohodli. Po ostré hádce s místním prolhaným naháněčem jsme se uražení a zase jednou tak nějak zklamaní odvrácenou tvárí Thajska vydali autobusem do Phun Pinu, odkud nám jel noční vlak do Bangkoku. Ve městě jsme se navečeřeli, nakoupili pití a jídlo do vlaku a rozjeli se do svého poslední cíle v Thajském království.

12. března

Po příjezdu na nádraží Hualamphong jsme se spěšně ubytovali v hotelu Stadion na protější straně, abychom se co nejdříve dostali metrem na slavných thajský víkendový trh Chatuchak. Je to obrovské tržiště na severu Bangkoku, kde si můžete koupit vše, od občerstvení přes oblečení, knihy, zvířata, domácí potřeby či nábytek až po šperky a bůhvíco ještě. S ohledem na potřeby každého zná jsme si dali rozchod a každý nakupoval dle svého pvažení a libosti (až na mě, za mě to dělala Monika). Dohromady jsme se sešli až k večeru na hotelu. Na večer jsme měli ale ještě jeden plán, a to podívat se do okolí Silomu, kde žije pověstný thajský noční život. Mimoto se tm měl Petr setkat se svou podezřelou známosti Pondmy. Při hledání podniku Horse Shoe, ve kterém měla dívenka pracovat, jsme byli vtaženi do bordelu Super Pussy, kde jsme zkoprnělí sledovali rozličná představení místních slečinek. Zvláštní potlesk si zasloužila tanečnice, která přirození otevřela sodovkou s klasickou pivní zátkou. Poté, co se nám z podniku podařilo utéct, jsme po dlouhém hledání konečně objevili bar Horse Shoe, kde v té chvíli milá Pondmy masírovala jakémusi farangovi jeho chlupatá ramena. Nakonec se nám ještě se svou kamarádkou Pen začala věnovat, zahrála si s námi piškvorky. Nakonec jsme jí i s jejím zlomeným thajským srdcem nechali za zády a vydali si zpět k hotelu. Tam jsme si ještě nějakou dobu povídali u piva a jídla, nakrmili slona, co si to tam štrádoval po pětiproudé ulici, a pozdě v noci šli konečně spát.

13. března

Dopoledne jsme se sbalili a zanechali bágly na recepci. Monika s Petrem se vydali do nákupního centra severovýchodně od nádraží za svými záležitostmi, a já s Vojtou jsme se po obědě odebrali na thajskou masáž. Zatímco Vojtovy chodidla masíroval statný Thajec, na mou body massage nastoupila paní domácí. Během více jak hodinového lámání těla na mě zhruba deset minut poskakovala, aniž by se dotkla země, zdůrazňovala, jak jsem krásný a nakonec mě chytla do náruče a zhurta políbila. Třeba říci, že Vojta i já jsme byli nadmíru spokojeni. K večeru jsme se šli s Monikou projít do čínské čtvrti, najedli se tam, individuálně pak podnikli zbylé nákupy a vydali se vlakem na letiště. Tam jsme se po odbavení a Petrově masáži odebrali do hořícího letounu, který byl po jakémsi zázračném uhašení shůry schopen kolem půlnoci vzletu směr Budapešť. Monika: Milý Pavlíku, ani já jsem nezůstala ušetřena náklonnosti Thajských obyvatel. Jeden z tuktukářů mi usilovně lichotil, a pak mi nabízel, že mě kamkoliv sveze za dva bahty…

14. března

Když jsme značně nevyspalí doletěli do Budapešti v 5:15 SEČ, zjistili jsme, že nám do odletu do Prahy zbývá 5 hodin čekání. Minuty pomalu utíkaly a nám těch 5 hodin připadalo nekonečných, když tu nás tlampač přivolal k letištním informacím, kde nám bylo oznámeno, že náš let v 10:30 byl zrušen, a že jsme byli přeřazeni do letu ČSA ve 14:15. Tuto hrůznou novinku malinko zmírnili stravenkou uplatnitelnou v místní kantýně v hodnotě 10USD, za kterou jsme se alespoň naobědvali. Když bylo naše 9 hodinové čekání u konce a my nastupovali do letadla, potkali jsme tam naší bývalou spolužačku v kostýmku letušky, která nás pak během ani ne hodinového letu do Prahy přikrmovala bagetkami, pivem a kořalkou. Při celní kontrole se měla možnost družit zase Monika, jelikož nás kontroloval její bývalý spolužák a kolega ze sboru. A pak zazvonil zvonec (nebo měl zazvonit), a našemu putování byl

KONEC

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .