Bylo nás 5 a byli jsme v Thajsku během povodní 2011

Prokletí pokračuje! Pár týdnů před naším odletem do Thajska zasáhly tuto zemi největší povodně za posledních 50 let, kdy se 2/3 země ocitly pod vodou a televizní zprávy se hemžily katastrofickými záběry spolu s důraznými výzvami k odložení všech cest do této země.

Lehce znepokojivé fotografieexterni odkaz zveřejnil např. portál The Big Picture. Mezi 300.000 turistů, kteří si údajně v tomto období cestu do Thajska rozmysleli, jsme se nakonec nezařadili a rozhodli jsme se „plavat proti proudu.“

Jak název napovídá, bylo nás letos pět a dohromady jsme se dali poněkud kuriózně přes jeden z internetových cestovatelských portálů. Z tohoto důvodu jsme neměli plně synchronizované letenky, takže zatímco my s Jančou jsme odlétaly z Vídně již 5. listopadu s mezipřistáním v Kataru (Qatar Airlines), druhá parta sestávající se z Hanky, Martinky a Vaška, odlétali až o den později s mezipřistáním v Dubaji (Emirates Airlines).

Vzhledem k tomu, že v Bangkoku měly povodně kulminovat právě v době našeho příletu, rozhodli jsme se, že hned po dosedu opět nasedneme, a to do místního letadýlka směrem na sever do provincie Chiang Mai. Tady jsme taky měli hned druhý den sraz se zbytkem grupy.

CHIANG MAI

Let do Chiang Mai měl 1,5 hodinové zpoždění (aerolinky Orient Thai totiž kvůli zatopenému letišti Don Muang přesunuly své lety na mezinárodní letiště Suvarnabhumi, což bylo očividně velmi provizorním řešením), a tak jsme hledání svého prvního ubytování musely absolvovat již za tmy. Pokojíček v místním guest-housu za 80,-Kč za osobu jsme si ale nakonec vybraly bez větších obtíží a ačkoliv jsme měly za sebou 6 hodin letu do Kataru, 4 hodiny čekání v Kataru, 7 hodin letu do Bangkoku, 4 hodiny čekání v Bangkoku a hodinu letu do Chiang Mai, neměly jsme větší chuť na nic jiného, než co nejdřív nasát místní atmosféru. Nedělní noční Chiang Mai, kdy se hlavní ulice mění v pěší zóny a v nekonečný venkovní trh, nás natolik pohltila, že jsme ještě téhož dne dokonce navštívili několik místních chrámů…

Celý druhý den jsme pak zasvětily chrámům zcela, i když jsme byly srozuměny s tím, že všech 300 templů Chiang Maie projít nestihneme. Ex post jsme zdejší chrám Doi Suthep, který je situován na kopci 15km za městem, vyhodnotily jako druhý nejkrásnější chrám Thajska. Těch 309 nekonečných schodů opravdu stojí za to.

Hned od prvního dne jsme také zcela propadli všudypřítomným ovocným šejkům, tedy libovolnému ovoci zmixovanému s ledem či jogurtem. Vzhledem k tomu, že se jejich průměrná cena pohybovala okolo 20,-Kč a k dostání byly opravdu na každém rohu, počítali jsme jejich denní spotřebu často na litry. icon_smile.gif Víceméně povinností jsou také všudypřítomné masáže. Ozkoušeli jsme je pro jistotu několikrát – masáž nohou, mírně brutální thajskou i velmi příjemnou olejovou.

Jedním z dalších důvodů, proč jsme ihned po příletu zamířili do Chiang Mai, byly slavnosti Loi Krathong, které naprostou shodou okolností připadly letos na 9.-11. listopadu. Jedná se o jeden z nejdůležitějších svátků Thajska a slaví se za prvního úplňku v listopadu, tedy na konci období monzunových dešťů. Thajci děkují bohyni řeky, která jim v uplynulém období přinesla vodu nezbytnou pro jejich úrodu (že letos přinesla taky pořádný povodně, nikdo nikde nezmiňoval).

Městem prochází za velkého rámusu a ohňostrojů nekonečné průvody Thajců v tradičních kostýmech a vypouští na řeku takzvaný „krathong“, tj. věneček z banánového listu a kytiček, svíčky a třech vonných tyčinek. Thajci věří, že s krathongem odplují i hříchy a problémy minulého roku. Z tohoto důvodu je nutné před vyplutím do krathongu vložit svůj vlas či nehet. V Chiang Mai je tento svátek ještě navíc provázen vypouštěním tisíců svítících lampiónů.

V provincii Chiang Mai jsme ještě neopomněli navštívit žirafí ženy z kmene Padaung (původem z Barmy), které si od útlého dětství prodlužují krky mosaznými spirálkami. Jejich krky jsou o deset až patnáct centimetrů delší než normálně. Dívky dostávají první kroužky kolem čtyř let věku a každý rok musí přidat další dva. Procedura končí v šestnácti letech cca s dvaceti kroužky.

Celá tahle paráda je ale ve skutečnosti jeden velký optický klam. Těžká spirála neprodlužuje krk, ale stlačuje hrudní koš dolů. Tento živý skanzen sice vytváří dojem jakési lidské zoo, jeho obyvatelé však již očividně považují všudypřítomné turisty za součást svého života.

VÝLET DO DŽUNGLE

Ačkoliv se mi ze začátku moc nelíbil nápad, abychom kvůli 3 dnům tahali uzavřené boty (balila jsem se opět na celé tři týdny do svého batůžku o objemu 33 litrů icon_smile.gif), už po pár minutách po odjezdu z civilizace jsme nikdo nelitoval. Hned na začátek na nás totiž čekala parádní koupačka pod opuštěným vodopádem. Volným tempem jsme pak pokračovali k přírodním termálním pramenům. Koupat se ve 30°C vedru v 40°C vodě bylo dost zajímavý.

Poté jsme nafasovali apartní batožinu a vyrazili jsme džungli navzdory. Funkci průvodců, kuchařů i doktorů nám zastávali dva zkušení chlapci Chai a Nu, které jsme pro lepší orientaci obratem pokřtili na „čaj a nudle,“ posléze na více familiárního „čajíčka a ňuňíčka.“ Po celý výlet jsme si je nemohli vynachválit. Po cestě káceli bambusy, aby nám vyrobili vkusné a praktické kelímky na večerní drink, z tenčích výhonků vyráběli ekologické příbory, trhali a porcovali nám pomela, učili dělat bublifuk z místních rostlin, večer u ohníčku békali za zvuku kytary thajské národní (dokonce nám s nefalšovaným zanícením zazpívali hymnu, což jsme jim bohužel museli oplatit icon_smile.gif) a vyprávěli nám historky, jak za mladých let chodili do školy džunglí přes kopce s ranečkem rýže k obědu). Čajíček svojí mačetou nejen pokácel bambus, ale i mistrně odstranil Hance přisátou pijavici. Zpětně jsem se v průvodci dočetla o různých odborných způsobech, jak odstranit toto nechutné zvířátko, leč podebrání mačetou mezi nimi chybělo.

Jedno z dalších úžasných věcí v džungli bylo jídlo, které bylo vynikající, ať již to bylo způsobeno hladem z celodenního pochodu nebo uměním kuchařů. Ve třech dnech jsme ochutnali v zásadě všechna nejznámější thajská národní jídla, od nudlového Pad Thai, po klasické polévky, rizota a výborné Masman curry (brambory s masem v kokosovém mléce s curry). Večer u ohníčku jsme pak byli posilněni místní pálenkou.

Velmi intenzivním zážitkem byla samozřejmě džungle samotná, neboť jsme ve své pětičlenné grupě bohužel postrádali člověka s nadhledem a kladným vztahem k hmyzu. Jakékoliv zašramocení, noční divný stín na moskytiéře či nezvyklý zvuk vyvolával v každém z nás mírnou hysterii, v které jsme se navzájem bravurně podporovali. Čaj s nudlí nás samozřejmě neopomněli informovat, že lesíky, kterými procházíme, jsou domovem kobry královské a že je to docela pech, protože jim ten blbej had často zabije nějakou krávu. Držely jsme se tedy na pozoru o to víc.

Noční výlety do kadibudek plných velkých pavouků tak probíhaly zásadně jen s čelovkou na hlavě a s morální podporou ostatních za dveřmi, starostlivě jsme si navzájem svítili před obutím do bot, zda si tam mezitím neudělalo některé zvířátko domeček nebo si kontrolovali záda od případných pijavic. Hlášky: „Holky, vyndávám ruku z moskytiéry.“ nebo „Tak dobrou noc, broučci.“ již v mezidobí zlidověly.

Vrcholem programu pak bylo samozřejmě ubytování v domorodých vesnicích v dřevěných budkách s velkými otvory mezi pryčnami, zatuchajícími peřinami a děravými moskytiérami. Peřiny bylo navíc nutné použít ve třech vrstvách, v noci byla totiž v džungli opravdu docela kosa.

Největším zážitkem pak byla bezesporu jízda na slonech, kterou bylo možné absolvovat buď na přidělaném sedátku, nebo přímo slonovi za krkem. Obohaceni jsme byli především poznatkem, že sloník není žádné hebké zvířátko na hlazení (jeho chlupy si strukturou zavdají s pcháčem osetem), dále že při prudkém klesání do koryta řeky je nutné se ho křečovitě držet za cokoliv, a že mahut (sloní páníček) ovládá slona pofiderním hekáním.

P.S. Slon žere banány nevoloupaný.

Celé putování jsme úspěšně zakončili raftingem na bambusovém voru po místní říčce (kvůli kterému jsme museli povinně po celou dobu tahat na batohu plovací vestu). Voda občas plynula velmi pozvolně, občas se trochu zavýřila a občas se zavýřila až tak, že mě spláchla peřej přes hlavu a lokla jsem si pravé thajské říční vody. icon_smile.gif Uchlácholila mě až skutečnost, že jsem v Bangkoku na letišti z kohoutku pila daleko horší břečku (šmrnclou povodňovým kalem).

PROVINCIE KRABI

Šestého dne jsme se pomocí dvou místních letadýlek (Chiang Mai-Bangkok-Krabi) dopravili až na jih Thajska, abychom zahájili řádnou plážovou turistiku. Nemůžu opomenout napráskat, že nás Janča, sedíc jediná u okýnka, během jednoho ze startů průběžně informovala o tom, že „ta hlavní vrtule se pořád ještě netočí.“ icon_smile.gif Vzhledem k tomu, že nakonec vyplulo na povrch, že kryt proti ptákům se točit nemá, bylo nám dopřáno zmonitorovat z bezpečné vzdálenosti ze vzduchu i obávané povodně.

Městečko Krabi jsme obratem pokřtili na „Město zasvěcené mango šejku.“ Na místním večerním marketě bylo totiž kromě výborných jídel za neuvěřitelné (skoro neuveřejnitelné) ceny možno pořídit v nenápadném bakelitovém stánku také nejlepší mango šejk v celém Thajsku.

Naše přesilovka 5 na 1 způsobila, že smlouvání bylo překvapivě zábavné, a tak jsme často neváhali ztropit mnoho povyku pro nic, lépe řečeno pro čirou radost z pár uhádaných bahtů. Po pár dnech jsme dosáhli dokonalé synchronizace, když jsme si pohotově střídali role tvrdého vyjednavače, přátelského vyjednavače, věčného remcala, držgrešle a flegmatické osoby, která klidně nikam nepojede/nic nekoupí. Výborné herecké výkony předváděla hlavně Hanička, která mistrně kombinovala výraz naprostého zhnusení se suchým konstatováním ve stylu “to je úplně nejúžasnější nabídka ve městě, takže ještě chvíli se ksichtíme a pak to otráveně vezmeme.“

Krabi nám mimochodem nachystalo také velmi intenzivní zážitek s pálivým jídlem. V tradiční místní vývařovně jsme si ukázali na takovou dobrůtku, z který jsme se vzpamatovávali několik hodin. Myslím, že jsem zažila svůj první infarkt (brnění rtů, tep na maximum, nával krve do hlavy), ačkoliv podobný jídla určitě thajský děti ládujou už ve školce. icon_smile.gif

BAMBOO ISLAND A KO PHI PHI LEY

Pořádné klasické thajské koupání alá „tyrkys vótr ent vajt sent“ jsme zahájili na Bamboo Island, který nasadil hned na začátek laťku pěkně vysoko. Následoval proslulý ostrůvek Ko Phi Phi Ley a jeho modro-zelená zátoka a především Maya Bay – pláž, kde se natáčela „Pláž“, která opravdu stojí za to – turistům navzdory.

NÁRODNÍ PARK AO PHANG GHA

Druhý celodenní výlet jsme naplánovali do národního parku Ao Phang Gha, který je posetý desítkami typických vápencových skalních útvarů, mimo jiné také skálou, kde se natáčela jedna z bondovek. Povozili jsme se na lodičce mezi mangrovovými porosty, poobědvali v plovoucí vesnici, kterou nějaký blázni postavili celou na kůlech (nakoukli jsme i do výuky místní školy) a vše zakončili v jeskynním chrámu, jehož vchod byl tradičně obležen roztomilými primáty. Nechat si lézt opici po hřbetě s banánem v ruce, bez očkování proti vzteklině, byl nápad hodný génia.

KO LANTA, KO NGAI A BUBU ISLAND

Z Krabi jsme se kombinací auta a trajektu dopravili na ostrov Ko Lanta, kde jsme se 3 dni prachsprostě váleli na Long Beach, koktejl střídal šejk, oběd večeři. Nutno dodat, že jsme Ko Lantou nebyli přespříliš nadšení, klasickou dlouhou písečnou pláž (ač čistou a bez lidí) jsme překřtili na thajské Bibione a jali se študovat, kam se vrtneme za klasickými thajskými scenériemi. Jsme holt parchanti zhýčkaný.

Do oka nám padl nedaleký Ko Ngai, jež se ukázal být dobrou volbou. Liduprázdný ostrůvek s pozvolným písečným vstupem do moře, vápencová skála na dohled, nad hlavou nám štěbetali zoborožci (pokud se tedy zrovna necpali bobulemi, na které se tam slítli jako vosy na med). Nechali jsme se lodičkou zavézt také na nedaleký Bubu Island.

Celý náš thajský výlet byl jedním velkým (více či méně) gurmánským zážitkem. Výborné masman curry, tradiční polévky, různé druhy pad thai (nudle prokládané krevetami nebo kuřetem), zelené curry, červené curry, maso na dřívkách, chobotničky, výborný krab v Krabi, smažená zmrzlina, čerstvé grilované ryby, krevety, saláty, omelety, palačinky, zmrzlina ze sladké fazole, puding ze zeleného čaje, mušle, sushi a veškeré ovoce, na které si člověk vzpomene (obzory jsme si rozšířili především o pithayu, guavu, rambutan, rose apple). Ovoce se navíc často prodávalo velmi praktickým způsobem již nakrájené v sáčku s přiloženým párátkem, stejně tak jako např. banánová palačinka plněná čokoládou. Nechyběly samozřejmě ani vyhlášené stánky s praženým hmyzem – přes velké odhodlání nakonec toto podstoupila jen Hanča s Vaškem (ukousli pražené kobylce zadeček) a prý to chutnalo jako papír. Rozhodla jsem se proto, že si radši doma kousnu do novin. Nebyla jsem schopná ty ohromný nechutný brouky vzít ani do ruky.

Za účelem dalšího plážového vegetění jsme se přesunuli trajektem na ostrov Ko Phi Phi Don. Ačkoliv je všeobecně zatracován pro jeho turistický charakter a přeplněné pláže, přesvědčili jsme se na vlastní bulvy, že toto platí jen pro hlavní centrum a pláž Long Beach a Ton Sai. Ostatní lokality jsou nebe a dudy (někdy i nudy).

Např. krásná pláž Loh MooDe, kterou jsme měli od našeho bungalovu coby kamenem dohodil, je natolik turismem nedotčená, až nás to štvalo. V jediné rozpadlé boudě, která zde stála, bylo možné zakoupit pouze pár zteplalých nápojů, které nejspíš pamatovali ještě siamskou éru. Mimochodem teplota vody právě na této pláži byla vzhledem k pozvolnému vstupu do moře dost neuvěřitelná. Při smočení nohy na samém břehu se člověk neubránil ucuknutí jako ve vařící vaně.

Na Phi Phi jsme zakotvili na víc dní, abychom si konečně užili luxusu být na jednom místě a nikam se nestěhovat. Rochnili jsme se tedy ve vroucí vodě, požírali mořské plody a večer pravidelně vyráželi do „města“ za kulturou.

Takové povyraženíčko však kromě vysokého nasazení obnášelo také nasazení čelovek, neboť zhruba dvoukilometrová trasa od našeho ubytka do centra byla sem-tam ve stylu „kořen,kamen,jáma“, což přinášelo nemilé důsledky i ve střízlivém stavu, natož po zkonzumování několika kyblíčků místní pálenky. Naštěstí se občas cestička klikatila k pláži, takže jsme noční pochody prokládali nočními hambatými koupelemi s pivem v ruce. Nesmím opomenout napráskat, že jednu nejmenovanou osobu z naší posádky napadlo při jedné z těchto koupelí hrát na vodní hladině s vyprázdněnou lahví „flašku na fanty“, přičemž jediný, kdo byl schopen nějaký fant nalézt, byl Vašek s kontaktními čočkami.

Nezapomenutelným zážitkem na Phi Phi bylo určitě šnorchlování u tzv. shark pointu, což je pár šutrů v moři, které lákají malé útesové žraloky. Osobně jsem viděla jen dva, ale holky prý dokonce pronásledovaly celé hejno, ač z toho byly celé překvapené, protože si pod vlivem americkým filmů myslely, že naopak žraloci mají pronásledovat hejno holek.

Jinak podmořský svět je samozřejmě bohatý na rybičky všech tvarů a barev, jen jsme byli při našem pobřežním šnorchlování mírně ochuzeni o korály a podobné estetické serepetičky dokreslující atmosféru, protože právě pobřeží Thajska v této oblasti bylo totálně zničený díky tsunami v roce 2004. Zkázu prý dokonaly hlavně vraky aut, budov a lodí, které se pak valily pod velkým tlakem s vlnou při zpětném chodu do moře. Fuj!

Poslední den na Phi Phi jsme oslavili výšlapem na místní vyhlídku a vzhledem k tomu, že jsme si omylem zvolili nějakou obkliku, belhali jsme se tam v tom vedru snad 2 hodiny. Výhled za to ale stál, jen jsme se shodli, že bychom tam nechtěli stát 25.12.2004, protože z tohohle místa musel být dost dramatický pohled na valící se vlnu.

A když už jsme u těch negativ, tak musím poznamenat, že jednoho večera začal na Phi Phi pořádnej slejvák, a tak jsme se schovali v jednom potápěčském centru, kde jsme se dali do soudružského rozhovoru s místním potápěčem Markem z ČR. Jak jsme si tam tak ve veškeré pohodě seděli, zjistili jsme po náhlu, že všude kolem lezou nechutně hnusný velký šváby! Janče dokonce jeden přelezl přes nohu, takže se jí dodnes štítíme!!! Prej ty svině dokonce lítaj!! (myslím šváby).

BANGKOK

Do Bangkoku jsme letěly samy s Jančou o pár dní dřív než zbytek grupy, protože jsme měly dřívější termín odletu domů. Podařilo se nám ale všem ještě sejít na poslední společnou večeři v hlavním městě. Záplavy touhle dobou již ze samotného centra mírně ustupovaly, i když pytle s pískem byly pořád všude.

Řeka Chao Phraya byla tak 2 cm před vylitím, ale statečně držela. Bangkok je obrovské, šílené velkoměsto se stovkou malých i obřích chrámů a nepřetržitým dopravním kolapsem. Po městě se lze pohybovat vlakem, skytrainem, metrem, taxíkem, tuk-tukem nebo lodí po řece. Nejznámější chrámy v centru jsme ale zvládly obejít s menším vypětím i pěšky.

Na nejznámější ulici Khao San, která je označována jako mekka batůžkářů, jsme se ubytovaly v malém rodinném hotýlku, který zprava sousedil s největší diskotékou Bangkoku a zleva s druhou největší diskotékou Bangkoku. Druhou a třetí noc jsme se už docela příjemně vyspaly, ač pocit, že spí člověk uchem na reprácích, přetrvával.

Největším kulturním zážitkem z Bangkoku byl beze sporu chrámový komplex Královského paláce, barevný chrám Wat Pho s obřím ležícím Buddhou (46 metrů na šířku, 15 m do výšky) nebo pravá thajská „mše“ v zapadlém chrámu na okraji centra. Vylezli jsme i 381 schodů na Zlatou horu, což je uměle vytvořený 80 metrů vysoký pahorek, který završuje pozlacená věž. Tuk-tukem jsme se pak nechali odvézt do čínské čtvrti, což je čtvrť ještě šílenější než Khao San Road.

Nekonečná spleť úzkých uliček je plná stánků s pofiderní nabídkou pokrmů a výrobků, včetně klasických umělohmotných „made in China“ fičurinek a blikátek. V pidi uličce obklopené bakelitovými stánky vás leckdy překvapí protijedoucí džíp nebo pouliční prodavačka, která vám odmítne prodat jeden kus zboží, protože jsou „velkoobchod.“

Poslední den jsme vyrazily na víkendový trh Chatuchak, jehož atmosféru naprosto výstižně vystihl jeden z průvodců: „Chatuchak is the most enjoyable and most exhausting shopping experience in Bangkok.“ Trh je rozdělen na několik sekcí podle sorty zboží a k orientaci je nutné použít mapu. Trochu město ve městě. Najdete zde oblečení, suvenýry, květiny, zvířata, nábytek, umělecké předměty, zkrátka na co si vzpomenete. Nutno dodat, že ceny zde začínají cca o 100 THB níž než u podobného zboží v centru. Kvůli časovému presu jsme trh prolítly poměrně rychle asi během 4 hodin a vynořily jsme se s batůžky naplněnými kořením, vázami, oblečením, keramikou, korálky apod. a v protilehlém FOOD MARKETU jsme utratily poslední bahty za exotické ovoce, které jsme dokonce úspěšně provezly v příručním zavazadle v letadle na ochutnání domu. Ještě po cestě metrem na letiště jsme konstatovaly, že návrat do Thajska je v blízkém časovém horizontu naprosto nevyhnutelný, protože ta země je prostě droga!