0
0

Mluví-li se o Srí Lance, většině lidí se vybaví tamilští Tygři nebo tsunami. Občanská válka mezi většinovými Sinhálci a tamilskými povstalci, kteří usilovali o vlastní stát, trvala 26 let, během kterých zahynulo na 80 000 lidí. Ničivá vlna tsunami v roce 2004 zdevastovala část země a o život připravila více jak 35 000 obyvatel. Leckdo by nejspíš předpokládal, že tak krátce po těchto tragických událostech, které se nesmazatelně zapsaly do historie státu, uvidí na Srí Lance jen zničenou zemi a její nešťastné obyvatele.

Nedělám si iluze, jistěže situace není ideální zejména na severu ostrova, kde zuřila válka nejvíce. Rovněž v některých přímořských oblastech, kde zůstaly trosky domů, jsou patné rány, které Srí Lanka utrpěla. Ale já během cesty přes jižní polovinu ostrova viděla krásnou zemi a usměvavé lidi.

Asi první, co vás praští do očí, když vylezete z letiště, je samozřejmě horký vzduch, ale zejména pohledy všech okolo. Dívá se na vás každý, muži, ženy i děti. V exotičtějších koutech světa to jistě není nic překvapivého, zkrátka se většina po bílém turistovi otočí, ale tady se dívá opravdu každý a pořád. Přiznám se, že ze začátku to nic moc příjemného nebylo, ale člověk si zvykne a pak už se jen baví, stačí se usmát, oni se usmějí a všem je nám hned líp na duši.

Věcí, která významně okořenila naší cestu po Srí Lance, bylo naše vypůjčené auto. Půjčení automobilu stojí na Srí Lance od 30ti dolarů na den, ale nám se na internetu podařil najít džíp za 25 dolarů. Majitel mariňák už nás v e-mailu navnadil, že půjde o něco speciálního a zároveň poděkoval, že Česká republika dodala Srí Lance během občanské války zbraně (jako jedna z mála zemí jsme válku podporovali a krom Ruska a Číny jsme opravdu Srí Lanku zásobili zbraněmi, za což jsme si ve světě vysloužili kritiku). Džíp na nás čekal na letišti a speciální opravdu byl, jednalo se totiž o starého vojenského veterána.

Z letiště v Negombu jme mířili do městečka Unawatuna, kde se nachází asi nejznámější pláž na Srí Lance. Mapu Srí Lanky do navigace GPS jsme nesehnali, tak jsme chtěli koupit automapu, ale to je na Srí Lance asi dost vzácný artikl, pokud vůbec existuje, takže jsme se museli spokojit s nástěnnou mapu. Z Negomba do Unawatuna je cesta dlouhá zhruba 170 km, tak jsme předpokládali, že nejdéle za 4 hodiny tam musíme být, a to zvládneme i oběd, ale to jsme se šeredně spletli.

Srí Lanka pro mě byla láska na první pohled, už cesta přes největší město ostrova Colombo byla zkrátka fascinující, všude plno lidí, barevných obchůdků, aut, motorek a zejména pak místní obdoby taxíku tuk-tuků, což je malinké vozítko o třech kolech, které má řízení podobné jako motorka.

Pro někoho možná moc velký šrumec, ale já se nemohla vynadívat. Na džípu bylo vidět, že už má něco za sebou, nejel víc jak 70 km/h, ale vzhledem k hustému provozu to nikomu nevadilo, ale vrásky na čele nám dělaly nefunkční brzdy. Řízení v takovém provozu vyžaduje odvahu a nejlépe zkušenost, můj muž měl obojí a pro jistotu vedle sebe ještě jeden pár očí zkušeného řidiče. My ženy jsme se rozvalily na korbě a užívaly si výhledu na okolí, stejně tak jako si okolí užívalo pohledu na nás, až jsme si po chvíli připadali jako pojízdný cirkus.

Ještě než jsme vyjeli z Colomba se nám podařilo píchnout, což vzhledem ke stavu pneumatik nebylo moc těžké. Dojeli jsme k opravně pneumatik, kterých je všude plno a asi po půl hodině měli kolo zpátky, sice asi v ještě horším stavu než před tím, nicméně díra byla zalepená a jelo se dál.

Cesta podél pobřeží je lemována množstvím malých městeček nalepených jedno na druhém, které vytváří dojem jednoho táhlého města. Provoz byl obzvlášť silný a chaotický a naše průměrná rychlost nepřekročila 20 km/h, ačkoliv silnice byla překvapivě kvalitní.

Asi po čtyřech hodinách jsme byli teprve v půli cesty a manžel usoudil, že nefunkční brzdy jsou opravdu životu nebezpečné, takže jsme zajeli do servisu. Mechanik si nejdřív na hodinku skočil na oběd a další hodinku odvzdušňoval brzdy, ale práce se podařila a mohli jsme pokračovat.

Městečka už naštěstí prořídla a v některých úsecích jsme to mohli rozpálit i padesátkou. Cestou jsme potkávali četné vojenské hlídky, které jsou stále po celé Srí Lance a namátkově kontrolují auta, nám však vždy jen mávali nebo salutovali, měli ostatně podobné džípy jako ten náš. Zbytek cesty už proběhl v klidu a my jsme po téměř 10ti hodinách konečně dorazili na místo určení.

Ubytování jsme neměli předem zařízené, jelikož možnost rezervovat pokoj je pouze v drahých hotelech, které inzerují na internetu. S ubytováním na Srí Lance ale problém není, všude najdete tzv. Guest house, kde máte vlastní pokoj s malou koupelnou a větrákem, nad postelí je rovněž moskytiéra, kterou jsme ale moc nevyužívali.

Cena za dvoulůžkový pokoj se pohybuje od 700ti srílanských rupií, což je zhruba 130 Kč. V rámci Guest housu bývá i restaurace nebo alespoň možnost snídaně, ale všude je i množství restaurací, i když ne tolik, kolik bych čekala. Srí Lanka je rájem milovníků kari a indické kuchyně a samozřejmě mořských plodů a ryb, zejména tuňáků. Ceny jídel v restauracích se pohybují od 300 rupií (cca 55 Kč) za místní pokrmy, evropská kuchyně bývá dražší.

Pláž v Unawatuna je opravdu krásná, ale stejně jako na většině ostrova jsou zde velké vlny, což je ideální pro surfaře, ale slabší plavci by měli být opatrní a zejména koupání po setmění je rizikové.

Samotné Unawatuna je spíš malá vesnička, ale necelých 10 km odsud je větší město Galle, silnice zde není příliš rušná, takže cesta nezabere víc jak 20 minut autem nebo všudypřítomnými tuk-tuky.

Na pobřeží v okolí Unawatuna je v některých měsících k vidění několik druhů karet, jejich krunýře je dokonce možné zahlédnout ve vlnách. Je zde rovněž rezervace pro karety, kde se na ně můžete podívat zblízka a vzít je do ruky.

Po té jsme zamířili na východní pobřeží se zastávkou v Národním parku Yala, kde jsme konečně chtěli vidět divoké slony, kteří na Srí Lance žijí ještě v relativně hojném počtu. Štěstí jsme neměli, ale vynahradil nám to skalní hinduistický chrám s fascinujícím výhledem.

S parku jsme vyjížděli už za tmy po opravdu příšerné cestě navíc s obavou před slony, kteří, jak nás varovali místní, mohou zaútočit na auto. K nebezpečnému setkání naštěstí nedošlo a my se na noc ubytovali poblíž Pottuvil a další dny pokračovali podél pobřeží s pár zastávkami u moře dál na sever. Na východním pobřeží není tolik měst jako na západě, někde jsou ještě patrné hrůzné následky tsunami a na některých místech se hojně rekonstruuje a staví.

Od moře jsme zamířili do vnitrozemí, kde jsme už konečně chtěli vidět slony. Měli jsme v plánu navštívit park Minneriya, ale u vjezdu nás odradila cena vstupného téměř 1000 Kč na osobu.

Se vstupy obecně je na Srí Lance problém, pro místní se pohybují v řádu pár desítek rupií, ale pro cizince jsou několikanásobně vyšší, což vás odradí od návštěvy mnoha památek.

Pokračovali jsme tedy dál a štěstí se na nás usmálo a my u silnice zahlédli slona. Pár kilometrů od parku Minneriya jsme narazili na malou rezervaci, kde podle informací žije asi 100 slonů, vstup byl „jen“ 300 Kč na osobu, tak nám byl do auta přidělen průvodce a my vyrazili. Bez džípu by se parkem vůbec nedalo projet a člověk by si musel připlatit, ale my jsme byli vybaveni. Zážitek to byl úžasný a my opravdu viděli několik slonů, samotných i ve skupinách.

Průvodce nás hlídal, abychom ke slonům nejeli moc blízko a nevystupovali z auta. To jsme ale stejně museli udělat, jelikož náš veterán odmítl jet a my ho museli roztlačit. Bohužel to bylo zrovna u větší tlupy slonů, kde byly i samice s mláďaty a bylo vidět, že i průvodce má pěkně nahnáno. Z rezervace jsme se nakonec dostali bez úhony a během další cesty ještě potkali pár slonů.

Dále jsme měli namířeno do hor Nuwara Eliya, cestou jsme si udělali zastávku v chrámu Sri Dalada Maligawa, kde se nachází jeden ze čtyř Buddhovo zubů, které byly nalezeny po jeho kremaci.

Za vstup chtějí 1000 rupií a k zubu vás stejně nepustí, ale samotný chrám je moc krásný, tak nebylo třeba litovat peněz.

Když do hor, tak samozřejmě přes serpentýny, silnice ale byla naštěstí nově zrekonstruovaná a brzy jí začali lemovat čajové plantáže a úžasné výhledy. Samotné Nuwara Eliya je celkem malebné městečko, kde je k vidění několik koloniálních staveb, ale nejkrásnější jsou okolní hory, vodopády a již zmíněné plantáže, z kterých pochází výtečný cejlonský čaj. A nesmím zapomenout na příjemnou teplotu, která v noci klesla až na 15° C.

le jak jsme se radovali ze zrekonstruované silnice nahoru, druhá cesta bohužel ještě neprošla opravou a cesta z hor byla nekonečně dlouhá a díky četným výmolům i bolestivá a my jsme jen tak tak stihli dorazit zpět na západní pobřeží blízko letiště v Negombu, než nám zavřeli všechny Guest Housi, kde se dá ubytovat nejdéle do 11ti hodin večer.

Co si tedy já vybavím, když se mluví o Srí Lance? Nádherné pláže i hory, velká jezera a vodopády, lidi s krásným úsměvem, divoké slony, báječné jídlo, monumentální sochy a chrámy, tuk-tuky a jeden starý vojenský džíp.

http://www.cestopis.eu/svet/cesta-po-sri-lance

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .