0
0

Auta, která nás převážela přes hranici, nás vysadila v prvním příhraničním městečku. Tam jsme si u vekslaček měnili peníze. Mám pocit, že okradly skoro každého – dokonale ovládaly své kaukulačky, které jim vždy ukázaly to, co chtěly. Měly tam perfektní organizaci – prodavačka nápojů nejvíce otravovala vždy právě toho, kdo zrovna měnil peníze.

Když jsme se sešli všichni, odebrali jsme se do nejbližší restaurace, kde jsme se slušně najedli. Láďa mezitím sehnal tlumočníka a pronajal autobus, který nás pak odvezl směrem na Datong, kam jsme ale ten den nedojeli, protože jsme nocovali v hotelu ve městě, kterým jsme projížděli. V Datongu jsme si prohlédli zeď devíti draků a bubnovou věž a chvíli jsme se procházeli po městě. Odpoledne jsme navštívili jeskynní chrám Yungang. Naše další cesta pak vedla do Badalingu k Velké čínské zdi. Měli jsme však smůlu, protože ten den byla hustá mlha, takže jsme viděli tak do vzdálenosti padesáti metrů. Přesto jsem s Viťou prošel celý otevřený úsek od začátku až do konce včetně slepých uliček. V bufetu pod zdí jsem si pak zašel na Čínu (byli jsme v Číně, takže za „Čínu“ je tady možno označit jakékoliv jídlo). Následně jsme pak odjeli k nádhernému, 1400 let starému klášteru v Jin-Long kaňonu. Dřevěné stavby tohoto kláštera jsou přilepené jako vlaštovčí hnízda ke skalní stěně.

U hrobek císařů dynastie Ming jsme měli zase trochu opar, ale v porovnání s Čínskou zdí to byla pohoda. Jeden z hodnostářů na konci Cesty duchů, Čína Nejprve jsme se prošli cestou duchů a pak jsme navštívili hrobku Dinling, která byla jediná otevřená. Nádhera staveb zde ostře kontrastovala se strohostí podzemních prostor, ve kterých nebylo téměř nic k vidění, protože všechno cenné bylo bylo už dávno odneseno do muzeí. Dole zbylo jenom několik keramických nádob, mramorové lavice a napodobeniny beden s pohřební výbavou. Některé z předmětů, nalezených v hrobce, bylo možno spatřit v přilehlých muzeích. Byly zde též velké obchody se suvenýry, v jednom z nich jsem si zakoupil metr a půl široký papírový vějíř, který mě na rozdíl od jiných, kýčovitě barevných kusů zaujal svou elegantní jednoduchostí.

V Pekingu jsme ubytováni v příjemném hotelu Jing Hua Youth Hostel, i když já bych ho nazval Hotel u smrduté řeky. Mně osobně velice vyhovovalo zdejší jídlo – 8 až 12 juanů (1 juan=3,70Kč) za vynikající jídlo v hotelovém pubu bylo zcela přiměřené. V hotelové Korejské restauraci bylo o dost dráž, ale taky perfektní prostředí, číšník pro každý stůl, jídlo připravované na žhavém uhlí přímo uprostřed našeho stolu – za 60 juanů pro dvě osoby mi to připadalo skoro zadarmo.

V Pekingu jsme navštívili ty nejznámější památky, jako Nebeský chrám, Náměstí nebeského klidu, Zakázané město, lamaistický chrám, konfuciánský chrám a Letní palác. V jedné z restaurací na Náměstí nebeského klidu jsme si zašli na proslulou Pekingskou kachnu.

V hotelu dělali za padesát juanů taky čínskou masáž. Neodolal jsem a vyzkoušel jsem ji. Jak taková masáž probíhá? Zpočátku jsem ležel na zádech, hezká masérka mi napřed hnětla čelo, obočí, víčka, rty, bradu, uši a pokožku hlavy.

Vytahala mě za vlasy a pak začala zpracovávat levou ruku od ramene dolů, nevynechala ani jednotlivé články prstů, za které nakonec zatáhla tak, až zalupaly klouby. Pak přešla na hrudník a nohy, opět nezapomněla ani na prsty. Následovala pravá ruka a pak jsem si lehl na břicho. Zpracovala mi svaly na zadních částech nohou a nakonec došla řada na záda a krk.

V hotelovém pubu se konala každý večer mezi sedmou a osmou hodinou Happy hour, po dobu které prodávali pivo po dvou juanech. A právě v pubu jsme taky potkali ještě několik dalších Čechů, kteří zde čekali, až se uvolní nějaké místo v letadle. Nepotvrdili si totiž letenky a když přišli na letiště – čekalo je nemilé překvapení. Aeroflot prodal jejich letenky někomu jinému a oni teď každý den volají na letiště a čekají, až v nějakém letu bude volné místo. Lety (nejenom) Aeroflotu jsou „přebukované“ a kdo se opozdí s potvrzením letenky nebo letenky nepotvrdí vůbec, může mít smůlu, na palubu letadla se nedostane a nikdo mu pak nezaručí termín odletu. Ještě jsme si dělali legraci, že my letíme s civilizovanou leteckou společností a že se nám to snad nestane. A kromě toho jsme měli letenky potvrzené.

Uteklo to jako voda a náš pětidenní pobyt v Číně se nachýlil ke konci. Poslední den ještě několik zapálených nadšenců navšlívilo Mao Ce-tungovo mauzoleum na náměstí Nebeského klidu. Já jsem k nim nepatřil, raději jsem si v klidu přebalil zavazadla tak, aby se mi neporozbíjely suvenýry a abych měl v příručním zavazadle všechno nutné pro plánované strávení noci na letišti ve Vídni. V poledne jsme nasedli do taxiků a za 100 juanů jsme odjeli na letiště.

Zaplatili jsme odletové taxy a postavili jsme se do fronty na odbavení. Přišli jsme skoro mezi posledními. Všichni jsme se postupně odbavili a pak najednou nepříjemné překvapení – Viťa, který se z nás odbavoval jako poslední, už nedostal palubní vstupenku, letadlo prý je plné. Čekal jsem s ním skoro do poslední chvíle před odletem, pak jsem ho už musel opustit. Láďa ještě se ještě snažil něco vyřídit u přepážky Austalian airlines, ale bezúspěšně. Když jsem viděl frontu několika set lidí před pasovou kontrolou, myslel jsem, že mě odnesou. Začal jsem nekompromisně předbíhat a na palubu letadla jsem se dostal ještě včas. Láďa přišel ještě chvíli po mně. Let i nocleh ve Vídni proběhl bez potíží.

Víťa měl ale přece jenom štěstí v neštěstí – odletěl ještě ten samý den přes Hon Kong a Londýn (dokonce první třídou) a v Praze přistál dvě hodiny po nás.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .