0
0

Po dlouhém rozmýšlení našich dvou náčelníků (Křivyho a Večiho) jsme se rozhodli, že pojedeme do Bulharska. Pro dopravu jsme si vybrali linkový autobus Praha-Sofia. Lístky jsme si za dobrou cenu (1.912,- Kč zpáteční studentský) koupili v Praze u společnosti Group company.

Den 1. Patek 30.6.2006

Obrazek

Do Brna jsme se dopravili vlakem a na Zvonařce jsme čekali na autobus, který měl jet v 11.30. Asi v 11 přišel jeden pán a vybral od nás pasy a jízdenky (což nás docela překvapilo). Autobus přijel až před jednou (kvůli zácpě na dálnici z Prahy) a byl plně obsazený a řidiči a stevardka (všichni Bulhaři) nás moc nenadchli. Takže naše první dojmy z Bulharů nic moc…

Jinak byla cesta celkem příjemná až na dlouhé čekání na srbsko-bulharských hranicích. Před bulharskými hranicemi nás obešla stevardka a každého požádala, jestli by ji nepřevezl přes hranice dva kartony cigaret (což je přesně maximální povolené množství, které může mít každý u sebe).

Den 2. Sobota 1.7.2006

Obrazek

Do Sofie na autobusové nádraží jsme dojeli cca ve 13.00 hod. Asi na potřetí se Večimu a Lídě podařilo zjistit na informacích autobus do Predelu – funguje tam totiž zvláštní systém informací a prodeje lístků. Když se zeptáte paní sedící na místě označeném „informace“ na spoj do nějakého města, pošle vás k některému z asi 40 okének a tam vám teprve řeknou, kdy a z jakého nástupiště vám autobus jede. Protože nám poslední autobus jel ve 14.00, rychle jsme vyměnili eura za levy ve směnárně přímo na autobusovém nádraží v dost nevýhodném kurzu (1 euro=1,75 leva; běžný kurz je asi 1 euro=1,98 leva). Při nástupu do autobusu nás překvapilo, že po nás řidič nechtěl žádné peníze. Až když jsme vyjeli nás obešla paní, u které jsme si koupili lístky. Lístek stál 0 leva. Jeli jsme do Predelu asi tři hodiny s přestávkou v Blageovgradu.

Po příjezdu jsme se hned vydali po cestě do sedla Predel a pokračovali jsme po značce směrem na chatu Javorov. V místě, kde skončila asfaltka jsme si u potoka uvařili večeři a potom jsme hledali místo na spaní. O kousek dál byl pěkný přístřešek, ale všech osm by se nás tam asi nevešlo. Vedle byla nedostavěná chata a v ní jedna celkem čistá místnost (asi často používaná k přespání:+)) a tam jsme se uložili i my.

Den 3. Neděle 2.7.2006

Vstávali jsme v šest hodin. Sbalili jsme si věci a popošli k přístřešku, kde jsme si dali snídani.

Dál jsme vyrazili po červené značce nahoru přes sedlo pod Grbcem k chatě Javorov. Cesta vedla nejdřív lesem mírně do kopce a pak se prudce zvedla a čekalo nás trochu strmější stoupání, ale ne moc dlouhý:+) Na mírně stoupající rovince jsme si oddechli a začala kleč, kterou jsme vystoupili do sedla. Odtud byla příjemná cesta po loukách a přes lesy až k chatě Javorov. Kousek před ní jsme ještě museli přejít jeden hřebínek. U chaty jsme se uvelebili k pozdnímu obědu. A Veči začal perlit: už cestou cítil, že mu něco kape na kalhoty a teď konečně zjistil, co to bylo… Praskla mu v batohu plechovka s pivem, kterou si nesl na nejvyšší vrchol a i přesto, že většinu obsahu zachytil spacák (to je radost :+))) tak mu pár kapek spadlo i na kalhoty… a hned byla záhada vyřešena :+)) Při odpolední siestě jsme omrkli buldozer, na kterém sice bylo vidět, že už nepojede, ale přesto se ho někteří z nás snažili ze všech sil rozjet. Jako malí kluci… že jo, náčelníku :+))) Mezitím se většina mužstva vytratila na průzkum chaty. Když se konečně podroušeni vrátili, vyrazili jsme do bivaku. Mysleli jsme, že je postavený kousek od cesty a tak jsme ho hledali po lese, ale byl hned u cesty. Došli jObrazeksme k němu právě ve chvíli, kdy se spustil pořádný liják. Bivak vypadá celkem dobře – vevnitř je letiště pro cca 8 lidí (když se nebudou moc roztahovat) a dá se spát i na stropě pod střechou, kde ale nejsou boční stěny. Tam jsme vyhradili místo Večimu s jeho pivním spacákem. Hned po večeři jsme šli spát. Kousek dál po cestě kolem bivaku teče potok – takže dobré vody je dostatek.

Den 4. Pondělí 3.7.2006

Ranní vstávání se nám tentokrát moc nezdařilo, protože pořád dost pršelo… Nakonec jsme vylezli až po druhém Večiho budíčku (on totiž ve svém spacáku nemohl dospat :+)) Dlouho jsme vařili snídani a asi v poledne jsme se konečně rozhodli vyrazit a šli jsme k bivaku Končeto. Cesta byla dlouho do kopce a většinou klečí. Pořád bylo kde brát vodu.

Za Suchodolským prevalem se šlo dál po vrstevnici a asi za třetímObrazek kopcem jsme konečně uviděli bivak. Teda bylo by lepší nazvat ho „biváček“ protože byl opravdu malý – asi 2×2,5m. Vevnitř jsou dvě širší patrové postele a pro čtyři lidi by byl bivak akorát, jenže nás bylo osm:+)) tak jsme se uložili na postele po dvou a docela to šlo. Jenomže pak dorazila další výprava Čechů a byli námi docela překvapení. To ostatně my jimi taky :+)) Naštěstí chaloupku už jsme obsadili a tak jsme k sobě vzali jen jednoho, který spal na poslední volné poličce :+) Ostatní spali okolo bivaku ve stanech. Po večeři, během které Šéf stihl i opařit Zdeňku, jsme hned zalehli. Přes noc foukal silný vítr, takže jsme se báli, že odletí i bivak a Těm venku vítr párkrát sfoukl stan.

Den 5. Úterý 4.7.2006

ObrazekVstávali jsme dost brzo – Šéf a Bodlina dokonce stihli i nafotit východ slunce. Pak jsme všichni posnídali a sbalili jsme se. Na cestu jsme se pořádně oblíkli, protože byla celkem zima a hlavně pořád ještě foukal vítr. Měli jsme štěstí, že bylo sucho, protože cesta byla chvilkama nebezpečná. Přejít samotný Končeto nebylo těžký a moc nás nenadchlo. Jenom dobře, že tam bylo ocelové lano, protože vítr foukal docela silně.

Cesta na Vichren pak byla v pohodě po cestičce skopce a dokopce… Asi za hodinku a pul jsme byli na vrcholu (2 914 m.n.m.) a tam jsme si dali tradiční vrcholové foto a náčelník číslo 2 měl pro nás dokonce i překvapení:+)) …byla to česká vlajka! A všichni Bulhaři (a Češi) okolo valili oči. Pak jsme šli cestou dolů k chatě Vichren. Zrovna když jsme si mysleli,že už tam budem, uviděli jsme chatu hluboko pod sebou v údolí. Nakonec jsme to přece jen sešli a u chaty jsme si potom dali pořádnou obědovou pauzu. A nenechali jsme si ujít ani zážitek ze zdejších záchodů (samozřejmě tureckých). Po třetí jsme vyrazili směrem k jezeru Okoto. Kousek od jezera s páslo stádo koní. Chvilku jsme se u nich zastavili a zrovna tam jednoho mObrazekalého kluka kousl kůň do zad. Naštěstí naše zdravotnice prvního schodu – Zdenča – rychle zareagovala a ošetřila ho. Pak jsme šli dál. Cesta nebyla náročná, ale místama byla rozbahněná. Jinak okolí bylo moc pěkný. Za necelé dvě hodiny jsme se dostali k jezírku u roscestí červené a zelené stezky. Jelikož část mužstva už od chaty Vichren reptala proti pokračování v cestě, utábořili jsme se tam. Hned po večeři jsme využili blízké jezírko a umyli jsme si nohy a to stačilo, protože byla zima.

Den 6. Středa 5.7.2006

Nevstávali jsme pozdě ani brzo, ale než jsme se vypravili, už bylo půl desáté. Cesta do sedla Glaviška porta vedla přes suťovisko z velkých balvanů. Dál jsme pokračovali po hřebenu střídavě nahoru a dolů. U Vinarske porty jsme se naobědvali – dokonce s výhledem k jezeru, kde se pásli koně. Pak jsme pokračovali směrem k Tevno jezeru. V cestě nám stálo pár kopečků a sněhovéObrazek pole a pak už jsme před sebou uviděli jezero a vedle chatu horské služby. Tam jsme si zase trochu odpočinuli a nabírali sílu na další část cesty (někteří podle hesla „V pívu najdeš sílu…“). V chatě je totiž restaurace a dá se tam i přespat – vevnitř za 6 leva a nebo si venku postavit stan za 2 leva/stan. Potkali jsme tam spoustu Čechů a jeden pár nám poradil, že ještě do večera stihneme dojít nad chatu Pirin, kde se dá postavit stan zadarmo. Takže jsme vyrazili do sedla a odtud jsme šli po dlouhém sněhovém poli dolů. Bylo to super :+)) Po chvíli jsme se dostali do údolí, kde se na loukách pásly krávy. A tudy jsme pokračovali asi hodinu na okraj lesa nad chatou Pirin. Tady jsme objevili dřevěný stůl s lavičkami a u nich jsme se utábořili. Než jsme si stihli v říčce pod námi umýt nohy, odešla část mužstva dolů do chaty na večeři a pivo a zbytek byl pozván od místních pastevců na rakyji. Jen Ti nejslušnější šli spát…

Den 7. Čtvrtek 6.7.2006

Ráno jsme vstali tak akorát a po vydatné snídani jsme sešli k chatě Pirin (Veči se Šéfem nostalgicky vzpomínali, jak si tady večer dali kebabče se spoustou rajčat). Před chatou jsme se umyli u pramene a pokračovali jsme dál po zelené až do Rožně. Cesta je dlouhá (šli jsme to 5 hodin a to jsme se neflákali), nezáživná – pořád jdete po cestě a mírně klesáte lesem nebo loukami. Příroda je pěkná, ale pak už moc jednotvárná… Před Rožněm začíná písková oblast a cesta tam je špatně značená (cca 3-4 km). Kolikrát jsme nevěděli jestli jdeme vůbec po správné cestě (to nás taky trochu zdrželo). A skupinka Čechů před námi, kterou jsme dohonili, hledala jednu značku dvě hodiny…

V Rožni je pár hotýlků a hospůdek a na „náměstí“ stojí asi tři stánky se suvenýry, kde se všichni těší na turisty. Na náměstí byla dokonce i směrovka,která nám ukázala cestu k Roženskému monastýru. Jinak celá vesnice byla taková zpustlá, domky staré a často ve špatném stavu a nikde nebylo moc lidí. Vyšli jsme na kopec k monastýru a šli jsme se podívat dovnitř – část je zpřístupněná. Můžete se podívat do kaple, některých už nepoužívaných místností a projít se po zahradě. Všude je zakázáno fotit a dohlíží na to jeden mnich (ale když si počkáte na nestřežený okamžik, můžete si vyfotit všechno:+)) V areálu jsou i záchody a dá se tam nabrat voda. Po prohlídce jsme si dali venku obědovou pauzu. Těžko říct, jestli to bylo jenom ten den a nebo je tam na písku pořád hrozné vedro, ale měli jsme s ním co dělat. dál jsme se potom vydali po zelené do Melniku. Cesta přes Melnické pyramidy byla zajímavá a občas cestička prostě končila srázem dolů,protože písek odnesla voda. Takže pokud se tam chystáte, pospěšte si :+)) Nakonec jsme našli cestičku, která nás dovedla pod pyramidy a korytem řeky jsme došli až do Melniku. Dorazili jsme tam v šest a narazili na dva Čechy, od nichž jsme se dověděli, že autobus už dneska nepojede. Šli jsme se podívat na zastávku, kdy jede nejbližší spoj směrem na Blagoevgrad do Borovce a opravdu jel až ráno. Akorát jsme tam potkali skupinku Čechů, kteří se chystali z Melniku přejít Pirin a Rilu (to jsme jim teda nezáviděli – měli před sebou alespoň dva dny nezáživného stoupání…), rozhodně je to lepší jít obráceně a končit v Melniku. Za chvíli za námi přišli Češi a ptali se, jestli nechceme jet do Sofie, že dostali nabídku od jednoho „domorodce“, že za 100 leva odveze tranzitem deset lidí do Sofie. My jsme do Sofie nechtěli,takže jsme to nejdřív odmítli, ale pak nás napadlo, že bychom se mohli nechat svézt do Borovce (bylo nás přece jenom osm:+)). Domluvili jsme se s Čechy, že bychom jeli kousek společně a oni by pak někde nastoupili na vlak do Sofie. Pak už jsme vyslali náčelníky, aby se zeptali domorodce jestli nás sveze do Borovce. Zbytek výpravy si zatím stihl dát i pivo v jedné z mnoha melnických hospůdek. Pocestě v tom vedru nám všem vyprahlo…

Za čtvrt hodinky se vrátili náčelníci a než nám stihli vypít zbytky piva, už u nás zastavoval bílý tranzit. Auto bylo sice stavěno jen pro devět lidí, ale jelo nás v něm (s řidičem) jedenáct a ještě jsme měli vzadu všichni nacpaný batohy:+)) Cesta do Borovce trvala dvě a půl hodiny a byla v pohodě. Řidič nám pouštěl místní hity amy jsme se tím dost bavili:+) Když jsme před desátou vystoupili v Borovci, zaplatili jsme každý 12 leva a rozloučili jsme se s řidičem. Ještě jsme mu dali krabičku cigaret a on z nich měl evidentně radost. Pak odjel a zůstali jsme sami. Hledali jsme místo na spaní, ale v centru to nebylo ono, tak jsme se rozhodli, že nejlepší bude jít do kopce a vyšli jsme na kraj města. Tam jsme se v lese uložili ke spánku.

Den 8. Pátek 7.7.2006

Ráno se nám nechtělo vstávat, tak jsme chvíli jenom leželi na lesní cestě než nás překvapila skupinka koní, kteří tudy chtěli projít:+)) Sbalili jsme se a sešli jsme do Borovce najít nějaký obchod, kde bychom doplnili zásoby. Ne všude se dal koupit chleba, ale nakonec jsme objevili obchůdek, kde měli všechno co jsme potřebovali a venku byl stůl s lavičkou. tam jsme se usadili a hodovali jsme. Počítali jsme s tím, že dnešní den strávíme přesunem z Melniku do Borovce, takže jsme měli den volna. Občas někdo vyšel na menší průzkumy a tak jsme si vyhlídli hospůdku na oběd. Odpoledne jsme plánovali vyrazit na Musalu. Cílem dnešní cesty byla chata Musala. Rozmýšleli jsme se, jestli jít pěšky a nebo se svézt lanovkou do Jestrabi. Zjistili jsme, že zpáteční lístek na lanovku do Jestrabi stojí 7 leva a platí tři dny. Což nás příjemně překvapilo a rozhodli jsme se jet lanovkou. A tak jsme se po obědě nechali vyvézt na Jestrabi (2369 m.n.m.) a odtud jsme pokračovali po víceméně rovné široké cestě k chatě Musala. Za hodinu a čtvrt jsme byli na místě. Chata se nám moc nelíbila, tak jsme si našli místo v nedostavěném hotelu hned vedle – pokojů je v něm spousta a jsou dost vzdušné, záleží jen na vás, který si vyberete:+)) a navíc jsou zadarmo. Uvařili jsme si večeři a umyli se v jezeru před naším „hotelem“, potom Šéf šel nafotit film o koních, kteří se pásli okolo a my jsme zatím mastili karty … prostě pohoda:+)

Den 9. Sobota 8.7. 2006

Ráno vstali Bodlina se Šéfem časně, aby stihli východ slunce na vrcholu Musaly. Zbytek výpravy si přispal. Ale v devět už jsme byli na vrcholu všichni. Vyšlápli jsme nalehko, batohy jsme si nechali v kleči kousek nad naším hotelem. Cesta je jednoduchá. Když jsme scházeli z vrcholu, potkávali jsme zástupy lidí, takže je lepší vyrazit nahoru brzo. Na zpáteční cestě jsme se stavili pro batohy a vyrazili jsme hned k lanovce. Dole v Borovci jsme zase obsadili svoje oblíbené lavičky a čekali jsme na autobus. Došli jsme na zastávku, ale v dobu, kdy měl autobus jet, prostě nejel… Tak jsme strávili čekáním asi hodinu a půl čekáním, jestli něco pojede. dočkali jsme se mikrobusu, do kterého se nás osm s batohy sotva nacpalo a užili jsme si cestu s domorodci, kteří převáželi slepice:+)) Autobus jel jenom do Kostence, tam jsme se přesunuli na vlakové nádraží a čekali na vlak do Burgasu. Chtěli jsme jet o půl dvanácté (večer), ale když jsme si koupili lístek, zjistili jsme,že je vydaný přímo na určitý vlak a ten jel až o půl jedné. Tak jsme hráli zase karban a někteří si šli zkrátit dlouhou chvíli „nalivnou“ Zagorkou (točená Zagorka) a tím sobě i nám zajistili veselou cestu vlakem:+)))

Ve vlaku jsme si hledali místo až nás usadil průvodčí. Seděli jsme ve dvou kupéčkách vedle sebe. Vlaky jsou zhruba stejné jako u nás. V jedné zastávce přistupovalo hodně lidí. Jedno z našich kupéček bylo bohužel rezervováno a tak jsme ho museli vyklidit. A než jsme přešli do toho našeho druhého, už se tam cpali Bulharky a dalo nám dost práce jim vysvětlit, že tam už jsou všechna místa obsazená … ale nakonec se to díky neústupnosti náčelníka Křivyho a tvrdému spánku Šéfa (který zabíral všechna volná místa) podařilo a mohli jsme si užívat zbytek cesty společně – to znamená osm lidí a osm batohů v jednom kupé. I když je to k nevíře, tak jsme se tam nejen vešli, ale i celkem vyspali. Ale víckrát už to mít nemusíme:+)

Den 10 . Neděle 9.7.2006

Díky tomu, že jsme nemohli moc spát jsme alespoň nepřejeli Burgas (i když tam možná vlak měl konečnou:+)) Nevěděli jsme, že tam běžně čekají u vlaku místní důchodci a nabízejí přijíždějícím turistům ubytování. Každý důchodce se snaží pro sebe urvat alespoň nějakého turistu a přesvědčit ho, že má nejlepší ubytování za nejnižší cenu. Jako první vystoupil z vlaku nic netušící Bodlina a hned se na něj sesypala hromada domorodců. Takže jsme měli hned na začátek nezapomenutelný zážitek:+)) My jsme se ale nikde ubytovávat nechtěli, tak jsme z nich měli spíš srandu a zkoušeli jsme za kolik by nás vzali. První paní nám nabízela kvartýr za 5 leva/noc na osobu, což byla pěkná cena a už jsme o tom začali přemýšlet, ale když zjistila, že by to bylo na jednu noc, chtěla víc a to jsme odmítli. Postupně už všichni od vlaku odešli a zůstali jsme jenom my a hlouček důchodců, kterým se zatím nepodařilo pronajmout svůj byt. Chtěli jsme docílit toho,aby nás někdo vzal za původně nabízených 5 leva, ale to nikdo nechtěl, tak jsme odešli. Přesunuli jsme se do haly a hledali jsme, kdy nám jede vlak do Sofie. Tam nás dohonila jedna neodbytná paní a nabízela nám kvartýr za 6 leva…nakonec jsme souhlasili. Vyšli jsme s ní před nádraží a ona hned volala na taxíky. My jsme chtěli jít pěšky (neměli jsme v plánu utrácet za taxík), tak jsme nakonec jeli hromadnou dopravou. Paní nás dovedla do panelákového bytu, kde byly čtyři malé pokoje, ve kterých byly jenom postele, aby se mohlo ubytovat co nejvíc lidí:+) a chodba, záchod a koupelna. Kuchyně byla předělaná na pokoj. Nejdřív jsme museli chvíli počkat až se vystěhují nájemníci před námi. Pak si paní opsala naše jména a čísla pasu a od náčelníka Křivyho i adresu (nějakou jsme si vymysleli:+)), zaplatili jsme, dostali klíčky od bytu a za chvíli paní odešla. Po snídani jsme chvíli odpočívali a potom jsme vyrazili do ulic, abychom si prohlídli město a doplnili zásoby jídla (případně peněz:+)) Ve městě se ke klukům přitočily dvě holky a kdyby si Zdenča nevšimla, že sahají Šéfovi po foťáku, už by byl asi bez něj … ještěže Zdenču máme. Zlodějky jsme ve městě ještě párkrát viděli, tak si dávejte pozor na věci. Cestou „domů“ jsme našli i moře a zjistili jsme, že ho máme hned za domem. Po obědě jsme šli okusit vodu v moři, i když se trochu ochladilo a byl vítr. To že byly vlny nám jenom vyhovovalo…aspoň jsme se vyřádili. Na večeři jsme si vyrazili do města – vybrali jsme si restauraci kousek od moře. A kolem půlnoci jsme zalehli do měkkých postýlek.

Den 11. Pondělí 10.7.2006

Hned po ránu nás čekal zase šok – přišla nás vzbudit naše milá domácí. Bohužel dnes už nebyla tak milá jako včera…původně jsme se domluvili, že pokud nebude mít další nájemníky můžeme zůstat na pokojích do deseti, ale teď přišla sama a už v sedm nás začala tahat z postelí, že venku čekají další nájemníci. Rychle jsme se spakovali a vyklidili na chodbu. Když jsme chtěli odejít, vyrukovala paní s tím, že jsme jí rozbili sklo na stole a máme za něj doplatit každý dvě leva. Ale protože jsme byli opravdu přesvědčeni, že nikdo z nás to neudělal, chvíli jsme se s ní dohadovali a když jsme už odcházeli, zkoušela nás ještě vystrašit tím, že zavolá policajty, ale nás to moc nebralo a šli jsme se nasnídat do parku k moři. Dopoledne jsme sbírali mušle, hráli karty a koupali se. Ještě jsme se stihli i spálit na slunci, takže jsme už byli úplně spokojení a vůbec nám nevadilo, že po obědě přišel menší slejvák:+)) Před deštěm jsme se schovali v jednom altánku poblíž, kde jsme strávili zbytek odpoledne. Sice se nás přišli zeptat policajti co tam děláme, ale když jsme řekli, že jsme se jen schovali před deštěm a ještě dneska odjíždíme vlakem, nechali nás tam. Když jsme se večer přesouvali na nádraží, potkali jsme veksláka. Hned se nás ptal, jestli nechceme vyměnit peníze nebo někam dovézt (dokonce uměl i trochu česky), ale nic jsme nepotřebovali a navíc jsme byli varováni před takovými lidmi, že nás oberou. Bez dalších příhod už jsme dorazili na nádraží, koupili si lístek a usadili se ve vlaku, který už tam stál. Podařilo se nám dokonce zabrat dvě kupéčka, takže jsme se i vyspali:+))

Den 12 . Úterý 11.7.2006

Kolem šesté jsme vystoupili v Sofii na hlavním nádraží a vyrazili jsme do ulic. Posnídali jsme na jednom malém náměstí (jméno už nevíme). Blízko něj tekla z kohoutků teplá voda, všichni lidi si ji nabírali a pili ji, tak jsme to taky zkusili a dalo se to. Potom jsme se přemístili do jednoho parku v centru města. Odtud jsme postupně vyráželi na prohlídku památek. Hlavní průvodce byl Veči, protože jako jediný měl mapu města. Při provádění druhé skupinky nám podal Veči už tak dobrý výklad, že by mu i domorodý průvodce mohl závidět:+) Protože jsme měli ještě nějaké peníze, rozhodli jsme se po prohlídce, že je musíme jít utratit a hledali jsme nějaký větší obchod. Našli jsme sice spoustu supermarketů, ale všechny byly jen malé obchůdky. Viděli jsme hodně lidí s nákupní taškou BILLA, tak jsme se rozhodli najít Billu. Zeptali jsme se někoho na cestu a dověděli jsme se, že pěšky to asi nepůjde, protože je od centra hodně daleko. Proto jsme se tam vypravili metrem (to je přibližně stejné jako u nás), jenom když si kupujete lístky, tak už jsou platné od chvíle koupení,takže se nevyplatí kupovat je do zásoby:+)) Billu jsme šťastně našli a v pohodě v ní utratili poslední levy. To už byl normální obchoďák jako u nás. Tam jsme strávili zbytek odpoledne a k večeru jsme začali hledat místo na spaní. V okolí Billy jsme nic nenašli a proto jsme vyrazili do blízkého háje. Byla to pořádná divočina, ale našli jsme si místo na křižovatce lesních cest. Uvařili jsme tam večeři a když jsme jedli, jel kolem nějaký kluk na kole a ptal se, jestli tam chceme spát. Odpověděli jsme, že ano, pokud neseženeme nic lepšího a on se celkem divil a říkal, že je to dost nebezpečné místo (zvlášť pro holky), protože tam v noci chodí divní lidé. Dali jsme na jeho radu a schovali se do lesa kousek vedle. Uložili jsme se tam a spali až do rána.

Den 13 . Středa 12.7.

Vstali jsme raději už po páté. Jen jsme se sbalili a šli jsme na metro. Tím jsme se nechali odvézt zpátky do centra a v našem oblíbeném parku posnídali:+) Potom jsme už vydali na autobusové nádraží, odkud nám v devět hodin odjížděl autobus do Brna. Na nádraží jsme se nahlásili v kanceláři a tam nám řekli, která místa jsou pro nás. Po menších bojích v našich řadách o místo vedle náčelníka Křivyho jsme se usadili a mohli jsme vyrazit…

Asi po hodině jízdy jsme se dostali na bulharské hranice a tam jsme skoro dvě hodiny čekali, než jsme mohli přejet do Srbska. Dál už cesta ubíhala v pohodě až na to, že na každých hranicích kontrolovali zavazadla jednomu klukovi… Překvapilo nás, že i při zpáteční cestě nás stevardka žádala o převezení cigaret… Dojeli jsme v pořádku a do Brna jsme dorazili už chvilku po čtvrté hodině ranní (asi to bylo i tím, že jsme na žádných dalších hranicích moc dlouho nečekali). V Brně jsme zašli na párek v rohlíku a pak jsme si počkali na první vlak směrem do Žďáru. Odtud už jsme pokračovali bez Šéfa, který jel na Pardubice. Ve Žďáře jsme si ještě zašli na poslední společné pivo a pak už nás autobus odvezl domů k našim maminkám a tatínkám:+)

Příští rok nashle:+) Křivy & Lili

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .