0
0

Kluk s baťůžkem na zádech mizí za branou honosného renesančního paláce. Asi tam bydlí nebo je na návštěvě u svých vznešených příbuzných. Palác je soukromý a turistům nepřístupný. Do protějšího paláce můžete. Má krásné patio a sídlí v něm místní úřad pro cestovní ruch. Z katedrály Panny Marie vychází skupinka turistů. Závidí čápům na věži, protože pohled na město s tak velkým počtem historických památek na jednom místě musí být shora jedinečný.

Cáceres (cca 80 000 obyvatel) leží na jihozápadě Španělska, v oblasti zvané Extremadura. Přijíždíte-li od Madridu, vůbec vás nenapadne, že byste se za chvíli měli ocitnout ve středověku. Dvouproudová silnice, moderní výstavba, velká obchodní centra, univerzitní budovy, tak jste si město, které bylo v roce 1986 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, určitě nepředstavovali. Když však dojedete na náměstí zvané Plaza Mayor a spatříte před sebou hradby a vykukující věže kostelů a paláce, začnete věřit, že se výlet do středověku uskuteční.

Plaza Mayor

Kdysi tu byly hradby římské. Ty dnešní si na jejich základech vybudovali ve 12. století Arabové, kteří od 8. století – s malými přestávkami – tomuto kraji vládli. Arabského původu je i jméno města, jemuž tehdy říkali Qazris. Na svatého Jiří roku 1229 se však stalo cosi, s čímž jaksi nikdo nepočítal.. Krásná arabská princezna se totiž zamilovala do křesťanského šlechtice a otevřela mu bránu města. Dnes se jí říká Arco de Cristo (Kristův oblouk), je nejstarší z 22 dochovaných hradebních bran a pamatuje dokonce i Římany. Zda má tato legenda pravdivý základ, nikdo neví, jisté však je, že Arabové byli poraženi a museli kraj opustit. Jejich místo zaujali šlechtici z Galicie, Asturie, Kastilie i Leonu, kteří bojovali věrně po boku svého křesťanského panovníka, za své služby získali pozemky a usadili se tu. Domy a paláce, které si noví majitelé nechali postavit, se staly symbolem moci a na jejich podobě je to znát. Ještě větší stavební ruch zažívá město po objevení Ameriky. Mnozí obyvatelé Cáceres se objevitelských cest zúčastňují a vracejí se s velkým bohatstvím. Začíná poslední přestavba města, rekonstruují se paláce, kostely, kláštery, rozšiřují se náměstí. Prostoru je však málo a město přeskakuje hradby. Novým centrem se stává Plaza Mayor, náměstí, které bylo odjakživa místem setkávání. Od 13. století se na tomto rušném náměstí konávaly trhy a odehrávaly se býčí zápasy, dnes se v jeho podloubí skrývají restaurace, bary a hospůdky, které se každoročně s přicházejícím jarem nejprve nesměle, ale pak už zcela bez ostychu začínají rozpínat, až zaberou velkou část nepravidelného prostoru. K nelibosti řidičů, protože se zmenší parkovací prostory a k libosti místních, a zvláště turistů, protože žízeň bývá veliká a taky je třeba se před prohlídkou města řádně posilnit. Zatímco na tomto náměstí se ze slavné minulosti dochovala jen radnice (1. polovina 16. století) a několik málo dalších budov, město na vršku sevřeno hradbami zůstalo jakoby zázrakem téměř nedotčeno. Potomci starých šlechtických rodů totiž v mnohých palácích dodneška bydlí a uchovávají sídla svých předků v původní podobě. Domy, na jejichž rekonstrukci neměli jejich majitelé finanční prostředky, odkoupily veřejné instituce a zabránily tak jejich zkáze.

Cesta do středověku

Do starého části města musíte po schodišti. Přiléhají k němu svatyně Nuestra Señora de la Paz z 18. století a mohutná hradební věž Torre de Bujaco zakončena cimbuřím. Projdete branou Arco de la Estrella, jejíž oblouk byl při přestavbě zešikmen tak, aby jím mohly projet povozy směřující k paláci „Toledo-Moctezuma“. Tento honosný renesanční palác nalepený na hradby si dal v 16. století postavit kapitán Juan Cano de Saavedra. Mohl si to dovolit, protože bohatství, které získal při dobývání Mexika, bylo pohádkové. Do Evropy si přivezl ženu, a to ne ledajakou. Princezna Tecuixpo Ixlaxoxhitl, která přijala jméno Isabel de Moctezuma, byla dcerou samotného mexického vládce Moctezumy II. Dnes je v paláci Historický archív provincie Cáceres, v jehož depozitářích je uloženo na 75 tisíc vzácných knih, které skrývají svědectví o historii tohoto kraje.

Náměstí Santa María

Ale to už jste v bezprostřední blízkosti náměstí Santa María, kde se od 16. století téměř nic nezměnilo. Vévodí mu trojlodní románsko-gotická katedrála Panny Marie, která tu stojí od konce 13. století. Tento vůbec první kostel, který byl v Cáceres po porážce Arabů postaven, získal svou definitivní podobu při přestavbě v 15. a 16. století. K nádherným gotickým portálům přibyla renesanční věž se zvonicí a přebudován a nově vyzdoben byl také interiér. Bronzová socha patrona Extremadury – svatého Petra z Alcántary – zdobí nároží chrámu od roku 1954. Výjimečným uměleckým dílem je hlavní oltář z cedrového dřeva z roku 1551, který kupodivu nebyl polychromován a nikoho v průběhu staletí naštěstí nenapadlo přirozenou barvu dřeva nějakým způsobem vylepšit. Objevíte tu také náhrobní desky patřící starým šlechtickým rodům, jejichž předkové toto město vybudovali. Snažíte se vrýt si do paměti jejich jména, erby, protože se s nimi při procházce Cáceres ještě mnohokrát setkáte.

Mít dům na náměstí Santa María odjakživa něco znamenalo. Není divu, že katedrála Panny Marie má tak významné sousedy. Od 13. století tu stojí biskupský palác, jehož renesanční průčelí prozrazuje pozdější přestavbu. V domě s věží a nádherným patiem patřící kdysi rodině Carvajal dnes sídlí místní úřad pro cestovní ruch. Vybaví vás tam plánkem města a brožurkou se základními informacemi o jednotlivých památkách. Dočtete se, že sousední palác „Ovando“, který se honosí renesančním portálem a gotickým oknem, dal postavit v 16. století bratr guvernéra La Españoly (Dominikánská republika) Hernando de Ovando, že na paláci rodiny Mayoralgo zanechala neblahé stopy španělská občanská válka, ale gotické průčelí zdobené okny a rodinným erbem se naštěstí podařilo zachránit… Ale to už stojíte před palácem rodiny Golfines de Abajo, těch dolních, protože horní mají svůj palác o kus výš. Šlechtici z rodu Golfines přišli do tohoto kraje z Francie, vlastnili zde několik hradů a jejich bohatství prozrazuje i zdejší palác s bohatě zdobeným platereskním průčelím posázeným medailony i rodovými erby, za který by se nemuseli stydět ani samotní králové. Však tu také jejich Katolická veličenstva Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský několikrát pobývala, o čemž svědčí královský erb, který objevíte nad horním oknem. Zadní trakt paláce lemuje půvabné náměstíčko San Jorge, jehož dominantou jsou budovy o něco mladší. Bývalá jezuitská kolej a kostel zasvěcený svatému Františkovi Xaverskému vyplnily tento prostor až ve 2. pol. 18. století. Možná si budete chtít odpočinout, ale restauraci s typickou letní zahrádkou strašící svou vlezlostí památkáře v jiných historických sídlech tu prostě nenajdete. Tak alespoň na chvíli usednete na schody a pak se vydáte úzkou uličkou vzhůru.

Když se ocitnete na jakémsi trojnáměstí – San Mateo – San Pablo – Plaza de la Veleta, jste na úplném vršku. Kostel sv. Matěje je vidět odevšad. Je gotický, má platereskní průčelí a barokní oltář. Do pozdně gotického kláštera svatého Pavla, který je obýván řádem klarisek, se chodí na „perrunillas“, což jsou tradiční sladké preclíčky, které zdejší jeptišky umějí nejlíp. Protější dům (15. stol.) se jako jediný ve městě honosí věží s cimbuřím. Říká se mu čapí (Casa de las Cigüeñas), protože čápi tu prý hnízdí už několik století a dost možná, že některý z jejich předků byl svědkem neustálých šarvátek šlechtických rodů, které přiměly Isabelu Kastilskou vydat rozkaz věže seříznout. Jen Diego de Ovando, majitel čapího domu a královnin chráněnec, dostal laskavé královské svolení cimbuří na věži ponechat.

Tam, kde dnes stojí dům „Casa de las Veletas“ (16. stol.), v jehož prostorách je umístěno provinční archeologické muzeum, bývala kdysi arabská pevnost, z níž se ve sklepení zachovala ohromná arabská nádrž na vodu (aljibe) z 12. století. Zahradou se dá projít k domu „Casa de los Caballos“, v němž má sídlo muzeum moderního umění.

V židovské čtvrti

Seběhnete-li z Plaza de las Veletas dolů k hradbám, ocitnete se v bývalé židovské čtvrti. Jen synagogu nahradila v 15. století kaple svatého Antonína, podle níž dostala čtvrt své jméno. Malé bílé domky nalepené na hradbách či ztracející se v labyrintu úzkých uliček, které mnohdy nevedou nikam, jsou důkazem, že Cáceres nebylo jen město šlechticů. Půvabná čtvrt San Antonio je však svou polohou výjimečná, protože ti méně bohatí si většinou stavěli své domy mimo hradby. „Arco de Cristo“, ona nejstarší hradební brána, je jen pár kroků odtud. Projdete jím, ale raději se vrátíte zpět. Ještě jste toho spoustu neviděli, neprošli jste mnohými uličkami, které skrývají další věže, erby, portály, průčelí, okna…, nebyli jste na všech místech, které možná znáte z legendárních filmů, které se tu natáčely, jako např. Černý tulipán s Alainem Delonem nebo 1492 Ridleyho Scotta.

Praktické informace

Jak se tam dostat

Cáceres leží v srdci Extremadury, 300 km jihozápadně od Madridu. Z hlavního města Španělska pojedete po dálnici N-VI (bez poplatků) do Trujilla a odtud po N-521. Z Madridu je dobré i vlakové spojení (http://www.renfe.es); autobusy Madrid-Cáceres společnosti Auto-Res jezdí několikrát denně z nádraží Auto-Res, ul. Fernández Shaw 1, u náměstí Conde de Casal (http://www.auto-res.es)

Co ještě navštívit

Cáceres není jediným atraktivním místem Extremadury. Najdete tu nejen města historická, půvabné vesničky s ukázkami lidové architektury, ale i nádhernou horskou krajinu a přírodní rezervace. Nevýhodou je špatná dopravní obslužnost některých míst a nemáte-li zrovna k dispozici auto, prostudujte si jízdní řády místních společností s patřičným předstihem. Za vidění určitě stojí:

• Mérida, město s největším počtem zachovaných římských památek ve Španělsku (římské divadlo, amfiteátr, Národní muzeum římského umění, atd.), které je od roku 1993 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO,

• Trujillo, rodné město Franciska Pizarra, objevitele Peru, s hezkým historickým centrem, které se táhne od náměstí Plaza Mayor až k ruinám arabského hradu na vršku,

• Guadalupe, půvabná vesnička v kouzelné horské krajině, jejímž největším magnetem je klášter Nuestra Señora de Guadalupe (14. – 18. století) se vzácnými uměleckými sbírkami, které je jedním z nejdůležitějších poutních míst Španělska a Latinské Ameriky a od roku 1993 je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO,

• Plasencia, klidné provinční městečko s románsko-gotickou katedrálou a několika monumentálními paláci, které je ideálním východiskem k poznání severu Extremadury,

• Monfragüe, přírodní rezervace rozkládající se po obou březích řeky Tajo, vzdálena od Plasencii pouhých 25 km, která je protkána turistickými stezkami s překrásnými výhledy do atraktivní krajiny,

• La Vera, malebný kraj na úpatí pohoří Gredos, omývaný řekou Tiétar, s kouzelnými vesničkami, které jsou rájem pro milovníky lidové architektury. V klášteře Yuste strávil poslední léta svého života císař Karel V.

Informace o Extremaduře a jejich turistických možnostech a nabídkách najdete na http://www.turismoextremadura.com. Webové stránky jsou provozovány ve španělštině, angličtině, francouzštině, němčině, portugalštině a italštině. Kliknete-li si na příslušnou jazykovou verzi, brzy zjistíte, že některé kapitoly jsou bohužel uvedeny jen španělsky. Informace si můžete doplnit i na http://www.spain.info. Tento oficiální web španělské turistické centrály Turespaña je provozován ve španělštině, angličtině, němčině a francouzštině a je věnován celému Španělsku.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .