0
0

INDONÉSIE – Cirebon, tiché město sultánovo

Kraton Kesepuhan není tak honosný palác jako známe z Evropy. Oproti tomu je víc vzdušný, s velkou otevřenou halou sloužící jako přijímací místnost a s menšími místnostmi pro přebývání sultána a jeho dvora. Byl postaven už roku 1572, ale není to vůbec poznat, protože je dobře udržovaný. Současný sultán v něm ještě pořád bydlí, ale část paláce nechal otevřenou pro turisty…

Do Cirebonu přijíždíme na čas, cesta se indonéskými novinami mi fakt utekla rychle. Před nádražím se na mě zase vrhají řidiči bečaků, ale jako vždy nemají šanci, protože do hotýlku pohodlně dojdu sám.

Cirebon vůbec nevypadá špatně. Celkem čisté ulice, krámky s pěknými výklady a na hlavní třídě několik obchoďáků. Jen ty bečaky mi připomínají že jsem v zemi „třetího“ světa.

Je dusno, takže jsem propocenej skrz naskrz ještě než se mi daří najít ubytování. Je docela drahý, obzvlášť v porovnání se stejným ubytováním na Sumatře. Vlastně je to zatím nejdražší ubytování v Indonésii. Navíc tu není sprcha, ale jen mandi (velká nádrž s vodou, ze které se voda nabírá a leje na tělo).

Něco peru, aby mi to do rána uschlo, a pak vyrážím do města. Zítra už zase jedu dál, takže mám na Cirebon vlastně jen dnešek.

Jako Jakarta, ani Cirebon se nevyhnul vlivu západní kultury. A jak je v Asii zvykem, i tady často pochytili to nejhorší. Napadá mě to při pohledu na plakáty před kinem. Samozřejmě, že dávají samé krváky nebo erotické filmy.

Těch bečaků je tu fakt jako much. Přehlížím je jako krajinu a nasedám do levnější MHD dodávky. Chci se dostat kousek za město k umělé jeskyni Sunyaragi.

MHD dodávky v Cirebonu jezdí po daných trasách, takže je snadné je používat. V hotelu jsem dostal pár listů o zajímavostech Cirebonu a okolí, u nichž je navíc poznamenáno i jak se k nim dostat. Dodávka se nejdříve proplétá městem a pak vyjíždí do volné krajiny. Vystupuju na silničním obchvatu kolem Cirebonu, odkud je to do parku s jeskyní asi tři minuty.

Zapisuju se do knihy a koukám, že tady před čtrnácti dny byli nějací Češi. Jeskyně (gua) Sunyaragi vlastně není jeskyně, protože je umělá. Ne z umělé hmoty, ale postavená z kamenů. Cestičky vedou mezi kameny nebo po schodech nahoru a dolů, do malých „tajných“ místnůstek, nebo slepých chodeb. Z „oken“ se dá sledovat okolní krajina nebo jezírko dole před pěšinkou.

Jeskyně a park kolem ní jsou oblíbeným místem pro procházky (Indonésani ale určitě neplatí vstupné jako my turisti), a tak pod dřevěným altánkem sedí i podnikavá paní prodávající vodu nebo „měkký“ pití. Volá na mě něco v Bahasa Indonesia, ale bohužel nerozumím. Asi chce, abych si přišel popovídat.

Tenhle srandovní areál byl prý dřív Vodním palácem cirebonského sultána (v 18. století) a nynější podobu dostal v polovině 19. století, kdy ho „domodeloval“ jeden čínksý architekt.

Městskou se vracím do Cirebonu a hned se vydávám k nejvýznamnější cirebonské památce – paláci (kratonu) Kesepuhan. Na mapě se to nezdá, ale Cirebon je pro pěší chození docela rozlehlý. Po cestě se stavuju v několika obchoďácích, a světe div se co jsem nesehnal – přesně takovou krabičku na mýdlo jakou jsem si vysnil! Musí v ní sice zalepit otvory ve spodní části (jak Indonésani, tak Malajci milují krabičky s dírami), ale to je detail. Hlavně že je menší a z nepraskavé umělé hmoty.

Asi jsem Cirebon podcenil, protože obchoďáky jsou docela dobrý a mají výběr. Před vchodem každého z nich čeká tlupa bečakistů, kteří chtějí ulovit zákazníky s plnými taškami. U nich je totiž větší pravděpodobnost, že budou ochotni nechat se odvést.

Kraton je asi kilák a půl od centra, ale nejdřív chvíli bloudím uličkami než se mi daří ho najít. Dostávám průvodce, který ale nemluví anglicky, takže slouží spíš jako odemykač a otvírač dveří.

Kraton Kesepuhan není tak honosný palác jako známe z Evropy. Oproti tomu je víc vzdušný, s velkou otevřenou halou sloužící jako přijímací místnost a s menšími místnostmi pro přebývání sultána a jeho dvora. Byl postaven už roku 1572, ale není to vůbec poznat, protože je dobře udržovaný. Současný sultán v něm ještě pořád bydlí, ale část paláce nechal otevřenou pro turisty. V jedné z přilehlých budov je vystaven obrovský sultánův kočár se sloním chobotem (symbol hinduismu), hlavou draka (buddhismus) a křídly (islám). Do reálu kratonu se vstupuje zajímavou cihlovou bránou s barevnými porcelánovými talíři z Evropy zasazenými do zdi.

Přes ulici se sultán může dívat přímo na mešitu Agung. Typická stupňovitá střecha je pro zdejší mešity poznávacím znamením. Tahle mešita je prý jednou z nejstarších na Jávě, ale zase to díky rekonstrukci není vůbec poznat.

V ulicích je živo a lidi si užívají sluníčka. Teď jsem se dokonce dostal na nějaký malý ptačí trh. Ptáci švitoří o sto šest, zatímco jejich majitelé už diskutují s potenciálními zákazníky aniž to chudáčci ptáčci vědí. Jeden z ptáčníků má u sebe dokonce leguána.

Zahýbám za roh a ocitám se na hlavním tržišti. Srandovní dědečkové a babičky prodávají rambutany, banány, duriany, zeleninu a přitom se družně baví se známými sedícími kolem. Působím asi jako zjevení, protože lidi se za mnou otáčejí, ukazujou a samozřejmě zdraví. Kupuju si rambutany a cestou zpátky do hotelu je pomalu jím. Moc dobrý!

K večeři si dávám místní specialitu: nasi lengko, rýži s fazolemi, tofu a arašídovou omáčkou. Procházka po večerním Cireboni je moc příjemná. Všechno působí klidně, pohodově a možná i trochu venkovsky.

Den 183, čtvrtek 18. 2.

Čeká mě dlouhá cesta ze severního pobřeží Jávy do městečka Pangandaran na jižním pobřeží. Z Cirebonu není do Pangandaranu příme spojení, proto musím nejdřív do Ciamisu, odkud se dostanu do Pangandaranu.

Jako všechna města v Indonésii i Cirebon má autobusové nádraží několik kilometrů od centra. Naštěstí vím jaký tam jede minibus.

Cesta do Ciamisu vede docela atraktivní krajinou. Východnímu obzoru celou dobu dominují dokonalé kužely sopek Gunung Cirema a dál na jih zase Gunung Sawal. Pohled je to nádherný s mraky obtočenými kolem vrcholů a políčky na svahu sopek. Sopečná půda je výjimečně úrodná, takže i tady se pěstuje rýže, ale i ovoce a zelenina.

Cesta vede nízkou pahorkatinou, takže neustále střídavě klesáme a stoupáme a na klikatých silnicích řidič předvádí své nebezpečné manévry jako předjíždění před slepou zatáčkou apod. Další z bezpočetné řady jízd hrůzy šťastně končí po 2 a půl hodinách na autobusovém nádraží v Ciamisu.

Hned přesedám do dalšího busu a vyrážím dál. Před nastoupením do busu se vždycky snažím zjistit jízdné, protože průvodčí po mě běžně chtějí čtyř až pětinásobek skutečného jízdného. Na takovéhle okrádání jsem teda nebyl zvyklí ani v Indii. Většinou není problém smlouvat, ostatně stejně jim nakonec dám jen to co sám chci, i když mi jakkoliv svou vysokou cenu zdůvodňují. To, že přijímají kolik jim dám je nakonec vždycky usvědčí. Obecně platí, že čím menší auto, tím větší drzost. Nejhorší jsou ti frackové z dodávek, nejlepší zase velké klimatizované autobusy, které já ale vůbec nepoužívám.

Z Ciamisu jedeme zase přes kopečky a údolíčka a až teprve 15 km před Pangandaranem začínáme sjíždět k moři.

INDONÉSIE – Pohoda na plážích Pangandaranu

V křoví kousek od cesty je Batu Kalde, pozůstatek hinduistického modlitebného města. Může se to zdát zvláštní, ale zhruba před tisíci léty byl hinduismus na Jávě populární, čehož důkazem jsou i hinduistické chrámové komplexy na Střední Jávě v okolí Yogyakarty. A taky samozřejmě tohle místo…

Po dalších dvou a půl hodinách vystupuju v Pangandaranu. Autobusák je tři kiláky od městečka, tak si beru bečak. Nejdřív ale musím tvrdě smlouvat, protože Pangandaran je nejoblíbenější jávanské přímořské středisko, takže sem jezdí víc turisti než obyčejní lidé. Nakonec mě bere za 40 % původní ceny, ale ještě pořád si myslí, že mu řeknu jméno hotelu, on mě tam zaveze a dostane provizi (která se projeví vyšší cenou ubytování). Tak to teda ne. Co si můžu zařídit sám, za to nebudu nikomu cpát peníze. Nechávám se vysazovat u jedné kavárny, od které přecházím do vybraného hotýlku. I tady smlouvám, protože se mi cena zdá vysoká, což se nakonec ukazuje jako pravda, protože moji nižší nabídku bez řečí přijímají.

Co jiného dělat v přímořském městečku, než se natáhnout a odpočívat. Pangandaran leží na poloostrově vybíhajícím do moře a majícím tvar žárovky. Na konci poloostrova je národní park a Pangandaran začíná v úzkém hrdle „žárovky“. Celý Pangandaran je jako po vymření. Nikdo na ulicích a i hotely jsou prázdné. V mém hotýlku bydlím úplně sám! To je pocit! Jako bych byl na nějakém opuštěném ostrově.

Na plážích je černý písek. Není přímo černý, ale některá zrníčka písku jsou hodně tmavá, takže z dálky vypadá jako šedivý. Z barevných rybářských loděk odpočívajících na pláži ční stožáry s ještě barevnějšími třepetajícími se vlaječkami.

V jednom ze stánků přímo na pláži si dávám oběd – nasi goreng. Zůstávám tam ale daleko dýl než jsem původně chtěl, protože se dávám do řeči s Holanďanem Teem, který tam sedí se svým indonéským kámošem v klídku popíjí kafe. Nikam nepospíchá, protože už je v Pangandaranu tři měsíce a čeká ho ještě měsíc. Už 22 let sem rok co rok jezdí přezimovat. Teď je mu šedesát a je rád, že se může takhle elegantně vyhnout evropské zimě a trávit stáří v tropech.

Asi je homosexuál, jeho indonéský kámoš určitě. Možná proto sem každý rok jezdí, jelikož ho v tomhle pokročilém věku k Holandsku nic neváže.

Díky těm pravidelným pobytům se už lecco dozvěděl o Indonésanech. Prý mají jednu problematickou vlastnost: nikdy nic neřeknou na rovinu, na všechno jdou oklikou. Nechtějí totiž za žádnou cenu nikoho urazit, proto se chovají, jak on říká, hodně pokrytecky.

Jeho indonéský kámoš jen přitakává, prý dokonce ani on kvůli tomu Indonésany nechápe a nemá mezi nimi jedinýho pořádnýho přítele. Všechny prý zajímají jen drby, ale jinak žijí plytký, jednoduchý život. On se už dostal do Evropy i Ameriky, díky čemuž se mu údajně otevřely oči. Teď má ale kvůli tomu problémy, protože už se nedokáže zařadit mezi ostatní a žít s nimi jejich „drbací“ životy.

Teo taky říká leccos zajímavého o vztahu Holandska a Indonésie. On sám prý cítí, že Indonésie není pro Holanďany obyčejnou cizí zemí někde v Asii, ale díky staletím stráveným pod holandskou koloniální nadvládou mnoho holandského proniklo do života místních lidí. A naopak. V okolních vesnicích zná několik starých lidí, kteří umí vlámsky, protože vyrůstali v době holandské vlády a mají tedy vzdělání podle holandského systému, včetně znalostí holandštiny, angličtiny a němčiny.

Na druhou stranu v Holandsku už každé dítě zná třeba nasi goreng a jsou zvyklí vidět kolem sebe Indonésany, třeba v četných indonéských restauracích. V indonéštině je prý přimícháno hodně holandských slov, stejně jako v holandštině indonéských. Holanďan proto často alespoň trochu rozumí o čem Indonésani mluví, i když sám indonésky neumí.

To bych si teda taky nechal líbit! Přijet na nějaký tropický ostrov a mluvit tam česky. To by bylo něco! Akorát nevím, jestli by ta země pro mě byla ještě exotická. Asi jo, jen bych mál podobný pocit jako Teo, že jsme tak trochu doma.

Původně jsem si chtěl sednout jen na oběd, ale teď už jsou čtyři odpoledne! Loučím se a dokončuju svoji seznamovací obchůzku Pangandaranem. Je tu jeden hotýlek vedle druhého, s kokosovými palmami rozesetými všude kolem. Lidi nikam nespěchají, protože stejně nemají kam utýct. Vypadá to jako v ráji, ale živobytí musí být tvrdé. Vždyť tu nejsou ždání turisti, tak z čeho žijou?

Pangandaran prý ožívá maximálně o víkendech a o svátcích. Během nich je plný Indonésanů – výletníků, díky čemuž ceny ubytování vyletí nahoru a majitelé si tak můžou vydělat na přežití hubenějších časů. A tady jsou některá období opravdu hubená, ba spíš vychrtlá. Jako třeba teď.

Na večeři si sedám do maličké restaurace hned vedle hotýlku. Dávám si zase nasi goreng a jako zákusek banánovo-arašídovou palačinku politou čokoládou. Jako obvykle ani tady nemůže být sám. Sedá si ke měn Andy, mladý Indonésan, který nemá práci, a tak se snaží přivydělat si provázením turistů. Prý se pokoušel sehnat práci ve městě v bance, ale tvrdě narazil. Jeho budoucí šéf totiž po něm chtěl zaplatit. A to jenom za to, že tu práci dostane právě on a nikdo jiný. Nebyla to žádná malá suma – pět miliónů rupií (asi 15 000 korun), což je v Indonésii obrovský balík peněz!

Malcom (Velšan, kterého jsem potkal v Malajsii) se s podobným příběhem v Indonésii taky setkal. Korupce na korupci. To je fakt postavený na hlavu! Platit za té, že dostanu práci, a ještě sumou, kterou si zpět vydělám až za několik let!

Večer končím na západní pláži, dívám se na západ slunce a pouštění draků. To Indonésani rádi!

Den 184, pátek 19. 2.

Příboj ze západní pláže, slyšitelný až k půl kilometru vzdálenému hotýlku kde bydlím, mě uspal tak dobře, že se mi ráno nechtělo vstávat na východ slunce, jak jsem původně zamýšlel. V noci navíc silně pršelo a déšť se protáhl do rána, takže stejně asi nebylo nic vidět.

Je hrozně zvláštní být v celém městě skoro sám. Včera odpoledne jsem sice viděl pár bělochů, ale to bylo na severním konci Pangandaranu, kde stojí lepší hotely. Tady na jihu, pár metrů od národního parku, není ani noha. Jen řidiči bečaků, prodavači suvenýrů a jeden Kučera.

Na opuštěné pláži, v opuštěném warungu si ke snídani dávám nasi goreng (do tohohle jídla jsem se asi zamiloval), a pak se pomalu ploužím podél pláže k národnímu parku.

Vstupné zahrnuje i pojištění. Tady to možná má jakž takž smysl, protože mě může při letu srazit nějaký motýl, nebo se do mě trefí plechovkou nějaká opice, ale třeba v Národním muzeu v Jakartě jsem význam pojištění moc nepochopil. Možná pro případ kdybych něco rozbil.

Park se dělí na dvě části: rekreační oblast a rezervaci. Oddělené jsou říčkou. V rekreační oblasti jsou značené cesty a je to spíš odpočinkový park než park národní. Do rezervace se, na rozdíl od rekreační oblasti smí, jen s průvodcem, protože v ní nejenom žijí srny, opice a chránění ptáci, ale cesty tam samozřejmě nejsou udržované, takže se dá snadno ztratit. No uvidíme, kam až se dostanu bez průvodce, protože zrovna dneska se mi za něj nechce platit. Na začátku značených stezek je mapka parku. Tak jdem.

Vegetace je sice hustá, ale není to žádná džungle. Cestičky jsou široké a napůl kamenité. Na stromech nade mnou se houpají opice přivyklé tomu, že od návštěvníků vždycky něco dostanou. Jedna z nich se dokonce spokojeně rozvaluje na odpočinkovém stolečku pro návštěvníky.

V křoví kousek od cesty je Batu Kalde, pozůstatek hinduistického modlitebného města. Může se to zdát zvláštní, ale zhruba před tisíci léty byl hinduismus na Jívě populární, čehož důkazem jsou i hinduistické chrámové komplexy na Střední Jávě v okolí Yogyakarty. A taky samozřejmě tohle místo. Teď už nejde o víc než pár kamenů, ale dá se mezi nimi rozeznat lingam a torzo býka Nandi. Podle nich je poznat, že tady byl uctíván Šiva. Těch pár dalších roztroušených opracovaných kamenů, napůl porostlých mechem vypadá v pološeru lesa docela mysticky.

Cestičky jsou fakt skvěle značené. Na každé křižovatce stojí betonový rozcestník, stylizovaný jako strom, ukazující směr a vzdálenost k nejbližším zajímavostem. Dostávám se k nějaké japonské jeskyni (vyhloubené za okupace Indonésie Japonci během 2. světové války), a pak už přicházím k moři. Poloostrov je v této části parku dost úzký, takže jsem ho přešel doslova za pár minut. Bohužel i tady jsou na pláži odpadky. Ti Indonésani jsou teda fakt prasata.

Přede mnou teče říčka oddělující rekreační oblast od rezervace. Vede přes ni visutý most. Vlastně spíš vedl. Most sice stále ještě stojí, ale už mu chybí plaňky, takže se nedá použít. Teď za odlivu to ale nevadí, protože v říčce není skoro žádná voda. Dostat se mělkým bahýnkem na druhou stranu je hračka.

V rezervaci už je džungle. Taky tu žije víc zvířat, protože země je děravá jako řešeto různě velkými tunely. Rostou tu jak křoviny a liány, tak vysoká tráva. Odbočit z cesty je sice možné, ale stejně by mě za chvíli zastavila houstnoucí vegetace.

Cestička mě oklikou znovu přivádí k hraniční říčce. Jsem asi v polovině poloostrova (tady v rezervaci je už zase širší), tak se podél potoka vydávám po tzv. hraniční cestě pořád dál směrem od mostu. Stezka je sice udržovaná a občas se prodírám křovinami, ale pořád je to jenom les, ne džungle. I když někdy se to dá těžko rozlišit, protože tu rostou i ony stromy s velkými kořeny a houštiny jsou neproniknutelné.

Na konci hraniční stezky se dostávám na pláž s bílým pískem (Pantal Pasir Putih). Povalují se po ní korály a škeble a dá se najmou loďka pro projížďku kolem poloostrova.

Sedám si na chvíli do altánku na pobřeží a začínám psát deník. Teď je hučení příboje opravdu stylové.

Po hodině se zvedám a začínám se vracet k východu z parku. Cestou míjím jeskyni Sumurumudal stalagmity a stalagtity a po chvíli i další (Panggung), která už je ale na břehu zálivu, takže při každé vlně se voda rozbíjí o kameny a rozpadá se na pěnu. Za chvíli jsme venku z parku, přímo u zálivu kde jsou zakotvené desítky rybářských loděk. Další leží vyrovnaná na břehu až kam oko dohlédne.

Pláž lemují stánky se suvenýry ze škeblí, ale jsme tu sám, takže není nikoho kdo by nakupoval. Prázdno.

Dávám si oběd, a pak se vracím do hotýlku. Je jasno, takže vlhko a vedro, a proto se chci před pronikavým sluncem na chvíli schovat. Celé odpoledne píšu deník a večer se opakuje přesně jako včera: západ slunce, pouštění draků a skvělé večeře – nasi goreng a banánové palačinky. Pro nás turisty je tu tichý ráj, pro ně to ale musí být tiché peklo.

INDONÉSIE – Na lodi Jávou

V osm hodin lodní šroub rozviřuje vodní hladinu už tak kalné vody a vyplouváme. Míjíme most a vplouváme do říčního kanálu. Kolem začínají ubíhat rýžová políčka a palmové háje. Tohle trasa je hodně frekventovaná, protože loď je plná a kromě místních se na ní přepravují i pouliční prodejci se svým zbožím…

Den 185, sobota 20. 2.

Během dneška se chci dostat na náhorní plošinu Dieng. Je to sice jen 200 km, ale část cesty vede vodními kanály, takže pomalu. Mohl bych jet celou cestu i busem, ale do Pangandaranu jsme přijel vlastně i proto, abych pak mohl pokračovat dál právě po vodních kanálech.

Je to neuvěřitelný. Ještě není šest, ještě není ani pořádně vidět, ale bečaky už jsou v ulicích – ti kluci mají teda tvrdé životy. Do jednoho nasedám a nechávám se vézt na autobusák.

Chytám bus do 17 km vzdáleného Kalipucangu, kde přesednu na loď do Cilacapu. Průvodčí mě chce zase obrat a za jízdenku si říká o směšně vysokou částku. Má smůlu. Dávám mu pětinu a ani o rupku víc. Přijímá, takže jsem mu určitě nedal málo.

V Kalipucangu vystupuju asi půl kilometru od přístavu. No, přístav je trochu vznešené označení pro tuhle zabahněnou čekárnu se zabahněnou budkou-pokladnou a dřevěným molem kde kotví nějaké kocábka. Je sedm a loď má prý odjíždět v osm. Pojedeme tím, co jsem před chvílí nazval kocábkou. Snad ty čtyři hodiny cesty ještě vydrží…

Loď Kalipucang-Cilacap slouží nejen místním, ale používají ji i turisti. Pomalu se nás tady začíná hromadit víc. Ostatní ale přijíždějí v dodávkách, protože si koupili lístek z Pangandaranu přes Kalipucang a Cilacap do Yogyakarty nebo Diengu. Mají všude dopravu (já budu muset asi 5× přesedat a taky přecházet pěšky), ale zaplatili víc než dvojnásobek toho co by to mělo stát mě. No jo, i v Indonésii už se rozmáhají služby turistům.

Důvod proč se všichni chceme trmácet čtyři hodiny v kocábce plující na (kalné) vodě je jednoduchý: právě ta kalná voda. Cesta má vést kanály mezi vesničkami a malebnou krajinou. To jsem teda zvědav.

Před půl osmou zaujímáme místo na kocábce. Sedám si dopředu před kajutu kapitána, takže budu mít dobrý výhled, ale i přehled jestli se něco neděje s mým batohem. Všechny jsou totiž naskládány vepředu.

V osm hodin lodní šroub rozviřuje vodní hladinu už tak kalné vody a vyplouváme. Míjíme most a vplouváme do říčního kanálu. Kolem začínají ubíhat rýžová políčka a palmové háje. Tohle trasa je opravdu hodně frekventovaná, protože loď je plná a kromě místních se na ní přepravují i pouliční prodejci se svým zbožím (ti jsou vlastně taky domorodci).

Cestou stavíme v malinkých vesničkách u políček nebo na kůlech. Lodní doprava je tu každodenní součástí života, protože chvíli co chvíli potkáváme nějakou kánoi vydlabanou z jednoho kusu dřeva. Některé z nich jsou kryté, ale všechny jsou strašně dlouhé a musí být dost vratké. Řídí je človíčci v trychtýřových slaměných kloboucích, které známe z filmů o Vietnamu. Někteří rybaří, jiní převážejí lidi z břehu na břeh a dokonce i k nám uprostřed kanálu přiráží jedna kánoe a přistupuje další cestující.

Loďky a vesničky mi dost připomínají bangladéšskou deltu Gangy, jen těch satelitních talířů je tu nepoměrně víc. Teo mi říkal, že tady satelit, a televizi vůbec, má spousta lidí, ale je to pro ně jen hračka k ubíjení času. Koukají na ni, ale prý většinou nerozumí o čem je řeč.

Vodní život končí asi po hodině a půl, kdy se dostáváme na širokou řeku. Odsud až do Cilacapu už nikde nestavíme a klidně plujeme na modorzelenohnědé hladině. Poslední půl hodinu máme před sebou neustále se přibližující rafinérii, z jejíhož čoudu vypouštěného do světa by každému grýnpýsákovi puklo srdce.

Po tři a půl hodinách od vyplutí kotvíme v malém přístavu. Všichni turisti nasedají do připravených busů, já se vydávám asi kilák k silnici, odkud má jezdit nějaké doprava na autobusové nádraží.

Na nádraží jsme asi za čtvrt hodiny a přesedám na busu do města Purwokerto. Za hodinu a půl, v Purwokertu, přesedám na další bus, tentokrát do Wonosoba. Tahle jízda trvá dvě a půl hodiny.

Ani ve Wonosobu ještě nejsem na konci cesty. teprve z Wonosoba jezdí přímě busy na planinu Dieng. Jako na potvoru jezdí ale ze zvláštního autobusáku, který je čtyři kilometry od toho, kam přijíždím z Purwokerta. Minibusy tam nejedou a bryčka je zase moc drahá.Tak jdu pěšky.

Na Dieng autobusák přicházím akorát když se chystá odjíždět autobus. Je plně naložený lidmi a pytli, ve kterých, jak se později ukazuje, je hnojivo. Autobus je úplně narvaný, což je vždycky známka toho, že jedu do chudé oblasti, kde se všechno snaží využít do posledního místečka.

Když vyjíždíme, začíná pršet. Wonosobo je asi 900 m nad mořem (Pangandaran byl samozřejmě na nule), takže teď v půl pátý odpoledne už začíná být cítit chlad. Bohužel je to, jak bývá v tropech zvykem, chlad vlhký.

Z Wonosoba vjíždíme rovnou do mlhy. Moc toho není vidět, ale když se mlha občas protrhne, objevují se dlouhé řady obdělaných záhonků zeleniny. Lidi chodí v bundách a i v autobuse jsou všichni nabalení jako by seděli v buse na Antarktidu.

Po strmých serpentinách stoupáme výš. Dieng je asi ve výšce 2 km nad mořem, takže na těch 26 km co dělí Dieng od Wonosoba vystoupáme víc než o kilometr.

Je pořád chladněji, ale mlha místy úplně mizí. Vykukují celé svahy pokryté terasovitými políčky, hlavně s bramborami a kapustou. Tak proto všechno to hnojivo! Ejhle, už i tady hnojí uměle. Když mají na nákup umělých hnojiv, tak to na tom nejsou zas tak bídně. Že by zelináři-milionáři jako kdysi u nás? Asi ne, to spíš obchodníci se napakujou, ale obyčejní farmáři se akorát dřou.

INDONÉSIE – Mlhou zahalené chrámy na mystické planině Dieng

Jednou z atrakcí Diengu jsou hinduistické chrámy. Kdysi jich na planině prý stávalo 400, ale do dneška se jich dochovalo jen 8. První z nich – Candi (chrám) Bima – je asi jen čtvrt hodiny chůze od jezera…

V šest hodin konečně (po 12 hodinách a šesti přestupech) vystupuju v Diengu. Náhorní planina ale není vůbec vidět, protože hustá mlha snížila viditelnost tak na deset metrů. Tím víc to ale působí mysticky.

Ubytovávám se v jednoduchém hotýlku, kde není ani sprcha, ale jen mandi se studenou vodou. Brrr, v takové zimě (ona je fakt zima!) a mýt se ledovou vodou!

Scházím z pokoje dolů do jídelny a dávám si večeři. Venku už je tma. Začíná pěkně pršet a drobné kapky rozptylují oranžové světlo pouličních lamp na všechny strany. Vypadá to jako když u nás v zimě večer sněží. Zima tady je, tak už jen zbývá představit si ten sníh!

Den 186, neděle 21. 2.

Jídelna hotýlku ještě není otevřená (a to už je osm ráno), tak se musím jít najíst někam ven. Nakonec je to lepší, protože nacházím skvělé levné místo, kde mají dokonce i levnou vodu.

Je zataženo, ale mlhu vidím jen na okolních kopcích, takže můžu přehlédnout celou planinu. Je plochá (jak by taky ne, že!) a celá obklopená kopci s políčky zeleniny. Ve vesnici už je živo, farmáři míří na políčka a děti lítají všude kolem. Asi se chystá nějaké politická demonstrace, protože na hlavní silnici (ulicí se to snad ani nedá nazvat) stojí auta ověšená vlajkami a transparenty. Hned vedle je nastoupena místní vojenská posádka zabírající celou silnici. Asi nemají svůj vlastní plac. Všechno tu působí klidně a trochu zpomaleně. Lidi nikam nespěchají a zelí jim z polí neuteče.

Po snídani se po hlavní silnici vydávám na jih planiny ke dvěma kráterovým jezírkům. Ty záhony se zeleninou mě ale tak lákají (k focení, ne k jezení), že nakonec zabočuju na polní cestu a začínám se škrábat po stráni do svahu. Míjím několik farmářů s naloženými koši, jdoucích asi dolů do údolí a po čtvrt hodině jsme na stráni, ze které se dívám na jednu stranu dolů na planinu a na druhou stranu taky dolů, ale daleko hlouběji do údolí odkud jsem přijel.

Všechny okolní svahy jsou pečlivě rozparcelované, s řádky plnými zelí a brambor. Farmáři se boří do hlíny a okopávají svůj jediný zdroj obživy. Většina jich má „vietnamské“ slaměné klobouky a jsou teple oblečeni, protože je zima, a k tomu vlhko. Mezi řádky jdu dál a dál, až se ocitám, úplně náhodou, přímo nad jezery kam jsem chtěl dojít. Teď jen najít stezku dolů!

Podél políček klopýtám ze svahu. Cesta jakž takž, ale zarostlá. Když se konečně ocitám dole, mám pěkně vlhké kalhoty. Jsem u jezera Warna (Barvené), které mělo při pohledu se svahu opravdu zelenou barvu. Pěšinka kolem jezera mi odhaluje zdroj té barvy: síra. Na některých místech totiž voda bublá, silně páchne sírou a je žlutozelená.

Domorodci používají svahy kolem jezera hlavně pro získávání dříví na topení. Celá stráň je holá, posetá pahýly podřezaných stromků a i teď potkávám několik lidí nesoucích plné rance dříví. V tomhle klimatu, a obzvlášť na zdejší sopečné půdě, roste ale všechno zázračně rychle, takže ze chvíli bude stráň zase zarostlá a připravená pro „dřevorubce“.

Za jezerem jsou další terasovitá políčka, na kterých se teď pilně pracuje. Jeden farmář chodí po svém políčku a postřikuje ho chemickým roztokem proti hmyzu.

Nad jezero se začíná snášet mlha. Vlastně je to drobný déšť, ve kterém jezero po chvíli úplně mizí jako za oponou. Obcházím ho kolem dokola, ale asi jsem se dal starou stezkou, protože se v několika místech musím brodit vodou a bahnem.

Ze shora na mě prší a zespodu mi zase teče do bot. Výsledek je, že když jsem konečně u silnice, ždímám ponožky. Voda v botech mi pak čvachtá ještě asi dvě hodiny. Je to blbý, protože jsem vlastně teprve na začátku okruhu kolem planiny. Většina má ale vést po silnici, takže snad nebudu mít moc příležitostí ještě si pohoršit.

Jednou z atrakcí Diengu jsou hinduistické chrámy. Kdysi jich na planině prý stávalo 400, ale do dneška se jich dochovalo jen 8. První z nich – Candi (chrám) Bima – je asi jen čtvrt hodiny chůze od jezera.

Bima stojí osamoceně v lesíku asi 30 m od silnice. Je dobře zachovaný, a oproti ostatním chrámům má jednu zvláštnost, jedinečnou na celé Jávě: reliéfy kudu, které vypadají jako lidské masky vytesané do stěn chrámu. Chrám samotný je malý, ale dobře zrestaurovaný, takže lze získat představu jak zdejší hinduistické chrámy vypadaly.

Od chrámu vede postraní cesta k asi 1,5 km vzdálenému a smrdícímu kráteru Kawah Sikidang. Planina je ještě sopečně aktivní a Sikidang je toho „živoucím“ důkazem.

Kráter je velký ale mělký, takže se po jeho dně dá chodit, aniž bych mi hrozilo udušení. Opět tu páchne síra, bublají sírová jezírka a na jednom místě uniká za silného syčení horká pára ze země. Některá místa jsou přeci jen trochu nebezpečná, protože stačí chybný krok a člověk se uvaří v jezírku kam spadne.

Hned po mě přijela velká skupina jako vždy hlučných Indonésanů, kteří celkem bezstarostně chodí kolem a zdá se, že moc nechápou kde jsou. Před kráterem sedí Indonésani prodávající obarvené lávové kameny nebo prostě jen občerstvení.

Vracím se k Bimě a na křižovatce před ní zahýbám na hlavní silnici vedoucí na sever. Po dalším kilometru chůze po západním okraji planiny skrz malé vesničky scházím ze silnice a vydávám se pěšinkou vedoucí napříč planinou k Ardžunově komplexu hinduistických chrámů stojícímu přímo uprostřed planiny.

Celá planina je podmočená (obzvlášť teď v období dešťů), ale pěšinka k chrámům i plácek kde chrámy stojí se zdají být pevné.

Trochu se trhají mraky a na chrámy začíná dopadat rozptýlené sluneční světlo. Působí to hodně zvláštně, až tajemně. Na plácku stojí pět chrámů, všechny zasvěcené Šivovi, ale pojmenovaní po hrdinech Mahabharaty. Skoro na všech chrámech je nad slepými okny a nade dveřmi vytesána zvláštní podlouhlá tvář s velkýma očima a dlouhým vlnitým knírem (nebo rty). Jinak jsou chrámy jednoduché, a až na pár reliéfů Šivy a několik chrličů vody ploché. Kolem zase pobíhají skupinky Indonésanů a fotí se před chrámy jako diví.

Poprchává, tak se vydávám dál po pěšince dokončit přechod planiny na jejímž severovýchodním okraji je vesnička Dieng kde bydlím. Na chvilku odbočuju k Candi Dwarawati, kde zase můžu vidět tu zvláštní tvář s vlnitým knírem.

Zajímavější než chrám je ale cesta k němu, vedoucí kolem políček se zeleninou a malých domečků, kde právě zemědělci suší brambory nebo převracejí kompost.

Hned po návratu do hotýlku začíná opravdu pršet. A prší až do večer. Věci, které jsem včera vypral jsou ještě pořád vlhké a ta neustálá mlha s deštěm mi je usušit moc nepomůže. Teď navíc musím sušit ještě i boty.

Píšu deník, z čehož mě na chvíli vytrhává jen volání muezzína k modlitbě. Navečer si sedám v jídelně na večeři. Dnes přijel další běloch, takže už tu nejsme sám. Je to Australan, studující už sedm měsíců v Yogyakartě indonéskou historii. Za tu dobu se naučil indonésky a dokonce i čte jejich noviny. Musel, protože kursy historie jsou jen v indonéštině.

Večer je venku zase mlha, i když ne tak hustá jako včera. I tak to ale stačí k tomu, aby s příchodem tmy zase přišla ta mystická atmosféra. Vlastně ji cítím celý den, teď večer jen zesílila.

Den 187, pondělí 22. 2.

Ráno v šest, kdy vycházím z hotýlku, je zase typicky mlhavo a sychravo. Stojím a čekám na autobus spolu s nějakýma slečnama. Je to neuvěřitelný, ale teď ráno z takovéhle díry jeden minibus/bus za druhým, v intervalech tak 5-10 minut!

Minibus který chytám je samozřejmě narvaný až k prasknutí. Sjíždíme dolů k Wonosobu, opět kolem všech těch políček a zahrádek. Těsně před Wonosobem sice musíme měnit píchlé kolo, ale řidič s pomocníkem jsou profíci, takže zdržení trvá tak čtvrt hodiny.

Nahoře na planině byla pěkná zima, tady, o 1100 metrů níž, je už zase teplo. Vystupuju na křižovatce před autobusákem a docházím ten půl kilák pěšky. Busy do Diengu jezdí totiž z jiného autobusáku než busy do Yogyakarty.

Hned nasedám do busu směr Magelang, ale ten je nějak nefunkční. Asi má zaseklou zpátečku, protože vždycky když nastartuje, poskočí do zadu. Řešení je jednoduchý – všichni jak jsme tam přestupujeme do jiného busu a můžeme jet.

Po dvou hodinách jsme v Magelangu a hned zase přesedám na další bus. Tentokrát už rovnou do Yogyakarty. Původně jsem chtěl jet nejdřív do Boroboduru (je na cestě z Magelangu do Yogyi), ale jelikož ho chci vidět ráno (teď už je dopoledne), nechám si ho na jednodenní výlet z Yogyi.

INDONÉSIE – Yogyakarta

Vodní hrad (Taman Sari) byl dříve rozsáhlý komplex parků, paláců a jezírek, postavený pro sultánovu kratochvíli. Po dokončení prý nechal sultán prý stavitele hradu popravit, aby už nemohl nikdy vytvořit nic podobného…

Bus je na severním terminálu Yogyi (asi 7 km od centra) celkem rychle (za hodinu), ale další půl hodinu trvá, než po obchvatu kolem celého města přijíždíme na hlavní terminál Umbulhardžo. Tady už přesedám na bus MHD č. 4, který by mě měl dovézt až na ulici Malioboro, sousedící s hlavní ubytovací čtvrtí pro turisty. Doprava je celkem pohodová, žádné zácpy, takže jsem za 20 minut na Malioboru.

První věc kterou vidím je zase McDonald’s, přímo ve velkém nákupním centru Malioboro Mall.

A je je! Že jsem v turistickém městě poznávám hned podle většího počtu žebráků „vrhajících“ se na moji naditou peněženku. Když odeženu žebráky, přitočí se nějaký mladík, a prý jestli nechci koupit batiku nebo něco jiného. Když i toho odeženu, objeví se znenadání řidič bečaku a prý mě sveze kam budu chtít za 1000 rupek. Jo, a mezitím vymeteme 50 obchůdků se suvenýry, které dávají komisi za každého přilákaného zákazníka. Setřást bečakisty už je těžší, ale když zahýbám do malé úzké uličky kde má být losmen který jsem si vybral, vzdává to a vrací se čekat na další oběť.

Těsně na prahu ubytování (losmenu Gándhí) se za mými zády ozývá „Nejsi ty náhodou Čech?“. Otáčím se a vidím čtveřici Čechů v malé restauraci přímo proti losmenu, kteří si prohlíží českou vlajku na mém batohu.

Místnost v losmenu je sice malinká, ale prostředí se zdá být příjemné. Až na jednoho člověka je tu opět prázdno. Když jsem hotový s praním a vycházím znovu na ulici, Češi už v restauraci nesedí. Nevadí, určitě je uvidím někde jinde, protože tady se bledá tvář snad ani nedá přehlédnout.

Vydávám se ulicemi na obchůzku. Hlavně kvůli obědu, protože už mám hlad. Míjím několik Evropanů, ale není jich žádný závratný počet. Oběd si nakonec dávám v malé zastrčené uličce, kde v jedné jídelně stojí kopec rýže se zeleninou jenom 800 rupek (asi 3 koruny)!

Oklikou se znovu dostávám na ulici Malioboro. Její podloubí je jeden obrovský krám: desítky malých stánků s batikami, loutkami, tričky, dřevěnými soškami, jídlem, kůží, kalhotami atd. Dobře se tu chodí a dívá. Na jižním konci je oblečení vystřídáno ovocem a malými pamlsky typu jarních závitků nebo koláčů z tofu. Na ulici občas sem tam zavadím o stojící dvoukolák s jídlem nebo osvěžující ledovou želatinovo-kokosovou směsí, která se většinou podává se sirupem ve velkém půllitru. Trochu připomíná malajský čendol.

Z Malioboro znovu zahýbám do čtvrti levných hotýlků a dokončuju tak malý okruh kolem centra. Na několika místech tady je Internet, ale celkem drahý – dva dolary za hodinu. Bodejť, jsem v turistický čtvrti! Stavuju se na poště, kde je Internet sice levný, ale taky příšerně pomalý. Za čtvrt hodiny se mi ani neotevřel seznam dopisů.

Odpoledne začíná pršet, takže se schovávám do losmenu. Pak zkouším asi tři místa s Internetem, ale všechny jsou stejně pomalý jako na poště. Mám to prý zkusit po sedmé hodině. Ani to ale nepomáhá, i takhle večer je přístup strašně pomalý. Mám to prý zkusit ráno. Ha, ha, ha, ráno mi zase určitě řeknou ať to zkusím odpoledne a tak pořád dokola. To je teda věc.

Asi v devět se stavuju v hospůdce, kde jsem zahlídnul ty čtyři Čechy z dnešního dopoledne. Sedám si k nim a nad pivkem asi dvě hodiny kecáme o cestování. Oni každý rok na měsíc vyrazí ven odpočinout si a utýct před zimou. Takhle už byli v Egyptě, Americe a Mexiku. Správná parta.

Den 188, úterý 23. 2.

Ráno jsem dostal chuť dát si k snídani chleba s arašídovým máslem. Vyrazil jsem v 8 hodin, že si je v nějakém supermarketu koupím. Ale ouha! Ulice ještě skoro spí a obchoďáky se supermarkety otevírají až v 10 hodin! Měl jsem tak krásně naplánovano jak se nasnídám a pak se hned vydám ke Kratonu (Palác), ale takhle se tam budu muset vydat bez snídaně a koupit si ji až potom. To ale znamená až někdy kolem poledne, protože se Kraton a jeho okolí jsou na jih od centra (kde žádné obchoďáky nejsou) a jejich prohlídka mi zabere určitě alespoň tři hodiny.

Po cestě se alespoň na hodinku stavuju na poště zkontrolovat Internet. Mám pár nových zpráv, ale i tady je Internet pomalý (a to je to ráno ještě nejlepší), takže nemá vůbec cenu snažit se napsat nějaký dopis.

Vodní hrad (Taman Sari) byl dříve rozsáhlý komplex parků, paláců a jezírek, postavený pro sultánovu kratochvíli. Po dokončení prý nechal sultán prý stavitele hradu popravit, aby už nemohl nikdy vytvořit nic podobného.

Většina hradu je v ruinách, ale pár míst ještě stojí nebo byla obnovena. Byl postaven na rozsáhlém území a dnes jsou na jeho velké části nové úzké uličky s krámky.

Na kopci nad Ptačím trhem se dá vylézt na ruiny, ze kterých je pěkný výhled na Yogyu a (bohužel stále zamlženou) sopku Merapi. Tady se ke mně spontánně přidává samozvaný průvodce a provází mě od ruin podzemním tunelem až ke komplexu vodních jezírek, taky bývalých součástí hradu.

Jezírka byla rekonstruována, takže se teď můžeme kochat krásnými plastickými reliéfy na zdech a samozřejmě i na vlastní jezírka, ve kterých je teď po dlouhé době zase voda. Na posledním nádvoří stojí jedna batiková galerie, před níž sedí žena a kreslí na plátno voskem vzory. Plátno se pak obarví, vyvaří ve vodě a máme skvělý kus umění, který se dá samozřejmě dobře prodat.

Křivolakými uličkami se dostávám k podzemní mešitě. Teprve tady se mi daří svého „průvodce“ setřást, takže si ji můžu nerušeně prohlédnout. Opět k ní vede tunel ústící do válcovitého objektu, v jehož středu je velké visuté schodiště. Dá se po něm vyšplhat do vyššího patra, odkud je pěkný pohled na nádvoří.

Cestou do centra se stavuju v místním muzeu Sono-Budoyo s moc pěknou výstavou kirisů, loutek, sošek a i kamenných hinduistických soch nalezených na území střední Jávy.

V centru si konečně kupuju chleba s arašídovým máslem a vracím se do losmenu. Tady mám klid na jídlo, i když to už není snídaně, ale oběd.

Odpoledne trávím stejně jako včera: procházením obchoďáků a hledáním věcí, které si chci koupit. Naléhavě už totiž potřebuju nová trička, sandály a kalhoty. Yogya je posledním spolehlivým místem, kde můžu svůj obnošený a děravý šatník obměnit za celkem levný peníz. Po dvou hodinách mám nakonec jen sandály, protože ostatní věci se mi zatím nezdály nejlepší.

Večeřím na svém levném místě rýži za 800 rupek a pak se znovu vydávám do muzea Sono-Budoyo, kde jsem byl odpoledne. Teď večer v něm totiž je divadelní představení stínových loutek wayang kulit, tak jsem napnutý jak to malý děcko.

Ještě pět minut před osmou, kdy má představení začít, jsme v sále sám. Kvůli dešti se lidem moc ven nechce. Nakonec ale přichází další dva turisti, takže jsme na konec celí tři diváci.

Uprostřed velkého sálu je vztyčeno osvětlené plátno, po jehož osvětlené straně jsou v bambusovém kmeni zapíchané loutky. Za plátnem jsou rozloženy nástroje hráčů gamelan orchestru, který bude představení doprovázet. Zajímavé je, že židle pro obecenstvo jsou z obou stran plátna – i před ním, i za ním. Tradičně prý ženy a děti sedí před plátnem a sledují stínohru, zatímco muži jsou za plátnem, aby se mohli dívat na počínání dalanga (loutkoherec) a vidět loutky v barvách. Loutky jsou totiž nejen vyřezávané, ale i, ač určené pro stínohru, krásně barevné. Pohled z obou stran plátna tedy stojí za to.

Je osm hodin a začínáme. Sedím za plátnem, abych viděl dalanga a orchestr. Členů orchestru je 15, takže spolu s dalangem mají nad námi účinkující přesilu 16 ku 3.

Dalang vytahuje z bambusu velké vyřezávané „listy“ gunungan, které symbolizují začátek nebo konec scény. Po ruce má připraveny všechny loutky co bude potřebovat, za pasem mu kouká zastrčený symbol moci – kiris. Orchestr začíná hrát. Zpočátku zní hodně zvláštně, hlavně díky gongům uspořádaným ve dvou řadách a tvořících nástroj nazývaný bonang. V orchestru je bonangů několik. Další hráči hrají na píšťaly, nebo větší, svisle zavěšené gongy.

Je to paráda! Dalang při dramatických „akčních“ scénách mává loutkami, hází je do vzduchu, loutky proti sobě bojují nebo hlučně diskutují. Hraje úryvky z hinduistické Rámajány, takže poznávám kladné postavy Rámu a jeho ženu Situ (mají drobné nosánky a jsou trochu pokorně nakloněné dopředu) a zlé postavy Ráwanu (ten co unesl Situ) a Kumbakarnu (Ráwanův bratranec).

Představení vypadá ze zadu (osvětlené plátno) úplně jinak než ze předu (stínové plátno). Přecházím z jedné strany na druhou a střídavě se kochám stíny a pak zase barvami loutek. Dalang za loutky nejen mluví, ale i zpívá a pro dokreslení situace i téměř nepřetržitě klepe nohou na malý zvoneček. Vyjadřuje tím např. rychlý boj, či živou konverzaci postav. Paráda. Něco takovýho jsem fakt ještě neviděl. Úžasný!!!

Představení trvá dvě hodiny, a i když je celé v jávanštině, vůbec se nenudím. Dnes dopoledne jsem si taky koupil malou knížečku „Ramayana“, a před představením ji prolistoval, takže jsme celkem přesně věděl o co jde (na rozdíl od mých spoludiváků, kterým jsme musel vysvětlovat co že se to na plátně vlastně děje).

Vracím se do hotýlky a vůbec nepoznávám hlavní ulici. Ve dne jsem ji vždycky viděl přetékat suvenýry a oblečením, teď je ale všechno pryč a nastoupily minirestaurace. V podloubí jsou na zemi jsou rozložené rohože, na nich malé stolečky a za nimi Indonésani (žádný cizinec) s velkou chutí jedí všechny ty dobroty co majitelé těchhle „přenosných“ jídelen navařili. Škoda že už jsem večeřel, jinak bych si tu sednul. Před odjezdem z Yogyi se tady ale stejně ještě zastavím.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .