Cesta do Indie s vyloučením problémů

Letošní Deník pojmu víceméně stejně jako ostatní. Nastanou ovšem dvě změny: za prvé budu prokládat líčení zážitků citacemi z našich deníků z cesty, a druhak nebudu letos uvádět žádné ceny: veškeré ceny se mi letos podařilo zaznamenat, takže budou k mání v přehledné tabulce pro ty, kteří potřebují detailnější informace… Tolik na úvod a jdeme na to!

Sobota 5.5.

Ve čtvrt na čtyři odpoledne je ta chvíle KONEČNĚ tady! Sedíme ve vlaku, za zády nám mizí Svinov a my jsme KONEČNĚ na cestě! Ale že to trvalo! Otevíráme plechovku a jen tak sedíme… Každý se zaobírá vlastními myšlenkami… Ben se snaží setřást ze sebe stres posledních dnů a týdnů (daří se mu to ovšem definitivně až aoutobude z Istanbulu do Teheránu…), já se zaobírám myšlenkami na lidi, kteří mi budou na cestě chybět… na to, že jsem nestihl zavolat…a na to, že šest týdnů nepošlu z mobilu sms a nepustím si ICQ. Internetová komunikace je strašlivý zlozvyk! Cesta ubíhá nejdříve mlčky, ale později nám to nedá a začínáme jako obvykle: plánovat, jak co stihneme, dumat, co se nepovede… prostě klasika na počátku cesty… Ani se nenadějeme a je tady Brno… Já jdu telefonovat a Ben mezitím dokupuje filmy. Vše se daří (telefony i nákupy) a za chvíli sedíme v rychlíku do Nových Zámků… hranice (PRVNÍ hranice – a že jich po cestě zase bude!) je v pohodě my jsme v cizině – totiž na Slovensku. Nové Zámky jsou taky v pohodě. Sedíme na „naší“ lavičce před nádražím, čekáme na vlak a vzpomínáme na Směnáka…

Nakonec se ani nenadějeme a vlak do Komárna je tady. Před půlnocí přecházíme hranici a jsme opět po roce v Komárom v Maďarsku. Měníme nějaké peníze a zjišťujeme, jestli námi vymyšlený vlak skutečně jede. Jede. Jelikož letos není přednostka stanice tak vstřícná jako loni a do připraveného vlaku nás nepustí, těsně po půlnoci.

Neděle 6.5.

Zaleháváme na lavičky a pevně doufáme, že se před čtvrtou vzbudíme. Vzbudili jsme se,paráda.

Nákup lístků je v klidu a my sedíme ve vláčku, který nás za pár hodin (po cestě jen něco vína, džentlmeni přece nepijí před polednem) doveze do Budapešti.

V Budapešti se pár hodin zdržíme, vlak do Szegedi hned tak nejede. Dáváme si jídlo, pivko (musíme se probudit!) a metrem jedeme na nádraží, ze kterého nám odjíždí vlak (přijeli-li jsme na Nugati, jedeme na Keleti a naopak, tyhle dvě místa si já imbecil vždycky pletu).

Deník Ben:“Na Nugati, odkud jedeme, jsme si nakápli pívo a pokecali s fajn dědou, co pracoval v Německu. Uměl „Salam aleikom“ a „Na zdravičko“. Teď je nám fajn.“

Cesta do Szegedi je příjemná, sluníčko svítí, víno se ještě nestačilo ohřát a piva máme zatím dost…

Deník Ben: „10.20. Opět přihrnuto do hlavy. Moje obavy: žádné. Sláva vlasti. Svítí slůničko, Maďarsko je fakt lautr rovina a je to nuda, …Jo…a Maďarul jsou paka – na té rovině se snaží pěstovat stromy, ale je to hodně depresívní vidět topoly nasázené v řadách a tvořící čtvercovou síť. A humus je, že je to po celé zemi.“

V Szegedi už jsme málem jako doma: v nádražní restauraci si dáváme kafe a pivko a jedeme (tramvaj č. 1 a trolejbus č. 13) na nádraží Uj-Szeged. Zde jako obvykle musíme asi dvě hodiny čekat…ano, správně – opět v té samé putyce jako loni, předloni a předpředloni. Pijeme pivo, kafe a hážeme nějaké peníze do automatu. Zase nic…Taky klasika. Vlak je konečně tady a před šestou večer jsme v Nagylaku.

Deník Ben: „Byl jsem na veřejném WC. Hnus jako loni. Ale asi budu vzpomínat na vůbec takovou záležitost jako je veřejné WC. Teď jiná otázka: čo len buděme robiť v tom Turecku, když vůbec, ale vůbec turecky neumíme?…“

Na hranici čekáme na výměnu služeb a posunujeme hodinky. Přechod je bez problémů a v půl osmé místního času jsme v Rumunsku! Domlouváme se s řidičem taxíku (zjišťujeme, že umí slušně slovensky) a po chvíli handrkování jedeme do Aradu.

V Aradu nám sice chvíli trvá, než koupíme lístky, ale nakonec je vše v pohodě a my máme ještě čas na neuvěřitelně hnusný hamburger (podle mě musel být z pomletých psích uší, jinak to není možné! Ben to vyhrál, dal si promyšleně nějakou sladkou housku politou čokoládou či co to bylo, s tím hnusem jsem se trápil jen já) a jeden plechovkový Tuborg…

Deník Ben:“U vlaku jsme se !anglicky! domluvili, že lezeme do správného vlaku. Pak jsme se domluvili se sprievodcou, že nás ráno ve čtyři před Craiovou vzbudí. Tak jsme si zakoupili kapání (4ks) a teď jsme si nakápli palivo do raket (brácha minimálně jako prevenci, bo si v Aradu koupil tak ohavnou záležitost, kterou vydávali za hambáč, i když to bylo krmivo pro rumunské šajzehundy.“

Vlak je poloprázdný, daří se nám i spát, až na to, že nás po půlnoci vzbudí nějaký trouba, že prý má ZROVNA v našem kupé místenku…no nezabili byste ho? Otřes… Ale nakonec to doklimbáme a v půl čtvrté.

Pondělí 7.5.

Ráno jsme v Craiově. Už v Aradu se nám zdálo, že se něco děje a Craiova nám to potvrdila – Rumunsko to se začleněním do Evropy vzalo skutečně vážně! Je čistší, méně opruzů, žebráků, lepší služby… po všech stránkách se lepší… Velmi pozitivní zjištění… Nutno ovšem podotknout, že jsme opět viděli jen nádraží a blízké okolí…ale i tak může člověk srovnávat a mám pocit, že ke změnám skutečně dochází a že jsou viditelné…

Dvě a půl hodiny v Craiově si krátíme s povídáním s místním mladým vexlákem. Je v pohodě, asi se taky nudí a tak nás i sebe baví tím, že se nám snaží prodat úplně cokoliv. Vrcholem je jeho „Ultima bysnys“, při kterém se nám snaží prodat flašku strašlivé domácí kořalky s ručně malovanou etiketou, o které tvrdí, že je to koňak! V přátelském duchu setrváme až do odjezdu vlaku a něco po desáté přijíždíme známou „Calafatskou strelou“ do hraničního města Calafat (ale ani ta „Strela“ už není, co bývala – je docela pohodlná a dokonce i relativně čistá…relativně!!!)

Na trajektu pře Dunaj se za rok nezměnilo vůbec nic – všichni až na nás mají dost času, takže více než hodinu sedíme, pozorujeme chcíplé psy (předtím ale ještě ukecáváme asi 10 minut obsluhu ve směnárně, aby nám zbytek rumunských lei vyměnila na dolary – nějak jsme to v Aradu přepískli) a nakonec jeden úplně neskutečný manévr: už při našem příchodu na hranici jsme viděli blížící se trajekt… byl malý, dovezl asi tři aoutobusy a asi dva kamiony… Na naší straně bylo podobné, ne-li menší množství vozů… Přesto trajekt HODINU stál, nic se nedělo, pak PRÁZDNÝ odplul a připlul z DRUHÉ strany další PRÁZDNÝ trajekt, obrovský, a na něj se těch pár aoutíček rozložilo a jeli jsme… Ne vše asi půjde hned dopředu, že… a nebo to možná mělo nějaký smysl, který nám ovšem unikl…

Každopádně jsme na trajektu a blížíme se k Vidinu… Už při nájezdu kamionů na trajekt jsme si všimli, že s námi jede jeden s SPZ-kou Nové Zámky. Jdeme si tedy pokecat se skorokrajanem a nakonec se z něj vyklube velice pohodový člověk. Jmenuje se Miro a veze zásilku NATO do Makedonie… A sám od sebe nám nabízí, že nás vezme do Sofie… Nepředpokládám, že si někdo z vás myslí, že jsme odmítli.

V Bulharsku je prohlídka také formální, dostáváme statistické lístky, měníme peníze a v hospůdce hned za hranicí čekáme nad chlazenou Kamenitzou na to, až Miro odbaví kamion. Po odbavení nasedáme, jedeme ještě do bezcelní zóny natankovat a pak už hurá po zcela šílených, úzkých a rozbitých cestách do Sofie! Cesty v Bulharsku jsou opravdu děsné, bereme to jako přípravu na to, co nás čeká v Asii. Kamion se kodrcá tak 30-40 km v hodině a my vedeme řeči… Asi v půli cesty stojíme na benzince, hřejeme se na sluníčku a střídavě i mokneme, popíjíme pivko z plechu a po protažení zase vyrážíme. V Sofii jsme po páté hodině večerní. Miro i s kamionem nás dováží na seřadiště a parkoviště tiráků na kraji Sofie. Je tady bufet a hotel pro řidiče. Potkáváme nějaké řidiče z Čech, takže spolu s Mirem a s nimi sedáme, dáváme pivko a povídáme si. Přejí nám mnoho štěstí při naší cestě (padají slova o bláznech) a Miro nám domlouvá taxíka, který nás za pár leva hodí až na sofijské hlavní nádraží.

Po příjezdu na nádraží (kolem sedmé večer) zjišťujeme, že nám asi o 10 minut odjel přímák do Istanbulu… K***A! Naštěstí si jdeme zjistit cenu a už nás to tak moc neštve – stál 25 $ na osobu… (menší vsuvka pro ty, kteří plánují podobnou cestu: od cestovatelů v Indii jsme se dozvěděli, že je v současné době výhodnější jed do rumuské Bukurešti a odtud že jezdí za cca 19 $/os jednou denně přímý vlak až do Istanbulu… Cenově tedy naprosto stejné, ale jednodušší v tom, že to je vlak přímý a odpadají problémy s přestupy a čekáním na nádraží – viz následující historky z bulharského Plovdivu…)

Zjišťujeme tedy vlaky a je to to samé, jako loni: vlak jede koem půl jedenácté, je nutno vystoupit v Plovdivu, kde jsme asi v jednu ráno a tam čekat až do půl šesté do rána na přípoj do Svilengradu na hranicích s Tureckem… Paráda, odpornému Plovdivu se nevyhneme ani letos… Ale co už, že… bude hůř… Jdeme si tedy koupit pivko a promýšlíme další taktiku. Dvě noci jsme už pořádně nespali, tak máme obavy, jak se vzbudíme… No co, to teď nevyřešíme… Jdeme něco sníst (pizza – a kupodivu i dobrá!) a po místním trhu, který ale spíš připomíná doupě překupníků, kupujeme baterku do budíku. Aspoň něco!

Deník Ben:“Takže jsme si tedy koupili baterku, bezva pizzu (hodně mastná-asi se poseru) a teďkom čekáme na 22.40, kdy nám vole jede vlak do pojebaného Plovdivu, kde budeme tvrdnout 4 hodiny jak čuráci a pak další vlak do Svilengradu. Ve Sviloši budeme kdovíkdy.“

Pak už je čas nastoupit do vlaku. Po naprosto zmateném značení odjezdu (na ceduli je napsáno jedno nástupiště, informátorka v Informacích nám říká jiné a jediný vlak, který na celém velkém nádraží stojí, stojí na úplně jiném nástupišti…ano, správně: bylo dobře, že jsme nedali na mluvené a psané informace a šli k vlaku. Byl to pochopitelně on…) se usazujeme v kupé, kde už jsou nějací studenti a protože po deseti minutách po odjezdu vlaku cítíme, že ty dvě hodiny asi nespat nevydržíme (teplo vlaku a houpání – to se prostě nedá, domlouváme se s nimi, aby nás probudili, kdyby něco… Nakonec to nebylo třeba, vzbudili jsme se sami.

Úterý 8.5.

Stojíme v jednu ráno rozespalí v odporném Plovdivu. Pokud se někdo diví, proč furt na Plovdiv nadávám, nechť si přečte loňské líčení cesty do Iránu… Procházíme nádraží a zjišťujeme, že to letos možná až tak kritické nebude – v bistru, kde byly loni jen sušenky, kafe a spící obsluha to letos vypadá lépe – sušenky a kafe zůstaly, ale obsluha je vzhůru a navíc přibyly sendviče, televize s videoklipy (dokonce 3x Metallica, z toho byla jednou koncertní verze Creeping Death – mňamky) a především: STUDENÉ PIVO, DOKONCE V PLECHU A DOKONCE KAMENITZA!!! Sedíme tedy v bistru, koukáme na klipy, píšeme deníky a popíjíme pivko. Když už na někoho jde krize, jdeme se projít po venku – je tam slušná kosa a leje jako z konve…

Deník Ben:“Pěknej průšvih nás čekal samozřejmě v Plovdivu. Čekali jsme tam zase 4 hodiny. Unavení, nakapat jsme si nemohli – ekl. Hnusáci se váleli na všech okolních lavičkách. Naštěstí bylo otevřeno v kapárně a tak jsme si aspoň dopřáli ze dvě pivka. Calafátská strela je šílená, ale rozhodně si v ničem nezadá s tou Svilengradskou. Rozbitý vagón, špína, smrad a fujfujzáchodek. Navíc ten žobrák, co si hrál na průvodčího si myslel, že nás okrade, ale to netušil, že ho máme totálně na salámu a tak odtáhl někam doprdele.“

Deník CEON: „…1.28 – vzbudili jsme se. Sedíme v bistru na nádru v Plovdivu a čeká nás hnusné, čtyřhodinové tvrdnutí, než v 5.20 pojede vlak do Svilengradu. Zatím to jde – mají tady pivo i kafe! …Jsou dvě ráno – ještě tři hodiny… Celkem solidní vidoklipy…3.50 – došly prachy, dopíjíme pivo a před námi ještě hodina a půl… Hrůza! Klipy jsou už nudné, spánek tíží… Nějak to ale zmákneme! 5.20 – vlak vyjíždí, průvodčí se nás snaží ojebat!…”

Nakonec jsme to nějak překlepali a v půl šesté už se klepeme zimou v naprosto promrzlém vlaku. Tak to teda ne! Vytahujeme spacáky a téměř okamžitě usínáme, abychom byli za pár minut surově probuzeni otrhancem, který o sobě prohlašuje, že je průvodčí a že naše lístky nejsou platné a že máme zaplatit a … BULLSHIT! To se teda zatraceně spletl! Nemáme skutečně náladu na takové hovadiny, a proto mu VELMI důrazně a jasně (a hlavně – česky) vysvětlujeme, CO si o něm a jeho debilních a trapných pokusech vyrazit z nás prachy myslíme… něco huhlá a odchází i s lístky… Nezájem! Za chvíli je nicméně drban zpět a tváří se, že to bylo trapné nedorozumění a že je vše v pořádku! Jediné štěstí! Usínáme a v devět ráno jsme ve Svilengradu. Prší. Ani se moc nerozmýšlíme a po chvilce handrkování se o cenu si bereme taxi přímo z nádraží až do vesnice Kpt. Andreevo, kde je přechod. Na přechodu taky nic zvláštního, Bulhar s námi zažertuje na téma:“Po zemi do Indie? Jste blázni!“, sebere nám statistické karty a orazí pasy bez sebemenšího zájmu. Kupujeme si víza a za chvilku už jsme v Turecku. Tady poprvé projeví zájem (ale jen slovní) o naše zavazadla, ale celník je přáteský, usměvavý a po dalších dvou kontrolách pasu jsme za hranicí.

Při nákupu víz jsme si už vyměnili turecké liry, takže když na nás hned za hranicí mává řidič dolmusu mířícího do Edirne, bez váhání nasedáme a na rozdíl od loňska můžeme i zaplatit v místní měně. Za pár minut jsme v Edirne a jdeme pěšky (je to kousek) na aoutobusák, ze kterého jsme odjížděli do Istanbulu loni. Omyl! Z nádraží je zarostlá travnatá pláň, odkut nejen, že zmizely aoutobusy, ale taky budky prodejců, záchody a čekárny! Ptáme se tedy kolemjdoucího Tima, co že to jako má znamenat a dozvídáme se, že nové nádraží je za městem, nějakých pár kilometrů a že máme jet aoutobusem. Dobrá tedy. Jdeme na zastávku a za pár minutek už jedeme na nádraží. To je úplně nové, moderní a příjemné. Kupujeme lístky, dopíjíme bulharské zásoby Kamenitzy (poslední plechovka padne až před iránskou hranicí – zásobili jsme se) a domácí calvados a čekáme na bus. Bus přijíždí a než se vymotáme z Edirne, usínáme… Budí nás pohůnek s kávou, ale cestu do Istanbulu stejně proklimbáme.

V Istanbulu už jsme staří mazáci (ehm ehm ehm …) Metrem jedeme na konečnou Aksaray a odtud tramvají do čtvrti Sultanahmed, kde jsou vedle Modré mešity soustředěny levné hotýlky. Chvilku chodíme, ale jsme moc utahaní na nějaké obcházení deseti hotelů kvůli jednomu či dvěma dolarům rozdílu. Ubytováváme se v hotelu SINBAD a jdeme se zlidštit – jsme poněkud…špinavějšího charakteru. Po rozsáhlé hygieně se jdeme najíst a projít se po Istanbulu, ale jsme jako mátohy. Jdeme tedy do hotelu, posíláme maily a sms-ky z místního internetu a celkem brzy – kolem půl jedenácté – usínáme…

Deník Ben: „Po zcivilizovaní se jsme zaskočili na internet a pak šli na malou procházku k mešitě, kousek k Marmarskému moři. Cestou jsme byli odchyceni prodavačem koberců, u kterého jsme poseděli, pokecali a vypili čaj. Nalhal jsem mu, že teď si nemůžu koupit jeho koberec, protože jedeme pryč, ale že se u něj určitě v říjnu zastavím. To bylo tím, že jsem nevěděl, jak se ho zbavit.“

Středa 9.5.

Dáváme si načas – z postele se vyhrabeme až v půl jedenácté a i tak se nám nechce. Leč nic jiného nám nezbývá a proto po jedenácté opouštíme i s bágly hotel a jdeme do čtvrti vedle university, kde sídlí iránské cestovky, zprostředkující dopravu mezi Istanbulem a Teheránem. V jedné, kterou jsme proklepli už včera, trvají na svých nesmyslných 25 $ (původně chtěli 30$), tak jdeme jinam. V Tehran Tur se Ben poprvé vyznamenává – když jsou neústupní a trvají na 25 $, lehce jim poví, že stejně peníze nemáme, že tedy zajdeme do bankomatu vybrat a vrátíme se… Jen se otočíme, obchodník je u nás a povídá: „OK, za 20 $, ale nikomu to neříkejte – a do lístku napíšu 30 $, OK?“ No jasně, neboj, vůbec nikomu to nepovíme. Máme tedy lístky za slušnou cenu, necháváme v cestovce bágly a jdeme se projít po městě, něco sníst (gyros v naší oblíbené jídelničce, že Směnáku?), koupit, napsat a poslat pohledy a hlavně: najít kopírku a udělat si kopie pasů a víz! To jsme totiž už doma nestihli. Nakonec je i toto vyřešeno a my zbývajících pár desítek minut couráme městem. Pak hodinku postojíme před cestovkou, narveme se do minibusku, absolvujeme naprosto nesmyslné kolečko po přilehlých uličkách a nakonec dojedeme na nějaký hrozivý plac, kde stojí aoutobus. Tam nám po půlhodince čekání vrátí pasy, které nám zabavili už v cestovce a posléze nás i usadí v busu. No a za další slabou půlhodinku vyrážíme! Neuplyne ani pět minut jízdy a už se s Benem cpeme. Vedle cestující Iránci nám přátelsky dávají kus výborného tureckého chleba kus kuřete… Díky vám . Spokojení a sytí se koukáme z okna na ubíhající Istanbul, přejíždíme po mostě přes Bospor a jsme v ASII! Oproti loňsku se nic zvláštního neděje – stojíme co pár hodin, venku je zima, ale v buse teplo, a tak se nám daří přečkat noc celkem pohodlně a dokonce se i prospat.

Deník Ben: „Po půl hodině jsme přejeli Bospor. Venku se mračí, asi sprchne. První zastávka byla už po 1.5 hod. A první jídlo (kuře a chleba) jsme dostali od sousedů asi po 7 minutách po odjezdu. Při pauze jsme se dali do řeči s Iráncem a vysvětlili si základní fráze – on neumí anglicky a my fársí. Taky jsem od něho dostal cigáro. To vykouřím na další zastávce“.

Čtvrtek 10.5.

Jsme na okraji Kurdistánu. Zastavujeme na parkovišti, kde jsme stáli i loni při cestě tam i zpět a dáváme si za poslední peníze místní specialitku – masové kuličky v pikantní omáčce, k tomu brambory a rýže… Velká mňamka. Nasycení se dáváme venku do řeči s dvěma Čechy, kteří se vrací z Indie a posloucháme historky. Nechce se jim domů (ani se jim nedivím) a jsou DOST nalehko – vše, co mělo hodnotu, prodali, aby mohli v Indii ještě zůstat… Taky dobrý… Nám to vzhledem k délce dovolené nehrozí.

Deník Ben:“Pak se víceméně nic nedělo, až na klasickou konverzaci s postupně celým autobusem, včetně starého Dagestánce, co možná pracoval v Rusku. Těžko říct, uměl jenom arabisí, fársí a jánevímsí“

Posléze načínáme poslední plaskačku calvadosu, pevně rozhodnutí ji neprovézt – nechceme nic riskovat, ten konzul si o nás zjistil dost informací a třeba mohl i nějaké informace i poskytnout na přechod – a nemáme zapotřebí se kvůli flašce handrkovat. Za chvíli aoutobus odjíždí a po poledni jsme pod Araratem… Tady delší dobu stojíme a protože není nic otevřeného, bloumáme kolem busu, snažíme se fotit Ararat (nic moc výsledek – byl v hnusném oparu…) a klábosíme s australanem, který jede ve vedlejším busu. Je celkem v pohodě, s drobným problémem – má naprosto příšerný přízvuk… Takže každou větu musí opakovat…a nehrozí, jak vidno, že by chtěl svou mluvu změnit… Tak se snažíme se jeho dialektu aspoň trochu naučit, ale nic moc …

Ve tři čtvrti na osm večer přijíždíme na hranici a začíná šílenství, které se sice pokusím popsat, ale už teď mi je jasné, že to bude jen slabý odvar skutečnosti. Vylezeme z aoutobusu a jdeme – bez báglů – k budově celnice. Známá místa s neznámým obsahem: v místnosti, kde se čeká na turecký výstup, se tísní snad stovky lidí…a řvou… Turci v pohodě… stavíme se do fronty a zjišťujeme, o co jde… Mezitím řev v místnosti před námi (fronta končí na chodbě) sílí… Jdeme se podívat, co je to za strašlivé rány… Dveře, kterými se vchází do rozsáhlé místnosti, která stojí na hranici mezi Tureckem a Iránem a ve které se čeká na vstup do Iránu, se prohýbají pod šílenými údery. Turci jsou v klidu… Po cca 5 minutách ohlušujícího rámusu se ke dveřím lenivě přiklátí Turkyně v uniformě, otevře a začne na lidi uvnitř řvát…dav nereaguje, zavlní se a…vynesou z něj dvě těla…okamžitě kyslík, sanitku… Nechápeme absolutně nic… Nakonec se dozvídáme (dílem od Australana se strašlivou výslovností, dílem od jedné iránské rodiny, se kterou jsme se dali už po cestě do řeči a jejíž otec byl skutečně skvělý člověk a moc nám později pomohl…leč nepředbíhejme), že Turci jsou zcela vymazaný národ! Posuďte sami: ráno kolem osmé nahnali asi dvě stovky lidí dovnitř do místnosti, kde je vstup do Iránu – bez pasů, ty jim vybrali… a zjistili, že jim nejdou počítače… Ne aby nechali síť opravit, vyřídili ty lidi telefonicky… ne – oni je v té nevětrané místnosti nechali stát dvanáct hodin!!! Magoři! Situace je napjatá – Turci vytlačují z místnosti, kde se čeká na turecký výstup, všechny lidi do chodby… My stojíme ve frontě, která začíná pozvolna postupovat… Dav se postupně (jsou tady všichni jako děti ze školky – řeknete jim, že něco nemají dělat, oni chvilku stojí tam, kde jim ukážete…a pak jdou tam, kam nesmí…) vrací zpět do místnosti, ale zdá se, že se konečně Turci rozhoupali… Stojím už v řadě skoro u okénka… Pro asijské národy je typické, že je něco jako řada nevzrušuje a předbíhání a rvaní se dopředu považují za běžnou metodu nákupu a odbavení a vůbec všeho.

Deník Ben: „…Mezitím jsme si povídali s Kiwim. Byl to hňup, bo absolutně neuměl mluvit. Computeru říkal kompjús apod. S bráchou jsme se natlačili docela dopředu k tureckému okýnku. Takže než jsme přišli na řadu, Kiwi nám dal pas na orazítkování. Tam jsem zjistil, že se jmenuje Mark nebo Mike Pestrzulka nebo tak nějank. Dotazem pak, že jeho matka byla Ruska a otec Polák. Kiwi bylo dost vysoké (cca 210, možná víc) a to se nám pak hodilo v čekací místnosti…“

Zezadu mi Ben podává Australanův pas – promeškal vhodnou chvíli a je až vzadu… Podávám naše pasy do okénka a neuvěřitelné: po pár desítkách minut je mám zpět – a dokonce s tureckým výstupem! Za nějakou dobu se otevírá místnost hrůzy a my vstupujeme dovnitř s myšlenkami: „Jak dlouho tady budeme tvrdnout, když turecký výstup už máme?“ Měníme si s Mikem (Australan) úlohy – on se svými dvěma metry se celkem v pohodě prorve davem až ke dveřím a podaří se mu nacpat naše pasy úředníkovi… Také podivnost – logické by bylo v jedněch dveřích pasy vybrat a ve druhých je vydávat… Ne tak na iránských hranicích! Jedny malé dveře fungují jako sběrné místo pasů i jako výdej řečených… Chaos. Navíc lidé stéle přichází a nosí nové a nové pasy… Horko. Stojíme a čekáme, co se stane. A pochopitelně – když už máte pocit, že horší to být nemůže, zjistíte velmi rychle, že je to omyl!

Již minulý rok jsem popisoval, jak místnost vypadá – že je podélně rozdělená na dvě části, oddělené pletivem: levá je pro vstup DO Iránu, pravá pro výstup Z Iránu. V pletivu jsou dveře. Na konci místnosti – už na iránské straně – jsou v obou částech – vstupní i výstupní – dveře na chodbu, která spojuje tuto místnost s Iránem – slouží jako příchod do této místnosti, když Irán opouštíte. Jak říkám – dveře jsou z této chodby jak do naší části, tak do části, kde stojí lidé čekající na výstup z Iránu. Snad jsem dostatečně srozumitelný, neboť nyní si dovolím položit vám otázku: dovedete pochopit, proč je nutné, aby když PŘIJEDOU TŘI AOUTOBUSY IRÁNCŮ, JEDOUCÍCH DO TURECKA, MUSELI BÝT TITO HNÁNI NAŠÍ MÍSTNOSTÍ MEZI DAVEM LIDÍ, ČEKAJÍCÍCH NA VSTUP DO IRÁNU A NEMOHLI PROJÍT DVEŘMI K TOMU URČENÝMI, V JEJICH ČÁSTI??? Přitom jsme viděli, že dveře jsou funkční… Tohle mozek prostě nebere… Ale jako průprava pro situace, které nás čekají – dobrý…

Ti lidé se mezi námi courali a řvali dobrou půlhodinu, než je všechny nahnali tam, kam patří… Chaos podruhé… To vše by bylo ještě v pohodě a člověk by to nějak skousl… Problém byl, že v okamžiku, kdy se začali trousit první, vyšel z našich dveří člověk s první várkou pasů a začal tichým hlasem číst jména… Pochopitelně nebylo slyšet vůbec nic, že… Načež se toho ujal jeden Hlásný Trouba, který začal jména z pasů předeřvávat… Jenže za chvíli se vyskytla další potíž: děti (pardon – cestující do jiné země, ovšem chováním děti) se poté, co zjistili, že jsou vyvolávána JMÉNA, začali tlačit kupředu ke dveřím s pasy, bez ohledu na to KTERÉ jméno si má jít pro pas… do toho lidé, nosící pasy k předložení, kteří přišli až teď…zmatek mezi lidmi, kteří chtějí VEN z Iránu a neví kudy… Absolutní chaos… Načež přišel Hlásný Trouba s nápadem: začal řvát jako smyslů zbavený „Arabéši – béši béši!“ – neznaje dokonale fársí, pochopili jsme nicméně, že je to zřejmě nějaký povel z modlící procedury, protože lidé kolem … si začínali klekat. Hlásný Trouba se zaradoval a s novým elánem se jal vyřvávat další várku jmen… Jeho štěstí vydrželo tak tři minuty… Pak se děti opět poddali pudům a začali vstávat a tlačit se dopředu… Vidíce, že situace je zcela beznadějná, jdeme na druhou stranu místnosti a odevzdaně čekáme…

Nakonec – asi po hodině – se dav konečně vyřádil, pozvolna se procpal dveřmi a zůstalo jen pár lidí…mezi nimi my dva s Benem a Mike… Nakonec procházíme – třikrát hurá a zároveň třikrát „Do hajzlu!!!“ za deset minut dvanáct do iránské části celnice… do hajzlu proto, že v pase máme pochopitelně dnešní datum…tím pádem nám z přidělených pěti dní jeden za deset minut skončí… Absolutní deprese…

Pátek 11. 5.

Stojíme těsně po půlnoci v Iránu. Dáváme se do řeči s naším známým iráncem – otcem rodiny (má obchod se starožitnostmi v Teheránu a pobočku v Istanbulu a pravidelně tuto vzdálenst létá i s manželkou a čtyřletou dcerou… Jelikož ale jeho dcera chtěla jet busem, absolvoval tuto cestu kvůli ní… Mno, myslím, že to bylo naposledy) a vykládáme mu důvod naší očividné nasranosti. K našemu překvapení říká: „Moment, promluvím s úředníkem a uvidíme, co se dá dělat“ Skutečně s úředníkem promluvil, nastínil mu problém a světe div se! – po nepříjemnostech nastává pronikavé zlepšení nálady! – úředník bere naše pasy, PŘETISKUJE RAZÍTKA, PÍŠE NA OKRAJ VÍZ VYSVĚTLENÍ A S ÚSMĚVEM NÁM PASY PODÁVÁ!!! Nádhera – hned je vše lepší! Už klidní se couráme celnicí, koukáme na šílený iránský film o chrabrém Iránci a strašlivě zlých Američanech, kecáme s lidmi kolem a čekáme na odbavení batohů… Kolem půl druhé se konečně dostáváme k aoutobusu, který projel k naší budově. Bereme si bágly a za další půlhodinu jsme i s bágly v Iránu – kontrola nebyla ani formální – prostě nám ukázali, že máme jít. Další hodinka čekání a v půl čtvrté ráno se aoutobus dává do pohybu a my KONEČNĚ opouštíme hranici, která nám připravila nezapomenutelný zážitek…

Ve čtyři, po kontrole těsně za hranicí, zastavujeme v prvním městečku. Iránci se jdou nacpat do místní jídelny, my s Benem nejprve měníme u místního vexláka (taky pokrok – loni nás obtěžovali vexláci přímo na ulici, letos jsme přišli v jídelně ke stolku, kde měl místní směnárník stolek a něco jako kancelář Pohoda.) 100 $ a po chvíli už jsme zase bohatí a dáváme si místní variantu coly (ale už ne Zam-Zam jako loni, ta prý zkrachovala… Ta nová verze ovšem chutná úplně stejně – sladce). Po páté hodině se dává bus znovu do pohybu a celkem klidně a nerušeně jedeme přes Tabríz do Teheránu, kde jsme v pět odpoledne. Loučíme se s milou iránskou rodinkou, Ben si je všechny fotí a slibuje, že jim tu fotku pošle (to jsem tedy zvědav!). Po drobném motání se kolem Azadi monumentu (aoutobus nás nevysadil na Azadi terminalu, ale přímo vedle památníku. Je to sice kousek, jenže jsme…ehm…jak ponižující o tom mluvit… zvolili špatný směr a celý památník pěkně obešli, než jsme dorazili na Terminal… Holt i mistr tesař…) jsme konečně na teheránském UANu.

Tady ze všeho nejdříve zjišťujeme spoje a posléze i kupujeme lístky do Yazdu – bus jede v 19.00, takže máme dost času (a jak se ukáže za chvíli, více než dost – posunuli jsme si hodinky na hranicích o 1,5 hodiny kupředu a teď zjišťujeme, že mají v Iránu letní čas, tudíž posunujeme hodinky o hodinu zpět… Jelita, jako kdybychom tady nebyli loni) S nastalým časem naložíme přesně tak, jak jsme si celou dobu slibovali – nejprve si dáváme v jednom z bufetů sendvič a colu, a pak hurá! Jdeme do místní hnusné jídelny, kde jsme byli i loni, a dáváme si…ANO! Čaj a po roce opět vodní dýmku přímo v Iránu (ne, že bychom ji doma – alespoň v mém případě – nekouřili téměř každý týden, ale jde o pocit, že si ji dáváme na stejném místě jako minulý rok…) Po dýmce a pokecu s místní obsluhou bufetu a strejdou, který se s námi dává do řeči, ač neumí slovo anglicky, se jdeme projít ven před budovu nádraží a chvíli do odjezdu si krátíme hovorem s místním studentem a dozvídáme se o radostech i strastech studia v Iránu. Nemají to jednoduché – Irán je obrovský, zájemců spousta a univerzit a možností studia je málo… ale všude ve světě je něco – u nás třeba zase hospody a pivo, že… To taky VELMI ohrožuje studia našich studentů. To jsme mu ale neřekli, nebudeme přece kazit muslimy řečmi o pivu a dalších lákadlech života ve společnosti, kde je možné téměř vše (a že to u nás platí doslova…)

Deník Ben: „…V umaštěném bufetu jsme si dali čaj a první faju v Iránu. Hned se kolem nás seběhli všici pohůnci, jeden z nich řekl něco jako Czech monet a jakmile brácha vytáhl mince, hned začaly mizet před očima. No na to, že jsme je měli mít na celou cestu, nás okradli teda dost brzo.“

Konečně se přiblížila sedmá hodina večerní a my se skládáme do nemožně malého aoutobusu. Cesta je už docela utrpení, třetí den v busu se projevuje. Projíždíme ale ještě před usnutím ortodoxním muslimským městem Qom (Khom) a jelikož je zde nějaký svátek, je na co se koukat. Nakonec se k nám do busu narve obrovská iránská famílie – celkem snad 20 lidí a dětí. Hodinu trvá, než si všichni poposedají tak, aby to bylo z hlediska etikety a já nevím čeho všeho v pořádku… Jen si sedne poslední z nich, bus staví na pozdní večeři. Tudíž opět chaos… Je to ale stejně zvláštní, sledovat i malé, osmi až desetileté holčičky, jak už se učí chodit zahalené… Děkuji, ale nechtěl bych být ženou v Iránu a v muslimských zemích obecně… Skutečně ne… Nemám proti jejich způsobu života nic, je to jejich záležitost, styl, víra a kdo ví co ještě, ale nechtěl bych… Naštěstí mi tato alternativa jaksi nehrozí a pravděpodobně mě nebude ani nikdo přesvědčovat, abych se muslimskou ženou stal.

Sobota 12. 5.

V odporně brzkou hodinu (5.30) jsme po třech dnech v aoutobuse utrmácení, omlácení a děsně ospalí v Yazdu. Jedeme do Aria hotelu, jenže ouha! Dědek (stejný hluchoun jako loni), co dělá přes noc vrátného, se zrovna modlí a kýve na nás, že je plno! Co teď? Jdeme tedy ven a pokoušíme se hledat jiný hotel… Usínáme ovšem téměř v chůzi. Další hotel (Pars), který měl být kousek, jsme nenašli a ve Fahrang hotelu nám ten dement, co stál v recepci, řekl naprosto nesmyslnou cenu: prý 400.000 Rialů za dvoják… blázen, psychopat! Copak jsem naftovej magnát či co? Drtíce v ústech nadávky, jdeme ven… všude je ještě zavřeno, tak si sedáme na obrubník cesty, odpočíváme a čekáme, až hodina trochu pokročí… Nechce se nám věřit, že by v Aria hotelu bylo plno… Musíme asi pěkně vypadat po těch třech dnech v aoutobuse, protože se s námi dává do řeči i podezřívavý policajt. Nakonec je ale vše OK a po sedmé jdeme znovu do Aria hotelu. No vida! A pak že nic! V osm hodin už bydlíme na dvojáku se sprchou a záchodem, a je i dost čistý. Krása, po třech dnech si moci lehnout, a dokonce být odhmyzený!

Deník CEON: „… Osprchovaní jdeme spát, na nic jiného se necítíme. Za zaznamenání stojí, že jsme na jeden zátah (bez spaní, hotelu a pauzy) urazili cca 3000 km (Istanbul – Yazd ) … Slušná práce. Samotné jízdné zatím vychází na 72 $ z Ostravy do Yazdu! 14.00 – ač jsme minuli 4 cedule “Internet”, žádný není funkční. Ani Hossein! Sedíme v “čajovně” a přemýšlíme, co dál. Vodní dýmka už se nese… BTW: Ben našel “dýmkovnu” po čuchu…“

Deník Ben: „Dopravili jsme se taxálem z nádraží k ARIA HOTELU. Tam jsme vyrušili opět toho starého smrdutého dědka. Asi se právě modlil nebo co a my ho vyrušili. Začal ukazovat, že pro nás dva v hotelu místo není. Tak jsme se smradlaví sebrali a šli hledat alternativu. Všechno bylo zavřené. Ve Farang hotelu nám nabídli nehoráznou cenu 400.000 IRR. Vypadli jsme odtamtud, sedli venku na ulici a působili tak uboze, že nás málem začal vyhazovat policajt. Zašli jsme k Hosseinově inetkavárně. Zavřeno. Dolezli zpět. Vlezli zpět do AriaHotelu. Dědek plesnivá se začal culit jako by se nic nedělo. Místo pochopitelně bylo. Hajzl jeden.“

Po krátkém spánku jsme se vypravili do města, kde jsme hodlali co nejdříve najít a posléze i okupovat internet, ale ne vše bylo tak jednoduché – všechny internetové kavárny byly zavřené. Nakonec to ale dopadlo dobře – po cestě zpět na hotel (počkáme do večera, třeba otevřou…) se dáváme do řeči s mladým Iráncem (Mr. Shokranee) a jsme pozváni do jeho hodiny angličtiny coby atrakce – prý máme krásný přízvuk (ehm ehm ehm) a prý to bude pro jeho třídu velmi zajímavé (tak to ano, tomu věřím – větší exoty už si přivézt nemůže…) Domlouváme se na pět odpoledne před hotelem – jdeme ještě chvíli pospat…

V pět hodin nás Tim čeká před hotelem a jdeme s ním do třídy – jak se záhy ukazuje, je to jen přes cestu. Uvnitř narazíme na cca 30 lidí ve věkovém rozpětí 15-50 let, kteří nás zavalí spolu s jejich učitelem hodinovým proudem otázek…a jsou DOST zvědaví – na víru, na to, co si myslíme o jejich zemi, o Chomejním… občas je s odpovědí celkem problém, ale zvládáme to (přesněji: hlavně Ben!) na výbornou – důkazem toho je, že se loučíme až po hodině a na cestu dostáváme nanuk a hlavně průvodce, který nás vede do internetové kavárny!!!

Po hodince na internetu se jdeme flákat starým městem yazdským, jeho šílenými uličkami… nádhera a skvělá relaxace… Hledáme čajovnu, ve které jsme byli loni, ale nějak bloudíme a nenalézáme…škoda… V půl desáté se konečně domotáváme do známých oblastí a pomalu se loudáme k hotelu. Tam akorát píšeme deníky a o půlnoci usínáme…

Neděle 13. 5.

Budíme se před desátou, jdeme na čaj a faju do Benem včera objevené čajovny – dýmkovny a potom máme v plánu prohlédnout si jednak starý zoroasterský chrám věčného ohně ( Ateshkade ) a pak se chceme podívat na tzw. Towers Of Silence (Věže mlčení – místo, kde zoroasteriánci pohřbívali své mrtvé – jelikož jim víra zapovídala znečistit živly, vynášeli své mrtvé na nepřístupné věže, kde hořel věčný oheň, pokládali zemřelé kolem ohně a ten spolu se sluncem a supy vykonal pohřeb velmi rychle).

Deník Ben:“Vstali jsme kolem 10. Včera u mě začaly první střevní potíže. Z hledání internetu jsem musel potupně dolézt na hotel, kde jsem na poslední chvíli doletěl na hajzlík. Bohužel byl babský. No jak ty na mě čuměly, to byla fakt paráda. Až jsem se začal obávat mezinárodního skandálu. Pak na internetu jsem si musel půjčit klíč od MegaFabky, uzamykající obyč. hajzl+konvičku. Mělo to být pouhé varování.“

Po příchodu k chrámu zjišťujeme, že mají zavřeno. Dá se s námi ale do řeči místní Tim, ze kterého se vyklube provozovatel cestovky. Od něj se jednak dovíme, že Ateshkade otevírá až ve tři, a dále nám poradí, jak se dostat místní dopravou (nesrovnatelně levnější než taxi – lístek na jednu jízdu busem (libovolně dlouhou!) – stojí jen 25 Rs) na Towers Of Silence a nabízí nám i slušnou cenu (90.000 Rs za oba) za výlet na další zoroasterský chrám, zvaný Chak – Chak, který je v poušti kousek od Yazdu. Předběžně souhlasíme a domlouváme se na dopoledne druhého dne, že nás vyzvedne v hotelu…

Tim s námi čeká na aoutobus, který jede naším směrem a ještě zaúkoluje jednoho Iránce, aby nám při přestupu ukázal správnou linku… Jsou opravdu milí a přívětiví tihle Iránci. Zjišťujeme ještě, jak má otevřeno internetová kavárna (na večer máme domluvené nějaké chaty…) a už je tu bus. Jedeme jen pár zastávek a vystupujeme na velkém kruhovém náměstí. Tady čekáme asi 20 minut, než přijede spoj, který jede k Towers Of Silence. Konečně je tady a my nasedáme. Neskutečné – Iránci nás jako cizince pouští sednout! Sedáme tedy a záhy jsme osloveni dědoušem, co nastoupil po nás. Nejprve nás baví anglickými hádankami a jazykolamy, později z něj vypadne, že před léty žil 14 roků v Bombaji a že je zoroasteriánec… A před výstupem nás nekompromisně zve k sobě domů… Váháme, ale jen okamžik – tohle se neodmítá. Vystupujeme tedy a jdeme s dědoušem do zajímavé, oplocené čtvrti, hlídané uniformovanou stráží… Působí to na nás jako poměrně luxusní domov důchodců a zřejmě jsme se příliš nespletli. Dědouš bydlí ve třetím patře v prostorném a velmi slušně zařízeném bytě se svou druhou ženou, dcerou a vnučkou. Ihned jsme uvedeni dovnitř, usazeni na pohovku a za pár minut už se cpeme vynikajícím chlazeným melounem. Mezitím se bavíme s dědou o životě, vesmíru a vůbec. Nakonec se, ač neradi, asi po půl hodině loučíme, i když jsou všichni skvělí a přesvědčují nás, ať se odstěhujeme z hotelu a jdeme bydlet k nim a nebo ať aspoň zůstaneme na jídlo… Po záplavě zdvořilostí (opravdu nás to mrzelo, ale tlačil nás čas ) nakonec odcházíme… VELMI příjemné posezení!

Vycházíme z areálu a přemýšlíme nad směrem… Bus pochopitelně odjel a kdy jede další netušíme – jízdní řád je ve fársí a vrátný je sice ochotný, ale zjevně nechápe, co po něm chceme, když se ho ptáme, jestli neví, kdy jede místní doprava směrem k TOS. Volíme tedy náhodný směr do pouště a jdeme po cestě vpřed. Po cca 20 minutách se nám podaří stopnout auto, jehož řidič nám poví, že… pochopitelně jdeme blbě. Vracíme se tedy, měníme směr a podaří se nám (Benovi) stopnout školní aoutobus plný dětí, který jede naším směrem. Super zážitek – řidič neumí stejně jako děti anglicky, a tak se bavíme jen pomocí našeho chatrného fársí.. Ale jde to a děti i řidič se baví … nakonec nás za odměnu vysazuje asi 300 m od věží… Jdeme si je prohlédnout (já mám na prohlídku víc času, Ben je zaneprázdněn svým náhlým…ehm…problémem)

Deník Ben: „(Towers of Silence)…Vypadaly jinak, než jsem si představoval, což mě patrně natolik rozrušilo, že jsem si nasral do gatí…“

Nakonec se shodujeme, že v tomhle šíleném počasí nahoru nepolezeme a poté, co si TOS vyfotíme jdeme pomalu zpátky směrem, kterým jsme viděli jet bus, o kterém si myslíme, že by mohl jet tam, kam my chceme – klasická zenová navigace. Na MHD ale nakonec nedojde – stopujeme si aouto se dvěma Iránci, kteří nás ochotně dovezou na námi požadované známé velké náměstí a ještě nám ukážou, odkud jede bus k našemu hotelu. Krása a pohodka. Vystupujeme ale místo před hotelem před Chrámem ohně a chceme jít na net. Omyl! Ben zřejmě blbě slyšel odpověď, otevírají až za hodinu. Jdeme tedy k Chrámu a protože už je otevřeno, jdeme dovnitř… a vidíme, že i do Iránu proniká organizovaná turistika – uvnitř totiž potkáváme výpravu německých turistů. Asi přijeli na dovolenou s Fisherem…

Zoroasterská víra i symbolika je zajímavá, ale chrám samotný je zajímavý jen tím, že v něm už několik století udržují věčný oheň… jinak je to nudná stavba s nezajímavým interiérem… Přemýšlíme o tom, že Chak – Chak vynecháme i letos – má být velmi podobný… Rozhodneme se ale až ráno, teď jdeme na net. Po hodině toho má Ben dost a jde na hotel. Já ještě hodinu a půl pokračuji v chatování a psaní zprávy pro naše stránky… Pak zjišťuju, že jsem se nějak „zakecal“ a spěchám za Benem na hotel… Málem jsme se minuli – už měl napsaný vzkaz a šel mi naproti. Není mu ale nejlépe (asi chytl úžeh z toho poledního slunce) a tak se rozhodujeme, že nákupy necháme na zítřek a jdeme se jen najíst do nejbližší jídelníčky. Po cestě zpět do hotelu vede brácha silácké řeči, že si dá místní iránskou polévku – blitku, ale když zjišťuje, že je s kusy ledu, odvaha jej přechází.

Večer sedíme dost dlouho v atriu hotelu, pijeme čajíky, píšeme deníky a hlavně – bavíme se se spoustou lidí… Jsou všichni skvělí, pořád nás zvou na večeři, snídani, oběd, a když už to nejde jinak, donesou nám aspoň cca 4 kilový oloupaný a nakrájený meloun – a to už se nedá odmítnout. Spát jdeme něco před půlnocí.

Pondělí 14. 5.

Náš posledním dnem v Yazdu. Jak se ukáže, dnem nadmíru hektickým. Budíme se ve třičtvrtě na devět, s díky odmítáme maníka s nabídkou cesty na Chak – Chak (ještě, že jsme to neslíbili napevno, vypadal i tak dost smutně…) a plánujeme den. Benovi stále není nejlépe (průjem), já jsem zatím v pohodě. Dozvídáme se, že se v hotelu ubytovali nějací Rakušané (a brácha se pak dozví od nich, že přijeli na motorkách a že jednou z Bangladéše přes Indii, Pákistán a Irán domů! V tomhle ročním období a na motorce přes Balůčistán – to je tedy drsárna!!!) a jedeme na Terminal.

Ve tři čtvrti na deset opět zjišťujeme, že plánování v těchto zemích nemá valného smyslu – odhadovali jsme, že pojedeme do Záhedánu (hraniční přechod s Pákistánem leží ve vesnici Mirjaveh cca 100 km od tohoto města a jezdí tam pravidelně taxíky a prý i MHD…) nějakým nočním spojem, co jede večer z Yazdu a ráno je v Záhedánu. Omyl. Poslední bus jede ve tři odpoledne. To je najednou radosti! Kupujeme tedy lístky, bereme si okamžitě taxi na hotel a balíme. Bágly necháváme na recepci a jdeme na bazar. A kalvárie pokračuje – mají dnes nějaký svátek – tryznu – co já vím co a kromě neskutečných davů lidí na ulicích je i spousta obchodů zavřená…včetně toho s vodními dýmkami… Je mi to líto, vážně, ale nešlo to! Příště, slibuju! Jediné, co se nakonec daří, je setkání s Hosseinem. Jeho internetová kavárna je už otevřená a zatímco posíláme poslední maily rodičům a kupujeme pohledy a tištěné ubrusy, Hossein se ozývá telefonicky a za pár minut je tady. Máme radost, když vidíme, že vlajku, kterou jsme mu minulý rok nakreslili, na svou nástěnku pověsil a hlavně: že si nás pamatuje. Dostáváme slevu na ubrusy, čaj a Hossein nedá jinak, než že se musíme jít podívat na hotel, ve kterém pracuje. Spolu s námi jde i jedna Španělka – taky pohodová holka. Jezdí po světě, točí na vlastní triko dokumenty o zemích a prodává je španělské televizi. V Iránu je poprvé a sonduje co a jak. Hossein se s ní domlouvá, že by mohla natočit hotel, ve kterém pracuje – prý ještě není úplně hotový, ale už v něm spali nějací velvyslanci a tak… Je to holt obchodník až do morků kostí…a taky starý prasák – pořád stejné perverzní historky.

Přicházíme do hotelu a my dva s Benem s úžasem zjišťujeme, že to je stejný dům, který jsme si loni prohlíželi poslední den našeho pobytu v Yazdu s naším průvodcem Muhhamadem Alim… To je tedy fakt síla… Hotel je to pěkný, až se vše dokončí tak, jak nám Hossein líčí, bude to opravdu nádhera. Loučíme se a Hossein nám slibuje, že za pár let si u něj v hotelu připijeme vodkou – Irán prý kráčí z izolace vstříc světlým zítřkům… jsem nakloněn tomu věřit mu…

Motáme se se Španělkou (jméno mi bohužel vypadlo…) přes staré město k našemu hotelu – chce se taky ubytovat. V hotelu se loučíme, popadáme bágly a mažeme na terminál. Máme štěstí, hodil nás tam vlastním vozem jeden z místních dobrosrdečných lidí – bral to jako službu, nic za to nechtěl, byl rád, že si může popovídat… Tak nějak podvědomě tuším, že tahle vlastnost Iránců jim při cestě ke světlým zítřkům moc dlouho nevydrží…

Na nádraží kupujeme vodu, colu, poslední korálky a nějaké pistácie a sedáme do busu. Ten s nepatrným (20 minut) zpožděním odjíždí… bohužel jen z Terminalu. Po cca 300 metrech stojíme na náměstí a nabíráme led, vodu a cestující… Kupujeme s Benem ještě nějakou limošku a chleba a po půl hodině se bus rozjíždí… Po 50 m ale znovu stojíme a tentokrát je to zajímavější: od zadních dveří se ozývá šílený cinkot skla… Ben se otáčí a říká: “Ty vole, oni snad nakládají pytle odpadků!!!“ Jdeme se podívat ven a nechápeme: dozadu do busu je nacpáno několik pytlů s VELMI podezřelým obsahem (podle zvuků obsahují minimálně dva z nich skleněné střepy!) a dolů do zavazadlového prostoru je naložena snad tuna železného šrotu! Proč? K čemu? Proč musíme jet Kukavozem? Nikdo nám nedokáže odpovědět. Z Yazdu nakonec odjíždíme naloženi podezřelým a nepochopitelným kontrabandem ve třičtvrtě na pět odpoledne. (BTW – to smetí skutečně dovezli až do Záhedánu, ale proč…?)

Deník Ben:“21.45. Řítíme se do Kermánu (20km). Je příjemný chládek. Oproti vedru, které bylo v Yazdu, je to pohodička. Kolem poušť, západ slunce byl úchvatný, pokusil jsem se ho vyfotit naslepo.

…Teď sedíme každý na dvou sedadlech. Brácha chrní, kolem profukuje otevřeným oknem pouštní větřík-nádhera.

21.50. Asi jsme právě dorazili do Kermánu.

21.55. LDH (LeDaHovno)-benzinka.

Máme půl dvanácté, stojíme na nějakém kapátku (asi stejné jako loni) a já musím konstatovat, že pohůnek z autobusu je KRETÉN, DEBIL, PRIMITIV a celkově vůbec hrozně omezené stvoření. Už to jak vypadá-zapadlé oči, poďobaný obličej, křivá huba, plesnivé vlasy.“

Cesta samotná je pohodová – autobus je poloprázdný, každý sedíme sami na dvousedadle, takže téměř neskutečný komfort. Píšeme deníky, koukáme se (a Ben fotí – a docela úspěšně!) na západ slunce nad pouští Lar.

Úterý 15. 5.

a my jsme v iránském městě Záhedán. Ještě pár hodin a jsme v Pákistánu! Zatím však vystupujeme, bereme si bágly (o kontraband nikdo jak se zdá nejeví zájem!) a než se stačíme otočit, přicupitá k nám dědouš taxikář a za pět minut už sedíme v terénní Toyotě a po zastávce v obchůdku (kupujeme zásoby vody, nevíme přesně, co nás v pákistánském Taftanu čeká, ale to, co víme nás optimismem rozhodně nenaplňuje) už jedeme šílenou vyprahlou pouští do vesnice Mirjaveh. Řidič nám slibuje, že nás doveze přímo na hranici. Dobrá tedy.

Deník Ben: „…Ještě jedna divná věc. Odpadky veze náš KUKA vůz stále s sebou…co s nima budeme dělat? Nezdá se mi, že by v Pákistánu měli nouzi o bordel…“

Cestu si krátíme pozorováním okolní pouště (to je teda fakt síla, neskutečná krajina… Mordor jak vyšitý – loni v Peru ty náhorní plošiny – to bylo prd!) a hovorem s afghánským staříkem. Je skvělý, má skvělou angličtinu a dostává nás hned první odpovědí na naši otázku. Když se ho ptáme, ze které země pochází, usměje se a povídá:“I have no country, I‘m from Afghanistan…“ a nám najednou není do řeči… Je ale skvělý a jeho povídání je nakažlivé. Za slabých devadesát minut nás Toyota vysazuje těsně před značkou hraničního přechodu Mirjaveh – Taftan. Ještě pár okamžiků a budeme v zemi, o které jsme ještě před dvěma lety jen občas slyšeli v televizi a kdyby nám někdo řekl, že se do ní podíváme, vysmějeme se mu. Jak krátkozraké… A jakými změnami v životě procházíme!

Stojíme asi hodinku na okraji hraničního přechodu a čekáme, až přijede pákistánský minibusek, který nás má dovézt k budově celnice – pěší pohyb mezi oběma zeměmi je jak vidno zakázán. Protože sluníčko začíná připalovat, mažeme se krémem a v poklidu čekáme. Jediné, co dnes musíme stihnout, je aoutobus z Taftanu do Quetty, a protože je něco po deváté ráno, máme času dost. Nakonec minibus přijíždí a my se spolu s několika dalšími Iránci či Pákistánci a s afghánským dědou soukáme dovnitř. Po pár stech metrech stojíme před budovou „celnice“… Pravda, taková hrůza jako turecko – iránský přechod to není, ale i tak… Iránský výstup byl opět zcela formální záležitostí, vstup do Pákistánu taky, ale: ihned na hranici je vidět neskutečný rozdíl. Iránci mají vše na počítačovém základě, celník vezme pas, naťuká jméno a za cca 15 s máme razítko a výstup. Kdepak Pákistánci ! Jednak s mírným šokem zjišťujeme, že pákistánská uniforma je v podstatě jejich klasický šalvar&kamíz (národní oděv, který na sobě tahá cca 95% Pákistánců – neskutečně široké pytlovité kalhoty a košile po kolena), jen v jednotné (špinavé…) barvě a s výložkami, to vše doplněno čepicí, a druhak se za okamžik přesvědčujeme, že Asie skutečně začíná až v Pákistánu. Pasové formality trvají „poněkud déle“, protože počítače k pákistánským celníkům ještě stále nedorazily, a proto probíhá odbavení stylem „starý ohmataný tlustý sešit, tužka a pologramotný drban, tvářící se jako celník“ Nakonec se ale vše daří (až na to, že při opisování Benova čísla víza si ten jouda omylem opsal číslo víza z loňského roku…) a my jsme v půl jedenácté místního času (tj. dalších + 30 minut) v šíleném, smradlavém, špinavém a neskutečném pašeráckém doupěti – pohraničním „městečku“ Taftan. Jsme v Pákistánu!

Deník Ben:“12.00 pákistánského času. Jsme v Taftanu. Nejdřív: hranice byly v klídku. Debil celník orazítkoval loňské vízum (nebo si ho aspoň zapsal). V Zahedánu jsme vykládku neviděli.“

Ihned se na nás sesypou místní vexláci a jsou klasicky naprosto neodbytní… Měníme tedy nějaké peníze, měníme i zbytek iránských riálů a dokonce i poslední zbytky tureckých lir – berou všechno. Po provedené směně nakupujeme ihned dva lístky na aoutobus do Quetty – vypadá dobře a odjíždí prý ve dvě odpoledne. HA! Jak jsme měli zakrátko zjistit, šeredně jsme se spletli! Zatím ale necháváme bagáž v busu a jdeme do místní naprosto neskutečné, zaplivané šílené špeluňky, která jak zjišťujeme slouží jako hospoda, jídelna, bar a údajně i jako hotel… Mno… No nic. Dáváme si (poprvé na cestě!) typický pákistánský/indický čaj – hustý, sladký a pochopitelně s mlékem. V tu chvíli přijíždí z pákistánské strany Toyota a na ní dva naprosto vyřízení Japonci – kluk a holka. Ben jde zjišťovat co a jak a dozví se, že aoutobusu, který jel z Quetty, se něco pokazilo a že posledních pár hodin (přes poledne, v neskutečném vedru!) dojeli na korbě terénní Toyoty. To se máme na co těšit!

Sedíme tedy, konverzujeme s místními vexláky (kteří jsou zvědaví na vše: odkud jsme, kam jedeme, jaké pohledy s sebou máme atd. Úplně nejvíc je ovšem dostane fotka Karolíny – tu mi nakonec ani nechtějí vrátit), píšeme pohledy z Iránu, na které v tom frmolu včera nebyl čas a dopisujeme také deníky… Hic je strašlivý, po probdělé noci se nám v tom vedru klíží oči. Sice si každý z nás jde udělat krátkou procházku po okolí a nějaké fotky (Taftan je skutečně neuvěřitelný), ale únava se hlásí čím dál víc. Chvíli se rozptylujeme i hovorem s mladým Bangladéšanem, který nám udílí cenné rady co se jídla týče („Tady nejezte nic, je tady špatné jídlo…“) a poměrů v jeho zemi („Jsem rád, že můžu žít tady v Taftanu, u nás doma to je ještě horší…“ – nedokážu si představit, jak to v Bangladéši musí vypadat).

Deník Ben:“Napsali jsme pohledy, vypili 2 čaje a čekáme na 14.00, kdy bude odjezd do Quetty. Sedíme v něčem, co je snad restaurace. Oba jsme se postupně prošli po „místních pamětihodnostech“. Skládka, prach a vedro. Toho tady mají opravdu fest. “

Nakonec to dopadlo tak, jak jsme očekávali – oba jsme zdřímli… Naštěstí jen na chvíli. Vybíháme ven a hledáme bus. Nacházíme jej cca 100 m od „hospody“. A rázem máme problém: řidič nám v jazyce urdu něco vysvětluje… Anglicky se nechytá on, v urdu zase my – plodná debata. Nakonec se do toho vloží afghánský děda a my rázem tušíme, že jsme si co se aoutobusu (dokonce klimatizovaného, ve kterém jsme už měli bágly) týče dělali marné naděje.

Deník Ben: „…Jestli tam ta klima bude, budeme muset vytáhnout nějaké teplé oblečení. Nerad bych ve 40°C vedru nastydl“

Ten, kterým jsme původně měli jet, je prý rozbitý, musíme jet jiným. Ten „jiný“ vypadal, jako když tam zůstal ještě po Anglánech… příšerné. Navíc jsme jako bílí „gringos“ vyfásli „exluzivní“ místa – hned za řidičem, navíc bez místa na nohy – tam byly naskládané nějaké krabice. Situace byla ještě vylepšena tím, že mé sedadlo se permanentně sklápělo, a to tak, že moc, tudíž nehrozilo, že bych se opřel… Tento „luxus“ měl trvat 18 hodin…

Ve dvě jsme tedy usazeni a v půl třetí se to monstrum dává do pohybu. Těšte se, takovou cestu jste ještě nezažili! Jízda pouští je … neskutečný zážitek! Když vystupujete z aoutobusu (a to podotýkám – NEKLIMATIZOVANÉHO!), je to jako když se ohnete a otevřete rozpálenou troubu… Poušť prostě … sálá, a to i v osm večer… Za toto strádání jste odměněni několika úžasnými zážitky: předně jsou to karavany či stáda velbloudů – to je pohled, jaký vám z paměti dlouho nevymizí… A v pákistánské poušti se k úžasným zážitkům řadí i „policejní“ kontroly. Když jsme poprvé přijeli k policejnímu “checkpointu”, nevěřili jsme vlastním očím – hliněná chýše u cesty, střecha pokrytá hadry a (snad) trávou nebo čím, přes cestu natažený kus špagátu a u něj – “policista”. Prostě trhan, oproti kterému vypadal Celník ze Tří veteránů jako poslední model od Armaniho… Samotná kontrola byla taky zážitek – drban, který se tvářil jako velitel osádky (ostatní byli pasáci velbloudů, to vím jistě) – se chvíli probíral našimi pasy, pak vzal do ruky tužku, namaloval pár nejistých písmenek, pak něco zahulákal, hodil tužku na stůl směrem k Benovi a utekl ven – psaní nepatřilo očividně mezi jeho koníčky. V podstatě stejná situace se pak opakovala na všech checkpointech v celém Pákistánu – většinou jsme se zapisovali sami, při cestě nahoru do Gilgitu musel Ben dokonce nalinkovat další stránku v sešitě…

Po “veselé” pauze s policisty jsme mohli jet dále.

Deník Ben: „Čas od času jsme prohodili něco se strejdou Afgháncem. Pak se objevilo, že i pár ostatních umí trochu English. A tak jsme zase rozdávali rozhovory“

Pouští vede přímá, v podstatě asfaltová cesta, něco v ranku naší neudržované okresky… Z Taftanu do Quetty je to sice nějakých 600 km, ale vzhledem k rychlosti jízdy je těch 18 hodin tak akorát… vzhledem k rychlosti jízdy a délce pauz je třeba dodat!!! Stáli jsme celkem pravidelně, to ano. Ale pauzy byly naprosto neskutečně dlouhé… První zastávka v poušti u hliněné chatrče ještě šla – byl v ní sud s vodou na opláchnutí – Ben si polil hlavu a košili – košile uschla do dvou minut… Další zastávka – ve “městě” Nokkundi už byla PODSTATNĚ horší…

V Nokkundi je totiž něco jako pašerácké překladiště nafty. Proto jsme byli nuceni tvrdnout tady více než hodinu a pozorovat, jak ti šílenci z osádky busu postupně nakládají na střechu vozu (která už byla i tak dost plná!) cca 1300 litrů nafty!!! Magoři! Taky už v téhle zapadlé pouštní díře umí místní domorodci česky. Když totiž byly sudy uloženy, nastalo přerovnávání věcí tak, aby byl náklad rozložen rovnoměrně. Tím pádem najednou koukám, že se můj bágl ocitl hned na kraji. Podezřívavě ty blázny nahoře pozoruji, cože s tím asi tak hodlají dělat… Je to dobrý, chtějí to přivázat provazem, tak fajn… Jenže co to? Jak začínají provaz utanovat (dole stojí dva pohůnci a vší silou rvou za lano, jako kdyby přitahovali nejmíň torpédoborec k molu… A pochopitelně přes můj batoh!!! Grrrrrrr!), zvuky, které se rozléhají pouští JASNĚ signalizují, že se něco trhá…a to něco JE MŮJ BATOH! Vyskakuju z podřepu a celou širou balůčistánskou poušť zařvu z plných plic:”KURVA!” Překvapivé – i místní domordci HNED pochopili, o co kráčí a s přátelskými gesty mě uklidňovali, že je vše OK (nakonec se ukázalo, že skutečně bylo – jen polstrování na zádech u batohu mělo takový zářez – naštěstí jen promáčknutý, ne protržený! – že se narovnalo až po návratu domů. Ten kravál asi bylo zavazadlo někoho jiného ).

Deník CEON: “…v 14.25 opouštíme nejzaplivanější díru, jakou jsem kdy viděl – slovutný Taftan! Lžu – šílená policejní stanice cca 10 km od Taftanu byla neskutečná – poprvé jsem se při kontrole pasů SÁM zapisoval. Teď je 18.20, stojíme asi půl hodiny v další prdeli s názvem NOKKUNDI a nestačíme se divit: na střechu postupně nacpali 1200 kg v podobě barelů s naftou. A to, co prováděli s mým batohem, zasluhuje pokárání důrazného! Alespoň už v Pákistánu znají pravé české ‘KURVA!’ …”

K zastávce v Nokkundi se váže ještě jedna veselá historka. Jelikož nakládání trvalo až nesnesitelně dlouho a v “městečku” nechcípl ani ten pes (kdyby tam čirou náhodou nějaký byl, sežrali by ho místní obyvatelé), rozhodl jsem se, že si dopíšu deník. Protože zůstat v busu byl nesmysl – ani venku se nedalo dýchat – vzal jsem deník a sedl si do podřepu do stínu u jedné zdi tak, abych viděl na to, co ti šílenci předvádějí při nakládání, a začal psát. Za pár minut už jsem měl kolem sebe veškeré mobilní obyvatelstvo obce – byl jsem pravděpodobně první člověk, který vesničanům ukázal, co to znamená a jak to vypadá, když někdo umí psát, což je vzhledem k mému rukopisu absolutní drzost. Vnesl jsem prostě do Pákistánu osvětu – cizí jazyk, umění psát… Paráda, misionář jako když vyšije… Po nesnesitelně dlouhé době se konečně ozývá houkání a náš “dopravní prostředek” se dává do pohybu. Už bylo načase! Pomalu se stmívá a věřte, že západ slunce nad pouští je úžasný, neopakovatelný zážitek! Asi v půl jedenácté zastavujeme na pozdní večeři a poprvé máme s Benem možnost ochutnat asijskou kuchyni v celé své kráse. U neskutečného pultu si objednáváme curry z hovězího (?) masa a chapatti. Hned zjišťujeme několik důležitých poznatků – s hygienou si nesmíme lámat hlavu (a v průběhu cesty se to ukáže jako VELMI prozíravé rozhodnut) a jídlo je tady velmi levné – což je MOC dobře!

Deník Ben: „Kolem půlnoci jsme zastavili na smrdutém kapátku, a protože to bylo 2 dny, co jsme snědli pár semínek, půlku iránského chleba a 1 darovanou placku čapati, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme místní jídlo. Takže jsme objednali jednu dobrotu (mísa s omáčkou jako náš guláš s kusy masa-asi hovězí a kouskem bramboru. Pak jsme se dozvěděli, že to bylo karí) a čapati…Na tom kapátku jsme si taky poprvé všimli kluka, co už to má dneska asi za sebou. Furt zvracel, válel se v prachu a celkově vypadal, že ho zubatá musí každou chvíli zkosit. Pak jsme ho viděli dělat ty samé věci na každé zastávce. V Quettě ho už dokonce dva Timové museli podpírat-do té doby ho měli všichni (včetně nás) na salámu.“

Před půlnocí opouštíme “motorest” a vydáváme se na neskutečnou a děsivou noční cestu do Quetty.

středa 16. 5.

Asi se ptáte, proč hovořím o děsivé cestě. Ti, co četli naše on-line zprávy z cesty asi ví, o čem bude řeč… O neskutéčných bláznech, kteří se v Pákistánu dostanou za volant. Skutečně otřes… Nejen, že v Pákistánu se dobrý řidič pozná ne podle toho, JAK jede, ale JAK troubí! Ano, správně: troubí! Každý aoutobus má totiž něco jako několikatónový klakson, na který se NEUSTÁLE troubí – s frekvencí cca co 10-15 s! Když máte místo hned za řidičem, je cesta v noci obzvlášť zábavná. Do toho je třeba připočíst příšerně zdeformovanou muziku z pomuchlaných pásků na přehrávači, který nehrál už před deseti lety a hlavně: jakožto sedící hned za řidičem máte možnost vychutnat si další pákistánskou “legrácku” – jak už jsem řekl, pákistánské cesty jsou něco jako naše okresky… tedy i podobně úzké… představte si tedy situaci: tma, kravál, nad vámi více než tuna nafty v plastu (o “veselém” zvyku řidiče a posádky odcvrnkávat vajgly z okna jedoucí