Cesta na: 6 dní
Výjezd: Choceň, 09:20 hodin
Celkem najetých km: 3.427 km
Celkem za benzin: 5.610,- Kč
Průměrná spotřeba: 5,9 l/100 km
Plán cesty: Rakousko – Slovinsko – Bosna a Hercegovina – Chorvatsko – Černá Hora – Chorvatsko – Slovinsko – Rakousko
Vyrážíme přesně podle plánu v 8 hodin. Cesta ubíhá do Brna rychle a kolem desátý hodiny ukazujem pasy na hranicích. Jenže se stalo něco, co ani jeden z nás nepředpokládal. Celník volá: „Nemáte značku.“ Oba se zarazíme ale s tím, že to nebylo nejspíš na nás a pokračujem. Jenže nám to nedá a zastavíme. Rychle slejzám z motorky a upřeně se dívám na prázdný místo po značce. Michal tomu nechce věřit, stejně jako já. Vracíme se a na přechodu vysvětlujeme, že jsme značku ztratili a jedeme ji ještě hledat. Očima projíždim něco kolem hodiny druhou stranu silnice ale nic. Vracíme se domů. 🙁
Ztrácíme dva dny cesty, je totiž sobota a musíme čekat do pondělí na vystavení nové značky. Víkend se vleče a my ztrácíme chuť někam vyrazit.
1. den (pondělí)
Výjezd: Choceň, 9:20 hodin
Najetých km: 770 km
Plán cesty: Brno – Vídeň – Graz – Spielfeld – Maribor – Záhřeb – Nova Gradiška
Ráno vstáváme kolem sedmý, abysme na úřadě byli jako první a vyrazili s co nejmenším zpožděním. Před úřadem čekám u motorky necelou půl hodinu. Jedeme domů značku pořádně přidělat a já balím ještě poslední věci a konečně vyjíždíme.
Hned na hranicích s Rakouskem si kupujeme dálniční známku za necelých 5 EU na 10 dní. Nikde se nezdržujeme a snažíme se co nejrychleji dojet do Slovinska. Slovinsko bylo zajímavý, všude to kvetlo, ve strmých kopcích byly vinice ale nic jsem celou cestu nefotila, až na jednu vinici.
Na Chorvatských hranicích nás čeká zdržení. Automaticky Michal vybírá kratší frontu, která se nakonec stala ale tou delší. Autům před náma kontrolujou snad úplně všechno. Téměř po 20ti minutách na celník nechává projet bez ukazování pasů, jen podle CZ na značce.
Začínejí dálnice a s nima i mýtný brány. Platíme 4, 9 a 44 kun až k hranicím s BiH, kde v Nové Gradišce hledáme ubytování. Projíždíme vesnicí. Nikde nic. U šraněk stojí policajt, tak se ho jdu zeptat. Posílá nás ještě o 10 km dál. Cestou vidíme v padající tmě starý rozbořený a rozstřílený domy. Působilo to na nás až děsivě. Konečně zahlídneme (první a poslední) ceduli s postelí. Michal se jde dovnitř zeptat. Vrací se s nějkým pánem, myslela jsem, že je to majitel nebo tak něco. Ale říká, mi, že v hotelu mají plno ale tenhle pán má volný pokoj. Mluvím s ním německy, sice si moc nerozumíme ale vyrážíme za jeho autem k němu domů. Byl to nějakej městskej soukromník a jeho třípatrovej dům působil v pohodě. Domlouváme se s ním, že se jdeme nejdřív podívat. Byli jsme mile překvapeni. Vyšli jsme do posledního patra, kde bylo několik pokojů, koupelna s vanou a samozřejmě toaleta. Hned jsme to za 20 EU vzali. Oba jsme se těšili na teplou sprchu.
2. den (úterý)
Výjezd: Nova Gradiška, 8:30 hodin
Najetých km: 489 km
Plán cesty: Stara Gradiška – Banja Luka – Jajce – Bugojno – Mostar – Dubrovník
Budík na mobilu zvonil v 7:30, v kuchyňce si uděláme nějakou tu teplou snídani, prohodíme pár slov s majitelem, kterej nás varuje před cestou přes Bosnu a Hercegovinu. Včera večer ta Nova Gradiška vypadala mnohem hrůzostrašnější ale to netvrdím, že dnes na ni byl příjemnej pohled, to vůbec! I dneska na stejným místě byli policajti. Stavíme u spadlejch šraněk a dojížděj nás dva policajti na motorkách, jeden má bavoráka a druhej k naší radosti Hondu Daeuville jako my. 🙂 Projíždí vlak a nad ním vojenskej vrtulník. „Neděje se něco?“ ptám se. „Snad ne, jinak by nám ti policajti něco řekli.“ K blížícím se hranicím přibylo taky malých cedulek s upozorněním na přítomnost min.
Hranice ve Staré Gradišce tvoří řeka Sáva. Jsme tam kolem devátý a vůbec nemusíme čekat. K našemu údivu si nemusíme sundat ani helmy, dostaneme razítka do pasu a vyrážíme. Jsme překvapeni. Gradiška téměř opuštěná a tady, o pár kilometrů dál na druhý straně hranic, je burácivej život. Projíždíme vesničkou plnou lidí, tržnic a obchůdků.
Držíme se směrovek na Banja Luka, za kterou začíná soutěska (kaňon) Tijesno. Silnice se obtáčí na jedný straně kolem břehů řeky Vrbas a na druhý straně kolem hor. Je to až neuvěřitelná nádhera. Cestou potkáváme místní lidi, jak opékají, hrají si u vody a užívají si. Po dlouhým úseku sjíždíme na vedlejší silničku, kde nás čekalo příjemné překvapení. Vyjeli jsme přímo u hráze nějaký přhrady, byla obrovská. Cestou jich míjíme ještě několik.
Další úsek lemovaly opět skály a silnice dál kopírovala řeku. Cestou se začínají objevovat tunely a značky „černá tečka“, která upozorňuje na nějaké nebezpečí a většinou je u ní značka i s doporučenou rychlostí. Tunely jsou neosvětlený. Jedeme stále rovně, cesta se dlouho neklikatila a před námi vidíme tunel i černou tečku. Vjíždíme do něj, nejedeme nijak rychle, ale v tom málo, co jsme viděli, Michal zpozoroval, že jsme v protisměru. V tunelu byla totiž dost ostrá zatáčka. Do dalších tunelů jsme vjížděli fakt pomalu ale to taky nebylo dobrý. Jeden z nich byl dost dlouhej a při malý rychlosti se člověk bál a navíc na nás kapala voda.
Cestou potkáváme několik policejních hlídek s ručními radary. I přes naší rychlost 90 km/hod místo 50ti nás nechávají projet. Míříme k vodopádu do městečka Jajce. Směrovky ukazují přejet most. Na jedný straně mostu je kouřící a páchnoucí továrna a na druhý je krásnej vodopád. K vodopádu se dolů nesmělo, tak jsme ho mohli obdivovat akorát z výšky. Odtud se budeme ubírat směr Mostar, kde se rozhodneme kam dál. Zastavujeme u další továrny a opravny značky ŠKODA. Bylo už dost pozdě, takže naše další cesta bude směřovat k moři do Dubrovníku. Chceme jet přes hory v obci Biletiči Polje ale na vrcholku nás překvapí mračno a déšť, takže se vyracíme zpět do údolí, který mezi skalama vytvořila řeka, a kde nás provází po celou jízdu už jen sluníčko. Přes Dubrovník projíždíme a zakempíme v Kupary za 10 EU. Večer se jdeme projít k moři, který je vzdálený necelých 200 m. Překvapí nás malinká pláž a odpadky.
3. den (středa)
Výjezd: Kupary, 8:00 hodin
Najetých km: 180 km
Plán cesty: Kupary – Dubrovník – Prevlaka – Herceg Novi – Budva – Reževići
Ráno se výjimečně budí dřív Michal a vylejzá ze stanu. Probouzím se taky, je 7 ráno. V kempu jsme už poslední. Po snídani se vracíme do Dubrovníku prohlídnout si hradby. Čekáme pořád v zácpách. Jedeme podle směrovek na pakoviště pro motorky, jenže to nebylo podle našich představ. Bylo to parkování na chodníku v zatáčce, kde bylo plno jen místníma skútrama a nebylo hlídaný. Jedeme na jiný ale tam nás posílají pryč, že parkoviště pro motorky je jinde. Takže na nějakou prohlídku hradeb se vykašlem a jedeme po pobřeží do Černý Hory.
Ze skal, na kterých je silnice vidíme krásný zálivy, kam se nedá dostat. Na jednu cestičku přecejen narazíme. Silnička končí přímo u průzračný vody s výhledem na ostrůvky. Sice je teplo ale voda studená. Uděláme si tu kratší odpočinek a nasbíráme kamínky. Pokračujeme teda dál na jih a odbočujeme na Monulat, pořád podle směrovek Národní park. Projíždíme malýma vesničkama, kde se silnice zužuje. Kolem je nádherná příroda, malý stavení, pole a pasoucí se domácí zvířata. Sjíždíme prudkej kopec a „unáší“ nás krásnej pohled na moře, hory a ostrůvky. Jedeme doprava k parku. Stavíme u moře. Hned se k nám blíží místní kluk a nabízí nám prohlídku parku vláčkem a ukazuje nám prospekt parku. Líbilo se nám to, tak jsme za 15 kun na osobu vjeli na parkoviště a čekali na projížďku. Asi po 15cti minutách nastupuje řidič do vláčku a vyrážíme. No, přírodní park nic moc, spíš bývalá vojenská pevnost. Prostředí moc neupravený, tráva neposekaná. Přesto se nám líbí pohled z vláčku na horolezeckou stěnu, skály a koně. Vláček končí u penosti, která je vysoko nad skalami. Je z ní pohled do nedohledna, na blízký ostrůvek a hlavně do Černé Hory – na Herceg Novi (nejvýznamnější město pro turisty – lázně) a na přechod vysoko nad mořem ve skalách, kam míříme hned po příjezdu vláčku.
Na Chorvatský straně nás pouští bez potíží ale na Černohorské straně nastává po delším čekání problém. Strarší celník k nám přichází, chce vidět všechny doklady. Ani na chvilku jsme nezapochybovali ale hned nás trklo, když kontroloval značku s pojištěním, že jsme to zapoměli nahlásit a změnit značku na pojištění. Snažila jsem se mu vyvětlit, že jsme ji ztratili a dostali novou ale nic. Pak že pojištění se nevztahuje na značku ale na typ motorky, taky nic. Poslal nás na vedlejší přehod, kde si máme koupit nový pojištění za 10 EU. Vracíme se teda zpátky několik desítek kilometrů. Ukazujeme pasy, kam nám dal razítka. Pojištění zkouknul a chtěl i techničák. „Tak a jsme jasný,“ řekl Michal. K našemu překvapení to zapisuje do počítače, vrací všechny doklady a my konečně vjíždíme do cíle naší cesty.
Ani jeden z nás si nedovedl představit, jak to tam bude vypadat. Každopádně to bylo dobře, protože jsme byli překvapený, jak nejvíc to šlo. Téměř 40 kilometrů jsme objížděli kolem nádherný přírody Kotorského zálivu (Boka Kotorská, nazývána také Záliv Světců). Chtěli jsme jet na měsíc do Norska ale tohle bylo jako Norský fjordy. Něco tak krásnýho, obrovskýho a vysokýho jsem nikdy neviděla a oba nás to uchvátilo. V obci Crkvice začíná mírně pršet, mraky jsou pěkně černý a my jako jediný, zůstáváme na odpočívadle a nadšeně s hlavama zvednutýma obdivujeme hory. V týhle obci je totiž nejvíc srážek v Evropě. Po pár minutách déšť ustává a začíná opět pálit slunce. Doporučuju nejezdit trajektem, který láká hned na začátku ale pěkně si tu nádheru objet a užít ten pohled na majestátní hory. Sami se přesvědčte na fotkách.
Z Kotoru se vydáváme do vysokýho a strmýho kopce, odkud se nám otevírá pohled na město Kotor, hory a záliv. V obci Dub měníme směr a vracíme se na Klinci a Obostnik. Tento poloostrov je mezi Bokou Kotorskou, Tivatskim zálivem a zálivem Trašte. Vravíme se k letišti, nad hlavou nám přistávají letadla. Směr držíme na Budvu. Potkáváme policajty, jsou hodný. Ukazují, ať si zapneme světlo. Další jsou v Budvě, byla tam děsná zácpa a policajti na nás ukážou, ať k nim zajedme. Doklady moc rychle Michal nevyndává. Jeden z nich se k nám otočí, tak teda Michal začíná otevírat tankvak. Mrknul se na značku a nechal nás jet, takže jsme si oddechli. Koneckonců se ani ndivíme, proč byli zaměřený na motorkáře, když jezdili bez helem, zaplých světel a snad i bez řidičáků, dodal Michal.
V Budvě se stavujeme něco málo nakoupit v místním supermarketu a vyjíždíme hledat kempy nebo penzion. Jeden kemp je zavřenej ale má nádhernou pláž, další je velikej, ale v kopci a bez sprch a s tureckýma záchodama. Jedeme dál, na barelu u silnice je směrovka na ubytování. Sjíždíme strmej kopec k moři. Vilka se nám zdá dost honosná, majitel zrovna venku opravuje auto, na tričku má napsáno POLICIE. Sice se nám moc nechce ale zeptáme se na cenu. Nejdřív nám říká, ať se jdeme podívat. To už Michal jen prohodil: „Hm, nejdřív vidět, tak to bude určitě pálka.“ Jdu se teda podívat ale ještě nám řekne, že za dvě noci dáme 30 EU za oba, takže jsme to hnedka vzali. Pokoj byl krásnej, výhled na moře taky.
4. den (čtvrtek)
Výjezd: 16 hodin
Najetých km: 239 km
Plán cesty: Bar – Stari Bar – Podgorica – Cetinje – Budva – Reževići
Ráno už nebylo tak veselý jako večer. Celou noc pršelo ale i přes zamračenou oblohu se rozhodneme vyjet na cestu. Bereme benzín a schováváme se před deštěm, který začal a ptáme se pumpaře, jak to vidí. Jeho odpověď: „Bude pršet celý den.“ nás moc nepotěší a vracíme za necelou půl hodinku zpátky do vilky. Během odpočinku se Michal začetl do jediný knihy, kterou jsme tady našli v češtině a to byla: Investiční strategie. Po poledni už jen kape a jdeme se projít po okolí, k moři se ale přes skály nedostaneme. Na moři se mezi vlnama potácí jedna plachetnička, která se v momentě ztrácí v mracích a motorový člun, který neměně drží svůj jižní kurz.
Odpočíváme ale stejně se každou chvíli naše oči zaměří na výhled na moře. Kolem čtvrtý hodiny svítá naděje na vyjasnění. Oblečený jsme během pár minut a vvyrážíme. Sice se mraky dál valej nízko v horách ale neprší, to je hlavní. Cesta kolem moře do Baru ubíhá rychle a nespadla ani kapka. 🙂 V Baru zamíříme podle značek k přístavu, kde kotví spousta lodí nákladních, vojenských a trajektů. Mezi paneláky nacházíme základy raně středověkého kostela. Na křižovatce nás šokuje obchodní centrum.
Odtud už míříme do Starého Baru (Stari Bar). Vede tam úzká klikatá cesta, po které se dostáváme čím dál výš do hor. Stavíme na parkovišti, odkud je překrásný výhled na hradby, které zalahují stále ještě mraky. I když jsme měli málo času, tak jsme se chtěli podívat až nahoru. Jenže všude kolem se začali rojit cikáni. Takže představa, že tam necháme na parkovišti motorku, nepřicházela v úvahu. Uděláme jen pár fotek a rychle odtud pryč.
Stáčíme se zpět na Bar a Petrovac, kde odbočujeme na Skadarské jezero (Skadarsko jezero). Cestou do kopce byli nějaké svítící značky, kdy byl uprostřed kamion. Dumali jsme nad tím, co to je. Docvaklo nám to nám to, až když na vrcholu kopce byl vjezd do tunelu. Necelých pět kilometrů dlouhej tunel byl podle nás špatně odvětrávanej, protože se tam moc nedalo dýchat, byl tam prostě divnej vzduch. První kilometr (odhad) nebylo žádný odvětrávání. ještě mi michal říká: „To je divný, novej tunel a bez poplatků.“ Ale hned po výjezdu nás zastaví mýtná brána, která vybírala za průjezd tunelem 2,50 EU. Za ním projíždíme ještě jedním ala ten je už bez poplatků. Držíme směr na Podgorica. Na levý straně se kolem silnice tyčí vysoký hory a na druhý lemuje okraj železniční trať. Po krátký jízdě, kterou si samozřejmě užíváme, vidíme Skadarské jezero. No, vypadalo spíš jako moře, konec byl v nedohlednu někde v Albánii. Stavíme u rabářských domků, odkud je super výhled. Mlha a mokro po dešti tomu opět dodává nádech Norska.
Hned za železným mostem, nějak v půlce přehrady, se po levý straně objevuje zřícenina ale nejde u ní zastavit, ani se k ní nějak dostat. Dál na Podgoricu projíždíme krajinou zahalenou do mlhy. Z hlavního města zatáčíme na Cetinje. Po pár kilometrech začíná pršet. Nic jsme si z toho nedělali ale začalo lejt víc a víc. zastavili jsme u obchůdku, hned po něm jsme začali stoupat a s tím přišel i silnější déšť, hustá mlha a hlavně tma. Zapoměli jsme na čas. Jedeme krokem, projíždějící auta nás nahazujou. Na určitých místech je vidět protijedoucí auto na míň než na 10 metrů. Bála jsem se, silnice dál stoupala a cesta se víc klikatila kolem skal, který byly rozmočený a padaly z nich kameny na silnici. Za náma se v mlze objevuje auto ale nechce se mu nás předjet. Zpomalíme a signalizuju rukou, ať nás předjede. Pro nás po celý věčnosti to udělal, my se ho drželi a Michal tak mohl líp „číst“ cestu. V Cetinje stavíme na minutku na benzíně. Dávat si tam něco teplýho nemá cenu, takže se stáčíme k moři na Budvu, 27 km stojí na ceduly. Cesta vůbec neutíká, jak jedeme pomalu v horských zatáčkách a pořád hustý mlze. POtkáváme nějaký auta a držíme se jich, jenže jeli hodně pomalu, takže se rozhodneme je předjet. Jedeme před nima. Konečně vidím Budvu, začímá pomalinku klikatou cestou klesat k němu. Těch zatáček je nespočetně. Mlha opadla a auta nás z kopce předjíždějí. Michal jen prohodil: „nejdřív jedou jako s hnojem a pak se můžou přetrhnout, kdo bude dole dřív.“ Z Budvy už neprší až do celých deset kilometrů vzdálený vilky. V pokoji jsme po 21 hodině a jediný na co se těšíme je samozřejmě svlíknout ze sebe mokrý věci, dát si horkou sprchu a jít spát.
5.-6. den (pátek – sobota)
Výjezd: 10:30 hodin
Najetých km: 1.359 km
Plán cesty: Dubrovník – Split – Záhřeb – Maribor – Graz – Vídeň – Brno – Svitavy
V noci se budím, jdu na balkón a stále prší a fouká silnej vítr. Pohledem kontroluju, jestli je motorka přikrytá a jdu spát. Ráno leje trochu míň, kolem desátý jdeme dolů za majitelkou zjistit počasí. Píšu ještě do práce, ať nám zjistí počasí v Itálii a v Chorvatsku ale ani tam nesvítí slunce. Paní sice neuměla německy ani anglicky ale pochopili jsme, že bude pršet několik dní. Zaplatíme 30 EU a jdeme se zabalit. Vyrážíme v půl 11 do deště. Mraky jsou šedivý a hrozně nízko.
Kolem Boky Kotorské nejedeme a zaplatíme si trajekt, kde ušetříme čas i benzín. Platíme 1,50 EU. S námi se nalodí i deset Slovinských motorkářů, se kterýma jedeme až na hranice a cesta tak rychleji utíká. Zase kontrolujou techničák i pojištění ale pouští nás bez problémů. V Chorvatsku se loučíme s motorkářema a dál pokračujeme sami. Po dálnici se nám zatím jet nechtělo, protože se malinko umoudřilo počasí a uschli jsme. Užíváme si jízdu kolem rozbouřenýho moře.
Čas ubíhal hrozně rychle a ve Splitu najedeme na dálnici do Záhřebu. Stmívá se a celou cestu leje, jsme promočený a zmrzlí. Děláme častý zastávky na kafe. Jsme rádi za každej tunel, i když má jen pár stovek metrů. Hlavně, že nemusíme jet deštěm a trochu se tam zahřejeme.
Na hranicích (Slovinsko, Rakousko) nás pouštějí bez ukazování pasů. Někdy v noci nebo ráno, oba jsme ztratili pojem o čase už někde v Záhřebu, stavíme na benzíne. Jdu automaticky pro čaj. Přijíždej policajti a jeden z nich na nás mává a prohodí: „Doufám, že nepijete pivo.“ Jen tak česky prohodím: „Ha ha, to bysme asi hned umrzli.“ Leje a na dálnici potkáváme jednu nehodu za druhou. Kolem pátý se začíná vyjasňovat, tak stavíme na odpočívadle a děláme si ranní piknik s horkym čajem. Neprší, jenže vyjedeme z odpočívadla a po pár metrech vjíždíme do mlhy a deště. Už je nám to jedno, hlavně ať jsme ve Vídni.
Cesta se táhne, kilometry jsou snad delší a delší. Ve Vídni jen mrholí. Na hranicích dělají dusno a chtějí si vše překontrolovat. V Brně stojíme desítky minut v zácpách. Když už v dešti přetrpíme tohle, tak nás čeká objížďka do Svitav, která se táhne přes vesnice.
Do Chocně přijíždíme po 1.359 kilometrech, promočený, unavený, zmrzlí a přesně po 25 hodinách a 36 minutách.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.