0
0

Černá Hora – Durmitor

15.7.2005 – Podgorica, Nikšič a Žabljak

Ještě večer jsme dostali od Ivy SMS, ať nevystupujeme v Mojkovaci, protože odtud nejede nic do Žabljaku. Že prý to máme objet přes Podgoricu a Nikšič. No udělali jsme to a udělali jsme dobře. Do Podgorici jsme přijeli se zpožděním (jako obvykle) a nejlepší na tom bylo, že nám nikdo moc nebyl schopen říct kdy tam budeme. Vstávali jsme teda asi v půl páté, ale do Podgorici jsme dorazili asi v 6. Už ve vlaku jsme zažili přátelskost místních lidí. Průvodčího jsme se ptali, kdy přijedeme do Podgorici a poté co nám řekl nějaký neurčitý čas se ptal odkud jsme a když jsme odpověděli že češi, tak radostně vykřikl češi a začal se s námi objímat. V Podgorici jsme zjistili, že po trati do Nikšiče žádný vlak nejede, ale autobusové nádraží bylo hned vedle. Během chvíle jsme seděli v autobuse a ukrajovali další kilometry k cíli (autobusy z Podgorice do Nikšiče jezdí doslova pořád). V Nikšiči jsme si sedli na čaj a čekali na další autobus. Michal šel na nádraží na záchod, ale rychle ho přešel humor a zjistil, že to ještě chvíli vydrží než najde jiný záchod. V blízké restauraci nalezl vytoužené vysvobození 😮 ). Ani jednomu se nám nechtělo chodit moc daleko, ale z toho kousku co jsem viděl tak není Nikšič nic moc – venku vedro, prach a skládka. Konečně dorazil autobus (teda spíš taková dodávka). Nasedli jsme, naše batohy zabrali místo dalšího člověka a vyrazili jsme. Za zvuku místní populární hudby jsme si to hnali směr hory. Do městečka Žabljak, výchozího místa do pohoří Durmitor a stejnojmenného národního parku. Před polednem jsme dorazili do cíle. Na zastávce už čekala Iva. Rychle se seznámili s Michalem, došli jsme dokoupit zásoby, pro mapu a hurá do hor. Teda zatím jenom pod ně, k Černému jezeru. U jezera jsme pojedli a naplánovali trasu. Půjdeme přes Ledovou jeskyni a Bezimeni vrh na Bobotův kuk a pak zpět. Asi kolem 1 hodiny odpoledne jsme vyrazili na cestu. Bylo stále ještě pod mrakem, ale nepršelo. Záda se nám (mě) pod batohem prohýbala, ale šlapal jsem do kopce co to šlo. Po delším výstupu lesem nás čekaly první pohledy na krásy Durmitoru. Barevné a ostré skály se střídají se zelenající se trávou a pohled údolím přináší uspokojení 😮 ). Naše kroky míří k salaším Lokvice. Tady chvíli nabíráme dech, nabereme vodu a pokračujeme k Ledové jeskyni. K jeskyni musíme překonat docela slušné stoupání, ale nakonec se tam přeci jen doplazíme. Ledová jeskyně je díra do skály, čili jeskyně, a je plná ledu. Sestup do jeskyně je po celkem příkrém svahu pokrytém umrzlým sněhem. Žádné jištění se nekoná, takže turista musí sestupovat jen po velmi nejistých stupech vyšlapaných předchozími návštěvníky. Komu by se nepoštěstilo jako nám a uklouzl by, tak by sjel až do malého jezírka obklopeného ledem na dně jeskyně. Šťastně jsme sestoupili (a předznamenám že i šťastně vylezli ven). Uvnitř je jeskyně fantastická, spousta ledu v různých prapodivných útvarech. Jsou tam krápníky z ledu, ledopády a sníh a led na zemi. Drobná poznámka pro fotografy, v jeskyni nepoužívejte blesk, protože když do toho ledu blýsknete tak budete mít snímek pokrytý spoustou šestiúhelníkových odlesků. Bohužel tam není moc světla, takže když nepoužijete blesk, tak pro slušnou expozici je potřeba dost dlouhý čas. Nicméně zážitek z jeskyně je fantastický. Když jsme se vydrápali z jeskyně, tak jsme ještě kus popošli a v protějším svahu jsme si našli místo na stan. Uvařili jsme si jídlo a šli spát. Strávili jsme první den v horách, určitě to stálo za to a my jsme s dobrým pocitem ulehli a odpočívali.

16.7.2005 – Tak tudy jsme neměli chodit …

Další den jsme sbalili a vyrazili na cestu. Dneska nás čeká Bezimeni vrh a Bobotův kuk(2522m.n.m.). Během chvíle jsme dorazili na křižovatku. Doleva i doprava je cesta na Bobotův Kuk. Mapa říká, že Bezimeni vrh je po cestě pokud půjdeme vpravo, pokud bychom šli vlevo přijdeme na Bobotův Kuk z druhé strany a k Bezimenemu se budeme muset vracet. Hurá tedy vpravo. K této křižovatce a k tomuto rozhodnutí se ještě vrátím, zatím ponechám trochu napětí a zahalím povídání špetkou tajemství. A hned po ránu nás čeká nemilosrdné stoupání. Začalo to cestičkou, pokračovalo sněhovým polem a dál sutí. Pak velké kameny a zase sníh a zase suť. Během krátké doby jsme museli zvládnout převýšení cca 500 výškových metrů v nelehkém terénu. Pak se cesta stáčela podél skály a hned zase vpravo prudce nahoru. Na úbočí hřebene se zastavujeme abychom chvíli vydechli. Jsou tu nádherné pohledy na cestu kterou jsme absolvovali a na okolní hřebeny. Nedá mi to a bez batohu se jdu podívat ještě kousek dál po cestě. Vylezl jsem do travnatého sedýlka, popošel kousek na druhou stranu a oněměl úžasem. Naskytl se mi úchvatný pohled na údolí s překrásným jezerem. Pro představu bude asi lepší fotka než moje neumělé popisy díla matky přírody. Krátký pohled do mapy mě ujistil, že koukám na Škrčko jezero a stojím v sedle pod Bezimenim vrchem. Vracím se k batohům a popoháním ostatní ať už jdou dál, že tam je to úplně super. V sedle sundáme batohy a kocháme se tou nádherou okolo, bez batohů vyběhneme vpravo na menší travnatý kopec a rozhlížíme se po kraji. Pak ještě chvíli poleháváme a odpočíváme – svítí sluníčko a je příjemně teplo. Po chvíli se vydáváme na další cestu. A najednou, co se nestalo, stojíme na vrcholu hory – zjevně Bezimenného vrchu. To by nebylo až tak nejhorší, ale kousek před cílem měla být odbočka z hlavní cesty, kde jsme chtěli nechat batohy. Takhle jsme se zbytečně táhli s batohama nahoru a navíc je budeme muset snést zase dolu. No nic, mohlo by být hůř. Po krátké poradě určujeme místo, kde by pravděpodobně měla křižovatka být. Pokocháme se rozhledem kolem dokola a vyrážíme zpět. Na předpokládaném místě křižovatka není, resp. není tam žádná další značka. Přesto se vydáváme směrem k Bobotově Kuku. Traverzujeme suťoviště, abychom obešli příkré sedlo mezi vrcholy, a pak se hrabeme zpět ke skále. Velmi brzy však narážíme na téměř neschůdnou skálu. Sundáme batohy a vydáváme se hledat cestu. A hned za rohem jsme ji našli. To si snad dělají pr*el! Zní naše bezprostřední reakce reakce po nalezení cesty. Značka totiž stoupá asi 3 metry téměř kolmou skalní stěnou. Zkušebně kousek vylezu a je jasné, že to je cesta po které jsme chtěli jít. Bez batohů se vydáváme na Bobotův Kuk, odkud, jak doufáme, nalezneme jinou, schůdnější cestu zpět k našim batohům. Po strastiplné cestě přicházíme pod Bobotův Kuk, na cestu, kterou se normálně chodí (tedy cestu, která neprochází okolo Bezimenného Vrchu) a čteme si stářím velmi ošumtělou a špatně čitelnou ceduli, která říká něco ve smyslu: „Tudy nechoďte“, a která ukazuje směrem odkud jsme přišli. Škoda, že taková cedule nebyla tam odkud jsme přišli. Vystoupáme na vrchol a rozhlížíme se. Je jasné, že od našich batohů vedou pouze 2 cesty. Ta po které jsme přišli a cesta, která by znamenala se vrátit notný kus cesty. Než jsme se stačili rozkoukat (udělat si vrcholové foto, zapsat se do vrcholové knihy, a tak), tak se na vrchol přihnala banda bosenců ze Sarajeva. V tu chvíli nastalo na vrcholku pozdvižení – mumraj lidí, řev a div né postrkování. Na foto na vrcholku hory už nebylo ani pomyšlení a vrcholová kniha putovala z rukou jednoho do rukou druhého bosence. Po delším snažení se mi podařilo knihu získat a udělat krátký zápis. Nakonec i focení se povedlo.

Znovu jsme překonali celkem náročnou cestu k našim batohům. Tam jsme se dohodli, že to zkusíme i s batohama a i když to byl trochu risk, povedlo se. Z Bobotova Kuku jsme sešli k plesu Zelený Vir. Zde jsme zase potkali bosence z Bobotova Kuku. Tentokrát se rozložili kolem dokola plesa a povídali si (rozuměj pořvávali na sebe z jedné strany na druhou, takže halekali na celé širé okolí). Chvíli se opalujeme, nabrali jsme si vodu a občerstvili se. Iva pak neodolala a v plese se vykoupala (pleso má cca 2100m.n.m. a na stráních kolem byl k vidění i sníh). Když to viděli bosenci tak se samozřejmě nemohli nechat zahanbit a skočili tam taky (ale první holt nebyli – prvenství jim sebrala holka z čech). Od plesa se vydáváme směr Sedlo. Jdeme okolo nádherných zubatých skal. Za mělkým rotáhlým sedýlkem scházíme do krásné doliny. Je tady pramen vody a pěkné travnaté plácky. Sice je teprve 6 hodin večer, ale místo se nám tak zalíbilo, že se tady utáboříme. Večer ještě spácháme očistu v potůčku (pořádně studený) a do sedla nad námi se jdeme porozhlédnout po naší zítřejší cestě. U večeře zjišťujeme jedinou vadu našeho krásného místečka – zalíbilo se i mouchám. A mouchám jsme se zalíbili i my, teda hlavně Michal. Celý večer je častoval spoustou peprných jmen, ale jim jako by to vůbec nevadilo a stále a stále na něj sedaly. Michal si ze zoufalství i vyměnil tričko, nastříkal se repelentem (díky tomu na něj lítali ještě mnohem víc), ale nic nepomohlo. Šli jsme radši spát.

17.7.2005 – Nikšičko! Bloudíme…

Ráno vyrážíme na cestu kterou jsme si večer ze sedla obhlédli. Výstup do sedla je sice s batohem výrazně náročnější, ale za chvíli jsme tam. V sedle ještě chvíli fotíme a pak už dolinou sestupujeme k salaším Lokvice, které máme na dohled. Tedy alespoň prozatím. Cesta tady není značená, ale ze správného směru není kam uhnout, takže je jen potřeba najít schůdnou cestu. Celkem bez problémů. U salaší si kupujeme kilo ovčího sýra. Je celkem dobrý, ale je to opravdu přírodní sýr – není nasolený, nic. V Žabljaku si dokupujeme zásoby a laskominy (džus, jogurt, atp.). A pak hurá na pivo. Černohorské pivo Nikšičko je dost ucházející zlatavý mok. Trochu podobné naší plzni. Po chvíli začne pršet, takže zvládáme asi 3 kousky. Po dešti se vydáváme na cestu směrem ke kanonu řeky Tary, na vyhlídkové místo jménem Curovac. Nejdřív jdeme kudy si myslíme, že máme jít. Za chvíli zjistíme, že jdeme špatně. Jdeme zpět a ptáme se. Vyrazíme podle návodu, ptáme se znovu a zase se vracíme. Jdeme podle toho co ukazuje mapa a po pěkném kusu cesty zjistíme že zase špatně. Znovu se vracíme. Znovu se ptáme (a velmi podrobně) a nakonec se nám daří nalézt správnou cestu ven z Žabljaku. Ne že by těch cest z Žabljaku bylo tolik, ale tahle je důmyslně schovaná. A ukazatele? Ani nápad. Už se smráká, takže chceme jen vyjít někam za město a postavit stan, už ani nedoufáme, že se dostaneme až k Taře, kde jsme dneska chtěli spát. Za Žabljakem zkoušíme stopa. A ejhle, usmálo se na nás štěstí. Nějací manželé nás dovezli až ke kanonu, i když to pro ně byla zajížďka. Za stálého poprchávání postavíme stan, a protože to vypadá že bude v noci déšť skládáme batohy do přístřešku u stanu a Iva výjimečně spí s námi. No je to trochu natěsno, ale dá se.

18.7.2005 – Most který si budeme pomatovat

Hned ráno se vyrážím kouknout na kanon. A ejhle, překvapení. Celý kanon je vyplněný mrakama. Ale jinak je modrá obloha. Celkem hezký pohled, pár fotek si zaslouží, ale doufám že se to rozplyne. No daly si mraky na čas, ale nakonec přeci. Sbalíme batohy, schováme je v křoví a vyrážíme na Curovac. Kanon je opravdu impozantní (podle průvodce 2. nejhlubší na světě, hned po mrtvém údolí v Koloradu). Chvíli fotíme a užíváme si ten pohled. Hluboko pod námi je řeka, nalevo pod námi se na jejím břehu rozkládá osada Tepce a napravo jsou vidět svahy padající rovnou až do řeky. Než začnou přijíždět lidé tak sebereme batohy a vydáváme se na cestu zpět do Žabljaku. Celou cestu nejelo ani auto, takže jsme to skoro celé ušli pěšky. Až před koncem nám zastavil mladý pár s malým fiatem. No nechápu jak jsme se tam vešli, ani oni nechápali kolik lidí a věcí se vejde do jejich auta, ale jeli jsme. Z Žabljaku jsme hned vyrazili směrem na město Pljevlja a se zastávkou u mostu přes Taru, kde jsme chtěli odbočit na Mojkovac a cestovat co nejblíž k městečku Plav, vstupní bráně do pohoří Prokletije. Na 2 stopy jsme se dostali až k mostu. Pokoukali jsme a začali jsme se shánět po dopravě do Mojkovace. „Autobus? Jo měl jet, ale já už tady na něj čekám 2 hodiny a ještě nejel.“ povídá nám postarší místní žena. Ani ve stánku s občerstvením nevědí, kdy autobus pojede a jestli vůbec. Ještě chvíli čekáme a pak se rozdělíme a jdeme stopovat. Ivu za chvíli bere kamion (holt ženský to mají na stopování lehčí). A my čekáme ještě několik hodin. Kdo byste tudy chtěl jet, tak pozor. Nic tu nejezdí a nikdo tady nebere. Prostě díra na konci světa. Nakonec přecejen přijelo něco jako autobus a my jsme se šťastně dostali do Mojkovace, kde jsme se zase setkali s Ivou. Dali jsme si pár pivek a šli hledat místo na spaní. Protože jsme už špinavý jak nejmenovaná zvířata, chceme najít kemp a dát si sprchu. Na autobusovém nádraží nás pošlou na druhý konec města, prý přes most a doleva. Dojdeme tam, při přechodu přes most jsem málem propadl jedním rozlámaným panelem, a nic. Nikde ani památka po kempu. Do jednoho domu se jdeme zeptat a oni že tady žádný kemp není a že můžeme kempovat za plotem. No nic, sprcha se nekoná.

Černá Hora – Prokletije

19.7.2005 Plav – dnes už nepracujeme

Z Mojkovače jsme jeli autobusem do Plavu. Přímý autobus byl plný, tak jsme museli jet s přestupem v Andrijevici. Zrovna když jsme si objednali pivko, tak autobus přijel (bohužel klimatizovaný). V Andrijevici je výstup jak rána pěstí. Z klimatizovaného autobusu do vedra jak někde v africe. Za chvíli chytneme combi-taxi (dodávka pro asi 10 lidí) do Plavu. Nakonec je cesta v pohodě.

V Plavu se usadíme v hospůdce u autobusového nádraží, dáme si… no zase pivo a čekáme až dorazí Iva, která jela z Mojkovace stopem. Když dorazí Iva, tak jdeme na místní policii zjistit jestli potřebujeme povolení na vstup do Prokletije a jestli nám ho případně dají. Nedají. Průvodce sice říká, že nám ho dají téměř kdykoliv, ale tady ve 3 hodiny odpoledne říkají, že už nepracují. Máme přijít druhý den nebo jet do Gusinje. Stejně chceme vycházet z Gusinje, takže pokračujeme v cestě. Tam je naštěstí policie pracovitější. Zapíšou si nás na kus papíru a hurá do Prokletije.

V dolině Grbaja má být horská chata a klíče od ní má jistý pán v Gusinje. Ptáme se tedy, ale bohužel prý před pár dny zemřel a teď spravují chatu členové planinárského oddílu z Bělehradu. Prý jsou na chatě tak tam máme zajít. V Gusinje jsme dokoupili chleba. Taky jsme tady zaznamenali první žebrající dítě. A už se vydáváme cestou do doliny Grbaja. Na konci města nás míjí traktor s valníkem. Děda sám od sebe zastavil a prý že jede do doliny Grbaja a jestli chceme tak nás vezme. Hodíme batohy a sebe na valník a parádně se vezeme. V dolině najdeme horskou chatu a domluvíme se, že můžeme před chatou stanovat. O kus dál je zdroj pitné vody, tak máme pohodové bydlení. Jen ta sprcha stále chybí 😮 ).

20.7.2005 Cesta na Karnafil

Ráno necháme všechny věci ve stanu, do batohu vezmeme jen svačinu, pití a doklady, a vyrazíme na vrchol Karnafil. Je to bezvadná tůra, při které se jde nejdřív pořád do kopce a zpátky pořád z kopce dolů (ach jak mě boleli kolena 😉 . Škrabeme se po celkem dobře vyznačené cestě (jediná dostupná mapa je jen taková orientační – stará ruská 1:75000 stažená z internetu a vytisklá). Postupně se ochlazuje a cesta je stále prudší. Do sedla už lezeme po čtyřech, Michal po značce sutí, Hanka a já mimo značku po a podél skály. V sedle se otvírá překrásný pohled na dolinu Ropojana a albánskou část Prokletije. Po přechodu římsy a následném stoupání se dostáváme na hřeben Karnafilu. Po něm pokračujeme dál až na vrchol Karnafilu. Konkrétně severního Karnafilu (albánský název je Maja Bals – 2460m.n.m.). V průvodci sice píší, že vrchol Karnafilu je až za Maja Bals a je o 30 metrů vyšší, ale místní tvrdí že toto je Karnafil. A jižní Karnafil je prý kus dál a je potřeba horolezecké vybavení na dobytí jeho vrcholu. Pro jistotu jsme (teď už mimo značení) došli i na následující 2 vrcholy a až na konec hřebene (kde byla mimochodem úžasná ozvěna). Na Maja Bals jsme se ještě zapsali do vrcholové knihy, dali si razítko a vyrazili zpět.

Při cestě zpět jsme v její druhé polovině ještě odbočili směrem k vrchu Ocnjak abychom prošli impozantním skalním oknem. Průlez oknem je zajištěný lanem a skála se neleze úplně snadno. Za oknem není úplně zřejmé kudy vede cesta, ale nakonec jsme vždy značení našli. Cestu jsme si ještě zpříjemnili a zrychlili sjížděním zbytků sněhu. Chce to jen trochu rozběh a pak se odrážet a držet balanc. Celý výlet nám trval asi 10 hodin a zpět jsme přišli řádně unavení.

21.7.2005 Nebe a dudy – vrchol Volušnice

Hned poránu jdu koupit sýr. Na vlastní oči tam vidím vnitřek chatrče místních farmářů. Dvě budovy, jedna pro lid a hned naproti jedna pro zvířata. Vevnitř jen matrace, svatý obrázek a malý stoleček bez židlí. Ale tak lahodný a báječný sýr jsem v životě nejedl. Byl slaný, s chutí až trochu do tvarohu a naprosto skvělý.

Dnešní den vyrážíme ze stejného místa, jen na sousední hřeben. Už dopředu jsme věděli, že dnešní tůra bude mnohem snazší, jak co do terénu tak co do času. Ale po včerejšku nás to stejně překvapilo. Nejdřív jdeme lesem do kopce. Ale když vyjdeme z lesa, vidíme před sebou nádherné travnaté údolí a trávou porostlé kopce. Středem doliny teče potok. Po chvíli se nám ztrácí značka, ale s jejím hledáním si neděláme moc starosti. Pomalu zahýbáme vlevo, travnatým svahem pomalu a klidně stoupáme na hřeben kopců. V dálce jsou vidět stáda koz, tečou tady malé a větší potůčky, občas narazíte na vodopádek a všude kvete spousta kytek. Prostě pravý balzám na duši. Když vystoupáme až na hřeben, ocitáme se nad dolinou Grbaja, ale přesně na její opačné straně než jsme byli předchozí den. Ten rozdíl je úchvatný. Zatímco my se procházíme po krásných zelených loukách, naproti nám se tyčí zlověstné a majestátní skály hřebene Karnafil. Se zatajeným dechem sledujeme hřebeny, po kterých jsme den předtím šli. Je to fantastické. Postupujeme stále po hřebeni až na vrchol Volušnice. Míjíme stádo koz, které nám kvapem uhýbá z cesty. Na vrcholku se chvíli opalujeme a dáváme si oběd – co jiného než lahodný sýr. Potom ještě mělkým sedlem přecházíme na sousední vrchol, na jehož hřebenu odpočíváme u patníku označujícího albánsko-černohorskou státní hranici. Cestou dolů ještě několikrát fotíme ostrý hřeben Karnafilu přes přívětivé a zelené louky Volušnice.

Po návratu k chatě sbalíme věci a jdeme zpět do Gusinje. Tam jsme se vezli, ale zpět si to musíme poctivě odšlapat po svých. Po dlouhé době strádání si chceme dát nějaké místní jídlo. Ale to je přání nad jiné neobvyklé. Nakonec zastavíme v jakémsi místním bistru Všude jinde snad ani jídlo nedělají. Máme na výběr pouze guláš, čevapi, tousty s pršutem a grilované telecí. Dali jsme si guláš, toust a telecí. No nebylo to špatné, akorát jsme si takhle nepředstavovali naše slavnostní jídlo po tolika dnech vaření v ešusu. Stopem se dostáváme do Plavu, odtud nás bere combi-taxi do Berane a odtud autobus do Medurijecje (Iva jede to samé ale stopem. Okolo půlnoci nás autobus vysazuje uprostřed ničeho v úplné tmě. No abych nekecal, byl úplněk, takže úplná tma se nekonala. Ale i tak, najít místo ke stanování u největší silnice v Černé Hoře a u kanonu řeky, se zdálo jako nadlidský úkol. Od silnice vedla jediná cesta stranou od silnice, tak jsme se po ní vydali. Už jsem chtěl stanovat při kraji této cesty, když jsme našli perfektní, téměř rovnou louku. No paráda. Postavili jsme stan a načli lahvinku vína koupenou v Berane. Měsíc dělal divy, chvíli zapadal za hory a pak, když už by se zdálo že úplně zaleze a bude tma se zase obrátil a začal zase stoupat. Hvězdy si taky dělali co chtěli. Přímo nad hlavou jsme měli souhvězdí labutě, po chvíli se podívám znovu a ono je otočené téměř o 45 stupňů. Radši jsme dopili víno a šli spát.

Černá Hora – Mrtvice a moře

22.7.2005 – Mrtvice

Ráno vytaháváme všechny věci na sluníčko, aby pěkně vyschly a nahřály se. Potom balíme a najednou vidíme po mostě přicházet Ivu s mladíkem, který jí ukazuje cestu dál. Vyběhnu z naší louky a na Ivu zavolám. Dobalíme věci a zkoušíme najít cestu k naší další plánované trase. Od silnice se rozhlédneme, za světla to vypadá hned všechno jinak, a v dálce vidíme most. Průvodce taky o nějakém mostu píše, tak snad to bude on. Jdeme docela kus cesty podél silnice, až narazíme na slušnou cestu (pro auta) odbočující z hlavní silnice vlevo (ve směru Podgorica – Mojkovac). Po chvíli už stojíme u cedule hlásající začátek stezky kaňonem řeky Mrtvice.

Cesta se táhne po levém břehu řeky. Chvíli podél, chvíli dál od řeky. Zatím procházíme celkem širokým kaňonem a po pěkných širokých cestách. Trošku jsme se nechali zmást, když cesta najednou končila na dvoře chalupi, ale majitel kterého jsme našli kousek po cestě zpátky, nám ihned ukázal cestu mezi svými slepicemi a ještě nám dal napít chladivé vody. Pokračujeme dál až dojdeme k rozcestníku, který hlásá že Velje Duboko je vzdáleno asi 3,5 hodiny cesty. A jéje, s tím jsme nepočítali. Mysleli jsme si, že do večera jsme u hlavní silnice a dojedeme ke Skadarskému jezeru. Ale je po poledni a cesta zpět zabere taky dost času, takž je jasné, že pokud chceme dojít až do cíle, tak nám na to jeden den nestačí. Vykašleme se tedy na Skadarské jezero a pokračujeme dál v cestě.

Za cedulí se jde ještě chvíli po celkem hezké cestičce, ale za chvíli už se mění okolí v hustý prales. Stále jdeme blízko řeky, většinou někde nad ní. Míjíme působivé okno ve skalách, kterým je průhled na báječnou tůni s křišťálově čistou vodou. Cesta se stává pomalu horší a horší. Výjimkou nejsou popadané stromy, které je potřeba přelézat, roští a popadané křoví, kterým je potřeba se proplétat. A cesta je lemována spoustou křižáků. Teda ne lemována, spíš přehrazená jejich pavučinami, takž ten kdo jde první si musí dávat dobrý pozor nebo má každou chvíli na sobě pěkně vypaseného křižáka. V lese je vlhko a horko, pot ze mě leje jak ze zahradní hadice. Všem nám docházejí síly, ale, musím to prásknout, na Michalovi je únava nejvíc vidět 😮 ). Procházíme místem zvaným Danilovgrad, kde generál Danilov cestu kaňonem vystřílel dynamitem ve skále. V pozdním odpoledni vylézáme z kanonu u vesnice Velje Duboko.

Nebyla to úplně snadná túra, ale zažili jsme myslím horší. Najdeme si místo na stanování a jdeme se podívat do vesnice (mimochodem je to zcela zbytečné, ve vesnici nic není). Od místního chlapíka dostáváme vodu a když jsme mu řekli že chceme za řekou stanovat tak odpověděl, že tam je otevřená škola at přespíme v ní. Alespoň budeme mít dneska hodně prostoru a Iva střechu nad hlavou. Chvíli jsme šli podél hadic vedoucích z vesnice, až jsme našli potůček, z kterého vesničané berou pitnou vodu. Vaříme, jíme a já brzy usínám jak když mě do vody hodí. Ráno bych se chtěl projít ještě podél Mrtvice až k prameni.

23.7.2005 – Stát! Dáte si pivo nebo neprojdete

Ráno prší. Takže z plánovaného výletu nic nebude. Jsme rádi, že jsme se na noc usídlili ve škole. Děláme čaj a čekáme až přestane pršet. Z podlahy vylezl pořádný brouk a tak se ho snažíme vyfotit. Ale pořád utíká a není moc světla. Až nakonec za kousek chleba pózuje a vydrží chvíli na místě.

Když konečně přestane pršet, vyrážíme na cestu zpět k hlavní silnici. Tentokrát po cestě, ne kaňonem. Asi okolo poledne procházíme kolem dělníků opravujících tuto cestu. Hned se k nám nahrnou a at si dáme pivo. Slušně odmítáme, ale jsou neoblomní. Po chvíli marného odporu sundaváme batohy a dostáváme pivo. Pak ještě přijde pršut, sýr, jehněčí, okurka, chléb a další pivo. Dokud nevypadáme spokojeně a najedeně nesmíme dál. Michala se chytil jeden malý klučina a protože nikdy neviděl někoho takového (jako je Michal) začal se vyptávat. „Víš co je pes?“ A Michal na to: „Jo, máme doma psa.“ A klučina kontruje: „A víš co je ovce?“. Michal: „Jo.“. Klučina: „A víš co je xxx?“ a Michal: „Já ti nerozumím…“ a klučina naštvaně: „Takže nevíš.“. Klučina: „A máš doma ovci? A máš doma kozu? A máš doma krávu? A jak je možný že žiješ bez krávy? A máš doma medvěda? Jak to že nemáš doma medvěda?“. No co vám budu vyprávět. Michal z něj byl úplně vedle a my jsme se smáli až jsme se za břicha popadali. Ve výborné náladě jsme se rozloučili, poděkovali a pokračovali v cestě. Iva si šla ještě vyfotit kamenný most přes Mrtvici a Michal a já jsme šli chytat stop do Podgorice a odtud do Baru.

Po chvíli zastavila dodávka a prý 5 Euro za každého. Ha změna zvyků, z pohostinných lidí hor přijíždíme na turisty přecpané pobřeží. Nesouhlasně zavrtíme hlavami a ještě jednou se ptám jestli mysle vážně že 5 Euro za každého zvlášť. A hned to bylo za 5 Euro dohromady. No nic moc cena, ale bereme to. Ještě jsme asi měli štěstí, protože jiní turisté nám vyprávěli, že oni se takhle s taxikářem dohodli a když je dovezl na místo tak chtěl sumu vyšší. A tak jsme dorazili do Podgorici. Jdeme se na autobusové nádraží zeptat kdy jede autobus do Baru a tam nás okamžitě pošlou na vlakové nádraží. Vlak právě jede. Naskočíme do něj a po chvíli čekání se rozjíždíme. Trať je plná tunelů. Vidíme i cíp Skadarského jezera a po asi hodině cesty přijíždíme do Baru. Chvíli se ptáme taxikářů na kemp, ale ti nám nabízejí odvoz za 8 Euro do kempu někde za městem. To tak. Jdeme do centra a do turistické kanceláře. Tam nás pošlou do kempu asi kilometr podél pobřeží. Jdeme a po kilometru se ptáme, ano tady býval kemp, ale už tu nic není (jen roští, bordel a skládka). Teď už jsem docela zuřil, já chci sprchu a zase nás pošlou do kempu někam, kde kemp vůbec není. V Baru totiž zjevně žádný kemp není. V turistické kanceláři nám slečna také řekla, že jiný ubytování než kemp je tak od 10 Eur. Tak jsme se prostě vypravili do čtvrti baráků kousek od pláže. Po chvíli nám přišli sympatické takové 4 babči sedící na zahradě u kafe. Zeptali jsme se na ubytování a helemese, jedna z nich se zvedla a ubytovala nás u sebe. Za 5 Eur na osobu a noc.

Ještě jsme se sešli s Ivou. Došli na večeři – grilované mleté maso s chlebem na pláži. Bylo to dobré, ale k pořádnému českému jídlu to má daleko. Ale mám pocit že tu nikde snad nic normálního vůbec nevařili. Po večeři se rozloučíme s Ivou, která odmítla ubytování a jdeme domů. Po cestě jsme se ještě stavěli na jedno pivko v pěkně vypadajícím baru. V sousedním jsme se stavěli na další (tam dávali pohádku na velkém plátně). A u sousedního zas hrála živá hudba a my se zastavili na další. No trochu se nám to zvrhlo, ale co máme dovolenou a chceme se bavit a za ty výkony co jsme podávali v posledních dnech si to zasloužíme 😮 ).

24.7.2005 – Místenky, moře a suvenýry

Ráno jsme si dali úkol dojít zařídit místenky na druhý den na vlak do Bělehradu. Nebylo nám moc dobře (zvlášť po tom co jsme si dali k snídani jogurtový nápoj), ale podařilo se nám dojít na nádraží. Cestou jsme ještě koukali na suvenýry, ale tady prostě žádný hezký nemají. Pokud teda nechcete sádrové a nalakované odlitky mořských potvor a příšerné mušlové lepenice různých tvarů Na nádraží nám pani vysvětlila, že žádné místenky už nemá- a jéje, to bude cesta v narvaném vlaku. No nedá se svítit. Je pořádné vedro tak radši jdeme na pláž. Chvíli blbneme v moři, pak prozkoumáváme okolí a tak proflákáme den na pláži. Večer se jdeme opláchnout a pak vyrážíme na nějakou rybí specialitu. Ale jak už jsem řekl, v Baru nic normálního nevaří, takže ani ryby. Ač je to město u moře tak jsme nenašli ani jedinou restauraci kde by dělali ryby – a i domácí nechápavě kroutili hlavami. Prostě jen pizza a čevapi. Nakonec zapadneme do celkem dobře vypadající restaurace a povečeříme klobásu, koleno a salát.

A to je konec…

Černá Hora je neoddiskutovatelně nádherná země. Každý jednotlivý kousek téhle země zanechá v člověku nádherné vzpomínky a zážitky. Zvlášť pohoří Prokletije ve mě nechalo nádherný pocit blaženosti. A černohorci? Skvělí a přátelští lidé. Obvzláště ti v horách vám podají pomocnou ruku kde jen můžou a jejich upřímný smích a vstřícnost potěší jak máloco. U pobřeží už je znát vliv mnoha turistů a Černá Hora tam trochu ztrácí svůj ráz. Nestihli jsme projít všechno co jsme měli v plánu, a zdaleka ne všechno co může tato země nabídnout, ale rozhodně je to země, která je pro dobrodruhy skvostem evropy.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .