0
0

Úvod

Už vloni jsme se pokoušeli vyjet do Thajska a Kambodži, leč záplavy a nedostatek dostatečně levných letenek způsobily, že jsme se na cestu vydali až letos. Letenky jsme objednávali přes internet u firmy Asiana, kde stály v květnu 2003 zhruba 20000 Kč. Dvojvstupní vízum do Thajska jsme vyřizovali měsíc před odletem na Thajském velvyslanectví a stálo nás 1200 Kč. Na internetu jsme mezitím sháněli potřebné informace o možnostech cestování po Thajsku a Kambodže, o cenách, památkách a pamětihodnostech. Odlétali jsme 26.7. a návrat jsme měli 8.8.2003. Plán cesty byl následující: první dny jsme chtěli strávit v Bangkoku, kde jsme potřebovali vyřídit vízum do Kambodži. Pak měla následovat cesta do kambodžského města Siem Reap a prohlídka Angkor Watu. Nakonec jsme měli namířeno k moři relaxovat po prožitých dobrodružstvích. To byly plány, leč skutečnost byla mírně jiná a ovšem daleko zajímavější. Odlet tedy byl 26.7. v sobotu a tak jsme začali v pátek konečně balit. 3 trička s krátkým rukávem, dvoje ponožky, pevné boty, dvoje kraťasy, dlouhé kalhoty (kvůli vstupu do královského paláce), samozřejmě spodní prádlo. Na spaní malý lehký spacák. Toaleťák a hygienické potřeby. Z léků jsme brali Paracetamol proti teplotám, Endiaron a Reasec jako antiprůjmika, antimalarika proti malárii, antibiotika proti biotikům, obvazy na obvazování, framykoin, náplasti na puchýře a drobná poranění, zapomněli jsme dezinfekci a lahvičku s alkoholem. Očkovaní proti žloutence typu A jsme měli už od loňska. Žloutenka druhého typu nám nevadila, byli jsme ochotni ji akceptovat a neplatit tedy za druhou injekci, která je navíc bolestivá. V jednom středně velkém a jednom menším batohu jsme dále měli průvodce, ručníky, notýsek, drobky na dně ( ty jsou ve všech batozích ) a různé nabíječky, včetně redukcí na zásuvky, které nebyly potřeba. J. měla tašku přes rameno, kde nosila svou polovinu peněz, pas a letenku. Já jsem měl totéž v kapsičce zavěšené na krku. Byli jsme si tedy rovni.

Je sobota, autobus z Prachatic do Prahy nám odjíždí v 5:30 a my v 5:15 zjišťujeme, že nám v autě vyschl benzín a na autobusové nádraží dobíháme schváceni, ale včas. Letadlo, Boeing 737 – typ s malým prostorem pro nohy, odlétá v 11:45 a nenechává nás dlouho hladovět. Usměvavé letušky, které ve svých stejnokrojích vypadají jako členky pěveckého sboru, nám přinášejí brambory s masem, zeleninou a moučníkem. Pak dostáváme kafíčko a je téměř čas přistát, neboť do Moskvy, kde přestupujeme, je to jen 2,5 hodiny letu. Na letišti nás znovu kontrolují celníci, ačkoli zůstáváme jen v tranzitní zóně a.nemáme tentokrát v úmyslu jakkoliv škodit Ruské federaci. Zůstáváme tam však sedm hodin a ty stojí zato. Okolo nás jen Duty free shopy, plné toho nejkvalitnějšího zboží za vysoké převysoké ceny, ošklivá restaurace Taj Mahal s kávou za 3 dolary a nejstudenějšími ksichty obsluhy na světě, bagetka ve stánku za 6 dolarů a totální nevšímavost a netečnost veškerého personálu. Nebylo to dobrých 7 hodin a my už se těšíme do dalšího letadla. Z komoušsky ošklivého Šeremetěva konečně odlétáme prostorným a pohodlným Iljušinem a celí vyhladovělí z pohostinné matičky Rusi s napětím očekáváme, zda o půlnoci dostaneme aspoň chléb se solí. Jídlo předčilo naše očekávání – měl jsem rybu s bramborem, J. měla maso se špagetami a přinesly nám ho brežněvovsky zasmušilé letušky sovětského typu. Byly statečné a za celých 9,5 hodin letu se ani jednou neusmály.

1.den

O to příjemnější bylo ovšem vylodění v Bangkoku. Moderní letiště, moderní vstřícní lidé – ochotní s čímkoli pomoci. Ještě na letišti měníme Eura za Bahty (za 1 Euro je 48 Bahtů – dále jen ß ) a před letištěm se už na nás vrhají taxíkáři a zkoušejí, zda by u nás nepochodili. Leč, my hledáme legendární autobus č.59, který za chvíli skutečně jede a já vyndavám dvacku a divím se, že mi ji průvodčí nechce rozměnit. Totéž po druhé jízdě. Pak zjišťuji, že jde o dvacetidolarovku a už se nedivím. Samozřejmě jsme z autobusu vystoupili příliš brzy (asi po dvaceti minutách jízdy – vždyť ten Bangkok nemůže být tak veliký – Prachatice za tu dobu přejdeme pěšky!), tak nám jakýsi Evropan radí autobus č.109. Po hodinové jízdě dorážíme k parku Sanam Luang a odtud už je to k pověstné Khao San jen malý kousek. Ovšem je třeba přejít několikaproudou silnici, což byl při bangkogském provozu velký problém hraničící s hazardem. Přešli jsme a přežili, našli první guesthouse a jdeme smlouvat cenu. Recepční chce 240B za pokoj, což se nám nelíbí a nevšímaje si vyplazeného jazyka jdeme dál. Nacházíme další a další guesthousy a vybíráme jeden, hned za rohem, přímo na Khao San rd. Po chvíli přemlouvání bereme pokojík se dvěmi postelemi za 200 ß. Sprcha a záchod na chodbě, ovšem pokojík je čistý. Zároveň ihned sjednáváme dopravu do Kambodži na středeční ráno, ujišťujeme se, že pojedeme i na kambodžské straně autobusem, a jsme mírně zaskočeni jednoduchostí a samozřejmostí, s jakou je problém vyřešen. Název podniku nemá smysl psát, protože je snažší najít jakýkoliv jiný podobný guesthouse, než pátrat po jednom konkrétním. Vyrážíme do okolí na průzkum trhu. Stovky malých krámků na ulici , na které pulsují tisíce lidí, z nichž mnozí museli být i v Českém Krumlově, kde se také podobné typy scházejí ve větší koncentraci. Úplně uondáni prvním večerem v Bangkoku padáme do postelí pod velkým větrákem a pokoušíme se, navzdory úděsnému hluku a horku, usnout.

Následuje menší vsuvka o společnosti T-mobile u které platím paušál, mám řádně sjednaný roaming a u které jsem se – v den odletu, přímo na letišti- informoval o spojení mého 3. pásmového telefonu s domovem. Prý to nebude žádný problém, mají roamingové partnery jak v Thajsku, tak v Kambodži. To ovšem bylo naposledy, kdy jsem mohl využít služeb společnosti T-mobile. Nástupem do letadla telefon umlkl a od Moskvy po Phnom Penh ani neškytl. Stále tvrdil, že vyhledává síť a když už konečně nějakou našel-byla zakázaná. Naštěstí J. používá Eurotel, který na tom byl o trochu lépe, takže spojení s domovem zcela ztraceno nebylo. Občas se podařilo chytit signál i na Twist, či Go-kartu. Nedůvěřujte tedy svým operátorům a vybavte se všemi dostupnými SIM kartami, které konspirativně střídejte. Jakmile totiž váš operátor zjistí, že jste se připojili na jakoukoliv místní síť, začne se chovat jako žárlivec a zakáže vám s ní kamarádit.

Ráno nás tedy telefon nechává na holičkách a místo v plánovaných 7 hodin se budíme až v 8:30. Rychle si připlácíme noc a jedeme k Victory monumentu, odkud nemůžeme trefit směr Ratchadamri road, kde je Kambodžské velvyslanectví. Naštěstí nám zase radí ochotní a hodní Thajci ( jeden nás před vrátky ambasády posílal úplně jinam ), a tak nacházíme onu širokou ulici a po chvíli už míjíme zeď velvyslanectví, zabočujeme za roh a vcházíme na ambasádu, kde zbývá jen vyplnit jednoduchý formulář a odevzdat jej úředníkovi, který je velmi milý a oznamuje nám, že si můžeme vyzvednout pasy s hotovými vízy ještě dnes večer ( 16:00 do 17:30 ). Vycházíme z ambasády a jdeme si odpočinout do protilehlého Lumpini parku, který vám budiž dobrým vodítkem. Zrelaxovaní k smrti jdeme hledat Wat Traimit. Ten není daleko od hlavního nádraží a pomáhá nám jej nalézt jeden milý starý učitel, který je na dovolené v Bangkoku. Zároveň nám doporučuje návštěvu starého Bangkoku ( okolí Wat Arun ), který je za řekou a který prý není zdaleka tak zasažen turismem a dopravou jako nový Bangkok. Ten stařík je tak ochotný, že nám nedůvěřivcům je to až podezřelé. A tak jej, blouzniví hrdobci, odmítáme a zřejmě přicházíme o jedinečného průvodce. Vcházíme tedy do Wat Traimit, ( 20 ß/os ). To je chrám Zlatého Buddhy. Velmi zajímavé podrobnosti si jistě každý vyhledá sám v jakémkoli průvodci.

Vymeditovaní vycházíme hledat řeku, abychom navštívili Wat Arun. Cestou míjíme čtvrť železářů, kde s profesním zájmem sleduji pitoreskní dílničky a hemživé dělníky, sklízeje pustodrzý výsměch J, která mě odtahuje tu od mosazného plechu, tu od strojní pily na ulici, a považte dokonce od osmdesátky hliníkové tyče! Cpu se aspoň ananasy a různými neznámostmi z nedaleké džungle. Konečně jsem dotažen k řece u hotelu River City a takřka za jízdy nastupujeme na vratké plavidlo přeplněné pasažéry, platíme 15ß/os a příjemnou plavbou, vlasy jsou čechrány říčními větry, v duchu nám zní písně volnosti, jedeme okolo chýší na březích vstříc dalším pozoruhodnostem. Zjišťuji, že Bangkok má mnoho různých vrstev, které jsou od sebe odděleny mnohdy jen ochotou zabočit do všelijakých průchodů a uliček, kde se objevují celá tržiště a sídliště, kde lidé spí na svých prodejních pultících, zamaštěných, zalepených zbytky prodaných potravin, zatímco půl metru od jejich hlav zase někdo jiný vaří kuřata, či šije nové boty. Vyloďujeme se naproti chrámu Wat Arun a přestupujeme přes turniket ( 2ß/os ) na přívozní bárku. Ta je za chvilku plná a odváží nás na protější břeh. Po zaplacení symbolického vstupného ( 20ß/os)vcházíme do komplexu, na jehož začátku nás lákají k žertovným fotkám nakreslené postavy tuším Apsar. J odmítá s tím, že ještě lépe se ve vílím oblečku bude vyjímat má zastrništělá tvář. Nenechám se pobízet a společně s ještě jednou stejně naivní američankou vstrkám hlavu do zejícího – vyzývavého otvoru. Spolu s ptáčkem vyletěl hbitý, skrytý stařík, ukazuje na nenápadnou tabulku, že kdo se vyfotí, obětuje Božstvu 40ß. Z veselé společnosti se stává zaskočená společnost, ze skrytého staříka je neodbytný dědek. Inu, tumáš, Jidáši, a táhni ke všem Božstvům. Ovšem chrám je monumentální a opravdu nádherný. Navíc je skutečnou oázou klidu uprostřed běsnící metropole.

Poseděli jsme, odpustili dědouškovi a chystáme se zpět pro víza,která snad jsou hotová. Dle průvodce jezdí po řece jakési taxíky za pár šupů, a tak se vydáváme ke kotvícím loďkám pro dva až čtyři pasažéry, žmoulajíc v rukou pár drobných. Lodní taxikář však nasadil na dvoustech Šupech vida v nás proklatě bohaté zápaďáky, kteří se objevili jen proto, aby už do smrti nemusel převážet. Zanechali jsme tedy gondoliéra sama sobě a jak jsme se vzdalovali, jeho hlas utichal a cena klesala a klesala. Nazpět jsme jeli stejnou cestou po řece, pak přes Lumpini park na velvyslanectví, kde už byla vyplněná víza. S vízy v kapse jsme klesli na zem u jezírka v parku a pozorovali důchodce cvičící Tai chi. Připomínalo to trochu cvičení, jimiž nás častovaly učitelky ve školce – maličcí dědečci i babičky, někteří dokonce na židličkách, sledovali předcvičitele, který byl vlídný a nechtěl po nich žádné akrobacie, jen aby si nepletli vzpažit a zapažit.

A to už byl večer a čas na bezcílné toulky městem, neboť atrakce už byly zavřeny a město začínalo žít ještě zběsileji, protože lidé byli po práci a měli hlad a chtěli se také po celodenní námaze trochu zabavit. Vždyť co by bylo jinak ze života, kdyby se jen dřelo, pak by se přišlo domů, kde zuří manželka, že je třeba ještě tohle a tamto a trocha klidu, trocha intimní svobody v těch bytech není a tak se musí ven mezi lidi, aby si člověk od těch bližních trochu odpočinul. Těch lidí byl úplně plný China Town a koho nenesly nohy, ten se vydal autem, či na skútru, takže byla vytvořena masa odpočívajících bližních. Sedli jsme si u Číňanů ke stánku a já jsem dostal za úkol prozkoumat kvalitu připravovaného jídla. Oproti šedé omáčkoidní Evropě jsou Číňani i Thajci mistři chuťové barevnosti, takže jsme si vskutku královsky pochutnali na nudlích, kuřeti se zeleninou a za 50ß totálně zaplnili břicha ( J se málem poranila hůlkami, avšak po krátkém zapracování už je drží jen v jedné ruce a zvládá základní operace ). Intuitivně nasedáme do autobusu, ze kterého po chvíli za jízdy vyskakujeme a nastupujeme, opět intuitivně, do jiného a ten nás přibližuje našemu pokoji s fénem, jak to Thajci sami nazývají a upadáme do zpoceného, vrtivého spánku.

2.den

Ráno zjišťujeme, že je skoro poledne, že vyprané věci nám v tom indočínském vlhku neschnou, a že máme namířeno do Královského paláce. Poučeni z internetu se domněle řádně oblékáme, aby z nás měl Buddha radost a přes park Sanam Luang míříme pěšky ( opravdu je to jen kousek ) k hlavní bagkokské památce. Na rohu parku však neprozřetelně pozastavujeme a rozhlížíme se, kde by tak asi mohl být vchod. Vtom jsme ze zálohy napadeni mladým Thajcem vládnoucím angličtinou a vydávajícím se za studenta. Naléhá na nás, ať jdeme jinam, že zná výborného tuktukáře, že nás povozí, že nás nevyždímá a že nás vrátí. Ještě než se stačím optat kam že to máme vlastně namířeno, máme počmáranou celou mapu. To už se blíží onen známý tuktukář a láká nás do své rikši. Situaci řešíme tím, že přestáváme částečně rozumět. A striktně a velmi hlasitě vrtíme oběma hlavami. Ty jeden povedený studente, doufám že se zastydíš, až si přečteš tyto řádky! Prcháme ze spárů studentových rovnu do vstupní brány Grand Palace. Kupujeme si vstupenky a hned za vchodem číhají šatoví cenzoři, okamžitě kritizují naše pečlivě zvolené oděvy a vykazují nás do půjčovny Buddhou schválených oděvů. Takže po vystání mírné fronty fasuji ( na zálohu ) kalhoty a J botičky. O paláci nemá smysl psát – čtěte průvodce. Smaragdový Buddha byl vyloženě potěšen našimi oblečky a odměnil nás mírným úsměvem. Vyfotil jsem si zvoneček (Chedi neboli stůpu) a strašidla (démony) Ještě jsme navštívili muzeum královské rodiny, kde jsou i různé modely šatů smaragdováho Gautamy. Byly tam ovšem i konvičky na čaj a ty se mi staly osudnými. Tajně jsem si je chtěl vyfotit a nenápadně jsem sundal krytku z foťáku. A už vyskakuje zpoza rohu thajský vojáček, vrhá se na mě, bráníc nebohé konvičky vlastním tělem. Chápu, že jsem se nechoval hezky a je mi to upřímně líto a snažím se jej přátelským gestem uklidnit, on už je však v takové ráži, že přechází v bojový postoj a mně je jasné, že teď už nejde jen o něj, že brání celý královský majestát, celé Thajsko, že mu jde o ty nejvlastnější zásady monarchie. Bojím se pohnout, aby netasil zbraň a neproklál mě kulkou spravedlivou. Po chvíli se uklidňuje a odchází. Mírně vykolejení odcházíme i my. U východu však vojáček znovu vyskakuje a zdá se, že se bude zatýkat. Tvářím se tak pokorně, že Ježíš by mě pustil do nebe místo sebe a zdá se, že si to uvědomil i můj katan a tak mu stačí, když vytáhnu film z foťáku. Nemám vůbec rád potížisty a sám nepatřím mezi ty, kterým dělá radost, když jiným vystupují na čele žíly. Jak ale vytáhnout na světlo film z digitálního foťáku? Přehrávám tedy obrázky na displeji. Jednou, podruhé, potřetí, konečně snad začíná chápat, že obrázky se už poněkolikáté opakují a že skutečně neprovádím špionáž. Pomalu se uklidňuje a začíná se zájmem sledovat fotky. Ještě jednou mu tedy dělám radost a přehrávám vše znovu. Zdá se že je rozhodnuto. Zítra si koupí digitální foťák!

Unavení ze záplavy královských nádher a z důstojníků věrně sloužících královským čajovým konvičkám se jdeme vykoupat do našeho pokojíku. A znovu vycházíme za poznáním, znovu se jdeme divit, jak se jinde žije podobně, jak ti mužíčci a ženičky musí dřít a trpět, protože jsou od svých rodičů pohozeni na svět a nějak musí tedy obstát nebo se aspoň najíst a pohodit zase své děti na svět. A z každého kouta se na ně za to jejich trápení příjemně usmívá Buddha a snad jim to trápení z pohození činí tím úsměvem snesitelnější. Snad jim ukazuje nadějné východisko úsměvu, místo konce na kříži. Asi proto jsou tak usměvaví i oni, ač jsou na tom materiálně daleko hůř než my křížáci evropští, věčně zasmušilí. Od usměvavé, na svět pohozené prodavačky si tedy kupujeme chladný meloun a ananas po 10ß a pijeme tu tropickou šťávu a jsme rádi, že se tu lidé víc smějí než mračí a začínáme se usmívat i my a snažíme se být příjemní na všechny okolo a začínáme se se všemi snáz dorozumívat, ačkoli na ně často mluvíme česky a oni na nás thajsky. Cestou ke chrámu Wat Po se zastavujeme u stánků a povídáme si s prodavači, pijeme stále tropické šťávy a jsme rádi, že Buddhu nikam nepřitloukli, protože i tady by tím měli po srandě. Vyptáváme se i na cestu k chrámu a každý nás s úsměvem posílá na jinou stranu, berou od nás mapu, dlouho si jí prohlížejí a mají ji naopak a radostně si prohlíží ty naše klikyháky, pak nám jí vrací a ukazují na čtyři různé strany. Jdeme tedy okolo velkého parku, protože se nám líbí a působí na nás pěkně a klidně a samozřejmě nás dovádí až k chrámu ležícího Buddhy. Vstupujeme do jeho přívětivých bran a platíme po 20-ti ß a jdeme, já naboso a J v tílku do chrámu, který byl postaven okolo ležící sochy Buddhovy, která je svou velikostí vskutku impozantní. Bývalý princ má pod hlavou polštářky, působí přirozeně a kontemplativně. Trošku jsem se umodlil, a hned pokračujeme do zahrad, kde nacházíme, kromě toalet, ještě další chrám s velkým sedícím Buddhou, nad kterým se rozpíná had Nág v nádherném provedení. Mírně fotím, ale uklízeč už šoupe židlemi a rád by se viděl někde v Chinatownu u stánku. Ještě chvilku bloumáme zahradami, když na J přichází hlad a nesnese strpení. Rozhodli jsme se povečeřet na druhé straně řeky, ve starém Bangkoku, který nám včera doporučil hodný učitel a už jsme zase na žlutě zakalené řece, která je teď krásně stříbrná od slunce, přívozem převážejícím od 5:00 do 22:00 za 2ß se plavíme okolo Wat Arunu. J už nevydržela a cestou si koupila tofu a kuře na špejli (5 ß) a jen, co jsme vystoupili pokračuje v předkrmování a kupuje opět cosi špejlovatého. Míjíme při tom školu sebeobrany, kde se malí Thajánci a Thajánky učí cosi podobného judu a ve svých kimonech vypadají kouzelně.J. se při pohledu na děti profesně vyžívá – srovnává podmínky jejich výuky s našimi podmínkami, sleduje vybavení tříd, pedagogické působení kolegů- a je tak zaujata školním vířením a kolotáním, že ani neprostestuje, když ji v tom transu fotím. Však je čas jít dál, pokračovat ve zkoumání jiných věcí. Beru ji za ruku a probouzím ji z jejího snu. Nejdeme daleko, když objevujeme stánek, přitažlivě obložený nejrůznějšími dobrotami. Matka – kuchařka – posílá svou dcerku, aby s námi komunikovala, a ta nám spíš pantomimicky vysvětluje, co se spolu dá či nedá smíchat dohromady. Vybíráme tedy, já rybu a J. kuře, a dámy nám prostírají ve stánku, který, jak zjišťujeme, je jejich obydlím. 4 x 3 metry, lednice, stůl pro domácí i hosty, společná postel, za dveřmi záchod. Rozhodně žádný luxus a skromné jsou i obě ženy. Ovšem úsměvu mají opět plné, krásně thajské tváře. Těšíme se na jídlo u milých hostitelů a prohlížíme si výzdobu na stěnách obydlíčka. Plakáty tuzemských hvězd, něco obrázků z přírody a hlavně obrázky koní. Preference zdejších dvanáctiletých děvčat se nijak neliší od preferencí našich dívek. Konečně dostáváme jídlo a k němu automaticky pití. Ryba je vynikající, tak ochutnávám kuře, škytám a nemohu pro výraznou ostrost pokračovat. J. je na tom ještě hůř a lapá po dechu. Vždycky jsem spíš víc kořenil, ale tohle je nad mé zkušenosti. Zajídám to rychle rybou a jsem rád, že jsem si to neobjednal já. J. už se toho ze strachu ani netkne a tak za ní nakonec dojídám tu příšernou věc já.

Zpocení platíme, vycházíme z chýše a noříme se hlouběji do starého města. Všude panuje klid, domky jsou spíš venkovského charakteru a jaké je naše překvapení, když místo městských hlubin docházíme na konec cesty a narážíme na rýžová pole. Jdeme tedy kus nazpátek, abychom se dostali do obydlenějších končin. J. žehrá na stav svých vlasů, a tak navrhuji návštěvu kadeřníka. Bez meškání tedy vcházíme do prvního kadeřnictví a posunky domlouváme mytí vlasů. Kadeřnice je chápavá a hned pokládá J. na stůl, na hruď jí přikládá štít a pouští se do nesmírně vehementního mytí vlasů. Bere to důkladně a nezapomíná ani na uši. Po půlhodině usedá J. na stoličku a paní se dává do sušení. J. jen naznačuje, že by měla ráda ze svých zvlněných vlasů vlasy rovné a ty jsou jí promptně srovnávány, takže když vstává ze stoličky, zdá se, že mám před sebou asiatku. Jenže začíná pršet a je jisté, že veškerá práce přijde vniveč, leč milá kadeřnice nám dává nádavkem ještě deštník. Přemlouvám ji, aby si za svou poctivou práci vzala alespoň 100ß a netrvala zbytečně na svých osmdesáti. Vycházíme ven a slibujeme si, že se sem ještě určitě vrátíme před odjezdem a při vstupu do letadla z nás opět budou lidé.

Zpět do bláznivě rychlého, nového a moderního Bangkoku se přeplavujeme přívozem a cestou se zastavujeme u stánků, abychom se najedli, pochutnali si a trochu pokomunikovali se vždy vstřícnými na svět pohozenými Thajci. S trochou lítosti zabočujeme do poevropštělé Khao san Rd. a vybíráme první drobnosti pro naše blízké. Balíme baťůžky a na pokoji necháváme pod větrákem dosoušet přeprané věci. Jsme u konce prvního cíle naší cesty a těšíme se na zítřejší cestu do Kambodži, kde doufáme, že budou lidé stejně usměvaví a ne příliš poničení Pol-potovými komunistickými zvěrstvy.

3.den

Ráno nás budí služba v Guesthousu a už ve tři čtvrtě na sedm na nás před domem čeká přistavený minibus, který nás veze o ulici dál, kde nasedá jakýsi mladík a dvojice mladých cestovatelů, tvářících se velmi zarputile a nedůvěřivě. Všichni tři pak celou cestu studují Lonely planet, nic nedbajíc zajímavé, leč v průvodci nezdokumentované krajiny ubíhající za okny. Do města Aranyaprathet přijíždíme kolem poledního a čekáme na další minibusy navážející cestující do Kambodži. Dvojice mladých cestovatelů stále zarputile mlčí a je zjevné, že nám okolocestujícím nedůvěřují natolik, že odmítají jít i na záchod. Vysílám k nim povzbudivé pohledy, ale jsem zpražen vrčením oněch australských mladých skeptiků. Zatímco se ostatním vyřizují na nedaleké hranici víza, mírně prozkoumáváme okolí parkoviště. Vypadá to kolem jako v okolí parkoviště. Po hodině čekání přijíždějí Thajci, rozdávají pasy s hotovými vízy a vyráží se na cestu.

Hranice je zablácená lidská tragédie. Spousta na svět pohozených neveselých a žebrajících kambodžanů se snaží těžit ze své nemohoucnosti a strká nám pod nos své opatrované a hýčkané pahýly končetin. Rodiče nastrkují děti, aby nám místo dovádění zpívaly píseň o dvou slovech : One dollar, one dollar. Všude kolem jsou lidé, kteří tahají obrovské náklady na všech možných vozících či hlavách. Thajští celníci nám důkladně prohlížejí pasy a propouštějí nás konečně na kambodžskou stranu. Tamní úředníci jsou o poznání nevlídnější. Po absolvování vyplňovacího maratonu jsme nashromážděni do malého autobusu a vyjíždíme z toho mumraje do Siem Reap. Cesta je pěkná asfaltová a hezky nám až do první zastávky utíká. Ta je v jakési chýši s několika stoly a se zašpiněným otvorem do kuchyně, kudy se vydává jídlo. Vedle záchodů tureckého provedení visí na zdi zrcadlo a u zrcadla na šňůrce hřebínek, který tuzemští hosté zhusta používají, když jdou ze záchodu. Po dvaceti minutách a jedněch nudlích vyrážíme dál a cesta se mění z asfaltové na prašnou, červenou, jílovitou. Trochu to drncá a skáče – jako cesta do Volar. Co do Volar, zvolávám po chvíli – horší než v lese. J. už bolí z toho mlácení ze strany na stranu břicho, spát se nedá, hodiny utíkají, kilometry nikoli. Tu se objevuje rozbitý most, všichni vystupují, setkáváme se s vesničany a kolektivně se opravuje. Po půl hodině se pokračuje tmou a přes výmoly dál. Podobný výjev se ještě dvakrát opakuje. Baťohy jsou všechny naházené na podlaze, a jak přes ně Kambodžani lezou sem a tam, dostávají červenou barvu hlíny na cestě. Jízda se vleče neuvěřitelných sedm hodin, ve tmě rozeznáváme vesnice podél cesty v nichž žlutě bliká jedna lampa a tu a tam modře září televize. Konečně vjíždíme do Siem Reap a jsme vyloženi v Paradise Guest house, kde dostáváme pokojík s umakartovými stěnami, bez oken, ovšem s luxusní koupelnou a méně luxusními brouky. Jsme unavení, tak bereme, ale srážíme aspoň cenu z pěti na tři dolary. J. spí špatně, jelikož jí nedají brouci, horko a klaustrofobní pocity.

4.den

Ráno si tedy opět balíme kufry a chystáme se najít nové ubytování, ale majitel nás zadržuje a voilá, lepší pokoj je na světě! Bez brouků, s oknem a ještěrkami na zdi. K snídani si v našem Paradisu dáváme bagetu s džemem, pytlíkový čaj a žluklé máslo za 1 dolar a nějaké drobné a zároveň si sjednáváme motorky na výlet do komplexu Angkor Wat. Zdá se však, že se majitelům stáváme naší nespokojeností nesympatickými, a tak zatímco s jinými turisty navazují přátelské hovory plné smíchu, nás ignorují, a když něco chceme, musíme je sami několikrát kontaktovat. Dva kluci na skůtrech přijíždí načas a jsou spolehliví a příjemní. Usedáme tedy za jejich záda a už jedeme městem plným motorek, směrem ven z města, do džungle. Po deseti minutách přijíždíme k jakési „celnici“ v lese, kde platíme vstupné 20 $ na jeden den, a jsme propuštěni dál. Netrvá dlouho a vynořuje se obrovský chrám obklopený vodním příkopem.

Jsme u dalšího cíle naší cesty. Sesedáme z motorek, kluci zůstavají na místě a my jdeme dlouhým mostem přes vodní příkop a vcházíme do města či kláštera Angkor Wat. Je majestátní a gigantický. Jsme unešeni tou krásou starých dob, kterou musel budovat nesmírně kulturní národ. Procházíme kamennými místnostmi a budovami, prohlížíme si všudypřítomné sochy Buddhy, fotíme detaily i celky. Vypadá to, jako bychom byli úplně sami. Jen několik domorodců okolo uklízí. Uprostřed města jsou jakési strmé, vysoké schody do jedné z budov – neleníme a šplháme se po vyšlapaných, vyhlazených kamenech vzhůru. Chvíli si sedáme, abychom mohli nahlížet do okolní krajiny a vdechovat vzduch džungle a staré khmérské kultury. Šedé, kamenné, k nebi vzedmuté město, obklopené zelenou vegetací, která neskrývá svou podivně vlhkou rašivou potenci. Sedíme na hoře Méru a Šiva se ukazuje všude okolo. Roste, klíčí, bují a pohlcuje. Rozpíná se pralesem kam jen oko dohlédne a činí všechno součástí své zelené tvořivé síly. Oba jsme uchváceni pohledy, jež se nám vepsaly hluboko do paměti a probouzí nás až nutnost sestoupit z posvátné hory zase na zem. Ty schody jsou proklatě strmé a velmi, velmi úzké. Konečně jsme sešplhali a můžeme pokračovat okolo kláštera, přes dlouhý kamenný most, nazpět k našim vozičům. Mávají, jakmile jsme jim nadohled, a aniž by se nás příliš vyptávali, vydávají se s námi na cestu k Bayonu, dalšímu klášteru v sousedním městě, ukrytém v džungli. Cestou projíždíme bránou s obrovským mostem, míjíme stáda opic a turistů čekajících na slony. U Bayonu je spousta stánků s občerstvením a jak sesedáme z motorek, spouští se koncert na téma lákání k nákupu. Prodavači nás berou útokem. Hystericky na nás křičí, abychom si koupili cokoli na sebe, na hlavu, do břicha či snad na památku. Jen stěží odoláváme nákupu, ale žízeň nás vskutku trápí, tak vcházíme do jednoho stánku s pitím a jídlem, kde zarmucujeme prodavačku, protože chceme skutečně jen pít. Když ostatní uviděli, že si sedáme, utišili se a přestali si nás všímat. Dopili jsme – já kokosové mléko a J limonádu, zaplatili a zvedli se k odchodu. V ten moment znovu začíná ryk jako u Jericha a nám z toho jde hlava kolem. Na svět pohození, všechny možné turistické a módní etno blbosti prodávající Kambodžani jsou z možného obchodu s námi jako pominutí. Nedáme se, nepůjdem, nekoupíme. No, možná, snad, tenhle kovový Buddha s pravou patinou by se nám líbil. A jsme v … čudu. Deset minut se nemůžeme odtrhnout od kšeft očekávající prodavačky nesmyslů. Konečně však prcháme k chrámu s věžemi a věžičkami, ze kterých se rozhlížejí Buddhovy obličeje do čtyř světových stran. Vidí nás i ty chudáky prodavače hysterické a usmívají se. Jen tak nenápadně a to je docela vtipné. Když už jsme naprohlížení a máme dost vyhýbání se žebravým mniškám a staříkům ( jeden z nich se tvářil, že je jen uklízeč a že nám ukáže pramen vody a netopýra v jedné místnůstce, tak nás nalákal, skutečně ukázal a také od nás vybral ) opouštíme krásný, pozitivní chrám a jdeme k Wat Baphuon, královskému paláci, který je zčásti neviditelný, protože je rozebraný na jednotlivé kameny.

A znovu nasedáme na motorky a necháváme se vézt k Ta Prohm, což je chrám, který je už celý zachvácený džunglí. Velké stromy prorůstají kamennými zdmi budov, které musí ustoupit Višnuově tvořivé síle. Ta je mocnější než dílo lidských rukou a dává navědomí, že jak zdi a lidské konání, tak náboženství je jen marnost a pomíjivost. Jako jeden muž žasneme, jak kořeny tečou po zdech, hledají cestu spárami, obkličují jednotlivé kameny a svým růstem a bytněním pomalu rozkládají práci a úsilí mnoha lidí, kteří jistě potili krev, aby ty velké balvany k sobě poskládali. Za těmi velkými balvany, za těmi kamenožravými stromy stojí malá, bezzubá Kambodžanka se svojí dcerkou a vidí, že nejdeme po obvyklé cestě jako ostatní, ale že jdeme takříkajíc po humnech a pokouší se nás nasměrovat zpět, což odmítáme, a tak nám jako alternativní program nabízí procházku do džungle, k bráně, jež měla sloužit za předlohu pro hru Tomb Raider. Paní místo sebe posílá holčičku a ta nás po malé příhodě s velkou housenkou vede do džungle. Jdeme pět minut, deset minut, dvacet minut a začínáme milé dívence nedůvěřovat. Jen stěží odhadujeme, jakým jdeme asi směrem a brzy ztrácíme cestu nazpět. Osnujeme ve svých myslích nejrůznější druhy přepadení nás samotných a kdyby se před námi neobjevila konečně ona brána, přepadli bychom se nakonec sami. Oddychli jsme si, zatímco se nám z výše vysmívaly čtyři Buddhovy obličeje. Holčička byla od týchž obličejů odměněna líbezným úsměvem za to, jaká je šikovná a milá. Na jejím sympatickém obličeji je cosi dospělého, cosi pramenícího z těžkého života na kambodžském venkově. Jako by už byla mnohokrát pohozena na svět se na nás usmívala – chytře a zároveň dětsky důvěřivě. Zastyděl jsem se za svou nedůvěru a chápal Buddhův úsměv na svou adresu. Děvče ani jednou nezažebralo a tak jsme jí s radostí a chutí dali něco peněz pro ni a její bezzubou mamku.

Jsme zpocení. A jsme hladoví a zmožení tím neustálým údivem takže jedeme zpět do města abychom se vysprchovali a naobědvali. Po sprše odmítáme nabídku našich ubytovatelů na oběd a vydáváme se hledat něco ve městě. Tím jsme si to ještě víc pohoršili a sklízíme za to zamračené pohledy. Nedaleko nacházíme jakýsi jiný guesthouse a dáváme si oběd tam. Já kuře a J tofu vše za 2 $. Majitel je kultivovaný, klidný mladík, který nás hned od začátku neplácá po ramenou, neloudí dolary a úsměv na jeho tváři není nuceným šklebem zakrývajícím žádost po penězích. Jsou tam s ním ještě asi čtyři dvacetiletí kluci, kteří nestojí celé hodiny před zrcadlem, aby si vytrhávali vousy, či česali vlasy, tak jak to dělají naši ubytovatelé, zatímco ženy uklízejí a vaří a starají se o běh guesthousu. Tito vyvíjeli stále činnost, která zřetelně vedla ke zvelebování jejich domu. Domluvili jsme si na zítřek zapůjčení kol a předběžně zjistili,že cena dopravy do Phnom Penhu je asi 22$. Opouštíme tedy Star Rise Guesthouse a znovu se vydáváme s našimi motocyklisty, kteří už na nás vzorně čekali, k Angkoru. Na „celnici“ opět ukazujeme vstupenky a z motorek sestupujeme až u terasy Krále Lepry, s mnoha a mnoha postavami na zdech tvořících jakýsi dvojitý val s úzkou uličkou uprostřed. Procházíme jí jako labyrintem a fotíme a diskutujeme a smějeme se. V tom slyšíme zpoza nejbližšího rohu, jak se rozezněla hra na flétnu. Je to zcela úchvatné. Někdo si tu, v tom nádherném a inspirativním prostředí, jen tak muzicíruje. Spěcháme vstříc té hudbě až si takřka naráz oba uvědomujeme, že se zase bude žebrat. Prcháme pryč od toho vynucovaného bakšiše. Škoda, kdybychom necítili tu vtíravou účelovost, jistě bychom rádi přihodili nějaký peníz za tak hezkou produkci. Vylézáme tedy na Sloní terasy, což je val zdobený reliéfy slonů, jež nejsou tak vyvedené jako reliéfy tanečnic na předchozích terasách. Odpočíváme, dopřáváme si trochu pití, odpoledne se trochu pozdní a tak vyjíždíme k Preah Khan, chrámu Višnuově s mnoha lingamy a symbolickými pochvami. Vše symbolické je opět rozvráceno konkrétní silou pralesa. U vstupu jsme napadeni prodejechtivými Kambodžankami, které spustily takový ryk, že doslova prcháme dovnitř. Na příjezdové cestě konečně zpomalujeme a v klidu pokračujeme dál, když tu v jednom koutku, takřka mezi stromy, vidíme malinkou stařenku, která zřejmě unikla pozornosti hlídačů a tiše prodávala oloupané, rozkrájené ananasy. S radostí se zastavujeme, abychom si zanakupovali osvěživého ovoce u osvěživě usměvavé babičky, která tam jen tak, neagresivně stála a nabízela šťavnaté pochutnání. Prohlédli jsme pak rozvrácený chrám, trochu si zarozjímali, zasmáli se hemživému fotografování Japonců a vrátili se opět k našim vozičům. Byli jsme už napokraji posledních prohlížecích sil a těšili se na poslední atrakci, která měla být, podle našich pionýristů – skůtristů jakousi třešničkou na dortu dnešního prohlížení. Jeli jsme na uměle vytvořenou horu s minichrámem, takřka povinně, pohlížet na západ slunce. Projeli jsme několik obrovských bran střežících stará města Angkor Watu a už jsme pod horou a společně s dalšími stoupajícími turisty šplháme do strmého vrchu, na další horu Méru tyčící se nad Kambodžou. Na vrcholu už je spousta lidí a po nás ještě přicházejí další a další. Dochází k obvyklému ruchu – jedni se předvádějí, druzí se tváří co nejlhostejněji, všichni jsou však nastavení tváří k západu a ze všech sálá očekávání. Je to tak intezivní, tak psychóze podobné, že to nemůžeme vydržet a prcháme pryč jako o překot. Doprovází nás jakési přerušované troubení, které nabírá na hlasitosti až za chvilku hraničí s troubením stovek náklaďáků všude okolo nás. Sotva jsme usedli na motorky a ujeli několik metrů, obloha se tmavě modře potemnila a vybuchla do oranžových gejzírů. Hlavy jsme si mohli za tou nádherou ukroutit, div jsme nespadli z motorek a já jsem se pokoušel za jízdy vyměnit prázdné baterky ve foťáku za ty míň prázdné. A pořád to troubení. Pak před námi ještě na chvilku vyrostl Angkor Wat, krásně nasvětlený tím oranžovým výbuchem, majestátně odolávající drtivému náporu okolního pralesa. Bylo mi líto, že nemáme ještě týden času, abychom se mohli jen tak potulovat, nadechovat a vnímat ducha starobylých staveb a pučící džungle. Ach jo, nashledanou Angkor Wate.

Později se dozvídáme, že se s námi tím hlukem loučily také cikády. Ve městě si dáváme k večeři meloun a začínáme konečně chápat slovo smlouvat. J to jde jedna radost. Smlouvá napůl česky a naprosto nekompromisně udá takovou cenu, že prodavače vyvede zcela z konceptu a ceny padají na minimum.

5.den

J. opět probděla takřka celou noc, leč po mentálním zjištění stavu organismu se rozhodla, že plánovaný výlet na kolech přece jen uskutečníme. U vstřícného majitele Star Rise Guesthouse si tedy půjčujeme kola 1,5$/kus a já usedám na kolo s velmi tvrdým sedlem a J. na vehikl, jenž odmítá brzdit. Vydáváme se k jezeru Tonle Sap a nekonečně dlouho projíždíme převážně smradlavým městem. Lidé, které míjíme jsou usměvaví a méně vlezlí, než ti v centru turistického ruchu. Na okraji města vidíme dobytek mezi domy, na kalném kanálu protékajícím okolo nás a doprovázejícím nás celou cestou jsou polorozpadlé loďky, s troubením nás občas předjíždí auto. Avšak město končí a před námi se otevírá rovná, široká krajina. Podél cesty jsou malé chatrče jejichž jediným vybavením je ohniště, okolo nějž kmitá pilná, starostlivá žena, podlaha, na které se válí a spí její mužské nemehlo a sloupy, které to celé drží a mezi nimiž si hrají a na nás mávají spokojené a rozesmáté děti. Cesta se velmi zhoršuje, takže musíme kličkovat mezi výmoly a jede-li něco proti nám, musíme sesednout a počkat, až se nám cesta uvolní. Ve vesnici, do které přijíždíme, nás zastavuje policajt a chce zaplatit za vstupenku na jezero. Vysvětlujeme, že loďku nechceme, že se jenom budeme dívat ze břehu a on nás tedy pouští dál a my drncáme ještě dva kilometry k vesnici na břehu jezera. Představuji si, že to takhle nějak podobně vypadá v afrických domorodých vesnicích – chudoba a zápach. Hladina jezera je kdesi pod záplavou loděk, lodí a bince. Fotíme školu, která je nejhonosnější budovou ve vsi, dáváme si pití, ke kterému si sedáme, abychom si trochu odpočinuli a J. dává svou limonádu dopít malému kloučkovi, jenž ji ní vyžebral tichým, naléhavým škemráním. Víc se nezdržujeme a jedeme pryč do předchozí vesnice, podívat se na chrám na jediném kopci široko daleko. Sesedáme tedy opět z kol, která nám ochotně hlídá policajt, se kterým jsme předtím mluvili a začínáme stoupat k chrámu. Tam nás však zastavuje hlídač a chce vstupenku na Angkor. Ta nám ovšem už neplatí a dávat dalších 20$ kvůli jednomu chrámu se nám samozřejmě nechce – bude tam tak jako tak Buddha a tomu se pokloníme zadarmo v Siem Reap. Odjíždíme do města, aniž by nás zdejší Buddha zahlédl. Na předměstí narážíme na staříka s vozíkem stojícím u jakési stavby, který prodává a připravuje jídlo. Zastavujeme, neboť nám za ten celý den na cestě pořádně vyhládlo. Protože usměvavý dědula neumí ani slovo anglicky, ukazuji na zeleninu a ostatní ingredience zamítám důraznými posunky. Jenže stařík je z nás celý nadšený a sype do svého hmoždíře úplně všechno, co jeho kárka nabízí a to včetně červů. Směje se a dává pozor, jestli nám chutná. Je moc milý a nám by bylo trapné jej zarmoutit tím, že nad takovou, s veškerým umem, připravenou dobrotou ohrnujeme nos. Pyšně se rozhlíží, zda se dělníci dívají, jak nám šmakuje a je vidět hrdost na jeho tváři. Rázem se jeho vozíček stává větším, hmoždíř trochu přepucoval zástěrou, aby byl novějším a jídlo v něm uhmožděné hodnotnějším. Navíc nám ještě před jídlem umyl pro jistotu talíře. Ovšem voda ve škopku byla zřejmě z řeky a před námi ji používal jistě celý den – byla totiž kalná, příšerně kalná. Inu, jedli jsme zeleninu s červy. A nebylo to dobré, Buddha sám ví, že to nebylo ani trochu dobré na chuť. Jenže bylo to dobré pro pocit. A tak jsme jedli, aby dělníci viděli, aby se vozík stal větším a hmoždíř novějším. Všechno jsme to snědli. A děda byl hrdý. A nám se už zase na těch kolech jede dobře a město už nám tolik nesmrdí, protože jsme jedli u dědy.Ve městě pak vracíme bicykly, které nám tak krásně posloužily, ačkoliv jsem měl z mého sedla do krve rozedřenou prdel. Domlouváme zítřejší cestu do Phnomh Penhu. Jde to bez sebemenšího problému, což nás Čechy navyklé na desítky různých překážek a podmínek uvádí v úžas. Inu Kambodža je přeci jen rozvojová země. Když se majitel našeho Paradise guesthouse dozvídá, že jsme si lístky do hlavního města koupili u někoho jiného, je vzteky celý bez sebe, doslova nás nutí, abychom mu prozradili u koho jsme to spáchali a ztrácí poslední zbytky slušnosti. Vyrovnáváme účet a oznamujeme mu, že nazítří už v půl šesté opouštíme jeho ctěný hotýlek, abychom stihli loď. J. zjišťuje,že se jí ztratily boty, které vzápětí objevuje na nohou jedné z domácích. Ta je naštěstí tak soudná, že je bez problémů vrací. Na pokoji pak všechno balíme, dopisujeme deník a necítíme se v tom napjatém ovzduší ani trochu dobře. Ještěže zítra odplouváme, utěšujeme se před spaním.

6.den

Jsou tři hodiny ráno a J. mě prosí o prášky na žaludek. Dávám jí je, ale ona je neudrží a zvrací a zvrací. Sedím na posteli a chtě nechtě slyším jak jí je vedle na záchodě špatně a je mi jí líto, jak se přemáhá, aby to vypadalo, že jí zas až tak špatně není, leč ty zvuky jí usvědčují. Dostává teplotu a začíná být jasné, že není schopna další cesty. Domlouváme se , že ve smluvený čas se sejdu s majitelem Star Rise guethouse, cestu zruším, zaplatím ji na pozítřek znovu a pokusím se domluvit ubytování u něho, protože v atmosféře, která zde panuje nechceme být ani o chvilku déle, než je nutné. V půl šesté tedy vycházím z pokoje a zjišťuji, že nás v domě zamkli. Pak marně hledám boty. Vyrážím dveře a bos vycházím na dvůr k bráně. Ten proklatec ji však také zamknul. Čas do odjezdu už se povážlivě blíží – přelézám bránu a běžím na smluvené místo, kde už samozřejmě čeká Wanak- majitel Star Rise guesthouse. Osvětluji mu Janin zdravotní stav a nemožnost cestovat dnes. Po chvíli telefonování mi říká , že je vše zařízeno, lístky jsou přeobjednány na zítřek, platit budeme jen jednou a ubytovat u něho se můžeme v kteroukoliv dobu, že nás rád uvidí. Malý Wanak je velkým člověkem a cestou zpět mám z něho velikou radost. Je to moc dobře, že jsou takoví lidé. Přelézám znovu bránu a pak čekáme až se J. vylepší natolik, že bude schopna přesunu jinam. V osm opouštíme Paradise se širokým úsměvem na rtech a zanecháváme majitele v údivu, že nejsme vyvedení z míry z toho, že jsme nemohli odjet. Ještě jim děkujeme za nádherné přijetí, čímž je konsternujeme natolik, že po chvilce nechápavého čučení a rozpačitých pohledech jeden na druhého, nám také nakonec děkují a mírně se vděčně uklánějí. Na hloupoučkou nechtěně prozrazující otázku, jak to, že jsme ještě tady, odpovídám, že jsme si to rozmysleli a pojedeme až zítra, nazývám je přáteli a rozesmátí jim kyneme narozloučenou. Hned za branou se J. přestává smát, aby se nepozvracela, ovšem náladu si tím tyjátrem náramně poopravila. Ubytováváme se u Wanaka a jsme překvapeni pokojem, který nám byl nabídnut – útulno, čisto, koupelna přepychová, krásný výhled a jako bonbónek jsme dostali veliký balkón. Dal jsem dobít všechny baterie, neboť v Paradise nebyla jediná zásuvka, objednal jsem Janě čaj, obkládal jsem ji studenými obklady a společně s ní relaxoval v příjemném prostředí. Ve městě jsem pak jen nakoupil něco léčiv a ihned je aplikoval do J.. Den jsme vskutku prolenošili a odměnou nám pak byl pohled z balkónu na západ slunce, kdy na stolku voněl čaj, my jsme byli odpočatí, umytí a natěšení na další den zajímavostí a zážitků.

7.den

Spíme spokojeně a ráno v půl šesté, čekáme na zápraží Guesthosu, kde už je živo – nejsme sami, kdo odjíždí. Loučíme se s milým Wanakem, jeho kamarád se nás ptá na jména, že zavolá do Phnomh Penhu a zařídí nám další ubytování, a nasedáme do minibusu, který nás veze stejnou cestou, jakou jsme absolvovali už na kolech, k jezeru Tonle Sap. U jezera nás naložili do malé motorové bárky, kde jsem si popovídal s jednou milou Němkou, zatímco J. fotila chudobu na vodních domcích a lodních příbytcích. Voda okolo nás byla žlutě zakalená, lidé si v ní čistili zuby, zatímco vedle do ní kdosi močil, aby vzápětí nabral do hrnce vodu na vaření. Tak jsme dopluli až na otevřenou vodu a přestoupili na větší loď doutníkového tvaru, kde jsme se uvelebili u přídě na střeše. Spolucestujících už bylo docela dost – čekali jsme už jen kdy vyplujeme. Lodičky však navážely další a další cestovatele a my se nestačili divit, jak se tam všichni namačkáme. Na oblé střeše se nesedělo zrovna nejpohodlněji, pod rozedřený zadek jsem si dal pro jistotu ručník, zapřel se nohama o nizoučké, asi deseticentimetrové zábradlíčko, abych nesklouzl do vody a pak už jen čekal, společně s asi tak šedesáti cestujícími, až odplujeme. Konečně se rozeznívá motor, loď nabírá na rychlosti, motor nabírá na řevu a my postupně nabíráme na hluchotě, zatímco lidé sedící za námi nabírají hektolitry vody, jak odlétají od lodi a vítr je vrací nazpět. Všichni houfně prchají do podpalubí, kde snad trochu oschnou. Jezero je kalné a veliké, převeliké. Na střeše nás zbývá jen několik – vpravo od nás jacísi mírně ušmudlaní Italové, vlevo mladí Američani pevně svírající Lonely planet. Je vidět, že je jejich skutečnou cestovatelskou biblí, neboť si podle jeho návodu natírají úplně všechna šatem nezakrytá místa antiopalovacím krémem a vůbec si nevšímají toho, že je zataženo. V dalším odstavci jim průvodce radí nastrkat si špunty do uší, čehož bez reptání uposlechnou a aplikují si je tak, že jim nejsou nic platné, protože jim skoro celé vyčnívají z boltců jako oranžové semafory. Mladík ještě občas domazává slečnu za ušima, kde namazání úplně zanedbala, a pak se namazaní navzájem fotí v těch nejroztodivnějších polohách. Po chvíli si i Italové vytahují své exmpláře Lonely planet a pouštějí se do stejných rituálů jako Američani s tím rozdílem, že se u toho víc vrtí.

A jezero je stále veliké, převeliké. Hodiny se vlečou, údy dřevění, zadky bolí. Kvůli tomu obrovskému rachotu si nemůžeme ani povídat, což by nás jistě na několik hodin zabavilo. Občas fotíme domky na břehu a zdá se že s blížící se metropolí roste trochu i životní standart chudých vesničanů. Střechy z trávy jsou nahrazeny vlnitým plechem, některé muže vidíme dokonce pracovat. Děti samozřejmě mávají a my jim odpovídáme. A jezero se úží a už není převeliké, ale vtéká do řeky, kterou pokračujeme dál. Za obzorem konečně vyrůstají střechy města a všichni jsme rádi, že cesta už nebude dlouho trvat. Ale nebyl to Phnomh Penh a tak martyrium našich zadků pokračuje vodou nevodou dál. Objevují se však znaky velkoměstských předměstí a za půl hodiny už vjíždíme do města a pomalu přistáváme. Již z lodi vidím mladíka, kterak mává cedulí s našimi jmény a tak odmítáme hordy ostatních číhajících taxikářů a probojováváme se k němu. Nakládá nás do dodávky, dává nám malou mapku města a už nás veze do guesthousu. K našemu překvapení je to Happy Guesthouse, o kterém jsme četli na internetu. V hlavní místnosti s recepcí seděli dredaři, tvářili se nesmírně zkušeně, na odiv stavěli zapálené jointy a jako obvykle mlčeli, neboť byli zhulení. Ubytováváme se v příšerné špeluňce s turecký záchodem a oknem pouze do chodby za 3$. Okamžitě jsme provedli základní hygienická opatření na našich tělech a vyšli do města hledat dojmy z památek i města samotného. Po několika krocích narážíme na cestovní kancelář a objednáváme na zítřek cestu autobusem do Sihanoukville. Jako obvykle to jde naprosto hladce, bez sebemenších zádrhelů či vyptávání – ráno nám to odjíždí. Takže do města. Chvíli bloudíme za vydatné pomoci 3D mapy, kterou jsme dostali v přístavu, snažíme se vyptávat a alespoň základně zorientovat. Nacházíme se v poměrně čisté části města, které nás svým vzhledem upomíná na doby reálného socialismu. Šedo, zaprášeno, neudržováno. Tu a tam jsou kasárna s u vchodu hlídajícími vojáky. Celkově nehezký pohled i pocit. Hledáme královský palác a cestou narážíme na Wat Pro, který samozřejmě nemíjíme bez návštěvy a s trochou obav, zda nás pustí dovnitř nevhodně oblečené, bez problémů vstupujeme. Chrám je svou mírnou neudržovaností mírně tajemný, namísto elektřiny je osvětlen svíčkami, což nám evokuje velmi autentický pocit. Jen ti lidé, ti na zem pohození a komunismem zanešení Kambodžani, kteří s námi byli v chrámu. Málo je v nich víry a málo je v nich úcty a Buddhův úsměv se neotiskl do jejich tváří a tak jsou k jeho soše klidně otočení zády a hlídači uvnitř mastí karty. Ech, jdeme dál poloprázdnými ulicemi a bulváry vystavěnými po francouzském vzoru.

Ke královskému paláci se blížíme ulicemi, které jsou už podstatně špinavější a krátíme si cestu tržištěm, kde na špíně, v blátě a lidských výkalech, prodávají ti zanešení chudáci jídlo, které v tom hnusu jen tak leží. Konečně na mě přichází kulturní deprese a celý tenhle špinavý svět na mě těžce doléhá a všechno je mi protivné a nechci už být v Phnomh Penhu. Chvíli se však soustředím na hovor s J., překonávám tu nejhorší náladu a po deseti minutách je už zase vše v pořádku. Do Královského paláce jsme vstoupili hodinu před zavírací dobou(3$ plus 2$ za foťák, kterým jsme stejně nesměli fotit), ale doufáme, že snad něco uvidíme. Nemáme bohužel mapku a těžko se tedy orientujeme. Začíná pršet a tak jsme vběhli do nejhonosnější budovy, doufajíc že právě tam je ukrytý druhý smaragdový Buddha – bratr toho thajského. Leč omyl byl pravdou a my jsme byli v trůnním sále, plném důstojnosti, zlatou nádherou skvostně vyzdobeném a vzorně a v nejvyšší úctě udržováném. O to skromněji, co se úcty týče, působí skutečný chrám smaragdového Buddhy. Jde vpodstatě o špatně udržované muzeum uprostřed kterého trůní smaragdový Buddha. Lidé okolo nás se klidně baví, nevšímaje si příliš úsměvu, který je tu právě pro ně. Podél stěn jsou vitríny s chybějícími pečetěmi a zámky, plné starobylých exponátů jistě nesmírné ceny. Těžké je srovnání s chrámem v Bangkoku. Je nám z toho smutno. Nedobrý je svět, kde všechno má patřit všem – lidé ztrácejí k věcem vztah a vše pomalu zaniká.

Venku už neprší, ale lije jako z konve – pravý tropický liják. Stíháme ještě přeběhnout k muzeu současné královské rodiny, jež je opět v perfektním stavu a lidé tu před obrázkem prince, tou světskou slávou, padají na kolena a upřímně ho vzývají. Je půl šesté, zavírají a my opouštíme toto místo s převrácenými hodnotami za velmi vydatného deště. Za zdí paláce je už hotové Buddhovo dopuštění – v ulicích je nad kolena a místy až po pás vody. Jenže kdyby jen vody. Zároveň s ní se totiž vzedmula i ta – nebojím se to napsat – sračka, jíž už není možné se jakkoli vyhnout. A tím hnusem odporným se brodíme nazpět do Happy Guesthose a doufáme, že nemáme žádná drobná poranění na nohou, kudy by do nás vnikla nákaza, a že Happy Guesthouse je dost vysoko nad hladinou jezera uprostřed města, a batohy nám nebrázdí hladinu pokoje. Zbývá nám už jen přejít poslední širokou ulici, abychom se přesvědčili o stavu věcí, ale na ní je tak hustý provoz, že se nám nedaří ji zdolat. Zastavujeme tedy taxiskútr a ten nás veze za 2000 Rielů až před Guesthouse. Ten je naštěstí v suchu, i když trochu kape ze stropu. Sprchujeme se na turecké toaletě, která nesvádí k lázni ani stolici, převlékáme se do suchého a jdeme do nedaleké indické restaurace zřízené v garáži na naši oblíbenou rajskou polévku za 2,60$.

8.den

Včerejší rajská polévka nám dala tolik síly, že jsme překonali klaustrofobní noc v cele Happy Guesthousu za 3$ bez újmy na duších a ráno v 6:50 jsme se mohli nahlásit u nedaleké cestovní kanceláře k odjezdu k moři. Po chvilce čekání nás veze malý autobus do centra Phnomh Penhu na autobusové nádraží tvořené rohem dvou frekventovaných ulic. Stálo zde už několik autobusů se zmatečným označením jejich cílů a nezbylo, než začít pátrat po tom našem. Začínám výzvědy u toho nejvíc vpředu – posílá mě k autobusu úplně vzadu. Nevím kolik zbývá času a kvapím tedy k němu, ale šofér mě nevrle odkazuje k prostřednímu, abych se zeptal tam. Ptám se a jsem znovu odkázán dozadu. Zbytek cestujících ke mně upírá zraky a naděje, že něco zjistím a s tíhou nenadálé zodpovědnosti na bedrech se vracím k cholerickému řidiči zadního autobusu, který se připravuje na cestu kamsi. Vzáším nový dotaz zda jede do Sihanoukville a jsem znovu zpražen, že kdyby jel do Sihanoukville, měl by jistě vyvěšenou ceduli na níž by to bylo napsáno. Ocitám se tedy mezi ostatními turisty jejichž důvěru jsem tímto ztratil v čekárně, již tvořil obchod s bycikly na ulici. Prostřední autobus mezitím odjíždí do Saigonu, což zvěstovala jeho cedule. Poslední autobus s cholerikem zaujímá jeho pozici, šofér vytahuje tabulku s nápisem Sihanoukville a od této chvíle je tu jen pro nás, ochotně odpovídá, že jezdí jenom tam a je nám maximálně k dispozici, zkrátka se tou cedulkou stal oficiálním a oprávněným. Zavzpomínal jsem na staré dobré ČSAD jehož řidiči zřejmě jezdili trénovat logiku do Kambodži. V půl osmé jsme tedy vyrazili a cesta probíhala velmi hladce, za okny se míhal idylický kambodžský venkov s rýžovými políčky, pracujícími vesničany s voly, míjeli jsme vesnice se vstupními branami a obrazy vůdců, tu a tam barevně zaplála střecha nějakho chrámu. Ač na cestě, cítili jsme se velmi pohodlně a relaxovaně. Do Sihanoukville jsme dorazili před dvanáctou hodinou a bylo jasné, že času není vskutku nazbyt. Byli jsme vyloženi před jakýmsi guesthousem jehož majitelka neodbytně tvrdila, že loď do Koh Kongu stejně dnes nejede kvůli velkým vlnám. Určitě však chtěla, abychom u ní přenocovali a něco tedy utratili. Pche, ty jedna vychytralá obchodnice, na to ti nenaletíme. A už vsedáme na skůtry a popoháníme skůtrysty k trysku do přístavu. Vyjé, leťme jen moři a lodi blíž, vlají nám vlasy kambodžským větrem a rozesmáté kambodžské mušky nám vlétají do rozesmátých českých obličejů, potažmo úst. Vjíždíme do přístavu, loď je přistavena, pohupuje se u mola a… A zeje prázdnotou, protože moře vzedmulo své vlny a posádka tráví volné chvíle v přístavních krčmách za zpěvu obhroublých námořnických písní. Tváříme se smutně a jeden dobrý skůtrmen oslovuje kohosi a onen kdosi je řidič dodávky, která cestu do Koh Kongu absolvuje po souši a čeká na turisty, aby si na svou cestu pouští a pralesem vydělala. My jsme těmi správnými turisty, kteří ještě dnes chtějí být v Koh Kongu a dokonce v Thajsku, a kteří rádi zaplatí tutéž sumu, jakou by zaplatili za cestu lodí, protože těm turistům je šumafuk, jak se tam dostanou a těm ochotným lidem rádi dají vydělat.

K našemu překvapení se znovu setkáváme s dvojicí, kterou známe už od vstupu do Kambodži a z prvního kambodžského autobusu. Nasedli jsme všichni do dodávky, zaplatili 12$ a čekali na start. Dodávkista ještě cosi vyřizoval se svou maminkou a s okolostojícími okouněči a zřetelně nespěchal, protože jistě dobře věděl, jak dlouho cesta potrvá a že to jistě stihne do páté hodiny odpolední, kdy se zavírá hranice. Pak se odhodlal, dokouřil, nasedl a konečně jsme vyjeli. Po pětistech meterech přišla první zastávka. Čekali jsme další půlhodinu u jakési železářské dílny. Byli jsme však klidní a trpěliví. Další zastávka přišla po dalších dvaceti kilometrech a bez zbytečného vysvětlování a uklidňování jsme čekali další hodinu na jakémsi tržišti obklopeni žebrajícími otravy, z nichž jeden měl opravdu neskutečnou výdrž a čtvrt hodiny mi civěl z metru do obličeje, přičemž mi občas bezhlesně strčil pod nos cosi dozajista zkaženého z čeho bych měl dozajista průjem, ne-li něco horšího. Za svatou trpělivost jsme byli odměněni tím, že jsme se vydali na cestu zpět. Padala na nás deprese v kombinaci s panikou. Po dvou zpátečnických kilometrech jsme získali dalšího evropského cestujícího a nabrali ten správný směr. Šofér nám pro radost pustil jakýsi kambodžský zábavný pořad s hlasitými hudebními vstupy, což nás po půl hodině sluchového utrpení – rádio doslova ječelo – zdeptalo až na samou hranu příčetnosti (v jeden nestřežený okamžik, kdy řidič i s maminkou opustili automobilovou show, jsem rádio úspěšně ztlumil na polovic).

Vlastně jsme se vraceli cestou, kterou jsme přijeli z Phnomh Penhu. Pak jsme však odbočili na cestu pozdních romantiků – prašnou, hrbo- hrrbolatou a velmi krásnou. Jeli jsme přenádhernou, zelenou rovinou malinkatých políček s malinkatými vesničkami a spoustou říček až k horám na obzoru, kde cesta kličkovala serpentinami k vrcholům a pak se jimi spouštěla zpět do údolí, kde byly velké řeky, které se daly překonat jen za pomoci vorů. Čtyřikrát jsme se takto plavili údolími, kde padaly ze svahů džungle malé vodopády, v pobřežních vesničkách páchly ryby a venkovani se romanticky radovali, že budou mít kšeft. Prales okolo nás byl tak hustý, že bylo vidět je půl metru do jeho hloubi a tahle divoká, odtažitá stěna se táhla desítky kilometrů a byla obklopena mraky z páry, jak džungle nadechovala a vydechovala svůj život, aby se, až přijde její čas, mohla zakousnout do silnice a vzít si zpět to, co jí člověk silou nesmírnou vyrval.

Cestou necestou tedy dorážíme do zálivního města Koh Kong o pár hodin později, než by se nám bylo bývalo hodilo a společně s padající tmou na nás dopadla i únava z cesty, a tak jsme vzali zavděk i prvním nabítnutým Guesthousem s trochu zvláštním mladým majitelem, kterému jsme, po usmlouvání ceny na 130ß, vyjádřili přání, že bychom nazítří rádi spatřili břehy ostrova Ko Chang v Thajsku. Ve městě jsme pak ještě trochu pojedli rybí polévky a rýže se zeleninou za 60ß, já jsem nakoupil u Číňana čaj (na výběr měl jen jeden druh – asi Junnan – a domluva s ním vskutku nebyla lehká – reagoval až na slovo tei) a pozorovali jsme jakýsi domácí rituál se spoustou mnichů a hudby. Po důkladném ohygienizování na záchodě tureckého paši s ornamenty špíny na zdech jsme upadli do posledního kambodžského spánku.

9.den

Ráno nás majitel guesthousu osobně odváží na hranici, na kterou jít pěšky by bylo přinejmenším blouznivé a provází nás celým úřednickým procesem, aby nás po odbavení předal do péče minibusu, jenž nás za dalších 100ß odváží do nedalekého městečka a odtud jinou dodávkou odjíždíme do města Trat. V 10 hodin jsme tam a aniž bychom se stačili nějak posilnit, narychlo nasedáme na pick-up se starým řidičem (80ß) a spěcháme do přístavu, protože loď na ostrov Ko Chang odjíždí už v 11 hodin a nikoli ve dvanáct, jak uvádí průvodce (původně jsme chtěli jít oněch 17 km pěšky i s plnou polní, což se nám naštěstí rozleželo). V cestovce na pobřeží kupujeme lístky na loď, na niž jsme spolu s dalšími cestovateli dopraveni minibusem a za mírného ustávajícího deště vyrážíme na moře. Ostrov se nám rýsuje v dáli v probleskujícím sluníčku, moře s námi pořádně houpe a my hloubáme, kam se podějeme po vylodění. Nakonec se rozhodujeme, že rozhodnutí necháme na ostatních a přidružíme se k nim. Přistáli jsme a za drobných zmatků nasedáme do přistavených pick-upů a cíl necháváme na Buddhovi. Díky své neprůbojnosti sedím na nárazníku a je mi špatně z výfukových plynů i ze zatáčkaté a velmi profilované cesty. Zastavujeme na Bílé pláži a bez dlouhého rozvažování a vyhledávání bereme bungalov za 380ß přímo u moře. Jedna velká postel, koupelnička s normálním záchodem, malá veranda, kokosy hned vedle – cítíme se báječně a běžíme hned do moře, které je vzedmuté a my výskáme jako děti. Skáčeme do vln a ony se přelévají přes nás, okolo nás, pod i nad námi. A vody Tichého oceánu hučí nejspodnějším tónem i syčí tím nevyšším, huhlají i vřeští, to vše v neskutečně relaxujícím rytmu a nás to oba naplňuje radostí ze živlu jako takového, z prazákladu přírody. Ležíme na písku namletém z ulit milionů živočichů a posloucháme koloběh vody, ten mohutný zvuk, který se dá přirovnat jen k tichu, jež slyší dítě obklopené plodovou vodou v lůně matky. A pak se zas do oceánu noříme a ten nás vynáší i sráží a my se řehtáme a smrkáme a pliveme slanost, která je dobrá a pak unaveni tou hrou s titánem zase ležíme a necháme se laskat a sušit dalším živlem – ohněm ze sluníčka. Někde hluboko uvnitř se poddáváme euforii, ze které budeme čerpat ještě dlouho potom až skončí naše cesta.

Procházíme se po liduprázdné pláži a pak nakupujeme drobné dárečky pro naše na svět pohozené bližní a pomalu se začínáme poohlížet po něčem k snědku, jelikož J. trápí vlčí hlad. Nalézáme restauraci, kde se dá sedět hezky na zemi u nízkého stolečku a objednáváme si thajská jídla za 60 až 70ß, k tomu pití za 30 a jako cuvert dostáváme pořádnou dávku hluku z televize – kina, ke které se tu hosté modlí. Řev a stupidita v počínání TV bohů nás vykázala najít si klidnější místo v restauraci vystavěné na stromech, v níž j

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .