0
0

Tahiti

Den 244, pondělí 19.(2) 4.

Tak tu zase máme pondělí devatenáctého! Už druhé za sebou a se stejným datem! To se mi ještě nestalo! No jo, taky jsem zatím ještě nikdy nepřekročil mezinárodní datovou hranici, která vede zhruba po 180 poledníku mezi Novým Zélandem a Francouzskou Polynésii. Jedu po stopách Verneova hrdiny Philease Fogga („Cesta kolem světa za 80 dní“), který takhle taky získal 1 den navíc aniž si to ale uvědomil a tak mu to nakonec pomohlo vyhrát onu velkou sázku.

Ve skutečnosti jsme však ani on ani já žádný den navíc nezískali, jen se nám najednou vrátilo to, co jsme cestou postupně poztráceli. Při každém překročení časového pásma směrem na východ se nám totiž zkrátil den o hodinu, takže jsme měli několik dní kratších než 24 hodin. No a teď jsme svoje „ztracené“ hodiny dostali zpět. To ale nic nemění na tom, že v mém deníku už navždy budou zaznamenány 2 dny s datem 19. duben 1999.

Při vystoupení z letadla nás vítají domorodí hudebníci v zelených košilích a sukních, hrající na kytary a zpívající tahitské písně. Jsou ale dost znudění a je na nich vidět, že to dělají jen z povinnosti a ne z opravdové pohostinnosti. Turisti jim to ale asi baští a myslí si, že vstupují do ráje. Od hostesky každý z nás dostává malou kytičku, lidi ze zájezdů dostávají celé květinové věnce (tak nějak si to asi představovali a taky se jim to splnilo). Imigrační úředník mi dává razítko do pasu a to je všechno. Do Francouzské Polynésie totiž nepotřebujeme vízum, protože je zámořským územím Francie.

Náklaďáko-autobusy (místní MHD), kterým se tady říká le truck už o půlnoci nejezdí a dávat za taxíka 20-25 dolarů, aby mě odvezl těch 6 km do města, se mi teda opravdu nechce. To radši přespím na letišti a počkám do rána až zase začne jezdit doprava pro lidi a ne jen pro milionáře. A nejsem sám. Takhle nás tady hodlá přenocovat asi 5 – začátek naznačující zdejší úroveň cen. Angličan Paul se do města taky vypraví až ráno. Oba chceme hned odjet na ostrov Moorea, takže si teď budeme navzájem hlídat věci a ráno vyrazíme.

Asi bych měl trochu osvětlit kde jsem se to vlastně ocitnul. Francouzská Polynésie, francouzské zámořské území v jižním Tichém oceánu, se dělí na 5 skupin ostrovů – Společenské (nazvány tak proto, že jsou vzhledem k rozlehlosti oceánu seskupeny hodně blízko u sebe), Tuamoty, Markézy, Australy a Gambiery. Společenské ostrovy se ještě dělí na ostrovy Návětrné a ostrovy Závětrné. A právě na dvou z Návětrných ostrovů – Tahiti a Moorea – strávím zdejší pobyt.

Paul právě přiletěl z Velikonočního ostrova a podle toho co o něm vypráví mi určitě nebudou stačit ty 2 dny, které jsem si na něj vyhradil. Asi si hned ráno změním letenku, abych tam mohl strávit alespoň o den víc. Jelikož lety nejsou každý den, znamená to, že si budu muset prodloužit i pobyt ve Francouzské Polynésii. Ostatně když už jsem tady, tak proč toho nevyužít!

Noc ubíhá celkem rychle a ani se mi nechce moc spát. Ještě v 6 ráno jsem docela čilý a čtu si co tady vlastně budu moct podnikat. Nějaký čas musím strávit na Tahiti (už jen proto, že letadlo mi letí opět pozdě v noci), ale zbytek bych chtěl zůstat na Moorei. Jsou to sice jen dva z desítek místních ostrovů, ale na druhou stranu ty relativně nejdostupnější a nejlevnější, takže mě to snad nebude stát celé jmění. I tak si ale asi sáhnu hluboko do kapsy.

Chtěli jsme čekat až do osmi, kdy otevírá letištní pobočka jedné z místních bank (na výměnu peněz), ale Paul má ještě nějaké franky z dnů než odletěl na Velikonoční ostrov, takže se můžeme oba dopravit do města, kde jsou prý i bankomaty. Hned před letištěm mě šokuje pronikavá (ale příjemná) vůně ibišků z okolních keřů. Na hlavní silnici si zastavujeme le truck, který nás za dolar a něco odveze do města. Le truck je docela srandovní kombinace náklaďáku a autobusu: na podvozku obyčejného náklaďáku posazena dlouhá budka s lavicemi a okny a celý vehikl tak slouží jako autobus. Nápisy uvnitř nás upozorňují že nesmíme kouřit a dokonce je tady i výše jízdného! A co víc – tenhle le truck řídí domorodka! Osazenstvo taky tvoří samí domorodci. Nejspíš jedou do práce, protože mají v rukou tašky se svačinami. Už začíná být pěkné vlhko, takže se ani nedivím, že jsou všichni oblečení jen na lehko.

Doprava mezi letištěm a centrem Papeete je překvapivě hustá a tak se pohybujeme spíš přískoky než plynulou jízdou. Bezolovnatý benzín tady sice prodávají, ale jen do některých aut, takže už teď cítím známý smrad z výfuků.

Vystupujeme v centru, před bankou s bankomatem. Je to tady docela pěkný a daleko lepší než jsem si představoval. Očekával jsem, že Francouzská Polynésie bude na úrovni rozvojových zemí, ale alespoň v případě Papeete jsem se docela spletl. Zrovna stojíme na nově vydlážděné pěší zóně, která mi spíš připomíná Paříž než Bombaj. Před jedním obchůdkem jsou dokonce z malých kachlíků seskládány obrazy ryb a jiné mořské havěti.

Zkouším si z bankomatu na svoji kreditku vytáhnout peníze a ejhle – ono to jde. Je to lepší než v Austrálii, kde se mi nikdy nepovedlo žádný bankomat použít a pro peníze jsem musel vždycky jít do banky k přepážce. Ten rozdíl bude asi v tom, že Francouzská Polynésie je součástí Francie a všechno bude nejspíš napojeno přímo tam. Normálně bych si z bankomatu nevybíral tak malou částku (100 dolarů) jako teď, protože za každý výběr platím stejně vysoký poplatek (2-3 dolary), takže je nejlepší vybírat co největší částku (tj. co nejbližší mému týdennímu limitu). Ve zdejších bankách jsou ale poplatky za výměnu cizí měny tak vysoké (4-6 dolarů), že je pro mě výběr z bankomatů daleko výhodnější.

Kancelář LanChile otevírá v 8 do které nám chybí ještě půl hodiny, tak si před ní dáváme snídani a čekáme až otevřou. Hned si v ní měním odlet z Tahiti a získávám tak potřebný den navíc pro Velikonoční ostrov. Odtamtud místo tohoto pátku měl odlítat až příští pondělí. Paul si v Air New Zealand potvrzuje svůj let do Los Angeles a pak už se vydáváme k přístavnímu molu pro lodě na Mooreu.

Je sice ještě brzo ráno, ale vlhko už plně udeřilo a je cítit, že jsme v tropech. Tady mi to ale připadá trochu jiný než v Africe nebo Asii. Nejenom že je všechno udržovaný a pěkný, ale všude kolem je krásná vůně květin a ženy nosí ve vlasech květy ibišků.

Všechno je samozřejmě psané francouzsky a kolem není slyšet nic než francouzština. I domorodci mezi sebou mluví francouzsky, přestože mají vlastní jazyk – tahitštinu. Většina lidí na trajektu jsou Tahiťani. Kdo ví kolik tady vydělávají, protože skoro všichni bez mrknutí oka platí asi 3 dolary za jeden blbý sendvič, poslouchají walkmany a vypadají přitom náramně spokojeně. Čekal jsem, že mezi nima uvidím nějaký pěkný holky, ale zatím nic moc.

Teprve když se naše loď rozjíždí, uvědomuju si jak rychle vlastně jedeme. Prý dokáže jet až 100 km/h! Voda kolem se jen míhá a jak stojím na horní palubě, vítr jakoby mi chtěl servat vlasy z hlavy. Tahiti se rychle vzdaluje a Moorea se stejně rychle přibližuje. Nad středovým pohořím Tahiti visí pěkně baculaté mraky, nad Mooreou taky,a jen o trochu menší.

Vnitřní kajuta je sice klimatizovaná a s televizí, ale lepší „film“ se odvíjí venku. Přibližuje se Moorea, její hornatý povrch se začíná zvětšovat a mezi zelenými keři už začínají prosvítat skály. Kolem obvodu ostrova vede silnice a teď už vidím i malinký autobusy ploužící se pod zelenýma horama jako mravenci.

Moorea

Proplouváme průlivem v korálovém prstenci kolem Moorei a přistáváme. U Přístavu už čeká autobus. Jezdí podle jednoduchého jízdního řádu, takže máme ještě asi 20 minut do odjezdu – začíná z nás pěkně lít. To vlhko je hrozný.

V autobuse už je nás většina turistů. Vlastně tady stojí busy dva, protože nejezdí 1 bus kolem celého ostrova, ale jeden jede po jižním pobřeží a druhý po severním a setkají se na druhém konci ostrova. Zpátky se vracejí stejnou cestou, takže když si chci vybrat bus kterým pojedu, musím už předem vědět kde se ubytuju. Ubytování je tady úděsně drahý, ale u vesničky Hauru jsou dva kempy, kde by se mělo dát sehnat místo v chatce za 10 dolarů.

Z cesty busem skoro nic nemám, protože na mě teprve teď padla únava a většinu jsem prospal. Vystupujeme s Paulem u kempinku, ale mají plno. Ve druhém hned vedle už máme štěstí a dostáváme dvoulůžák v podlouhlé chatce. Jsme přímo u pláže s kokosovými palmami a chladivým trávníkem. Na druhé straně silnice , směrem do vnitrozemí, se zvedají zelené kopce, součást středového pohoří ostrova. Tak jsme teda konečně v tom ráji.

Opravdu to tady vypadá úplně jinak než v zasmogovaném Papeete – všude samá zeleň, tyrkysové moře, kokosové palmy, po silnici jen občas projede auto, žádná zástavba nepočítám-li hotely „rozsypané“ podél silnice asi stejně jako v Halls Gap v Grampians.

Vedle kempu je malá samoobsluha, docela dobře zásobená, ale ty ceny! Naštěstí mi stačí koupit si akorát bagetu, protože mám v batohu arašídové máslo z Austrálie. Bagety jsou dobrý – jako ve Francii odkud taky (samozřejmě) pochází.

V buse jsem si trochu odpočinul, takže bych se teď prošel. Můj hlavní výlet na Moorei – do údolí Opunohu – jsem si naplánoval na zítřek, ale pár kilometrů na jih po pobřeží má být marae – polynéský chrám, nebo spíš to co z něj zbylo. Paul odlítá už zítra v noci a jelikož zítřek stráví na Tahiti, tak by se tady chtěl taky trochu projít. Proto vyrážíme společně.

Skoro 8 měsíců jsem se pohyboval v zemích kde se na silnicích jezdí nalevo. Po tak dlouhé době je Francouzská Polynésie prvním místem kde se zase jezdí napravo jako u nás. Celých těch 8 měsíců jsem si nezvyknul a při přecházení jsem se díval radši na všechny možné strany. Teď jsem ale zmatený ještě víc a místo abych byl rád že se zase jezdí napravo, proklínám existenci dvou tak odlišných pojetí jízdy. Asi se i tady budu dívat všude možně, než se mi v podvědomí zase ustálí jízda vpravo.

Podél silnice není žádný chodník, tak se o ni musíme dělit s projíždějícími auty. Kolem nás rostou kokosové palmy (víc na straně směrem k pobřeží) a obyčejné stromy (víc směrem do vnitrozemí). Na zvedajících se svazích ale rostou spíš jen keře nebo taky nic. Občas se na trávě pase jedna nebo dvě krávy.

Bílé milníky podél silnice mají tvar ostrova a odpočítávají nám kilometry. Přeci jen jsme oba unavení víc než se zdálo a ty 4 km k marae se jen ploužíme. Ještě že si máme o čem povídat a občas nás vytrhne i keř s krásnými květy. Z hor se začínají stahovat mraky. Snad už zase nebude pršet!

Marae Nuurua je z dnešního pohledu jen hromada kamenů uspořádaná do obdélníku a postavená jako čtyřpatrová pyramidy. Před ní stojí 2 vysoké kameny s petroglyfy. Dříve prý u ní byly i dřevěné přístřešky a celá byla obklopená kamennou zdí, teď je ale dost těžké si tyhle chybějící věci představit. Snad jen ty balvany poházené kolem mohly být ona zeď.

Začíná pršet a tak se rychle vydáváme zpátky. Při našem hlemýždím tempu nám cesta i tak bude trvat alespoň hodinu a půl. Prší jen asi čtvrt hodiny a déšť nás vlastně spíš osvěžil než promočil. Únava za chvíli ale zase přichází a občas se načapu, že při chůzi skoro spím.

V kempu se hned kácíme do postelí a za pět minut už jsme v pánu. Probouzím se teprve v 8 večer. Paul už je vzhůru a pochoduje po kempu. Chtěl jsem vidět západ slunce, ale bohužel už je tma. Atmosféra je ale skvělá, protože nádherně svítí hvězdy a z dálky od korálového útesu kolem ostrova hučí příboj. Někdy tak hlučně, že si říkám, jestli se na nás náhodou nežene tsunami. V noci se tady cítím daleko víc v ráji než během dne.

Den 245, úterý 20. 4.

Ráno dospávám včerejší dlouhý den a zároveň čerpám síly na dnešek. Moje nohy totiž čeká alespoň 30 km, ve vlhku a s minimem vody (mám termosku jen na 1 litr). Jídlo bude zase trochu jednotvárný – k snídani bageta s arašídovým máslem, k obědu bageta s arašídovým máslem, k večeři bageta s arašídovým máslem, ale to mi vůbec nevadí. V tomhle podnebí je daleko důležitější voda.

Paul odjíždí právě když já se vydávám na cestu. Část bych sice mohl jet v le truck, ale mám na to celý den, takže nemusím spěchat a utrácet přitom peníze. Sice se trochu uchodím, ale to ostatně k cestování patří, ne?

Po pár stovkách metrů se zastavuju u obchůdku před kterým vlajou velké, ručně malované, krásně barevné látky pareu a používané nejen jako jednoduché oblečení (nic víc v tomhle parnu ani není potřeba), ale i jako dekorativní textilie na zeď.

Pomalu pochoduju po silnici a míjím jeden hotel za druhým. Ve vesničce Hauru se dokonce objevuje škola, několik krámků a restaurací, ale po ní zase přichází jen prázdné pobřeží občas přerušené domečkem a v případě strany směrem do vnitrozemí i plotem za kterým je políčko nebo se pasou krávy a koně.

Je hezky, po cestě voní květiny, září ibišky a u některých domků domorodci dokonce benzínovou sekačkou kosí trávu! Na moři nebo v zálivu Opunohu kolem kterého právě jdu kotví několik lodí. V tomhle zálivu taky byla točena poslední verze filmu o Bounty (1984, s Melem Gibsonem a Anthony Hopkinsem). Záliv je to docela pěkný, i když pohled z okolních hor musí být daleko lepší než odsud zezdola na hory. Hory jsou strmé a docela pochybuju že některé z nich byly kdy zdolány člověkem. Nejsou to žádné kopečky, ale pěkně strmé skalní věže, i když se na nich občas nějakým zázrakem drží keře, takže nejsou úplně holé.

Celá Francouzská Polynésie jsou ostrovy sopečného původu a každá z těch pěti ostrovních skupin jsou sopky v různém stadiu života. Tahiti a Moorea jsou ostrovy celkem mladé a ještě nebyly klimatickými podmínkami ohlazené. Proto se tyčí vysoko nad úroveň moře. Druhým extrémem jsou atoly které se pod vlastní tíhou zřítily do moře a zůstal z nich vlastně jen korálový krunýř který se kolem ní vytvořil během jejího života. K takovým patří třeba nechvalně známá francouzská jaderná střelnice na atolu Mururoa, v Gambierech asi 1200 km na jihovýchod od Tahiti. Na vzdálenosti Tahiti – Mururoa je vidět, že ač nad vodou vyčnívá jen pár tisíc čtverečních kilometrů, celková plocha Francouzské Polynésie je srovnatelná s plochou pevninské Evropy.

Po 10 km odbočuju z hlavní silnice vedoucí kolem celého ostrova a vydávám se do vnitrozemí. Na téhle vedlejší silnici se hned začíná objevovat víc děr a asfalt někdy dokonce úplně mizí a místo něj se brouzdám prachem. Za ohradou se na louce táhnoucí se až k úpatí hor pasou koně a krávy. Trochu mi připadá jako bych se ocitnul někde ve Švýcarsku. Jen to vlhko tam není takový. Čím víc se k přibližuju k horám tím víc stoupám. V tomhle vedru docela pěkná zabíračka, obzvlášť když už mám za sebou skoro 15 km a nejsem ještě ani v polovině cesty. Procházím kolem nějakého zemědělského lycea (pěstují tady i jehličnany!) a po dalším půl kilometru se konečně ocitám u hlavního cíle dnešního výletu – údolí Opunohu.

Dnes bydlí většina obyvatel Moorei na pobřeží, ale ne vždy tomu tak bylo. Svědky zlatých časů údolní civilizace je několik maraei. Ty však musely být zrekonstruovány, protože po opuštění údolí původními obyvateli se během času staly obětí agresivní džungle a klimatu. Marae stojí v tomto údolí dnes tvoří nejlepší příklad původních náboženských staveb na Společenských ostrovech, ne-li v celé Francouzské Polynésii.

Největší je Marae Titiroa – kamenná plošina s několika vysokými kameny v popředí, obklopená nízkou kamennou zídkou. Stálo tady ještě několik dřevěných přístřešků, ale z těch se nezachovalo vůbec nic. Domorodci ji jich stále hodně váží a teď tady právě dva domorodci uklízí listí. Na informační tabuli je kromě francouzštiny i text v tahitštině a angličtině.

Asi 200 metrů za Marae Titiroa se schovává menší Marae Ahu-o-Mahine. Skoro celá je pohlcená džunglí, jinak je ale vyšší a i zajímavější než Marae Titiroa. Stejně jako u Marae Nuurua (té na pobřeží) bych ji ale tipoval spíš na hrobku než na náboženský svatostánek.

O kousek dál, po silnici směrem k horám, je další marae – Marae Afareaito. Její zvláštností jsou dvě tzv. lučištnické plošiny. Sloužily k jedné z oblíbených kratochvílí tehdejší aristokracie – soutěžím ve střelbě z luku na dálku. Střílelo se z plošin směrem do kopce, na jehož svahu byly vymýceny široké pásy vegetace. Zvítězil samozřejmě ten kdo dostřelil dál. Zajímavé je, že lukostřelba byla praktikována jen na Společenských ostrovech a to ještě jen jako sport. Pouze na ostrově Mangareva (Gambiéry) byla využívána k boji.

Od těch několika marae ještě stoupám po silnici asi další kilometr na vyhlídku Belvedere. Není sice až na hřebeni, jen na úpatí, ale i tak je odsud skvělý pohled na oba zálivy zařezávající se na severní straně do ostrova a tvořící tak jeho zvláštní tvar písmene W – Opunohu a Cookův a i 899 m vysokou horu Rotui která oba zálivy odděluje. Na Rotui se dá prý asi za 4 hodiny vylézt, ale musí to být šílená makačka když vidím jak je strmá. Dávám si oběd a mezitím doráží několik mladých Zápaďáků na kolech – vypadají úplně zničeně.

Nad Rotui se kupí mraky, jako ostatně i nad horami za námi. Dávám se na cestu zpátky, abych se vrátil ještě v nějakém rozumném čase. Střídavě prší a zase svítí sluníčko – počasí opravdu dost zvláštní. Když se dostávám dost daleko od Rotui slunce, nerušené mraky, začíná zářit s pravou tropickou intenzitou. Už nemám žádnou vodu ale napít se něčeho prostě musím. Zastavuju se v Hauru a v jedné sámošce si kupuju tahitské pivo „Hinano“. Je sice dost drahé, ale stejně jsem ho chtěl alespoň jednou vyzkoušet a kdy je nejlepší příležitost než když jsem vyprahlej jak poušť. Sedám si před sámošku, pozoruju místní cvrkot a během pěti minut mám pivo v sobě. Je skvělý, jen doufám, že to teď se mnou během zbývající hodiny cesty zpátky na tom slunci nepraští. V pět odpoledne jsem zpět v kempu a padám únavou do postele. Ani teď se ale ještě nemůžu začít flákat, protože si chci vyprat to co jsem dneska dost důkladně propotil.

Večer se dívám na západ slunce, i když je celkem obyčejný, protože tady není tady žádný prach ani smog který by sluneční paprsky rozptyloval. Pak ještě chvilku sedím na břehu moře a dívám se na červánky. Ty už jsou lepší než západ.

V kempu je docela dost Zápaďáků ale skoro žádný mluvící francouzsky. Francouzi jsou asi nejspíš na těch dražších místech. Stejně pro ně musí být skvělý, že úplně na druhé straně zeměkoule jsou pořád ve svoji zemi, můžou mluvit francouzsky a kolem sebe toho vidí tolik ze svoji kultury. Bohužel ale právě díky nim je Francouzská Polynésie tak drahé místo. Velké množství zboží se dováží z Francie místo aby se nakupovalo z okolních zemí (pravda, viděl jsem tady novozélandské jogurty) a na všechno dovezené jsou uvaleny vysoké dovozní daně, Těm Francouzům kteří tady pracují (a jej jich daleko víc než na stejném místě ve Francii, protože zdejší efektivita není zrovna francouzská) to nevadí, protože mají samozřejmě přiměřené platy. Pohybovat se tady jde dost blbě, protože autobusy jezdí tak 4× za den (na Tahiti asi častěji) a tak pokud se chce člověk dostat nějak v nějakou „nevhodnou“ dobu, musí si najmout drahé auto nebo stejně drahé taxi. Skoro jakoby Francouzi chtěli z Francouzské Polynésie udělat místo jen pro movité a na ty ostatní úplně prdí. Škoda že se nemůžu podívat na víc ostrovů abych zdejší realitu posoudit z většího vzorku. Moorea patří k nejnavštěvovanějším ostrovům (protože díky blízkosti Tahiti je celkem přístupná) a doprava tady není nic moc. Jak to asi bude vypadat jinde? Jinam jezdí jen prachatí a ti mají na taxi, takže vlastně žádný problém, ne?

Den 246, středa 21. 4.

Ve třičtvrtě na deset odjíždí le truck od kempinku k přístavnímu molu ve 25 km vzdáleném Vaiare. Je skoro prázdný, cestou přistupuje pár turistů, kteří podle batohů asi taky pojedou trajektem na Tahiti.

Při cestě z Vaiare do kempu před dvěma dny jsem spal, takže jsem si ani nevšimnul jak hezké hory jsou podél cesty. Vypadají stejně jako ty co jsem viděl při včerejším výletu – rozeklané strmé skály porostlé zelenými keři.

V přístavišti musím čekat asi hodinu, protože další trajekt jede až v 11.45. Voda je tady tak čistá a průzračná, že z mola vidím nádherně barevné rybičky jež se v hejnech prohánějí pod hladinou. Nejhezčí jsou jasně modré, ale několik je jich nažloutlých. Kolem mě sem a tam chodí polynéští muži nosící něco na palubu trajektu a všichni mají za uchem bílou pulmerii přesně jako ženy.

Skoro plný trajekt (místních i turistů)odplouvá na čas a vyráží směrem k zamračenému Tahiti. Nad Mooreou je taky pár mraků, ale tomu monstru co visí nad Tahiti se nevyrovná. Už z dálky je vidět, že nad mořem před Papeete prší. Loď je stejně rychlá jako ta před dvěma dny, takže za půl hodiny přistáváme v Papeete. Je zataženo a asi bude za chvíli pršet. Moje prognóza se vyplňuje ještě než dorážím do hostelu – začíná pršet a mě to na náladě samozřejmě nepřidává. Snad tady nebude pršet celé dva dny.

Tahiti

Ubytování v hostelu je za tu cenu (13 dolarů) je strašný. Rozvrzaná postel, zatuchlý vzduch, špinavá sprcha. Nevzrušovalo by mě to, kdyby to stálo 2-3 dolary, ale takhle na nás turistech sprostě vydělávají. To je ta místní drahota! Naštěstí je to jen na jednu noc, protože zítra večer už budu čekat na letišti.

Hned vyrážím do ulic, abych Papeete alespoň trochu poznal. O pár ulic za kostelem směrem k centru je zastávka le truck kde jich teď v poledne stojí snad 15. Za zastávkou zabírá celý blok hlavní tržnice.

Papeete je docela čisté, ale bohužel auty a autobusy přeplněné městečko. Většina lidí jsou Polynésani, ale bělochů je tady víc než dost. Podle řeči jsou většina z nich Francouzi a jen pár jich mluví anglicky nebo německy. Prolítám ze zvědavosti pár obchodů a musím se smát nad těma šílenýma cenama. V kavárnách a restauracích je to stejný, takže si k obědu zase dávám chleba s arašídovým máslem.

Před přístavem je moc příjemná promenáda s lavičkama a pohledem na desítky bílých jacht. V oparu na obzoru se snaží schovat Moorea. Tady v Papeete není nic moc co dělat tak sedím a vstřebávám atmosféru vlhka a deště v Polynésii. Kolem běhají lidi – nikdo nechce moc zmoknout. Většina Polynésanek je tak trochu při těle a pokud je nějaká k světu, jde v závěsu nějakého 70letého starce z Evropy.

Schovávám se v hlavní tržnici která je krytá takže sem neprší. Procházím se mezi stolky s rybami, ovocem, zeleninou, suvenýry a květinami. Jedním z nejoblíbenějších suvenýrů musí být lastury s vyrytými obrázky, protože jsou na každém stole se suvenýry. Tržnice je dvoupatrová, takže z druhého patra je pěkný pohled dolů na kupy banánů, pomerančů a rajčat. U jednoho stolku prodává vysoká mladá žena která ale vypadá spíš jako muž. A opravdu – je to transvestita. Těch je v Polynésii hodně, ale jsou tak asimilováni, že jejich přítomnost je pro Polynésany stejně přirozená jako přítomnost kokosových palem. Naše společnost jim v tomhle má co závidět.

Na chodnících kolem tržnice prodávají typické kytičkované pareu – látky, ve kterých chodí velká část místních žen. Tady taky potkávám prvního Čecha v Polynésii.Je tady draho, takže se vůbec nedivím, že sem moc krajanů nemíří. Asi hodinu kecáme o místech která jsme viděli. Radek strávil asi týden na Bora Bora plus pár dní na Moorei a dnes odlítá na Cookovy ostrovy. Má letenku kolem světa s Air New Zealand, kterou prý sehnal na jejich zastoupení v Praze. Kupujeme si spolu pár pohledů a před informační kanceláří se loučíme. On bude ještě chvíli čekat než se vydá na letiště, já si skočím do hotelu nechat si tam batůžek, protože na večeři chci jít jen s foťákem.

Řekl jsem si, že když už jsem v Polynésii, měl bych ochutnat nějakou jejich specialitu. Dnešní večer je k tomu jako stvořený a jelikož je poslední, protože zítra večer už budu na letišti. Asi nejlepším místem kde bych se finančně úplně nezruinoval budou les Roulettes, které se každý večer po šesté večer začínají sjíždět na vyprázdněné parkoviště před přístavní molo. Roulette je dodávka, ze které se sklopením bočnic stane kuchyně a přivezené židličky rozestavěné před bočnicemi (tvořící improvizované stolky) poslouží zákazníkům k posezení. Les Roulettes prodávají všechno od pizzy, hamburgerů, ryb a jiných plodů moře, až po zmrzliny a pití. U jednoho z nich se usazuju a objednávám si tahitskou specialitu poisson cru au lait de Coco – syrovou rybu v kokosovém mléce. Za těch 8,5 dolaru dostávám obrovskou porci nakládané ryby nakrájené na kostičky, se zelený salátem, rajčaty, cibulí, česnekem, zalitou kokosovým mlékem a octem. Absolutní balada! Olizuju jsem se tak, že mi ani nepřišla moc drahá. Navíc jsem měl možnost vidět jak se připravuje, takže jsem si byl jist, že je všechno čerstvé.

Den 247, čtvrtek 22. 4.

Batoh si nechávám v hostelu (za poplatek, samozřejmě), na šňůry si věším vyprané prádlo – do večera mi ještě uschne – a dávám se do shánění baget na snídani. Není to ale jednoduchý, protože krámy s potravinama jsou tady skvěle zamaskovaný. Každý asi chce aby turisti utráceli peníze v restauracích. Po půlhodině jsme ale úspěšný a tak se nemusím zruinovat v restauraci.

Posílám pohledy. Je to drahý (znají tady vůbec slovo „levný“?), ale pro jednou to přežiju. Alespoň že počasí mi zatím docela přeje. Není sice jasno, ale slunce svítí a hlavně neprší. Snad to vydrží.

Jediný co mám dneska v plánu je návštěva Muzea Tahiti a jejich ostrovů asi 15 km od Papeete. Nejlevnější způsob jak se tam dostat je samozřejmě nasednout na le truck jedoucí po jižním pobřeží Tahiti směrem k městečku Tavavao. Kde je hlavní zastávka le truck jsem, objevil už včera, takže zbývá najít ten správný. Všechny mají za předním sklem napsané konečné zastávky, pro jistotu se ale ptám jestli jedou tam kam chci a aby mi taky řekli kde vystoupit, protože muzeum samozřejmě není na konečné.

Le truck vyráží až když je plný. Většina cestujících jsou domorodci jen asi 3 jsou turisti jedoucí pravděpodobně na stejné místo jako já. Proplétáme se papeetskou dopravou než se kousek za letištěm stává doprava řidší. Většina aut na silnici jsou samozřejmě francouzské renaulty, peugeoty a citroeny. Z ostatních značek převažují japonské, jen některé jsou VW nebo mercedesy.

Za letištěm je velké nákupní centrum kontinent, kam jezdí většina Francouzů na velké nákupy (protože nakupování v Papeete je musí zákonitě zruinovat). Ale co, jejich problém. Oni to tady pohnojili, tak teď budou oni trpět.

Po půlhodince vystupuju u benzínové pumpy. Řidičův pomocník mi ukazuje do uličky někam směrem k moři a truck pak míří v prachu za zatáčkou. Vydávám se po cestě vedoucí k moři. Podél rostou krásné barevné květiny a vůbec se nedivím, že se jim tady tak daří, protože je pořád teplo a vlhko. I teď jsem za 5 minut úplně propocený.

Cesta vede podél zahrádek s květinami i zeleninou a po pár stech metrech zahýbá k muzeu. Před ním stojí několik kamenných, záhadně se tvářících soch a kolem parkoviště jsou vysoké keře nádherných různobarevných ibišků a pulmerií – bílá, červená, oranžová, žlutá.

Výstava, ač většinou popsaná jen ve francouzštině (s jen občasnými a navíc stručnými popisky v angličtině) je skvělá. Začíná přehledem geologické historie ostrovů (včetně velké světelné mapy celé Francouzské Polynésie na které se po zmáčknutí tlačítka rozsvítí příslušné ostrovy) vysvětlující život sopečných ostrovů včetně ukázek všech stadií – od relativně mladých „vysokých“ ostrovů (Tahiti, Moorea) a po staré atoly tvořené již jen korály (Scilly, Mururoa). Na to navazuje výstava osvětlující místní flóru a faunu, na kterých bylo polynéské obyvatelstvo závislé až do příchodu Evropanů. Ti sebou přivezli úplně nové druhy jak rostlin tak zvířat (a i nemocí), které už jsou teď domestikované a Polynésani je i potřebují ke svému životu (např. kůň, kráva…).

Výstava o polynéské kultuře je fascinující. Jak vidím, tak my v Evropě jsme byli úplně posedlí myšlenkou objevování nových míst. Chovali jsme se jakoby na místech kam poprvé vkročil Evropan žili jen barbaři, které jsme museli objevit aby teprve pak zjistili že jsou vlastně živí a že existujou. Každý by si tuhle část muzea měl prohlídnout aby poznal, jak vyspělá kultura to byla. Znali keramiku, kovy, sklo, jen písmo neměli. To je ale v naší společnosti stejně na nic, protože buď lidem jen lže (bulvární plátky a tzv. literatura faktu) a nebo je stejně úplně nahrazeno pohyblivými obrázky, které tak vyhovují naší stále víc a víc hloupnoucí populaci.

Vystaveny jsou i sportovní potřeby, např. pro lukostřelbu nebo surfing – ten vznikl právě tady na Společenských ostrovech. Rozmanitost třeba hudebních nástrojů je ohromující! Od různých druhů bubnů až po složité xylofony. Nebyli to zkrátka žádní blbečkové čekající až přijdeme a všechno jim ukážeme, ale Evropani je dokázali převálcovat jen díky primitivnímu použití síly.

Část expozice je věnována i evropským „objevným“ výpravám. Nepochybně to byly velké činy a důkazy neoblomné vůle a vytrvalosti, ale taky ukázky chamtivosti, bezohlednosti a krátkozrakosti tehdejších evropských mocností. Tahle část Polynésie nakonec zůstala Francii, která ji začala používala například i jako střelnici pro svůj jaderný program a z přirozeného ráje vytvořila ráj možná dokonalejší, ale rozhodně umělý – jen pro své bohaté pupkáče. Ach jo, to je teda ostuda! I když asi si to moc beru, protože většina místních je se svojí životní úrovní určitě spokojená. Spokojeni ale nebyli s tím, že ve školách mohli používat jen francouzštinu. Proto zhruba před dvěma lety došlo k průlomu a od té doby jsou některé předměty vyučovány i v mateřských jazycích. Vlastně o jejich opravdovém vztahu k Francii (kromě všudypřítomných baget) moc nevím. Určitě by to bylo zajímavé, ale většina bohužel podle francouzských zvyklostí vládne ze světových jazyků jen francouzštinou.

Před muzeem si na břehu moře dávám oběd a pozoruju houstnoucí mraky jak za mnou nad Tahiti tak přede mnou nad Mooreou. Den tady skoro vždycky začíná jako jasný, ale přibývající oblačnost se odpoledne často promění až v déšť.

Na hlavní silnici před benzínkou stopuju le truck a vracím se zpět a vracím se zpět do Papeete. Do odjezdu na letiště mám ještě pár hodin času, tak se jen tak procházím městem, nakukuju do krámů, které jsou celkem dobře zásobené, ale pochybuju že nějaký Tahiťan koupí svému prckovi tričko za 30 dolarů. Cenám se musím fakt smát.

Procházka mě dovádí až do odlehlejší čtvrti ve které je dokonce čínský chrám a synagoga. Papeete je jinak plné kostelů a dnes je prý 85% obyvatel Francouzské Polynésie křesťanského vyznání („dobrá“ práce křesťanští spasitelé – misionáři!).

Poslední den ve Francouzské Polynésii mi přeje. Je hezky a sluníčko se se mnou loučí i když nasedám s batohem do le truck na letiště. Tam přijíždím asi v 6, takže mám do čtvrt na jedenáct, kdy s otevřou odbavovací přepážky LanChile, času dost. Do odletu v 0.15 pak mám času ještě víc, ale to už budu v tranzitu. Teď musím pár hodin přečkat skoro venku, protože kvůli místnímu vlhkému počasí byla letištní hala postavená jako otevřená (asi nechtěli utrácet za klimatizaci). Trochu si dělám pořádek ve filmech, připravuju si knihu na Chile a potom všem si dávám večeři – avokádo z papeetského trhu.

V půl jedenácté si odbavuju batoh a na chvíli se nořím do krámku se suvenýry. Teprve teď si uvědomuju, že ty malé hnědě kousíčky látky co prodávají a které jsem viděl i v Papeete jsou vlastně tapa, látka „vyrobená“ z kůry stromu nekonečným tlučením dokud se neztenčí (tak jsem alespoň pochopil její výrobu z prohlídky muzea). Neodolávám a malí kousek si kupuju. Ceny jsou sice určitě vyšší než v Papeete, ale za ignoraci a nevšímavost se platí. Navíc z Polynésie nemám žádný suvenýr, takže tenhle bude skvělý.

Hodinu před půlnocí se snažím projít imigrační a celní kontrolou, mám ale smůlu. Problémem jsou zase moje filmy. Nechci je nechat projet jejich rentgenovým zařízením, tak mě jeden celník posílá ke stolu sloužícímu k prohlížení podezřelých zavazadel. Pak si mě přestává všímat a myslí si že mě tam nechá vydusit. Já si ale vytahuju knížku o Chile a v klídku si ji začínám číst. Asi po 20 minutách přichází vyšší důstojník a ptá se co se děje. Vysvětluju mu svoje obavy. Je rozumnější než jeho podřízený, protože mě bez problému nechává projít.

Křesla v tranzitu jsou 100× pohodlnější než sedačky v hale. Škoda že odbavování nezačalo už v 6 když jsem přijel. Teď se tady uvelebuju a začínám si číst o Velikonočním ostrově. Hodně lidí kolem jsou Chilani vracející se domů z Austrálie. Pokud ale někdo chce letět tudy do Jižní Ameriky nemá jinou možnost než letět s LanChile, protože to jediná společnost vypravující svoje letadlo z Francouzské Polynésie přes Velikonoční ostrov na jihoamerický kontinent. Pěkný monopol, kterého LanChile patřičně využívá vysokou cenou letenek.

Je před půlnocí a obě letadla, účastnící se tohoto transpacifického řetězce letů – jak QANTAS, kterým přiletěli lidi z Aucklandu, jako já před čtyřmi dny, tak LanChile, kterým za hodinu odletíme směr Velikonoční ostrov – už jsou tady. Mám nejvyšší čas začít oprašovat španělštinu. Za pár hodin už mě od ní nic nezachrání, protože vstoupím do španělsky mluvícího světa. Na celý zbytek cesty. To zas’ bude ostuda…

http://www.ocestovani.cz/indonesie/cestopisy-226-cesta-kolem-sveta-98-99-21-cast-francouzska-polynesie/3/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .