0
0

Letošní prázdninové cestování jsem zahájil návštěvou Černé Hory (Montenegro) a to jak ve znamení treku tak i plavání u moře – zkrátka dovolená jak má být 😉 Za cíl byly Národní park Durmitor a nově (2009) také vytvořený Národní park Prokletije a koupání někde na pobřeží u letovisk Bar a Budva.

Výprava…

Naše skupina čítala 7 členů a přepravovali jsme se pomocí Peugeota Boxer (dodávka pro až 9 lidí), která nám v tomto směru poskytla neskutečný komfort a blaho (a tímto i děkuji, klukům že to doma ukecali a vypůjčili. Nevím jestli by to doma u nás prošlo, abych si půjčil auto s vědomím rodičů, že v něm pojede 7 benů do Černé Hory a zpět 😀 ). Cestu jsme vzali tu nejkratší po okrskách jak šel prst po mapě, neboť za dálnici jsme odmítli platit a tak se nám vyskytla skvělá příležitost shlédnout „malebné vesničky“ Slovenska, Maďarska, Bosny i Hercegoviny, Chorvatska a nakonec i Černé Hory. Cesty byly často dost špatné, jindy strašné někde dokonce jen „jednopruhové“ a míjení s autobusem bylo velkým dobrodružstvím, když pod vámi byl obrovský sráz 🙂 Ve zdraví jsme však dorazili na místo určení a ani na hranicích nechtěli žádné úplatky, poplatky a dokonce nám nevyházeli kufr plný jídla (na dovoz jídla do MonteNegra jsou limity a slyšeli jsme, že se někdy auta kontrolují).

Po cestě jsme měli v plánu navštívit i „proslulý“ Balaton, fenomén tehdejší doby 😀 No k tomu jezeru jsme přijeli asi v 6 ráno, takže jsme posnídali na parkovišti, zašli na molo, podívali se… no, někde to bylo pěkně zrekonstruované, ale kempy byly dost děs a hrůza. A v místech, kde nebyl kemp s pláží bylo tuny rákosu a bahno. No, demokraticky jsme rozhodli, že to zvládneme i bez vykoupání (platit nekřesťanské peníze za vstup do prázdného kempu jsme opravdu nechtěli) a věřili, že po cestě narazíme na nějaké jiné pěkné jezero, lom, koupaliště… A tak se i opravdu stalo – úplnou náhodou jsme našli luxusní vesnické koupaliště a rozloze jezera, místem kde si lehnout, zmrzlinovým stánkem a také samozřejmě i s pěknými místními slečnami.

Naše pohorky se měly jako první dotknout skal v pohoří Durmitor, které je pěkné, ale není zas tak velké, aby tam člověk mohl chodit týden, a proto jsme měli v plánu zde chodit 3 dny a stihli jsme defacto vše. Ubytovali (čti auto samotné jsme nechali v kempu Mlinski potok, který lze jen doporučit (mapa, berte to jen zhruba bo satelitní snímky nejsou nic moc a jsou evidentně staré) (u městečka Žabljak) [zkušenosti jiných na jejichž základě jsme čerpali].

Přivítali nás osobně velmi mile pán a paní domácí, dali nám po štamprle a my zas nabídli naši slivovici. Zázemí (ačkoliv pro nás zbytečné, neboť jsme vyráželi s naším nádobíčkem spát do hor) bylo velmi slušné – sprchy s teplou vodou, dost kohoutků s pitnou vodou, zásuvky, ohniště, stolky kde šlo pojíst, milí majitelé … a velmi levné. 1€ za auto/den a 3€ osoba/noc.

Pohoří Durmitor

Počasí slibovalo pěkné vyhlídky a pohodovou chůzi, takže poté co jsme se přebalili a odlehčili našim zádům, jsme vyrazili s proviantem jen na 3 denní trek. Jelikož jsme vycházeli na odpoledne, naším cílem bylo ujít jen několik málo kilometrů a přespat v salaši (zde jsme měli možnost koupit si ovčí sýr a mléko, kde obé bylo moc dobré).

Další den již na nás čekala Ledena pečina, což je jeskyně s ledovými krápníky 🙂 Třebaže venku na skalách jsme chodili v kraťasech bez triček a pokrývkou hlavy proti úpalu, tak po sestupu páru metrů do jeskyně nám byla zima i v mikinách a čepkách. Uvnitř pak bylo opravdu spoustu sněhu, ledu a krápníků, které tam jsou tam po celý rok – dokonalá lednička a pekná jeskyně, která vás posune do naprosto jiného prostředí než to jenž panuje venku.

Poté co jsme v jeskyni strávili asi hodinu a půl (a vůbec nám to nepřišlo) jsme se vyškrábali opět na rozpálené skály nad námi. Slunce zde neustále nelítostně pražilo, teplota musela být nad hranicí 30° stupňů, a my se vydali na další cíle naší cesty – Bobotův Kuk 2.523 m.n.m. Tento vrchol jsme se rozhodli zdolat nikoli přímější cestou přímo z údolí, nýbrž nejprve vyjít na Bezimeni vrch (Bezejmenný vrch) a z něho přejít právě na nejvyšší vrchol Durmitoru… tudy jsme ale opravdu neměli jít (nyní jsem zkusil trochu použít Google a našel jsem nejeden blog (cestopis), kde šli taktéž touto cestou a popisují ji rovněž jako velmi těžce schůdnou). „Cesta“ mezi oběma vrcholy není (značku na skalách se ani nesnažte hledat) a pod vámi se bude rozprostírat několik desítek metrů „vzduchoprázdna“ a pak několik set metrů velmi ostrého kamenitého svahu.

Na vrcholu, kde se člověk taky musel trochu vyškrábat jsem narazili na psa! Krčil se tam za kamenem, aby ho pálicí slunce úplně neupeklo za živa. Po delší diskusi jsme se (resp. Vojta se rozhodl), že ho vezme dolů. Pes v náručí, takže rukama se držet zrovna moc nemohl – neměl čím. Oba ale těch několik skal slezli a pak již mohl pes běhat volně za námi po pěšince a šel za námi celý zbytek cesty až k místu našeho noclehu.

Zážitky z hor a trekování doplním, jakmile se vrátím z cest po Islandu a Skotska 😉

Zajímavosti a postřehy z cesty:

mapa a realita se může dosti lišit, kvalitu českého značení tras opravdu nečekejte

v Bosně i Hercegovině nas na hranicích zastavili a chtěli ať se všichni oblečeme, že nemůžeme cestovat v autě bez triček ?! Hm, zajímavé 🙂 ) Celník byl mladý a byl asi rád, že někdo mluví taky anglicky tak si nechal otevřít kufr, poptal se jestli nevezem trávu, alkohol atp. Na naší odpověd, že samozřejmě ne se usmál, mluvil o tom, že býval taky kdysi studentem, že angličtina je super a že můžem jet 😀

jestliže potkáte „lokály“ (místní obyvatele) někde ve vyšších polohách a nabídnou vám „kratši puť“ než tu pěknou cestu/pešinu, kterou zrovna šlapete, zvažte to 😀 Značku (které někdy prostě nejsou) už nemusíte taky najít a pešinku kterou vám doporučí se třeba za několik set metrů v lese prostě vytratí …

v pekárnách v Černé Hoře mají luxusní višňové záviny – tedy aspoň v Žabljaku byl poměr cena/výkon nekompromisní. U moře už to bylo trochu horší ale furt super 😉

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .