Bulharsko 2007

1.7. Sofia – chata Musala

Je 7 30 a my jsme dorazili do Sofie. (Ani jsme nečekali, že tak brzo.) Měníme peníze (kurz 1,93 lv za euro) a kupujeme lístky na MHD 4 x 0,7 lv. (Platí se i za batoh.) Nastupujeme na bus č. 413 (zastávka asi 5 minut od aut. nádraží) a desátou zastávku vystupujeme.

Tak akorát stíháme bus ze západního nádraží do Samokova (4 lv za osobu). 11:15 jsme tam a čekáme na autobusovém nádraží. Ve 12 hodin nám tam hned navazuje bus do Borovce za 1,2 lv.

Asi za hodinu a půl konečně nacházíme odbočku z hlavní silnice (1400m) a pokračujeme po červené směr Musala. Lanovku na horu Jastrabec jsme zavrhli (posedávání v busech už jsme měli dost), ale jet příště, asi bychom jí využili. Cesta je zprvu lesem, takže výhledy žádné a sem tam nás míjí náklaďáky, které jsou tam zřejmě pracovně.

Asi kolem 18-té hodiny stavíme tábor zhruba 0,5 km pod chatou Musala (2300m) a vaříme večeři. Spát jdeme kolem deváté.

2.7. chata Musala – sedlo Džanka

Vstáváme v osm. Noc byla docela chladná (ve stanu nám teploměr ukázal, že minimálně byly 2°C). Za necelé dvě hodiny opouštíme náš tábor a přestávku dáváme na chatě těsně pod vrcholem Musaly, kde si kupujeme čaj, ale protože nás straší mraky, za chvíli pokračujeme dál. Ve 13 hodin jsme konečně na vrchu, je tam liduprázdno, protože je zrovna pondělí a nejede lanovka. Jinak tu bývají davy lidí.

Moc se tu nezdržujeme, sem tam kápne, a už chceme být v nižší poloze, takže začínáme rychle sestupovat do Džanky, kde trávíme dnešní noc. Je tam i docela velký pramen, ve kterém nabíráme vodu. Je sice teprve pět hodin, ale rozhodli jsme se že zůstaneme, protože se nám tu líbí.Při stavění stanu se nám jak na potvoru zlomila tyčka.

3.7. sedlo Džanka – Ribní jezera

Budíme se kolem 7 hodiny a o půl deváté už jsme ready, jen se snažíme opravit tyčku od stanu – pro všechny případy – což se nám asi po půl hodině daří a vyrážíme mírným kopcem směr rybní jezera. Po cestě klečí míjíme skupinku Čechů, kteří jak později zjišťujeme, mají v plánu stejnou trasu jako my. Cesta je příjemná, trochu nám ji kazí to, že začíná mrholit a posléze poprchat a místy jdeme v mraku. Svačíme proto za pochodu.

Sem tam není moc vidět a tak Kanarsko jezero začínáme obcházet zprava po cestě, kterou na mapě sice nemáme, ale značená tam je a mylně se domníváme, že to je ta naše. Jdeme podle tyčí a hledáme značku, tu nenacházíme, a tak se vracíme zpět na hřeben, kde asi s hodinovou ztrátou jsme zpět na správné cestě.

Za nedlouho následují prudké serpentiny chatě Ribni jezera- tam jsme asi v 16 hodin a hoďku se tu sušíme a popíjíme čaj. Skupinka Čechů nás tu dochází, tak chvíli povídáme a protože Staňu bolí koleno, rozhodujeme se jít po žluté údolím do Rilského monastýru. Scházíme proto pod jezera, kde stavíme stan. K nemilému překvapení zjišťujeme, že se nám jedna omáčka v batohu roztekla, a tak máme zpestřený večer praním batohu. Zbytek omáčky je vybrán k dnešní večeři. Naštěstí je jí tam ještě dost. Spát jdeme kolem deváté hodiny.

4. 7. Ribni jezera – Strašnoto jezero

Ráno vylézáme ze stanu a je úplně nádherně. Konečně svítí slunce a tak se oproti plánu jít po žluté údolím do Rilského monastýru rozhodujeme vrátit se na červenou a pokračovat po hřebeni.

Po zdárném sbalení našich bagáží to tedy stříháme přes podmáčenou loučku pod Rubními jezery vzhůru do kopce. Asi v půl jedenácté jsme konečně na červené a pokračujeme stále do kopce směr Kobilino braniště. Ve dvě hodiny odpoledne k němu začínáme konečně klesat. Za hoďku a půl jsme na místě a nabíráme v potoce vodu (kterou později stejně vyléváme, protože k ní nemáme důvěru) a pokračujeme směr Strašnoto jezero.

Oproti včerejšku si cestu docela užíváme. Počasí dělá hodně. U Strašnota jezera se stanovat nedá. Je tu pouze kamení a zaslon – již obsazený. Scházíme ještě níže po červené a stanujeme u třetího jezera pod ním asi v sedm hodin. Už večer začíná foukat, ale v noci je to úplně šílené. Vítr doráží nejprve z jedné strany, pak zase z druhé a jsou velké výkyvy tlaku. Skoro nespíme, přes ten hluk se to moc nedá.

5. 7. Strašnoto jezero – Dodov vrch

O půl osmé si říkáme, že vylezeme ze stanu a zkontrolujeme, zda to náš stan přežil. Strašnoto jezero je v mraku, který neustále klesá směrem k nám. Za hodinu a půl vyrážíme směr chata Maljovica, pořád a pořád dolů z kopce. Za další hodinu je vše v mraku a není téměr vidět.

Na chatu dorážíme v 11h. Dáváme si čaj (0,5 Lv) a svačíme. Konečně také vyhazujeme naše 5 dnů staré odpadky do koše. Za hodinku opouštíme chatu a jdeme směr hora Maljovica. Za další tři čtvrtě hodiny míjíme odbočení modré značky a po úporném stoupání údolím do kopce dojdeme v půl čtvrté konečně na vrchol.

Tam se nám otevírá nádherný pohled na Rilský monastýr. Zatímco v jednom údolí je mrak a není téměř vůbec nic vidět, to druhé (směr Rilský monastýr) je nádherně slunečné. Moc se nezdržujeme, pouze uděláme potřebné foto a pokračujeme po hřebeni. Asi 16:15 míjíme odbočku na Rilský monastýr a za třičtvrtě hodinku jsme na Dodovu vrchu. Scházíme do sedýlka (na odbočku s modrou), kde v 18:30 stavíme stan (2450m n m). Vaříme večeři a jdeme spát, ve stanu máme 4°C.

6. 7. Dodov vrch – Rilský monastýr

V devět hodin opouštíme stan. Jdeme kousek po modré, pak kousek po žluté a za čtvrt hodiny se napojujeme na červenou značku směr Rilský monastýr. Je nám docela zima a tak přijdou vhod i rukavice.

Asi v půl dvanácté docházíme k nějaké chatrči, kde nějak nevidíme značku. Jdeme proto kousek podle tyček. Zhruba za půl hodiny chůze přes vrchol nacházíme značku po pravé straně hřebene. Pokračujeme stále dolů. V Rilském monastýru jsme o půl druhé. Po 14h se tam i ubytováváme. 30 Lv na osobu se sprchou a toaletou na pokoji. (Bez koupelny, pouze WC na pavlači stojí 20 Lv/os). Dáváme si sprchu a vyrážíme na prohlídku monastýru a večeři v horní ze dvou restaurací. Šopský salát byl výborný, kjufte, kebabčata a monastýrská šavle (plátek masa) nic moc. Polévku nemají. Ceny jsou ok. Asi v 20h jdeme spát, protože v půl sedmé ráno začíná tradiční pochod mnicha kolem kostela, který chceme vidět (to nám prozradila ta skupina Čechů, kterou jsme tu zase potkali – brali to přes vražednou modrou šupem dolů). Muzeum za 8 Lv je prý také zajímavé, ale nebyli jsme tam kvůli nedostatku času.

7. 7. Rilský monastýr – Suchodolské jezero (pohoří Pirin)

Vstáváme v 6h, v půl sedmé vycházíme, abychom se mrkli na mnicha, jak obchází kolem kostela. Pak prohlížíme ještě celý klášter za ticha, bez přítomnosti turistů, protože klášter se na noc uzavírá a otevře se teprve v 8h ráno. Poté se jdeme nasnídat (kaškaval a chléb). Klíče od pokoje se vrací do muzea, které se otvírá později. Proto je necháváme u skupinky českých turistů, kteří odjíždějí v 15h. (Odjezd busů do městečka Rila: 8:20, 15:00, 17:00).

V 8:20 vyjíždíme busem směr Rila. 8:45 jsme v Rila, bus do Blagoevgradu odjíždí v 9h. (1,5 Lv /os stojí každý bus). V 9:40 jsme v Blagoevgradu. Další bus podle jedné tabule odjíždí v 10:50, podle další v 12:50 a paní na informacích nám říká, že má odjezd ve 12. Nakonec jedeme nějakým busem v 12h (4 Lv / os). V Razlogu jsme 12:55.

Bereme taxi (domlouváme odjezd na „konec asfalta“ – což jsme si přečetli v jiných cestopisech). Bohužel nás však zaskočila výstavba hotelového komplexu a proto je cesta rozkopaná a „konec asfalta“ je hned za cedulí „Razlog“. Taxikář chce původně domluvených 5 Lv, ale za tu službu mu dáváme pouze 3.

Konečně o čtvrt na dvě vycházíme od odbočky ze silnice Blagoevgrad – Razlog. Asi hodinu jdeme staveništěm až k místu, kde žlutá značka opouští silnici. K chatě Javorov je to docela stoupák. Dorážíme k ní v půl páté. V 17h vyrážíme od chaty směr Vichren. Míjíme první zaslon a v 18:30 přicházíme k Suchodolskému jezeru. Zjišťujeme, že jsme dál, než jsme chtěli, proto okamžitě rozbalujeme stan a táboříme. Jdeme spát kolem deváté večer.

!!! JE TU POSLEDNÍ VODA až po chatu Vichren !!!

8. 7. Suchodolské jezero – Dlouhé jezero

Dnes to bude hodně dlouhý úsek cesty, a proto vstáváme už v 6h a po necelé hoďce a půl vycházíme směr Vichren. Asi v 8 jsme na rozdvojce se žlutou značkou a 9:15 u zaslonu Banski Suchodol.

Jdeme přes Končeto – je to celkem na pohodu, protože nám počasí docela přeje. Po hoře kamení se konečně vyškrabeme na Vichren. Na vrcholu jsme ve 12:15 a prudkým klesáním (asi 1000 m dolů) pokračujeme směr chata Vichren. U chaty jsme kolem třetí. Dáváme hodinku pauzu, kterou využíváme k obědu. V našich prázdných žaludcích mizí smažený kaškaval a sirenie (náš balkánský sýr) a hranolky, fazolová (vynikající) polévka a kuřecí (bez chuti s rozvařenými nudlemi).

Po čtvrté hodině vyrážíme dále do kopce po červené značce směr chata Pirin. V 18:30 jsme u Dlouhého jezera, kde stavíme stan. Cesta k jezeru nám trvá dlouho kvůli našim bolavým nožičkám. Potkáváme tři Bulhary tábořící přes borovice vedle nás. Bojíme se kontroly, protože stanování je zde i dle tabule zakázáno. Bulhaři si z kontroly evidentně nic nedělají, neboť směle sbírají klestí kolem cedule „Rozdělávání ohně přísně zakázáno.“ Vaříme večeři, spát jdeme v devět.

9. 7. Dlouhé jezero – Železnička dolina

O třičtvrtě na devět jsme sbaleni a vyrážíme . Stoupáme po kamenech vzhůru, kolem desáté hodiny dosáhneme hřebene. Před jednou hodinou odpolední přicházíme na odbočku se zelenou značkou. V tu chvíli už před sebou vidíme sedlo, kterým se máme protáhnout a kam přicházíme asi hodinu poté. Je zde odbočka modré značky. Ze sedla je to už jenom kousek vzhůru a k zaslonu Tevno ezero. Přicházíme sem deset minut před druhou. Během půl hodinky si dáváme moc dobrou fazolovou polévku (bob čorba).

Službu konající kuchařka má zaslon velmi udržovaný – všude koberce, takže hned v předsíňce je cedulka o tom, že si máme sundat boty. To jsme na naší cestě po Bulharsku ještě nikde neviděli a ani dál už jsme se s tím nesetkali.

Chvíli po čtvrt na tři od zaslonu odcházíme směrem na chatu Pirin. Za chviličku vystoupáme asi 100m do sedýlka a následuje prudký sešup dolů k Mitrovu jezeru, které už leží na horním konci Železničky doliny. Od jezera je už sestup mírnější, zato jednotvárny. Zhruba po třech hodinách chůze údolím (někde kolem1950m n m) stavíme stan a vaříme večeři. Je zatažená obloha, nožičky nás bolí, takže nikdo neprotestuje. Asi máme smulu, protože při stavbě stanu se nám láme i druhá laminátová tyčka od stanu. Už ale víme jak ji provizorně spravit, proto nám to netrvá již moc dlouho..

10. 7. Železnická dolina – Melnik

Protože nás čeká dnes velmi dlouhá cesta, včera večer jsme si budík natáhli na šestou hodinu. Je to sice brzy, ale nedá se nic dělat. Stanový tábor jsme dnes opustili v 8h. K chatě Pirin se dostáváme chviličku po deváté hodině.

Máme malou přestávku, kdy doplníme pouze vodu a pokračujeme po zelené značce do Rožně a Melniku. Cesta vede chvíli po lesní cestě (přechází se tu asi tři potůčky za sebou, což je poslední voda až do Rožně !!! – proto radši nabrat u chaty Pirin) do kopce, kterou u odpočivadla ztrácíme.

Jdeme mylně od rozcestníku vlevo po silnici, nicméně cesta vede nahoru přes louku. Louka leží na hřebínku a od této chvíle se jde pouze z kopce. Okolí začíná být čím dál vyprahlejší, ve vzduchu poletuje fůra nepříjemného hmyzu, který dobrým pocestným nedá chvíli oddechnout. Při jakékoli zastávce se kolem nás slétne hromada hovad. Proto přestávky neděláme a pokračujeme přes veškeré vysílení dále a dále. Z počátku je značení dobré, ale čím pokračujeme dále, tím je značení horší a horší. Úseky po rovině jsou značeny docela obstojně (zhruba každých 50-100m značka), ale jakmile se cesta rozděluje, značení chybí. Neustále chodíme tam a zpět, díváme se na všechny odbočky a hledáme značky. Ztrácíme tím v součtu dnešního dne asi 2-3 hodiny času.

Tahle cesta nám náš výlet po Pirinu docela znepříjemnila. Před Rožněm se značka ztratila úplně. Chvíli přemýšlíme nad tím, že půjdeme po polní cestě směrem dolů, ale po konzultaci s mapou a busolou nacházíme správný směr a nakonec i kolem třetí hodiny Rožeň. Zastavujeme se v první restauraci na kraji vesnice naproti motelu. Asi po hodinové pauze a šopáku s taratorem jdeme k monastýru po asfaltce (do kopce). Je to docela úmorné, celý den pálí slnnce (celý den je 37-38°C ve stínu). Prohlížíme si monastýr. Je na rozdíl od Rilského celý dřevěný a má jen jedno patro. Nesmí se zde fotit, proto Vám nemůžeme ani ukázat, jak to vevnitř vypadalo. Po prohlídce monastýru ovšem řešíme otázku jak dál do Melniku. Čas běží a podle mapy je to ještě asi 3km. V Čechách by byl před monastýrem rozcestník se šipkama. Ovšem zde tomu tak není. Proto přichází ke slovu opět mapa a busola.

Stojíme před monastýrem u parkoviště a udáváme azimut zhruba na nedaleký vysílač. Hledáme schůdnou cestu a naštěstí jedna taková odbočuje z příjezdové komunikaci k monastýru. Po několika stech metrech chůze nacházíme vybledlou turistickou značku. Tedy zřejmě jdeme správně :o)

Přicházíme na hřebínek pískovcových skal. Cesta vede po vyšlapané pěšince po úbočí kolem známých pískovcových pyramid. Pak následuje prudké klesání do koryta vyschlé řeky, které nás asi po půl hodině zavede až do Melniku. Nohy už necítíme. Na začátku městečka jdeme kolem vyschlého koryta a z druhé strany na nás mává stařenka, zda bychom nechtěli „kvartiru“. Jdeme se k ní podívat. Dvojlůžkáč se sprchou za 10 Lv/os je docela luxusní a tak rádi zůstáváme. Po potřebné sprše vyrážíme na prohlídku městečka a na večeři do restaurace Alexova kšča. Obsluha výborná a jídlo také. Poté kontrolujeme odjezd busu ze zastávky – bus do Sandanski jede zítra v 9h. Jakmile přijdeme na pokoj, lehneme si do postýlek, v okamžení nevíme o světě. Dnešní den byl ve spojení s dlouhou cestou, vysokou teplotou, hejny hmyzu a šíleným značením cesty opravdu vysilující.

11. 7. Melnik – Sofia

Ráno se ten starostlivější z nás obětuje a jde koupit na snídani naše oblíbené „kyslo mljako“ (tedy bílý jogurt) a obyčejné mléko. Po deváté hodině přijíždí s malým zpožděním bus. Pět minut před desátkou vystupujeme v Sandanski (cena 2 Lv / os). Hned v 10h jede bus do Sofie (9 Lv / os). Oproti předpokladu nás ve 13 h vysadí přímo na autobusovém nádraží u hlavního železničního nádraží. Kupujeme lístky (15,7 Lv/os) a místenky (0,5 Lv/os) na večerní vlak do Burgasu. Večer odjíždí dva vlaky asi hodinu po sobě. Pokoušíme se koupit místenky na první z nich. Bohužel se nám u okýnka dostává odpovědi, že místenky jsou již jen na pozdější vlak. Pojedeme tedy o hodinku později. Naše bágly dáváme do úschovny na železničním nádraží (2 Lv / ks) a vyrážíme na obhlídku hlavního města.

Dnešní odpoledne je ve znamení dešťových přeháněk. Při cestě po místních památkách se před jednou z nich ukrýváme v nádherném pravoslavném chrámu. Poté navštěvujeme prezidentský palác. Navštěvujeme také místní obchodní galerii, kde nalézáme fůru dobrých věcí. Večer si jdeme sednout do čekárny a zabíjíme čas, který nám zbývá do odjezdu vlaku – chvíli před 23h. Na nádraží se setkáváme opět se skupinou Čechů, která si místenky kupuje několik hodin po nás a bez problémů si koupí asi 10 místenek do dřívějšího vlaku…. O pořádku na bulharské železnici si myslíme své.

12. 7. Sofia – Burgas

Ve vlaku zjišťujeme, že naše místenky nejsou na sedadla vedle sebe. Po počátečním šoku a chvíli přemýšlení přelepujeme čísla nad sedadly tak, že již místenky vedle sebe máme :o) Není to však jediný problém. Bohužel mi dochází až příliš pozdě, že v Bulharsku jsou i kuřácké vagóny. Sedíme zřejmě v jednom z nich. Spolucestující, kteří přichází po nás si okamžitě zapalují. Naštěstí je chvíli po odjezdu vlaku průvodčí upozorňuje, že sedí na dobrém čísle sedadla, ovšem o jeden vagon vedle.

Trochu podřimujeme a v 7h přijíždíme do Burgasu. Po vystoupení z vagónu se na všechny turisty lepí chumel babek nabízejících ubytování v podnájmu. Zkoušíme jednu z nich. Jdeme s ní asi kilometr. Pokoj ucházející, ovšem po dotazu na sprchu nás podezřele vede někam do sklepa. Po otevření dveří stojíme na prahu zřejmě nějaké staré prádelny s hliněnou podlahou, kam byl před nedávnem dodatečně připevněn bojler a sprcha. Za tento komfort je po nás požadováno 10 Lv / os / noc. Se slovy, že toto ubytování nemá hodnotu 10 Lv se vracíme na nádraží s odhodláním vyzkoušet ještě jednu babku.

O chvíli později se ocitáme v 8. patře jednoho z místních paneláků. Je nám nabídnut pokoj. Bereme jej jako exkurzi do sovětské panelové výstavby padesátých let. Ovšem komu z vás se tam kdy poštěstilo bydlet. Nám ano :o) Jediné pozitivum našeho ubytování je velké tržiště s ovocem a zeleninou 100m od baráku a velký supermarket stojící hned vedle. S radostí je využíváme.

V pokoji necháváme bágly, jdeme si koupit jízdenky na zítřejší vlak do Sofie. Je pod mrakem a rozhodujeme se, že si uděláme výlet busem do Nessebaru, což je nedaleké historické městečko rozkládající se na poloostrovu s typickými rybářskými domky a uličkami. (jedna cesta 4 Lv / os). Všude je hodně turistů, ale městečko je krásné. Když se vrátíme zpět do Burgasu, kupujeme si malou večeři a jdeme spát.

13. 7. Burgas – Sofia

Poté, co si sbalíme věci si skočíme pro snídani na tržiště. Vrátíme se zpět pro naše bágly a opouštíme byt. Zavazadla necháváme na nádraží v trezoru za 2 Lv. Je velký přesně pro naše dvě krosny. Snídáme na lavičkách v centru a pak jdeme na pláž. Vypadá to, že bude krásný den, tak se jdeme slunit.

U moře jsme asi do půl druhé a pak ze sebe asi hodinu seškrabáváme písek, protože jsme nikde na pláži neobjevili sprchy. Jdeme do města a usedáme v jedné z mnoha restaurací. Dáváme si pizzu, šopák, česnekový chléb a pivo. Zaplácneme tím nejen naše žaludky, ale i dvě hodiny času, který nám zbývá do odjezdu vlaku. Poté se přesuneme k fontáně v centru a vyčkáváme odjezdu vlaku. V 21h vyzvedáváme naše zavazadla a vlak odjíždí 21:55. Než vlak odjede, prožijeme další peripetie s místenkami do kuřáckých kupé. Na vagónech je psáno, že vždy od místa č 71 výše jsou v každém vagónu místa pro kuřáky. Když na to upozorňujeme opakovaně u pokladny, dostává se nám odpovědi, že tohle neplatí a kuřácký vagón je č. 2. Všechny ostatní jsou nekuřácké. Průběžně nám paní zarezervovala různými změnami 7 míst, které již však nikdy nezrušila (vše se v Bulharsku v roce 2007 rezervuje formou propisky a papírku. Po jakékoliv známce techniky v oblasti místenek jsme pátrali marně.). Během cesty se snažíme podřimovat, leč vlak je docela nacpaný a lidé v našem kupé se neustále mění, takže je to docela složité. Po 6 hodině však dorážíme konečně do Sofie. Cena jízdenek 15,7 Lv / os + místenka 0,5 Lv / os.

14. 7. Sofia – Brno

V 11 hodin nám má odjíždět bus do Čech. Sháníme snídani a jídlo na cestu do busu. Bylo nutné se zaregistrovat v pobočce cestovní kanceláře přímo u odjezdového stanoviště autobusů. Tam člověk dostane nálepku na zavazadlo a číslo sedadla do busu. Autobus odjíždí přesně na čas a tak se všichni spokojeně usadí do sedaček. Asi z toho pak pramenil kousek za Sofií proslov našeho řidiče autobusu k cestujícím, kdy říkal, že by nerad někoho obviňoval, ale hned za hranicemi do Srbska je k dispozici toaleta a dotyčný, kterému nohy smrdí tak, že to řidiče štípe do očí by si je tam mohl umýt…..