0
0

INDONÉSIE – Borobudur, největší buddistický chrám na světě

O historii Borobuduru toho moc nevíme. Byl postaven snad mezi roky 750 až 850 a jeho stavba mohle klidně trvat celých sto let. Jde totiž o obrovskou buddhistickou pyramidu, která pokrývá celý kopec na němž stojí. Na leteckých fotkách vypadá jako obrovská mandala a dá se jí i tak procházet…

Den 189, středa 24. 2.

Možná větší atrakcí než Yogya samotná jsou místa v jejím okolí: mohutná buddhistická stupa Borobdur, hinduistické chrámy Prambanan a muslimská svatyně v Imogiri. Dnešek jsem si vyhradil na Borobudur.

Vstávám v pět, abych se stihnul k Borobuduru dostat cp nejdřív (kvůli světlu na fotky). Je asi 40 km od Yogyi, ale cesta má trvat 1,5 hodiny. Na autobusák se dostávám až po šesté hodině a v Borobuduru jsem ve třičtvrtě na osm. Je zataženo, takže na focení žádná sláva. Cestou byl krásný pohled na okolní sopky, hlavně vyskou Merapi čnící na sever od Yogyi. Možná právě ony jsou jednou z příčin špatného počasí, protože zachytávají (a i tvoří) mraky, které pak nehybně visí nad krajinou jako šedivá opona.

O historii Borobuduru toho moc nevíme. Byl postaven snad mezi roky 750 až 850 a jeho stavba mohle klidně trvat celých sto let. Jde totiž o obrovskou buddhistickou pyramidu, která pokrývá celý kopec na němž stojí. Na leteckých fotkách vypadá jako obrovská mandala a dá se jí i tak procházet. Cesta odzdola nahoru všemi stupni pyramidy je prý dlouhá 5 km. To jsem teda zvědav!

Z autobusáku v Borobuduru musím jít asi kilometr pěšky ke vstupu do areálu chrámu. Nabízí se mi desítky bečakistů, ale bylo by to jen zbytečné plýtvání penězi. Ostatně jít pěšky je lepší, protože se alespoň líp zorientuju.

Kolem Borobuduru je vybudován obrovský park s cestičkami, keři, záhony květin a kupou prodejců nabízejících všechno od předražené vody až po miniaturní modely chrámu.

Z parkoviště na začátku parku není Borobudur kvůli stromům vidět, ale jakmile se dostáváme blíž, otevírá se přede mnou pomalu i pohled na největší buddhistický chrám na světě. Hlavní přístupová cesta je lemována stromy a keři a na jejím konci vyrůstá směrem do nebes obrovská pyramida.

Jdu blíž a blíž a blíž a Borobudur roste a roste a roste, až stojím před ním, maličký jako mraveneček a on přede mnou jako obrovský vesmír, jenž má podle buddhistů představovat.

Ze všech čtyř světových stran vedou až na vrchol schody, které míjí šest čtvercových a tři kruhové terasy. Úplně na vrcholku je obrovská kamenná stupa. Šplhám hned nahoru, abych si udělal fotku okolní krajiny se sopkami v pozadí. Rozhled je nádherný, i když to počasí je fakt nanic. Alespoň ale že neprší. Na vrcholu znovu potkávám čtveřici Čechů, kteří sem přijeli na mopedech. Teď právě scházejí dolů a chtějí vyšplhat na protější kopec pro lepší pohled na celý Borobudur.

Prvních šest stupňů pyramidy jsou čtvercové terasy. Začínám na té nejspodnější a vydávám se po ní ve směru hodinových ručiček (jako v každém buddhistickém chrámu). Terasy mají po obvodu uličky jejichž kamenné stěny jsou obloženy otesanými kamennými panely s buddhistickými tématy.

Levá stěna je akorát tak vysoká, abych přes ni mohl vidět do okolní krajiny. Pravé stěna je mnohem vyšší a zakrývá mi výhled na vrcholek Borobudur. Na levé stěně jsou ještě posazení kamenní Buddhové, často bez hlav, a kolem dokola jsou pravidelně rozmístěny výklenky, ze kterých se na svět dívají další kamenní Buddhové. Je jich celkem 432. Na panelech jsou vytesány scény z tehdejšího života střídavě s panely s buddhistickými motivy. Nádherné detaily jsou už někde nahlodány zubem času, ale jinde se skví v plné kráse.

Během cesty k vrcholu (jdu vlastně po spirále, která stoupá s každou terasou blíž a blíž k vrcholu) míjím několik uklízečů omývajících kamenné panely nebo vyškrabujících ze spár trávu a mech. Indonésie se o Borobudur dobře stará.

Ze šesté terasy se po schodech dostávám úzkou brankou na další, rozlehlejší terasu. Rozlehlejší proto, že na ní už nestojí další čtvercová terasa, ale kruhová. Vlastně tři kruhové terasy na sobě. Celkem je teras tedy devět a na poslední, desáté, na vrcholku už stojí ona obrovská kamenná stupa.

Cesta sem mi trvala asi 3/4 hodiny, takže na Borobuduru zatím přibylo lidí. Většinou jsou to Indonésani a je zvláštní vidět na kruhové terase, přímo vedle jedné ze zvonovitých stup muslimský pár, který se navíc drží za ruce!

Na každé z kruhových teras jsou kolem dokola postaveny duté stupy. Mají podobu vyřezávaného zvonu, takže je vidět dovnitř a i skrz ně. V každém ze zvonů sedí velký kamenný Buddha, který nám prý přinese štěstí když se nám podaří ho na nohou nebo rukou dotknout. Jedna stupa je otevřená, takže z ní Buddha vykukuje do světa od pasu nahoru. Aha! Na druhé straně je ještě jedna odkrytá stupa s vykukujícím Buddhou, který má ale rozbitý nos.

Pohled z desátého stupně dolů je nádherný. Přes tři prstence stup s Buddhami, dolů do krajiny, kde mezi pyramidou a horami zeleně září rýžová políčka. Škoda jen, že mi dnes nepřeje počasí.

Vrcholek se hemží Indonésany. Každý šplhá od základny pyramidy hned nahoru a kolem dokola se projde jen málokdo. A pokud ano, tak jdou špatným směrem. No, asi bych toho po těch muslimech chtěl moc.

Scházím pomalu dolů a vydávám se po stopách mých čtyřech krajanů na vrcholek protějšího kopce. Je vedro, takže výstup je opravdu ždímací. Pohled na Borobudur je z velké části zakrytý palmami, ale alespoň je kolem jiná než šedivá barva. Takhle z dálky je Borobudur prťavý, ale lidi na něm jsou ještě prťavější, což krásně ukazuje jak je vlastně rozsáhlý.

Scházím z kopce dolů a podél úpatí Borobuduru sestupuju po schodech do parku směrem k muzeu. Do muzea jsem nejdřív jít nechtěl, protože co jiného mi můžou ještě ukázat když jsem právě viděl největší buddhistický chrám na světě? Pak jsem se ale nechal zlákat představou trochy stínu a dobře jsem udělal.

Kromě několika kamenných sloupů a soch z Borobuduru a okolí je výstava věnována postupu rekonstrukcí Borobuduru. Proběhlo jich několik, ta poslední, v ceně 25 miliónů dolarů v letech 1973-84. To kde začínali byste nepoznali – jen hromady kamení a sutin. Všechno museli roztřídit, nahradit chybějící části a znovu dát správně dohromady. Výsledek je prostě nádherný.

Jsem zpět na autobusáku a obědvám. Oblíbený nasi goreng a v dnešním vedru si dávám i es campur (kokosové mléko s ledem, šťávou, zelenými želé nudličkami a rajčetem!) a es dawet (obdoba es campur). Obojí připomíná malajský čendol, akorát že v nich není nakrouhaný led. Jsem sice na autobusáku, ale ještě se nechystám odjet. Jen jsem se tady zastavil cestou k dalším dvěma menším chrámům – Mendut a Pawon.

Cesta k Mendutu vede přes divokou (a hnědou) řeku, jako vystřiženou z nějakého přírodopisného filmu. Kolem rostou banánovníky a nějaký tatík se synkem jim právě usekávají listy, které si pak odvezou domů. Často je používají jako talíř, nebo do nich balí jídlo.

Chrám Mendut je mnohem, mnohem menší než Borobudur, uvnitř je třímetrový sedící Buddha. Nesedí však v lotosovém sedu, ale s oběma nohama na zemi. Zase mi to připadá srandovní (stejně jako v Elloře v Indii, kde je stejně zvláštně sedící Buddha). Na všech vnějších stěnách chrámu jsou vytesané kamenné panely s buddhistickými motivy. Hned vedle chrámu stojí vysoký mohutný strom banyan, z jehož větví visí dolů bezpočet tenkých provazovitých kořenů.

Vracím se kus směrem k Borobuduru a odbočuju ke chrámu Pawon. Ten už je opravdu malinký, ale roztomilý. Zastavuje mě před ním několik ženských a chtějí, abych se jen „podíval“ do jejich krámku se suvenýry. Nevěří mi, když jim říkám, že na to nemám peníze. Je fakt těžký být tady turistou, když mě každý považuje za milionáře, účtuje mi podle toho ceny (které musím smlouváním silně srážet dolů) a já už jsem zatím na celé cestě hluboko v mínusu.

Abych se dostal do Yogyakarty nemusím se vracet až na autobusové nádraží, protože chytám bus přímo na silnici Pawon-Borobudur. Cestou kecám s jednou Holanďankou, která už cestuje skoro dva roky: 8 měsíců v Indii, 4 měsíce na Šrí Lance, tři čtvrtě roku v Austrálii a teď v Indonésii. Docela dobrý, akorát že by mě to tak dlouho samotnýho asi nebavilo. Teď jsem pryč půl roku a už mi ta samota stačí. Ještě že příště už pojedu celou cestu s Táňou.

Večer padám do postele a usínám ani nevím jak.

INDONÉSIE – Prambanan, hinduistické chrámy v moří islámu

Hodně zajímavý je ale Brahmův chrám, hlavně proto, že na zeměkouli není příliš mnoho chrámů zasvěcených tomuto nejvyššímu z hinduistických bohů. Zvláštní je, že sochy v těchto hinduistických chrámech stojí vždycky na podstavcích tvaru lotosu, symbolech buddhismu…

Den 190, čtvrtek 25. 2.

Je půl pátý ráno. Vím to přesně, stejně jako jsem to věděl v minulých dnech. Z mešity, která je snad jen 5 cm od mýho ucha, se totiž začíná ozývat „Allááááááh je velký, allááááááh je velký!“ a muezzín tak svolává věrné k první dnešní modlitbě. Já se modlit nehodlám, takže po konci volání zase usínám.

Znovu se probouzím v 6, kdy už je čas vstávat. Zase se chci dostat brzo (i když ne tak brzo jako včera) mimo město, dnes k hinduistickým chrámům v Prambananu.

Snídám během jízdy v buse do Prambananu, která trvá jen tři čtvrtě hodiny. Zase je zataženo, takže ani dnes mi počasí moc nepřeje.

Prambanan je malebné městečko, jehož okolí je přímo poseto pozůstatky z dob kdy v téhle oblasti vládly hinduismus a buddhismus. Nejvýznamnější z nich – tzv. Prambananský komplex plus ještě několik dalších chrámů – jsou oploceny a spolu s rozlehlým parkem á la Borobudur tvoří jeden celek. Před vstupní branou jsou už předpokládané hordy prodejců všeho možného. Kupuju si lístek a vstupuju dovnitř.

Je teprve 8 hodin a hlavní komplex je ještě zatím úplně opuštěný. Alespoň se můžu kochat pohledem na těch šest impozantních chrámů stojících společně na jedné plošině. Tři chrámy jsou velké (Brahmův, Šivův a Višnův) a tři malé (Garudův, Nandův a Angsy). Ty 3 malé chrámy jsou zasvěcené nosičům příslušných bohů naproti jejichž chrámu stojí: Brahma – Angsa, Šiva – Nandi, Višnu – Garuda.

Všechny chrámy jsou postaveny ve stejném stylu a připomínají daleko víc indické hinduistické chrámy než jejich bratříčci na planině Dieng. Byly postaveny asi 50 let po Borobuduru.

Hlavní z nich – chrám Šívův – ční do výše 47 metrů a všechny ostatní tak převyšuje. Vlastní chrámová věž je postavena na vysokém podstavci s ochozem, na nějž se dá vystoupat jednou ze čtyř bran. Ochoz vede kolem celého chrámu a podél něj jsou zasazeny kamenné panely s vytesaným příběhem. Jde o hinduistickou epopej Rámajánu, v Indonésii velice populární. Všechny panely jsou zachovalé a kdo je alespoň trochu znalý tohoto slavného příběhu, snadno rozezná co se na jednotlivých panelech děje. Na Šivově chrámu není příběh dovyprávěn celý, zbytek se objevuje i na chrámu Brahmově.

V Šivově chrámu je několik velkých soch: Šiva, jeho družka Parvati a jejich syn Ganéš. Z ochozu chrámu je pěkný pohled na chrámy další. Všechny si jsou podobné a liší se jen detailností zdobení.

Hodně zajímavý je ale Brahmův chrám, hlavně proto, že na zeměkouli není příliš mnoho chrámů zasvěcených tomuto nejvyššímu z hinduistických bohů. Zvláštní je, že sochy v těchto hinduistických chrámech stojí vždycky na podstavcích tvaru lotosu, symbolech buddhismu.

Okolí komplexu je poseto zdánlivě náhodnými kupami kamení. Jsou to pozůstatky 244 malých chrámů, jež dříve stály kolem komplexu. Zatímco hlavní chrámy už jsou po dlouhé a drahé rekonstrukci, malé chrámy se teprve začínají restaurovat.

Procházím se mezi chrámy asi hodinu, během které se už stačí zaplnit turisty (opět většinou Indonésany, jako v Borobuduru). Mezitím už mírně vysvitlo slunce, takže můžu dělat o chlup lepší fotky než včera.

Severním východem z plošiny komplexu se vydávám po kamenné cestičce k dalším chrámům v rámci parku. Sluníčko začíná pražit a já se začínám drsně potit.

Nejsevernější z chrámů v parku je chrám Sewu. Není to chrám hinduistický, nýbrž buddhistický. Postaven byl zhruba ve stejné době jako Prambananský komplex, což možná částečně vysvětluje jejich podobu. Obojí jsou chrámy stojící na plošině obklopené 244 malými strážnými chrámy. Tady už v případě strážných chrámu restaurace docela pokročily a změt kamenů je o trochu přehlednější než u Prambananského komplexu.

Cestou zpět k Prambananskému komplexu procházím kolem dalších dvou menších hinduistických chrámů. Jak na nich, tak na buddhistickém Sewu si všímám stejné tváře s velkýma očima a zvláštním tlustým knírem. Tenhle motiv je asi hodně oblíbený, protože stejný jsem viděl na hinduistických chrámech planiny Dieng.

I tady věnuju pár minut muzeu. Jsou tu fotky z rekonstrukce a i repliky nejvýznamnějších místních nálezů. Chtěl jsem ještě obejít nějaké chrámy v okolí Prambananu, ale fotky z muzea mi úplně stačí k tomu, abych si udělal představu že jsou prakticky stejné jako ty co jsem už viděl.

Před vchodem do komplexu si dávám oběd ve včerejším stylu: bakso (nudlová polévka s masovými knedlíčky), osvěžující es dawet a pak celý kokos připravený jako nápoj, tj. useknutý vršek, do kokosového mléka přidaný led, šťáva a cukr, který se pije brčkem. Při placení se mě bohužel zase snaží ošidit, ale mají smůlu, že jsem ve škole nechyběl při hodinách sčítání.

Zpět do Yogyi se vracím v bemo, které mě nevysazuje na hlavním terminálu v Umbulhardžu, ale někde na severu města. Jezdí tudy bus č. 4 stavící na Jalan Maliobor, tak do něj nasedám.

INDONÉSIE – Yogyakarta a Imogiri aneb jak si udělat pravé indonéské batikované tričko

Kromě obvyklého hlučného volání k modlitbě ze sousední mešity mě budí i prudký déšť. Dneska mi ale moc vadit nebude, protože budu celý den zavřený v ateliéru a vyrábět svoje první batikované tričko…

Yogyakarta

Při vystupování na Malioboro se na mě nějak divně tlačí jeden chlápek. Jakoby mě nechtěl pustit ven. Asi čeká, až bus úplně zastaví, a pak bude vystupovat taky.

Už nemám skoro žádný rupky, tak měním 100dolarový šek VISA. Těch od VISA se chci zbavit nejdřív, protože dál na východ už můžou měnit jen ty nejrozšířenější, tj. AmEx.

V hotýlku zjišťuju, že mám otevřenou přední kapsičku od batůžku a chybí mi v ní sluneční brýle. Cink! Teď teprve mi to všechno dochází. Ten chlápek v buse, co se na mě tlačil a nechtěl mě pustit ven. No jasně, tlačením mě zabavil a mezitím si zašmátral co by na mě ukradl. Naštěstí si chlapec moc nepomohl, protože ty brýle jsem koupi na Sumatře za pár korun poté, co jsem svoje ty původní ztratil v Thajsku. Alespoň že se lepším, jelikož když mě okradli poprvé (před dvěma lety mi v Petrohradě na ulici zmizel malý Foťákyho přístroj), vůbec jsem nevěděl která bije. Příště už snad zloděje chytím rovnou za ruku.

Minulé dva dny jsem si v krámech zjišťoval a prohlížel co bych i mohl koupit místo rozpadajících se kalhot a děravých triček, takže dnes je čas konečně něco koupit. Vybírám si šedivé kalhoty a tři šedivá trička. Snad na nich nebude moc vidět špína. Nejsou nejlevnější (na Indonésii), ale vypadají kvalitní.

Za ty 3 týdny co jsem v Indonésii už jsem pochytil pár slovíček a frází a přemýšlím o tom, že si koupím nějaký slovník. Setkal jsem se už totiž s několika lidmi, kteří se naučili plynně indonésky. Pouliční forma indonéštiny je docela jednoduchá a nemá prakticky žádnou gramatiku. Ten kdo umí víc slov taky umí víc indonésky.

Při brouzdání po knihkupectvích narážím na opravdovou perličku – knihu o demokracii od nějakého Václav Havla. Teda že uvidím nějakou jeho knihu v indonéštině to by mě ani ve snu nenapadlo. Nakonec si kupuju malý anglicko-indonésky slovník a „Indonesian phrasebook“ od Lonely Planet. Budu mít zase co číst po autobusech. Akorát je škoda, že pořád nemůžu sehnat Mahabharatu (hinduistická epopej) v angličtině. Zatím jsem uspěl jen s Rámajánou.

Večeřím na „svém“ levném místě, a pak se pěkně ucaprtaný vracím do hotýlku.

Imogiri

Den 191, pátek 26. 2.

Včera jsem byl v hinduistickém Prambananu, předevčírem v buddhistickém Borobuduru, takže dnes je čas na něco islámského. Vybral jsem hrobku Sultána Agunga v Imogiri, 20 km na jih od Yogyi.

Ještě před odjezdem do Imogiri zařizuju pár věcí. Na poště píšu dopisy na Internetu (rychlost mezi osmou a devátou hodinou ranní se dá jakž takž snést) a pak se nořím do bludiště uliček kolem Kratonu. Mým úlovkem jsou pak dvě batiky z jednoho z nesčetných obchůdků. Jedna je inspirovaná loutkami wayang kulit stínového divadla a zobrazuje hrdiny Rámajány Rámu a Situ, druhá je typicky yogyakartská – do modra laděný výjev z místního trhu. Cenu jsem usmlouval na polovinu, ale podle toho jak rychle moji nabídku přijali jsem mohl jít ještě daleko níž. Snad příště.

Bus do Imogiri jede z hlavního terminálu Umbulhardžo asi 40 minut. Vysazuje mě na osamělém parkovišti mezi rýžovými políčky na samém okraji vesnice. Dál už musím pěšky a zvládnout oněch 350 schodů od úpatí kopce, na kterém jsou hrobky, ke vstupní bráně. Hrobky jsou otevřené jen v určité dny, např. pátek. I tak je tu hrozně málo lidí. Vlastně skoro nikdo, takže prodejci se zoufale snaží tomu jedinému bělochovi prodat předražené pití a mapky oblasti.

Vstupuju a bránu hrobky a pokud se chci podívat do vlastní hrobky, musím podstoupit „rituál“ zaplacení všech poplatků (vstup, foťák, pronájem oděvu), převlíknout se do dvorního oděvu (sarong kolem pasu, košile s dlouhým rukávem a pokrývka hlavy ze stočeného šátku). Teprve pak se můžu vydat po dalších schodech nahoru.

Hrobka vypadá trochu jako pevnost. Je obklopena zdí a vlastní chrám s hrobkou se nachází až na nejvyšším nádvoří, kam se dá dostat teprve po průchodu všech nižších nádvoří. Na jednotlivých nádvořích jsou menší kamenné hrobky.

Do hrobky v dřevěném chrámě se leze malými dveřmi na východní straně. Těmi se ale dostávám teprve do předsíňky, z níž vedou další dveře do malé, strašně vlhké a tmavé místnosti bez oken. Uprostřed ní spočívá kamenná hrobka posypaná růžovými květy. V místnosti jsme čtyři a všichni se klaníme před sultánem (jeho hrobkou). Ve vzduchu jsou cítit růže a pálené dřevo. Vzduch je zahalen kouřem z vonných tyčinek.

Návštěva hrobky je krátká, ale působivá. Varcím dvorní oblečení a vydávám se směrem k vyhlídce obejít palác kolem dokola.

Konečně scházím z kopce dolů a nečekám ani 10 minut než se objevuje bus do Yogyi. Když odjíždíme, mávají mi na rozloučenou tři Indonésani, které jsem před tím fotil při práci na rýžovém políčku. V Indonésii jsou často rádi že je člověk fotí a většinou za to ještě poděkují. Stejně jako tihle roztomilí farmáři.

V Yogye se sháním po bílém triku, které budu potřebovat na zítřejší batikování. Triček tu mají moře, ale všechna potištěná. Tady bílá trika nikdo nenosí. Nakonec si musím koupit triko, které je dražší než ta šedivá trika co jsem si koupil do „nového“ šatníku.

Večeři si dávám v klasické levné jídelně a večer se mi pak až zavírají oči nad deníkem který píšu.

Yogyakarta

Den 192, sobota 27. 2.

Kromě obvyklého hlučného volání k modlitbě ze sousední mešity mě budí i prudký déšť. Dneska mi ale moc vadit nebude, protože budu celý den zavřený v ateliéru a vyrábět svoje první batikované tričko.

Je sedm hodin, tak vstávám, dávám si snídani a pak si čtu. Do ateliéru (jmenuje se Lucy) odcházím až těsně před devátou, kdy má kurs začít.

Tričko jsem si přinesl, tak jdeme na to. První krok je tužkou na tričko nakreslit vzor, obrázek, nápis, prostě cokoliv co má být na hotovém tričku vidět. Já jsem si řekl, že si vyrobím tričko na téma cesty kolem světa. Na předek proto kreslím nakloněnou zeměkouli se šipkou podél rovníku představující cestu směrem na východ. Nad zeměkouli píšu „Cesta kolem světa“, pod ní letopočet 1998-9. Nic originálního, ale o to přece vůbec nejde. Na zadní stranu maluju svůj symbol – velké smějící se sluníčko. S menším gumováním jsem hotov za půl hodiny.

Tina (vedoucí kursu) se mě ještě před začátkem kreslení ptala jestli mám nějaký nápad, takže pro případ, že někdo příjde bez vlastní myšlenky, asi mají zásobárnu námětů. Když vidím všechny ty vystavené batiky (ateliér slouží zároveň i jako prodejní galerie), určitě nouzi o nápady nemají.

Po nakreslení vzoru začíná vlastní batikování. Tričku musím natáhnout na dřevěný rám obalený novinami a pak chvíli čekat než se dostatečně rozehřeje batikovací vosk na malém vařiči na zemi. Myšlenka zdejšího batikování je jednoduchá: na místa, která nemají být obarvena se nanese vosk, látka (nebo tričko) se pak obarví, trochu usuší a vyvaří ve vodě. Vosk se v horké vodě rozpustí a odhalí neobarvené části. To je celé.

Takhle to vypadá náramně jednoduše, ale obkreslit voskem tužkou připravený vzor pěkná makačka. Pokud by měly být voskem pokryté větší plochy, použil by se k nanášení štětec. K většině práce, tj. k detailní kresbě, je ale třeba použít zvláštní „kreslítko“, které na první pohled vypadá jako drobná fajfka: delší držák s miniaturní nádobkou (asi jako náprstek) na vosk na jednom konci. U dna náprstku je otvor, do kterého je zastrčené tenoučké stéblo. Kreslítko funguje tak, že se do náprstku naleje horký vosk, který pomalu vytéká stéblem a přilepuje se na látku. Toť vše.

Takhle se musí obkreslit celý vzor nakreslený tužkou. Nakloněním kreslítka se reguluje rychlost vytékání vosku, zároveň se musí hlídat aby vosk v náprstku nevychladnul. Znamená to zhruba každou minutu do ní nalít nový vosk. Pokud je totiž vosk chladnější, nevsákne se dobře do látky a efekt batiky bude nižší. Čas od času je třeba stéblo profouknout nebo dokonce prošťouchnout tenkou strunou.

S horkým voskem, dřevěným rámem, tričkem a kreslítkem zápasím asi 3 hodiny. Jednou je vosk málo horký, takže kreslítko nekreslí. Pak kreslítko zase špatně otřu, takže mi dělá na tričku kaňky. Taky se mi podařilo vylít obsah náprstku na ruku, takže ji mám celou oblepenou voskem, který pěkně pálil než zatuhl.

Kreslím, kreslím, kreslím, až mám všechno nakreslené. Na některá místa jsem ale nanesl vosku málo, takže musím všechno ještě jednou obtáhnout. Na konci téhle fáze přede mnou leží tričko s hnědýma čárami a nápisy z vosku a taky bonusem – pár nechtěnými kaňkami skoro pravidelně rozmístěnými po celém tričku.

Tina už má naštěstí na kaňky připravený „lék“. Příslušná místa navlhčuje vodou a žhavým šroubovákem nechtěný vosk vypaluje. Uklidnilo mě, že kaňky prý dělají všichni, obzvlášť pokud tvoří svoji první batiku.

Tak jsem si na vlastní kůži vyzkoušel jaké to je pokoušet se přinutit vosk dělat to co člověk chce. Je třeba božské trpělivosti a hlavně pevné ruky, jinak budou všechny čáry kostrbaté. S touhle zkušeností vidím, že vytvořit ty složité obrazy co visí v galerii musí dát strašně práce. Navíc jsou vícebarevné, takže se musí dělat na několikrát, s pečivým plánováním kde bude jaký obrazec a jakou bude mít barvu.

Po vygumování skvrn přichází na řadu obarvení trička. Tina do malé nádobky sype fialovou barvu a rozmíchává ji ve vodě. Tričko zatím necháme máčet v jednom lavóru a do druhého lejeme barvu, pořád ještě fialovou. Ve třetím lavóru Tina rozpouští sodu. Namočené tričko pořádně koupeme ve fialové vodě, aby se barva dostala do posledního záhybu. Teprve reakcí v lavóru se sodou se barva mění na žádanou modrou. Nakonec tričko propíráme v čisté vodě a necháváme asi 20 minut odkapat. Je celé modré s hnědou voskovanou kresbou.

No a poslední část výroby batiky (vlastně předposlední – před usušením) je už jednoduchá: triko se prostě vaří tak dlouho, dokud se všechen vosk nerozpustí. A to je celý! Tričko věšíme usušit na okno a já se vydávám do města něco pojíst, protože už jsou dvě odpoledne.

Do čtyř, kdy si mám triko vyzvednout, mi po obědě zbývá ještě hodně času, tak se zastavuju na poště přečíst na Internetu nové dopisy. Na Malioboru jsem svědkem rozbíhající se volební kampaně, která je v Indonésii symbolizována mladíky se šátky přes pusu na hlučných motorkách, všudy přítomnými slogany skloňujícími slovo „Proreformasi“ a jméno největší favoritky na prezidenta, dcery prvního indonéského prezidenta Sukarna Megawati „Mega“ Sukarnoputri.

Ve čtyři si vyzvedávám triko. Ještě je trochu mokrý, ale všechno co jsem vyvoskoval se bělostně září na jeho modré barvě.

Zítra odjíždím do Probolingga, přestupního místa do národního parku Bromo-Tengger-Semeru. Na autobusáku se pokouším koupit jízdenku, ale je to bída. Yogya je turistický město, takže ti syčáci na autobusáku si říkají o vysoké ceny a nejdou s nima dolů. Navíc chci jet rychlým busem, abych se do parku dostal za jeden den, což znamená zaplatit ještě víc, protože expresy jsou jen klimatizované. Je to džungle. Nakonec jeden lístek kupuju, ale jelikož začíná silně pršet, mám obavy, aby zítra vůbec něco jelo. Celý autobusák je totiž do pěti minut zaplavený vodou a dírami ve střeše prosakuje voda i na krytá nástupiště. Uvidím zítra.

Cestou z autobusáku nejedu až na Malioboro, ale vystupuju u pošty a asi dvě hodiny zase trávím na Internetu. Seděl bych tu dýl, protože nezodpovězených dopisů už zase přibylo, ale ve tři čtvrtě na osm musím odejít, abych stihnul začátek tanečního představení v divadle Purawisata.

Do divadla přicházím sice pozdě, ale vůbec to nevadí, protože se ještě nezačalo. Vstupenka je docela drahá ($6), ale slyšel jsem na tohle představení jen samé dobré reference. Snaží se na ně přilákat co nejvíc turistů, protože ke vstupence dostávám malý dárek – slaměnou tobolku – a těsně před vstupem do sálu i kolu.

Stejně jako wayang kulit, i tohle představení je na téma Rámajána. V Indonésii jsem se s ní setkal tolikrát, že už znám její stručný obsah nazpaměť, a to jsem ještě ani nezačal číst Rámajánu kterou jsem si koupil.

Tanečníci jsou oděni do nádherných kostýmů. Kladné postavy (Ráma, Sita, Lakšmana, …) jsou pěkně nalíčené, kdežto postavy záporné (Ráwana, Kumbakarna) spíš hrůzostrašně, nebo mají zlou masku. Tanec je skvělý, ale škoda že není víc světla. Dělám sice nějaké fotky ze stativu, ale světla je tak málo, že potřebný čas je příliš dlouhý na to, aby na fotkách nebyli účinkující rozmazáni od pohybu.

Představení trvá asi hodinu a půl. Tanečníky celou dobu doprovází gamelanový orchestr, ve stejném stylu jako při představení stínového divadla. Jen diváků je podstatně víc a většina z nich jej mají jako součást večera k němuž bude patřit i večeře v pěkné otevřené restauraci na nádvoří divadla. Turistický je i závěr představení, kdy po posledním potlesku scházejí tanečníci z pódia a pózují před foťáky. Je co fotit, protože jejich oblečení a nalíčení je skvělé.

Pěšky se vracím do losmenu, ale cestou se zastavuju v podloubí podél Mariobora. Ve dne je tu přecpáno, protože většina chodníku je zabrána bednami na kterých jsou rozložené batikové kresby, oblečení, loutky atd., takže pro chůzi zbývá jen úzký prostor.

Teď večer ale vypadá úplně jinak. Prodejci všechny svoje věci sklidili do krabic, složili svoje stánky a všechno zamkli do beden na kterých předtím prodávali. Tak se celé dlouhé podloubí uvolnilo a vzniklo místo pro improvizované otevřené jídelny. Kuchaři přivezli hrnce navařeného jídla, na zem rozprostřeli rohože, na ně položili nízké stolečky, roztáhly dlouhé plakáty se jmény jídel které nabízejí a začala každovečerní velká pouliční hostina.

Skvělá atmosféra a skvělá jídla. Dávám si nasi gudeg ayam, což je rýže s jackfruit (nevím jak se to jmenuje česky, ale jde o velký zelený plod, ze kterého se ukrajuje vnitřní dužina) uvařeným v kokosovém mléce, zeleninovým salátem, chilli a do křupava upečeným kuřátkem. Hned naproti mě sedí mladý kluk, hraje na kytaru (Beatles), takže pohoda. Jen moje Sněhurka mi tu chybí. Příště už tady ale budeme sedět spolu.

Den 193, neděle 28. 2.

Na autobusáku jsem už ve tři čtvrtě na sedm. V kanceláří kde jsme si včera koupil jízdenku je mi ale řečeno, že bus nejede v 7, ale až v 8. Sakra! Já si schválně koupím lístek na co nejdřívější autobus, abych se k Bromo dostal za jeden den, a teď je mi s obvyklým klidem řečeno, že bus z neznámých příčin pojede o hodinu později. Tak to teda ne! Dožralo mě to tak, že začínám obcházet okolní kanceláře a ptát se na dřívější bus. Úředník z mojí kanceláře si toho samozřejmě všimnul a ujímá se iniciativy sám. Nachází mi bus odjíždějící alespoň v půl osmý. Rozdíl je sice jen půl hodiny, ale i to může rozhodnout o tom, jestli odpoledne v Probolinggu chytnu poslední večerní bemo do Cemoro Lawang na okraji kráteru Tengger.

Ani tenhle bus neodjíždí na čas, takže nakonec vyjíždíme až ve tři čtvrtě na osm. Ani se neodvažuju tipnout v kolik bude odjíždět ten můj původní bus…

V buse je nás celkem 5 turistů, největší počet s jakým jsem v Indonésii v buse zatím jel. Je to logický, protože turisti většinou jezdí těmahle klimatizovanýma, pohodlnějšíma, rychlejšíma, ale podstatně dražšíma krabicema. Průvodčí nás upozorňuje ať máme batůžky na klíně a nedáváme je ani pod sedadlo, ani na zem, ani nad sebe. Z těchhle míst se prý batůžky dobře vykrádají. Už jsem slyšel pár příběhů od lidí, kterým z batůžku pod nohama zmizel třeba foťák. No vida, o důvod víc, proč těmahle autobusama nejezdit. V normálníh, neklimatizovaných busech (honosně nazývaných „ekonomi“) se nekrade, protože objektem zájmu chmatáků jsou jen turisti, kteří ekonomi busy vůbec nepoužívají. Až na mě a pár podobných týpků. Navíc, stejně jako v Indii, i tady se cítím líp v obyčejných busech než v klimatizovaných. Jsem blíž lidem a ani nezavadím o žádného turistu.

Cesta je pohodová a pohodlná. Aby taky ne v tak drahým autobuse. Kolem nás ubíhají rýžová políčka, na která střídavě prší a střídavě se směje sluníčko. To počasí je takový rozháraný.

Po poledni stavíme na oběd, který je dokonce, spolu s jednu lahvičkou vody, zahrnutý v ceně jízdenky. Bus se dost loudá, takže slibovaných 7 hodin jízdy se nakonec protahuje na 10. Řidič možná jede pomalu kvůli častým figurínám policajtů a policajtek na křižovatkách a v zatáčkách!

Samozřejmě už je hodně pozdě (šest večer) na bemo odsud z Probolingga nahoru do hor. Ti čtyři turisti si ale koupili lístek z Yogyakarty přes Bromo na Bali, zahrnující i dopravu minibusem z Probolingga do Cemoro Lawang, takže na ně čeká bemo. Já musím tuhle část samozřejmě doplatit. Stojí sice 3× víc než kdybych jel veřejnou dopravou, ale ta už nejede, tak není o čem diskutovat. Navíc i tahle vysoká cena je jen o něco víc než jeden dolar, takže z toho nevykrvácím.

Z Probolingga (900 m n. m.) do Cemoro Lawang (2300 m n. m.) jedeme asi hodinu po šílených serpentinách. Jak stoupáme začíná s ochlazovat, ale taky vyjasňovat. Nahoře už je jen slabý opar, a když vystupujeme v Cemoro Lawang, naskýtá se nám nádherný pohled. Sice už je tma, ale i tak je vidět černá masa Gunung Bromo s bílým závojem kouře a vedle něj vyšší a na sopku stylovější Gunung Batok. Batok je ale sopka vyhaslá, takže všechna pozornost patří aktivnímu Bromu.

INDONÉSIE – V kráterech sopek Tengger a Bromo

Sopka Semeru najednou bez varování vybuchuje a posílá do nebe velký hřib šedivého prachu. Dívám se dalekohledem – úžasný pohled. Výbuch je tichý, není vůbec nic slyšet…

Cemoro Lawang je skvěle umístěné právě na okraji kráteru vyhaslé sopky Gunung Tengger, v jehož středu stojí sopky Bromo, Batok a Kursi. Kráter má v průměru asi 8 km, takže je opravdu obrovský.

Ubytování je celkem dobré, i když téhle výšce to s ledově studenou vodou budou opravdový muka. Pořád mě ještě překvapuje na kolik místech v tropické Indonésii už mi byla taková zima jako tady.

V jednom malém warungu si dávám večeři, a pak si kupuju chleba ke snídani. Nahoře ještě sháním nové baterie do baterky, protože ty staré už dosloužily. Baterku budu zítra potřebovat, protože se ve tři ráno chci vydat na dvouhodinový výstup na 2770 m vysoký Gunung Penanjakan, nejvyšší bod kráteru Tengger, abych na něm byl ještě před východem slunce. Snad bude zítra hezky, aby ta námaha stála za to. Bohužel se to nedá dopředu odhadnout a poznám to až ráno na vrcholu. Musím prostě jít a věřit.

Den 194, pondělí 1. 3.

Budík mě budí v půl třetí, abych se stačil dostatečně probudit, umýt a připravit na výstup temnotou. Je zima, tma, ale skoro jasno. Gunung Penanjakan, kam se do výšky 2770 m musím vyškrábat abych uviděl východ slunce, je odsud vidět, takže snad budu mít na počasí štěstí.

Vycházím ve tři a vydávám se po asfaltce za hotýlkem. Ještě je úplná tma, ale měsíc mi docela dobří svítí na cestu. Asfaltka se vine mezi políčky kolem osamělých domků, odkud na mě štěkají psi. Asi nejsou zvyklí na tak brzké návštěvy.

První vyhlídka, nazvaná Penanjakan II, je jen hodinu chůze od Cemoro Lawang (a dvě hodiny od vrcholu Gunung Penanjakan, kam jdu). Pro většinu turistů je ale i to příliš namáhavé (nehledě na brzké vstávání), takže si radši zaplatí místo v džípu. Ten je vyveze až na vrchol a na zpáteční cestě ještě zastaví u úpatí Gunung Bromo. Obě hlavní věci tak zvládnou do osmi ráno, a to s vynaložením minimální námahy. No jo, jenže co když bych chtěl třeba jen na jednom místě zůstat dýl? Smůla. Ostatní v džípu by chtěli odjet, tak smůla.

Asfaltka začíná stoupat, a taky se rozpadat. Tak proto už se nepoužívá a všechny džípy jezdí rovnou na Penanjakan. Tahle asfaltka má totiž vést až na malé parkoviště pod vyhlídkou Penanjakan II, která sloužila jako hlavní atrakce dokud nebyla postavena nová cesta na vrchol Penanjakan.

Vůbec nepotřebuju baterku, ani když jdu lesem, kam už nedosvítí měsíční světlo. Po půl hodině chůze se asfaltka skoro úplně rozpadla a já klopýtám přes její zbytky smíchané s napadaným kamením. Cestu už nějakou dobu evidentně nikdo neudržuje. Proč taky, když už ji auta nikdy nebudou používat.

Po tři čtvrtě hodině jsem na malém parkovišti a dalších pět minut mi trvá zdolání těch pár desítek schodů co od něj vedou k Penanjakanu II. Tady jsou dva přístřešky, lavičky a docela dobrý pohled na kráter i s Bromo, Batokem a Semeru. Kouř z Bromo je vidět až sem. Chvíli odpočívám, dokonce si i z pod mikiny sundávám košili, protože jsem se pěkně zahřál a zpotil. I tak je pořád zima, ale já mám to štěstí, že se drápáním do kopce zahřívám natolik, že ji vůbec necítím.

Po deseti minutách odpočinku se vydávám dál nahoru. Stezka začíná za schody a prudce stoupá nad Penanjakan II. Tady už jde opravdu jen o stezku, žádná rozbitá asfaltka. Rozsvěcuju baterku, protože jinak bych se zabil. Povrch je kluzký, asi od deště v minulých dnech. Občas se sklouznu dolů, nebo balancuju na vratkém kameni, protože brašna s foťákem se mě snaží stáhnout k zemi.

Ta cesta je teda pěkně drsná. Stezka je vyšlapaná, takže s udržováním správného směru problém není. Křoviny ale občas zasahují z obou stran až do jejího prostředka, takže se v té tmě mimo klouzání a klopýtání přes kameny musím ještě prodírat křovinama. Po serpentinách pořád stoupám výš a zahnul jsem už tolikrát, že jsem úplně ztratil přehled kde je jaká světová strana. Doufám, že tu je jen jedna stezka

Po 40 minutách od Penanjakanu II vycházím z lesíka a dostávám se na asfaltku. Ta má po dalším půl kilometru končit na vrcholu. Občas mě mine džíp a za chvíli slyším první hlasy a vidím světlo. To je určitě vrchol.

Na parkovišti pod vrcholem stojí snad 20 džípů. U několika stánků prodávají Indonésani pohledy, zákusky a horký čaj. Samozřejmě že za patřičné ceny. Míjím je bez povšimnutí a po dlouhých schodech stoupám na vrchol k několika telekomunikačním věžím.

Vrchol Penanjakan už je přecpaný zahraničními i indonéskými turisty. Nad kráterem je jasno (hurá!) a na východním horizontu se převalují mraky. Pěkně fouká a je zima. Vytahuju stativ a připravuju foťák na pár fotek východu slunce. Už se rozednívá a je možné přehlédnout skoro celý rozlehlý kráter. Na jižním obzoru se tyčí vysoká sopka Semeru.

Semeru najednou bez varování vybuchuje a posílá do nebe velký hřib šedivého prachu. Dívám se dalekohledem – úžasný pohled. Výbuch je tichý, není vůbec nic slyšet.

Východní obzor se začíná červenat a mraky mezi obzorem a okrajem kráteru začínají růžovět. Okraj je ve výšce asi 2300 m, takže údolí je pod námi docela hluboko. Tady nahoře je jasno, ale údolí je pokryté mraky, takže tam asi prší.

Slunce začíná vycházet. Jeho východ ale není pořádně vidět, protože je zahalené v mracích. Oranžovo-červený obzor však neomylně prozrazuje co se děje. První sluneční paprsky dopadají do kráteru a na všechny sopky. Celá obloha se z neurčité noční šedi rychle mění na ranní medovou barvu. Kamery vrčí a foťáky cvakají.

Jak přibývá světla, začíná být v kráteru vidět víc a víc detailů. Bromo kouří a odsud je vidět až dovnitř jeho kráteru. Batok je sopka vyhaslá, ale její dokonalý kuželovitý tvar skvěle dokresluje scenérii. Jak Bromo tak Batok jsou o několik set metrů nižší než Penanjakan, takže jsou pod námi. Ne tak Semeru, o několik kilometrů dál. Tahle nejvyšší sopka Jávy (3676 m) ční vysoko nad Bromo i Batok, na jejichž pozadí se při pohledu z Penanjakanu promítá.

Po tři čtvrtě hodině Semeru opět tiše vybuchuje. Je už víc světla, tak i exploze je vidět daleko líp. Kolem Semeru visí mraky, takže scéna vypadá docela dramaticky.

Slunce už vyšlo a kráter je zalit jeho paprsky. Mraky z údolí se pomalu začínají drát nahoru k okraji kráteru. K Cemoro Lawang i k políčkům, kolem kterých jsem brzo ráno šel mají ale ještě hodně daleko. V Cemoro Lawang vidím i svůj hotýlek – je prťavý.

Lidí na vrcholu už hodně ubylo, většina džípů odjela. Řidiči chtějí co nejdřív stihnout Bromo, aby se mohli zbytek dne flákat. Tahle jediná ranní jízda džípem jim vydělá víc než kolik farmář utrží za celý měsíc! Mít džíp je tu velká výhoda – je to dojná kráva.

Slunce vyšlo v půl šesté, ale teprve teď v sedm, kdy jsem na vrcholu už úplně sám, je kráter osvětlený tím pravým světem na fotky. Dívám se dalekohledem po kráteru a pod Bromem vidím hlouček džípů co byl před hodinou tady. Z úpatí Broma vedou na okraj jeho kráteru schody, které se teď barevně hemží bundami turistů. Začíná se zatahovat a stejně už je čas jít dolů, abych stihnul vyšplhat na Bromo ještě dopoledne.

Cesta z vrcholu dolů je o trochu lepší než nahoru, protože je světlo a nemusím klopýtat poslepu. Jinak je to ale stejná mizérie: můžu si vybrat jestli se budu klouzat po mechu (proto to tak klouzalo), nebo po štěrku. Skoro pořád mám výhled na kráter, takže scenérie je krásná.

Dole na silnici mezi políčky potkávám farmáře pospíchající postarat se o svoje kousky půdy. Je na čase, protože už je osm hodin. Ženy si na pole berou i děti a muži zase nářadí. Okolní půda je díky sopečnému původu hodně úrodná a stejně jako na planině Dieng se tu pěstuje hlavně zelenina. A nad tím vším dýmá Bromo, jako by říkalo: Pozor, přiravuju se na další šou!

Pár věcí si nechávám v hotýlku a hned se zase vydávám na cestu. K Bromu to jsou asi tři kilometry, nejdřív dolů po svahu kráteru Tengger, pak přes jeho dno a uprostřed kráteru znovu nahoru po svahu nově vzniklé sopky – Bromo – na okraj jejího kráteru.

Zase se začíná vyjasňovat. Cestou do kráteru je mi nabízena doprava koňmo, ale já chci jít pěšky. Pod Bromem už nebudou žádné džípy, takže nahoře díky bohu nebude tak přecpáno jako ráno na Penanjakanu.

Jakmile jsem na dně kráteru, půda se mění na černý lávový písek, sem tam posety kameny. Jdu dál a dál, okraj kráteru za mnou se vzdaluje a Bromo přibližuje a zvětšuje. Občas mě mine koník naložený turistou, ale většina domorodců jde pěšky jako já.

Je jen trochu oblačno a slunce už pěkně praží. Belhám se po lávovém poli a pomalu stoupám po svahu k úpatí Broma. Po levé ruce už nemám lávový písek, ale tuhé lávové pole z poslední erupce. Táhne se až kam dohlédnu.

Na úpatí Broma podnikavá paní prodává vodu a „měkký“ pití, ale já mám vodu vlastní. Začínám stoupat po žebříku, který má kolem 250 schodů. Jde to ztuha, protože jsem toho dnes moc nenaspal a už mám v nohách pár těžkých kilometrů. Nakonec ale i ty zdolávám a jsem nahoře.

Na okraji kráteru Broma mě čeká drastická změna vzduchu. Asi minutu se nejdřív zalykám a nemůžu moc dýchat, ale postupně si zvykám a za pár minut už mi ta síra stoupající z kráteru moc nevadí. I tak mě ale pořád štípe v nose.

Pohled do kráteru je fantastický! Rozervané srázy padají dolů a stýkají se na rozbrázděném dně. Z jednoho místa uniká žlutobílý sirný dým, který je pro Bromo tak charakteristický a který je nad ním pořád vidět. Spadnout dolů asi bych se rychle udusil v sirných a CO2 výparech.

Otáčím se a dívám se přes lávové pole k okraji kráteru Tengger. Mraky z údolí docela postoupily a už jsou nad Cemoro Lawang. Za chvíli se asi začnou drát do kráteru. Na západ od Broma stojí vyhaslý Batok a pod ním malý čtvereček – hinduistický chrám postavený přímo na lávovém poli, který jsem míjel cestou k Bromu.

Vydávám se po okraji kráteru. Na začátku je cestička široká, ale jak se dostávám dál od žebříku, tam, kam už málokdo z turistů dojde, zužuje se a krkolomní. Okraj kráteru není rovný, takže jdu do kopce a z kopce a do kopce a z kopce. Úplně na druhé straně kráteru se dostávám na nejvyšší bod, tak si sedám a s odpočinkem si dávám i snídani. Vlastně spíš snídaňo-oběd, protože už je půl jedenáctý. Moje první snídaně na aktivní sopce.

Mraky z údolí už se na jednom místě přelily až do kráteru a nad Cemoro Lawang je skoro souvislá oblačnost. Zvedám se, abych se stačil vrátit než začne na cestě pršet. Snad to ještě stihnu.

Za pár minut jsme dole pod schody/žebříkem a přes lávové pole kráčím zpět k cestičce vedoucí nahoru na okraj kráteru Tengger. I teď ještě potkávám lidi mířící na Bromo. Už se nad ním ale začíná dělat opar a mraky z údolí postupují dál do kráteru Tengger. Je to hodně zvláštní pohled. Na cestě kráterem potkávám pár nosičů s nůšemi naloženými trávou. Ti si teda při výstupu dají!

V hotýlku si lehám do postele abych si jen chvilinku odpočinul, ale usínám a budím se až ve čtyři odpoledne. Je to v klídku, protože všechno co jsem chtěl vidět už jsem stihnul do 12. hodiny, a tak můžu klidně lenošit.

Neměl jsem oběd, tak si v půl pátý v hotelové jídelně dávám smaženou zeleninu. Není to nic velkýho, ale stejně budu za chvíli večeřet. Je zataženo, takže si po jídle sedám a chci psát deník. Přisedává si ke mně Holanďan, kterého jsem potkal v Bukit Lawang na Sumatře. Dáváme se do řeči a za chvíli si přisedávají jeho kámoši se kterýma cestuje. Za 10 minut přichází další pár Ir-Francouzka a taky si přisedávají.

Hovor se stáčí na Austrálii, protože John (Ir) se svojí holkou odtamtud právě přijeli a my tři tam naopak míříme. Pravda, cestovali trochu jinak než budu já – koupili si auto (a pak ho zase prodali), ale i tak je zajímavý poslouchat jaká je Austrálie. Měli bychom si prý na australském konzulátu zjistit co potřebujeme pro vstup – přesně to jsem chtěl v Denpasaru na Bali udělat. V diskusi pokračujeme i ve warungu kam jsme si všichni zašli na večeři.

Večer se pak chvilku procházím po okraji kráteru, abych si naposledy prohlédnul černé Bromo s matně viditelným kouřem ve tmě.

Den 195, úterý 2. 3.

Bemo přijíždí v osm hodin před hotel, aby vyzvedlo ty co chtějí do údolí do Probolingga. Jsme tři a v hotelu nám museli rezervovat místa, protože v bemo jsou akorát tři volná. Naše batohy putují na střechu, my se cpeme dovnitř. Vyrážíme dolů na hodinovou jízdu po úzké a klikaté uličce podél zeleninových záhonků a lidí pracujících na políčkách. Po hodině jsme, řádně vytřesení a vyklepání, dole. Nahoře byla zima, tady už je zase teplo.

Hned mě odchytává kluk, který mě přesvědčuje, že lístek na autobus na Bali si můžu koupit ve státní turistické kanceláři. Vede mě přes silnici do kanceláře, což už samo o sobě je podezřelé. Samozřejmě že nekončím v žádné státní kanceláři, ale v obyčejné cestovní kanceláři, kde se mi snaží namluvit, že žádné obyčejné autobusy mým směrem nejedou, a že jediná možnost je jet právě jen tím jejich jediným. Nehodlám se s nima dál bavit a vracím se na nádraží.

Zkouším jednu kancelář, kde mi hned ukazují bus na Bali za 27 000 rupek. To je strašně drahý, tak jdu rovnou na nástupiště a ptám se lidí kolem. Za pár minut bude prý odjíždět obyčejný bus do Banyuwangi, přístavu na samém východě Jávy, odkud jezdí trajekty na Bali.

Batoh dávám do zavazadlového prostoru a nasedám. Jízda do Banyuwangi stojí jen 6000, podstatně míň než nabízené lístky, a to určitě i po přičtení ceny trajektu a busu do z Gilimanuku (balijský přístav naproti Banyuwangi) do Denpasaru (hlavní město Bali). Bus je jako vždy narvaný, dusný, ale co víc si přát než levnou jízdu?

Městečka která míjíme jsou zajímavá jednou věcí, které jsem si všimnul už ve Střední Jávě: skoro každý dvůr má zvláštní vstupní bránu, která vypadá jako napůl rozříznutý sloup, jehož poloviny (stranově obrácené) byly od sebe odděleny a oddáleny o pár metrů.

Jedeme podél pobřeží, ze kterého po delší době vidím modré moře a dokonce i nějaké ostrovy. Na východě Jávy projíždíme národním parkem a asi po třech hodinách jsme v přístavu. Vlastní přístav je od autobusáku ještě asi 3 kilometry, které dojíždím v bemo. Kupuju lodní lístek a loučím se s Jávou.

Trajekt je dvoupatrová loď s místy pro auta a nad nimi s otevřenou, ale zastřešenou kabinou pro cestující. V kabině je i bufet, tak si hned kupuju rýži zabalenou v papíře – svůj oběd. Je skvělá, v papíře objevuju banánový list, na němž je bílá rýže a další menší kousek banánového listu, na kterém je kousek masa a chilli. Skvělý oběd!

Plavba trvá asi jen půl hodiny, ale další půl hodinu čekáme před přístavem než můžeme přirazit ke břehu. Posunuju si hodinky o hodinu dopředu, protože Bali už je ve středoindonéské časové zóně. Autobusák je od přístavu asi kilometr, docházím pěšky.

Bus do Denpasaru odjíždí těsně po páté, a to dokonce ještě před tím, než je plný! Slunce už se sklání k obzoru, takže všechny chrámy co cestou míjíme dostávají krásný červený nádech.

Míjíme i pár mešit, ale hinduistické chrámy s krásnými vstupními bránami převládají. Těsně po západu slunce jedeme právě kolem rýžových políček a červeň obzoru se v nich nádherně odráží a vytváří snad ten nejkýčovitější západ slunce jaký jsem kdy viděl. Vlastně není vůbec kýčovitý, protože na rozdíl od kýče je skutečný a žádná imitace.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .