0
0

4.8.2003 (Praha-Sofie)

Tohoto dne jsme se sešli Honza, Milan a David ráno na Florenci (nikdo už se na Honzu nezlobí, že měl minutové zpoždění), abychom okolo 9. hodiny vyrazili klimatizovaným autobusem bulharské CK do Sofie. Cesta byla poměrně příjemná.

5.8.2003 (Sofie-Borovec)

Do Sofie přijíždíme zhruba v 8 hod. (= včas) bulharského času (= náš + 1 hod.) na sofijské autobusové nádraží, které se nachází hned vedle vlakového. Po krátké diskusi většina rozhoduje vydat se s našimi těžkými batohy (průměrně 29 kg) do centra města a tam vyměnit peníze. Záhy tedy měníme každý 150 euro v kurzu 1 euro = 1,94 Lv. U stánku si ještě kupujeme mapu Sofie a tel. kartu. Mapu Bulharska, Rily a Pirinu v jedné cestovní kanceláři – vše za 11 Lv. Potom již přejíždíme skoro celou Sofii tramvají číslo 2. Každý si musí prý koupit jízdenku i pro batoh (po 0,5 Lv), tak tak také pro jistotu činíme. Dorážíme na autobusové nádraží Gara Jug, které je schované pod mostem. Kupujeme lístky do Samokova (po 3Lv). Za chvilku (v 11 hod.) odjíždíme. Cesta trvá hodinu a čtvrt. Samokov je dost chudé městečko. Na tamějším autobusovém nádraží Milan přivolává mikrobus (Transit), Který nás potom odveze do Borovce. Řidič nás vzal nejspíš dost šeredně na hůl, protože do Borovce je to už opravdu blízko (10 min.), řidič si však za lístek účtuje 2 Lv na osobu. Před odjezdem jde David rychle koupit na tržiště ananasový meloun. Při vykládání v Borovci se Honza dost umazal. V Borovci jsme dost laxní a moc se nám nechce jít pěšky nahoru. Řešíme dilema, jestli jet lanovkou na Jastrebec, nebo jestli to jít celé pěšky. Do toho všeho mě bolí kotník. Po pozdním studeném obědě z vlastních zásob vyrážíme pěšky vzhůru klečí po pěšině. Asi po dvou hodinách chůze za lávkou přes potok stavíme stan v mezeře v kleči. Večeříme inst. polévku a většinou řízky. Pak přichází ještě pronesený meloun.

6.8.2003 (Borovec-Sedlo Grnčár)

Na nohou jsme od půl osmé. Máme před sebou první náročný den, i když z počátku to tak nevypadá, protože až do půl desáté čekáme, až uschne stan od rosy. Z výchozí výšky kolem 1925m n.m. stoupáme údolím k chatě Musala. Povalující se koně nás inspirují a u chaty odpočíváme s pivem Ariana v plechovce za 1,70 Lv v ruce jedné a malým obědem z ještě z domova v ruce druhé. Odcházíme po poledni kolem musalských jezer a záslonu u jezera Lebenoto. Výstup na Musalu se nám zprvu zdá skoro nemožný, ale nakonec to celkem rychle utíká. Tato 2925 metrů vysoká hora s meteorologickou stanicí, ubytovnou a kioskem s pohledy je pokořena kolem 14 hodiny. Potkáváme Čecha Honzu Procházku, který se v Bulharsku stavil jen na zpáteční cestě z Makedonie. Sděluje nám i pár informací, které, jak se zdá, tu kolují z Čecha na Čecha, ale asi ne úplně všemu se dá věřit. Kolem třetí odpoledne už pokračujeme v cestě přes čtyři vrcholy (poslední z nich je Ovčarec – 2768m n.m.) až do sedla Džanka. Odtud pak scházíme do sedla Grnčár a už těch sestupů máme tak akorát. Konečně před sedmou sedáme na louku před chatou a jezerem. Za 2 Lv stavíme stan a dostáváme směšnou registraci. Sprcha v chladné „kůlně“ s betonovou podlahou a skoro teplou vodou za 1 Lv na hlavu je za daných podmínek příjemná. I nad kuřecím rizotem z pytlíku se nakonec také nikdo neošklíbá. Do jedenácti, kdy jdeme spát, si povídáme opět s Honzou Procházkou nad čajem za 0,30 Lv, kapučínem za 0,70 Lv a silnou kávou z džezvy za 0,40 Lv. Dá se zde ovšem objednat i jídlo (např. omeleta se šopským salátem za 4,40 Lv).

7.8.2003 (Sedlo Grnčár-Rybná jezera)

Vstáváme v 7:30, po snídani vyrážíme v 9:18 zpět do sedla Džanka – zkratkou přímo do kopce – a pokračujeme po červené kolem hory Kováč – nejdřív dlouho mírně do kopce, pak mělkými, širokými, zelenými údolími. Míjíme Jakorudský cirkus, dál kolem vrcholů Čemerná a Vala, většinou po hřebeni, po levé straně Valský a po pravé straně Kanarský cirkus. Dál červená (po níž už od včerejška jdeme) odbočuje doprava po úbočí hory Kanarata, sestupuje morénami, a pokračuje po vrstevnici ke Kanarskému preslapu. Na svazích Kanaraty obědváme, Honza má obavy z deště. Cesta je tu podivně značena, červená se ztrácí a místo ní se objevuje žlutá značka. Do Kanarského preslapu (cca 2500 m n.m.) dorážíme v 16:12. Jsou odtud vidět Rybná jezera (2227 m n.m.), k nimž sestupujeme serpentinami po příkrém svahu.

Příchod k Rybným jezerům v 16:32, stavíme stan, pohoda na slunci, pak večeře (polévka a mléčná rýže meruňková), při níž začíná lehce pršet, ale brzy zase přestává. Večer přicházejí výběrčí – platíme 2Lv za stan + 2Lv za osobu = 8Lv. Smlouvání o kvitance – chceme pro každého jednu. Jdeme do chaty pro vodu a na čaj, nakonec si ale dáváme čočkovou polévku, chléb a sýr. Voda v chatě bez problémů. Spát jdeme ve 22:15.

8.8.2003 (Rybná jezera-Strašnoto jezero)

Vstáváme už v 7 hodin. Počasí je pěkné, a tak po snídani a sbalení stanu vyrážíme v 9:45 pod chatou Rybná jezera dále po červené značce. Obcházíme spodní Rybné jezero. Dále cesta přejde údolí krásné říčky Marinkovice. Pak však stoupá vzhůru do kopce až pod vrchol Vodného vrchu. Tam Davida začal zase dost bolet kotník, a tak následující dlouhý sestup k záslonu Kobylino braniště byl pro něj dost nepříjemný. U smrdícího a nepříjemně vypadajícího záslonu jsme se naobědvali. Běhěm oběda se ozval silný dusot a přiběhlo z ničeho nic přiběhlo stádo koní asi také na oběd a už tam zůstalo. My jsme ho opustili a pokračovali dále po červené značce do kopce kolem Popovokapských jezer do Popovokapského sedla. Od něj se pokračovalo úbočím po velkých kamenných plotnách, následně po stezce mezi kamením až k Strašnotu jezeru (17 hod.). Jelikož se mezitím dost zatáhlo, stal se záslon u Strašnota jezera konečnou pro tento den. Davidův bolavý kotník byl dalším argumentem, proč nejít dál. Záslon nevypadal zvenku špatně, o to větší byla naše radost, když jsme zjistili, že se dokonce uvnitř najdou pro nás ještě tři místa na palandě. Vaříme instantní polévku a těstoviny s houbami. Okolo 21:30 se už ukládáme ke spánku. Pohoda uvnitř chaloupky se však proměňuje v malé peklo. Osoby, které s námi sdílejí záslon, se rozhodly zatopit v kamnech. Těm se však do žádného topení nechce, a tak mohutně dýmají všemi dírami do malé místnůstky. Nakonec se však rozhoří, takže v chaloupce není jen strašný kouř (který se drží hlavně u stropu na palandách), ale i horko. Přes podmínky nevhodné ke spánku se nám daří časem usnout.

9.8.2003 (Strašnoto jezero-Razdela)

Vzhledem k víceméně bezesné noci vstáváme celkem pozdě. Cesta pro nás začíná v 10:00 krkolomným sestupem kolem jezírek až na chatu Maljovica. Tam se dlouho občerstvujeme a vybavujeme s naší skupinkou Čechů, protože pohled na horu Maljovici těsně pod nebesy nám příliš energie ani motivace nedodává. Ale vzhledem k tomu, že se začíná zatahovat a že jsme to chtěli mít co možná nejdříve za sebou, následuje dost svižný, asi dvou a půl hodinový výstup s převýšením kolem 730 m. Docházíme dost unaveni a vyhládlí. Po obědě se zajímavým výhledem hlavně na chatu jsme vyhnáni začínajícím deštěm, který nás však naštěstí jen straší. Míjíme onu již skoro pověstně vražednou modrou odbočku k Rilskému monastýru. Oproti původnímu plánu dojít na chatu Ivan Vazov stanujeme už před Razdelou ve výšce asi 2600 m n.m. Důvod? Přepadá nás liják a tak v sedle vedle krav stavíme narychlo stan. Celý večer nás pak otravuje na návětří nejen dosti silný, ale hlavně velmi studený vítr. Ještě že máme s sebou teplé oblečení včetně kulichů a rukavic. Krátíme si čas hádáním osobností a spát jdeme poměrně brzy.

10.8.2003 (Razdela-Rilský monastýr)

Vyrážíme až v 11h, asi hlavně kvůli velké zimě, která nás držela ve spacácích. Např. Honza spal v plné polní a stejně klepal kosu. Přes vrch Vazov přicházíme do sedla Razdela, kde se hádáme, co dál. Nakonec je David přehlasován, a tak nejdeme na chatu Ivan Vazov odložit batohy, nýbrž tak, jak jsme vyrážíme k Sedemte Rilským jezerům (k „sedmeru Rilských jezer“). Počasí zatím dobré, jen občas slyším z dálky hřmění. Asi po půlhodině přicházíme k jezerům, scházíme k jezeru č.2 (ezero Okoto) a pohoršujeme se nad záplavou stanů u dolních jezer. Od jezera Okoto se chceme dostat po cestě (značené v mapě černě čárkovaně) naproti nahoru, abychom si zkrátili cestu k chatě Ivan Vazov. Čekají na nás ale dvě nemilá překvapení, neboť brzy ztrácíme cestu (resp. cesta mizí), a k tomu na nás ještě přichází bouřka s krupobitím. Vracíme se k jezeru a čekáme na konec bouřky. Potom, promočení, jdeme zpět na Razdelu stejnou cestou, po jaké jsme přišli.

Odtud pak po zelené značce chvátáme k chatě Ivan Vazov (slavný to bulharský básník), která je už z Razdely vidět, nicméně cesta travnatým údolím se zdá nekonečná. Půda je rozmáčená a všude hromádky krup. K chatě přicházíme asi ve 14:30, těsně před začátkem další bouřky. Od paní správcové si dáváme čaj za 30 st. a obědváme z vlastních zásob. Venku leje jako z konve a práskají hromy, a tak uvažujeme o noclehu na chatě. Tupý mladík nám ukazuje příšernou modrou boudičku, ve které by nás nechali přespat za 10 Lv na osobu. V boudě dvě palandy, žádná kamna, dveře se nedají ani zavřít, natožpak zamknout. 10 Leva je za takovou hrůzu rozhodně moc, takže nakonec padá rozhodnutí vydat se k Rilskému manastiru. Přestává pršet a my v 16:30 vyrážíme.

Nejdřív se musíme kus vrátit, a pak odbočujeme po červené značce doprava, s další bouřkou v patách. Cesta ještě dlouho stoupá, místo aby klesala těch slibovaných 1500 výškových metrů, je plná vody a kolem leží kroupové závěje. Potkáváme dva turisty a pán nás varuje, že na takovou pouť nemáme čas ani počasí. Nedáme na něj a pokračujeme dál kolem hory Vărla. Dává se do nás bouřka, a na pochybný popud Milanův o z obav před blesky s Davidem rozhodujeme sejít do údolí potoka Drušlovica a zkusit najít v mapě vyznačenou cestu (černě čárkovaně, mon dieu!). Bouřka a silné krupobití záhy přestává a my pomalu postupujeme těžkým terénem cestou necestou podél potoka dolů. Tráva i kameny kloužou a sestup je stále obtížnější. Vidíme pěšinu stoupající doprava na hřeben, a uvažujeme o návratu na červenou trasu. Návrh se zamítá a my se chceme dostat na levý břeh potoka (nějakým strašným mokrým lupením), protože tam vidíme naši cestu. Ta se ale brzy zhoršuje a ztrácí, a protože vede bokem po strmém svahu (nad potokem), kotníky úpějí nezdravou zátěží. Přicházíme k místu, kde se cesta rozdvojuje, Milan vybírá tu horní, ale zdá se nám, že zbytečně stoupá, a tak kolmo srázem a křovím klopýtáme a klouzáme na dolní cestu. Škoda, ta horní nás možná mohla dovést na modrou značku. “Dolní“ cesta se samozřejmě ukazuje jako omyl, a tak sestupujeme ještě níž, hledajíce tu „správnou dolní“ cestu. Terén už je přímo šílený, každou chvíli někdo uklouzne. Po chvíli musíme překonat levý přítok Drušlovice a už si značně zoufáme. Slunce zalezlo za hřeben vpravo. Všude hrozně mokro. Přicházejí nízké stromy, kterými je téměř nemožné postupovat, nakonec uhýbáme vyschlým korytem nějakého potůčku dolů k hlavnímu potoku, houštím a příkrým srázem skrz křoví. Když to už dál nejde, uhýbáme opět původním směrem po proudu Drušlovice. Konečně pod vedením Milanovým nacházíme něco jako cestu, která vede pod nízkými stromy až k obtížnému brodu přes Drušlovici. Honza tam skoro zahučel, všichni si šlápli do vody, ale beztak jsme měli boty už dávno durch. Na druhém břehu (pravém), se k našemu zděšení cesta ztrácí. Postup po rozměklém srázu v lese, se zrádnými kameny, ztrouchnivělými kmeny a častými nebezpečnými pády, už je na hranici našich možností. Občas narazíme na cestu, ale ta se pak vždy rozdvojí a ztratí. Konečně přicházíme na solidnější cestu, David říká něco o blízkosti civilizace, ale za chvíli už zase jenom lezeme cestou necestou. Milan nakonec přece jen nachází slušnější cestu a po ní chvátáme, jak jen to jde, protože už se šeří. Když už je opravdu špatně vidět, najednou se přímo pod námi objevuje Rilský manastir (kousek jsme od potoka stoupli, takže jsme nějakých 50m nad ním). Za chvíli už úplně potmě (je 9 hodin večer), přicházíme k zadní zdi nějakého stavení, jsou tam kopřivy a odpadky, obcházíme dům, a kde se neocitnem ?!? Přímo na terase docela luxusní restaurace!

Pořizujeme foto a s úlevou a vyčerpaní vycházíme na ulici hned vedle kláštera. Pán nám radí, že kemp je 1,5 km doleva proti proudu Rilské řeky, tam také za chvíli uondaní drážíme. Platíme celkem 11Lv. Následuje sprcha a večeře v kempové venkovní hospodě, všichni si dáváme šopák a kuřecí maso s chlebem à 5Lv a k tomu čaj za 50 st. Spát jdeme ve čtvrt na dvanáct.

11.8.2003 (Rilský monastýr-Razlog)

Vstáváme v 8:45 a snídáme. Nádherně svítí sluníčko. Lepší počasí na praní špinavých věcí ze včerejšího sestupu jsme si nemohli přát. Pereme tedy vše nezbytné a dáváme sušit na sluníčko. Přes velké teplo některé věci schnou (myslím, že už to můžeme říct…) pomalu (hlavně boty). Proto David s Milanem vyrážejí na krátkou obhlídku manastýru a okolí. Je tam dost turisticky rušno. Zjišťujeme odjezdy autobusů do Rily, kupujeme nějaké jídlo (chléb à 0,80 Lv, sýry), posilňujeme se mekicami (něco jako langoš à 0,30Lv) a vracíme se do kempu. Obědváme chléb s ovčím sýrem. Balíme stan a v 15:45 odcházíme do Rilského manastýru, odkud po krátké prohlídce a občerstvení vyrážíme autobusem v 17:00 do Rily (à 1,30 Lv). V Rile jsme v 17:45 a stíháme provést drobné nákupy, než nasedáme do autobusu s odjezdem v 18:00 do Blavgoegradu (à 1,20 Lv). Tam přesedáme do autobusu do Razlogu (à 1,20 Lv, 18:45 – 19:50). Odtud bychom se rádi dostali na chatu Javorov. Ptáme se řidiče jednoho terénního auta, jeho zakývání si nejdřív mylně vykládáme jako souhlas, ale včas si vzpomínáme na zvrácené bulharské kývání/vrtění hlavou. Po chvíli bezradného stání na autobusovém nádraží se tam objevuje taxík. S řidičem se domlouváme, že nás odveze za 7 Lv na kaniec asfalta. Odtud už by to měla být jen hodina k chatě Javorov. Souhlasíme, taxikář narval batohy do kufru a jedeme.Končí pod horami s tím, že na chatu Javorov by nás odvezl za dalších 20 Lv. Vystupujeme a na ceduli u cesty vidíme nápis chyža Javorov 2 hodiny. Po ˝ hodině rozhodování, vyrážíme po cestě nahoru. Po 5 minutách chůze stavíme stan, vaříme inst. polévku a v 22:15 uleháme.

12.8.2003 (Razlog-Končeto)

Po celkem neklidné a větrné noci se zvukem kymácejících se stromů a nad ránem i par projíždějících aut vstáváme v 9 hodin. Chvíli po desáté vyrážíme po klikaté lesní cestě. Časem však volíme kratší a strmější cestu lesem po žluté (chata Javorov 1h30). Přicházíme k celkem pěkné chatě. Zdá se však, že bez hostů, což po návštěvě místních toalet za účelem doplnění nezbytné pitné vody začínáme chápat. Ne, že by byly na Bulharsko nějak zvlášť nechutné, ale přece jen už jsme nebyli na autobusovém nádraží. S průměrnou náladou vyrážíme a během dvou hodin ostře a ztěžka stoupáme. Míjíme starý záslon Bunkera schovaný v nevysokém porostu. V sedle Razložky Suchodol narážíme na skupinku pěti Čechů a unaveni obědváme mimo jiné kaškaval ještě z Rilského monastýru. Kolem druhé hodiny se dáváme na cestu po úpatí zajímavých vápencových hor. Vichren (2914 m n.m.) se zdá být blízko, ale jak jsme později zjistili tak nebyl. Po necelých dvou hodinách dorážíme k malinkému čistému záslonu pod hřebenem nad cestou, ještě před Končetem. I přes opravdu velmi malý vnitřní prostor pojme záslon až deset lidí (i když podle kroniky zde spalo i 16 lidí) a tak se nás osm Čechů vejde celkem v pohodě. Stejně nám nakonec nic jiného nezbývá, protože jediné místo pro stan je spíše pro zasmání než pro přespání a asi 1600 výškových metrů výstupu za nás za tento den také celkem spolehlivě unavilo. Nádherná obloha nad hlavami zůstává bez obláčků až do večera a tak se nám po jídle (polévka+výživná mléčná rýže) naskýtá nádherný pohled na západ slunce a oranžový Vichren. Začíná být ale dost zima a tak po deváté uleháme na police a palandy.

13.8.2003 (Končeto-Banderiški jezera)

Vstáváme po deváté (jako první) a po snídani, v půl jedenácté, vyrážíme směr Končeto a Vichren. Počasí opět nádherné, nebe bez mráčku. Po chvíli přicházíme k tomu slavnému a obávanému Končetu. Samotný „fenomen“ je ale bohužel jakoby vytržen z kontextu cesty, která ho zřejmě obchází zespodu zprava, takže jsme k němu museli na začátku vylézt a na konci od něj zase slézt na stezku, což byla asi nejobtížnější partie. Končeto ale co do náročnosti zklamalo, hřeben je sice z obou stran velmi exponovaný, ale jinak je to procházka. Po celé délce řetězy, tam, kde jsou staré, pozor na roztřepené dráty – roztrhly mi kůži na ruce. Po Končetu následuje travers a sestup do sedla před Vichrenem. Výstup na Vichren poměrně namáhavý, trochu je cítit nadmořská výška – člověk se rychleji zadýchá. Co se týče lezení, je zde několik málo těžších míst, ale v dobré obuvi žádný problém. Ze sedla převýšení 200 m. Na Vichrenu spousta lidí, řvoucí Bulhaři a velká skupina Francouzů, také Němci. Vrchol, ač se zespodu nezdá, je dost široký a hlavně dlouhý. Po chvíli sestupujeme dolů. Terén je na této straně mnohem jednodušší. Ze sedla jdeme dál doleva dolů po červené k chatě Vichren. Celkem převýšení 900 m.

Na chatě Vichren obědváme kuřecí polévku a šopák – pro všechny celkem za 10,80 Lv. Chutná pouze Davidovi, který si navíc v bufetu v sousedním baráku dává pivo Kamenica za 1Lv. Mimochodem, podle nějakých studií je Kamenica nejlepším jihoevropským pivem vůbec. V umývárce nabíráme vodu a vyrážíme vzhůru po červené a zelené přes potok a dál směr Banderiški jezera (2350 m n.m.) Sem přicházíme asi v půl sedmé (ne že by to nešlo rychleji – flákali jsme se), stavíme stan, dáváme si koupel v jezeře, a po polévce, chlebu s něčím a betonové kaši, uléháme někdy po deváté. Stále je hezky, jako obvykle se večer výrazně ochlazuje.

14.8.2003 (Banderiški jezera-Chata Pirin)

Po 8. hodině vstáváme a snídáme. Kolem nás začínají chodit první turisté. V 9:30vyrážíme vzhůru do sedla Glavniška porta. Dále pokračujeme po hřebeni kolem vrcholů Bzela, GoljamTipic, Goljamata strana. Místy cesta vede po úzkém skalnatém hřebínku bez jištění. Scházíme do menšího sedla, abychom následně vystoupali an Prevalski Čukar (2604 m. n. m.). Dále pokračujeme do sedla Vinarská porta. Odtud už je vidět Tavnoto jezero s obsluhovaným záslonem (spíše horskou chatou). Když tam dorážíme, dáváme si polévku (à 1 Lv), 2 omelety (à 2 Lv) a kaškaval. Jako 1. přinesou smažený kaškaval, který mylně považujeme za omeletu a Honza ho hned spořádá. Až opravdová omeleta nás uvádí na pravou míru. Kaškaval jsme čekali syrový. Dojídáme se ještě z vlastních zásob. Od chaty ještě vystoupáme několik výškových metrů do sedla a odtud nás čeká k chatě Pirin už jen klesání. Nejprve prudce sestoupíme k Mitrovu jezeru, kde se David koupe. Dále už je klesání velmi mírné. Jdeme širokým údolím asi 2 hodiny, posledních několik minut lesem. Procházíme kolem chaty Pirin k restauraci Gorski raj. Zde je nám dovoleno na zahradě zdarma postavit stan. Večeříme v restauraci šopský salát (à 1,20 Lv, jehněčí polévku (à 1,20 Lv, hodně mastná, trochu krémová s kusy masa a rozvařenými nudlemi) a kebabčata (po 0,80 Lv, klobásy z mletého masa). To vše s chlebem. Navrch si dáváme jednu čokoládu za 2 Lv. U stanu se dojídáme betonovou kaší. Okolo 21:00 jdeme spát.

15.8.2003 (Chata Pirin-Melnik)

I přes to, že jsme byli po včerejší tůře unaveni a chtěli jsme si přispat, vstáváme v devět hodin. Hygiena probíhá v hezké venkovní improvizované umývárce vedle restaurace. Po snídani na pařezu vyrážíme v 10h45 po cestě vedoucí nejdříve spíše do kopce a dále pak po zelené a červené na hřebínek. Na začátku klesání však začíná být na travnatých loučkách nesnesitelné vedro. Vzduch se hýbe opravdu jen občas. Narážíme také místy na špatné značení, hady a otravný hmyz. Od svatého Ilji vede červená značka dolů do vyschlého řečiště a tudy prakticky až Rožně, kam dorážíme hodně zpoceni a unaveni chvilku po třetí hodině. V jediné restauraci na návsi naproti pramenu si dáváme obvyklý šopák po 2,40 Lv a pivo po 1,20 Lv. Jak později naše bohaté zkušenosti z bulharských restaurací ukázaly, tak nejlepší obsluhu jsme našli právě zde. Jsme spokojeni (pivo nám rychle stoupá do hlavy) a hlavně ve stínu. O to horší je ovšem poté cesta k Rožeňskému monastýru. Je sice dost méně okázalý a hezký než ten Rilský, o to je ale zase příjemnější. V takovémhle horku však vzala prohlídka (vstupné je dobrovolné) za své. Cesta na Melnik pokračuje směrem za monastýr. Nejdříve stoupá k opravdu hezkému výhledu na opravdu zvláštní pískovcové melnické pyramidy a na Pirin. Prudké klesání nás opět dovádí nejen k šílenství, ale i k dalšímu vyschlému řečišti, kterým se po asi dvou kilometrech dá dojít až do Melniku. Ten nás překvapuje svou architekturou a také dobrým stavem většiny staveb. Zdá se, že je i dost turistický, všude nacházíme upoutávky na vinné sklepy, restaurace, hotely. I my začínáme hledat ubytování, které přichází více než záhy. Kousek před návsí nás „přepadá“ jeden domorodec a žene nás do privátu – menší trojlůžák s koupelnou a WC. Za 20,- Lv za všechny tři je náš. Naše únava hlavně z horka to bere za nás všemi deseti. Zkulturňujeme se a vyrážíme kolem sedmé na večeři a nákup vína (2,- Lv/láhev). Cestou potkáváme českou partu z Majlovice, která čirou náhodou bydlí úplně ve stejném privátu. Plánujeme s nimi malý večírek u vína a oni nám doporučují restauraci (zhruba 6,- Lv na osobu – salát, pivo, hlavní jídlo). S obsluhou jsme ale nespokojeni. Na kávu proto odcházíme do jedné z četných kaváren na hlavní třídě. Vracíme se na pokoj a do půlnoci trávíme příjemně čas s našimi kamarády. Sdělujeme si hlavně zážitky z hor (hlavně pak sestup k Rilskému monastýru onou „zkratkou“). Také dostáváme registrace s razítkem jednoho prý luxusního hotelu a domlouváme s šéfem na zítra na devátou ráno odvoz v sedmi mikrobusem do Sandanski za 2,-Lv na hlavu. Poté, co naši Češi odpadají, vyrážíme do nočního Melniku ještě na palačinky a pešterskou rakii. Je tu sice trochu draho, ale i tak jsme spokojeni. Usínáme kolem druhé hodiny.

16.8.2003 (Melnik-Plovdiv)

Vstáváme už v půl osmé, balíme, vaříme čaj, a za pět minut se od sousedů dovídáme, že ten šmelinář přijde až za čtvrt hodiny. Nakonec přijíždí až v půl desáté tou svojí károu, totiž Caravellou a jedeme do Sandanski. Každý platí 2 Lv. Za třičtvrtě hodiny přijíždíme do Sandanski a hledáme slibované informační centrum. Jenže tam, kde bývalo, nachází se nyní jen infocentrum Evropské unie, kde nám ale ochotný pán přece jen poradil. Že prý do Plovdivu nejlépe přes Sofii a že to jede každou hodinu z avtogary. Chvíli chodíme po městě (nudném a špinavém městě), s pomocí našich přátel (3 učitelé a jeden kartograf to jsou) nacházíme internet za 1Lv/h a zjišťujeme, co psal Dimitar, totiž že je u moře v Sozopolu, a že nebude žádný problém u něj nebo u jeho přítelkyně přespat. Odpověděli jsme mu a vyrazili na autobus.

Byl na řadě ten v jedenáct, jenže jel už bůhví odkud a neměli jsme šanci se do něj vejít. Při čekání na další bus rozhodujeme, že pojedeme (na rozdíl od našich exsousedů) jen do Blagoevgradu, a že budeme pokračovat mezi Rilou a Pirinem přes Velingrad do Kostence a pak vlakem. Honza ale ještě přepočítal kilometry podle mapy a zjistil, že přes Samokov to bude o 70 km kratší. Za 3 Lv na osobu jedeme do Blagoevgradu (tam ve 13:30) a při vystupování se loučíme s našimi Čechy, kteří jedou za 7 Lv/os. až do Sofie. K naší velké radosti, neboť nám v Sandanski řekli, že do Plovdivu z Blagoevgradu ten v 16:30 v sobotu nejezdí, se na informacích dozvídáme, že hned vedle (asi 100 m) je jiné Blagoevgradské autobusnádraží a tam odtud že nám jede přímý spoj do Plovdivu ve 14:20. Při čekání si dáváme šopák a pivo. Autobus celkem luxusní (sedíme u stolku) a do Plovdivu stojí 10Lv/os. Cestou v Samokově kupujeme kilo ostružin za 2 Lv, ukázaly se ale už dost zkvašené, takže většinu vyhazujeme, a pak také hroznové víno za 0,80Lv/kg – také dost hnusné.

Do Plovdivu přijíždíme v půl sedmé večer. Batohy necháváme na nádraží v úschovně, stojí to 0,80Lv na den, o půlnoci vždy naskočí dalších 80 stotinek. Místním hromadným mikrobusem č.2 jedeme k centru asi 5-6 stanic za 50st. Vystupujeme u hotelu Princ, podchodem podcházíme hlavní ulici a ocitáme se v centru města. To se ukazuje jako velmi živé a evropské, jen Davidovi se nelíbí, že většina města není osvětlena pouličními lampami, že prý to na něj působí ponuře a nepřátelsky. Začínáme hamburgerem u McDonalda (0,89Lv) a pak jdeme na internet za 1Lv na hodinu, platíme každý 1,30Lv. Procházka městem, a pak, nedaleko hlavní třídy vedoucí z Centrálního náměstí, večeříme. Obsluha tupá a pomalá, nahlas hrozná hudba, věru nevíme, co jim vytknouti dříve. Honza si dává Miš-maš s hranolkami – takové sýrové lečo. David i Milan si dávají saláty a špíz, David to má dobré, Milan má na špejli hlavně obrovské kusy špeku, no hrůza. K tomu všichni pivo. Dohromady platíme 16 Lv. Následuje kafíčko u náměstí. Bohužel po něm přichází silná bouřka, kterou přečkáváme pod stříškou trafiky. Pak se vracíme pěšky na Centralnu, chvilku před půlnocí vyzvedáváme batohy, pak teprve musíme koupit lístky na vlak, protože to lze až v den odjezdu, čili po půlnoci. Vlak d Burgasu jede v 1:05 a stojí 7,90 Lv/os.

17.8.2003 (Plovdiv-Lozenec)

Vlak přijíždí již 10 min. před jednou hodinou. K našemu nemilému překvapení jsou všechna kupé plná. Plni zoufalství tedy trávíme celou cestu v uličce sedíce na batohu. Kolem 6. hodiny přijíždíme konečně do Burgasu. Zjišťujeme, že autobus do Achtopole, kam máme namířeno, má jet v 7:00. Přijíždí však až v 7:40. Nastupujeme a odjíždíme do vytoužené destinace (à 4,50 Lv). Ta je pro nás však velkým zklamáním – je zde jen jedna pláž a ještě ke všemu placená. Rozhodujeme se tedy pro Lozenec (kousek cesty zpět na sever). Autobus tam jede ve 12:45. Ještě před odjezdem si dáváme šopák a snedvič/pizzu.Přejíždíme do Lozence (à 0,50 Lv) a jdeme okouknout pláž. Vypadá jakž takž. Nijak uneseni z toho ale nejsme. Kousek od pláže nacházíme ubytování v privátu. Pokoj v prvním patře nás stojí 7 Lv/os. a noc, sprcha a záchod (evropský) jsou v přízemí. Platíme 4 noci. Unaveni po náročné noci Milan s Davidem usínají a spí prakticky celé odpoledne. V pokoji je dost velké horko, jelikož je hned pod střechou. Honza po kafi nemůže spát, a tak se jde zatím trochu porozhlédnout po Lozenci. K večeru se jdeme vykoupat do moře. Na pláž nás vede náš soused z privátu (vypadá jako Francois Pignon z filmu Blbec k večeři). Po návratu jdeme na večeři do restaurace pro českou klientelu (=jídelní lístky v češtině, jinak vše při bulharsku). Dáváme si (David: ) zapečený sýr s rajčaty, smažené malé rybky s hranolkami, (Milan: ) mišmaš, kjuftu a kebabče (obé klobása z mletého masa) s hranolkami, (Honza: ) slávky s cibulí a kavarmu s chlebem. Za vše včetně piv platíme 19,30 Lv. Všichni najedeni do plné sytosti (i Honza!!!) dorážíme na pokoj. David brzo usíná. Honza s Milanem ještě dopisují deník a posléze po 11. hodině také usínají.

18.8.2003 (Lozenec)

O co dřív šel David spát, o to také dříve stává a jde koupat k liduprázdné pláži. Cestou také obětavě kupuje chleba. Milan se probouzí okolo deváté, zatímco Honza dohání své dlouhé hodiny bez spánku opravdu poctivě (vstává až do desáté a dopisuje deník). U snídaně nám majitelka vypisuje registrace pouze s datem odjezdu a nikoliv příjezdu. Plánovaný výlet na Strandžu se už od začátku vyvíjí špatně. V pohorkách jsme v Lozenci za blázny. Jdeme přes hlavní silnici z Burgasu do Achtopole na západ a pak po polní cestě, která na chvíli přechází v divokou skládku. Přicházíme až k velikému jezeru s opět všudypřítomnými odpadky. Poté už postupujeme lesíky jen pomalu. Znechuceni cestou, horkem a hmyzem dorážíme do liduprázdné vesničky Velika (veliká ale opravdu není). Marně hledáme hospodu a pak po pohledu na celkem ještě stále vzdálenou Strandžu se otáčíme a po silnici vyrážíme zpět k Lozenci. Cestu si krátíme detektivními hrami a pojídáním ostružin. V Lozenci kupujeme víno (1,80 Lv) a jdeme do našeho vyhřátého pokojíku vařit těstoviny z pytlíku (zhruba kolem čtvrté). Vypíjíme asi 3 láhve vína a dobře naladěni vyrážíme před osmou večer na pláž s nafukovacím míčem s nápisem Podravka a plaveckými brýlemi. Opět jsme za blázny. V moři se skoro sami rácháme dobrou hodinu. Dochází i na řeckořímský zápas. Následuje sprcha a opět jídlo v restauraci na jedné ze dvou hlavních ulic (2 piva, 3x hranolky, ryba, šašlik, řízek, palačinka a čaj celkem za 17,- Lv). Je to celkem fajn. V jedenáct dorážíme na pokoj, načínáme další láhev červeného a Honza s Davidem vyrážejí na diskotéku. Tam byl vstup za 2 Lv, poseděli hodinku (David u piva a Honza u vodky) a šli domů. Výtečná palačinka s čokoládou za 1 Lv pak uzavřela namáhavý den.

19.8.2003 (Lozenec, Kiten)

Vstáváme po deváté, Milan jde koupit chleba a pohledy. Dopoledne jdeme na internet a David s Milanem potom na pláž. K obědu naše vlastní rizoto. Potom, kolem 15 h, vyrážíme do Kitenu nejdřív po silnici (abychom obešli soukromý pozemek, který se táhne až k moři), pak dlouho po pobřeží plném odpadků. Na kitenské pláži koupání – velké vlny, blbneme, Milan si zase něco odře, protože s ním vlna mrskla o dno. Pak procházka po Kitenu završená večeří: David: šopák, chléb, safrity, zapečené brambory se žlutým a balkánským sýrem, pivo; Milan: hranolky se sýrem, safrity, hranolky, pivo; Honza: hranolky se sýrem, 2 kebabčata, hranolky, cola. Celkem 17,50Lv. Poté další procházka po krámech v centru Kitenu, David kupuje zapalovač za 3 Lv, Honza nůž za 12Lv. Odjíždíme do Lozence taxíkem ve 22:30 celkem za 7Lv (po desáté hodině taxíky dražší). Doma bílé víno.

20.8.2003 (Lozenec, Carevo)

David musel evidentně sníst něco nedobrého, protože v noci (a částečně ráno) 4 krát zvracel. Moc toho nenaspal a dost se vysílil, a tak skoro celý den leží v posteli a spí. Kvůli Davidovu zdravotnímu stavu prodlužujeme náš pobyt ještě o den (= odjezd 21.8.). Honza ráno vstal a šel koupit Davidovi sušenky (à la čajové sušenky), pak si šel dát na pláž kafe. Okolo 11:30 odchází na výlet do Careva (tam pěšky po pláži, zpět autobusem). Na výletě se občerstvuje kolou, šopákem a pohárem. Vrací se okolo 16. hodiny a jde Davidovi koupit piškoty. Večer vyráží do pěkné restaurace na večeři (italský salát, vepřový špíz s hranolkami, pivo = 8,10 Lv). Po palačince na náměstí se mu ještě nechce spát, a tak jde ještě na internet. Pak už jde spát. Milan ráno dlouho spal. Když vstal došel Davidovi pro banány. Potom si vyrazil na lehčí oběd (omeleta se selským salátem a pivo = 5 Lv). Již cestou domů nu je mu však trochu těžko. Odpoledne je mu již regulérně špatně, a tak polehává a večer také zvrací. Noc proběhla pro všechny klidně (horko, rambajs z poutě).

21.8.2003 (Lozenec-Burgas)

Po dosti náročném předešlém dni vyspáváme až asi do půl jedenácté. I přesto se však necítíme nějak valně. Po hořkém čaji a hygieně definitivně vyrážíme po půl jedné z Lozence. Na místním autobusovém nádraží nám jeden domorodec slibuje, že nám domluví taxi až do Burgasu za 15,- Lv pro všechny a tak čekáme. Mezitím projíždějí plné mikrobusy. Když však žádný taxík nepřijíždí, nastupujeme do prázdného linkového Čavdaru ve 13:50. Do Burgasu (každý za 4,10 Lv) po 65 km však dorážíme až po půl čtvrté! Batohy dáváme do místní úschovny za obvyklých 80 stotinek. Vlak do Sofie (jeden ze zhruba osmi, které denně jedou) nám totiž jede až ve 22:15 (to právě úschovna zavírá). Burgas je poměrně nezajímavé město, tak jsme se tu zabavili alespoň pokukováním po obchodech a návštěvami restauračních zařízení (jeden fast-food a poměrně příjemná a luxusní kavárna). Hodina na internetu nás tu stála celých 3,50 Lv na hlavu. Lístky kupujeme asi v osm večer. Autobus do Sofie stojí zhruba 16,- Lv a tak raději volíme 3 lůžka ve vlaku (celé jedno kupé) za 18,80 Lv na osobu. Nechceme, aby se opakovala naše zkušenost z cesty Plovdiv-Burgas a připlácíme si (2. třída totiž stojí jen 10,30 Lv). Poté vyrážíme ještě na hodinku a půl do centra. Ve 21:45 už jsou na nástupišti vlaky celkem plné a my jen procházíme k lůžkovým vozům. Kupé je dost čisté a má i umyvadlo s teplou vodou. Odjíždíme přesně. Honza s Davidem si kupují 2 koly za 70 stotinek + 20 zálohy v jídelním voze. Pak nás čeká už jen mytí a ulehnutí do připravených postelí a nadmíru příjemná noc.

22.8.2003 (Burgas-Sofie)

Ještě včera jsme z oranžového telefonního automatu (BulFon) volali (Milan) Dimitarovi, a že prý k němu můžeme, dal nám i telefon a adresu. Přijíždíme do Sofie s asi půlhodinovým zpožděním, tj. před sedmou ráno, vyspaní dorůžova. Snídani si dáváme v přízemí nějakého hotelu na bulváru Marie Louizy (káva, juice, dezert). Poté jdeme k Dimitarovi (ul. Aleksandr Stambuliski), odpředbaráku mu z budky voláme a on nás přichází dolů přivítat, to vše v 9 hodin ráno. Vystupujeme s Dimitarem do podkroví vysokého činžáku, kde má Dimi své „studio“ – jednu místnost. Zbytek podkroví nechutný, včetně záchoda, kam vede od umyvadla skrz zeď hadice ke sprše, která je přímo nad záchodovou mísou. Usedáme s Dimitarem ve studiu (nějaké skříně, stolek, magnetofon, zrcadlo a rozkládací pohovka) a probíhá zbytek uvítání a zjištění, že Dimitar vlastně vůbec nic neví. Ani o kvitancích, ani o tom, co by stálo v Sofii za návštěvu. Potom se jde nasnídat, čekáme na něj a nakonec s ním jdeme do města. Po celkem bezcílné obchůzce, spojené s návštěvou několika obchodů a snahou Dimitarovou koupit něco přítelkyni k jejím zítřejším dvacetinám, usedáme do venkovní kavárny k džusu.

Přichází sem za námi Dimitarova kočka Angelika, která studuje právo ve Francii, ví očividně víc zajímavého než Dimitar, a pomáhá rozproudit debatu.

Po kafi vyrážíme opět mírně naslepo po Sofii, okukujeme kostely, mešity, chrámy a hledáme střídavě technické muzeum a český institut. Nacházíme pouze to druhé, mají zavřeno, a tak pokračujeme, značně ušlí a hladoví, hledajíce pizzerii, o níž naši dva Bulhaři tak básní. Konečně tam přicházíme a v příjemném prostředí si za slušnou cenu (3,5-4,5 Lv) dáváme každý pizzu (300-400g, podle toho jestli 3,5 nebo 4,5 Lv) a pití, tentokrát platíme my, celkem asi 34 Lv. Ještě dlouho sedíme a povídáme, je to celkem fajn. Nakonec vyrážíme zpět do města a míříme ke kulturnímu centru (NDK), věrné to napodobenině pražského Kongresového centra. Chvíli očumujeme a venku se pak loučíme s Dimitarem a Angelikou a vyrážíme na vlastní pěst. Začínáme džusem v kavárně naproti NDK a pak jdeme pěšky k Sofijskému metru. Jedeme jím (à 0,50 Lv) jednu stanici na konečnou (st. Serdika). Metro se prý stavělo 20 let, dokončeno bylo až před 2-3 léty. Stanice i vestibuly jsou čisté a moderní, vlaky sovětské, staré, stejné jako ty starší v Praze. Intervaly 5.45 – 15.45 min. Je tu jen jedna trasa o osmi stanicích. Od Serdiky jdeme do nákupního střediska Cum, kde pořizujeme jídlo na cestu. V Cumu Honza kupuje Financial Times za 4 Lv.

V restauraci si dáváme džusy, zmrzlinu a koktejl a poté se vracíme k Dimitarovi (kolem osmé hodiny večerní). Dimitar nám radí, abychom šli na večeři do restaurace [Chepi] na konci jeho ulice, u kostela sv. Neděle. Dáváme na něj a v restauraci „Happy“ tláskáme, na co přijdem. V jídelním lístku jsou i fotky jídel, což nám usnadňuje výběr. Platíme celkem 27 Lv. Honza měl kaškaval s medem a ořechy, nějaké kuřecí a hranolky a 2 piva, David vepřové na roštu, hranolky a pivo, Milan kuřecí na roštu a hranolky, k tomu kolu. Po večeři jdeme Sofií (je asi 22:30) a hledáme nějakou otevřenou kavárnu s přijatelnými cenami. Nakonec do jedné pěkné kavárny přicházíme a po kafi a tiramisu (Honza a Milan) jdeme zpět do Dimitarova studia a spát. Uléháme asi v půl dvanácté, David s Milanem na gauči, Honza na křesla. Velice nepohodlné.

23.8.2003 (Sofie-Praha)

Vstáváme v 7:30 a opatrně se myjeme ve zdejší strašné umyvárně. Po 8. hodině se loučíme s Dimitarem. Odcházíme na autobusové nádraží a cestou snídáme v pěkné kavárně. Každý si dává pěkný cukrářský kousek a kávu, David navíc 2 pomerančové džusy. V 9:15 dorážíme na autobusové nádraží, registrujeme se v kanceláři naší CK a obsazujeme naše místa v autobusu. Kolem 10. hodiny odjíždíme ze Sofie. Okolo 11:30 přijíždíme na jugoslávské hranice. Strááááááááášně dlouho tu čekáme a okolo 14:50 opouštíme tento přechod. Zbytek cesty probíhá normálně, až na to, že řidiči jedou jak prasata (nebezpečné tipťop předjíždění). Večer míjíme Bělehrad, který nás udivuje poměrně vysokou úrovní. Autobus je poměrně pohodlný, a tak se dá i dobře spát.

24.8.2003 (Praha)

Okolo 10. hod. (tudíž podle jízdního řádu) přijíždíme na Florenc.

Autor: Michal Hrubý

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .