0
0

Národní park Erawan

Den 133, středa 30. 12.

Erawanský národní park beru jako náhradu za národní park Khao Sok na jihu Thajska. Dostat se do Erawanu je levnější a navíc jsem o něm četl jen samé dobré. Z Kančanaburi odjíždím v 8 hodin prvním ranním busem.

Hned za Kančanaburi je poznat, že jsme v oblasti s dobře zachovanou přírodou. Kolem se táhnou kopce porostlé džunglí, která často zasahuje až k silnici. Na těch místech vůbec není vidět za první „stěnu“ vegetace. Tak je hustá.

Některé kopce jsou jen holé skály. Cestou míjíme „resorty“, což jsou drahé hotely postavené uprostřed divočiny, většinou ve stylu nízkých jedno až dvoupatrových komplexů. Ti co na to mají si v nich můžou užívat opravdového klidu a soukromí se vším dostupným komfortem. Protikladem těchhle drahých hotelů jsou jednoduché domky na kůlech, ve kterých žijí obyčejní lidé.

Autobus staví přímo před vstupem do parku, kde má i konečnou. Zpět jezdí každou hodinu, takže se nemusím bát, že bych tady zůstal trčet.

Už příjezd k parku je pěkně upravený a hned za vstupní branou stojí velká mapa s fotkami jednotlivých zajímavostí. Největší z nich (a po níž je park i nazván) je sedmiúrovňový vodopád Erawan (sedmý stupeň vodopádu prý tvarem připomíná tříhlavého slona Erawana z hinduisticko-buddhistické mytologie). Ten začíná 700 metrů odsud a poslední stupeň je vzdálen přes dva kilometry.

Cestička k vodopádu je nejdřív asfaltovaná. To je divný, za chvíli se ale mění v kamenitou pěšinku. Dobře že jsem si nevzal sandály, tady bych se v nich asi zabil.

Už je deset hodin, ale tady v džungli je pořád docela šero. Hodil by se mi citlivější film. No, vlastně ani ne, protože tekoucí vodu je stejně lepší fotit delším časem.

První stupeň vodopádu není vůbec prudký a tvoří jej několik kaskád táhnoucích se přes celou šířku říčky. V tom šeru to vypadá docela romanticky. Ještě tu nikdo není, takže jediné co slyším je šumění vody. O 300 metrů dál je druhý stupeň. Ten už je vysoký a pod sebou má jezírko, kde se koupu nějací farangové. Taky jsem si vzal plavky, ale jsem línej se svlíkat, tak se jen dívám jak jim to jde.

Nevím jak přišli na to, že Erawan má právě sedm stupňů. Jak jdu stále výš a výš a míjím další stupně připadá mí, že jich má alespoň 100. Každá kaskáda je jiná, mají ty nejfantastičtější tvary. Kolem je hustá džungle a na některých místech už liány znovu zasahují do vysekané cesty. Průchod se zhoršuje se vzdáleností od prvního stupně.

Pátý stupeň už je hodně divoký a cesta k šestému je napůl zarostlá džunglí. To je ale pořád ještě lepší než se dostat k sedmému. Tady už cesta úplně zmizela a musím lézt po kamenech a brodit se ve vodě. Je to ale skvělé. Konečně si připadám jak v džungli. Kam se na to hrabe ta „džungle“ v nepálském Čitwanu!

Nahoře si dávám odpočinek a zasloužený oběd. Naštěstí je to pro drtivou většinu návštěvníků příliš namáhavé, tak tu potkávám jen několik cachtajících se mladých Thajců. Je akorát poledne, takže mi cesta nahoru trvala dvě hodiny. Dolů už to půjde rychleji, protože budu moct používat liány ke spouštění se! Sedím asi půl hodiny a jenom pozoruju vodu a okolní džungli. Pak se zvedám a začínám se po kamenech a vodou brodit zpátky. Cesta dolů jde rychle a za chvíli jsem u druhého stupně, kde odbočuju z cesty na tzv. naučnou stezku. Vede mimo první stupeň vodopádu, ale to mi teď už nevadí.

Stezka prochází bambusovým (v thajštině phainurak) lesem, takže úplně jinou nikou než je džungle kolem vodopádů. Bambusový les prý většinou vyroste na vykácené ploše a postupně je nahrazen džunglí. Dřevo v takové „druhotné“ džungli je údajně horší kvality než dřevo v džungli původní. Stezka je dost dobrá, protože kromě různých druhů dřevin ukazuje třeba termitiště, samoléčitelské schopnosti stromů, nebo jaký dopad na les může mít lesní požár.

Po půlhodince příjemné procházky vycházím přímo u parkoviště, kde už vidím čekat autobus. Sedám do něj, čekám a poslouchám thajskou pop music linoucí se z řidičova rádia. Za půl hodiny, přesně na čas, odjíždíme.

Kančanaburi

Večer si dávám večeři na nočním trhu a přitom přemýšlím co udělám se Silvestrem. Nejdřív jsme chtěl jet na ostrov Pha Ngan, ale příliš jsem se zdržel tady a už bych to tam nestihnul. Pak jsem si říkal, že bych zůstal ještě jeden den tady. To se mi ale nechce, protože jsem chtěl být u moře. Zavrhnul jsem i myšlenku být v Phetburi, protože tam jsou k vidění hlavně chrámy, kterých jsem si užil dost. Nakonec vymýšlím kompromis. Pojedu na jih, ale ne až na Pha Ngan, nýbrž jen do přímořského letoviska Hua Hin, kam bych se snad mohl z Kančanaburi dostat tak za pět hodin. Takže zítra zase brzo vstávat, abych stihnul co nejčasnější autobus.

Den 134, čtvrtek 31. 12.

Do Hua Hin odsud nejede žádný přímý autobus, takže musím jet nejdřív do Račaburi a tam přesednout. Alespoň se ale vyhnu Bangkoku! Vstávám tak brzo, že stíhám autobus v 5.40. Cesta trvá dvě hodiny a průvodčí mě v Račaburi vyhazuje na ulici rovnou u busu do Hua Hin. To je docela klika. Chci přijet do Hua Hin co nejdřív, protože je mezi Thajci i farangy oblíbeným plážovým městečkem (protože je jen 4 hodiny autobusem od Bangkoku) a teď na Silvestra může být všechno ubytování obsazené.

Cesta ubíhá rychle a je vidět, že jedeme na jih – je pěkně teplo a přibývá palem.

Už několik kiláků před Hua Hin poznávám, že se blížíme k nějakému oblíbenému místu plážových opékačů. Na mořském břehu se před námi pomalu zvětšují vysoké hotely. No potěš pánbůh! Kam se to ženu!

Hua Hin

Hua Hin byla dřív rybářská vesnička. Kdeže jsou ale ty časy. Teď je to rušné město s vysokými hotely, dopravními zácpami a kdoví co ještě objevím až se tady rozkoukám.

S ubytováním mám opravdu trochu problémy a štěstí se na mě usmívá až asi v pátém nebo šestém guesthousu. Ani tak to není nic levného.

Hua Hin už bylo dobyto farangy. Jak se procházím po ulicích, míjím módní salóny (všechny se skvělými „slevami“ na obleky, kostýmy apod. za pouhých 59 dolarů), supermarkety a sámošky, obchody se suvenýry, kavárny, restaurace (jako třeba anglická „Little England“, francouzská „Brasserie de Paris“, italská „Mamma Mia“, německá „Die kleine Berliner Kneippe“, nebo americký saloon „Stown Town“). Jíst se ale dá i v thajských, stejně předražených restauracích. Ve většině z nich jsou hlavním lákadlem mořské ryby a jiné mořské potvory, neboť Hua Hin je známo právě skvělou mořskou kuchyní.

Takhle přehnaně evropsky to naštěstí vypadá jen v ulicích u vysokých hotelů a pláže. Dál ve městě už se cítím víc jako v Thajsku a i moje peněženka už se tak neklepe že bude krvácet. Počet bělochu je tu ale i tak největší co jsem v Thajsku viděl (hned po Bangkoku).

V centru je několik trhů, kde mají neuvěřitelné množství ryb, ústřic a chobotnic. Čerstvých nebo sušených. Atmosféra vesnických trhů už je ale dávno ztracená i v téhle části Hua Hin. Už je to prostě město.

Jako všude kde je spousta farangů i sem se z Thajska stáhla děvčata pochybné pověsti. Sedí v barech a čekají na zákazníky. Hodně jich už toho svého ulovilo. Vidět dvojici farang-Thajska držící se za ruce je celkem běžné. Nikde ale nevidím jedinou dvojici faranžka-Thajec. Bílý ženský se asi dokážou líp kontrolovat, kdežto chlapi opravdu myslí penisem. Některých je mi dost líto, když vidím, jak se „svýma“ Thajkama vlečou plné nákupní tašky. Plní tak přesně to co od nich Thajky očekávají.

Už je poledne a jelikož jsem od včerejšího večera nic nejedl, dávám si pálivou nudlovou polívku s nějakýma mušlema. Nevím proč, ale hned na to dostávám průjem a nepříjemné křeče do žaludku. To jsem si teda nezasloužil. A zrovna na Silvestra, kdy jsem si chtěl trochu užít! Musím se vrátit do hotelu a vzít si černé uhlí. Asi je to ještě pozůstatek střevních problémů z Bangladéše. Ať se děje co se děje, stejně se dneska rozšoupnu!

Sedám si do internetové kavárny a mám obrovskou radost, protože jsem za poslední dva týdny dostal 20 dopisů. Píšu a posílám další příspěvky do pro Cesty.

Poprvé na celé cestě se jdu projít na pláž. Moře jsem sice viděl v Bombaji, ale tam jsem nějak neměl potřebu se u něj vyžívat a v jejím centru navíc žádná koupací pláž nebyla. Tady je to úplně jiné. Pláž je sice plná, ale i tak je moc příjemné se brouzdat ve vodě, procházet se kolem kokosových palem a cítit slaný mořský vzduch.

Po pláži chodí Thajky ve velkých slaměných kloboucích a prodávají ananasy, banány a vajíčka. Něco dobrého bych si mohl dát i u pultíků přímo na pláži nebo v některé restauraci. O turisty je tu prostě dobře postaráno. Někteří se v moři prohání na vodních skútrech, nebo jezdí na takových dlouhých nafukovacích obludách tažených člunem nebo skútrem. Absolutní pohoda.

Jak se blíží večer, začíná se na ulicích objevovat čím dál tím víc farangů ve večerních šatech a slušných kalhotách a košilích. Míří do hotelů, kde budou probíhat oslavy spojené s večeří, tradiční hudbou a nějakým tanečním představením. Hotely si za tenhle zážitek účtují těžký prachy. Já jsem zase zvědav, jak (a jestli vůbec, vždyť jsou to buddhisti) budou Silvestr prožívat Thajci na ulicích, protože tam se bude odehrávat můj letošní silvestrovský „program“.

Na několika místech už se rozjíždí noční trhy, hned vedle chrámu Hua Hin je lunapark s ruským kolem a dráhou elektrická auta. Přes ulici zase na malém náměstí začíná nějaká zábavná estráda s hudbou a tancem. Všude se samozřejmě prodává jídlo a pití. To by na takový den jako je Silvestr určitě nemělo chybět, protože Thajci rádi uzobávají i normálně. Všechny jejich pochutiny vypadají tak lákavě, že už v šest začínám se svým „rozšupováním“. Dávám si chobotnici-kalamár. Moc si ale nepochutnávám, protože jak se do ní zakusuju, tak kromě toho že je gumová z ní i teče nějaký bílý sliz. Tak si alespoň pro začátek dávám nakrájený ananas, na který si z pytlíku nasypávám směs soli a chilli – jak tady, tak na indickém subkontinentu totiž rádi ovoce na slano.

Thajská kuchyně je vůbec výborná (výjimky typu slizovitého kalamáru naštěstí potvrzují pravidlo) a v některých chutích i plná překvapení. Většinu jídel jím na ulici, kde je vždycky připravují z čerstvých surovin a rovnou přede mnou. Za ty měsíce v gastronomicky pálivé oblasti jsem si na ta všechna koření a chilli tak zvyknul, že když dostanu jídlo, většinou do něj po ochutnání hned nasypu kopu pálivého koření aby to mělo správnou chuť. Jinak mi totiž připadá mdlé. Pusa mi pak sice hoří, ale to je právě ten správný požitek. K thajskému (ale i indickému) jídlu to prostě patří.

V Thajsku jsem si musel zvyknout i na trochu jinou stolovací etiketu. Především se tady používá vidlička a lžíce a jen čínská jídla nebo nudlová polévka se jedí hůlkama. Jí se lžící a vidlička slouží jen na přihrnování jídla na lžíci. Strčit ji do pusy je tu stejný prohřešek jako strčit si v Evropě do pusy nůž.

Pokud jsou Thajci někde na návštěvě, vždycky na talíři nechávají nějaké zbytky. Hostiteli se tak ukazuje, že se o své hosty dobře postaral a byl tak štědrý, že všechno jídlo ani nemohli sníst. Platí to i u stolečků na ulici. Na talířích po Thajcích vždycky zůstávají nějaké zbytky.

Když už jsem u toho jídla, zmíním se ještě jak si jídla objednávám. V Thajsku skoro nikdo nemluví anglicky a když náhodou ano, tak je to angličtina stejně nesrozumitelná jako moje thajština. Při objednávání proto buď na něco ukážu a zeptám se co to stojí (to thajsky zvládnu), nebo si objednám nějaké hodně obvyklé jídlo přímo jménem. Musel jsem se naučit i počítat, což naštěstí není složitý. Jen se to ze začátku trochu plete, protože třeba haa siip je 50, ale siip haa je 15.

Několikrát přecházím mezi čtvrtí s hotely a restauracemi a thajským Hua Hin. Na thajských nočních trzích to žije, všichni se baví, usmívají, v lunaparku řve hudba a zároveň se vedle v chrámu modlí celkem hodně Thajců. Ve farangských restauracích vidím akorát nudu, vážnost a ve tvářích farangů výraz „jsem nad věcí, protože jsem nad Thajci“. Proto mě to vždy když zabloudím do turistické čtvrti znovu přitahuje na thajské trhy.

Během večera si postupně dávám několik různých ovocných šejků, plněné sladké trubičky a omeletu s mušlema a chobotnicí. Spráskal jsem toho tolik, že o půlnoci už si ani nekupuju pivo, kterým jsem chtěl oslavit příchod nového roku 1999/2542.

Jsem na náměstíčku, kde v průběhu několika hodin běžel estrádní program s kabaretními tanečnicemi, moderní živou hudbou a nějakou transvestitskou šou. Teď je několik minut před půlnocí a všechny oči jsou upřeny na balkón, ze kterého někdo (asi starosta) předčítá projev a na němž sedí i několik mnichů ve svých oranžových róbách. Nikde nevidím nikoho posilněného alkoholem. Prodává se tu sice točený Singa, ale cena 99 bahtů (asi 80 korun) je snad určena tak, aby každého odradila. Ani nejsou lidi rozrušení tak jako poslední minuty starého roku u nás.

Nastávají poslední vteřiny starého roku a dav celkem vzrušeně odpočítává. S poslední vteřinou, a tedy začátkem nového roku, začínají mniši z balkónu na lidi vylévat kýble vody a lidi se hrnou ještě blíž pod balkón, aby každý dostal alespoň kapku toho požehnání. Společně s tím začíná pěkný ohňostroj trvající tři nebo čtyři minuty. Lidi jsou sice nadšení z vodního žehnání, ale jinak to není nijak zvlášť silné.

Den 135, pátek 1. 1. 1999

Přecházím k lunaparku a chrámu. Lunapark už zase nerušeně jede a opravdu jen pár metrů od něj přichází stále více lidí vzdát úctu Buddhovi. Ten řev z lunaparku jim vůbec nevadí, naopak je vidět, že svoji návštěvu chrámu opravdu prožívají. Zahlédl jsem ale člověka, který uprostřed chrámu telefonoval z mobilu.

Před chrámem sedí řada mnichů a lidi jim nosí kýble plné obětin. Trochu mi to připadá jako jarmark.

Ještě asi půl hodiny se potuluju městem z místa namísto a dívám se jak oslavují. Je vidět, že Nový rok nepatří k jejich tradicím a „nasadili“ si ho sem jako banánovník na Sibiř. U nás je Nový rok 100× lepší, protože ho prožíváme a považujeme jej za opravdový předěl. Tady jsou asi nejspíš rádi, že můžou zase něco oslavovat…

V šest ráno se poprvé budím. Asi proto, že v Evropě oslavují Nový rok teprve teď. Hned zase ale upadám do „bezvědomí“ a opravdu se budím teprve v osm.

Nejdřív peru a pak se vydávám na trh za snídaní. Taky už je čas, abych zjistil jak se dostat do Krabi v jižním Thajsku, kde chci den dva zůstat na pláži a prolézt si nějaké jeskyně. Hledám autobusák ale bez úspěchu. Ten jejich zdejší systém, že autobusák většinou není označen a pokud je to pouze „okno ve zdi“ tak se pěkně blbě hledá. Musím se ptát na cestu a nakonec ho nacházím úplně jinde něž měl podle mých informací být. Na nic moc se nemůžu zeptat, protože tady všichni mluví jen thajsky a když se o tuhle řeč pokouším, končí to většinou nechápavým kroucením hlavy. Prostě mi nerozumí.

Busy do Krabi jezdí v rozmezí od deseti večer do půlnoci. Už je skoro poledne, takže se nestihnu vystěhovat z hotelu abych nemusel platit další noc. To znamená, že musím jet až zítra večer. Lístek si teď koupit nemůžu, takže budu až do zítřejšího večera v nejistotě jestli pro mě vůbec bude místo.

Po obědě sedím chvíli na Internetu abych odpověděl na zbylé dopisy, a pak se vracím do hotelu. Nechávám tam jak doklady, tak foťák (dvě věci, které jinak pořád nosím sebou), protože se chci jít na pláž vykoupat.

Na pláži se usazuju pod slunečník, vytahuju deník a začínám psát. Jsem několik dní pozadu, takže se nebojím, že bych neměl co dělat, Sedět takhle na pláži, nechat se ovívat mořským větříkem a občas sledovat hemžení kolem není vůbec špatné. Pravda, pořád by to dělat nemohl, ale teď je to fajn.

Lidi si pláže a moře opravdu užívají. Projíždění se na koních, běhají, jezdí na vodních skútrech, jedí ananas od „potulných“ prodejců, hrají volejbal, zahrabávají se do písku a mezi tím vším se jako každý den proplétají babky se žlutými slaměnými klobouky velkými mísami zavěšenými na ramenou jako váhy, v nichž mají ovoce či jiné malé pamlsky na prodej. Starší Thajci se často koupou i v tričku a trenýrkách, mladí a farangové v pohodě v plavkách.

Cítím, že už druhý den odpočívám. Asi to bylo opravdu potřeba, protože jsem zase dostal chuť a mám plno energie na věci, které jsem už nějakou dobu dělal se sebezapřením. Psaní deníku je klasický případ. Jindy ho píšu jen proto, že chci mít vzpomínky a ne proto, že bych opravdu tak strašně chtěl zaznamenat průběh cesty. Dnes je to ale poprvé jiné – deník píšu s chutí a díky tomu už jsem hodně stáhnul časovou ztrátu ve které s deníkem jsem.

Teprve kolem páté se zvedám a jdu si na chvilku zaplavat. Pak ještě chvíli sedím pod slunečníkem, než se odhodlávám vrátit se do hotýlku.

Procházím se po městě a kupuju k večeři smažené paa-thong-ko, malé tyčinky z koblihového těsta, které se namáčejí do nějakého sladké zelené želatinové hmoty. Moc si pochutnávám.

Večer ještě píšu další strany deníku, peru všechno co můžu vyprat a zašívám všechno co mám potrhané. Teda tý energie mám dneska opravdu nějak moc!

Den 136, sobota 2. 1.

Po včerejším ranním ulejvání dnes vstávám trochu dřív a jdu udělat pár fotek na pláž. Je asi devět hodin a všechny aktivity se teprve rozjíždějí. Zaměstnanci pláže rozbalují lehátka se slunečníky a ženské začínají teprve krájet první ananasy na podej. Sem tam vidím běžet nějakého faranga, ale daleko víc je tu Thajců. Sedí si pod slunečníky a vydatně snídají.

Před dvanáctou se vracím do hotelu, dávám sbohem svému pokoji a odnáším batoh do úschovny na autobusové nádraží. Město už mám prolezlé křížem krážem, tak hned mířím na pláž. Dnes ale není volné žádné lehátko, tak si ke psaní deníku sedám na schody jednoho z plážových hotelů, abych viděl na moře.

Asi v pět se zvedám a jdu se podívat na rybářské molo, jestli neuvidím nějaké čerstvé úlovky. Místní rybáři ale už druhý den zahálejí, protože ani dneska ani včera jsem se ničeho nedočkal. Dnes tu sice kotví dvě rybářské bárky, ale to je tak to jediné.

Z mola se pomalu vracím do města a v sedm jsem už na autobusáku. Do půlnoci, kdy mi jede autobus do Krabi, mám ještě fůru času, tak se bavím pozorováním lidí (hlavně toho jak mluví) a samozřejmě taky píšu deník.

Před devátou přichází mladý anglický pár. Taky jedou do Krabi. Mají už jízdenku, ale museli si prý koupit tu nejdražší (čtyřnásobek ceny co bych měl dnes zaplatit já – pokud bude v buse místo), protože všechny ostatní spoje jsou prý vyprodané. No to jsem teda zvědav jestli dnes vůbec odjedu. Angličani odjíždí svým V.I.P. autobusem v deset a já jsem zase sám.

Přeci jen se na mě usmálo štěstí – bus přijíždí v půl dvanácté a je v něm tolik místa, že si pro sebe můžu zabrat dvě sedačky a alespoň se trochu vyspat. Je docela dusno, ale řidič občas pouští větráky a cestu nám zpříjemňuje.

Krabi

Den 137, neděle 3. 1.

Je vidět, že už jsme na jihu. Převažují palmy a cítím i trochu vlhko. Když se blížíme ke Krabi, začínají se z krajiny zvedat strmé napůl zelené, napůl holé homolovité kopce. V osm ráno jsem v Krabi, ale na autobusovém nádraží, které je vzdálené asi 5 km od města. Proto musím ještě chytit songtó a dojet do centra.

Městečku dělá prosperující cestovní ruch dobře. Podél řeky, která po pár kilometrech ústí do moře, vede příjemná pěší zóna, ulice čisté, domy udržované. Provincie Krabi, jak už je v Thajsku zvykem nazvaná podle svého hlavního města, je známá hlavně skalními formacemi a skalnatými ostrovy, které se strmě zvedají rovnou z moře. V kombinaci s písečnými plážemi stíněnými palmami je to opravdu atraktivní místo jak pro ležení na pláži, tak ke slézání skal či prolézáni džungle. Jedno takové místo jsme si vybral a chtěl bych tam do zítřka zůstat.

Laem Phra Nang (Princeznin mys) je sice jižním cípem poloostrova, ale kvůli skalám a džungli, jež jej oddělují od pevniny, se na něj dá dostat jen lodí. V Krabi proto nasedám na jednu ze zdejších „dlouhoocasích“ bárek (jsou nazvané podle dlouhé tyče vedoucí od motoru, na jejímž konci ve vodě je lodní šroub) a vydáváme se na mys.

Cesta dlouhá asi 12 km začíná na řece Krabi, ze které vyjíždíme na Andamanské moře. Na pravé straně vidím homolovité skály a mořský břeh tvoří místo pláže mangrovníkový porost. Před námi se pomalu vynořuje Princeznin mys a dál na moři další skalnaté ostrovy. Jeden z nich se například jmenuje Kuřecí, protože má na jižní straně vysokou skalnatou věž, která připomíná hlavu kuřete.

Hat Rai Leh

Skály Princeznina mysu se rychle přibližují a každým metrem jsou krásnější. Začíná se mezi nimi rýsovat žlutý pruh pláže s kokosovými palmami, na kterém po necelé přistáváme. Pláž se jmenuje Hat Rai Leh a je roztažená na východní straně úzkého pruhu země spojujícího vysoké skály Princeznina mysu s vysokými skálami na pevnině. Mezi těmito skalami je krásný palmový háj s (už ne tak krásným) ubytováním pro turisty. Přes háj je to na pláž na druhé (západní) straně asi 5 minut chůze.

Pokud je někde ráj, tak určitě tady. Sluníčko krásně svítí,moře šplouchá, palmy šustí a nad vším tím rájem tiše ční skály. Je tu plno bělochů a skoro se zdá, že je tu až přeplněno. Přecházím z pláže na pláž (jsou tu celkem čtyři), ale nikde ani místečko na bydlení. Všechno je navíc šílené drahé a místo, která spadají do nejlevnější kategorie tu stojí 3× tolik co jsem zaplatil za zatím nejdražší ubytování v Thajsku. Všechno je ale krásně udržované a podřízené turistům. Samé palmy, bungalovy, pěšinky lemované lampičkami, pěkné restaurace a dokonce i jakési malé sámošky (kde mají Algidu). Všechno je předražené. No jo, když je tady tak hezky a lidi se sem hrnou, tak se není co divit.

Už se smiřuju s tím, že „vypláznu“ nějakých 450 bahtů za jednu noc (pokud ale vůbec seženu místo), když se za mými zády česky ozývá „Ahoj!“. Ta česká vlajka co mám přišitou na batohu je k něčemu dobrá. Teď mi pomohla seznámit se se Zojou a Romanem (Samem) z Brna. Na cestu se vydali před víc než půl rokem, po zemi dojeli do Indie a poslední dny před odletem domů tráví v Thajsku. Bydlí úplně na konci východní pláže ve stanu za celkem přijatelný peníz (v porovnání se vším ostatním, jinak je i ten stan na Thajsko drahý). Skvělý tip. Stany tam prý ještě mají volné, takže se “ustanovávám“ naproti jejich stanu.

Smývám ze sebe pot a jdu si dát oběd. Hned jak vidím ceny v místních restauracích (kromě nichž a drahých krámů s Algidou tu na stravování nic není), dochází mi, že pokud nechci hladovět (z čehož už jsem dávno vyrostl), pořádně si tady zvednu průměrno denní útratu za jídlo. Co se dá dělat. Dávám si kokosovou polívku se zeleninou (mrkev, kukuřice, brokolice) a olizuju se až za ušima. Alespoň že je to tak dobrý. Vzápětí ale bohužel zjišťuju, že nemám sluneční brýle. Nejspíš jsem je někde ztratil, protože jsem si je zaháknul jen za pásek u kalhot. Musím si v Malajsii nebo Singapuru koupit nové.

Kolem luxusních bungalovů se vydávám na nejjižnější pláž – Hat Tham Phra Nang (Pláž princezniny jeskyně). Z kokosového háje cestička mizí pod skalou a téměř celá vede ve stínu ohromných krápníků, lemována nesčetnými jeskyněmi a výklenky. Asi v polovině visí z prudkého srázu lana, odkud právě slézají strašně zašpinění farangové. Vracejí se z tzv. Princezniny laguny.

A kdo že byla ta princezna, po níž je tu všechno pojmenované? Místní rybáři věří, že v jeskyni a pláži Hat Tham Phra Nang je sídlo mýtické mořské princezny, která je jakousi jejich patronkou. U vchodu do jeskyně stojí dřevěný oltář a kolem něj velké dřevěné penisy obtočené barevnými stuhami. Rybáři si obětmi u tohoto oltáře chtějí zajistit bohaté úlovky.

Ještě chvilku přemýšlím nad těmi penisy a pak se vydávám zpátky ke stanu. Chci si totiž místo sandálů vzít pevné boty a pokusit se po lanech dostat k Princeznině laguně.

Lan se jen přidržuju a musím šplhat pěkně do kopce, tak 60-70stupňového. Někdy je lano nezbytná záchrana. Za 10 minut jsem nahoře na rozcestí a než se vydávám k laguně, jdu se nejdřív podívat na vyhlídku, ze které je skvělý výhled na naši pláž. Jsem docela vysoko, možná dva až třikrát výš než jsou vrcholky palem. Můžu vidět jak daleko moře ustupuje, protože je právě odliv. Vlastně ani nejde o pláž, protože dno je kamenité, bahnité a plné živých i mrtvých korálů. To všechno je ale vidět teprve teď, když jsem za přílivu přijížděl, bylo moře až u bungalovů a restaurací, možní o 300 metrů dál než teď.

Vyhlídka je v sedle mezi skalami a jelikož jsou porostlé džunglí, je pekelné vedro a vlhko – pravá tropická džungle.

Když začínám sestupovat k Princeznině laguně, ještě přituhuje. Za prvé včera pršelo, takže je tu vlhko od deště, za druhé džungle produkuje dost vlhkosti sama o sobě a za třetí se právě spouštím hluboko do útrob skalnaté propasti, na jejímž dně je laguna, čili další zdroj odpařované vody.

Cesta dolů je neuvěřitelně strmá s kluzká. Většinou je to pravé slízání skal a někdy i visení nad propastí na laně spuštěném podél stěny. Bez něho by se některé úseky vůbec nedaly překonat.

Jak se nořím hlouběji a hlouběji, ubývá světla, protože už tak úzkou propast ještě zastiňují palmy a liány rostoucí na plošinkách mezi jednotlivými úrovněmi stezky (no, spíš „šplhky“). Na jednu stranu je to skvělé, na druhou stranu jsem ale zpocený jako myš a špinavý jako prase. Ta několikakilová brašna s foťákem taky není pro lezení do propasti zrovna ideální.

Konečně jsem dole a stojí to zato. Laguna je obklopená strmými skálami, které nad ní vytváří komín. Podél jejího obvodu jsou vodou vyhlodané jeskyně plné krápníků a na břehu, kde ústí stezka, se nad vodou sklání několik palem. Je to prostě fantastické! Vůbec se mi nechce zpátky, protože je tu tak krásně a ticho, narušované jen ozvěnou mých slov. Musím se ale už vrátit, protože cesta dolů mi trvala asi půl hodiny, tak abych se vrátil ještě za světla.

Lezu zpět, tentokrát v obráceném pořadí. Nejdřív strmým komínem nahoru na rozcestí a pak dolů k pěšince spojující obě pláže. Na pěšince seskakuju z posledního lana dolů a teprve teď chápu od čeho byli ti maníci, které jsem tady dopoledne potkal, tak špinaví. Jsem celý červený od hlíny a to doslova, protože jsem prozřetelně šel jen v kalhotech bez trička. Kalhoty to ale odnesly – jsou celé oranžové, zralé na další praní.

Vracím se ještě jednou na pláž Princezniny jeskyně, abych si ji trochu víc prohlídnul, ale když jsem v jejím prostředku, začíná tropický liják. Do prčic. Tak to budu mít všechno ve stanu pod vodou, protože stan nemá žádnou pořádnou stříšku. Teď se tam navíc nemůžu ani rozběhnout, protože by mi v tom lijáku promoknul foťák. Čekám asi půl hodiny, než se z lijáku stává obyčejný déšť, ve kterém už můžu v klídku přejít. Ke stanu se dostávám mokrý, zpocený a špinavý, alespoň že on je suchý.

Večer, už umytý a usušený, si se Zojou a Samem dáváme večeři, a pak jdeme na minutku pokecat s Čechy, kteří tady tráví horolezeckou dovolenou (shodou okolností pan Hudeček, majitel prodejen se sportovními potřebami Hudy). Pak si dáváme výbornou banánovou palačinku a večer zakončujeme diskusí nad sklenicí koly.

Zatímco Zoja se Samem už jdou spát, já se ještě chvíli procházím po pláži, kde to v restauracích a barech pořád ještě žije. Sedím na lavičce, koukám na moře, střídavě poslouchám jeho šumění a pak zase evropskou hudbu táhnoucí se z barů. Jo, kdyby tady tak byla Táňa, hned by to bylo jiný. Čas naštěstí ale rychle utíká, takže už budu brzo v polovině cesty a jak známo, druhá polovina vždycky uteče rychleji než ta první.

Den 138, pondělí 4. 1.

Fotím východ slunce. Je trochu zamračeno, navíc odliv, takže se slunce dramaticky prodírá mraky a kolem leží na bok položené loďky. Skály začínají pod slunečními paprsky ožívat a zelené listy palem dostávají trochu medový nádech. Nad mořem se ale povaluje lehká mlha, protože ostrovy v dáli jsou vidět v oparu.

Je taková pohoda, že jsem se rozhodl zůstat ještě jeden den. Chci se podívat trochu dál na pláže a ke skalám. Peru svoje zaprasené kalhoty, snad během dneška uschnou.

Se Zojou a Samem vyrážíme po snídani do džungle kde jsem byl včera. Já si chci udělat fotku poloostrova z vyhlídky v době, kdy je příliv, oni pak ještě slezou do laguny.

Z vyhlídky jsem za hodinku zpátky. Chvíli píšu deník a pak si přímo před stany, kde je udělaná otevřená krytá „jídelna“ dávám smažené mořské potvory (kalamáry a krevety) se zeleninou a nudlemi. Je to trochu mdlé, tak si musím přidat svoje pravidelné hrsti chilli a lžíce pálivé omáčky.

Po poledni všichni tři vyrážíme na vzdálenější pláž Hat Ton Sai, kde se chceme podívat na horolezce. Při odlivu je Hat Ton Sai propojená se západní Hat Rai Leh s dá se přejít suchou nohou přímo po pláži. Teď je ale zrovna příliv, tak musíme jít jinudy – džunglí. Už to skoro vypadá, že tenhle výlet bude další „laguna“, ale nakonec je z ní příjemná procházka (i když s nějakým tím protahováním mezi kameny a lezením do kopce).

Na Hat Ton Sai je snad nejvíc mušlí a korálů ze všech zdejších pláží. I skály jsou tady pěkné rozeklané a tvoří převisy s krápníky, na kterých cvičí skupinky horolezců. Jde jim to docela dobře. Stěna už je na ta takové lezení připravená, protože trasy jsou naznačeny skobami. I tak to ale musí být fuška, protože celá stěna je vlastně jeden velký převis.

Vracíme se na západní Hat Rai Leh a trochu se koupeme v moři. Je příjemně teplé. Na téhle pláži je i několik ženských nahoře bez.

Zoja se Samem si jdou na zítřek koupit jízdenku do Bangkoku, zatímco já fotím některé bungalovy. Jeden se mi obzvlášť líbí – jde vlastně o tři bungalovy postavené na sobě a opřené o statný strom – tzv. stromový dům.

Říkáme si, že když jsme tady poslední den, tak se na večeři trochu rozšoupneme. Zoja si dává smažené nudle s mořskými potvorami a my se Samem grilovaného žraloka s česnekovou omáčkou a zeleninovou oblohou. Tak jemné maso jsem ještě nejedl. Je to něco úplně jiného, než ty gumové chobotnice nebo křupavé krevety. Mňam!

Skvělou večeři zakončujeme dezertem – banánovou palačinkou s čokoládou. Řekl jsem si, že když jsem v ráji, tak se pro jednou nebudu moc omezovat v jídle. Za dva dny jsem projedl pětidenní rozpočet. Bylo to ale skvělé a prostě to patří k té plážové, napůl líné s napůl odpočinkové atmosféře.

Den 139, úterý 5. 1.

Vstávám co nejdřív, abych měl jistotu, že stihnu první bus na jih do Hat Yai v devět hodin. Lodě do Krabi totiž jezdí pravidelně, a tak budu radši na autobusáku hodinu čekat, než abych přijel o pět minut pozdě.

Když jsem byl včera fotit slunce, viděl jsme první loď odjíždět asi v sedm hodin a jelikož byl odliv, lidi se k ní nejdřív museli dostat přes pláž a posledních pár metrů přebrodit vodou. Neberu si proto ani boty ani kalhoty, ale jen šlapky a trenky. Převlíknu se až v Krabi na nábřeží.

Zoja se Samem fotí východ slunce, tak se s nima loučím a nastupuju do loďky. Hned odplouváme a já se ještě drahnou chvíli dívám na ráj pomalu mizející v ranním oparu. Když přistáváme v Krabi, je pořád ještě odliv a i tady se musíme brodit ke břehu po kolena ve vodě. Převlíkám se, nasedám na songtó a jedu na autobusák. Do odjezdu mám ještě půl hodinu čas, tak ji využívám ke snídani.

Cestou na jih mi klima připadá čím dál vlhčí, ale zatím se z té vlhkosti ještě nepotím. Už si připadám někde jinde než v Thajsku, protože dost ubylo buddhistických chrámů, přibylo mešit, domy jsou ošuntělejší, silnice míň kvalitní a dálnice se teprve staví nebo opravuje. Vesnice jsou většinou dřevěné, na kůlech s trochu větším nepořádkem v okolí.

Po pěti hodinách přijíždím do Hat Yai. Chci pokračovat na malajskou hranici, ale prý už nejede žádný autobus, jen minibusy z města. Nasedám teda na tuk-tuk, který mě veze k nějakému mikrobusu. Tam mi ale říkají tak uhozenou cenu, že se zase obracím a jedu zpátky na nádraží. Dnes dojedu kam se dá a zítra budu pokračovat dál.

Dnes můžu dojet až do Yaly – autobus odjíždí před půl třetí.

Dál na jihovýchod od Hat Yai začíná být Thajsko čím dál tím odlišnější od severu země. Jih Thajska je muslimský (vliv sousední Malajsie) a kromě mešit je to poznat i na lidech. Většina žen nosí na hlavě dlouhé šátky, které někdy zakrývají celé tělo. Muži zase mají muslimské čepičky a místo kalhot jen kolem pasu obtočený kus látky – jako bych se vrátil do Bangladéše. Látka kolem pasu ale byla ve skutečnosti typickým oblečením po celém Thajsku, než muži pod vlivem evropské módy začali nosit kalhoty.

Čím dál od tolerantního buddhismu, tím víc je vidět dodržování muslimských tradic. Zároveň ale jakoby jih byl míň rozvinutý. Většina vesnic m domky sbité ze dřeva a žádné asfaltované ulice, převládají smaragdová rýžová pole a kokosové palmy. V obchodech je ale stejné zboží jako v celém Thajsku.

Yala

Od té doby co jsem se dostal na jih neminule dne aby nepršelo. Jih se mi zdá tak jiný, že bych si chtěl prohlídnout alespoň jedno zdejší místo. Nakonec je dobře že se dnes už asi nedostanu na hranici. Do Yaly totiž přijíždím v půl sedmé a dál už dnes nic nejede.

Tady na jihu jsou dvě města, která si mezi sebou rok co rok vyměňují titul „Nejčistší město Thajska“. Jedno je Trang a druhé právě Yala. Je zvláštní že jsou tady na jihu, který na mě působí o trochu míň čistě (a rozvinutě) než sever. Yala je ale i teď večer příjemná, ulice čisté a lidi nikam nespěchají.

Když vystupuju z autobusu, ještě mi v uších zní volání k modlitbě, které se v šest odpoledne linulo z rádia puštěného v autobuse. Jih je ale opravdu směsice kultur, protože kromě muslimů tady žije i hodně Číňanů, kteří v Yale vlastní i ty nejlevnější hotýlky.

V jednom z nich se ubytovávám. Majitel mluví anglicky, tak z něj tahám nějaké informace potřebné pro zítřek. Chci sice už dojet až do Malajsie, ale cestou bych se rád zastavil ve městě Narathiwat, kde má být islám hodně silný, jsou v něm dvě prý zajímavé mešity a navíc i muslimská rybářská vesnice. Dobrou, možná už i poslední noc v Thajsku.

Den 140, středa 6. 1.

Z Yaly se nedá do Narathiwatu dostat jinak než sdíleným taxíkem. Vlastně dá – busem, ale je to hrozně velká zajížďka a ztráta čas. Jelikož bych chtěl dnes dojet až do Kota Bharu v Malajsii (asi 30 km za hranicema), musím sebou hodit.

Ze sdíleného taxíku se vyklubal starší model mercedesu, takže v Yale snad budeme brzy. Jedeme po zapadlých okreskách, které ale mají překvapivě dobrý povrch. Nikde nestavíme a nikoho nenabíráme a těch 120 km zvládáme pod dvě hodiny.

Zvláštní je pozorovat každým kilometrem sílící vliv islámu. Jelikož je ráno, jsou holky ve svých dlouhých, všezakrývajících a zářivě bílých hábitech sváženy pickupy nebo školními autobusy do škol. Vždycky to vypadá jakoby proti nám jelo auto s hordou duchů na korbě. Je vlhko, všude palmy a rýžová pole.

Narathiwat

V Narathiwatu si v „kanceláři“ taxikářů nechávám velký batoh, vyzvednu si ho až před odjezdem na hranice. Narathiwat je nejmenším z hlavních měst thajských provincií, ale i tak je příliš dlouhý na to, aby se dal obejít za pár minut. Místa která chci vidět jsou na opačných koncích města, ale alespoň z nich můžu udělat vyhlídkové kolečko.

Úplně na severu města je ostrov s pláží. Hned vedle pláže je muslimská rybářská vesnička. Očekával jsem, že bude nejzajímavější na Narathiwatu a asi jsem se nemýlil. Kolem zátoky (vlastně průlivu mezi ostrovem a pevninou) jsou na kůlech naskládány rybářské domky jeden vedle druhého. Ze všech trčí televizní antény a všude jsou barevné rybářské lodě. Lodě mají na přídi takovou zvláštní vyřezávanou ozdobu, asi aby je chránila před nepřízní.

Přímo venku na stolech se suší celé nebo rozpůlené a vykostěné ryby a ve vzduchu je cítit pach pronikavý rybiny. Ženy buď perou (některé mají na zápraží i automatickou pračku) nebo se mejou (ve spodním prádle). Žádný ostych, jak bych od muslimů očekával, ale naopak se na mě ještě smějí a mávají.

Celá vesnička je ale dost špinavá, zatím asi nejvíc zanedbané místo jaké jsem v Thajsku viděl. Je ale opravdová, lidi si tu žijí svůj život a ničím se nenechají rušit.

První mešita kolem které procházím je hned před silnicí do vesničky. Musela být postavena před pár léty, protože je to typicky betonová stavba, které trochu elegance dodávají jen kopule a minaret. Dovnitř nemůžu, teď je zavřená.

Jako v Yale i tady je hodně obchodů a restaurací vlastněno Číňany. O čínské nápisy proto není nouze. Velká část domů jsou ještě původní dřevěné, staré až několik set let! Kontrastu jsou tu vidět ulice od ulice – jedna je dřevěná, sousední už je betonová, plná plakátů s reklamami na zahraniční auta a domácí pojištění.

Druhá mešita, na opačném konci města, je napůl dřevěná a o trochu zajímavější než ta první. Hlavně je otevřená, tak můžu nakouknout dovnitř, abych viděl její vybavení. Kde že je pompéznost mešit na Středním východě. Většina mužů v Narathiwatu nosí čepičky a látku kolem pasu, ženy a holky zase šátky na hlavě.

Procházka skončila a fakt jsem rád, že jsem mohl Narathiwat alespoň zběžně vidět. Jižní Thajsko tak jak jsem měl možnost ho zahlédnout (žádné silnější jiné sloveso bych se neopovažoval použít) je dost jiné od severního. Uvidíme jak se bude lišit od Malajsie. K té už mi zbývá jen jediné – dopravit se na hranice.

Od jednoho hotelu tam prý odjíždí songtó. Jdu po ulici, mávnu na první a ono je to to správné! Za hodinu vystupuju ve vesnici Taba, procházím pohodovou celní a pasovou kontrolou na thajské straně a nastupuju na převoz, protože Malajsie je na druhém břehu řeky Kolok. Za dalších deset minut už vyplňuju imigrační kartu, na níž je velkými písmeny napsáno varování „Death for drug traffickers under Malaysian Law“ (Za převážení drog je podle malajského práva trest smrti) – pěkné přivítání. Nemám žádné vízum, protože ho nepotřebuju. Jako Čech totiž na hranici automaticky dostávám tříměsíční pobyt. Tak a jsem v Malajsii.

http://www.ocestovani.cz/thajsko/cestopisy-209-cesta-kolem-sveta-98-99-9-cast-thajsko-ii/3/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .