0
0

INDONÉSIE – Bukittinggi a okolí

Vesnice Koto Gadang je známá výrobou stříbrných šperků. Nejspíš proto je tak malebná a příjemná a od těch chudých vesnic co jsme míjeli cestou do Bukitttinggi se liší asi jako hrad od hnojiště. Kdybych doma vlastnil některých z těch domečků, byl bych docela spokojený…

Den 175, středa 10.2.

Už tři dny mi ve foťáku bliká slabá baterie a teprve tady mají to co potřebuju. Ceny se ale dost liší, proto je třeba obejít několik míst než člověk nakoupí. Tak je to v Indonésii se vším. Pokud má někdo míň peněz a chce žít levněji (a že to jde!), musí buď hodně běhat, nebo hodně smlouvat.

Na trhu kde jsem koupil baterii si dávám snídani a pak se vydávám do ZOO. Nemám nějak velký zájem vidět další špatně živená zvířata, ale v areálu ZOO je muzeum o místní minangkabauské kultuře.

Muzeum je skvělá ukázka minangkabauské architektury, která se podobá batacké. Štíty střech jsou taky zvednuté jako býčí rohy, ale na každé straně jsou navíc přidané další zvednuté štíty, takže střecha vypadá jako býčí hlava se šesti rohy. Muzeum je celé dřevěné, pokryté vyřezávanými deskami s kytičkovými motivy, navíc barevnými. Uvnitř je perfektní výstava věcí používaných Minangkabaui při obdělávání půdy, tkaní a taky příklady krásně vyšívaných látek, z nichž vyrábí šaty nebo zvláštní turbany na hlavu.

ZOO s muzeem stojí na kopci, který je ulicí Jalan Ahmad Yani oddělen od druhého kopce se zbytky pevnosti Fort de Kock. Oba kopce jsou ale spojeny lávkou nad úrovní ulice, takže nemusím dlouze obcházet celé centrum, ale jen přejdu po lávce a jsem v pevnosti. Z lávky je dobrý výhled na město a i na sopky na obzoru. Z pevnosti už nestojí skoro nic, jen obranný val, vysoký asi 3 metry.

Scházím dolů z pevnosti a městem se vydávám k Panorama parku. Jmenuje se tak, protože leží nad kaňonem říčky Sianok a má z něj být pěkný výhled.

Ulice jsou plné prodavačů ovoce, pití, cigaret a suvenýrů. Zase je jednodušší a levnější najíst se na ulici (po Malajsii a Singapuru), ale někdy je třeba smlouvat. Kdy, to člověk pozná až když získá cit pro ceny. I tak běloch zaplatí víc než Indonésan. Pokud však smlouvá, je to ale o dost míň než zaplatí nevědomý turista, který kývne na první cenu.

V Panorama parku si na stromech hrají opičky a dojídají zbytky jídel co tu zanechali piknikující Indonésani. Pohled z parku je fakt skvělý. Na kaňon i okolní sopky. Znovu se ale začíná zatahovat a vrchol sopky Gunung Singgalang je zahalen v mracích.

Přímo pod parkem se nachází jedna z památek na druhou světovou válku a japonskou okupaci, tzv. Japonské jeskyně. Dvacet jedna dlouhých jeskyň propojených chodbami bylo vykutáno indonéskými otroky. Dolů vedou dlouhé schody a vnitřek je z velké části osvětlen. Takhle vypadají docela nevinně, ale vykopat takové množství horniny v tomhle podnebí byl pro mnoho dělníků jejich poslední úkol.

Z parku scházím po serpentinách do kaňonu. Chci se vydat do vesničky Koto Gadang, která má být na jeho druhé straně. Ještě před tím si ale sedám v malinké jídelně a dávám si k obědu rýži s vařenými listy kasavy.

Na dně kamenitého kaňonu se prodírá říčka Sianok a já zase musím několikrát překonávat ji. Mám sandály, takže mi nějaké to brodění nevadí. Pohled kaňonem je skvělý – kameny, skály, džungle a plantáže. Trochu bloudím a musím se i kus vracet, protože jsem přešel cestičku do svahu k vesnici.

Šplhám nahoru po druhé straně kaňonu a míjím visutý most. Aha, asi ho tady postavili aby cestu do Koto Gadang zjednodušili. Nejspíš jsem si všechno to brodění mohl odpustit. No, uvidím na zpáteční cestě.

Mezi skalami vedou nahoru ohromné schody. Konči na pěšince, která už vede do vesnice. Po cestě míjím banánovou a dokonce i citrónovou plantáž.

Vesnice Koto Gadang je známá výrobou stříbrných šperků. Nejspíš proto je tak malebná a příjemná a od těch chudých vesnic co jsme míjeli cestou do Bukitttinggi se liší asi jako hrad od hnojiště. Kdybych doma vlastnil některých z těch domečků, byl bych docela spokojený.

Na ulicích je živo a z několika domků se ozývá hlučná diskuse skupinek sousedů. Jsou tu krásný holky, až se skoro nechce věřit, že jsem v obyčejné vesnici na Sumatře. Je ale fakt, že v Indonésii jsou zatím bezkonkurenčně nejhezčí holky na téhle cestě. A ty jejich pohledy! Pěkných pár Zápaďáků se už nechalo oblouznit a oženili se tady.

Většina Minangkabauů jsou muslimové, takže i v Koto Gadang je mešita, a to docela pěkná. Oklikou se pomalu vracím na místo kudy jsem do vesnice přišel a pak se začínám vracet ke kaňonu. Lávka přes kaňon opravdu vede na silnici z Bukittinggi do kaňonu, takže tentokrát už se nemusím namáčet. Počasí to ale zařizuje za mně a začíná mě namáčet seshora.

Z Bukittinggi bych chtěl dál jet už rovnou do Jakarty, proto se stavuju na autobusovém nádraží. Jak je v indonéských městech zvykem, je docela daleko od centra. Cesta do Jakarty, prakticky přes půl Sumatry, má trvat 30 hodin. Ceny jízdenek se mi zdají vysoké, tak smlouvám až jsem si vysmlouval cenu o třetinu nižší. To jsem teda zvědavej co za ty peníze dostanu. Do centra se vracím minibusem, protože je to fakt daleko a já jsem se dnes nachodil už dost.

Už i do Bukittinggi dorazil Internet, tak si k němu na chvíli sedám. Za uplynulý týden mám 15 nových dopisů.

Aby všechno neprobíhal tak hladce jako dosud, tak mě cestou na večeři opouští jeden sandál. Vytrhnutá přezka, jež už se nedá spravit. Tyhle sandály jsou už druhé co mi během cesty dosloužily. Koupil jsem je v Bangkoku poté, co mě opustil první pár. Ach jo, zase další výdaj navíc…

Cesta do Jakarty bude hodně dlouhá, tak si v jednom z místních knihkupectví – antikvariátů s knihami co jim prodali jiní turisti – kupuju „Kouli“ od Michaela Crichtona. Už dávno jsem na ni chtěl jít do kina, ale zatím to nějak nevyšlo. Tak se snad budu bavit v autobuse.

Co se zítřkem? V okolí Bukittinggi je hodně zajímavých míst, ale místní doprava je tak pomalá, že bych za den stihnul tak maximálně dvě. Nezbývá nic jinýho, než si v cestovce koupit túru po nejzajímavějších místech v okolí. Snad to omezování a popohánění průvodcem pro jednou přežiju.

Den 176, čtvrtek 11. 2.

Na túru po okolí Minangkabau nazvanou „Kultura Minangkabau“ vyrážíme v půl deváté ráno. Bukittinggi je opravdu malé, protože z těch šesti lidí se kterými jsem v dodávce se mnou čtyři jeli před dvěma dny z Parapatu – anglický pár a starší holandský pár.

Když vyjíždíme z města, průvodce Pebi nám začíná představovat okolí a mluví i o celé provincii Západní Sumatra. Kolem Bukittinggi jsou tři velké sopky, proto se mu taky někdy říká Tri Arga (Tři hory). Samotný název Bukittinggi znamená Vysoký vrch.

Na sopky se dá vylézt, ale prý není jednoduché sehnat průvodce, protože místní si nechtějí rozzlobit horské duchy. Sopky jsou teď zahalené v mracích, ale jinak je obloha modrá jen s občasnými obláčky.

I v okolí Bukittinggi jsou stovky rýžových políček. Většina z nich je obdělávána pomocí tzv. „minangkabauského traktoru“, což není nic jiného než býk zapřažený do pluhu. Než se rýže zasadí do vlastního políčka, je nějakou dobu v přípravném políčku. Jakmile je zasazena do svého políčka, trvá 3-4 měsíce než dozraje. Sklízet se tedy může 3× ročně.

Zastavujeme v kopci a vysedáme. Dodávka popojíždí nahoru na kopec, kde zastavuje a čeká na nás. My mezitím jdeme pomalu za ní a Pebi nám ukazuje některé rostliny. Jejich jména pro nás nejsou vůbec nová, jen je doma známe už zpracované. Vidět je jak vypadají v přírodě je ale něco úplně jiného.

Začínáme u skořicovníku, ze kterého se používá nejen kůra, kterou známe i u nás v podobě srolovaných trubiček nebo prášku, ale i list. I listy voní dost jako skořice. Další je hřebíček, jehož listy mají nádhernou vůni. My ale používáme plody.

O kousek výš rostou banánovníky. Z jednoho visí velký trs banánů zakončený novým, ještě nerozvinutým květem. Tenhle banánovník nikdo neobhospodařuje, což se pozná právě podle přítomnosti květu. Aby totiž banány dorostly do největší délky, je třeba květ useknout, aby plodům nebral sílu.

Hned za banánovníkem se krčí ananasové keře (z každého roste jeden ananas) a o dalších 50 metrů dál do kopce zase papája a avokádo. Listy z papáji prý obsahují chinin, proto vývar je tu z nich používán jako antimalarikum. Listy avokáda jsou prý zase tak silné, že dokáží vyvolat potrat – kdo ví, jestli je to pravda? No a nakonec káva s velkými býlími květy a zelenými bobulemi. Všechny tyhle rostliny se společně s čajem a rýží pěstují na okolních plantážích.

Na dalším kopečku zastavujeme u malé restaurace. Je z ní skvělý výhled na rýžová políčka v údolí a sopky na obzoru. Můžeme si dát skořicový čaj, nebo koupit některé s místních koření.

Před restaurací stojí ještě jedna dodávka, která podniká stejnou túru jako my. Zajímavější je ale její „obsah“ – mimo jiné i dva Češi! Jeden cestuje po jihovýchodní Asii, druhý dojel po zemi do Indie, přeletěl do Thajska a teď směřuje do Austrálie. Tam chce chvíli pracovat a pak se pustit dál do Jižní Ameriky. Na cestě je asi tři měsíce. Navzájem si sdělujeme zážitky z cesty a všichni máme stejný názor na Malajsii: pěkná, ale poněkud poevropštěná (takže malinko nudná) země.

Z vyhlídky, která se jmenuje Tabek Patah sjíždíme dolů do údolí. Zastavujeme u vesničky Sungai Tarab a přes rýžová políčka se brodíme ke kávovému mlýnu. Ještě že mám vysoké boty, ze kterých snadno smyju všechno bahno. Ostatní dopadají ve svých sandálech daleko hůř a tak se před prohlídkou mlýna nejdřív umývají v náhonu.

Mlýn je strašně jednoduchý, ale geniální. Mlýnské kolo otáčí osou, na níž jsou umístěny asi 20cm tyče. Ty fungují na stejném principu jako hřebíčky na válci v hrací skříňce, tj. každá tyč jednou za otočku nadzvedne těžkou kládu, která se při dalším pootočení osy z tyčky zase vysmekne a spadne. Klády se tak střídavě zvedají a padají a přitom drtí kávová zrna nasypaná v korytech pod nimi. U koryt sedí ženy a přidávají zrna nebo odebírají už namletou kávu. Touhle tradiční metodou se tady zpracovává velká část usušené kávy.

Blíží se poledne a pořád ještě svítí slunce. Cestou do Payaruyungu, kde bychom se měli naobědvat, zastavujeme v městě Batu Sangkar, před tradičním minangkabauským shromažďovacím domem. Domy postavené v minangkabauském stylu se poznají podle oněch „býčích“ střech. Stejně jako muzeum v Bukittinggi i tenhle dům je pokryt vyřezanými a nabarvenými deskami a stojí před nimi dvě sýpky. Jedna z nich sloužila jako obecní zásobárna obilí pro případ, že by někdo měl špatnou úrodu. Nebyla to ale žádná charita. Farmář si z ní obilí v případě potřeby půjčil, ale jakmile se mu urodilo, musel ho zase vrátit.

Zastavujeme před palácem Rumah Gadang Payaruyung, několik kilometrů od Batu Sangkar. Před prohlídkou si ale dáváme oběd v jídelně u parkoviště. A jelikož jsme na Západní Sumatře jejíž hlavní město je Padang, oběd je v padangském stylu. Tenhle styl jídla je prý v Indonésii hodně rozšířený a oblíbený. Základ tvoří rýže, ke které se na stůl přinesou taliřky se všelijakými přílohami – vajíčka, kuřecí maso, ryby, okurky, jackfruit, listy kasavy, čili a další (výběr se liší jídelna od jídelny) a host pak zaplatí jen za to co snědl. Během jídla se může kdykoliv rozhodnout co si dá a není vázán „pevným“ obsahem svého talíře,

Oběd byl vynikající a kupodivu i docela levný. Klobouk dolů před jejih kuchařským uměním.

Druhá skupina (s Čechy) se právě vrátila z paláce a sedají k obědu. Teď je palác k dispozici nám. Opět je to mohutná stavba, stylově shodná s bukittinggským muzeem. Jen je daleko větší a výstavnější. Není divu, protože jde o palác minangkabauského krále. Dnes je z něj muzeum.

Palác je jedna obrovská hala, v jejíž zadní části se schovává několik místností oddělených od sebe jen tenkou dřevěnou stěnou a zakrytých zatahovacími závěsy. Pro obyvatele soukromí nic moc, ale tenkrát to tak chodilo. Král sám bydlel ve 2. patře, kde je velká místnost s okny (místnosti dole jsou bez oken). Za palácem o samotě stojí mešita a další domeček. Prý pro rodiče, asi něco jako vejminek.

Jednou z nejvíc fascinujících skutečností Minangkabauů je, že ač jsou muslimové, žijí v matriarchální společnosti. To znamená, že v rodině mají hlavní slovo ženy, dědictví dostávají dcery, muži se po svatbě stěhují do manželčina domu a převezmou její jméno. Pro děti není nejdůležitější otec, ale strýc (protože je bratr matky, hlavy domu). K němu si chodí pro rady. Je to dost jiný než u nás. S dědictvím mi to ale připadá docela logický, protože u mužů se předpokládá, že až se ožení, přistěhují se do domu k manželce (takže nic nepotřebují), nebo se postaví na vlastní nohy. U ženy jako hlavy domu se zase předpokládá, že se bude starat o chod domu. To je stejné jako u nás, v naší společnosti však mají daleko menší slovo.

Pokud v domě, tedy ve světských záležitostech, vládne žena, v náboženských otázkách má hlavní slovo muž. A jelikož pro muslimy je islám vším a všechno je mu podřízeno, musí se ženy s muži v otázkách domu radit. Minangkabauové jsou s tímhle systémem zdá se spokojeni a Pebi sám hovoří o dokonalé demokracii. No, abych pravdu řekl jsem z toho trochu zmatený a budu si o tom muset přečíst o trochu víc než dosud.

Království Minangkabau vzniklo někdy v 11. až 14. století n. l. a existuje několik legend o vzniku jeho jména. Jedna z nich hovoří o jávanském králi, který se na své pouti dostal až do této části Sumatry. Zamiloval se do jedné z místních dívek a odvedl si ji sebou na Jávu, kde se s ní oženil. Z manželství vzešel syn, který po následném rozvodu rodičů zůstal u otce na Jávě jako budoucí následník trůnu.

Když povyrostl, zatoužil podívat se za matkou na Sumatru. Otec ho tedy pustil, ale jen za podmínky, že se brzy vrátí. Syn se zanedlouho opravdu vrátil, ale pevně rozhodnut (ovlivněn matkou), že se stane králem na Sumatře. O tom jávanský král samozřejmě nechtěl ani slyšet, protože se synem počítal jako se svým následníkem. Proto mu syn navrhl, ať uspořádají zápas býků. Jednoho z Jávy a jednoho ze Sumatry. Syn se pak stane králem té strany, jejíž býk zvítězí.

Zápas se měl odehrát na Sumatře. Jávanský král vybral z několika desítek nejlepších býků na Jávě jednoho mimořádně velkého a silného. Jeho syn naopak vybral mladého býčka, který ještě pil mateřské mléko. Nechal ho několik dní hladovět a těsně před zápasem mu na rohy připevnil dva ostré nože.

Když zápas začal a býci byli vpuštěni k sobě, velký býk se zastavil a asi nechtěl věřit, že by měl bojovat s býčkem, kterému ještě teče mlíko po bradě. Jakmile však hladový býček spatřil býka, myslel si, že je to jeho matka, která ho přišla nakojit. Rozběhl se proto ke zkoprnělému býkovi a ostrými noži mu rozpáral břicho. Tak vyhrál sumaterský býček, na což místní diváci ihned zareagovali radostnými výkřiky „Minanag kabau! Minang kabau!“, což v jejich řeči znamená „Vyhrál býk!“. Tak vzniklo jméno království a i tradice býčích střech. A nebo taky ne. Kdo ví, co je na tomhle příběhu pravdy?

Okouzlení palácem jsme na cestě k předposlední zastávce – jezeru Singkarak. Spolu s blízkým jezerem Maninjau je to další sumaterské sopečné jezero. Turistický ruch tu sice není tak rozvinutý jako u jezera Toba, ale i tak je to krásné místo. Jsme tu jen na odpočinkové zastávce, během níž klábosím s Čechy a všichni si užíváme příjemného počasí.

Cestou zpět do hor se však jako na potvoru začíná zhoršovat. No, teď už to zas tak moc nevadí, protože naše poslední zastávka jsou umělecké dílny ve vesničce Pandai Sikat, kde nám déšť nevadí. Koukáme se jak se vyrábí místní tkaná látka zvaní ikat. Tkadleny každý kus tkají na ručních stavech několik měsíců. Vytvářejí na nich totiž tak složité vzory, že za den utkají jen 5 až 8 cm látky. Látku tkají buď na objednávku, kdy mají dáno jaké vzory vytvořit, nebo tkají podle své momentální nálady. Vzorů je prý asi 360 a každý něco vyjadřuje. U „spontánně“ tkaných látek se podle nich prý dá poznat v jakém rozpoložení byla tkadlena při tkaní.

Ve stejném domku je řezbářská dílna, kde mají stejné barevné dřevoryty jako je obložení minangkabauských paláců. U dílen je i malý krámek, kde se dají všechny vyrobené věci koupit.

Z Pandai Sikat jsme za půl hodiny zpět v Bukittinggi. Je pět hodin, a tak se ještě procházím po městě a koukám na nádherné červánky vytvořené zapadajícím sluncem na bouřkových mracích.

INDONÉSIE – Cesta do Jakarty

Bum!!! Prásk!!! Ozývá se řinčení skla a závěsy v autobuse začínají zběsile vát. Skoro jako dekomprese, akorát že nejsme v letadle. Autobus ale jede dál. Doufá, že ne jen vlastní setrvačností a ne z nějakého srázu!!! Ne, všechno se zdá v pořádku, až na ta rozbitá okna. Zastavujeme až po další čtvrthodině u nějakého motorestu. Je jedna v noci…

Den 177, pátek 12. 2.

Bus do Jakarty odjíždí až v deset, ale na nádraží mám být už v půl devátý. Vstávám proto v půl sedmý, abych se tam za každých okolností dostal včas.

Hned jak vylízám z hotýlku začínají se okolnosti zhoršovat. Ještě není ani půl osmý a už přichází tropický liják. Nasedám do minibusu směrem na nádraží. Většina cestujících jsou školáci. Asi mají nějaké „slevenky“, protože při vystupování platí míň než polovinu toho co ostatní. Docela mě to překvapuje, podobný sociální tah bych v zemi „třetího“ světa nečekal. Při placení na konečné se mě řidič zase snaží obrat, ale má tu smůlu, že znám správnou výši jízdného.

Času mám dost, tak si u stolečku jedné babičky dávám snídani a pak teprve mířím do „kanceláře“ (dřevěné boudy) autobusové společnosti.

Už je tu docela živo, ale nikdo není cestující, všichni jsou „zaměstnanci“, což znamená naháněči, kteří sledují kolemjdoucí a překřikují se navzájem, aby je přilákali právě ke své společnosti. Obzvlášť přetrhnout se můžou když vidí turistu, protože ti většinou nemají ani ponětí o skutečných cenách, a tak většinou zaplatí o dost víc, z čehož „zaměstnance“ dostane tučnou provizi. Teď tady ale žádní turisti nejsou, protože a) Indonésie je úplně prázdná a b) těch pár turistů používá turistické autobusy (o dost dražší, ale dostanou je bez zastávky rovnou na místo, často i přímo před hotel).

Jeden z naháněčů se mě ptá na vzdělání, a když se pak ptám já jeho, odpovídá mi „Moje univerzita je tenhle autobusák, tady jsem strávil celý život.“ Je neuvěřitelný, kolik se jich tady poflakuje. Většinou jenom kouří, klábosí a nic nedělají.

Je 10 hodin a autobus nikde. Cestující přicházejí a odcházejí stejně jako ubíhají hodiny. A jen jeden cestující je pořád tady – já. Na Sumatře je cestování pomalé, ale v jednu hodinu se už přeci jen ptám co že je s tím busem do Jakarty. „Jede z Medanu, v tom ranním dešti asi vznikla zácpa a on se asi zdržel“. Hm, co na to říct? Klidně to může být pravda. A asi to je pravda.

Před druhou hodinou přichází nějaký dědula, prohodí pár slov s úředníkem společnosti a prý ať jdu s ním. Stejně mě čeká 30 hodin v autobuse, tak už mi to začíná být jedno. Spíš z toho začínám mít srandu a jsem zvědavej jak to nakonec dopadne.

Dědula mě odvádí před autobusák, kde nasedáme do minibusu. Je nacpaný až k prasknutí – lidma i pytlema, takže mám oba batohy pod bradou na klíně. Prý popojedeme do městečka Padangpangdžang, kde zastavující busy jedoucí z Padangu do Jakarty. Teda teď to opravdu začíná být zajímavý.

Čekám v Padangpangdžangu a před třetí hodinou odpolední přijíždí autobus, který mě podle děduly vezme do Jakarty. Musím říct, že tímhle završením čekání mě překvapili. Asi uznali, že už čekám nějak dlouho a rozhodli se to vyřešit jinak než čekáním na nádraží v Bukittinggi. Odvezli mě na nejbližší autobusák, kde staví busy do Jakarty z jiného směru než z Medanu (který od rána nepřijel), zaplatili za minibus a nějak mě vecpali do autobusu jiné společnosti. Dost dobrý! Čekal jsem sice šest a půl hodiny, ale nic nenamítám, protože se držím našeho pákistánského hesla „je jedno jak, hlavně když jedu“. Do Jakarty sice přijedu nejspíš v noci (zítra), to ale budu řešit až na místě.

Autobus je typu 2×2 (dvě a dvě sedačky oddělené uličkou), ale já mám samozřejmě tu smůlu, že sedím úplně vzadu, kde je vedle sebe sedaček šest. Skvělý, vzhledem k tomu, že jsem o polovinu větší než průměrný Indonésan, pro kterého je tenhle bus stavěný. Navíc je hned pod námi motor, který pěkně topí, jakoby nestačilo, že už venku je jako v kamnech. A aby ani toho nebylo dost, ze všech chlapů se kterýma vzadu sedím se vyklubaly tovární komíny hulící jednu cigaretu za druhou. Příjemná vyhlídka na 30hodinovou jízdu! Hlavní ale je, že je!

Teď vidím, že sama prozřetelnost mě dokopala k tomu, abych si koupil knihu na čtení. Tak mi bude cesta ubíhat rychleji.

Hodiny opravdu ubíhají celkem rychle, krajina je pořád stejná. Buď kopce, nebo rýžová políčka, nebo kombinace obojího. Ještě že Crichton podle očekávání píše stylem při kterém se nenudím, i když občas kroutím hlavou nad tím, jak se to jeho hrdinové „Koule“ chovají. No, Američani.

Občas zastavíme na jídlo a toaletu. V motorestech mají většinou padangské jídlo a potkávají se u nich autobusy jedoucí do různých měst. V sedm večer už je tma, takže končím se čtením. Musím nějak přežít noc (to je vždycky v tak těsném prostoru nejtěžší), zítra už to bude pohoda.

Při jedné zastávce potkávám Holanďana, který jede opačným směrem. Z tohohle motorestu je to podle něj do Jakarty ještě alespoň 24 hodin cesty. Je zvláštní, že on taky sedí na zadní šestce a musí se taky mačkat s pěti indonéskými komíny.

Je osm večer a my znovu vyrážíme do tmy sumaterské džungle.

Den 178, sobota 13. 2.

Bum!!! Prásk!!! Ozývá se řinčení skla a závěsy v autobuse začínají zběsile vát. Skoro jako dekomprese, akorát že nejsme v letadle. Autobus ale jede dál. Doufá, že ne jen vlastní setrvačností a ne z nějakého srázu!!! Ne, všechno se zdá v pořádku, až na ta rozbitá okna. Zastavujeme až po další čtvrthodině u nějakého motorestu. Je jedna v noci.

Pomocníci řidiče se hned dávají do opravy. Jde jim to nějak dobře – přesně vědí co mají dělat a jak otvor po vymláceném skle na zbylou část cesty do Jakarty dočasně zakrýt. Ptám se co se stalo, nebo spíš co se děje, protože v následujících minutách přijíždí další bus s rozbitým oknem. A za ním za chvíli další. A další! A další!!! A během 20 minut stojí před motorestem pět (!) autobusů s rozbitými okny! Že by někdo dopomáhal tomuhle motorestu k obratu?

Skutečnost je daleko prozaičtější: zloději. V téhle oblasti se prý pohybují zloději, kteří se rozbíjením oken autobusů kameny snaží autobusy zastavit, aby je mohli přepadnout a lidi okrást. Aha, tak teď už chápu proč jsme nezastavili. Už mi došlo jakto že všichni motající se kolem oprav oken přesně vědí co a jak dělat. Oprava a čekání na zaschnutí oken trvá dvě hodiny. Další dvě hodiny zpoždění.

Po šesté ráno se začíná rozednívat. Na polohu skrčence z hrobu Velké Moravy jsem si už zvyknul, takže noc nebyla zas tak strašná. Teď už si navíc můžu zase začít čísta čas bude ubíhat daleko rychleji.

Indonésani se v buse chovají podobně jako Indové. Nejen že kouří, ale všechny odpadky odhazují na zem nebo ještě líp z okna. Na zastávce průvodčí všechen sajrajt vymete z autobusu ven, aby všichni měli prostor pro další prasečinky. To je ta (ne)vzdělanost.

Krajina za okny se od včerejška moc nezměnila, ale domy vypadají jinak. Už jsme v provincii Jižní Sumatra a domy s „býčími“ střechami se ztratily. Místo nich nastoupily střechy normální, místo vlnitého plechu však pokryté taškami.

V autobuse sedí víc lidí než je sedadel. Tohle kouzlo je umožněno plastikovými sedačkami, které vypadají jak od barového pultu, jen nižší. Na začátku cesty byly schované v zavazadlovém prostoru a jak přibývali lidé, sedačky ze zavazadlového prostoru ubývaly. Úplně vzadu, před naší šestkou, je navíc několik pytlů s obilím, které teď mému sousedovi dočasně slouží jako podložka na nohy.

Během dne opět několikrát zastavujeme na občerstvení a míjíme se s několika dalšími busy do Jakarty. Setkávám se pořád se stejnými lidmi, kteří mají ohromnou radost, že mi na každé další zastávce můžou klást další a další otázky. Většinou jsou to kluci od dvaceti do třiceti, všichni však mají jedno společné. Šíleně kouří.

V osm večer, už za tmy, přijíždíme do přístavu Bakauheni na nejjižnějším cípu Sumatry. Celou Sumatru máme konečně za sebou, teď už jen přejet trajektem na Jávu a pak by to měly být tak dvě hodiny do Jakarty. Vystupujeme z autobusu a každý dostáváme lodní lístek (včetně pojištění!). Po můstku přecházíme na trajekt, prázdný autobus na něj najíždí jinudy. Za dalších 20 minut odrážíme od břehu a otáčíme se směrem k tenoučké lince světel v dálce, přístavu Merak na Jávě, vzdáleném asi 40 km. Sumatra se pomalu vzdaluje…

Na lodi je velká hala s dřevěnými sedačkami, ale na palubě fouká svěží větřík a je příjemně. V lodním bufetu si kupuju rýži s tofu a zeleninou (na polystyrénovém tácku, zabalenou ve fólii a přidaní je k ní i lžička!) a nějakou jedovatě zelenou rolku, která ale chutná skvěle – je plněná kokosem. Dává se se mnou do řeči Indonésan, který pracuje na americkém velvyslanectví (hrdě mi ukazuje pracovní visačku a i na čepici má americký znak). Američani prý mají v Jakartě 300 budov, kde on pracuje jako jeden z údržbářů. No, ten počet je trochu neuvěřitelný, ale proč ne.

Před jedenáctou přistáváme a po výjezdu z přístavu zastavujeme na pozdní večeři. Z Meraku odjíždíme až o půlnoci.

INDONÉSIE – Jakartské kontrasty

Pár set metrů od náměstí stojí mešita Istiglal, údajně největší mešita v jihovýchodní Asii, do které se mají vejít 180 000 věřících. Postavena za Sukarna v modernistickém stylu, vypadá z dálky docela zajímavě: velký bílý dóm s korouhví nesoucí Alláhovo jméno v arabštině a vedle něj štíhlý minaret podobající se šicí jehle…

Den 179, neděle 14. 2.

Před půl druhou konečně vystupuju v Jakartě. Máme být na autobusovém nádraží Tanah Abang, ale místo toho jsme na nějaké rušné ulici. Asi před tím nádražím. Tentokrát je mi to celkem jedno, protože takhle pozdě v noci se stejně nebudu vydávat nikam na průzkum pěšky. Vezmu si taxíka (fuj, ale co jinýho mi zbývá) a nechám se odvézt na Jalan Jaksa, ubytovací ghetto turistů.

Taxikáři se na mě samozřejmě sesypávají jako sršni na med, jelikož očekávají, že přijel další blbeček ze Západu. Chtějí mě odvézt za nehorázné sumy, tak popocházím dál, až se domlouvám na přijatelné ceně (asi 1 dolar). Cestou se ukazuje, že je Batak od jezera Toba.

Na Jalan Jaksa se ubytovávám v prvním hotýlku co se mi dostává pod ruku. Na Indonésii je docela drahý (ubytování v Jakartě je obecně dražší), ale i tak je to daleko míň než mám vyhrazeno v rozpočtu! Padám únavou a vychutnávám si, že si konečně můžu natáhnout nohy a pořádně se nadechnout aniž bych začal kuckat od cigaretového kouře.

Ráno si s chutí přispávám. Přestože jsem v téměř devítimiliónovém městě, je v téhle uličce neuvěřitelný klid. Nejvíc hluku nadělají ptáci a v noci to zase byly kapky deště. Dneska se nechci nijak honit a kromě obhlídky okolí mám na programu jen jednu věc, která se skvěle hodí pro dnešní oddychový den.

Nejdřív se ale jdu trochu projít po okolí, abych se zorientoval. Je neděle a v ulicích skoro žádná auta. Klid klidovatý. Jalan Jaksa kde bydlím je přímo v centru Jakarty a dá se odsud dojít pěšky ke všem důležitým pamětihodnostem. Až na starý holandský přístav Kota, který je pár kilometrů na sever na mořském pobřeží.

Jalan Jaksa jsou akorát hotýlky, restaurace a pár Indonésanů se svými pojízdnými kuchyněmi. Pár minut chůze odsud je už pravá živá indonéská Jakarta reprezentovaná ulicí (jalan) H A Salim, na které stojí jeden obchoďák vedle druhého, spousta fotolabů (budou se hodit), obchoďák se supermarketem a další Indonésani s vozíky-pojízdnými kuchyněmi.

V obchoďáku si kupuju vodu (v obchoďácích je zásadně nejlevnější) a v pár fotolabech se ptám na ceny vyvolání diáků. Jsou asi 3× levnější než v Malajsii a jen asi polovinu ceny v Čechách. Asi si dám něco vyvolat, filmy už se zase hromadí.

Centrum Jakarty je překvapivě udržované, i když o odpadky na zemi občas není nouze. Sem tam kolem projede bajai – indická motorová rikša. V Indonésii nejsou prý nikde jinde kromě Jakarty.

Vysoko nade mnou se tyčí moderní mrakodrapy, ale dole na ulici je spousta chudých prodejců, kteří stěží vyžijí z ruky do pusy. V Jakartě asi nebude o podobné kontrasty nouze!

Sedám si na hlavní třídě před McDonald’s a dávám si pozdní snídani Abych měl nějakou změnu, tak jsem si koupil chleba a arašídové máslo. Je úděsný vlhko a navíc to vypadá na brzkou průtrž mračen.

Po snídani (v půl dvanáctý) nastupuju do autobusu a jedu se bavit, nechat poučit, nebo jen koukat. Jedu do Taman Mini Indonesia Indah, vzdělávacího a zábavného parku asi 20 km na jih od centra, kde mají být zastoupeny všechny indonéské provincie svoji tradiční architekturou, ukázky tradičních tanců a divadla a taky panoramatické kino IMAX promítající prý skvělý film představující Indonésii.

Park je na jižním předměstí a dostat se k němu zabere hodně času. Nejdřív musím jet asi 40 minut busem MHD na autobusák Kampung Rambutan. Autobus ve kterém jedu mě ale zradil, protože i když mi průvodčí říkal, že jede na Kampung Rambutan, nakonec mě vysazuje někde uprostřed neznáma a že prý mám přesednout do jinýho autobusu. Kromě toho začíná pršet, takže když se po hodině dostávám na příslušný autobusák, moc nadšenej z toho nejsem. Přesedám na minibus, který mě konečně vysazuje na místě.

V informačním centru Taman Mini Indonesia Indah si vyžebrávám mapu a dobře jsem udělal. Park je totiž opravdu rozsáhlý a kdybych po něm musel slepě bloudit, skoro nic bych dneska už nestihnul vidět.

Hlavním důvodem proč tenhle park, na který jsou Indonésani pyšní, vznikl byl záměr vytvořit místo, kde by byly soustředěny ukázky z kulturního dědictví všech 27 indonéských provincií. Tak vzniklo 27 pavilonů – typických domů, ve kterých jsou výstavy z příslušných provincií a každou neděli (tj. i dnes) se v nich konají kulturní programy představující příslušnou provincii.

K provinční architektuře bylo přidáno ještě několik muzeí, hrad pro děti, lanovka pro vyhlídkové jízdy nad umělým jezerem s ostrůvky ve tvaru hlavních indonéských ostrovů, okružní rychlodráha a taky panoramatické kino IMAX, svého času největší na světě. Celá sranda byla nápadem madam Suhartové, manželky tehdejšího prezidenta, stála 26 miliónů dolarů a vybudování trvalo 4 roky.

Samozřejmě že se tu člověk nedočká žádných jedinečných nebo autentických zážitků, ale když vidím třeba pavilony Severní (Batakové) a Západní (Minangkabau) Sumatry, musím uznat, že jsou postaveny opravu věrně. Kdo v té oblasti nikdy nebyl má dobrou šanci zjistit jaká kultura tam žije. Park byl samozřejmě vybudován pro Indonésany, aby se mohli snadněji seznámit s kulturou své rozsáhlé země. Zahraničním turistům může posloužit jako rychlý přehled o tom, co je v Indonésii k mání.

Zajímavý nápad je i umělé jezero uprostřed parku, které je vlastně zmenšenou mapou Indonésie. V jezeře rozpoznávám všechny hlavní indonéské ostrovy a na některých z nich jsou postavené i sopky a hory! Mezi ostrovy se dá projíždět lodí, takže cesta například kolem Sumatry netrvá ani 10 minut.

Jsou sice už dvě hodiny, ale v některých pavilonech ještě beží kulturní představení. Na chvíli se zastavuju v pavilonu ostrovů Nusa Tenggara, kde právě hrají nějaké divadlo. Hned je u mně hosteska a ptá se jestli něco nepotřebuju, nebo nechci vysvětlit. Ti se teda o cizince starají! Je fakt, že já tady dost vyčnívám. Jak výškou, tak barvou a koneckonců i obnošeným oblečením.

Ve tři hodiny se usazuju v sále kina IMAX. Na programu je film o Indonésii. Kina IMAX, kterých na světě není zas tak moc, dokáží zobrazit natočené filmy daleko věrněji než kina obyčejná (některá dokonce trojrozměrně). Film ale musí být natočen speciálními kamerami a ani kino IMAX není jen obyčejné kino. Použité kamery mají daleko širší úhel záběru (používají čočky typu rybí oko) a zvuk je snímán čtyřmi nezávislými mikrofony. V kině proto musí být kvadrofonní zvuková aparatura a zvláštní plátno s kulovitým zakřivením. Výsledný dojem je…

Sedím v křesle a ani nedutám. Právě jedu v kánoi džunglí po nějaké řece na Borneu. Ze všech stran se ozývají známé zvuky džungle. Tohle už jsem někde viděl. Je to tak reálný… jako bych byl zpět v Bukit Lawang a znovu jel po řece oním „zeleným“ kaňonem. Jen se dotknout vody nebo se natáhnout po větvi. Je to tak reálný! Záběry se pak střídají rychle za sebou: letíme nad sopkou, skotačíme s orangutany na Borneu, nebo lezeme po skalách na Jávě, tančíme s domorodci na Iraian Džaja a s krásnými tanečnicemi na Bali, hrajeme fotbal se slony v Džambi na Sumatře… Úžasný. Škoda jen, že všechen komentář je pouze v indonéštině… Vycházím z kina trochu omámen. Tohle se jim fakt povedlo. Budova vypadá na první pohled jako vtip (má totiž tvar žluté šnečí ulity), ale to co se odehrává uvnitř je skoro realita.

Lanovkou se nad jezírkem s indonéskými ostrovy přesouvám na druhou stranu parku. Zastavuju se tady abych si prohlídnul pavilón Iraian Džaja, což je indonéská část ostrova Nová Guinea. Pavilón se skládá z několika domorodých chýší a jednoho velkého dmu, v němž je vystavena řada skvělých fotografií z tohoto fascinujícího ostrova. Škoda že cestování po Nové Guineji je tak drahé. Nejsou na ní skoro žádné cesty (bohudík, jinak už by ji dávno zabrali opékající se Němci), a tak je většinou potřeba lítat. Na tohle už ale v rozpočtu nemám peníze. Snad příště.

Mohl bych tady chodit ještě několik hodin, možní i dní, ale teď v pět už jsou všechny pavilóny zavřeny, takže mi nezbývá než se vrátit do Jakarty. Dnešek jsem si naplánoval jako oddychový a od Taman Mimi jsem nic jiného nečekal. Docela mě ale překvapila. Přeci jen jsem se tady lecco dozvěděl.

Cesta zpět do centra mi trvá zase asi hodinu a půl. Vystupuju na Medan Merdeka (Náměstí nezávislosti) a oklikou kolem hlavní pošty se vracím na Jalan Jaksa. Na poště jsem chtěl zkusit Internet, ale už je zavřeno.

Mezitím se setmělo a já jsem přeci jen našel místo s Internetem – hned v Jalan Jaksa. Je ale 4× dražší než Internet v Medanu.

Den 180, pondělí 15. 2.

Hned ráno se pokouším vyměnit další peníze. Zase je to problém, protože kursy se dost výrazně liší. Běhám kolem dokola, abych zjistil jak moc banky v Jakartě okrádají. Nakonec vyměňuju za trochu lepší kurs než v Medanu. Na ulici H A Salim nechávám v jednom fotolabu dalších 9 filmů na vyvolání. Cena je asi čtvrtinová oproti Malajsii a asi poloviční v porovnání s ČR. Snad bude kvalita stát zato.

Je pondělí a rozdíl oproti včerejšku je znát. Do ulic se vyvalily kolony aut a hlavně bajaje (indické rikši), které kouří a smrdí jako o závod. I lidí je v ulicích víc. Víc manažerů v kravatách a oblecích, víc chudých prodejců s jídlem, cigaretami, novinami nebo rákosovými klobouky. Auta tady jezdí celkem nová a překvapuje mně ten velký počet džípů. Jako MHD tu proplouvají velké autobusy a i dodávky, drtivá většina „made in Japan“.

Jdu směrem na Medan Merdeka (náměstí Nezávislosti), obrovské zelené ploše s národním památníkem uprostřed, který ční do výše 137 m jako obrovský penis. Na jeho vrcholu je velký stylizovaný plamen, na jehož pozlacení bylo spotřebováno 35 kg zlata. Monas (Monument Nasional), jak se mu přezdívá, je vidět ze širokého okolí a stejně široký má prý být pohled z jeho vrcholu, kam se dá vyjet výtahem.

Náměstí teda moc udržované není. Velkou část zabírají trávníky a parky s jezírky a uprostřed stojí Monas. Výtahem se dostávám nahoru na zamřížovanou vyhlídku. Pohled je fakt skvělý. Jsou vidět všechny mrakodrapy v okolí, perfektní je pohled na mešitu Istiglal a na sever je vidět až k moři. Obzor je zahalený ve smogu (jak se dalo čekat), ale zdaleka to není tak hrozný jako třeba v Dillí.

Sjíždím dolů a po schodech sestupuju pod úroveň náměstí. Tady je přímo pod Monasem velká čtvercová galerie se 48 diorámami. Je tu šero, což má asi diorámám dodávat tu správnou dramatičnost. Vypráví totiž o historii Indonésie od pračlověka až po současnost. S tím správným, téměř americkým patriotismem.

Jsem zase nahoře a potím se v poledním slunci. Je jasno a slunce téměř v nadhlavníku. Nikde žádný stín, tak si alespoň na chvilku sedám alespoň pod strom a dávám si oběd.

Dnes jsem se chtěl podívat do Národního muzea (na náměstí kousek od Monasu), ale neuvědomil jsem si, že pondělí je zavírací den. Nevadí. Přecházím zpět přes náměstí směrem k mešitě Istiglal. Míjím několik obrněných vozů, u kterých sedí asi 10 vojáků. Na druhé straně náměstí stojí další obrňáky a přes příjezdovou silnici k Monasu jsou rozestavěny zátarasy. Náměstí nezávislosti je pro Indonésany tím čím pro nás Václavské náměstí. Je proto hlídáno, aby se na něm nezačali srocovat nějaké „živly“.

Na severní straně náměstí je Prezidentský palác, před nímž se odehrávají časté demonstrace. Když jsem kolem něj cestou do Národního muzea procházel, tak byl klid.

V celé Jakartě je vůbec klid. Až na těch pár obrňáků a vojáky rozmístěno městě nic nepřipomíná město kde se demonstruje, drancuje a zabíjí. Věřím, že před několika měsíci to tak bylo, teď je ale klid a vše běží normálním tempem.

Pár set metrů od náměstí stojí mešita Istiglal, údajně největší mešita v jihovýchodní Asii, do které se mají vejít 180 000 věřících. Postavena za Sukarna v modernistickém stylu, vypadá z dálky docela zajímavě: velký bílý dóm s korouhví nesoucí Alláhovo jméno v arabštině a vedle něj štíhlý minaret podobající se šicí jehle. Před mešitou je umělé jezírko a park. Hned se mě ujímá jeden ze zaměstnanců a nabízí se že mě provede (za což bude chtít bakšiš). Jdu s ním, protože se nejsme jistý kam bych mohl a kam ne – tahle mešita je přeci jen trochu velká.

V prvním patře je velké nádvoří, linkami rozdělené na malé obdélníky, každý akorát tak pro klečícího člověka. Tady se modlí věřící v době pěti denních modliteb. Místa jsou orientována k Mekce, takže to mají dost jednoduchý. V podloubí kolem nádvoří stojí velký buben, používaný prý při svolávání k modlitbě. Hned vedle, v nejspodnější části minaretu, mi průvodce ukazuje zvukovou aparaturu, kterou používají muezzíni při svolávání k modlitbě.

Modlitební hala je obrovská se čtyřmi patry balkónu po třech stranách obvodu. Uprostřed šest tlustých kovových sloupů podpírá kopuli a po obou stranách výklenku směřujícího k Mekce jsou několikametrové nápisy Alláh (napravo) a Mohammed (nalevo). Teď, mimo modlitební dobu, zeje mešita prázdnotou a jen sem tam se někdo modlí obrácen k nejsvatějšímu městu muslimů – Mekce.

Přes ulici od mešity stojí další velký svatostánek. Není sice tak obrovský, ale má proporce, které jej ospravedlňují nosit název katedrála. Tahle je katolická, z roku 1901. Zvláštností jsou dvě věže, které vypadají jen jako kostra jež není pokrytá taškami. Možná je to jen dočasný stav během opravy, protože to vypadá dost zvláštně. Katedrála je zavřená, ale přesto se dá dostat dovnitř – přes sakristii (tou jsem ještě nikdy nevstupoval). Přestože nejsme věřící křesťan, cítím se uvnitř tak trochu jako doma. Známé lavice, známá kazatelna, známé varhany, známé fresky s výjevy z Kristova života. Chvíli sedím, koukám a představuju si, že jsem třeba v chrámu sv. Víta v Praze. Docela se mi to daří.

Když vycházím ven, iluze chrámu sv. Víta mizí a zase na mě plnou tíhou dopadá vlhké klima a neúprosné slunce. Pár metrů za katedrálou je pošta, kde chci konečně zkusit Internet. Připojení sice mají, jsou o polovinu levnější než na Jalan Jaksa, ale za prvních 10 minut se mi kvůli pomalému spojení nedaří poslat ani jeden dopis. Tak se po jedenácté minutě zvedám a nechávám tohle místo těm trpělivějším. Je to škoda, protože jinak je celá síť asi 15 počítačů udělaná celkem rozumně a dokonce mají automatický tisk účtů, který je napojen na program měřící čas od začátku připojení pro každý počítač zvlášť! Jen ta rychlost celý systém posunuje za hranici použitelnosti.

Jak katedrála, tak pošta vlastně stojí na severní straně náměstí Lapangan Banteng, založeného Holanďany v 19. století. Kolem něj jsou některé zajímavé koloniální památky (včetně katedrály) a přímo uprostřed jedna nezajímavá Sukarnova památka. Přesně ve stylu komunistických dělníků a bojovníků ulitých z kovu a rozestavěných v minulosti po všech náměstích jen trochu větších měst celého socialistického bloku, stojí tady, na vysokém podstavci rozmachující se muž, který právě přetrhl řetězy koloniálního jha a jeho mužná hruď se poprvé svobodně nadechuje. Ach jo, to známe z minulosti. Svobodně se nadechl a pak ho zavřeli, protože zničil majetek (už) v socialistickém vlastnictví (ty řetězy). Je vidět, kým se tehdy Sukarno nechal inspirovat. Jak ve stavění pomníků, tak v ovládnutí své země.

Cestou na vlakové nádraží míjím další koloniální budovy. Nejdřív neoklasicistní Gedang Pancasila z roku 1830, která se navždy zapsala do dějin Indonésie jako místo, odkud Sukarno pronesl v roce 1945 svou slavnou řeč o pěti základních principech nové indonéské společnosti (Pancasila), jež se pak odrazily v indonéské ústavě. Další budova – hotel Emanuel – vypadá spíš jako Bílý dům ve Washingtonu. Obě jsou skvěle udržované, až se tomu divím.

Na vlakovém nádraží si kupuju jízdenku na pozítří do Cirebonu. Chci alespoň jednou zkusit jaké jsou na Jávě vlaky. Nádraží vypadá docela dobře. Hlavně je čisté a uklizeči neustále stírají velkou bílou kachlovou podlahu. Na nástupiště se smí jen s jízdenkou, kterou zkontroluje zřízenec v uniformě. Nad chodem je digitální tabule s nejbližšími vlaky a časy jejich odjezdu. Samozřejmě tu nechybí bufety a rychlé občerstvení (Dunkin’ Donuts a taky nějaký japonský!).

Před nádražím si od trhovce na osvěžení kupuju rambutany – ovoce v dužinaté slupce s měkkými ostny (rambutan znamená chlupatý nebo vlasatý), uvnitř níž je měkký bílý plod podobný liči. Moc dobrý! Zrovna teď se hodí, protože je hnusný vlhko a já navíc padám únavou od těch kilometrů chůze strávených v betonovém městě pod pražícím sluncem. Vracím se do hotýlku abych tam přečkal zbytek odpoledne kdy je venku na omdlení.

Na večer se jdu podívat do několika obchodů na sandály. Všude ale mají buď nedůvěryhodné nebo příliš drahé. Počkám s tím až do Yogyakarty nebo na Bali. Tam je hodně turistů (i v téhle pro Indonésii špatné době), takže tam bude větší výběr.

Dnešek byl tak odporně vlhkej a slunce tak neodbytně pražilo, že si na schlazení večer dávám pivko Bali Hai a k němu nasi goreng s avokádovým salátem, abych tělu alespoň trochu zpříjemnil tu fyzickou zátěž, do které jsem ho tady na rovníku dostal.

Den 181, úterý 16. 2.

Ke snídani mám nejdřív praní špinavého prádla a pak chleba s arašídovým máslem. Koupil jsem ho včera a jak vidím, vydrží mi hodně dlouho. Říkám si ale, že ‘sem udělal blbost, protože jíst chleba s arašídovým máslem v zemi, kde je tolik skvělých a levných jídel je fakt divný.

Dnešek začínám kulturním zážitkem – návštěvou Národního muzea, na které jsem slyšel jen samou chválu. Včera jsem se do něj dobýval marně, protože byl zavírací den, dnes už je otevřeno a můžu se tak ponořit do jeho hlubin.

První co mě překvapuje je množství hinduistických a buddhistických soch na hlavním muzejním nádvoří. Doteď jsem se pohyboval po Indonésii islámské, maximálně křesťanské, ale s Jávou přichází i buddhismus a hinduismus a s nimi všichni ti Ganéšové, Šivové, Durgy, Višnové a Buddhové. Většina nálezů pochází z střední Jávy, kam se dostanu snad během týdne.

Z nádvoří vstupuju do velké místnosti s keramikou a po ní přichází modely všech různých domků a stavení co jich jen v Indonésii je. Opět poznávám styl Bataků ze západní Sumatry a Minangkabau ze střední Sumatry, ale třeba taky Toradžů z Celebesu (po návštěvě Taman Mini), který se dost podobá styly Bataků.

Pak přichází úžasná výstava o Irian Džaje, nejvýchodnější výspě Indonésie na ostrově Nová Guinea. Jde o nejizolovanější a naší civilizací nejmíň dotknutou část Indonésie (i když každý rok tam míří víc a víc turistů). Důmyslnost všech těch jejich rybích pastí ,seker, nádob (z kokosu nebo dokonce lastur!) a i třeba takové věci jako krytů na mužské genitálie, my vyráží dech. Samozřejmě že oproti rozvoji v Evropě tyhle výdobytky vypadají směšně, ale když si uvědomím, že to všechno musejí tvořit holýma rukama a svojí fantazií, hned se dostávají do jiného světla. Co nejdřív se tam budu muset podívat, i když je to dost drahá záležitost.

Další části muzea se točí hlavně kolem Jávy a Bali. Skoro to působí, jakoby v Indonésii ani žádné jiné ostrovy nebyly. Uprostřed místnosti stojí velké reliéfní mapy Bali a Jávy a menší mapa Sumatry. Na zbylé ostrovy nějak nezbylo místo. Nebo přeci jen. Ve druhém patře jsou dvě klimatizované (na rozdíl od zbytku muzea) místnosti, kde jsou uschovány věci, kterých si Indonésie nejvíc cení. Kirisy, mince, nože, masky a další nádherné zlaté předměty jsou shromážděny ze všech území Indonésie.

Z muzea se vracím a vyzvedávám si vyvolané diáky. Kvalitou vyvolání jsou stejně dobré jako ty z KL. Je na nich vidět, že jsem se snad i poučil z chyb, které jsem dělal při focení, protože fotek zkažených technickou chybou už se mi zdá míň. I tak mám ale ještě hodně co vylepšovat co se týká kompozice, protože ty fotky prostě stále nejsou to pravé ořechové.

Nasedám na bus MHD a vystupuju až o několik kilometrů dál na sever v původní holandské Jakartě, tehdy nazývané Batávie. Dnes je to jen jedna za čtvrtí Jakarty a říká se jí prostě Kota. Cesta od muzea do Koty je lemována vysokými mrakodrapy, budovami bank a obchoďáky. V Kotě naproti tomu převládají staré koloniální budovy vysoké maximálně 2-3 patra. Jen na hlavní ulici je pár bank, které mají vymlácená okna – asi ještě pozůstatek z doby nepokojů.

Kotou se až k přístavu táhne kanál Kali Besar. Podél něj stojí původní koloniální domy, některé zanedbané, jiné pěkně udržované. Dokonce tu stojí i starý holandský sklápěcí most, jakoby přenesený odněkud z Amsterdamu.. Pochází ze 17. století a říká se mu „Kuřecí trh“.

Nebýt indonéských tváří, indonéských warungů (jídelna nebo bufet), prodejců ovoce a žebráků, prostě Indonésanů, fakt bych si myslel, že jsem v poněkud zanedbaném Holandsku. Hned u mostu je konečná pro městskou (dodávky), takže je tu živo a na svoje rito tu čeká i pár řidičů bajajů.

Podcházím pod dálničním mostem okruhu kolem Jakarty a začínám cítit i „cítit“, že se blížím k přístavu. Domky se trochu změnily a některé z nich jsou jen ztlučené z prken a pokryté igelitem.

V jednom takovém, který zároveň slouží jako warung si dávám oběd. Všichni na mě hledí jako na zjevení, protože tudy turisti určitě nechodí. Pokud do přístavu někdo zavítá, pak se tam určitě nechá odvést bajajem nebo rovnou taxíkem. To bych si ale pak nemohl dát oběd třeba právě v tomhle skvělým warungu.

U vstupu do přístavu stojí staré koloniální skladiště ze 17. století, ve kterém je dnes Námořnické muzeum. Kromě lodí, výstavy mořské fauny a povídání o historii Jakarty jako přístavu (v indonéštině a holandštině) tu mají skvělou výstavu fotek ze začátku 20. století dokumentující cestu lodi z Francie přes Suez, Jemen, Cejlon až do Indonésie.Všechno exponáty jsou tak trochu zanedbané, ale to jen dodává muzeu na skutečnosti – dřevěné podlahy vržou, trámy duní a z ulice sem náhodou doléhá nějaká indická hudba. Celá budova byla opravena, takže teď vypadá spíš jako nějaká pevnost.

Před muzeem se ulice stáčí nejdřív na přístavní trh a pak ke slumu, kde žijí rodiny rybářů. Trh je sice hodně indonéský (tj. špinavý a hlučný), ale právě proto se mi ze všech indonéských trhů nejvíc zalíbil. Samé rozvrzané káry naložené ovocem a zeleninou, malé obchůdky, kde nakupují domorodci a taky všudypřítomní „kecálisti“, tj. chlap, kteří jen sedí nad čajem a kecají.

Mezi krámky vede z trhu ulička k malému přístavišti s pramicemi, „obrostlému“ slumem. Domky jsou stavěny na kůlech a spojeny můstky z prken. Takhle vypadá chudá Jakarta, dost velký kontrast oproti těm nablýskaným bankovním budovám a značkovým obchodům v centru. Tady neumí anglicky nic jiného než „Hello Mister“ a působí opravdu indonésky.

Rybáři se mi nabízejí, že mě vezmou na projížďku ke škunerům v přístavu. Docela bych se podíval, ale nemám tolik peněz. Můžu je vidět z dálky jak kotví u doků. Z některých se vykládá dřevo přivezené z Bornea, jiné zase dostávají nový nátěr, nebo je námořníci čistí od nánosu mořských řas.

Pěšky se vracím do Koty, chci se podívat do Muzea loutek a projít se po okolí.

Jáva je známá jako centrum loutkohry založené na příbězích ze dvou velkých hinduistických epopejí – Rámajány a Mahabharaty. V Muzeu loutek člověk trochu získá představu o šíři a rozmanitosti tohoto druhu umění. V zásadě jsou tři základní druhy loutek. Wayang kulit jsou ploché perforované kožené loutky, pomocí kterých dalang (loutkoherec) hraje stínové divadlo. Wayang golek jsou třírozměrné, pestře pomalované loutky tak jak je známě my. A konečně wayang orang jsou spíš „loutky“ než loutky, protože hrdiny zde představují lidští herci a jde vlastně o divadlo, nbo přesněji kombinaci divadla a baletu.

V muzeu najdete stovky krásně pomalovaných jak wayang kulit, tak wayang golek. Jak tady vidím, neslouží loutky pouze k vyprávění Rámajány a Mahabharaty. Jsou tu totiž vystaveny i wayang kulit představující např. Adama, Evu jak jsou vyháněni z ráje, příběhy ze života Ježíše Krista a dokonce propagandistické wayang kulit zobrazující Indonésany a Holanďany a používané ministerstvem informací během revoluce proti Holanďanům snažícím se po válce v létech 1945-9 obnovit v Indonésii koloniální nadvládu. Skvěle promyšlený!

Loutková představení mají na Jávě dlouhou tradici a zvláště chudší lidé si loutkové divadlo před příchodem televize pěkně vychutnávali, takže nebyl problém je na podobná propagandistická představení dostat.

Nejen na Jávě bylo (a je) loutkoherectví rozšířeno. Muzeum se to nesnaží zastírat a vystavuje i loutky z dalších zemí: Polska, Indie, Malajsie, Anglie, Číny, Vietnamu a Francie. Až budu v Yogyakartě, chci se na nějaké loutkové představení jít podívat.

Muzeum loutek stojí na náměstí Taman Fatahillah, původním centru holandské Batávie. Dnes je upraveno, vydlážděno a kolem dokola stojí několik pěkných koloniálních budov. Původní holandská radnice je dnes Muzeem jakartské historie, z Muzea Staré Batávie je dnes Muzeum loutek a z bývalého Paláce spravedlnosti postaveného koncem 60. let 19. století se stalo Muzeum moderního umění. Na severní straně náměstí stojí velké bronzové dělo s nápisem „Ex me ipsa renata sum“, což přeloženo z latiny znamená „Ze sebe jsem se znovu narodil“. Na opačném konci děla než je ústí trčí ruka sevřená v pěst, palec vykukující mezi ukazováčkem a prostředníčkem. V Indonésii je to sexuální symbol a ženy, které nemůžou mít děti doufají, že když mu obětují květiny a sednou si na něj, dělo pomůže splnit jejich sen a přinese jim vytoužené dítě.

Z náměstí vcházím do živé čínské čtvrti Glodok. Hlavní ulice je jeden velký chaotický trh, ale jakmile mizím ve vedlejších uličkách, ruch ustává, i když i tady lidi prodávají lecco na ulici. Není to ale jako čínská čtvrť v Malajsii. Tady jsou uličky úzké a některé z nich zastřešené igelitem.

Když z čtvrtí vycházím, všímám si, že procházím branou. Asi se nejspíš celá čínská čtvrť dá zavřít. Číňany tady totiž nemají moc v lásce, tím spíš teď v době ekonomické krize, protože je, jako majitele většiny prosperujících firem, viní ze vzniklých potíží. Teď je čínská čtvrť napůl prázdná, což může souviset s tím, že na dnešek připadá čínský Nový rok.

Busem MHD se vracím zpět a zase padám v hotýlku vyčerpáním do postele. To vlhko a vedro mě ničí. No, možná je to tím, že pořád chodím a nejezdím taxíkama, takže jsem spíš uchozenej než „uvedrovanej“.

Den 182, středa 17. 2.

Jen co přicházím na nádraží, deštík co mě doprovázel se mění v topický liják. Stihnul jsem to jen o fous. Je teprve třičtvrtě na sedm, ale nádraží už je plné. Můj vlak odjíždí v sedm a v Cirebonu bych měl být v deset. Aby mi cesta líp ubíhala, koupil jsem si ke čtení noviny „Jakarta Post“. To jsem teda zvědavej!

Vlak odjíždí docela na čas. Ve vagónu se hned objevují zaměstnanci v motýlcích a vestičkách nabízejí jídlo a pití. K tomu vagónu se to docela hodí, protože je pohodlný, se sedačkami jako v autobuse. Jen okno se stahuje na kliku. Nad hlavou mi vrčí stropní větrák a za okny se pomalu začíná rozbíhat krajina.

Stavíme jen ve větších stanicích, všechny jsou vydlážděné stejně jako jakartské nádraží Gambir odkud jsem vyjel. Na každé stanici se do vlaku nahrnou „nezávislí“ prodejci jídla a konkurují tak číšníkům od drah. Divím se, že jim to nevadí. Po rozjezdu vlaku se ale zase všichni vyhrnou ven, takže číšníci mají opět monopol.

Projíždíme placatou krajinou s občasnými rýžovými políčky. Čas od času vagónem projdou hlídkující vojáci, ale to je tak jediný co mě může vytrhnout ze čtení novin. Je to totiž hodně zajímavé čtení.

Do Indonésie jsem přijel s představou země, která byla přes 30 let pod tvrdou vládou, cenzurou, prostě vším, co k despotickému režimu patří. Od minulého (1998) května (odstoupení Suharta a nástup Habibieho) se toho však muselo hodně změnit. K lepšímu. Nebo alespoň co se týká svobody tisku. Formulace a otázky typu „Probouzíme se ze tří desetiletí trvající autoritativní vlády prezidenta Suharta, kdy se všichni báli a čekali na příkazy ze shora“ a zároveň drtivá kritika současné vlády my vyrazily dech.

Zdá se, že se v Indonésii alespoň něco začíná měnit. I nedávné prohlášení prezidenta Habibieho, že pokud obyvatelé Východního Timoru odmítnou připravovaný návrh široké autonomie v rámci Indonésie, indonéská vláda nebude bránit úplnému vyhlášení nezávislosti, může být dalším signálem zrealističtění místní politiky. Habibiemu se tímhle prohlášením jen povedlo (nechtěně?) úspěšně dokončit 23 let trvající pečlivé budování asijského Ulsteru, protože první, kdo se ozval s ostrým protestem byly extrémistické skupiny přející si připojení Východního Timoru k Indonésii. Ne tak úplně svou vinou sklidil to, co zasel jeho předchůdce Suharto. Tisk se tedy alespoň trochu osvobozuje. Teď už jen vybít všudypřítomnou korupci (úloha na několik generací, bohužel) a bude se tady dát začít normálně žít.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .