0
0

Šopský salát, vaječná omeleta, smažené hranolky a malý šálek sextra silnou kávou bez cukru. Tak vypadá menu, která vBulharsku dostanete na každém rohu, takové jako skoro národní jídlo vpřepočtu na České koruny za pakatel. Ale tahle balkánská země má daleko víc co nabídnout, než jen levnou letní dovolenou, skutečné Bulharsko je totiž destinací pro ty, co chtějí mimo pláže vidět i něco víc a nevadí jim, že to nebude tak úplně deluxe.

Směr jihovýchod

Odlétáme zbratislavského letiště, smrdí to tam veřejnými toaletami a duty free shopy byste spočítali na prstech jedné ruky. Odbarvená dáma na vysokých podpatcích si nás měří pronikavým pohledem. „Letíte do Sofie? Aha, jste to vy! Tak to já vám jdu otevřít terminál“ Ještě všoku, že na Slovensku má klíče od terminálu prodavačka laciného alkoholu, cigaret a čokolády, si sedáme do proskleného waiting roomu. Za několik desítek minut jsme vyzváni, abych si pěšky (!) došli ke svému letadlu, je to asi šest set metrů. Nedůvěřivě si to vřadě capáme přes betonovou přistávací plochu ke stroji společnosti Hemus air a společně snámi nastupuje do kabiny i bernardýn bez košíku. Mám začít zmatkovat?

Vhlavním městě Bulharska, v Sofii

V Sofii je dusno, na letišti liduprázdno. Míříme směr centrum metropole a dle pokynů starší paní, která se nás ujala, si rukama pěvně držíme své peněženky. Snažíme se orientovat, což téměř nelze. Autobus staví, když na něj někdo mávne, zcela pevně stanovené a oficiálně označené zastávky spíš nemá, ale existují prý ustálená místa, kde se srocují čekající lidé.

Centrum hlavního města je směs starých neopravovaných činžovních domů, historických památek a panelových komplexů. Kde to jen jde, je nějaký obchod. Ze speciálně upravených sklepních oken se prodává alkohol, kafe, cigarety i sladkosti. Pijeme pivo Zagorka a předbíháme se, kdo koupí levnější krabičku cigaret, vyhrává značka Melnik.

Do vyšších nadmořských výšek

Cestou k úpatí pohoří Rila si osvojujeme další zbulharských každodenností, ze kterých turecký záchod je tou nejpřijatelnější a toaleta ve vlaku tou nejbizardnější – ona ve skutečnosti totiž není, nahrazuje ji rezatá díra v podlaze. Přesedáme na autobus, který nás vyváží do kopců až kRilskému monastýru, památce zařazené na Seznamu světového dědictví UNESCO. Necháváme se jím zcela pohltit, pro našince nezvykle vypadající balkánská architektura hraje všemi barvami. Rozsáhlé fresky, členité budovy, arkádové ochozy. Pijeme místní posvátnou vodu a bereme útokem stánek se suvenýry, já osobně investuji do miniaturního oltáříků striptychem svatých, kouzelná věcička!

Už není cesty zpět

Nahazujeme si mnohakilové batohy na záda a vyrážíme – nebojácně avšak srozvahou – vzhůru od Rilského monastýru do sedla pohoří Rila, slunce pálí, přidává se knám cizí pes. Nepatří nikomu, nejspíše jen sám sobě, a jak jsem se později náhodou dozvěděla, neudělal to poprvé a asi ani naposledy. Všude jsou desítky much, ale čím více pronikáme do nitra hor, tím méně nám to vadí.

Turistické chaty jsou úzkost budící důkazy lidské tuposti. Uprostřed zelených plání sousedících sprůzračnými jezery jsou kolem hlavní chaty vybudované komplexy chatiček, dnes zašlých, nevábně páchnoucích a neumně vyspravených vlnitým plechem. Tyto pozůstatky komunistického plánování rozvoje cestovního ruchu hyzdí krajinu vsamém jejím srdci. Brzy si na ně naštěstí zvykneme a naučíme se je přehlížet.

Přes divoké vrcholy

Před zdoláním prvního velkého převýšení si přivstaneme, abychom předběhli agresivní polední slunce. Je mlha a ke studniu chaty se přišlo napít stádo vhorách volně žijících koní, nemůžeme se na ně vynadívat.

Postupně se nám přes den otevírají další a další nekonečné výhledy do údolí, místy zasněžené vrcholky se odráží vhorských jezerech a nejsme schopni zachytnout signál mobilních operátorů, krása. Neskutečně vitální bulharský důchodce se snámi pouští ho hovoru – to je jedno, že neumíme bulharsky – a když mu sdělíme trasu naší výpravy, dotáže se, na jak dlouho to plánujeme, jestli na den nebo dva. Trochu se stydíme.

Ke krásným jezerům

Třetí den přicházíme kchatě Granchar, je hodně pozdě odpoledne, ale čekají nás. Už od rána totiž scházíme do údolí, a tak nebylo těžké si spočítat, kolik dneska dorazí nocležníků. Koupeme se vledovém jezeře, jsme ubytováni vpokoji se sedmi palandami, před chatou je kohoutek s ledovou vodou a všude okolo vhodná kleč pro nahrazení na metry daleko čpějící toalety, vpodmínkách bulharských hor jde o luxus.

Místní ubytovnu vedou manželé Angelovi sdcerami Kirilkou a Viky, skamarádíme se okamžitě potom, co nás – na oplátku za panáka vodky, co jsme si až sem na bedrech dotáhli – pozvou ke stolu a velkoryse pohostí. Vaječná omeleta, čerstvý salát a smažené brambory – neskutečně skvělá chuť vysokohorské kuchyně! Jediné, co spoděkováním odmítnu, je káva, mám obavy, jestli bych po ní ještě někdy usnula. Ono voda a káva jedna ku jedné není žádná legrace. Angelovi nám půjčují tradiční bulharský kroj po babičce, je nádherný, a všem nabízejí vtěchto nadmořských výškách tolik drahocenné cigarety Victory – podle místních jde o levnější obdobu amerických Malborek.

Vzhůru do údolí

Plni dojmů, nadšení i radosti a s nejistotou, kde končí na našich tělech opálení a začíná zažraná špína, se vydáváme do údolí na vlak. Sestry Kirilka a Viky jdou snámi a opakovaně nás lámanou angličtinou zvou, ať znovu přijdeme, pokud možno ale vzimě, kdy jsou místní hory nejkrásnější. Poslední kilometry před nádražím stopujeme, většinu nás naloží vysmátý chlapík na povoz a pohodlně koňmo dojíždíme ke stanici. Vnádražním bufetu se poprvé setkáváme sneevropským typem pochutin, platíme za ně sice v přepočtu halířové položky, ale některé nejsme schopni zkonzumovat, například super tvrdé pražené oříšky blíže nespecifikovatelného druhu.

A k moři!

Z města Sliven nás odváží luxusní bus se stevardkou na palubě směr přímořské letovisko Sozopol, cestou dostávám poprvé vživotě horkou čokoládu během jízdy autobusem, vbulharských reáliích, na které jsem si už ráčila tak trochu zvyknout, jde o to více než milé překvapení.

Bydlíme přímo na hlavní třídě vpokojích svlastní koupelnou, balkonem a těžkými červenými závěsy, nemůžeme si na to zvyknout, neustále se navštěvujeme a jsme u vytržení. Každého to stojí 10 EURO na noc. Další šok nás čeká ihned potom, co si vyměníme peníze, ve vteřině se znás totiž stávají bohatci ze západní Evropy. Jak jsme odvykli utrácet vhorách, tak si vSozopolu užíváme, že si můžeme koupit úplně cokoliv: frapé se šlehačkou i bez, ledovou tříšť, podvrhy značkových brýlí, bulharskou keramiku, cetky všech tvarů i tanga všech barev a velikostí…

Český ráj dovolených

Velmi brzy zjišťujeme, že nejsme jediní, kdo si v Sozopolu léčí pošmodrchané ego sčeským komplexem chudšího státu, ale jsme jediný, kdo tu jsou tak trochu náhodou. Místní podnikavci počítají stím, že co turista, to možnost ho o něco stáhnout. Jídelní lístky včeském jazyce nacházíme na každém rohu, na nudistické pláži hystericky křičí česká důchodkyně na svého manžela, ať nekouká holkám po zadcích, a majitelka hotelu nás – hned potom, co ji zaplatíme – vyhazuje, už nejsem zákazníci, ze kterých něco kouká. Je na čase vydat se na cestu kdomovu.

Cesta zpátky

Do Čech se vracíme vlakem přes Rumunsko. Uvnitř vagónu je neskutečné vedro. Na bulharsko rumunských hranicích stojíme několik dlouhých hodin, nesmíme vyjít zvozu, potím se jako ještě nikdy dřív. Rumunská pohraniční policie má ty nejhorší manýry, násilně mi jeden zpolicistů vleze do kabinky wc a řve na mě, kde mám pas. Navečer se vlak přece jen rozjede a průvodčí nám za České koruny nabízí vychlazené Starobrno, po pár locích jsme zcela opilí a venku začíná pršet, usínáme, je nám krásně. A pak už jen stanice Budapešť, Bratislava, Brno a Praha, jsme doma.

Bulharsko je svérázný kraj, není sice vhodný pro každého, ale jisté typy dobrodruhů osloví. Třeba mu přijdete na chuť právě vy. Ale vyhněte se napříště raději těm přímořským letoviskům, chcete-li tedy vidět něco jiného, než jen turistickým ruchem znásilněnou krajinu a její obyvatele.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .