0
0

INDONÉSIE – Bajawa a domorodé vesničky

Bena je nejtradičnější z vesnic v okolí Bajawy. Žádná elektřina, žádné plechové střechy, žádné plastové odpadky (nebo je vždycky uklidí). Musíme se zapsat do knihy hostů. Průvodce je tu stejně potřebný jako v Zemi Dogonů v Mali. Umí místní jazyk, zná prostředí, dokáže řadu věcí vysvětlit, a tak si nepřipadáme trapně jako kdyby jsme sem přijeli a začali po vesnici šmejdit sami…

V jednu odpoledne přijíždíme do Bajawy. Bus nás vysazuje na autobusovém nádraží, které je na Transfloreské dálnici, asi 3 km od městečka. Hned se nás ujímá mladý Indonésan mluvící perfektně anglicky. Nasedáme na bemo a vezeme se ty 3 kiláky do údolí.

Když se ubytováváme, Juventus (tak se ten mladý Indonésan jmenuje) nám odhaluje že je taky (zcela náhodou) průvodce a může nám pomoct zorganizovat túru po okolních tradičních vesnicích. To se nám akorát náramně hodí, protože pokud stihneme prohlídku vesniček ještě dnes, bude tím smazáno moje zpoždění zaviněné nocí v Rutengu. Pravda, nebudeme mít na vesničky celý den, ale to je pořád lepší než nic.

Smlouváme cenu, nakonec končíme a polovině částky, kterou Juventus chtěl na začátku. Moc se mu to nelíbí, ale souhlasí, takže škodný určitě nebude. V ceně jsme si dohodli dopravu (bemo jen pro nás), vstupný do vesniček (v některých se platí) a jeho jako průvodce. Chce jít sehnat bemo bez nás, prý se mu bude líp smlouvat o ceně když nás řidič neuvidí. Pěkná blbost, protože tohle je tak prťavý městečko, kde se všichni znají a vědí čím se kdo živí. Proto mu říkáme že jdeme s ním a že zas tak nespěcháme. Nechci aby nám někam zdrhnul i se zálohou na bemo, kterou od nás dostal.

Chvíli se potloukáme po trhu a Juventus dohaduje pronájem bemo. Lidi kteří v něm sedí vystupují a budou muset chudáci počkat na jiné. Prachy jsou prachy a Juventus řidiči bema musel nabídnout daleko víc, než co by vydělal jízdou po své pravidelné trase. Kolik? To se nikdy nedozvíme, protože finanční vyrovnání mezi Indonésany je jejich věc. A nám může být jedno jak Juventus s penězi naloží, pokud splní to co slíbil.

Dohodnuté máme 4 vesničky, tak vyrážíme do první z nich. Jmenuje se Bena a od Bajawy je jen 19 km. Ale po jaké cestě! Hrbolatá je jak velbloud, samá díra a navíc neustále se střídající stoupání a klesání. Objíždíme sopku Gunung Inerie tyčící se nad Bajawou. Teď je z větší části zahalena v mracích, které pomalu, ale viditelně postupují dolů.

Ač jsme si bemo pronajali pro sebe, nejsme v něm sami. Zůstalo s námi pár kluků, kteří cestou postupně vystupují. Díky, že jsme vám zaplatili cestu. Ostatně proč ne, když jsme to měli po cestě?

Těch 19 km nám trvá asi hodinu. Před Benou vystupujeme pěkně naklepaní. Tohle auto už asi moc dlouho jezdit nebude, protože obyčejná dodávka takovouhle cestu prostě nemůže dlouhodobě přežít.

Bena je nejtradičnější z vesnic v okolí Bajawy. Žádná elektřina, žádné plechové střechy, žádné plastové odpadky (nebo je vždycky uklidí). Musíme se zapsat do knihy hostů. Průvodce je tu stejně potřebný jako v Zemi Dogonů v Mali. Umí místní jazyk, zná prostředí, dokáže řadu věcí vysvětlit, a tak si nepřipadáme trapně jako kdyby jsme sem přijeli a začali po vesnici šmejdit sami. Tady je ještě navíc problém dostupnosti, protože do vesnic jezdí třeba jen jediné bemo denně.

Bena je postavena na skalním útesu. Dvě řady dřevěných domků se slaměnými střechami se táhnou po obou stranách útesu až k vrcholu, kde je vyhlídka. Zvláštností místních vesnic je klanový společenský systém. Počet klanů ve vesnici se pozná podle počtu osobitých dřevěných přístřešků, kterým se říká ngadhu (otec) nebo bhaga (matka). Počet těchto dvojic roztroušených po vesnici právě určuje počet klanů.

Přístřešky jsou po většinu roku opuštěné a ožívají jen v době svátků, kdy pod ně vesničani přinášejí obětiny svým předkům. Přestože uctívají předky, jsou všichni křesťani, o čemž svědčí i pár hrobů s kříži a taky malá modlitební kaple. Domorodci kmene Ngada si zachovávají i svoje další zvyky, které nemají s křesťanstvím nic společného.

Domky jsou docela pěkné, každý má krytou verandu a u některých stojí sloupy s buvolími rohy. Tyto rohy patřili buvolům, které zabili předci rodiny žijící v domě. Čím víc buvolů, tím líp, Dnes už je ale jejich počet nízký a jejich lov je zakázán.

Většina lidí je teď na polích a ve vesnici jsou jen ženy s dětmi. Právě obědvají. Nemají ale nic jiného než jen listy kasavy! Vesele si pochutnávají, takže jim to nevadí. Po obědě si ženy dávají betel s kořením, od čehož mají tak červené zuby a rty. Vesničani se živí nejen pěstováním zeleniny, ale i tkaním tzv. textilií ikat.

Pierre se chce podívat do jednoho domku, tak za něj Juventus musí zaplatit vstupné. Tak takhle se kazí domorodci. Zvyknou si na peníze a je s nima konec.

Kromě ngadhu a bhagu jsou ve vesnici roztroušeny ještě kamenné mohyly. Pod některými prý odpočívají významní předkové, jiné slouží jako obětní stolce.

Na konci vesničky šplháme na vyhlídku, ale není vidět nic jiného než mléčné mraky. Ty už ze sopky sestoupily tak dolů, že začíná i trochu poprchat.

Z Beny se pěšky vydáváme do půl kilometru vzdálené vesničky Luba. Už prší, takže se zdržujeme jen krátce. Luba vypadá podobně jako Bena, jen tady můžeme vidět jednu ženu tkát ikat.

Nasedáme do bema a snažíme se ujet dešti. Moc to ale nejde, protože některé kopce jsou tak prudké, že musíme všichni vysednout, aby bemo kopec vůbec vyjelo. Kodrcáme se po silnici zpět a cestou se zastavujeme v dalších dvou vesničkách – Langa a Bela. Ty už jsou modernější, se zděnými domky a plechovými střechami, ale ngadhu a bhaga jsou i tady. Moc dlouho se nezdržujeme, protože stejně prší a nic bychom z toho neměli.

V Beně k nám přistoupila asi 16letá holka, se kterou vtipálek Pierre celou cestu zpátky nevině laškuje. Jmenuje se Terezie a jede do „supermarketu“ v Bajawě. Asi má na mysli nějaký obyčejný trh, který je samozřejmě na její vesnická měřítka „super“. Pierre se ptá jestli má kluka a ze srandy se jí ptá, jestli by on nemohl být její kluk. Je mu sice 45, ale smysl pro humor má. Sice typicky francouzský, ale humor to je. Terezie se jen chichotá, jak by se chichotala každá jiná puberťačka u nás.

Zpět v Bajawě se nejdřív chvíli procházíme po trhu a nakupujeme ovoce. Je ale šíleně drahé, podle cen které jsem za stejné ovoce platil jinde alespoň o 500 %! No jo, teď se tady turisti moc nevyskytují, tak se trhovci snaží využít každé možnosti.

V Bajawě je kostel i mešita. Právě když se chystáme sednout si někam na večeři, ozývá se z mešity hlas muezzina zvoucího k podvečerní modlitbě.

Na večeři si sedáme, jak jinak, do jednoho zapadlého warungu. Holky, které v něm obsluhují mluví jen indonésky, takže máme všichni možnost se procvičit. Všichni tři se učíme indonésky a všichni už jsme toho celkem dost pochytili. V Indonésii je počet lidí co během pobytu začnou trochu mluvit indonésky nezvykle vysoký. Asi hlavně protože pouliční indonéština je tak jednoduchá a přímočará. Jak ve výslovnosti, tak v gramatice. Dávám si gado gado a k tomu ještě nasi goreng. Hlad je velký a tenhle warung dělá poctivé porce za poctivé peníze. Mňam.

V hotýlku se ještě nutím ke psaní deníku. Je to utrpení, ale pokud nechci být moc pozadu, musím prostě každý den psát. Ach jo. Večer jsem vždycky šíleně utahanej a ještě k tomu psát v průměru tak 5 stran. To je fakt otročina.

Den 207, neděle 14. 3.

Vstávám v půl šestý a budím Siegfrieda. Autobus se pro nás zastaví prý ve čtvrt na sedm. Snídáme banánovou palačinku s ovocným salátem (v ceně ubytování) – zatím bezkonkurenčně nejlepší snídaně ze všech snídaní v Indonésii zahrnutých v ceně. Asi tím chtějí vykompenzovat tu kalnou vodu v mandi, kde se vůbec nedalo umýt. Holt v Indonésii člověk nikdy nemá všechno. Buď má skvělou koupelnu, nebo skvělou snídani. Nikdy obojí najednou.

Bus přijíždí až v sedm, podle lidí v hotýlku běžný čas. S tím brzkým vstáváním jsme asi byli buzerovaní proto, abychom nezaspali. Ulička i místa pro nohy mezi sedadly jsou nacpaná pytli s rýží. Jak máme teda sedět? S nohama za krkem? Asi nám nic jinýho nezbude.

Pytle jsou v suchu a bezpečí, ale můj batoh chtějí hodit na střechu, kde by samozřejmě promoknul (i přes tu jejich cedníkovou plachtu). Trochu se s nima hádám, protože trvají na batohu na střeše. Já zas chci batoh v kabině. Ať si dají nahoru pytle. Nakonec dospíváme ke kompromisu. Vyhazují pytle pod mýma nohama a dávají mi pod ně můj batoh. Sice ho pošlapu, ale pořád lepší batoh pošlapaný než promoklý. Tak a jsme všichni spokojeni. Pierre zase vtipně poznamenává, že po hádce se mnou je řidič nervózní, což pro nás jako pasažéry není dobrý. Bus naštěstí není plný, takže mám zatím pro sebe dvě sedačky. Horší to bude až se zaplní.

Silnice dál na východ se celkem pravidelně střídá s hliněnou děrnicí. Opět k nám občas „přistupuje“ nějaká ta slepice nebo domorodec s pytli. Řidič pouští hudbu. Nejdřív reggae (UB40), a pak nějakou místní tradiční. Mám pocit jako bych se ocitl v Africe. Hudba je hodně podobná, na silnicích a ve vesnicích vidím hemžená lidí s polynéskými rysy, kteří jsou celí černí. Jelikož je neděle, všichni jsou na cest do kostelů. Prostě – přesně jako v Africe.

Kolem nás ubíhají rozeklaná údolí a začíná přibývat kokosových palem, jako bychom se vraceli do tropů. Po třech hodinách, tj. ani ne v polovině cesty, přistupují další lidi a já přicházím o druhé místo vedle sebe. Teď budu asi zbytek cesty trpět ve skrčenecké poloze, s nohama u brady, batohem pod nima a batůžkem na klíně mezi nohama a bradou. Úžasné vyhlídky!

Dostáváme se na pobřeží, asi 30 km od Endé. Na obzoru se rýsují dvě sopky čnící na jih od Endé přímo z moře. Po pláži pobíhají děti a koupou se nebo pozorují náš autobus. Pláž je ale kamenitá, takže nic na plavání. Všude kolem se najednou objevuje hustá vegetace a vzduch opět silně ztěžknul vlhkem. Přejíždíme několik železných mostů a projíždíme vesničkami s chatrčemi z palmového listí. Teď už je to opravdu jako v Africe. Škoda že nemůžeme zastavit a udělat pár fotek. Siegfried sice natáčí, ale to je něco úplně jinýho než fotky.

Ráno byla zima a mlha, teď se zase potíme vlhkem. Člověk si ani neuvědomí jakými extrémy tady prochází. Za poslední týdny už jsem si na to zvyknul a ta občasná zima už mě nepřekvapí.

V Endé zastavujeme jen aby vystoupili někteří cestující. Tenhle bus jede až do Maumere, my budeme vystupovat v Moni.

Za Endé zase projíždíme pár vesničkama, ale pak už začínáme stoupat do kopců. Moni je totiž další horské městečko, takže si zase užijeme chladna.

Asi po hodině máme defekt. Kolo je ale kupodivu rychle vyměněno, takže zdržení je ani ne půl hodiny. Na děrnicích se to stává často, protože jak řidič tak jeho pomocník už přesně vědí co mají dělat.

Silnice je fakt strašná. Samý výmol, kaluž a díra. Většinou jedeme jen po udusané hlíně, takže safari s kinklajícím se autobusem je zaručeno.

INDONÉSIE – Proč sopečná jezírka Keli Mutu mění barvu

Mlha je všude kolem , a teď už vypadá jako mlíko. Není vidět skoro ani na krok a my se naivně plazíme (a přitom mrzneme) někam do nebes, odkud stejně nic neuvidíme. Kromě mlíka. Klopýtáme nahoru, přičemž do té mlhy zároveň začíná poprchávat. To je teda počasí. Ke všemu je pět ráno. Úžasná kombinace na začátek dne…

Po dvou hodinách vystupujeme nad Moni,u prvního hotelu. Siegfried to jde omrknout, ale vrací se ne příliš nadšen. Tenhle hotel je údajně nejlepší v Moni, ale přesto je v něm cítit zatuchlina. Radši scházíme asi kilák a půl dolů do Moni, kde má být celá řada ubytování. Na stráni naproti se zelenají rýžová políčka a pod nimi kostel. Pohled pro bohy.

Ptáme se ne ně několika místech a nakonec končíme v losmenu u jedné příjemné (a ukecané) paní. V ceně bydlení máme zase i snídani (nebo to, co si tady pod snídaní představují). Celý den jsme nejedli, tak si sedáme do nejbližší restaurace, že si dáme něco k jídlu. Je tu draho (turistický místo) a navíc se po čtvrthodině čekání dozvídáme, že není jídlo a kuchař prý navíc spí. Chá, chá!

Přesunujeme se do jiné restaurace, kde si objednáváme „Special Moni Cake“. Příprava prý trvá víc než půl hodiny, tak jsem teda zvědavej co to bude za zázrak. Čekáme a kecáme s lidma, kteří se s náma sešli u stejného stolu – Němec s Dánkou.

Půl hodiny je pryč a „Special Moni Cake“ je tady – bramborová kaše (hustá, takže drží čtvercový tvar) mezi dvěma plátky krekrů. Výtvor dostáváme na kulatém talíři, posypaný sýrem (snad poprvé po půl roce mám zase sýr) a s kečupem ve zvláštní mističce. Je to zase něco jinýho a chutná to celkem dobře.

Po večeři se jdeme projít za Moni k malému vodopádu a k horkým pramenům, které domorodci používají jako „koupelnu“. V tomhle studeném počasí je teplá voda příjemná, takže „koupelna“ je celkem frekventovaná. My se ale jenom díváme a koupání radši přenecháme místním.

Cestou od pramenů zpět do Moni se stavuju ještě na jedné večeři. Siegfried zatím koupil arak a až se vrátím z večeře (Siegfried a Pierre už hlad nemají), dáme si do nosu. K druhé večeři si objednávám nasi goreng a od Norského páru se dozvídám, že na Timor v následujících dvou dnech plují z Endé dvě lodě. Jedna zítra a pravidelný trajekt v úterý.

Pokud všechno klapne a zítra se dostanu na Keli Mutu, pak zpět do Moni a ještě během odpoledne do Endé, mohl bych být na Timoru v úterý večer a stihnout tak ještě středeční let do Darwinu. Je to trochu napnutý, obzvlášť když jsem si v Indonésii zvyknul na celkem volné temp, ale snad to vyjde.

V noci si na verandě pod hvězdama pochutnáváme na araku a sušenkách, které jsme si různorodě koupili na zítřejší „vejšlap“ na Keli Mutu. Teď nám ale přišlo, že je vhodnější příležitost.

Den 208, pondělí 15. 3.

Opět brzké vstávání, protože mě dneska čeká další výstup na sopku. Vstávám v půl čtvrtý a budím Siegfrieda. Máme půl hodiny na probuzení. Ve čtyři přijíždí náklaďák s dřevěnýma lavicema na korbě – docela změna oproti dřevěné posteli. Dál v Moni nastupují další Zápaďáci, takže se nás na Keli Mutu vydává asi 15 plus nějací Indonésani.

Tenhle náklaďák musí být docela komfortní oproti dopravě, kterou tady měli před tím. Silnice tomu docela odpovídá – na to, že vede jek k nějakým sopečným kráterům je v docela dobrém stavu. No jo, moc dobře si uvědomují co sem lidi táhne, tak se o ni trochu starají. Ale zas to nepřehánějí, protože i na ní je pár chuťovek v podobě blátivé stezky nebo obrovské díry. Pořád ale lepší než silnice spojující Endé a Moni.

Asi tři čtvrtě hodiny si natřásáme kosti a jelikož kvůli tmě nic nevidíme, jen podle odstředivé síly ucítíme, že se zase ženeme nějakou zatáčkou. Dole v Moni bylo jasno, ale jak stoupáme výš, začínám kolem nás přibývat mlhy.

Před pátou zastavujeme v lese a vystupujeme. Dalších 20 minut se pěšky plahočíme do kopce k vyhlídce, ze které mají být vidět všechna tři barevná jezera.

Mlha je všude kolem , a teď už vypadá jako mlíko. Není vidět skoro ani na krok a my se naivně plazíme (a přitom mrzneme) někam do nebes, odkud stejně nic neuvidíme. Kromě mlíka. Klopýtáme nahoru, přičemž do té mlhy zároveň začíná poprchávat. To je teda počasí. Ke všemu je pět ráno. Úžasná kombinace na začátek dne.

Konečně jsme na vrcholku Keli Mutu. Když to vidím kolem sebe, připadám si jako don Quijote. Fouká vítr, je zima, pět hodin rán a všude mlíko, do kterého civíme, jestli se náhodou nezdrcne a nepoodkryje oblohu. Indonésani, kteří nám cestou nahoru sloužili jako průvodci, se změnili ve vařiče čaje, který tak zahřívá většinu přítomných.

Uprostřed vyhlídkového kopce stojí malá teráska kam jsem si sednul a doufám, že jsem správně odhadl světové strany a trefil se na východ.

Začíná se rozednívat, což je ale poznat jen v okamžiku, kdy se v mléčné mlze objevují trhliny, skrz které můžeme vidět nebe. Mlha se všelijak trhá a zase zaceluje, podle směru a rychlosti větru.

Najednou ale přichází silný poryv a s ním obrovská trhlina. Okolí se pročišťuje a my zjišťujeme, že opravdu stojíme na vysokém kopci. Slunce už vyšlo, ale je zakrytou mraky. Před námi, na východě, jsou dvě jezera a za námi jedno. Ještě není dost světla, ale jasně tyrkysová barva většího z východní dvojice už září do okolí.

Mlha se kolem nás převaluje a občas zacloňuje výhled. Se stoupajícím sluncem mlhy sice neubývá, jak se rozjasňuje, barvy jezer se začínají zvýrazňovat.

Tyrkysové jezero je prostě neuvěřitelné. Kdybych ho neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že jeho barva je přirozená. Za ním je schované druhé, tmavě hnědé jezero. Odsud z vrcholu není moc dobře vidět, protože je za sedlem hřebenu mezi oběma jezery. Krátery jež jezera vyplňují, mají strmé stěny a hloubku několika desítek metrů. Třetí, černé jezero za našimi zády je menší, tak trochu opuštěné, ale stejně nádherné jako oba jeho větší bratříčci.

Ta mlha je fakt nanic. Nemůžu udělat pořádnou fotku, protože přes ni jezera moc nevidím. A když náhodou ano, tak na ně zase „nevidí“ slunce, takže barvy nic moc.

Turisti začínají jeden po druhém odcházet, až zůstávám úplně sám. Sám a tři jezera. Tyrkysové, tmavě hnědé a černé. Nikdo zatím ještě pořádně nevysvětlil proč mění barvu. Snad složení vody, klimatické vlivy nebo zbytky sopečné aktivity. Mlha se sice trhá trochu víc, ale když odcházím dolů a otáčím se, abych se naposledy podíval na kopec kde jsme sáli, právě ho začíná obklopovat další mlžný mrak.

Odbočuju z hlavní cesty spojující parkoviště s vyhlídkovým vrcholem a škrábu se po srázu k okraji kráteru tyrkysového jezera. Aha, přeci jen tu nejsem sám. Potkávám Pierra a Siegfrieda, kteří dostali stejný nápad jako já. Chvíli se procházíme kolem, díváme se do hloubky kráteru. Musíme si ale dávat pozor, abychom do něj nespadli, protože stezka je po nočním dešti dost kluzká.

Je čas začít sestup do Moni, protože cesta pěšky má trvat skoro tři hodiny. Scházíme k parkovišti a vidíme, že náklaďák ještě neodjel! Abych si byl jistý, že stihnu bus do Endé (má jet po desáté dopoledne), nasedám a místo procházky dolů se svezu.

Je devět hodin, mám sbalené všechny věci. U několika lidí jsem si ověřil, že bus má jet v 10, protože tady člověk nikdy neví.

Pondělí je v Moni ve znamení velkého trhu. Tržiště je kousek od mého losmenu a trh opravdu stojí za to. Lidičky ze všech okolních vesniček se sešly, aby prodali co vypěstovali nebo vyrobili. Látky ikat, za kterých má každá druhá žena sukni, kasava, jablka, banány, ryby. Jedna žena si nese právě koupené banány přímo na hlavě. Muži sedí u silnice a kecají. Právě přijíždí náklaďák plný lidí (vepředu) a zelí (vzadu). To jsou další prodejci.

V 10 hodin nasedám do busu. Pierre zůstal u Keli Mutu, protože chtěl jít dolů pěšky. Siegfried ještě není připravený, tak jedu do Endé sám.

Ten bus snad nemá žádné pérování! Nejen já cítím skoro každou větvičku na cestě, natož ty výmoly a šutry, které pravidelně vymetáme/drtíme. Dvě hodiny natřásání v té nejdůmyslnější natřásací mašině na Floresu. A to skoro zadarmo, asi 40 korun.

INDONÉSIE – Endé

Mlha je všude kolem , a teď už vypadá jako mlíko. Není vidět skoro ani na krok a my se naivně plazíme (a přitom mrzneme) někam do nebes, odkud stejně nic neuvidíme. Kromě mlíka. Klopýtáme nahoru, přičemž do té mlhy zároveň začíná poprchávat. To je teda počasí. Ke všemu je pět ráno. Úžasná kombinace na začátek dne…

Po dvou hodinách vystupujeme nad Moni,u prvního hotelu. Siegfried to jde omrknout, ale vrací se ne příliš nadšen. Tenhle hotel je údajně nejlepší v Moni, ale přesto je v něm cítit zatuchlina. Radši scházíme asi kilák a půl dolů do Moni, kde má být celá řada ubytování. Na stráni naproti se zelenají rýžová políčka a pod nimi kostel. Pohled pro bohy.

Ptáme se ne ně několika místech a nakonec končíme v losmenu u jedné příjemné (a ukecané) paní. V ceně bydlení máme zase i snídani (nebo to, co si tady pod snídaní představují). Celý den jsme nejedli, tak si sedáme do nejbližší restaurace, že si dáme něco k jídlu. Je tu draho (turistický místo) a navíc se po čtvrthodině čekání dozvídáme, že není jídlo a kuchař prý navíc spí. Chá, chá!

Přesunujeme se do jiné restaurace, kde si objednáváme „Special Moni Cake“. Příprava prý trvá víc než půl hodiny, tak jsem teda zvědavej co to bude za zázrak. Čekáme a kecáme s lidma, kteří se s náma sešli u stejného stolu – Němec s Dánkou.

Půl hodiny je pryč a „Special Moni Cake“ je tady – bramborová kaše (hustá, takže drží čtvercový tvar) mezi dvěma plátky krekrů. Výtvor dostáváme na kulatém talíři, posypaný sýrem (snad poprvé po půl roce mám zase sýr) a s kečupem ve zvláštní mističce. Je to zase něco jinýho a chutná to celkem dobře.

Po večeři se jdeme projít za Moni k malému vodopádu a k horkým pramenům, které domorodci používají jako „koupelnu“. V tomhle studeném počasí je teplá voda příjemná, takže „koupelna“ je celkem frekventovaná. My se ale jenom díváme a koupání radši přenecháme místním.

Cestou od pramenů zpět do Moni se stavuju ještě na jedné večeři. Siegfried zatím koupil arak a až se vrátím z večeře (Siegfried a Pierre už hlad nemají), dáme si do nosu. K druhé večeři si objednávám nasi goreng a od Norského páru se dozvídám, že na Timor v následujících dvou dnech plují z Endé dvě lodě. Jedna zítra a pravidelný trajekt v úterý.

Pokud všechno klapne a zítra se dostanu na Keli Mutu, pak zpět do Moni a ještě během odpoledne do Endé, mohl bych být na Timoru v úterý večer a stihnout tak ještě středeční let do Darwinu. Je to trochu napnutý, obzvlášť když jsem si v Indonésii zvyknul na celkem volné temp, ale snad to vyjde.

V noci si na verandě pod hvězdama pochutnáváme na araku a sušenkách, které jsme si různorodě koupili na zítřejší „vejšlap“ na Keli Mutu. Teď nám ale přišlo, že je vhodnější příležitost.

Den 208, pondělí 15. 3.

Opět brzké vstávání, protože mě dneska čeká další výstup na sopku. Vstávám v půl čtvrtý a budím Siegfrieda. Máme půl hodiny na probuzení. Ve čtyři přijíždí náklaďák s dřevěnýma lavicema na korbě – docela změna oproti dřevěné posteli. Dál v Moni nastupují další Zápaďáci, takže se nás na Keli Mutu vydává asi 15 plus nějací Indonésani.

Tenhle náklaďák musí být docela komfortní oproti dopravě, kterou tady měli před tím. Silnice tomu docela odpovídá – na to, že vede jek k nějakým sopečným kráterům je v docela dobrém stavu. No jo, moc dobře si uvědomují co sem lidi táhne, tak se o ni trochu starají. Ale zas to nepřehánějí, protože i na ní je pár chuťovek v podobě blátivé stezky nebo obrovské díry. Pořád ale lepší než silnice spojující Endé a Moni.

Asi tři čtvrtě hodiny si natřásáme kosti a jelikož kvůli tmě nic nevidíme, jen podle odstředivé síly ucítíme, že se zase ženeme nějakou zatáčkou. Dole v Moni bylo jasno, ale jak stoupáme výš, začínám kolem nás přibývat mlhy.

Před pátou zastavujeme v lese a vystupujeme. Dalších 20 minut se pěšky plahočíme do kopce k vyhlídce, ze které mají být vidět všechna tři barevná jezera.

Mlha je všude kolem , a teď už vypadá jako mlíko. Není vidět skoro ani na krok a my se naivně plazíme (a přitom mrzneme) někam do nebes, odkud stejně nic neuvidíme. Kromě mlíka. Klopýtáme nahoru, přičemž do té mlhy zároveň začíná poprchávat. To je teda počasí. Ke všemu je pět ráno. Úžasná kombinace na začátek dne.

Konečně jsme na vrcholku Keli Mutu. Když to vidím kolem sebe, připadám si jako don Quijote. Fouká vítr, je zima, pět hodin rán a všude mlíko, do kterého civíme, jestli se náhodou nezdrcne a nepoodkryje oblohu. Indonésani, kteří nám cestou nahoru sloužili jako průvodci, se změnili ve vařiče čaje, který tak zahřívá většinu přítomných.

Uprostřed vyhlídkového kopce stojí malá teráska kam jsem si sednul a doufám, že jsem správně odhadl světové strany a trefil se na východ.

Začíná se rozednívat, což je ale poznat jen v okamžiku, kdy se v mléčné mlze objevují trhliny, skrz které můžeme vidět nebe. Mlha se všelijak trhá a zase zaceluje, podle směru a rychlosti větru.

Najednou ale přichází silný poryv a s ním obrovská trhlina. Okolí se pročišťuje a my zjišťujeme, že opravdu stojíme na vysokém kopci. Slunce už vyšlo, ale je zakrytou mraky. Před námi, na východě, jsou dvě jezera a za námi jedno. Ještě není dost světla, ale jasně tyrkysová barva většího z východní dvojice už září do okolí.

Mlha se kolem nás převaluje a občas zacloňuje výhled. Se stoupajícím sluncem mlhy sice neubývá, jak se rozjasňuje, barvy jezer se začínají zvýrazňovat.

Tyrkysové jezero je prostě neuvěřitelné. Kdybych ho neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že jeho barva je přirozená. Za ním je schované druhé, tmavě hnědé jezero. Odsud z vrcholu není moc dobře vidět, protože je za sedlem hřebenu mezi oběma jezery. Krátery jež jezera vyplňují, mají strmé stěny a hloubku několika desítek metrů. Třetí, černé jezero za našimi zády je menší, tak trochu opuštěné, ale stejně nádherné jako oba jeho větší bratříčci.

Ta mlha je fakt nanic. Nemůžu udělat pořádnou fotku, protože přes ni jezera moc nevidím. A když náhodou ano, tak na ně zase „nevidí“ slunce, takže barvy nic moc.

Turisti začínají jeden po druhém odcházet, až zůstávám úplně sám. Sám a tři jezera. Tyrkysové, tmavě hnědé a černé. Nikdo zatím ještě pořádně nevysvětlil proč mění barvu. Snad složení vody, klimatické vlivy nebo zbytky sopečné aktivity. Mlha se sice trhá trochu víc, ale když odcházím dolů a otáčím se, abych se naposledy podíval na kopec kde jsme sáli, právě ho začíná obklopovat další mlžný mrak.

Odbočuju z hlavní cesty spojující parkoviště s vyhlídkovým vrcholem a škrábu se po srázu k okraji kráteru tyrkysového jezera. Aha, přeci jen tu nejsem sám. Potkávám Pierra a Siegfrieda, kteří dostali stejný nápad jako já. Chvíli se procházíme kolem, díváme se do hloubky kráteru. Musíme si ale dávat pozor, abychom do něj nespadli, protože stezka je po nočním dešti dost kluzká.

Je čas začít sestup do Moni, protože cesta pěšky má trvat skoro tři hodiny. Scházíme k parkovišti a vidíme, že náklaďák ještě neodjel! Abych si byl jistý, že stihnu bus do Endé (má jet po desáté dopoledne), nasedám a místo procházky dolů se svezu.

Je devět hodin, mám sbalené všechny věci. U několika lidí jsem si ověřil, že bus má jet v 10, protože tady člověk nikdy neví.

Pondělí je v Moni ve znamení velkého trhu. Tržiště je kousek od mého losmenu a trh opravdu stojí za to. Lidičky ze všech okolních vesniček se sešly, aby prodali co vypěstovali nebo vyrobili. Látky ikat, za kterých má každá druhá žena sukni, kasava, jablka, banány, ryby. Jedna žena si nese právě koupené banány přímo na hlavě. Muži sedí u silnice a kecají. Právě přijíždí náklaďák plný lidí (vepředu) a zelí (vzadu). To jsou další prodejci.

V 10 hodin nasedám do busu. Pierre zůstal u Keli Mutu, protože chtěl jít dolů pěšky. Siegfried ještě není připravený, tak jedu do Endé sám.

Ten bus snad nemá žádné pérování! Nejen já cítím skoro každou větvičku na cestě, natož ty výmoly a šutry, které pravidelně vymetáme/drtíme. Dvě hodiny natřásání v té nejdůmyslnější natřásací mašině na Floresu. A to skoro zadarmo, asi 40 korun.

INDONÉSIE – Sawuským mořem na Timor

Timor asi není obzvlášť oblíbený, protože loď není ani zdaleka plná. Ekonomi se rozkládá na třech palubách a nad ní se nachází kabiny lepších tříd I až IV. Když na to ale tak koukám, tak ekonomi bohatě stačí, ba naopak mám pocit velkého luxusu…

Den 209, úterý 16. 3.

Teprve po půlnoci se začíná něco dít. Loď konečně připlouvá! Přiráží k molu a zástupy nosičů z pevniny se k ní vrhají, aby ukořistily co nejvíc zákazníků. Pro nás nové cestující se ale zatím nic nemění, pořád čekáme zavřeni za plotem. Po čtvrt hodině začínají vycházet cestující, a teprve za dalších 10 minut nás pouštějí na palubu. Konečně!

Je to trochu chaos, protože drtivá většina cestujících má lístek do třídy ekonomi, takže si může zabrat jakoukoliv z těch několika set matrací. I ekonomi je ale docela luxusní, protože je celá klimatizovaná, matrace jsou měkké (za použití se ale platí) a v každé kabině-ratejně (po 40-80 lidech) je i televize! Asi je to tím, že tohle není ten nejobyčejnější trajekt na krátkou vzdálenost, ale loď plující po pevné a dlouhé trasy indonéským souostrovím, takže se v každém přístavu objeví vždycky jednou za dva týdny.

Timor asi není obzvlášť oblíbený, protože loď není ani zdaleka plná. Ekonomi se rozkládá na třech palubách a nad ní se nachází kabiny lepších tříd I až IV. Když na to ale tak koukám, tak ekonomi bohatě stačí, ba naopak mám pocit velkého luxusu. No jo, ono ale už nic levnějšího není. Možná kromě trajektu vyplouvajícího zítra, to bych ale už neměl šanci stihnout letadlo do Austrálie.

Jediný problém by mohl být s věcma, které samozřejmě nemůžu pořád tahat sebou. A být jen na matraci, to se mi zase nechce. Proto radši přikurtovávám řetězem svůj velký batoh k posteli. Teď už mi ho celý neodnesou a uvnitř není nic co by mi výrazně chybělo, kdyby někdo něco čmajznul. Všechno cenné budu nosit pořád u sebe v batůžku. Trochu riskantní by mohla být noc, ale všechny dokumenty a peníze mám v pásu kolem pasu a batůžek si dávám k hlavě. Byl to dlouhý den, takže pár minut po vyplutí u padám zaslouženě do bezvědomí.

Budím se asi v sedm. Kulatými okny do kabiny proniká světlo a moji spolucestující už snídají. Jdu se trochu opláchnout (dokonce tady jsou i sprchy, a se sladkou vodou!) a pak si stoupám do fronty. Na co? Na snídani. V ceně lodního lístku je totiž zahrnuté i jídlo, což jsem vůbec nevěděl. Vůbec bych si pak nelámal hlavu s tím kde sehnat jídlo.

Fronta se pohybuje celkem rychle a za chvíli je řada i na mně. Na hlinikový podnos dostávám rýži, vařenou zeleninu a vajíčko, vlastně dvě, protože mám protekci (asi jako běloch). Jídlo je to sice hodně jednoduchý, ale zasytí a to je nejdůležitější. Sedám si na palubu pod záchranné čluny a dávám se do něj. Ještě je docela příjemně, protože je teprve půl osmý a navíc trochu fouká svěží větřík.

Po snídani se na chvilku vracím na matraci napsat pár stránek do deníku. Vyrušuje mě ale zastavení motorů. Blížíme se k ostrovu Sabu a loď už teď pluje jen setrvačností. Na Sabu není dost velké přístavní molo a hloubka vody, tak spouštíme kotvu na volném moři. Z ostrova k nám míří lodě s pasažéry a nosiči.

Kotvíme asi 20 minut. Tady u pevniny (ostrova) je už zase dusno, tak se po pár minutách běžím schovat do kabiny. Když už jsme pár kilometrů od břehu, a taky díky rychlosti lodi, fouká na palubě větřík. Vydávám se na průzkum, abych zjistil co všechno na lodi je. A hlavně kde. Co kdyby se náhodou začala potápět?

Hned naproti vchodu do ratejny (kabiny) kde spím je kuchyně (vybral jsem si dobře), před kterou jsem ráno stál frontu. Pár metrů od kuchyně je malý obchůdek s typickým indonéským výběrem: měkký pití, sušenky, sušenky, čipsy. Na mě je to drahý, tak si nechávám zajít chuť.

Tahle loď je docela nová (1996), takže ještě odráží potřeby současného cestování. Kromě klimatizovaných kabin ekonomi (a dražších tříd) je na ní dokonce i informační kiosek, v Indonésii nevídaný, a přesný rozpis trasy. Máme asi dvě hodiny zpoždění, což už je lepší než ty tři hodiny před odplutím z Endé. Záchody a sprchy už snad nemusím zmiňovat.

Mešitu ale ano. Na zadní horní palubě je jedna úplně malá. Akorát nevím jak to dělají s modlením. Jedem totiž jednou tím směrem, pak zase oním směrem, takže i pozice Mekky vůči lodi se dost mění.

V kabině všichni lenoší a kecají. Stejně tak na palubě. Píšu chvíli deník a přitom přemýšlím co všechno budu muset udělat až přijedu na Timor, aby všechno klaplo a já se dostal do Austrálie. Ta nejistota, jestli mě kvůli zpáteční letence nepošlou zpátky, mě psychicky deptá.

V televizi jde nějaká indonéská mýdlová opera. Pro místní skvělá zábava k obědu, který se právě začíná servírovat. Znovu si stoupám do fronty a tentokrát dostávám k rýži a zelenině i kousek kuřete. Zase to docela ujde a znovu si pochutnávám pod sluníčkem na palubě. Všude kolem samé moře, takže je dobré vědět, že nade mnou visí dva záchranné čluny (vyrobené v Německu) a na druhém boku další dva :-).

Těsně po obědě, ve 12 hodin, se z lodního rozhlasu ozývá známé a v Indonésii časté „Allááááhu akbar!“. Před mešitou přibylo pár sandálů a uvnitř se modlí jak ženy tak děti. Přeci jen je vidět, že jsem v muslimské zemi, i když ne Floresu by to jeden neřek’.

Asi ve tři odpoledne přistáváme u dalšího ostrova – Roti. Vlastně zase kotvíme na moři, protože u Roti není dost hluboká voda. Ostrov je porostlý jen palmami a na břehu mezi domy vidím typickou indonéskou mešitu s červenou stupňovitou střechou. Loď opouští pár Australanů, kteří si na tenhle zapomenutý ostrov přijeli zasurfovat. Roti působí ještě opuštěněji než Sabu, přestože je jen pár kilometrů od Timoru.

Máme před sebou ještě alespoň čtyři hodiny plavby směrem na východ. Občas si jdu sednout na záď, kde můžu pozorovat rychle ubíhající vodu, a teď už i zapadající slunce.

Muslimové se znovu scházejí k mešitě na další modlitbu, ale já se při pozorování západu slunce nenechávám ničím vyrušit. Jen si přináším večeři (rýže, zelenina, kus ryby), abych si naposledy vychutnal ten pocit volnosti na moři. Je to paráda.

INDONÉSIE – Kupang, timorské zastavení

V té tmě z ubíhajícího Kupangu nic nemám, ale jelikož vím kde mě vysazuje, nemám problém najít losmen kde jsem se chtěl ubytovat. Je levný a docela dobrý. Nevím sice jestli zítra odletím, ale pro jistotu si nechávám vyprat už dost zaprasené kalhoty a sám se vydávám zjistit něco o letence…

Po sedmé večer přirážíme k molu kupangského přístavu. Loď tady postojí asi tři hodiny, a pak se začne stejnou trasou vracet do svého domovského přístavu v Surabaji na Jávě. Já ale definitivně vystupuju. Právě jsem dorazil na poslední indonéský ostrov své cesty – Timor.

Přístav je asi 10 km od centra Kupangu, takže musím jet bemem. Jeden z naháněčů mě hned drapnul za ruku a vede mě až přímo k bemu. Bem je tu hodně, takže se všichni snaží získat co nejvíc pasažérů . Cesta do centra se jim vyplatí, protože je na indonéské poměry dost drahá. Indonésani ale platí úplně stejnou cenu jako já, takže je drahá pro všechny, ne jen pro turisty.

V té tmě z ubíhajícího Kupangu nic nemám, ale jelikož vím kde mě vysazuje, nemám problém najít losmen kde jsem se chtěl ubytovat. Je levný a docela dobrý. Nevím sice jestli zítra odletím, ale pro jistotu si nechávám vyprat už dost zaprasené kalhoty a sám se vydávám zjistit něco o letence.

Kancelář Merpati má otevřeno jen do osmi, ne do devíti, jak mi řekl majitel losmenu, takže už mám smůlu. Až zítra ráno. Vracím se do losmenu, kde si sedám do společenské místnosti.

Dnes jsme tu jen tři turisti: Australan, bílý Jihoafričan a já. Je celkem sranda poslouchat diskusi, která se mezi nimi rozběhla. Baví se o tom, že OSN je organizace, která nefunguje, a že všechna rozhodnutí trvají strašně dlouho. Přou se tak dlouho, až se Australan naštval a odchází. Celkem symbolické zakončení debaty: dva lidi z prakticky stejné (bílé) kultury se přeli o neefektivnosti OSN, a přestože jsou oba z bílé kultury, jejich rozhovor skončil hádkou, po které přestal Australan komunikovat. Tak jak pak můžeme chtít, aby lidi dospívali rychleji k dohodám, když se ani v rámci stejné kultury nedohodneme. Větší problém je na Australanově straně, protože nebyl vůbec schopen naslouchat. Dělal že naslouchá, ale jakmile se dostal ke slovu, hned vypustil nějakou arogantní poznámku, která měla dělat dojem bůh ví jak není skvělý myslitel. Teda pokud jsou všichni Australani jako tenhle, tak nás zítra potěš pánbůh – mě i Craiga (Jihoafričan), který je taky na konci své indonéské pouti a zítra se chystá přeletět do Austrálie.

Den 210, středa 17. 3.

Tak jdeme na to! Dneska začíná můj první pokus dostat se do Austrálie. Potřebuju mít dost peněz, abych pokryl celý svůj pobyt a zpáteční letenku. Ani jedno nemám, ale snad se mi ještě před odletem dostat ze svého účtu alespoň nějaký peníz.

Banky otevírají v osm hodin, takže moje první cesta vede do té, kde prý můžu na kreditku dostat cash advance (bůhví, jak se tomu říká česky) – Bank Dagang Negara. Zaměstnance má tahle banka příjemné, dokonce mluví i anglicky, ale cash advance z nějakého důvodu nedávají. Sakra! Zrovna když mám tak málo času! Letadlo letí ve 12 hodin a musím tam být v 10. Teď je půl devátý a já zatím nemám ani peníze, ani letenku. Musím to risknout.

V Merpati kupuju letenku. Platím kreditkou, žádný problém. otázka pěti minut. Chtěl jsme si sice nejdřív být jist, že budu mít alespoň dost peněz, ale jak tak vidím, může se stát, že se mi žádné nepovede dostat. Proto si nejdřív kupuju letenku, a teprve teď jdu obejít zbylé banky. Čas běží strašně rychle…

Další banka je kousek od mého losmenu, cash advance ale nedává. Místo toho mě posílají do další banky, která je naštěstí taky blízko. Tam cash advance dávají, ale horní limit je nějakých 80 dolarů a já potřebuju alespoň 500. Smůla. Mám prý zkusit ještě jednu banku na hlavní třídě. Ta už je bohužel dál, takže musím hnout kostrou.

Hejbu teda kostrou, ale i tak mám čas si cestou trochu prohlédnout pár ulic. Kupang je dost jiný oproti hlavním městům jiných ostrovů Nusa Tenggara. Je nejenom větší, ale dokonce už i vypadá jako město. Má pořádné chodníky a pár velkých reklamních tabulí. Leží sice na pobřeží, ale přístav je asi 10 km na západ. V Kupangu samotném je jen pár rybářských lodí na pláži a to je všechno.

Na hlavní ulici se krčí jeden krámek vedle druhého. V několika z nich prodávají kazety a jejich superbas repráky dělají takový kravál, že musí být slyšet snad až Austrálii. Ostatní krámky jsou ale typicky provinční, s typickým zbožím – sušenky, voda, sladký chleba, cigarety.

Banka je tam kde má být, dokonce už je otevřená a dává cash adavance. Ale i tady je malý háček: dnes ještě nedostali z Jakarty kurs dolaru! To je teda fór! Úřednice někam volá a po chvíli se mě ptá kolik bych těch dolarů chtěl. Pak odbíhá na chvíli pryč, a když se vrací, zasmušile mi sděluje, že stejně žádné dolary nemají, ani americké, ani australské.

Tak fajn. Je devět hodin, takže už jsme vyčerpal všechen čas a asi i všechny možnosti který jsem měl. Musím se sbalit, nasnídat a vydat se do Austrálie bez dostatku peněz, který by je přesvědčil, že u nich budu mít z čeho žít. To je teda paráda!

Vracím se do hotelu, objednávám si snídani a musím si navlíknout ještě mokré kalhoty. Od večera se sice suší na střeše, ale v tom vlhku to není moc platný. Balím všechny věci a do malého batůžku si strkám všechno, co by mohlo pomoci při přesvědčování australských imigračních úředníků, že se u nich nehodlám živit nelegální prací: natištěnou mapu trasy CKS, moje vizitky CKS, nějaké diáky a pas plný razítek. Australské vízum mám bohužel v jiném pase, než který jsem používal doteď. To by možná mohlo hrát proti mně, jelikož většina západních zemí nedovoluje mít víc pasů než jeden.

K snídani dostávám zase omeletu a čaj. Asi si myslím, že je to typická evropská kuchyně. Craig je pryč, nejspíš už sedí na letišti. Musím sebou hodit. Nemám už moc času, tak se nemůžu zabývat MHD a musím si chytnou taxíka. Naštěstí mám ještě nějaké rupie, které stejně musím utratit, protože banka na letišti nemusí být otevřená, a co bych pak dělal s rupkama v Austrálii. Hodily by se snad jedině na záchod.

Pomocník v hotelu mi na ulici zastavuje bemo. Chudáci lidi z něj musí vystoupit, protože moje rito na letiště je přebilo. Než odjíždíme, dostává pomocník od řidiče peníze za to, že jim mě dohodil.

Cesta na letiště El Tari trvá asi půl hodiny, takže jsme tam chvilku po desáté. Teda tady chcíp pes. Nikde nikdo, jen Craig sedící v restauraci a utrácející svoje poslední rupie. Dobrý nápad. Přisedávám si a objednávám si poslední indonéské jídlo: rýži se zeleninou a k tomu kokos. Po jídle ještě chvíli sedíme a kecáme, pak se zvedáme a za poslední drobné kupujeme sušenky, vodu a čokolády do letadla. Je sranda, že ty „drobné“ odpovídají mému dvoudennímu rozpočtu na jídlo v Indonésii.

Procházíme imigrační kontrolou. Jak Craig, tak já máme víc pasů. Oba naše pasy několikrát kontrolujou a kvůli Craigově pasu dokonce faxují na jihoafrické velvyslanectví v Singapuru, které mu vydalo pas nový, protože ten starý už měl skoro plný. Nakonec je ale jakžtakž uspokojujeme.

Letadlo z Darwinu přiletělo akorát v době, kdy jsme procházeli imigrační kontrolou a ve stejném okamžiku začalo silně pršet. Tropický liják na rozloučenou. Než se letadlo vyprazdňuje a než ho stačí připravit na další let přestává pršet, takže nastoupit můžeme suchou nohou.

Vedle letadla právě přistává armádní vrtulník Huey. Vystupují nějací pohlaváři a míří rovnou do letištní budovy. Počet pasažerů v letadle se tak nezvětšil a náš stomístný Boeing 737 vzlétá jen s jedenácti cestujícími a posádkou. Skoro jako bychom si ho najmuli.

Opisujeme okruh nad jihozápadním Timorem a stoupáme přitom do cestovní výšky. Let do Darwinu by měl trvat 1,5 hodiny, ale ve skutečnosti přiletíme o 3 hodiny později, protože v australském Northern Territory je o 1,5 hodiny víc než na ostrovech Nusa Tenggara.

Nejdřív prolétáváme jen pár obláčky, skrz než je dobře vidět Timor a pak i moře. S přibližováním se k Austrálii se ale dostáváme do větší oblačnosti.

Asi 20 minut po startu začínají roznášet občerstvení. Typicky indonéské, tedy alespoň velikostí (je prťavé) a chutí (sladké a pálivé). Dortík je ale skvělý a čaj taky.

Letíme v bouřce, takže občas je trochu obtížné jíst, protože letadlo sebou hází na všechny strany, občas se propadne, klepou se mu křídla od napětí a za okýnky prší. Moc příjemný to není, ale aspoň se nenudíme. No, ve skutečnosti je to skoro stejný jako natřásání busu z Moni do Endé. Akorát že tady se nemůžu dívat na scenérii, protože jediný co přes okýnka vidím je mlha a klepající se křidlo.

V dešti a mracích letíme až do Austrálie. Půl hodiny před přistáním letušky podle nějaké australsko-indonéské dohody musí vysprejovat celé letadlo nějakou desinfekcí. Vyloženě to neberou příliš vážně a asi si v duchu říkají co si to Ti Australani vynutili.

Dostáváme australské imigrační a celní karty. Při tom házení ze strany na stranu se blbě vyplňuje, ale na letišti už se tím nechci zabývat, protože budu mít jiné starosti.

Začínáme klesat, až se dostáváme do výšky, ze které můžu rozeznat mořské vlny a před námi už je vidět Austrálie. Moře je mělké a na dně vidím korálové útesy nebo něco podobného.

Darwin leží u moře, takže když se dostáváme nad pevninu jsme už hodně nízko a zbývá nám jen pár vteřin do přistání. Silnice, pole i domečky jsou roztomilé. Ach ne, tady taky prší! Vítejte z deště pod okap!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .