0
0

Když se řekně Bulharsko, skoro každému se vybaví moře, písečné pláže, ale i v Bulharsku jsou hory a to hory pro našince vysoké. A jak se tam dotanem? Jedině letecky přece… Nabídka od Skyeurope se nedala odmítnout, protože cena 2350 Kč za trasu Praha – Sofia – Praha, je jen o 200 Kč víc než by stál bus. Jediný problém byl s bombami do vařičů, které jsme do letadla nesměli vzít. No nic, to nějak vyřešíme v Sofii.

Pátek 4. 7.

Komárov – Ostrava – Praha – Sofie

Je půl sedmé ráno a my se scházíme na komárovském nádraží, výjimečně nikdo nezaspal, což lze považovat za neuvěřitelný úspěch 🙂 Shledání na Svinově s Marťou proběhlo taky bez problémů, ale po nástupu do Pendolina nastaly první nepříjemnosti. Holt nikdo asi nepočítal, že by si výstavním vlakem Českých drah dovolili cestovat i lidé s objemnějšími zavazadly než je notebook, případně kufřík… nakonec jsme batohy dali na místo vyhrazené pro kočárky a kola s upozorněním, že když někdo s kolem nebo kočárkem nastoupí, budem je muset dát jinam. Na otázku kam, jsme se odpovědi nedočkali. Krátce po půl jedenácté vystupujeme v Praze Holešovicích, jdeme se občerstvit a pokračujeme busem Airport Expres mířícím přímo na letiště. Kolem poledne jsme na Ruzyni a jdeme hned do Terminálu 1, odkud nám to 14:10 letí. Čas do odletu trávíme trajdáním po letišti, pobytem na záchodech a blbnutím na jezdících pásech.

Sofie nás vítá zamračenou oblohou a že by bylo moc teplo se taky nedá říct. V příletové hale je rušno jak na nádraží v Komárově, prostě neuvěřitelná změna oproti Ruzyni. Měníme pár eur v hodně nevýhodném kurzu, odmítáme taxikáře a jdeme do míst, kde tušíme zastávku autobusů. Cestou se dáme do řeči s dvěma týpkama, kteří míří do Iránu, což je jen o kousek foto dál než chceme my 🙂 Taky shání bombu do vařiče, takže společně nastupujeme do busu, který snad míří do centra a koukáme na krásy Sofie. No krásy… centrum pěkné, ale zbytek nic moc, jen samé rozbité paneláky. Obchod jsme sice našli, ale už byl zavřený. Jdeme tedy sednout do parku na lavičku, kupujeme pivka, kecáme s „iránci“ a čerpáme dojmy ze Sofie. Sedíme blízko katedrály Alexandra Něvského u které je asi 200 foto metrová fronta lidí, kteří chtějí jít dovnitř. Je slyšet bohoslužba, ale žádný svátek není, takže to je asi takový klasický pátek. Zapínám GPSku a zjišťuju, že kousek od nás je keška. Jdeme ji tedy s Bařincem ulovit. Povedlo se, ale bohužel byla to naše první a zároveň i poslední keška v Bulharsku. Náš plán byl přespat na lavičkách v parku a ráno jít koupit ty bomby. Leč kolem jedenácti se začíná blýskat a za chvíli přichází liják. Urychleně si balíme věci a míříme směrem, kterým tušíme nádraží. Nutno dodat, že fronta na vstup do katedrály se vůbec nezmenšila a i když lilo, lidi spořádaně stáli a čekali. Cestou se ještě na pár hodin zastavíme v restauraci a kolem půl čtvrté přicházíme na hlavní nádraží, kde si vybíráme příjemný koutek na perónu a usínáme.

Sobota 5. 7.

Sofie – Kostenec – Borovec

Ráno nás z perónu nikdo nevyhazuje, takže ležíme a dospáváme probdělou noc. Jelikož jsme po noci rozlámaní je třeba protáhnout tělo. K tomu se výborně hodí tzv. „Pozdrav slunci“. Ochotně jsem se ujal role předcvičitele, jenže nikdo jiný se nechtěl přidat… Nakonec jsem donutil Bremeho, který sice nechtěl, ale musel cvičit taky. V 10 dáváme věci do úschovny a míříme najít obchod s bombami, který by měl být kousek od nádraží. Nebyl. foto Bylo to tak daleko, že nebýt jednoho fajného mostu, tak máme s Šurdou v kalhotách hnědý poplach. Obchod jsme tedy našli a koupili v něm to, co jsme potřebovali – bomby a mapy Pirinu a Rily. Trajdáme dál po městě, nakupujeme na tržišti ovoce a zeleninu a pomalu se přesunujem k nádraží. Chceme se dostat do Kostence a pak autobusem do Borovce. Nejdřív to zkoušíme na autobusovém nádraží, ale byla tam tak neochotná baba na informacích, že jsem ji už musel vynadat. Takže jdeme na vlak a bez problémů kupujeme lístky do Kostence. Ve 13:30 odjíždíme vlakem, který míří do Burgasu a je totálně narvaný. Naštěstí sedíme, ale potíme se, foto protože je šílené horko. Cestou koukáme z okna, ale postupně všichni z toho horka usínáme. Když vidíme nápis Kostenec je to pro nás vysvobození. Přesouváme se ke stanovišti autobusů, kupujeme něco k pití a čekáme na bus do Borovce. Přijíždí minibus do kterého se tak tak vlezeme a jen co nalezeme dovnitř, začíná pršet. Po hodině jízdy vystupujeme v zamračeném Borovci a jakmile autobus zavře dveře a odjíždí zjišťuju, že mizí s mými brýlemi a kšiltovkou… No nic, jdeme do první restaurace co vidíme a to nebyla dobrá volba. Majitel je totální Tatar. Nosí to, co nechceme, co chceme nenese vůbec a nerozumí ničemu. Jediná výhoda je, že sedíme u cesty, takže když vidím blížící se autobus vybíhám, zastavuju ho a vyzvedávám si brýle a kšiltovku :-). Venku začíná bouřka, ale my přesto odcházíme a jdeme hledat místo na spaní. Nejdříve blízko zastávky, ale pak měníme plány a začínáme stoupat do hor. Procházíme horským střediskem s množstvím hotýlků, chat a obrovským hotelem Samokov. Déšť přestává, sedáme na jedno a průzkumníci Tomík a Breme jdou hledat místo na spaní. Po jejich návratu vyrážíme dál do hor a v hustém lese stavíme stany. Jsme utahaní a začíná zas pršet, takže zalézáme do spacáků a ihned usínáme.

Neděle 6. 7.

Borovec – bivak pod Musalou

Budíme se až kolem desíti a venku je nádherně, po včerejší bouřce ani památky. Balíme stany a sestupujeme zpět do centra. Rozhodli jsme se, že pěšky to šlapat nebudem, takže za 6 Leva kupujeme lístky na lanovku a převýšení 1100 metrů překonáváme velmi příjemným způsobem… Horní stanice lanovky Jastrebec foto leží ve výšce 2369 metrů, takže konečně jsme na horách. Děláme první fotky hor, užíváme si panoramat a prakticky po vrstevnici přicházíme k jezerům u chaty Musaly. Tady si dáváme dlouhou pauzu, kocháme se a děsíme se výstupu, protože moc snadně nevypadá. Dost bylo flákání, nasazujeme batohy a jdeme na to. Kombucha 1 s Martinou se hned trhají a mizí nám ve skalách, Tomík fotí, takže se roztahujeme snad na kilometr. Naštěstí není kam spěchat, protože cíl naší dnešní cesty je bivak pod Musalou. I když je bivak stále vidět, zdá se, že se vůbec nepřibližujem. Je horko, ale sníh, kterého je tady celkem dost, člověka aspoň trochu zchladí. Zpocení přicházíme k bivaku, koukáme na zamrzlé pleso a hned je nám jasné proč se jmenuje Ledové… Hledáme místo na stan, ale foto všude jsou kameny a jediný plácek je tak pro 2 stany. Jdu se teda s Šurdou zeptat na možnost spát vevnitř, chatařky nám rozumí, usmějí se a kývají záporně hlavou. Takže smůla. Vaříme jídlo a přemýšlíme kde ty stany postavíme. Chatařky nás s úsměvem pozorují, takže to jdem zkusit ještě jednou. Opět pozvání dovnitř a zavrtění hlavy. Konečně to chápem… Inu jsou to prostě Tataři a na to jejich opačné kývání jsme si zvykali hodně dlouho 🙂 Jdeme tedy spát dovnitř za 10 Leva kromě Tomíka a Bremeho, kteří volí spaní ve stanu. Poslední bod dnešního dne je ulovení bobříka mrazu v Ledovém plese. Po ponoření do ledové vody jsem málem umřel a víc než několik temp jsem nezvládl. Také ostatní měli problémy, ale nakonec to zvládl každý.

P.S. Tímto činem jsme aspoň symbolicky uctili památku účastníků první polární výpravy na severní pól, vedenou náčelníkem jednoty čechem Karlem Němcem.

Pondělí 7. 7.

Musala – chata Grančar

Vstáváme kolem sedmi a nestačíme se divit. Venku je kosa a země nám křupe pod nohama. V noci teda muselo pěkně mrznout, když voda vytékající z pramene a tekoucí po zemi je zmrzlá a dokonce i na celé ploše jezera je led. Budíme Bremeho s Tomíkem spící ve stanu a začínáme se balit, ať co nejdřív vylezem na Musalu. Oproti včerejšímu plánu vycházíme později než jsme chtěli, což nás bude provázet celou dovolenou… Cesta na vrchol trvá zhruba 45 minut, takže na sebe nečekáme a každý vyráží kdy chce. foto Nespěcháme, protože počasí je nádherné a každý se kochá. Uff, konečně nahoře. Nejdřív posnídáme a musím uznat, že snídaně ve výšce 2 925 metrů má něco do sebe. Pozorujeme panoramata, jíme a Tomík už dělá svou stopatnáctou dnešní fotku 🙂 Ale není se proč divit, je opravdu nádherně a my vidíme celou Rilu a v dálce je krásně vidět i skalnatý Pirin. S Bařincem jdeme hledat kešku, ale v kamenném poli nám štěstí nepřeje. Hledáme ji snad půl hodiny, ale bohužel nic. I když se nám odtud nechce, musíme jít dál. Uděláme ještě společné vrcholové foto a můžeme začít sestupovat. Naše cesta vede přes Malak Bliznak (2 777 m), foto Goljam Bliznak (2 779 m) a Ovčarec (2 768 m) až k chatě Grančar (2 187 m). Nespěcháme a protože je šílené horko, tak tuto trasu jdeme dlouho a s častými přestávkami. Ještě než začneme sestupovat prudkým klesáním z hřebene dolů k chatě a k jezeru dáváme si hodinku opalování a kochání. Ráj, Grančar byl prostě ráj. Unavení po celodenním putování přicházíme k nádhernému jezeru uprostřed hor, kolem rovina ideální pro stan a navíc chata s perfektním pivem – foto prostě luxus. Voda byla čistá a fajně osvěžující a aspoň trošku zchladila naše spáleniny. Nejhůř na Pirinsko. Takže plán byl jasný, nejdřív pivko na žízeň a pak hned do vody, tom byl Tomík, který byl červený jak rajče 🙂 Zbytek dne teda trávíme u vody a užíváme si pohody. K večeru se přesouváme dál od chaty a zalézáme do trávy mezi kosodřevinu, aby naše stany nebylo vidět. Tady se náš názor na ráj trošku změnil, protože tolik komárů a mušek není ani v Komárově. Po zabití všeho živého ve stanu konečně usínáme.

Úterý 8. 7.

Grančar – Ribne jezera

Ráno je zase krásně, takže Tomík vytahuje svůj krém s faktorem 50 a myslí si, že ho to ochrání před spálením. Naivka… Rychle se balíme, protože chceme vystoupat do sedla dřív, než bude horko. Bereme to zkratkou přímo do kopce, což nebyl nejlepší nápad, ale odměnou je nám setkání s koňma, kterých je tady plno. Zkouším je nahánět, aby měli fotografové momentky, ale moc se mi to nedaří. Dnes chceme dojít k Ribným jezerům, podle mapy to vypadá, že to bude skoro pořád po rovině, ale skutečnost je jiná. Cesta se pořád vlní a následuje jedno dlouhé stoupání a klesání za druhým. Kombucha 1 s Martinou se nám hned vzdalují, ale my nemáme kam spěchat, takže jdeme pomalu a kocháme se. foto Na vrch Kovač (2634 m) nevystupujeme, ale trochu ho obcházíme. Kousek za ním, v místě kde protéká potok, si dáváme pauzu a stavíme mužíky, kterých je tady hodně. Vůbec se nám nechce pryč, protože je tady prostě nádherně. Jen tak ležíme v trávě u potoka, relaxujeme a pozorujeme hory. Odtud už má cesta vést opravdu po rovině, ale není tomu tak, stále nahoru a dolů. Nadávám na bulharské kartografy, ale pak jsem na to přišel… Vrstevnice nemají po 10 metrech jako u nás, ale po 50. Takže to jen tak pro příště. Pokračujeme dále přes Čemernu (2 511 m), Bana Vapu (2 532 m) a po skalnatém hřebenu na kterém se chvíli zastavujeme, protože je z něho nádherný výhled na plesa v údolí. Bohužel se začíná trochu kazit počasí a objevují se první černé mraky. Na Kanaratu (2691 m) nejdem, ale pokračujeme dále po červené, která vede prudce dolů po kamenech k Ribným jezerům (v mokru bych tu jít nechtěl, musí to šíleně klouzat). Vzdálenosti mezi náma se zvětšují, protože kolena nic nevydrží a začínají bolet. Konečně přicházíme do sedla s cedulí oznamující, že vstupujeme do národního parku Rilský Monastýr a už vidíme cíl dnešní cesty. Jezero je ale 300 metrů pod náma a čeká nás k němu hodně nepříjemný sestup. Nedá se nic dělat, s tím už se holt musí každý poprat sám. Nejlepší foto na celém dni je sundat si v cíli batoh, vyzout si boty, dát si něco k pití a pojíst. To se nám splnilo stoprocentně. Hodinu sedíme u chaty, udržujem pitný režim a ochutnáváme (asi) fazolovou polévku. Stany stavíme na louce u jezera a platíme 3 Leva za osobu a 3 Leva za stan. Nechybělo ani nezbytné koupání, i když voda nebyla nejteplejší. Mezitím se počasí stále zhoršuje a mraků přibývá. Nejvíc zataženo je směrem na Kobylino Braniště, kde chceme jít zítra, ale snad se to přes noc roztrhá. Leháme do stanů a kolem sedmi přichází bouřka, která je však za půl hodiny pryč a znova vykukuje slunce. Jsme celkem utahaní, takže jen poopravíme vypnutí stanů, znova uléháme a pomalu usínáme.

Středa 9. 7.

Ribne jezera – Kobylino braniště

Konečně odpočinkový den. Teda měl to být odpočinkový den. Ve skutečnosti jsme si pěkně mákli, ale popořadě. Ráno je krásně a po včerejší bouřce ani památka, nikam nespěcháme, protože dnes chceme dojít jen k bivaku Kobylino Braniště. Tam se rozhodneme co dál. Takže poleháváme u stanů a koukáme na hory a na koně, kteří se pasou kolem nás. Je to idylka, ale jen dokud nezačnou srát a šíleně prdět… Balíme teda stany, v chatě dokupujeme zásoby (hlavně Karamelky, byly neskutečně dobré) a v jedenáct opouštíme Ribná jezera. Nejdřív klesáme kolem posledního jezera, ale asi po kilometru odbočujeme ze stezky vedoucí k Rilskému Monastýru do mírného kopce. Jde se fajn, ale hřeben který musíme přelézt s převýšením 500 metrů nebude nic příjemného. Cestou přicházíme do nádherného bočního údolí, protéká jím potok, který dělá spoustu záhybů a hluboké tůňky foto lákají ke koupání. Navíc všude roste plno květin, no prostě nádhera. Padají návrhy, že bychom tu přespali, ale musíme opustit toto místo a začínáme prudce stoupat na hřeben. Cestička se místama ztrácí a navíc prochází kosodřevinou, kterou se musíme prodírat. Taky bahno moc nepřidává na náladě, takže když jsme konečně nahoře s úlevou shazujeme batohy a odměnou jsou nám výhledy do údolí. Bohužel výstup nebyl u konce… Následují další větší či menší stoupání a u některých z nás se objevuje trudomyslnost, naštěstí Bařinec vytahuje míč, takže si zaházíme a můžeme pokračovat 🙂 To, že jsme konečně na hřebeni poznáváme podle silného větru. Nemáme ani moc chuť kochat se výhledy na Majlovickou Rilu a pomalu sestupujeme foto kamenným polem. Když jsme konečně pod kopcem nastává čas na opalování a pospávání, protože teď už to je jenom z kopce. Po příjemném odpočinku sestupujeme pohodlnou pěšinou až ke Kobylinu Braništi. Zde nás vítají dva zuřiví psi, kterým se radši vyhýbáme. Přicházíme k chatce stojící uprostřed louky, no louky, spíš je kolem plno lopuchů nebo něčeho takového a nedočkavě otvíráme dveře. Vevnitř to vypadá jak na Mlýnku, 2 palandy tak pro 12 lidí, kamna stůl a české časopisy, takže pohoda. Jediný problém je s vodou, která teče dost daleko. Tomík teda navrhuje, že postavíme stany blíž k potoku. Dlouho diskutujeme, ale pak s ním jdu prohlídnout místo, kde chtěl stavět stany a je to jasné, spíme vevnitř. S Bremem jsme foto konečně ukojili absťák a založili jsme oheň. Sice to spíš dýmilo než hořelo, ale oheň to byl. Bohužel některým členům výpravy vadilo, že dým jde přímo do chaty a taky na vyprané věci rozvěšené všude kolem, a tak jsme byli nuceni našeho pyromanství zanechat. Večer pozorujeme nad hřebenem krvavý západ slunce, který vypadal jak kdyby za horama hořelo. Také jsme se rozhodli, že na Majlovickou Rilu už nepůjdem, ale že zítra slezeme k Rilskému Monastýru a přejedeme na Pirin. S vědomím, že zítra půjdem jen s kopce usínáme. Z příjemného snění nás bohužel vytrhl Tomík, který se nesmířil se spaním vevnitř, začal vrzat dveřma a hledat a hledat věci, aby si v noci venku postavil stan. Alespoň dělal společnost mým botám, které mi mí bývalí kamarádi vyhodili ven pro přílišný zápach.

Čtvrtek 10. 7.

Kobylino braniště – Rilský monastýr

Spalo se nám nádherně, jen ráno nás několikrát vzbudil Tomíkův mobil, na kterém byl nastavený budík, hrůza. Dnes snad už konečně bude odpočinkový den, který nám včera moc nevyšel. Posnídáme, sbalíme si věci, uklidíme chatku a vydáváme se podél potoka dolů. Pěšina se nám ztrácí, ale je to jedno, jinam než dolů to nejde. Prodíráme se nízkýma křakama z kterých máme doškrábané nohy a už se těšíme až si oddychneme u Suchota jezera. Cestu nám však zahradily krávy a pár býků, kteří se nerušeně pasou. Obejít je nelze, takže foto se vyzbrojujeme hůlkama a velkýma šťovíkama a trošku je popoháníme. U Suchota jezera to vypadá jak v Kanadě, kolem jsou samé jehličnany a skály. Jdeme se koupat, ale jak už název napovídá jezero je velmi plytké, vody tu je maximálně po prsa. Nám to však nevadí a kromě koupání i trochu přečváchneme věci. Další cesta je nekonečná a vede čím dál víc z prudkého kopce. Výhledy jsou sice nádherné, ale už se přece jen těšíme dolů. Když konečně přicházíme na asfaltku vedoucí k Monastýru je to pro nás vysvobození. Sedáme do bufetu a dáváme si pivko, máme hlad, ale týpci, které jsme potkali na Ribných jezerech nám doporučili jíst až v kempu u Monastýru. Jdeme teda dál, ale škoda že nejel nějaký bus, protože cesta po rozpáleném asfaltu byla horor. I když jsme si cestu zkracovali po pěšinách vedoucích kolem asfaltky, za chvíli nás šíleně pálily foto nohy. Byli jsme tak zbití, že jsme dokonce s Bařincem zapomněli hledat kešku, kolem které jsme šli. Když se po několika kilometrech ukázal kemp Zodiac, byla to nepopsatelná úleva. Navíc kemp vypadal hodně dobře, byl stylově zařízený a říčka tekoucí kolem příjemně zchladila naše utrmácené nohy. Zbytek očisty dokonaly sprchy s teplou vodou. Ani nestavíme stany a jdeme se hned občerstvit. Co dodat dál? No prostě jsme se neuvěřitelně přežrali… Konečně jsme ochutnali bulharskou kuchyni, začalo tošopským salátem, dále si dali bjurek, kavarmu, steaky a na závěr palačinky s čokoládou a Mentu (zelenou, která byla výborná). Jako už klasicky jsme museli platit dohromady s čímž byl trochu problém, protože rozpočítat tuhle útratu nebylo moc jednoduché.

Pátek 11. 7.

Rilský monastýr – chata Vichren

Žádné chození, jenom prohlídka Rilského Monastýru a přesun na Pirin. To je náš dnešní plán. Nutno dodat, že se nám povedl jen s notnou dávkou štěstí. Vycházíme brzo, ať si v klidu prohlídneme Monastýr dokud tam ještě nebude moc lidí. Vstupní branou procházíme kolem foto půl desáté, batohy necháváme v rohu a rozlézáme se po nádvoří. Za půl hodiny máme vše prochozené a postupně se všichni potkáváme u místní pekárny, kde pečou takové sladké langoše. Posypané cukrem chutnají výborně. Ve stáncích, kterých je tady plno, ale ve kterých prodávají hlavně náboženské věci konečně kupujeme korálky. Každý si vybral pěkný, bohužel až na Šurdu, který si koupil takový buzerantský. Sice to zdůvodňoval tím, že neměli velký výběr a že se nechtěl opičit, ale po tom co se dělo v Melniku mu moc nevěřím :-))). Na parkovišti zjišťujeme, že autobus do vesnice Rila jede až v jednu. Nechce se nám čekat, takže obcházíme autobusy a auta, ale nikdo foto nemá zájem vydělat. Odmítají nás dokonce i taxíky. Podobný problém má i několik dalších skupin Čechů, které jsme už potkali na horách a kteří se také chtějí dostat dolů vozem. Jít pěšky nechce nikdo, protože do Rily to je 20 kilometrů po cestě. Nakonec nám nezbývá než čekat a doufat, že přijede autobus a ne nějaký mikrobus, protože jsme napočítali aspoň 30 Čechů, kteří chtějí jet taky. Nekonečné čekání nám zpestřuje pravoslavný Pop, který světí jedné rodině nové auto. Celé ho postříká vodou zvenku i zevnitř, odříká modlitby a jízda bez nehod je zaručena. Uf, konečně přijíždí autobus do kterého se naštěstí všichni vlezem. Platíme 2 Leva, je v něm strašný hic, ale hlavně že jedem. V Rile čekáme půl hodiny a pak přijíždí bus do Blagoevgradu, zase ze 2 Leva.

V Blagoevgradu je chaos, chceme jet do Banska, ale je tu několik cedulí s odjezdy busů a na každé jsou jiné časy. Navíc na informacích říkají, že autobusy už jedou ze Sofie a že neví jestli bude volné místo. Necháme to být, jdeme nakoupit zásoby a vyměnit peníze. Výměna peněz byla totální komedie. V bance mají otevřeno do pěti, já s Šurdou vstupujeme za pět pět, počkáme chvíli u okýnka než nás paní vyzve a jdeme na to. Zaskočila nás hned první otázka: „Máte pasy?“ Samozřejmě jsme je zapomněli, ale nakonec jsme ji ukecali, že to půjde i bez pasu. Když jsme ji diktovali jména málem jsem se pokulal smíchy, prostě vůbec nerozuměla, jenom vzdychala a cosi zapisovala. Pak si vylila na papíry na stole pití a začala je sušit našimi eury. To už jsme se museli smát nahlas (naštěstí se smála taky). Čísla pasů? Žádný problém: 24967… pak ji došlo, že si je vymýšlím, ale naštěstí to vzala sportovně. Mezitím pořád sušila polité papíry a utírala stůl. No prostě pěkný páteční závěr šichty… Na autobusáku se dáváme do řeči s čechama co jedou našim směrem, je nás celkem 16, takže autobus musí přijet poloprázdný, ať se všichni vlezem. Přijel první a byl plný, jeden týpek se byl zeptat kdy pojede další, měl prý nehodu, takže nepřijede. Vlaky nejedou taky žádné, jen samé rychlíky do Řecka. Jsme už zoufalí a přemýšlíme, že tady někde přespíme. Najednou však kde se vzal tu se vzal, přijíždí bus, který jede do Banska a je skoro prázdný. Rychle nastupujeme, platíme 7 Leva a hned máme lepší náladu. Marně však uvažuju co je to za autobus a v kolik měl jet… Češi vystupují v sedle Predel, my však míříme do Banska. Projíždíme Razlogem a koukáme na obrovský stavební ruch. Je zde plno rozestavěných a nových hotelů a sportovních komplexů. V Bansku vystupujeme a přemýšlíme jak se teď večer dostaneme na chatu Vichren. Je asi 20 kilometrů daleko a podle mapy k ní vede jen jedna cesta, která tam končí. Problémů nás zbaví taxikáři, kteří nás tam za 10 Leva hodí. Jestliže se v Razlogu stavělo hodně, tak tady se staví přímo neuvěřitelně. Projíždíme několik kilometrů kolem pětihvězdičkových hotelů, bazenů, ledních hřišť, tenisových kurtů a já nevím čeho ještě. Vidíme i nové sjezdovky a lanovky, zřejmě slušnej oddíl to Bansko… Chata Vichren konečně vypadá jako horská chata a ne jako nějaké moderní monstrum. Ubytováváme se všichni v jednom pokoji za 10 Leva na osobu. Je to sice pokoj pro 10, ale i tak je nám trochu malý. Začíná se stmívat a okolní vrcholky vypadají nádherně, ale strašně vysoko. Proto se radši před zítřejší makačkou jdeme posílit pár pivkama, při kterých máme i kulturní program, protože kousek od nás zabíjejí a porcují kozla. Po zajímavém zážitku jdeme spát.

Sobota 12. 7.

chata Vichren – výšlap na nejvyšší vrchol Pirinu – chata Vichren

Ráno je krásně, takže zdolání nejvyšší hory pohoří Pirinu – Vichren, už nestojí nic v cestě. Na mapě to vypadá jednoduše, ale čeká nás převýšení 1000 metrů s prudkým závěrečným výstupem. Kolem devíti se srocujeme na parkovišti před chatou a nestačíme se divit, všude jsou davy lidí. foto Bohužel přijíždí další a další mikrobusy a chrlí spoustu turistiky lačnících lidí. No jo no, je holt sobota. Na nic nečekáme a začínáme se taky šplhat do kopce. Protože dnes opět budeme spát na chatě Vichren necháváme batohy dole a vyrážíme na lehko. Je to neuvěřitelná úleva jít bez batohů. Nechceme spěchat, ale Šurda s Marťou jsou jak na závodech a hned na začátku se nám vzdalují. Inu Kombuchy…

Výhledy jsou nádherné, ale spousty lidí kazí tuto pohodu. Nejhorší jsou bulharské děcka, furt jenom řvou, moje nervy. Jenže nedá se dělat nic jiného než se mezi nima prodírat nahoru. Závěrečný výstup stál opravdu za to. Vede po skále z mramoru, cesta se ztrácí, takže každý jde kudy chce. Ve chvílích oddechu koukáme na velké nápisy z kamenů, které jsou na rovince pod kopcem. Jsou to většinou jména nebo názvy měst, ale viděli jsme i obrázek prasete. foto Uff, konečně jsme nahoře. Vichren (2 914 m) jsme zdolali, ale lidí tu je jak na Václaváku. Všichni sedí přímo u kamenného sloupu na kterém je cedulka a vlajka, takže místo na vrcholové foto si musíme tvrdě vybojovat. Nakonec se to povedlo a my spokojeni vychutnáváme výhledy. Při pohledu na to, jaké kopce budem muset v následujících dnech zdolat, to vzdáváme a rozhodujeme se, že hor už bylo dost. Hned máme lepší náladu, protože teď začne odpočinková část dovolené. Začíná foukat, blíží se mraky, takže opouštíme vrchol a začínáme sestupovat. Zpátky nejdeme stejnou cestou, ale jdeme směrem na foto Končeto a v sedle mezi Vichrenem a Kutelou odbočujeme z hřebenu. Po několika desítkách metrů už chápeme, proč si lidé jdoucí z tohoto směru na vrcholu gratulovali, jako kdyby zdolali Everest. Trasa je to mnohem náročnější, vede po prudké skále a na některých místech by se hodil řetěz, bohužel chybí. Po troše adrenalinu přicházíme do sedla, odbočujeme doprava a klesáme a klesáme… Svačíme na hraně srázu a pozorujeme Vichren z druhé strany, nádhera. Vidíme, že pod skálou je ještě hodně sněhu a hned toho využíváme. Odbočujeme z pěšiny, koulujeme se a zkoušíme foto lyžovat. Nejlíp to šlo Šurdovi, ale museli jsme ho hlídat, aby si zase nezlomil ruku tak, jak na Vaňkově kopci 🙂 Po nekonečném klesání jsme zase u chaty. Je strašný hic, takže první věc je jasná, dáme si pivko. Po nutném osvěžení sedáme na terasu před chatku a vaříme bohatou večeři. Protože na hory už nepůjdem, zbavujeme se instantních věcí a mírně se přejídáme. Poslední večer na horách zakončujeme na terase chaty za doprovodu mnoha piv.

Neděle 13. 7.

chata Vichren – Sandaski – Melnik

Do Banska nejdeme pěšky, ale busem, který by měl jet v devět. Přijíždí plno aut a busů, ale ten, který nás má odvést dolů stále nejede. Naštěstí přijíždí, ale řidič chce za každého 6 Leva, přičemž taxík stál 10. Nezbývá než zaplatit a vydat se na cestu do kraje vína, do Melniku. V Bansku čekáme na bus do Blagoevgradu jen chvíli, pak přijíždí maršruta do které se naštěstí naskládáme a vyrážíme. Jsem zvědav, jak dlouho nám bude trvat, než seženeme nějaký odvoz do Sandanski. Z Blagoevgradu je to asi 100 kilometrů. foto Štěstí nám přeje, protože na autobusáku stojí bus přímo mířící do Sandanski. Navíc vypadá perfektně, takže konečně si užijeme trochu pohodlí. Nastupujeme, sedáme dozadu a jsme příjemně překvapení, protože funguje klimatizace a vypadá to, že bude i film. Neuvěřitelné, film skutečně byl a to přímo vynikající – Krvavý sport s Jean-Claude Van Dammem. Běžel sice od půlky, ale mi to nevadilo. Jen Tomíka málem trefil šlak, když viděl ty efekty. Říkal, že je to bezkonkurenčně nejhorší film všech dob a že i ruské filmy v buse cestou z Krymu byly lepší. Po závěrečných titulkách zůstal ještě chvíli v šoku, ale než jsme dojeli do Sandanski byl celkem v pořádku. Je poznat, že jsme víc na jihu, protože je šílené horko. Okamžitě zalézáme do stínu a diskutujeme, co budeme dělat po návštěvě Melniku. Chceme k moři, takže se nabízí Řecko, hlavně pro jeho blízkost. Chvíli trvá než dostaneme informace o odjezdech, ale moc nás nepotěší, protože busy nejedou denně a navíc nejedou přesně tam kam chceme. Taky cena je šílená, takže se nám vyplatí jet zpět do Sofie a odtud k bulharskému pobřeží. Je tedy rozhodnuto, po návštěvě Melniku pojedem do Varny, teď se ale vmáčkneme do maršrutky a odjíždíme do Melniku. Cestou míjíme vinice a v dáli už vidíme proslulé foto pískovcové pyramidy. Hic a zase jenom hic, takový je Melnik. Okamžitě sedáme do parku do stínu, pozorujeme babky jak spí pod stromama a jdeme do obchodu pro občerstvení. Odpočíváme na lavičkách ve stínu a kocháme se pohledy na pískovcové útvary, starobylé kamenné domky a na krásné hospůdky. Ubytování neřešíme a stále poléháváme tak, jako všichni ostatní. Asi za hodinu přichází týpek a nabízí nám ubytování za 10 Leva, jdeme s ním a jsme zvědavi, co to bude. Když vidíme starobylý dvoupatrový barák, který má být jen pro nás, jsme v příjemném šoku. Uvnitř vypadá taky úžasně, všude je stylový nábytek a konečně trošku chládek. Já s Bařincem zabíráme horní patro, zbytek dolní a všichni využíváme sprchu. Po nutné regeneraci se vydáváme na obhlídku městečka, no hlavně jeho hospůdek… Po celodenním cestování se na to už těšíme. Někdo si dává klasicky pivko, další zkouší víno, kterým je Melnik vyhlášený a nesmí chybět ani jídlo. Jídelní lístek je sice loterie, ale nakonec je spokojený každý. Příjemný spánek v pohodlných postelích rušily jen řvoucí cikády.

Pondělí 14. 7.

Melnik – Melnické pyramidy

Včera bylo ve zprávách, že má být dnes 38°C, chceme tedy vstát brzy, ať stihneme dojít do Rožeňského Monastýru dokud ještě nebude velký hic. Jenže ráno se nám nechce vstávat. Válíme se v postelích a stále se dohadujeme, jestli vůbec někde půjdem. Venku už je horko, foto ale v baráku je příjemně chladno, takže pořád ležíme a relaxujeme. Nakonec jdeme, ale až kolem jedenácti. Venku je takový hic, že jdu jen v trenkách, což vyvolává úsměv na tvářích mých „bývalých“ kamarádů. Stoupáme vyprahlým korytem potoka stále nahoru a potíme se jako vrata od chlíva. Pískovcové útvary jsou úžasné, takže děláme časté pauzy, abychom se mohli kochat, fotit a hlavně odpočívat ve stínu. Když konečně vylezeme až nahoru foto otevírá se nám pohled na celé údolí a Melnik v pozadí, nádhera. Rožeňský Monastýr je celkem malý, ale zato útulný a prohlídnout ho netrvalo moc dlouho. Takže jsme se mohli rychle vydat se občerstvit do blízké vesničky. Dali jsme si jako obvykle pivko a saláty. Po návratu do Melniku následuje boj o sprchu a pak odpolední siesta v postelích. Jakmile se trochu ochladí vrháme se do ulic, no do ulic, spíš do hospůdek… Máme svoji favorizovanou už ze včerejška, takže jdeme zase tam. Opět si dáváme výborné jídlo, saláty, pivka a víno. Bylo to v pohodě, jen trošku nebyli připraveni na české turisty, kteří spíš holdují pivu než vínu. Vypili jsme všechno Pirinsko i Kamenitzu, pár džbánků vína, po jídle jsme si dali deci Menty (zelená), Šurda s Bremem předvedli foto gay show, no prostě normální večer… Ještě jsme se chtěli vyfotit s příjemnou číšnící, bohužel Breme málem převrhnul stůl, takže platíme a mizíme. Šurda se ještě šel mrknout do najtklubu, ale nikdo tam nebyl, takže zklamán odchází za svým přítelem Bremem. Poslední večer v Melniku jsme si opravdu užili a dokonce nás v noci ani nerušily cikády…

Úterý 15. 7.

Melnilk – Sofie

Včera v noci jsme se byli podívat v kolik nám jede nějaký bus do Sandanski. Nebyl to dobrý nápad. Ráno přicházíme a zjišťujeme, že bus nám ujel a další jede až odpoledne. V noci se nám zdál informační panel s odjezdy autobusů jasný, ale realita je jiná… Zmateně koukáme na odjezdy a snažíme se pochopit aspoň něco, co na té tabuli je. Nakonec jsme přišli na to, že tam jsou vypsané odjezdy ze všech dědin v okolí do Sandanski, ale kromě odjezdů z Melniku. Ty byly vyvěšeny na 2 stromech u parku. Prostě Tatarstán. Takže si sedáme na lavičky a čekáme na jakékoliv větší vozidlo jedoucí našim směrem. Nic vhodného nejede, jen po hodině čekání přichází kulturní vložka v podání místního exota, který kolem nás tančí, zpívá a chce kačky. Po další hodině čekání se jdu zeptat jestli nás tam někdo místní nehodí. Máme štěstí, v hospodě pochopili co chci a že prý za chvíli pro nás někdo přijede. Jdeme tedy na jedno a za chvíli skutečně přijíždí dodávka určená přesně pro nás. Platíme stejně jako za autobus (5 Leva na osobu) a začínáme náš téměř 24-hodinový přesun k moři. Řidič nás dovezl přímo na autobusák, takže jdeme koupit lístky za 12 Leva až do Sofie a před šíleným horkem se jdeme zchladit do klimatizované Billy. Nakupujem všechno možné, ale hlavně si dáváme „normální“ jídlo, a to pečené kuřecí stehno s bramborama. Byla to opravdu změna, protože tolik salátů a zeleniny co jsem měl v Bulharsku, jsem snad nesnědl ani za celý život. Přijíždí stejný autobus, kterým jsme sem před pár dny přijeli, takže rychle nastupujem a užíváme si klimatizace. Pan řidič pouští film a světe div se, opět Krvavý sport s Jean-Claude Van Dammem a tentokrát od začátku! Úžasný zážitek, Tomík sice viditelně zbledl, ale přežil. Cesta probíhala klidně až do Blagoevgradu. I když jsou lístky prodávány s číslem sedadla, každý si stejně sedl kam chtěl. Bohužel pár lidí co přistoupilo, chtělo sedět zrovna na tom svém sedadle. Takže všichni se začali přesouvat tak dlouho, až všichni seděli tak jak měli. Zbytek cesty zpříjemnil další kung-fu film, který jsem ale absolutně nepochopil. Poslední hodinu jízdy jsme projížděli Sofií a já jsem si připadal jak na tankodromu, totálně rozbitá cesta a místo asfaltu kostky. A pohled z okna taky nestál za nic, plno rozbitých baráků a dopravní zácpa. Ihned po příjezdu se přesouváme na už dobře známé vlakové nádraží a jdeme koupit lístky do Varny. Nejdřív je ale třeba vybrat peníze z bankomatu, protože už nám docházejí. Bankomat nám dává jen 10-ti Levové bankovky, takže si každý odnáší štosy peněz. Při koupi lístků nás posílali od jedné pokladny k druhé, sestupujeme i do suterénu, kde nacházíme další pokladny a dokonce ty správné. Teď už není problém koupit lístky na noční vlak do Varny za 21 Leva. Vlak odjíždí až v půl jedenácté, máme tedy čas který chceme využít návštěvou nějaké příjemné hospůdky. Nejdřív jdeme do té, kde jsme trávili noc první den, ale jídlo nebylo nic moc. Zato nás zaujaly úžasné bulharské klipy s prsatýma buchtama. Někteří z nás nemohli od televize odtrhnout oči… Odcházíme polonajedení a hledáme jinou hospůdku, kde se pořádně dojíme. V jedné uličce objevujeme stylovou restauraci, otvíráme dveře a hned se nás ujímá číšník v kroji a usazuje nás ke stolu. Nevíme co si vybrat, ale naštěstí to za nás udělá číšník. Nabízí nám velkou mísu různých salátů a zeleniny pro všechny a jako hlavní chod 2,5 kila masa různých druhů. Souhlasíme a těšíme se na hody. K pití si dáváme pivko a připadáme si jak burani, protože všichni pijou víno a jsou slušně oblečeni, což se o nás říct nedá… Navíc přicházejí muzikanti a začínají hrát a zpívat u každého stolu. Když před nás číšník postaví půlmetrový talíř plný salátů, fazolek, sýrů a plno dalších dobrot začínají se nám sbíhat sliny. Všechno sníme, ale máme dost. Při pohledu na kopu masa, kterou nesou k našemu stolu tušíme problém. Po půlhodinovém funění a neustálého žvýkání bitvu prohráváme a zbytek jídla bohužel musíme vrátit. Totálně přejedení odcházíme ze snad nejlepší bulharské restaurace a klátíme se k nádraží. Leháme si na peron, čekáme na vlak a když nádražní hodiny ukážou 22:22 vzpomenem si na Dědka. Konečně přistavují vlak, takže sedáme do našeho kupé a užíváme si puch, hnusné dusno a odporné kožené sedačky, v kterých budeme trávit noc.

Středa 16. 7.

Sofie – Varna

foto Nevyspalí, polámaní a ulepení vystupujeme ve Varně. Vůbec to nevypadá, že jsme přijeli k moři, je zataženo, fouká vítr a je chladněji než v Sofii. První věc co musíme udělat, je koupit lístky zpět do Sofie. Po nalezení té správné pokladny se snažíme koupit lístky do lůžkového vozu, ale nejde to. Proč? To jsme nerozuměl. Tak tedy aspoň bereme lístky do 1. třídy, stály 23 Leva, foto což je jen o 2 Leva víc než 2. třída. První starost máme za sebou, teď ještě najít nějaké ubytování. Každý nám nabízí jen samé hotely a penziony, které nechceme. Naštěstí se domlouváme s taxikáři, že nás hodí do kempu do Zlatých Písků. Projíždíme celým městem, koukáme na hotely na pláži a asi po 20-ti kilometrech jsme na místě. Stavíme stany a nedočkavě se jdem podívat na pláž. Bohužel počasí se stále nelepší, takže je pořád zima a vítr. Protože kemp je až úplně na konci oblasti Zlaté Písky, jdeme se po pláži projít blíže do centra dění. Kam až foto dohlédnem vidíme jen samé hotely a perfektní pláž. Jen se tak procházíme, ale množství restaurací nás zlákalo, takže neodoláme, sedáme do jedné s palmama a ochutnáváme koktejly. Trajdání po pláži nás už přestalo bavit, takže se převlékáme do plavek a jdeme se zkusit okoupat. Kromě nás nebyl ve vodě skoro nikdo, ale nevadilo nám to. Chtělo to trochu přemáhání, ale nakonec jsme tam někteří vlezli. Z moře byl nejvíc překvapený Breme, který až teď konečně uvěřil, že moře je slané. Večer jdeme do hospůdky na pláži, kde jako už klasicky něco pojíme a něco popijem. Koukáme na odraz měsíce na moři, hodnotíme dovolenou a užíváme si poslední příjemnou noc v Bulharsku.

Čtvrtek 17. 7.

Varna

Ráno se snažíme spát dlouho, protože nás čekají 2 noci ve vlaku. Jenže to vypadá, že dnes bude pěkně, protože slunce peče už od rána a po včerejších mracích ani památky. Takže vstáváme a jdeme se koupat. Celé dopoledne blbneme v moři, hledáme mušle a procházíme se po pláži. Příjemnou pohodu naruší jen toulavý pes, který mi ukradnul sandál. Ale stačí jeden přesný hod plastovou flaškou a útočník boj vzdává. foto V poledne opouštíme kemp a vydáváme se zpět do Varny. Přicházíme na hlavní silnici a hledáme zastávku autobusu, která by tady někde měla být. V tom kolem nás projíždí taxík a nabízí levný odvoz. Souhlasíme, počkáme na druhý a odjíždíme za 5 Leva na nádraží. Taxikář je strašně ochotný a nabízí, že nás zaveze kamkoliv. Klidně až do Sofie a dokonce i do ČR a to za 2500 Kč za každého! Po příjezdu na nádraží dáváme věci do úschovny a jdeme za kulturou – do foto delfinária. Máme čas, takže cestou navštěvujeme Námořní muzeum, které je bohužel v rekonstrukci a přístupné jsou pouze venkovní expozice. Zde nastává další odhalení Šurdovy Tlusté Berty, která snad poprvé nikoho nepohoršovala, protože se jednalo o kanón z 2. Světové války… V parku ještě navštěvujeme budovu plnou akvárií, které nebyly nic moc a protože nám vyhládlo začínáme hledat nějakou restauraci. Zakotvujeme v luxusní pizzerii přímo na pláži, ale hned po jídle musíme spěchat, protože v delfináriu jsou jen 3 představení denně. Jakmile jsem uviděl hranatou budovu delfinária, tak se mi zdálo, že už jsem tu byl. A taky že jo, protože po příjezdu domů mi naši řekli, že když jsem byl malý, tak jsme tam byli na dovolené. Inu prazážitky… foto Delfinárium stálo 20 Leva a bylo celkem fajn. Hlavně některé kousky byly přímo úžasné a Tomík se se svým foťákem vyřádil. Vlak nám odjíždí až 22:20, takže zbytek dne trajdáme po pláži, pozorujem medůzy, lodě a nízko letící letadla a užíváme si pohody. Večer se scházíme v restauraci před nádražím a to už se u některých jedinců objevují střevní potíže, takže cesta vlakem bude ještě zajímavá. Před odjezdem jdeme nakoupit zásoby na cestu a protože vlak je už přistaven, jdeme hledat náš vagon. Ještě že jsme si koupili 1. třídu. Oproti cestě sem jsou sedadla pohodlná a celkově je tam víc místa, takže snad se bude spát lépe než cestou sem. Ve 22:20 se loučíme s mořem a odjíždíme směr Sofie.

Pátek 18. 7., Sobota 19. 7.

Varna – Sofie – Praha, Praha – Ostrava – Komárov

Ráno jsem se vzbudil přesně v okamžiku, kdy jsme přijížděli na nádraží v Sofii. Byl jsem celkem vyspaný a odpočatý. To ale neplatilo o Tomíkovi a Šurdovi, kteří byli trošku pobledlí, protože velkou část cesty strávili na „luxusních“ záchodcích. Vystupujeme z vlaku a jdeme na už naše tradiční místo na konec perónu. Šurda s Tomíkem razantně odmítají jakýkoliv výlet do města s poznámkou, že se nemohou vzdálit od záchodu na víc než 100 metrů. Necháváme je tedy hlídat batohy, kupujeme si celodenní jízdenku na MHD a vyrážíme do města. Nasedáme na první tramvaj, která přijíždí a jedeme bůhví kde. Po několika přestupech se dostáváme do centra a s Bařincem zjišťujeme, že v blízkosti je keška. Bohužel nebyli jsme úspěšní, takže z Bulharska odjíždíme jen s jedním úlovkem. Je horko a proto procházíme jen pár nejdůležitějších míst, např. stadion Levski Sofia nebo obrovskou sochu rudoarmějce… V jednu hodinu jsme zase zpět na nádraží u srajdou zdecimované části naší výpravy. Jejich stav se moc nezměnil a Tomík prohlašuje, že přesun na letiště zvládne leda taxíkem. Přidává se i Martina, takže já, Bařinec, Breme a statečný Šurda jdeme na tramvaj, pak na autobus a sraz si domlouváme v letištní hale. Přesun nám trval víc než hodinu a proto na letišti hledáme zbytek, který by už tady měl dávno být. Najednou je vidíme, jak vystupují z taxíku. Až od nich zjišťujeme, že letiště v Sofii má 2 terminály, které jsou asi 3 kilometry od sebe. Taxikář je hodil na Terminál 2, který je moderní, odlétá odtud většina letů a mělo odtud odlétat i naše letadlo. Jenže dneska byla výjimka a náš let byl přesměrován na starý Terminál 1, kde jsme už čekali. No hlavně, že se to vyřešilo. Teď už jen zbývá přebalit batohy, vzít si poslední čisté věci a jít k odbavení. To proběhlo v pořádku, ale bezpečnostní kontrola už ne. Tomík si totiž zapomněl v kapse nůž, který musel odevzdat. Já jsem zase pořád pípal při procházení detektorem kovů, takže jsem se musel vyzout, i když jsem je před tímto krokem důrazně varoval. Pak už šlo vše bez problémů, jen odlet naplánovaný na 17:35 se kvůli zpoždění posunul, takže se ze sofijské ranveje odlepujeme o hodinu později. Praha nás sice přivítala deštěm, ale zato příjemným chládkem. Z letiště se přesunujeme na hlavní nádraží, dáváme si věci do úschovny a jdeme na pivo. Zalézáme do restaurace blízko Václaváku, kde si dáváme vynikající Staropramen a ti, kterým to břicho dovolí, i něco k jídlu. Po tomto nutném občerstvení se vracíme na nádraží, kde už by měl být přistaven náš vlak. Cassovia, Košičan, Excelsior,… tyto přeplněné noční vlaky jedoucí až do Košic jsou prostě noční můrou a máme s nimi dost zkušeností. Přesto nebyla jiná možnost než jet Excelsiorem s odjezdem v 00:06. Naštěstí jsme se vlezli aspoň do chodbičky… S menším zpožděním se totálně narvaný vlak dává do pohybu a my se aspoň utěšujeme, že už jsme skoro doma. Po čtyřech nekonečných hodinách nás vlak celé polámané vyplivuje na Svinově, konečně. Loučíme se s Martinou, která míří do Havířova a jen chvíli čekáme na vlak do Opavy. Je sobota, čtvrt na šest ráno a konečně vystupujeme na nádraží v Komárově. Zběžně se domlouváme, že to večer zhodnotíme v hospodě a valíme domů spát.

sepsal Jirka

Účast: Barča, Breme, Jirka, Martina, Tomík, Šurda

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .