0
0

Na jihu druhého největšího ostrova Středozemního moře, Sardinie, se ve stejnojmenném zálivu rozkládá čtvrtmilionové město Cagliari, po staletí obdivované pro svou barevnost a krásu. Moderní město se zachovalou punsko-římskou výstavbou se silným vlivem španělské architektury si vysloužilo přídomek sluneční město. Ne vždy však byly dny obyvatel Cagliari tak slunečné jako dnes.

Ohlédnutí do minulosti

Geografickou polohou, příjemným klimatem a tvarem pobřeží se stal cagliarský záliv oblíbeným přístupovým místem Féničanů, kteří zde od 8. stol. př.n.l. začali stavět obchodní osady. Jednou z osad byla Karalis, dnešní Cagliari, postavená na vápencovém kopci. Rozkvětu Karalis dosáhla o pět set let později za vlády Kartaginců, kdy se z ní stalo město.

Po porážce Kartaginců připadlo město i ostrov v roce 238 př.n.l. Římanům, kteří z Cagliari vytvořili administrativní centrum provincie. Vzhled města byl doplněn o nové architektonické prvky jako amfiteátr a vilu Tigellia. Byly vybudovány dlážděné cesty, vznikly městské čtvrtě a byly zavedeny pravidelné dodávky vody.

V polovině 5.stol.n.l. byla římská nadvláda ukončena vpádem Vandalů. Na ostrov začalo pronikat křesťanství. Roku 638 n.l. se Sardinie stala součástí Byzantské říše. Až do 11.stol. bylo Cagliari ohrožováno častými nájezdy Saracénů ze severní Afriky. Kontakty s Byzancí začaly upadat a tím i město.

O Sardinii projevily zájem italské městské státy Janov a Pisa a v roce 1258 připadlo Cagliari bohatým pisánským rodinám. Avšak o čtyřicet let později přidělil papež Bonifác VIII. ostrov Aragonii, aby tak zeslabil vliv Pisy. Pisánci se nechtěli města vzdát a kolem čtvrti Castello, kde byly soustředěny jejich úřady a obydlí, vybudovali zeď později doplněnou o dvě věže – Torre di S.Pancrazio a Torre dell’Elefante. Následovalo opevnění čtvrtí Marina, Stampace a Villanova.

V roce 1323 Španělé město dobyli, pisánské zákony nahradili aragonskými a katalánštinu vyhlásili úředním jazykem. Nastala dlouhá doba útlaku, rostly nepokoje mezi Sardy a Aragonci. Po sjednocení Kastilie a Aragonie v roce 1479 se Cagliari dostalo pod španělskou správu.

Za války o španělské dědictví bylo město v roce 1708 ostřelováno a následně okupováno Angličany. Po jejím skončení v roce 1713 byla Sardinie nejdříve přičleněna k Rakousku a o čtyři roky později se stala součástí Piemontu. Tak se zrodilo Sardinsko-piemontské království, v jehož čele byla až do roku 1861 savojská dynastie. Městská architektura byla doplněna o vojenské prvky.

Ohlas Velké francouzské revoluce dorazil i do Cagliari, kde proběhla v roce 1794 protipiemontská vzpoura. Vicekrál spolu 514 Piemonťany byl na lodích deportován z ostrova. Za napoleonských válek se Cagliari stalo azylem piemontskému králi Vittoriu Emanuelu I. a jeho dvoru. V roce 1847 se Sardinie stala součástí sjednocené Itálie.

Za druhé světové války bylo město pro svou strategickou polohu okupováno fašisty a v roce 1943 poničeno bombardováním. Od roku 1949 je zrekonstruované Cagliari hlavním a zároveň největším městem italského autonomního regionu Sardinie.

Dnes je Cagliari – sardinsky Casteddu – centrem politického, ekonomického a kulturního života, sídlem biskupa a jedním z nejdůležitějších přístavů v západním Středomoří.

Marina -přístavní čtvrť

Prohlídka města začíná na nábřežní promenádě Via Roma. Ulici lemují palmy a obchůdky s pohlednicemi a suvenýry chráněné před sluncem podloubím lákají návštěvníky. Na konci Via Roma u Piazza Matteoni nás zaujme bílá radnice se dvěmi věžemi. Byla postavena na přelomu 19. a 20. století, za druhé světové války zničena a následně znovu vybudována.

Kolem radnice stoupá rušná ulice Largo Carlo Felice vedoucí na náměstíčko Piazza Yenne, která odděluje Marinu od Stampace.

Za návštěvu rozhodně stojí náměstí Piazza Constituzione, na které se dostaneme odbočíme-li z Largo Carlo Felice těsně před Piazza Yenne doprava mírně klesající ulicí Via Manno. Dominantou náměstí je triumfální oblouk se schodištěm vedoucí k citadele Bastione di Saint Remy s rozlehlou terasou je bránou do čtvrti Castello.

Castello-zámecká čtvrť

Na kopci nad přístavem se nachází architektonicky nejzajímavější a také nejstarší čtvrť Cagliari obehnaná obrannou zdí s baštami a dvěmi věžemi. V domech Castella mívala své paláce aristokracie, soustředily se zde všechny úřady. Na úplném vrcholku Castella bávala zbudována královská zbrojnice, dnes významný muzejní komplex Cittadella dei Musei. Nejvýznamnějším muzeem na ostrově je Národní archeologické muzeum ukrývající za svými zdmi bohatou sbírku předmětů z nuraghského, fénického a římského období. Muzeum bylo založeno na počátku 19. století tehdejším králem Carlem Felicem. Kromě archeologického muzea se v komplexu nachází také Národní umělecká galerie, Siamské muzeum a Museum voskových figurín zaměřené na anatomii.

V Castellu se, stejně jako v celém Cagliari, vyskytuje množství kostelů. Kousek od Cittadella dei Musei stojí v ulici Via Lamarmora kostel Della Purissima z 16. století. Na Piazza Palazzo si můžeme prohlédnout kromě arcibiskupského paláce a paláce v němž měli svá sídla královští místodržící katedrálu Santa Maria De Castello postavenou na počátku 13. století.

Kousek od Piazza Palazzo na Piazza Independenza se vypíná pisánská věž Torre di San Pancrazio postavená v roce 1305. Druhá obranná věž Torre dell’Elefante, ozdobená malým bílým slonem, byla postavena o dva roky později na konci uličky Via Universitá. Obě byly vybudovány z bílého kamene jako součást hradeb na obranu před Aragonci.

Z Bastione di Santa Croce kousek od sloní věže je nejlepší výhled na domy níže položené čtvrti Stampace.

Již zmíněná Bastione di Saint Remy v jižní části Castella byla součástí španělských hradeb. Rozlehlá terasa Umberta I. s triumfálním obloukem nám poskytuje nádherný výhled na město a záliv pod námi.

Stampace

Na západ od Castella se rozprostírá největší z historických čtvrtí Cagliari, architektonicky různorodá Stampace. Lákadlem Stampace je v jeho horní části římský amfiteátr z 2.století n.l., který pojmul až dvacet tisíc diváků. V létě se v něm konají operní a taneční představení. Směrem dolů k moři můžeme navštívit botanickou zahradu a římskou aristokratickou residenci Villa Tigellio. Budovy spodní části jsou ve stylu španělské architektury. I zde lze navštívit množství kostelů jako například barokní San Michele v ulici Via Azuni postavený jezuity v druhé polovině 17. století.

Villanova

Severovýchodně od Castella se kolem úpatí kopce táhne čtvrť řemeslníků – Villanova. Původně patřila k venkovu a místy se zde tento ráz zachoval. Níže položené domy ukrývají záhony se zeleninou, květinové zahrady a krámky nabízejí především řemeslné výrobky, keramiku a sklo.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .