Vlakem do Bulharska, návštěva Rilského monastýru, přechod pohoří Rila, trh v Jakorudě, přechod pohoří Pirin a na závěr návštěva Veliko Tarnova. Dva týdny s batohem na zádech, skvělé počasí a výborný šopský salát.
1.den, 13.8.2006, Brno – Budapešť – Rumunsko
Vlak do Budapešti jede v 5.15 z brněnského nádraží. V Budapešti jsme po desáté hodině a máme dost času na prohlídku města. Vlak do bulharské Dupnitze jede až v 19.15 z nádraží Keleti. Vystoupili jsme na nádraží Nyugaty a jdeme k Dunaji, potom si prohlížíme hradní vrch a kocháme se výhledy na město. Obědváme v čínské restauraci, celkem za 2450,— HUF (270,— Kč). Cestou na nádraží se pokoušíme najít obchod s potravinami, ale nic není otevřeno, protože je sobota. Jen kousek od nádraží Keleti je obchod CBA, který je naštěstí otevřený. Na cestu si kupujeme 3 toustové chleby a celé balení vody. Máme koupenou jízdenku CityStar z Brna do Blagoevgradu a máme zaplacené lehátka na cestu tam i zpět. Lehátkové lístky i jízdenky dáváme vedoucímu našeho vozu (v Sofii nám je vrátí). V kupé je šest lehátek, ve třech řadách nad sebou. Naše kupé je plně obsazené, jsou tam s námi ještě 3 Němci. Na batohy už moc místa nezbývá, přitom jsou v celém vagóně obsazené jenom dvě kupé. Nechápeme.
2.den, 14.8.2006, vlakem přes Rumunsko a Bulharsko
Celý den jedeme vlakem. Různě poleháváme, spíme a čteme. Domlouváme se s vedoucím vozu, že budeme vystupovat v Dupnitzi (lístky máme koupené až do Blagoevgradu, lehátko platí ovšem jen do půlnoci). V Dupnitzi máme být krátce po půlnoci, tak se ptáme vedoucího, jestli do té doby můžeme ještě spát. I přes jeho prvotní souhlas po nás nakonec chce zaplatit 6,7,— € na osobu za lehátko za další započatou noc. Dáváme mu celkem 10,— € (na víc nemá nárok) a za chvíli již vystupujeme v Dupnitzi.
3.den, 15.8.2006, Dupnitza – Rilský monastýr – výstup na hřeben Rily
Do Dupnitze přijíždíme krátce po půlnoci a jdeme na autobusové nádraží, odkud nám jede autobus až v 6.40 k Rilskému monastýru. Na nádraží si na chodníku rozmotáváme karimatky a spíme. Ráno, asi v 5 hodin, vaříme k snídani nudlovou polívku. V 6.40 přijíždí autobus, nastupujeme a v osm hodin stojíme v monastýru. Právě je svátek Nanebevzetí Pany Marie, takže v monastýru je spousta lidí, hlavně Bulharů, ale jsou tu také cizinci. Strávili jsme zde asi 2 hodiny a poté ještě další hodinu ve frontě na chleba, který se zde prodává pouze na jednom místě. V suvenýrech kupujeme mapu Rily (je mnohem lepší než mapa z internetu), stojí kolem 7,— BGN. Na hlavní hřeben začínáme stoupat o půl dvanácté po červené značce směrem k chatě Ivan Vazov. Jdeme pořád po louce nahoru, je vedro, lítá spousta ovádů… Okolo šestnácté hodiny se dostáváme k pramenu a ke korýtku kousek pod hřebenem, ve kterém se krásně koupeme a poté vaříme oběd. Pokračujeme před šestou a zhruba za hodinu jsme v širokém sedle, kde stavíme stan.
4.den, 16.8.2006, Rila (hlavní hřeben – Maljovica – Strašnoto jezero)
V noci nepršelo, ale spadlo spousta rosy, takže máme mokrý stan. Vstáváme kolem sedmé a po deváté hodině vycházíme zkratkou na protější hřeben, abychom nemuseli jít až na chatu Ivan Vazov. Přes Dodov Vrah pokračujeme na nejvyšší horu v okolí Maljovicu. Hluboko pod námi je vidět Rilský monastýr, sestup k němu po modré značce je hodně prudký. Na Maljovici jsme ve 12 hodin, dáváme si svačinu a kolem jedné hodiny jsme začínáme klesat k chatě Maljovica, která je o 700 metrů níže. Tam jsme ve 3 hodiny, sestup byl dost krkolomný. Dáváme si polívku (2,10,— BGN), kafe a čaj (0,70,— BGN) a kupujeme chleba (1,— BGN). Po půl čtvrté začínáme stoupat směrem k zaslonu u Strašnota jezera. Výstup trvá asi 2,5 hodiny. Spíme v zaslonu, je tam celkem nepořádek, na přespání to však stačí a ráno by se nám nechtělo balit stan. V okolí je spousta krásných míst pro stan, od zaslonu máme krásný výhled na okolí, ve kterém se postupně objevují nové stany.
5.den, 17.8.2006, Rila (Strašnoto jezero – Kobilino braniště – Ribni jezera
V noci v zaslonu pořád běhá myš, přesto jsme vyspaní do růžova a v 8.30 vyrážíme směrem na Kobylino Branište, kde jsme asi za 2 hodiny. Zde se také nachází zaslon, není tam takový nepořádek jako u Strašnota Jezera. Před jedenáctou se vydáváme na hřeben směřující na Ribni jezera. Výstup na hřeben trvá asi hodinu a kolem půl čtvrté jsme již na chatě u jezer. Dáváme si polívku, kupujeme chleba, pivo a oplatky. Vracíme se kousek zpět a pod hrází dolního jezera v kosodřevině stavíme stan a v potoce pereme sebe i propocená trika.
6.den, 18.8.2006, Rila (Ribni jezera – chata Grančar)
Ráno vyrážíme o půl deváté a na chatě dobíráme vodu. Katka s Martinem si nevšimli odbočky a stále se drží stezky podél jezera. Za odměnu to potom musí vzít kamenitým svahem přímo nahoru. Ze sedla vede značka pořád po hřebeni, není tam skoro žádné stoupání, zato výhledy jsou krásné, cestou je několik míst s prameny, takže není problém dobrat vodu a uvařit oběd. Kolem čtvrté hodiny jsme na chatě Grančar. Dáváme si polívku a ptáme se na cestu do Jakorudy. Chatař nám říká, že je to zhruba 25 km pěšky po silnici. Zároveň dodává, že zítra jede do Jakorudy autem a když budeme spát v chatě, tak nás sveze. Férová nabídka, cesta dolů by byla dlouhá a nezáživná. Nocleh stojí 6,50,— BGN, spí se ve společné noclehárně na kovových patrových postelích. Necháváme si vypsat registrační papíry, prý by to po nás mohli chtít na hranicích (nikdo po nás nic nechtěl). Na chatě si ještě dáváme šopský salát (3,— BGN), na kterém se stáváme v Bulharsku závislí, je totiž vždy výborný.
7.den, 19.8.2006, chata Grančar – Jakoruda – Dobriniště
V 8.30 vyrážíme z chaty Grančar autem do údolí. Jedeme Moskvičem, my 3 a chatař. Cesta je kamenitá, auto skáče na dvaceticentimetrových kamenech, jedeme bez motoru, protože šetříme benzín. Z toho důvodu také nesmíme v zatáčkách moc přibržďovat, takže se cestou opravdu nenudíme. Od půlky cesty je nová asfaltka, chatař nás zavezl až k nádraží v Jakorudě, jsme rádi za pevnou půdu pod nohama. Úzkokolejný vlak do Dobriniště jede až v 13.06, batohy necháváme na nádraží u výpravčího a jdeme do centra. Je sobota a v městečku začíná velký trh. Prodává se zde všechno, pneumatiky, náhradní díly na cokoliv, látky, koberce, banány, maso… Kupujeme banici, grilované mleté maso a ovoce na cestu vlakem. Ve vlaku je vedro a smrad z cigaret. Naštěstí se dá cestovat v otevřeném prostoru mezi jednotlivými vagóny. V Dobriništi před nádražím čekají dva autobusy, které jedou na chatu Goce Delčev. My však s nima nejdeme, zítra si chceme udělat volný den a odpočinout si od hor. Napřed sháníme ubytování, všichni nám doporučují hotelu v centru. Ten by však byl dost drahý, nakonec jsme v krčmě Makedonia sehnali ubytování u kuchařky paní Radky za 12,— BGN. S ubytováním v létě a zvlášť o víkendu je tu prý problém, vše je obsazené. V pokoji jsou tři postele, k dispozici nám je záchod, koupelna, kuchyň a obývák s televizí. Vybalujeme věci a jdeme se okoupat do minerálních bazénů. U nich se však staví zrovna hotel, opravují se a jsou zavřené. Jediná možnost jsou místní lázně, kde se bohužel opravuje ženská část. Vstupné do mužské části je 1,— BGN na neomezenou dobu. Uvnitř je jeden bazén s horkou vodou a okolo je 6 malých umyvadel s různě teplou vodou a u nich misky na polévání. V lázních trávíme s Martinem asi hodinu, potom všichni společně jdeme na večeři do krčmy Makedonia. Dáváme si dvě studené polévky tarator, jednu fazolovou polévku, půl kila selského salátu (stejný jako šopský), vaječnou omeletu se sýrem a pečené brambory se sýrem, opečené brambory s česnekem a koprem, pivo a jogurt s vodou (airan). Tohle všechno báječné jídlo je za 17,— BGN. V obchodě kupujeme jídlo na zítřejší snídani, např. jogurt a bozu. Potom jdeme odpočívat, zítra nás čeká nástup na pohoří Pirin.
8.den, 20.8.2006, Dobriniště – Pirin (Goce Delčev – Tevno jezero)
Ráno vstáváme o půl sedmé, na snídani nám paní domácí připravila báječný bylinkový čaj a malé loupáčky plněné čokoládou. Na cestu jsme byli obdarováni lahví rakie, půl kilem ovčího sýra a sklenicí výborné marmelády. V 8.30 již jedeme malým autobusem s obsluhou lanovky k chatě Goce Delčev. Autobus nám zařídila opět skvělá paní Radka, nic nás nestál, platíme jen 4,— BGN za každého za lanovku. Lanovka k chatě Bezbog je poměrně dlouhá, uprostřed se přestupuje, ušetří nám hodně času i sil. Od chaty Bezbog vyrážíme kolem desáté hodiny a jdeme po zelené značce k Popovu jezeru. Tohle jezero je čisté, v okolí je postaveno pár stanů. Voda je přímo ledová, ale stejně se koupeme, v 35° vedru je to příjemné. Před jezerem dostáváme od jednoho Bulhara mapu Pirinu, prý už ji nebude potřebovat, protože schází dolů. Od Popova jezera pokračujeme po zelené značce a po 500 metrech je odbočka, u které je na kameni napsáno T. ezero a šipka vede nahoru do sedla. Škrábeme se nahoru po suťovém poli a k Tevnu jezeru už je to jen kousek. Scházíme dolů ze sedla, u jezera stojí chata. V mapě je zaznačená jako zaslon, ale je to chata s bufetem, ve které se platí za nocleh a prodávají tam polívku (ale chleba není ke koupi). Přesouváme se kousek od chaty k malému jezírku, kde se koupeme a vaříme. Stan nakonec stavíme vedle chaty, kde už stojí dalších asi 10 stanů.
9.den, 21.8.2006, Pirin (Tevno jezero – chata Vichren)
Ráno fotíme odraz hory Kamenica v Tevnu jezeru. Vyrážíme o půl deváté a jdeme po červené na chatu Vichren. Cesta vede po hřebeni a na chatu Vichren jsme dorazili kolem půl třetí. Chceme dnes dojít k zaslonu Kazaneto, abychom to zítra měli blíž na Vichren a na hřeben Končeto. Kolem třetí hodiny se však zatahuje a začíná svižně pršet, chvíli je i bouřka s kroupama. Na Vichrenu prý bylo pěkné krupobití, lidi byli celí mokří a potlučení. O půl šesté přestává na chvíli pršet, vracíme se kousek nad chatu a u řeky stavíme stan. Za chvíli opět prší, v noci je i bouřka a silný vítr. Kolem třetí hodiny ráno už je obloha jasná, plná hvězd s výraznou Mléčnou dráhou.
10.den, 22.8.2006, Pirin (chata Vichren – chata Demjanica – Bansko)
Ráno je nebe vymetené a svítí sluníčko. O půl deváté opouštíme stanové místo. Původně jsme chtěli vystoupat na Vichren a potom přes Končeto dojít na chatu Javorov. Nakonec měníme názor, šplhat o 1000 metrů nahoru se nám fakt nechce, a kdyby zase přišla bouřka, tak se nedostaneme přes hřebínek Končeto. Kousek se vracíme a po zelené značce jdeme směrem k chatě Demjanica. Vystupujeme do sedla a potom scházíme hezkým údolím kolem jezer k chatě. U Rybného jezera odpočíváme, vaříme polívku a krmíme malé rybičky starým, skoro plesnivým chlebem. Tato část putování se nám líbí z celého Pirinu nejvíce, údolí je velmi malebné, všude plno borůvek, potoky a jezera. Vůbec nakonec nelitujeme toho, že jsme nevystoupili na Vichren. Na chatě Demjanica si dáváme kafe a limonádu a sestupujeme směrem na Bansko. Kousek před Banskem chceme postavit stan, dlouho však hledáme místo, až stan nakonec nacházíme místo v lese.
11.den, 23.8.2006, Bansko – Elešnice – Dobriniště
Ráno vstáváme brzo, balíme věci a jdeme se nasnídat do dřevěného přístřešku u cesty. Procházíme Banskem, které je jedním velkým staveništěm. Na autobusovém nádraží zjišťujeme odjezd autobusu do Blagoevgradu a přesunujeme se na vlakové nádraží. Chceme přejet do stanice General Kovačev a dále pokračovat pěšky až ke koupališti v Elešnici. Podle popisu jednoho Bulhara by tu měl být termální pramen, který vtéká do řeky a mají tam být i nějaké termální bazény. Koupaliště je však otevřené jen o víkendu, nacházíme pouze krytou budku, do které vtéká horká voda. Koupeme se a rozhodli jsme se, že přejedeme do Dobriniště, zkusíme získat nocleh zase u paní Radky a pak se přesuneme do Blagoevgradu, z Blagoevgradu do Sofie a ze Sofie pojedeme přes noc vlakem do Gorne Orjahovice a potom vlakem do Veliko Tarnova. Šli jsme zpět do Dobriniště, cestou stopujeme a nakonec jsme úspěšní, za necelou hodinu jsme v Dobriništi. V krčmě Makedonia hledáme paní Radku, zamlouváme si nocleh a jdeme se vykoupat do lázní. Katka si platí koupel ve vaně za 7,— BGN, protože ženská část se stále opravuje. V krčmě Makedonia si opět dáváme něco k jídlu a pak se jdme ubytovat. Večer stíháme ještě malou procházku po Dobriništi a doma od babičky dostáváme jabka a hroznové víno.
12.den, 24.8.2006, Dobriniště – Blagoevgrad – Sofie
Ráno vstáváme docela pozdě a po snídani jdeme na procházku po Dobriništi. Našli jsme 2 vodní prádelny (valjavici), jedna je funkční, druhá už rozpadlá. Dáváme si kafe a zmrzlinu a vracíme se zpět k paní domácí na oběd. Máme čočkovou polívku, zapečenou rýži a šopský salát. Na cestu opět dostáváme kyblík ovčího sýra a flašku rakie. Jdeme na autobusové nádraží, v 13.05 nám jede autobus do Blagoevgradu. Tam jsme o půl třetí a máme čtyři hodiny času. Jdeme na procházku do centra, dáváme si kafe, zmrzlinu a banici. Rychlík do Sofie jede v 18.36 a po deváté jsme v Sofii, kde máme hodinu a půl do odjezdu rychlíku do Gorne Orjahovice. Na tento rychlík je podle IDOSu povinná rezervace, ptali jsme se však na kase a tuto informaci nepotvrdili. Nasedáme do vlaku a hrajeme si na plné kupé, což se nám podařilo a můžeme se pěkně natáhnout a vyspat. Průvodčí po nás opravdu žádnou rezervaci nechce.
13.den, 25.8.2006, Gorna Orjahovica – Veliko Tarnovo
V Gorne Orjahovici jsme před půl čtvrtou ráno, vlak do Veliko Tarnova jede v 5.05. Ve volném čase vaříme čínskou polívku. V nádražím bufetu ve Veliko Tarnovu si dáváme kafe a horkou čokoládu. Čekáme až se rozední a pak jdeme do centra. Napřed musíme sehnat nějaké ubytování abychom se nemuseli celý den tahat s velkými batohy. Průvodce doporučuje ubytování v turistickém domě Trapezica (15,— BGN na osobu, dobrý tip). Hotel je uprostřed města a je to všude kousek. Máme třílůžkový pokoj se sprchou a záchodem. Dáváme si hned sprchu a jdeme si na chvíli lehnout, protože jsme toho v noci tolik nenaspali. V deset hodin vyrážíme na prohlídku města, procházíme si celé město, pevnost jsme vynechali. Obědváme přímo pod naším hotelem v restauraci, ceny jsou trochu vyšší než v Dobriništi, ale není to žádná hrůza. Z restaurace je hezký výhled na údolí řeky a domy, které jsou nalepené na prudké svahy jako vlaštovčí hnízda. Večer se jdeme ještě jednou projít po okolních uličkách a něco si taky vyfotit.
14.den, 26.8.2006, Gorna Orjahovica – Veliko Tarnovo
Vlak do Gorne Orjahovice jede v 10.26. V Gorne Orjahovici utrácíme zbytek BGN, kupujeme vodu a jídlo na zpáteční cestu. 15 minut před příjezdem našeho vlaku však nastupuje zpoždění 200 minut. Paráda. Ležíme na lavičkách a doufáme, že se zpoždění zmenší – takto by nám ujel přípoj v Budapešti. Před příjezdem opožděného vlaku jdeme na nástupiště, vlak přijíždí na jinou kolej než je uvedeno na vývěskách, na dveřích má napsanou cílovou stanici Bukurešť. Chvíli nám trvalo než jsme pochopili, že polovina vlaku jede do Bukurešti – běžíme podél vlaku a hledáme část jedoucí do Budapešti, ještě k tomu jsou všechny dveře od vlaku zavřené, takže jsme nemůžeme nikde nastoupit. Nakonec si nás všiml vedoucí jednoho vozu a otevřel nám. Uf! Skoro nám ujel vlak, na který jsme tři hodiny čekali!!! Na bulharsko-rumunských hranicích v Ruse po nás nikdo žádné registrace nechce, celníci opět diktují veškeré údaje z pasu vysílačkou na centrálu. Určitě si dokážete představit jak dlouho trvá taková pečlivá kontrola celého vlaku.
15.den, 27.8.2006, Rumunsko – Budapešť – Brno – Přerov – Frýdek
Ráno se probouzíme ještě v Rumunsku, zpoždění se nezměnilo. V Budapešti nám samozřejmě ujel námi vytipovaný rychlík, takže sedáme na rychlík Jaroslav Hašek (místenky nejsou nutné), který jede v 14.30 z Budapešti. V Břeclavi přesedáme na rychlík do Přerova, vyzvedáváme auto zaparkované u rodičů v Radvanicích. Domů přijíždíme kolem půlnoci.
Doprava do Bulharska
Do Bulharska se můžete levně dopravit autobusem nebo vlakem. Autobusy do Sofie jezdí přes Bělehrad a cesta trvá kolem 25 hodin. Většinou jsou obsluhovány bulharskými dopravci a podle reakcí na internetu se v některých autobusech kouří a zastávky jsou velmi zřídka. Jiné příspěvky naopak hovoří o klimatizovaném autobuse a pohodové cestě. Druhou možností je dopravit se do Bulharska vlakem. Zde se nabízejí dvě různé cesty. První vede přes Bělehrad a je rychlejší. Měli jsme vytipovaný spoj s přestupem v Budapešti a Bělehradě, mezi přestupy však bylo málo času, v případě zpoždění by nám vlak ujel a museli bychom čekat dlouho na další. Navíc by nám propadly místenky, které jsou na tyto vlaky většinou nutné. Druhá trasa vede přes Rumunsko, vlak překračuje státní hranici a Dunaj u města Ruse. Již při pohledu na mapu uvidíte, že je to celkem zajížďka. Cesta trvá opravdu déle, cca 40 hodin. Vlak totiž poměrně často a hodně dlouho stojí, někdy to vypadalo, že naprosto zbytečně. My jsme jeli po této trase rychlíkem Transbalkan. Nasedli jsme na něj v Budapešti a vystupovali v Dupnitzi. Cestou jsme měli dostatek času a tak jsme spočítali, že vlak z různých důvodů stojí v zastávkách celkem 10 hodin! Měli jsme zarezervované místenky na jednu noc, jízdenky jsme kupovali v ČD centru na ostravském hlavním nádraží. Nejprve jsme neuspěli na mezinárodní pokladně ve Frýdku-Místku s tím, že už je vlak plně obsazen a nepodařilo se najít ani volnou místenku. Chyba však byla někde jinde (přesněji mezi počítačem a židlí). V Ostravě nám místo našli, dokonce i lehátka, ve skutečnosti byl vlak téměř prázdný. Využili jsme jízdenky CityStar a zpáteční jízdenka vypsaná z Brna do Blagoevgradu včetně lehátek tam i zpět pro tři osoby stála 9304,— Kč. Cena za autobusovou dopravu je přibližně stejná, vlakem je však lepší cestovat ve více lidech, protože se dají uplatnit různé slevy pro skupiny (např. již zmíněná jízdenka CityStar, která vychází oproti běžné mezinárodní jízdence velice výhodně).
Doprava v Bulharsku
Při cestě vlakem Vás nemůže nic překvapit, zvyklosti jsou stejné jako u nás. My jsme při zpáteční cestě využili jízdenku CityStar u které je možnost zpáteční jízdu přerušit (my jsme ji přerušili na jeden celý den). Jízda tam i zpět u této jízdenky musí být vedena po stejné trati. Dále jsme jeli úzkorozchodnou tratí z Jakorudy do Dobriniště. Tato trasa překonává horský hřeben a nachází se na ní nejvýše položená zastávka na Balkáně. My jsme však při naší cestě tímto úsekem neprojížděli. Autobusem jsme se přepravovali z Dobriniště do Blagoevgradu, trasu bez problémů obsluhoval malý mikrobus.
Ubytování
Na horách jsme spali ve stanu. Není celkem problém najít pěkné místo, s vodou také nebyl nikdy problém. Jednou jsme spali na chatě Grančar za 6,50 LV. Bulhaři stavěli stany přímo u chaty, my vždy kousek stranou a mimo dohled. Pouze jednou jsme spali společně s ostatníma u Tevna jezera a nikdo po nás nechtěl žádný poplatek. V podhůří jsme dvakrát využili ubytování u paní Radky v Dobriništi za 12,— BGN za osobu. K dispozici nám bylo celé jedno patro domu a navíc jsme vždy dostali spoustu dobrot na cestu, snídani či oběd. Ve Veliko Tarnovu jsme se ubytovali v turistickém domě Trapezica za 15,— BGN za osobu. Nachází se v centru a cena se nám nezdála vysoká. K dispozici jsme měli třílůžkový pokoj s vlastním záchodem i sprchou a mohli jsme se ubytovat v sedm hodin ráno.
Rila a Pirin
Jedná se o nejvyšší a nejnavštěvovanější pohoří v Bulharsku. Svým charakterem připomínají Roháče, které však výrazně převyšují svou výškou (Rila [Musala] 2925 m n.m. a Pirin [Vichren] 2914 m n.m.). Pohoří se dají přejít po hlavní hřebenové trase po červené značce, kompletní přechod zabere cca 6 dní. Výhodou těchto pohoří jsou chaty vzdálené od sebe na vzdálenost, která se dá za jeden den ujít. Na těchto chatách se můžete ubytovat ve společné noclehárně za cenu do 10,— LV. Dále si zde můžete dát něco k jídlu k pití, ale hlavně koupit chleba (cca 1,— BGN). Přechod hlavního hřebene se tak dá naplánovat i bez stanu, pouze s tenkým spacákem. Jednou jsme spali v zaslonu, což je chata bez obsluhy sloužící převážně k nouzovému bivaku. Jsou zde kamna a trochu dřeva by se dalo také najít. Počítejte ale s trochou svinčíku a na postel si raději natáhněte karimatku a zalezte si do spacáku. Mapy se dají pořídit i na chatách, popř. jsou k dispozici i na internetu, což je dobré hlavně pro plánování cesty. S vodou jsme neměli nikdy problém a vždy jsme nějaký pramínek našli.
Komunikace
V Bulharsku se píše azbukou, takže alespoň tu se naučte přečíst. Nejlepší zkušenosti jsme měli s ruštinou, na kterou se chytal skoro každý. Mladší generace nemluví rusky, ale celkem obstojně anglicky ano.
Lidé
Prostě báječný Balkán. Každý se snaží Vám nabídnout pomoc. Jednomu bulharskému turistovi na horách jsme věnovali dva Paraleny na snížení teploty, na oplátku nás obdaroval rajčaty a paprikami, které nesl v batohu přes celé pohoří. Zároveň jsme od něj dostali v malé PET láhvi něco jako koncentrovaný kefír – stačilo přílít trochu vody, zamíchat a nechat chvilku odstát. Po otevření se ozvalo zasyčení indikující probíhající kvašení a člověk se mohl napít mléčného nápoje. Ten se navíc nezkazil ani při několikadenní tůře po horách, pouze se vždy přililo trochu vody. Chytré řešení, na nás však byl moc silný, rozuměj kyselý, že se nám zkřivil celý obličej. Podobné zkušenosti jsme měli i s ovčím sýrem, který jsme dostali od paní Radky. V plastovém kyblíku zalitý slanou vodou vydržel bez problémů cestu vlakem tři dny v třicetistupňovém vedru a potom ještě 14 dní doma v lednici. Vydržel by i déle, ale byl moc dobrý :-). Rakija dlouho nevydržela.
Turisté
Na horách bylo poměrně hodně místních, to jsme například v Rumunsku vůbec neviděli. Velká část jich šla od jedné chaty ke druhé s menším batohem. Na hlavní hřebenové trase bylo daleko více lidí než když jsme poslední den v pohoří Pirin šli téměř sami krásným údolím. V době naší návštěvy Rilského monastýru probíhal svátek Nanebevzetí Pany Marie, takže zde bylo více lidí než je obvyklé, prostě mumraj.
Počasí
Celých 14 dní se teploty pohybovaly kolem 30°C. Pršelo jen jedno odpoledne a potom v noci. Na horách jsme se i ve výšce přes 2000 m n.m. pohybovali v krátkých kalhotách, občas bylo teplo až moc.
Jídlo
Ve východní Evropě si (zatím) můžete dát na dovolené pořádné jídlo v restauraci aniž byste měli pocit, že zruinujete svou rodinu. A právě toto se nám líbí a Bulharsko v tomto ohledu znamená naprostou špičku. Pochopitelně jsme se snažili ochutnat co nejvíce místních jídel. Zkusili jsme banici, tarator, šopský salát a další dobroty, na které jsme cestou narazili. Z nápojů je nutné ochutnat kromě piva také airan a bozu (kvašené sladké husté cereální a určitě hodně výživné pití). Ceny jídel jsou srovnatelné s našimi. Výborný je šopský salát, pro jehož přípravu se používá jiný sýr než u nás známý balkánský sýr (ten bulharský chutná jako namixovaná bryndza s balkánským sýrem a je mnohem lepší). Salát je vždy sýrem bohatě posypán, sýr není nakrájen ale nadroben.
Mapy a průvodci
Jako hlavního průvodce jsme používali Bulharsko od Rough Giudes. Tento průvodce je spíše koncipován pro návštěvy měst a jiných turistických cílů, pohoří Rila a Pirin jsou zde zmíněny pouze okrajově. Proto musíte pátrat hlavně na internetu a určitě naleznete ke stažení i turistické mapy těchto pohoří. Mapy se dají koupit i přímo na místě a jsou rozhodně kvalitnější než ty z internetu.
- Guest napsal(a) před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.