0
0

INDONÉSIE – Rybářský ostrov Sape

Přístav je na konci úzkého poloostrova, podél nějž jsou postaveny další rybářské domky. Některé stojí na svých kůlech přímo ve vodě. Celá rybářská kolonie je živá, lidi pobíhají sem a tam a samozřejmě nejvíc živo je v přístavu. Je v něm malý trh, několik warungů a shromaždiště drožek čekajících na zákazníky pro cestu zpět do města…

A jsem v Sape. Za 1,5 hodiny. Do přístavu, odkud odplouvají lodě, to jsou ještě 4 kilometry. U přístavu má být nějaké ubytování, což bude daleko lepší než abych se do přístavu trmácel až brzo ráno.

Drožka je drahá, tak se do přístavu vydávám pěšky. Sape je jen o něco víc než jedna ulice obestavěná z obou stran domy (a to ještě ne všude). S přibližováním se k přístavu ubývá domečků, až jsem nakonec v polích. Pak zase začínají domečky – rybářské, na kůlech.

Přístav je na konci úzkého poloostrova, podél nějž jsou postaveny další rybářské domky. Některé stojí na svých kůlech přímo ve vodě. Celá rybářská kolonie je živá, lidi pobíhají sem a tam a samozřejmě nejvíc živo je v přístavu. Je v něm malý trh, několik warungů a shromaždiště drožek čekajících na zákazníky pro cestu zpět do města.

V přístavní kanceláři se hned ptám na trajekty na Komodo. Ale ouha! Oproti situaci před léty, kdy lodě mezi Sumbawou a Floresem se zastávkou na Komodu pluli kromě pátku každý den, je to o hodně horší. Trajekt sice pluje každý den, ale na Komodu staví jen ve čtvrtek a neděli. Stejně tak trajekt z Floresu na Sumbawu staví na Komodu taky jen ve čtvrtek a neděli. Z toho vyplývá, že budu buď muset na Komodu strávit tři dny, než mě vyzvedne další trajekt. Nebo si zítra najmu loď, která mě dopraví na Komodo, tam si prohlídnu varany, přespím a ve čtvrtek nastoupím na trajekt a dojedu na Flores. Ne. Tohle teda neudělám, protože ti syčáci indonéští zase využili situace a nasadili směšně vysoké ceny. To radši pojedu zítra na Flores, ve čtvrtek na Komodo, přespím tam tři noci a dalším trajektem se zase vrátím na Flores. Určitě by mě to vyšlo levněji než ta jejich vyděračská cena.

Ubytovávám se v losmenu přímo před branou přístavu. Se mnou se ubytovávají i další „nešťastníci“ – Francouz Pierre a Němec Siegfried. Diskutujeme co dělat a všichni se shodujeme na tom jet zítra trajektem do Labuhan Bajo na Floresu a pokusit se zařídit nějakou loď tam, protože je to daleko blíž než ze Sumbawy.

Jelikož zítra ráno zase odjíždím, jdu se projít , protože nevím, jestli budu mít ještě příležitost vidět rybářskou vesničku takhle zblízka. Za chvíli zapadne slunce , tak si na konci vesnice sedám na zem a čekám jestli bude stát za to udělat nějakou fotku.

Jsem ale v Indonésii, takže jsem za dvě minuty obklopen hordou děcek. Chtějí zase vědět všechno od mého jména až po barvu ponožek. Je to sranda a všichni se bavíme. Jeden z těch prcků na mně chce peníze. Říkám, že peníze nemám a ta nejstarší z nich hned odvětí, že v Indonésii je „krisis monetar“. Tohle slovní spojení často používají jako argument při smlouvání, nebo aby zdůraznili jak jsou teď ještě chudší. Že to řekne nějaká dvanáctiletá holka mě moc nepřekvapilo, ale když to po ní zopakoval asi tříletý klučina stojící vedle, myslel jsem, že mě omejou. To je na mě fakt moc. Odkud to jen má? Z televize? Od rodičů? Asi. Ale ať to má odkudkoliv, je vidět jediné: vládě se daří proplachovat jim mozky.

Vracím se do losmenu a jelikož je jasno, dívám se zase po dlouhé době na hvězdy. Obloha je pro mě z poloviny neznámá, protože řadu souhvězdí z jižní polokoule u nás nevidíme. Rozpoznávám Jižní kříž, který dříve sloužil námořníkům k určování jihu.

Z ulice vcházím do sousedního warungu dávám si ráži s listy kasavy. Jako zákusek se dorážím jedním z nejlepších es campur co jsem zatím měl.

Den 203, středa 10. 3.

Lístek na trajekt jsem si nemohl koupit včera dopředu, tak jsem už v 7 stál ve frontě, abych se pak ještě stačil nasnídat. Začíná trochu poprchávat, což už je mi ale jedno, protože sedím na lodi na kryté, ale otevřené palubě a nad přístavem pozoruju duhu. Je zvláštní vidět zároveň místa kde prší a místa kde neprší. Z přístavu i v tomhle počasí vyplouvají rybářské lodě za úlovky na volné moře. Pohybují se všechny stejně rychle, takže to vypadá jako by byly všechny spojené.

Na lodi je dneska dost batůžkářů. Podle toho by se dalo usoudit, že ti vyděrači nabízející soukromou dopravu na Komodo nemají moc úspěch. Nemají být chamtiví. Z přístavu vyrážíme po osmé hodině na plavbu do do Labuhan Bajo (ostrov Flores) která může trvat až 10 hodin.

Někteří turisti si koupil dražší lístek do tzv. Ekonomi A třídy, ale všichni se stejně nakonec uvelebili v Ekonomi B, protože to co by mělo být výhodou Ekonomi A, tj. relativní uzavřenost, jen s malými okny, se ukazuje jako zásadní nevýhoda. V Ekonomi B totiž díky otevřenosti pěkně profukuje, což pomáhá snížit pocit té hrozné vlhkosti.

Začínáme se přibližovat ke Komodu, ale mineme ho bez zastávky. Už nám zakrývá celý obzor a takhle z dálky vypadá dost nehostinně. Kolem něj jsou roztroušeny další nehostinné ostrovy porostlé stejně jako Komodo hlavně trávou a sem tam keři. Teď v období dešťů je všechno ještě zelené, ale za pár měsíců ostrov hnědne a velká část vegetace uschne. To je třeba na Bali něco nepředstavitelného. Jak se přibližujeme k severnímu břehu Komoda, jsou stále zřetelněji vidět kopce porostlé travinami a občasnou palmou.

Na lodi jsou jak Pierre, tak Siegfried. Siegfried teď strávil asi tři měsíce v Polynésii, kde natočil 12 tříhodinových kazet tanců a domorodé hudby. I teď před Komodem má oko na hledáčku a vyčkává na nejlepší pohled. Pierre jen tak stojí opřený o zábradlí a kouká na ostrovy. Dost se podobá Mr. Beanovi.

Není co dělat, tak začínám psát deník a občas udělám nějakou fotku. Ostrovy jsou nádherné, i když pro živit příliš nehostinné. Na jedné pláži Komoda vidím dalekohledem ležet nějaký kmen, z něhož se nakonec klube varan. Jsme ale moc daleko, takže ze svého prvního varana nic moc nemáme.

Sluníčko praží, voda je nádherně tmavě modrá a občas nás provázejí delfíni. Co víc si přát? V lodní kantýně si kupuju papírový balíček s ryži, kouskem masa a chilli a dávám si oběd.

INDONÉSIE – Labuhan Bajo I.

Je trochu zataženo, ale lodě vyplouvají na moře rybařit stejně jako včera ze Sape. Na východě je ale jasno, takže při pohledu ze západu se odplouvající rybářské lodě krásně třpytí v odrazu slunce…

Pomalé ploužení mezi ostrovy končí kupodivu dřív než za 10 hodin. Po pouhých osmi hodinách přistáváme na Floresu v přístavu Labuhan Bajo. Označení přístav si ale snad ani nezaslouží, protože jde prakticky jen o jedna ulici, táhnoucí se podél pobřeží. Přistání v Labuhan Bajo nás taky osvobozuje od vřískání asi 15leté holky, která poslední tři hodiny v kuse brečela, prý ze stesku po rodičích.

Těsně před přistáním se dáváme dohromady s ještě pár lidma, kteří taky chtějí na Komodo. Je nás 7 a zkusíme si na zítřek pronajmout loď. Asi nejspíš na ostrov Rinca, na kterém taky žijí varani, akorát je blíž.

Holky se ubytovávají kousek od přístavu v losmenu Gardena. Shoodu okolností Gardena zprostředkovává pronájem lodí na výlety za stejnou cenu za celou loď jak v Sape za jednoho člověka! Díky bohu, že jsem dnes jel sem a nečekal na zítřejší trajekt, protože po rozpočítání pronájmu lodi vyjde na člověka jen asi trojnásobek ceny trajektu oproti 14násobku v Sape (20 000 rp proti 100 000 rp). Gardena už je plná, tak se s Pierrem ubytováváme na kopci nad městečkem. Z terasy restaurace je parádní výhled na záliv, který je orientovaný na západ. Na obzoru vidíme Komodo a Rincu, takže západ slunce by mohl být pěkný.

Hned po ubytování se vracím do Gardeny, sejít se s ostatními a dohodnout pronájem lodi. Začalo nás sedm, ale postupně se k nám přidávají další tři Zápaďáci, takže podíl na jednoho klesnu na 14 000 rp (pod dva dolary), tj. pouhý dvojnásobek ceny trajektu, což už je vlastně stejné cesta na Komodo a zpět! To je snad až příliš dobrý na to aby to byla pravda. Je nás 10 a loď údajně pobere 12 lidí. Uvidíme do jaké kocábky nás to zítra posadí.

Z těch tří Zápaďáků jsou dvě Kanaďanky – matka a dcera. Dobře se s nima kecá, tak spolu sedíme od odpoledne až do pozdního večera. Jodie (dcera) se po Asii potuluje už 16 měsíců, z toho 8 po Indii, a její matka Sharon ji přijela na měsíc navštívit. Konečně nějací normální lidi a ne obyčejní, tupí a zhejčkaní turisti.

Před západem slunce si k nám přisedá starší pár, který se chce jen podívat na západ slunce. A ejhle, oni se z nich klubou Češi trávící v Indonésii měsíční dovolenou! Přiletěli z Jakarty do Maumere (východní Flores), takže jedou opačným směrem než já. Počet v Indonésii potkaných Čechů tak stoupnul na osm.

Den 204, čtvrtek 11. 3.

Snídám banánovou palačinku, která je zahrnuta v ceně ubytování. Banán sice neviděla ani z rychlíku, ale zasytí a to je důležitý. Na Rincu máme odplouvat v sedm, ale všichni se scházíme v Gardeně už po půl sedmé. Přibývá k nám další člověk, takže teď už nás je 11 (2 Američani, Francouz, Němec, Dán a Dánka, 2 Kanaďanky, 2 Švédky a já). Při vstupu do přístavu každý musíme zaplatit přístavní daň.

Je trochu zataženo, ale lodě vyplouvají na moře rybařit stejně jako včera ze Sape. Na východě je ale jasno, takže při pohledu ze západu se odplouvající rybářské lodě krásně třpytí v odrazu slunce. Některé jsou stejné jako ta naše, tj. loď s kabinkou pro kapitána, WC v zádi a zastřešená paluba uprostřed, jiné zase hodně podobné lodím postraními „stabilizátory“ jaké jsem viděl všude na cestě od Bali přes Lombok a Sumbawu.

Rinca je od Floresu co by kamenem dohodil, ale molo a vstup do Národního parku Komodo-Rinca je asi dvě hodiny plavby podél severního pobřeží Rincy. Rinca je z moře zdá se stejně neobyvatelná jako Komodo. Skalnaté kopce pokryté směsí travin, balvanů a občas osaměle trčících palem. Podél pobřeží je několik pláží, na jedné z nich se nejspíš zastavíme na zpáteční cestě, protože se chceme chvíli potápět a pozorovat korálové útesy a rybičky.

INDONÉSIE – Rinca – za největšími žijícími ještěry na světě

Vycházíme z křovin a dostáváme se na žhavou savanu. Všude kolem vysoká tráva, skály, kameny a palmy. Trochu jako Ostrov pokladů. Občas se objevuje kaktus, důkaz toho, že suché období je opravdu suché. Teď je ale zrovna vlhko a všichni se ženou dopředu jako šílení. Jen Siegfried (natáčí) a já (fotím) jsme pozadu. Chceme si alespoň trochu užít tohohle tak odlišného prostředí…

Po dvou hodinách přistáváme.Kolem je úžasný klid, konečně si na chvíli oddechneme od hlučného lodního motoru. Ke stanovišti hlídačů parku vede od dřevěného mola vydlážděná stezka. Kolem vysoké skály musíme nejdřív přejít vyschlou planinu. Na planině se vyvaluje první varan. Vypadá jako suchý klacek (je stejně šedivý), ale občas se pohne (asi jak slízne nějakou mouchu). Planina je obklopena křovinami, do kterých se noříme těsně před stanovištěm hlídačů. Kromě vstupného do parku (platného na tři dny) platíme i průvodce a poplatek za použití mola.

Vedle stanoviště stojí pár baráčků (kde je možné i přespat) a velký zastřešený přístřešek, u nějž se líně pohybuje třímetrový varan! Varan komodský je největší ještěr na zeměkouli a vyskytuje se jen na Komodu, Rince, západním Floresu a pár malých ostrůvků v okolí. Dorůstá až tří metrů (jako tahle naše potvora) a živí se vším. Občas i lidmi, které napadá ve volné přírodě. Náš „miláček“ ale vypadá celkem krotce (a líně) a jediný důvod proč sem přišel nejspíš je, že mu před našimi zraky dají napapkat. Varan se líně prochází sem tam, občas se zastaví, vztyčí na přední nohy a zůstane nehybně v pozoru. Průvodci mu dávají pár kousků masa, na které se vrhá s lačností šelmy. Ti Portugalci z něj teda museli být vystrašení. Proto taky odsud hned po objevení ostrovů utekli s tím, že na nich žijí draci.

Po stezce se vydáváme na pětikilometrový okruh po ostrově. Hned za baráčky se před náma utíká schovat další varan. Je menší než ten první, asi jenom děcko. Stezka vede suchou buší (i když vzduch je pěkně vlhký) malým údolím mírně do kopce. Po deseti minutách chůze narážíme na dalšího varana, který před náma ale vyplašeně utíká!

Vycházíme z křovin a dostáváme se na žhavou savanu. Všude kolem vysoká tráva, skály, kameny a palmy. Trochu jako Ostrov pokladů. Občas se objevuje kaktus, důkaz toho, že suché období je opravdu suché. Teď je ale zrovna vlhko a všichni se ženou dopředu jako šílení. Jen Siegfried (natáčí) a já (fotím) jsme pozadu. Chceme si alespoň trochu užít tohohle tak odlišného prostředí.

Všichni se zastavujeme až v malém roklině s potokem na dně. V jeho proudu se chladí velký buvol. V téhle denní době jsou všechna zvířata zalezlá a čekají na večer, kdy ustoupí vedro. I buvol je zalezlý ve stíněné roklině a nechce se mu ven.

Od rokliny stoupáme stále výš až k místu, odkud se nám otevírá krásný výhled do vnitrozemí ostrova a i k moři. Z vyhlídky se pomalu začínáme vracet zpět na základnu strážců. Cestou míjíme doslova pole kaktusů, z nichž některé mají červené pichlavé plody. Země je rozpraskaná, a to přestože je vlhko. V období sucha to tady všechno musí být uschlé na troud. Kde je ta tropická vlhkost Bali, mokrého po celý rok?

Je vedro k zalknutí. Na základně si dáváme trochu oddych a pak se vracíme k lodi. Přímo vedle přístavního mola si ve stínu hoví další varan a nenechává se vyrušovat ani námi. U mola kotví další dvě loďky. Jsou domorodé a slouží jako domovy – vychovávají v nich i děti.

Asi v jednu hodinu vyplouváme a po půl hodině plavby spouštíme kotvu 50 m od pláže, kterou jsme míjeli cestou na ostrov. Skoro všichni skáčeme do vody a potápíme se. Zakotvili jsme přesně nad korálovým útesem. Je sranda podívat se na hladinu a vidět plávat několik lidí celých potopených, jen se šnorchlem trčícím ven. Jakoby všichni v té vodě něco hledali.

Pod vodou je totiž neuvěřitelně živo. Barevné korály se vlní s proudy vody, které pod hladinou víří a kolem nás plují modré, zelené a taky pruhované oranžovo-bílé rybičky. Na dně jsou kromě korálů i obrovské vodní rostliny. Paráda! Škoda že máme tak málo času. Taky by se hodila podvodní kamera nebo foťák, život pod hladinou je něco úplně jiného než venku.

Po potápění se dáváme do oběda. V Gardeně nám každému připravili nasi goreng, tak si můžeme pochutnat přímo v lodi pohupující se na moři mezi ostrovy. Je to pohoda.

INDONÉSIE – Labuhan Bajo II.

Labuhan Bajo nemá žádné autobusové nádraží nebo zastávku, tak mi ráno po snídani zbývá jediné: stoupnout si na ulici a čekat, až kolem pojede bus. Naštěstí je tu jen jedna ulice, takže mi nemůže nic uniknout. Chci chytit bus do Bajawy, který má jet v 7 hodin…

Zpátky v přístavu jsme ve tři odpoledne. Pěkně jsem se připálil a koupel v moři na mě zanechala slaný film. Nejdřív ale potřebuju najít kancelář Pelni, hlavní indonéské lodní společnosti. Je zastrčená v postranní uličce na kopci a musím se na ni několikrát ptát místních.

Podle Pelni má loď z Floresu na Timor odjíždět v pondělí z Endé, což znamená, že bych možná ještě mohl chytit středeční let do Darwinu. Bude to ale napnutý, protože se musím nejenom dostat přes polovinu Floresu, ale chci se zastavit i v Bajawe a na Keli Mutu.

V hotýlku ze sebe smývám sůl. Mám ještě trochu času do večeře, tak se jdu projít do přístavu. Život tam běží jako normálně. Teď navečer sedí domorodci venku, klábosí a hlídají hrající si děti. Prostě další líný večer na pobřeží jednoho zapomenutého, i když ne úplně malého ostrova.

Vracím se do losmenu a při pohledu na západ slunce nad Komodem si dávám večeři. Nebe je nádherně rudé a odráží se ve vodě, kde vytváří tisíce rudých zrcadélek. Po večeři se jdu rozloučit s Kanaďankama, protože se s nima skvěle kecalo.

Den 205, pátek 12. 3.

Labuhan Bajo nemá žádné autobusové nádraží nebo zastávku, tak mi ráno po snídani zbývá jediné: stoupnout si na ulici a čekat, až kolem pojede bus. Naštěstí je tu jen jedna ulice, takže mi nemůže nic uniknout. Chci chytit bus do Bajawy, který má jet v 7 hodin.

Čekám na ulici, občas kolem projede autobus shánějící lidi. Nenasedám, protože jede jen do Rutengu, asi v polovině cesty do Bajawy. Zase kolem projíždějí busy, tentokrát na druhou stranu. Jsou to ale ty do Rutengu, ježděním po městě pořád dokola honí cestující.

To je podezřelý. Už je sedm a zatím kolem mě několikrát projely jen busy do Rutengu. Ptám se kolemjdoucí paní a ta říká něco v tom smyslu, že z Rutengu pojede víc busů, kdežto odsud jezdí jen jeden ráno. No teda fakt nevím. Včera ráno jsem bud do Bajawy viděl, ale je pravda, že zrovna dneska nemusí jet.

Nechci dopadnout jak v Poto Tano na Sumbawě, kde jsem čekal tři hodiny, tak nasedám do busu do Rutengu, který zase jede kolem (po kolikáté už?). Je plná asi ze tří čtvrtin, ale k mému překvapení se na konci města už neobracíme zpátky ukořistit další cestující, ale vyjíždíme z Labuhan Bajo a zahýbáme na Ruteng.

Po pár dalších zastávkách je bus plný, takže moje překvapení bylo z neznalosti fungování „systému“. Spolu s lidmi namačkanými v buse mezi pytli s rýží je na palubě i několik slepic a na střeše si skvělého rozhledu užívá jeden vepřík. Každý z nových cestujících si sebou totiž přitáhnul alespoň dva pytle a nějaké přelepené krabice, takže snadno trumfli můj obrovský batoh.

Silnice na Floresu jsou ještě klikatější a ještě děrovatější než na Sumbawě. Není divu, že autobus vypadá a sténá jakoby ke se každou chvíli měl odebrat do věčných autobusových lovišť (parkovišť). Snad to ale ještě těch pár hodin vydrží.

Vesničky podél cesty jsou většinou postavené celé na kůlech, už je ale opravdu poznat, že Flores je chudý. Všude bordel a většinou dřevěné domečky jsou napůl rozpadlé. Flores je z velké části křesťanský, takže převládají kostely. Muslimové se soustřeďují hlavně na pobřeží. Třeba právě v Labuhan Bajo, kde na hlavní ulici stála mešita. Kostely jsou všechny nové, ale žádná architektonická superdíla. Svému účelu slouží, což je nejdůležitější.

Některé vesničky jsou plné domků postavených z bambusu a kupodivu se na políčka zase vrátila rýže a na některých místech znovu projíždíme tropickou džunglí a kokosovými palmami.

INDONÉSIE – Ruteng

Sedím v bezejmenném warungu v městečk, o kterém jsem před tím nikdy neslyšel, natož abych v něm chtěl nuceně strávit noc, jím zase nasi goreng a učím se přitom indonésky. Prostě ztráta času. Možná kvůli tomu nestihnu trajekt na Timor, nasi goreng jsem už měl snad 100× a snad jedině ta indonéština má trochu smysl. Je to paradox, protože před deseti léty bych tuhle tak proklínanou situaci považoval za nesplnitelný sen. A teď jsem tady, ztracen uprostřed Indonésie a nadávám…

Řádně vytřesený vystupuju před 12. hodinou v Rutengu. Hned klušu za roh na autobusové nádraží odkud má prý kolem jedné jet bus do Bajawy. Ale ouha! Dnes prý už žádný bus do Bajawy nepojede, jediný odjel ráno. To mi je teda fakt platný. Vyzvídám na místních lidech jestli něco přeci jen nepojede odpoledne. Prý se musím jít zeptat do kanceláře Agoto Tours. Ani v Agoto nejsem úspěšnější, zrovna dnes prý nic nejede.

Tak nakonec na celý den skejsnu v prťavém horském městečku, kde už snad ani ten pes nechcíp. Zrovna teď, když jsem to měl tak pěkně vypočítaný abych stihnul loď na Timor, která jezdí jen jednou týdně. V Indonésii je tohle ale normální, takže bych se po těch týdnech už neměl divit. I tak to ale vždycky překvapí, protože nad nepříjemností by nikdo neskákal radostí.

Ubytovávám se nedaleko autobusáku a jdu se najíst. Alespoň že je v Rutengu docela zajímavý trh. Ruteng je centrem etnické skupiny Manggarai a někteří lidí chodí v místně tkaných látkách. Jelikož Ruteng je horské městečko, pěstuje se v okolí kromě běžného ovoce a zeleniny i tabák, který trhovci nabízejí ve velkých suchých hranolech. Další zajímavostí na trhu jsou ryby. Sušené, ať už celé nebo rozpůlené, jsou asi po deseti navléknuté na palmovém listu.

Vedle trhu je autobusák, teď v jednu už úplně prázdný (bodejť by ne, když busy odjíždí jen ráno a dopoledne). U trhu potkávám Pierra, který právě přijel z Labuhan Bajo. Je taky trochu naštvaný. Ne protože už dnes nic nejede (stejně tady chtěl jeden den zůstat), ale protože bus kterým jel prý v honbě za pasažéry kroužil po Labuhan Bajo celé 3 hodiny, přičemž vlastní cesta trvá 4-5 hodin!

Ještě se trochu procházím po městě a pak se vracím do hotelu. A kohopak nepotkávám? Siegfrieda! Ten odjel z Labuhan Bajo už včera večer, protože chtěl už dnes odpoledne být v Bajawě a zdálo se mu zbytečné zůstat v Labuhan Bajo, když už tam všechno viděl. Včera v 9 večer přijel sem, dnes ráno vyšplhal na kopec nad Rutengem (je z něj prý pěkný výhled) a do Bajawy chtěl jet busem v jednu. Chtěl, ale neodjel. Stejně jako já nevěděl, že dnes do Bajawy jel jediný bus – v 8 ráno.

Tak jsme se tady všichni znovu sešli, dokonce ve stejném hotýlky, a všichni doufáme, že se nám zítra podaří odjet ranním busem do Bajawy. Já se jdu teď po obědě trochu vyspat, protože jsem minulé dny vždycky vstával hodně brzo.

Budím se ve 4 odpoledne. Mám hlad, tak se jdu najíst do jednoho padangského warungu u autobusáku. Na ulici stojí pár náklaďáků naložených lidmi, které se právě chystají odjed do nějaké vesnice. Náklaďáky jsou tu typická meziměstská (mezivesnická) doprava.

Mám nějaký velký hlad, tak si v šest znovu sedám do warungu a dávám si nasi goreng. Mám dost času přemýšlet nad tím, co se událo v posledních deseti létech. Sedím v bezejmenném warungu v městečk, o kterém jsem před tím nikdy neslyšel, natož abych v něm chtěl nuceně strávit noc, jím zase nasi goreng a učím se přitom indonésky. Prostě ztráta času. Možná kvůli tomu nestihnu trajekt na Timor, nasi goreng jsem už měl snad 100× a snad jedině ta indonéština má trochu smysl. Je to paradox, protože před deseti léty bych tuhle tak proklínanou situaci považoval za nesplnitelný sen. A teď jsem tady, ztracen uprostřed Indonésie a nadávám.

Po večeři se vracím do hotýlku a potkávám Pierra se Siegfriedem jak jdou na pivo. Není to špatný nápad zakončit dobrým pivem blbej den, tak se k ním připojuju a všichni tři klopýtáme tmou Rutengu najít místo kde by měli studené pivo.

Den 206, sobota 13. 3.

Ranní budíček kupodivu obstarává recepční. Ubytování je i se snídaní, nebo spíš s něčím čemu tady odvážně říkají snídaně, ale já bych to nazval dva plátky sladkého chleba, s dvěma kolečky banánu mezi a sladký čaj. No jo, jiný svět, jiná měřítka.

Jelikož jsme v horách, čeká nás venku mlha a mírná přeprška. Bus jsme si zamluvili už včera, tak na nás čeká za rohem. Batohy strkáme do uličky (stejně tam jsou pytle blokující průchod, takže je to jedno), nasedáme a vyrážíme. Zastavujeme se ještě na druhém konci města, kde si v cestovce kupujeme lístky.

Jsme východněji, takže pohodlí cestování opět kleslo. Nejenom kvůli většímu počtu pytlů v uličce, ale i stále se zvětšujícímu počtu výmolů. Opět mám po delší době že jedu po děrnici, protože tenhle asfaltový ementál si jméno silnice vůbec nezasluhuje. Indonésani jsou ale jiného názoru a říkají tomu „Transfloreská dálnice“. Ha, ha!

Silnice moc udržované nejsou, ale v každé vesnici vidíme alespoň jeden satelit. Lidi je milují, a tak i v místech kam jezdí třeba jen jeden autobus denně si můžete být jisti, že byste se mohli podívat na CNN.

Do autobusu nastupují další pytle a na střechu za zoufalého kvičení (stále ještě živé) prasátko. Co se mu nelíbí? Vždyť bude mít skvělý výhled!

Na Floresu je několik tropických „kapes“. Projíždíme jednou z nich, z džungle se páří a vegetace kolem je zase jednou pěkně hustá. Za chvíli je ale džungle pryč a zase je všude kolem jen nízký porost. Terén je hodně členitý. Samá hluboká údolí a na obzoru několik sopek. Sem tam se objevují palmy, ale to je spíš omyl než pravidlo.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .