Cesta do mé duše

Jestli čekáte klasický cestopis s výčtem pamětihodností a zajímavých míst, tak ani nečtěte dál. Musím se přiznat, že jsem musela sbírat nějakou dobu odvahu, než jsem se rozhodla, že napíšu tento příběh. Možná by se dal nazvat cestopisem mého vývoje či nahlédnutím do duše…a tak prosím ty, kteří ještě neodešli od monitorů, o shovívavost…No a protože to vlastně není cestopis a netušila jsem, že vůbec budu psát, fotky jsou většinou jen z mobilu, tak to prosím vezměte v potaz…

Začnu trošku od lesa. Možná mnozí z vás tak jako já došli v životě do míst, kdy se začali mezi nesmyslným shonem a plněním úkolů dobře vyškoleného (to ve školce a ve škole, tam už to úspěšně začíná) otroka ptát: K čemu to vlastně? Proč tady jsem? Co mám dělat s mým životem? Co s chybami? Atd, atp…Tak započala pouť většiny tzv. hledačů. I moje. Přes mnohé zastávky a křižovatky, mnohá procitnutí a pochopení, vyzkoušením různých „zaručených“ cest i duchovních mistrů to jaksi pořád nebylo ono. Tady bych měla předeslat, že jsem člověk, pro kterého překážky byly vždy spíš výzvou, jak je překonat. Často, když jsem se na něco upnula a vytvořila nějaké přání, ničím a nikým jsem se nedala odradit, až jsem svého cíle dosáhla. Někdy později, jindy překvapivě brzy.

A tak vznikla touha jet zase jednou k moři. Chorvatsko mě po mnoha opakovaných pobytech nějak přestalo lákat a napadla mě myšlenka Řecka. Hned za ní se dostavila další: „Ale vždyť to je drahé! Kdepak bys na to vzala! ?“ V rodině jsme se pro to léto rozhodli, že můj muž moře nemusí a rád se bude v horách věnovat nejmladšímu synovi, prostřední syn mě naopak velmi podporoval, moc se těšil a už od jara mi dodával odvahu: „Mami, musíš tomu prostě věřit! Pojedeme, možná i poletíme. Uvidíš!“

Když už jsem měla dost všelikých hledání internetových nabídek zájezdů a všechny se mi zdály nad moji peněženku, sedla jsem si na zahradu, že si prostě od toho odpočinu. Vytáhla jsem knihu pana Sinelnikova, na kterou jsem se dlouho chystala. Uvelebila jsem se v lehátku. Tak, teď na chvíli zapomenu na dovolenou a dám si pauzu. Otevřela jsem knihu. Jaký byl můj úžas, když na mě z první dvojstrany zírala pěkně vymalovaná mapka Řecka!…Protože mě do té doby život už naučil, že náhody neexistují, pochopila jsem to jako jasné znamení. Když ani za další tři dny hledání nepřinášelo očekávaný výsledek a blížil se jediný možný termín, kdy bychom mohli odjet, mé pátrání mě unavilo a já docela vztekle vypnula počítač. „A dost. Bože, prosím, jestli jsi, já ti to celé předávám. Jestli mám odjet se synem někam do Řecka nebo jinam k moři, dej mi jasný pokyn, tak, ať mu rozumím…“Vypravili jsme se na oběd ke kamarádce do Ostravy, ke které jsme na ten den byli pozvaní. Po chvilce příjemného klábosení a dobrého jídla mě sama vyzvala, ať se jdu podívat na její počítač na moji poštu. Dodnes nevím, na co jsem tam klikla. Najednou na mě kouká nabídka posledního studia pro dva do Řecka, last moment na 11 dní za naprosto neuvěřitelnou cenu! Letadlem! Tak jsem vyplnila poptávku a vypravili jsme se do města. Zatímco se můj manžel bravurně proplétal ucpanými ulicemi k centru, mně zazvonil mobil a tam mi vlídný hlas oznámil, že skutečně toto jsou poslední dvě místa a odlet je pozítří. Na jižní Krétu. Po pár posuncích se synem i mužem jsem přikývla, hned ve městě vybrala kontokorenty, zaplatila na pobočce zájezd a šťastná i s trochou provinění …ach jo, co jsem to provedla, teď budeme muset vracet tolik peněz….se vracela domů. Když jsme pak na internetu sledovali, kam že to vlastně letíme a jaké úžasné jsou tam hory a příroda, začala jsem se pomalu těšit. A balit.

Noční vlak do Prahy, letiště, odbavení, turbulence a…Chania. Naším cílem bylo letovisko Plakias a studio Ariadni. Tento první pobyt jsme jenom prolenošili na východním cípu pláže , proseděli v taverničkách na tousty, sendviče, saláty , frapé a fresh – výborný pomerančový džus. Lodí jsme podnikli výlet na Prevelli- proslulou pláž s palmovým hájem – a krátkou procházku podél proudu celkem studené řeky, která se tam vlévá do moře . Pěšky jsme prozkoumali staré zbytky mlýnů v kaňonu a pláž Soudu, která se nachází na západ od Plakias. Naučili jsme se řídit doporučeným cestovatelským desaterem, které vysvětluje následující: Přijmout místní zvyky a odlišnosti, i věci, které nejsou nejpříjemnější. Nakonec kdybychom vše dostali takové,na jaké jsme zvyklí a naučení z domova, nemuseli bychom za poznáním nikam jezdit. A tak nám nic nevadilo. Ani vichr, jak jsme posléze zjistili – meltemi, který nás provázel dvě třetiny pobytu, ani neuklízení ve studiu, ani odhazování toaletního papíru do koše. Prostě jsme se jenom radovali. Odpočatí, opálení a prosolení Libyjským mořem jsme se vrátili domů. Ale to byl teprve začátek. Oba jsme věděli, že příští léto je to jasné, jedeme zase – a kam? No přece na Krétu a pokud možno do Plakias.

Povedlo se. Tentokrát to byl hotel a studio Paligremnos , abychom to na naši pláž měli ještě blíž . A na 15 dní, abychom si to jaksepatří užili. Tak se také stalo. Touha poznávat už vítězila nad koupáním a sluněním na pláži, takže jsme na pár dní vypůjčili auto a jali se zkoumat okolí. Přes vesničku Selii, malebně pohozenou v horách nad Plakias, jsme úzkými cestami kličkovali na západ přes Rodakino, Frangokastello až do Chora Sfakion . Jen tak pro radost jsme si vyjeli křivolakými serpentinami až k soutěsce Aradena, seshora obdivovali pláž Glika nera , kam se vlévá sladká voda . Taxíkem jsme se nechali vyvézt nahoru ke vstupu do kaňonu Imbrios . Přiznám se, že jsem cestou občas raději zavírala oči, abych „přehlédla“ auta a jejich vraky , které se teď už bez života válely ve svahu, který rozstříhávala silnička jako nůžky. Imbrios jsme si v celé kráse slezli osm kilometrů dolů a nelitovali . Prevelli jsme tentokrát vyřešili šalamounsky. Zjistili jsme totiž, že zatímco lodí stojí cesta tam a zpět 15 euro na jednoho, dá se tam dojet luxusním místním autobusem za 1,10 eura. Pravda, potom je třeba sejít – a zase vyjít asi 450 schodů. Když mezitím prolézáte, brodíte a občas plavete proti proudu řeky, tam kde to už nejde, lezete po skalách a už jste sami široko daleko jediní takoví blázni, není divu, že druhý den při scházení ze schodů v hotelu jaksi necítíte lýtka…Také jsme pěšky prošli tunely ve skále u východního konce zálivu , podívali se na Damnoni a Kalypso village , ve skále vytesané letovisko s bazénem a vším, co patří k pohodlné dovolené, ovšem pro jiný typ lidí, než ke kterým se počítáme my. Vesnice Spili . Ta mi učarovala . A tam se to stalo. Myslím to upadnutí kouska srdce pro tuhle zemi, pro tyto obyvatele, pro zdejší přírodu i podnebí.

Když jsem po návratu domů brouzdala denně na internetu a postupně našla snad všechny weby o Krétě, které existují, podivovala se nad tím, že jsou i stránky zabývající se jakousi mánií nebo-li posedlostí Řeckem, řekla sem si: je nás tolik? Tolik takhle zvláštně „postižených“? Znamená to, že nás tolik kdysi , v některém z minulých životů, žilo na půdě Řecka? Má touha se vůbec nezeslabovala, naopak , tak jsem se – abych to zkrátila – rozhodla naučit řecky, abych se mohla domluvit s těmi obyčejnými domorodými stařenkami . Rozhodnuto, uděláno. Tedy, ne,že by to šlo lehce. Ale mé „umanutí“ bylo zde, a jak známo, když je zrak upřen neustále na cíl a míří na něj i tětiva, nelze než uspět. Po mnoha peripetiích jsem tedy zvládla základy jazyka natolik, že se sice s chybami, ale domluvím. Uvnitř v duši jsem věděla, že další rok, nejlépe už na jaře, prostě letím, ať se děje cokoliv. Věděla jsem, že tam chci zůstat co nejdéle. Co tam budu dělat a proč, to mi zůstávalo utajeno. Jen jsem věděla, že prostě musím, že tohle je jediný „lék“ na tu „nemoc srdce“…

Rok 2010. Moje pracovní pozice v zaměstnání končila se závěrem června, odpočítala jsem dovolenou a vyšlo mi, že bych začátkem měsíce mohla „zmizet“. Jako podpora se mnou jely dvě kamarádky, abych měla jakýsi pevný a jistý start. Tak jsme objednaly zájezd na jižní Krétu, tentokrát do Paleochory, na 12 dní do studia Filoxenia. Musím říct, že jsem se několik let snažila napravit mé neutěšené manželství a že tento můj spěšný odlet byl tak trochu útěkem a v první fázi ozdravění vztahu jistě neprospěl. Manželovi jsem nechala doma kluky s tím, že mi koncem června pošle letadlem toho nejmenšího – s mojí kamarádkou. Kde v tu dobu budu bydlet – pokud—atd, jsem neměla ani tušení. Zkrátka jsem se nechala vést intuicí a věřila, že budu ve správný čas na správném místě.

Tak jsem ukončila zaměstnání, sebrala kreditní kartu a trochu peněz, co jsem měla odloženy na budoucí koupi auta a do jednoho kufru a menšího batohu sbalila mé věci na deset dní, dva týdny, tři, čtyři…kdo ví? S sebou přibalila podklady pro moje meditace a důležité knihy, na které konečně budu mít čas. Odlétala jsem s nějakými zdravotními problémy, které se …jako zázrakem….po příletu do Chanie a usednutí do autobusu, který nás vezl do Paleochory, rozplynuly a zmizely beze stopy. Měla jsem intenzivní pocit, že jsem prostě přijela domů…

Paleochora je jiná než Plakias. Plakias je městečko sice menší, mnohem menší, ale v podstatě poskládané z hotelů a penzionů, turistické městečko bez historie a klasického jádra. Paleochora téměř žádné velké hotely nemá. Zato disponuje vilkami a domky, které se hemží možnostmi ubytování, od jednoduchého k docela luxusnímu . Většinu těchto domů je možno najít v překrásných zahradách, obtěžkaných květy nejrůznějších barev a vůní . Je to vlastně takový malý poloostrov, z obou stran omývaný mořem . To má nesporné výhody. Když na písčitou pláž začne foukat meltemi, lze se skrýt na oblázkové . Ta ale není tak hezká a nám, kterým tu přece nic nevadí, nebude na obtíž ani ten silný vítr… Je to starobylé město s asi 2000 obyvateli, uličkami, nádherně osvětleným kostelíkem a hlavně pevností nad městem, odkud je hezký výhled. Zajímavostí jsou večery, kdy se střed města uzavře před vjezdem aut a majitelé taveren vytáhnou stolky a židle doslova doprostřed silnic, takže se z centra stane jedna jediná obrovská taverna rozdělená do několika malých, menších a ještě menších místnůstek…Prolínají se zvuky kytar a mandolín tklivé řecké hudby, na stolcích svítí maličké petrolejky , z obou stran městečka šplouchá moře a dotváří neopakovatelnou úžasnou atmosféru.

Třetí den odpočinku jsme s děvčaty půjčily auto a vyrazily na výlet. Nebylo jisté ani kam, ani na jak dlouho .

Z Paleochory jsme se vydaly nahoru na sever , absolvovaly návštěvu ostrůvku sv. Theodora, který se otevírá jedenkrát za rok, v den jeho svátku, který připadá na 8. červen. A to byl zrovna náš den . Projely jsme některá severní letoviska a nelitovaly, že jsme zrovna na jižní Krétě a ne na severu. Z Rethymna nás cesta dovedla do Spili . Tentokrát jsme zavítaly i do kláštera , nakoupily v krámku a pokračovaly do Agios Pavlos . To je vlastně jen něco jako osada, pár domků, hotel, penzion – asi dva a nějaké taverny. Vše . Ale okolí skýtá zákoutí opuštěných překrásných pláží mezi rozervanými skalami a fantastickými výhledy seshora i nebezpečným sestupem dolů . Navečer jsme se vracely zase přes Spili a dohodly se, že tam někde přespíme. Zapomněla jsem říct, že jsem všude hledala a ptala se na moje budoucí útočiště, až tento pobyt skončí. Byla to zajímavá škola jazyka, shromáždila jsem poměrně slušné množství adres a telefonu a nejrůznější ubytovací i cenové možnosti. Ve Spili jsem se naučila i smlouvat. To poté, co po nás pán chtěl nehoráznou sumu za jednu noc v jeho penzionu. Druhý den našeho putování nás vedl do Plakias a já už měla celý balík vizitek…Když se už skoro stmívalo a bylo jasné, že je třeba hledat nocleh, jedna z přítelkyň náhle řekla zvláštním hlasem:“Mám obraz….nejezdi dolů. Budeme spát někde v horách. Je to bělomodrý dům. A je už blízko….“A tak se neuvěřitelné zase jednou stalo skutkem, když jsme vybalovaly pár našich věcí u bělomodrého překrásného domku v kopcích kousek za Plakiasem a vítaly se s paní domu, se kterou jsme měly pocit, že se známe odjakživa. Ano, tam budu potom bydlet

….

Zbytek pobytu v Paleochoře jsme si náležitě užily k všeobecné spokojenosti a radosti. 15. června holky odjížděly. A mně začalo být špatně….Nejprve jsem nevěděla, proč. Pak mi to ale došlo. Byla to obyčejná žaludeční nervóza. Strach, chcete-li. Z čeho? Že zůstanu sama v cizí zemi? Ne. Protože to pro mě dávno cizí zem není a cítím se tam absolutně v bezpečí, o to víc nyní, když se domluvím řecky. Ale strach z toho, že jsem nějak uvnitř tušila, že mě čeká setkání samé se sebou……A tak se také stalo.

Bydlím v Paleochoře, sama v dvojlůžkovém pokoji se sociálním zařízením, minikuchyňkou a větrákem. Je to suterénní pokojík v překrásné zahradě . Když se setkám s majitelem – čistokrevným, ale laskavým a pohledným Řekem , snažím se domlouvat nějak jakž takž řecky. S jeho ženou briskně šprechtíme německy, neboť je to sem provdaná Švýcarka a záhy se spřátelíme. Hodně čtu, medituji, chodím na pláž , do taverníky Zygos, která se stala skoro domácí. Přemýšlím , pozoruji a užívám si toho „teď a tady“. Zažívám v té době proměny počasí, od vedra k zalknutí, kdy větrák nestačí a v deset večer je ještě 38 , k sychravému silnému větru, kdy jsem na pláži jen já a jedna Němka a jediný způsob, jak tam přežít je ulehnout vedle lehátka na zem do písku, kde skoro nefouká… Lidi chodí po městě ve svetrech a bundách a počasí jakoby korespondovalo s děním v mé duši.

A pak to přišlo. Sedím před svým pokojíkem obklopená růžovými a bílými oleandry, zvláštními květinami oranžové barvy a další záplavou růžových s bílými chomáčky v každém květu. Cikády zpomalují svou píseň, vzduch je těžký omamnou vůní květin a slaného slábnoucího větru .Na nebi zvolna vykukují první hvězdy. Sedím a jenom jsem. Nic nemusím, nikam nemusím, jsem tu jenom já…se svým Já. Z dálky odněkud doléhá občas melodie řeckých písní o moři a o lásce. Atmosféra je těhotná jakýmsi očekáváním, něčím nedefinovatelným a tajemným. Četla jsem několikrát o tom, co to je zažít pocit sjednocení, pocit blaha. Myslím, že to nejde popsat. Teď už jsem to já a zároveň jsem keřem i eukalyptovým stromem opodál, je jenom tahle chvíle. A já cítím nevykreslitelnou lásku a mír v srdci, vím, že jsem radost. A nic víc. Nemám jiný úkol, než si udržet tento pocit, toto spojení…s životem, s Bohem, s energií, s radostí., nazvěte si to, jak chcete. A pojednou mi tečou slzy proudem a já už vím, že nejsem ta vždy silná žena, že mám ráda svého muže a že se na něj těším. Možná jsem musela odcestovat 2500 km, abych uvnitř sebe procítila, že moje doma… je vedle něj….A tohle bylo a je mé největší obdarování Krétou. Možná namítnete, že se to mohlo stát kdekoliv. Ale já vím, že tomu právě Kréta moc a moc pomohla, najednou je vyřešen letitý problém a já jsem vděčná každému zrnku písku této řecké země, vděčná tak, jak jsem ještě nikdy v životě předtím nebyla…

Pak jsem už cestovala sama místními autobusy z Paleochory na sever do Chanie, odtud do Rethymna, pak do Plakias, kde jsem si půjčila auto. Musím říct,že tohle putování se ukázalo celkem dobrodružným. Kdybych neuměla žádný jazyk, možná by mi nezbylo, než si sednout někde na patník a brečet. Nádraží Chania. Nikde nástupní ostrůvky, na které jsme zvyklí u nás, žádné zastávky označené čísly nebo místy. Na můj dotaz, odkud pojede autobus do Rethymna, mi bylo odpovězeno: „tady někde vpředu“a doplněno příslušným mávnutím ruky. Vpředu stálo několik autobusů jen tak, jak se postavily, nikde žádné vodítko. Po zakoupení lístku u pokladny a zvládnutí použití tureckého WC jsem po chvíli zaslechla z rozhlasu velmi rychlou větu v řečtině, tak rychle, že jsem moc nerozuměla, stejně rychle ji opakovali v angličtině. Jen jsem zachytila Rethymno a číslo 81…A pár lidiček, kteří opustili halu a vydali se kamsi doleva. Šla jsem zvědavě za nimi a – ejhle! Uviděla jsem autobus, nahoře na předním skle mu problikávalo číslo 81 a nápis Rethymno! Uložila jsem si zavazadla dolů, nasedla do autobusu a k mému úžasu se okamžitě rozjel. Odjezd byl naplánován na 9,30… Bylo 9,23…Kdybych tedy čekala v hale, měla bych smůlu. Časem jsem se naučila, že v Řecku je pojem času opravdu relativní, v podstatě znamená vždy něco jako „přibližně“. Většinou se pak akce koná o hodně později, než je avizovaná doba. Někdy je ale vyjímka pravidlem…. Taky se tu doba dělí na- óra ja ipno (čas na spánek, nebo-li siestu) a -óra ja kafé (čas na kávu), který je skoro pořád…V Rethymnu byla situace ještě mnohem dramatičtější. V několika řadách veliké množství autobusů, bez jakékoliv organizovanosti. Některé přijely, některé odjížděly a snažily se prodrat úzkým prostorem, některé byly odstavené. Mezitím neustále pobíhalo množství lidí snad všech národností. Bylo slyšet italštinu, španělštinu, vykřikovali francouzsky, rusky, německy…zřejmě všichni v celkem marné snaze najít ten správný autobus. Nebýt řidiče, kteý se za mě zeptal a pomohl mi najít ten můj, který byl úplně nahoře v poslední řadě a právě startoval, s největší pravděpodobností by mi ujel před nosem. Ale vše dobře dopadlo a já vděčně poslouchala řeckou hudbu v autobuse , který si to šinul do známého horského průsmyku před Plakias. Dorazila jsem k oné dříve zmiňované dobré ženě v horách, která mě objala jak zatoulanou dceru. Měla nachystanou večeři a hromadu zeleniny, to když zjistila, že jsem vegetariánka…Potom už jsem vesele brázdila toyotou yaris Krétu křížem krážem , abych si v Heraklionu na letišti vyzvedla osmileté dítě s kamarádkou Maruškou. Následoval radostný čas plný slunce, vln, moře, dobrého jídla, řeckých pohádek a spojení srdce s onou paní domácí…Možná tam na mě příští jaro čeká i práce.

Ale co zůstalo, je nadšení a láska v srdci pro Řecko a vše s ním spojené, chuť pomáhat mu, jak jen mi síly stačí. Chuť zdokonalit jazyk , ale hlavně zůstává hezké manželství u nás doma a jakási změna, co se tam se mnou udála….Jsem klidnější, vyrovnanější, problémy méně prožívám a více nechávám k řešení „tam nahoře“. A snažím se opravdu žít to, co jsem se tam naučila. Vychutnávat si každou minutu teď a tedy a radovat se. Už nesmutním, tak jako dřív, u nás je taky krásně, teď červenají jablíčka a začínají žloutnout stromy, tak je mám ráda a jsem ráda tady. Protože vím, že do Řecka se vrátím. A tak budu vždy ve správný čas na správném místě….