0
0

Letošní přípravy odjezdu na dovolenou byly poněkud komplikovány jednak neposlušností auta, ale hlavně mými oslavami šedesátých narozenin.

Deset dnů před odjezdem upadl výfuk. Žádný problém, opravili to v servisu. Pak jsme chytli šutr do předního skla. Ani to nebyla moc velká bomba, malý důlek. V pondělí přijdu ráno do garáže, a na skle pavouk přes celé okno. To už byla hoňka, ale ve středu sklo vyměnili. Když jsme pro auto jeli, nějaká baba mi nacouvala do druhého auta a promáčkla zadní blatník. Do třetice všeho dobrého.

Mezi tím v úterý, tři dny před odjezdem – což je přece dost času – si děda vzpomněl, že by měl protáhnout motor od Titaniku, který loni utopil. Motor ani neškytl. Dva dny dělal rozborku – sborku a nic. Tak jsme nakonec jeli bez člunu.

V pátek 13. června odpoledne jsme naložili, a hurá do Prahy. Večer velká oslava s dětmi a přáteli na parníku na Vltavě. Počasí se nakonec umoudřilo, vyšlo sluníčko a byl krásný večer. Praha z Vltavy zas vypadá trochu jinak, jako by byla hezčí. Gratulantů byla spousta, notně jsem si s každým připíjela, ale ustála jsem to, do Vltavy jsem nespadla. Když mě po půlnoci cpali s těmi kyticemi do taxíku, taxikář z toho byl nějak nesvůj. Asi ještě neviděl starou, nemocnou čarodejnici, co zrovna slaví šedesátiny. A když jsem vyžadovala, kdy už přijde ta letuška se šampáněm, že mám žízeň, tak byl nějakej vyděšenej. A když jsem mu jemně poklepala na rameno, se slovy „pane pilot, klesáme, v Modřanech přistáváme“, tak se tvářil, jako by mu to vadilo. Byl divnej. Ale přistál dobře, ani to neskákalo.

A konečně v sobotu den D.V Praze jsme naložili vnoučata vlastní i nevlastní, tj. čtyřletou ukecanou vnučku a dva čtrnáctileté puberťáky. Dcera mi jen tak mezi řečí sdělila, že ve školce jsou neštovice, takže kdyby se holka osypala, tak natírat hypermanganem (tím nás vybavila) , koupat ano, jen držet ve stínu.

Tentokrát jsme děti připravili o každoroční atrakci, na kterou se těší. Když se u nich sjedeme, vyložíme všechna zavazadla , a pak se tu hromadu, několikrát větší než auto, snažíme nacpat do auta jednoho. Děti mají přistavené židličky, partaje vyložené v oknech, upocení dědkové se vztekají, ale vždy se to nakonec vejde. Tato atrakce se letos konala až u přátel v Rokycanech, ale bez diváků, a nebylo to ono.

A pak už jsme konečně vyrazili. Poslední zastávka v Přešticích v Plusu, pro puberťáky dva kyblíky topinkové pomazánky a kilo česnekového bůčku – zdravá svačinka na cestu (ještě jim zbylo i na dovolenou) a hurá směr Železná Ruda, Passau, Graz, pak přes Maďarsko kolem Slovinska a po nové chorvatské dálnici až do našeho milovaného Bibinje.

Po cestě dost pršelo, teplo nic moc, v autě jsme si topili, puberťáci vrhali otrávené ksichty, to zas bude dovolená, člun není, je zima, to budem celou dovču čučet na dívko.

V Bibinje první šok. Stavíme u promenády, abychom jako každý rok při příjezdu pohladili oslíka Bezuchova, a místo oslíka jen díra v dláždění. Před lety mu někdo urazil uši, a teď ho snad ukradli celého !!!

Dojeli jsme k domácím, ubytovali se a dokonce vylezlo sluníčko. Voda studená, jen jsme tam omočili palce u nohy, tak jsme si alespoň vyhřívali staré kosti na sluníčku. Puberťáci, unavení po celonočním sledování silně erotických filmů, které si bůhví kde sehnali a vezli sebou, se uložili na molu a usnuli tam. Nenamazaní, protože oni se přece nespálí ! Spálili, a jak. Večer táhli ke známým o ulici dál na fotbal, smutek, Češi prohráli s Turkama! To už bylo vidět, že jim není dobře.V noci skučeli, nemohli ležet, natož spát, dva dny jsme je mazali Panthenolem a léčivými mastmi.

V pondělí další šok. Bibinje je samé překvapení. Ráno, teple oblečené, jsme s kámoškou a malou Mončou vyrazily na náměstí na trh, něco nakoupit. Těšily jsme se, jak si po nákupu v místní hospůdce dáme kafe a rakii, k velké nelibosti místních pracujících. Ti tam od rána paří v montérkách, auta před hospodou, a policajti a políři je přemlouvají, aby už šli konečně pracovat.

Náměstí nově celé vyložené mramorem, a místo tržnice uprostřed socha nějakého hrdiny ! Tak jsme se poklonily hrdinovi, aby neutrpěl újmu, a vydaly se do hospůdky. Ale ouha, ta tam také nebyla. Asi ti „pracující“ vadili hrdinovi. Tak jsme nakoupili v marketu a otráveně táhly domů.

Venku zima, vítr, pršelo, vlny nám šplouchaly pomalu až do ložnice. Ani mé čarování nepomáhalo. Seděli jsme v kuchyni, mastili karty nebo hráli s vnučkou pexeso. S puberťákama zase Monopoly, ale ti paňáři nás vždycky obrali ! Z matyky maj oba za tři, ale kšeftovat s pozemky a nemovitostmi v Praze, to jim jde ! Veškeré teplé oblečení, co jsme sebou měli, tak na sobě a ještě jsme si přitápěli elektrickou troubou. Střídali jsme gročík se svařáčkem, a vážně přemýšleli o tom, že pojedem domů.

Ve středu ráno jsem zavelela nástup s pláštěnkami, a jde se na výlet do Sukošanu do Mariny, alespoň se projdeme. Puberťáci otrávení, že musí vylézt z pelechů, tak jsme je nakonec nechali doma. Kdo se má na ty otrávený ksichty dívat.

V přístavu jsme okoukli stovky krásných plachetnic, něco jsme nakoupili a cestou zpátky už jsme se řádně potili. Najednou zlom a bylo krásně. Byli jsme tak splaveni, že jsme vlezli i do toho dost studeného moře, abychom se ochladili.

Pak, když jsem na pláži začala čistit ryby, koupené cestou z Maríny – údajně čerstvé – zbláznili se rackové. Jako by týden nejedli, začali kolem mě kroužit a skřehotat, stále blíž a blíž. Ne, že by čekali, až jim něco hodím, jako jindy, agresivně se mi vrhali na ruce a snažili se urvat, co se dá !!! Nejdřív jsem večeři bránila vlastním tělem, velmi rozsochatým, ale ani to nestačilo, musela jsem povolat puberťáky, aby pomohli.Tak chlapci odháněli dotěrné racky, aby nám neukradli naše rybičky !!! Můj nápad – že jednoho chytíme a přidáme k večeři, když už tak otravují – nedopadl, chytit se tedy nedali.

A večer konečně první grilování ! Tabule – konečně venku na pláži – nachystaná, děda u grilu, puberťáci s Mončou začali nosit na stůl. Rána jak z děla, Marek v kuchyni upustil na dlaždice steakovou omáčku. Plnou. Omáčka po nábytku, střepy všude, tak před večeří velký úklid kuchyně. Když už jsme konečně usedali k jídlu, děda si šel do komory pro pivo, další rána, velmi husté klení. O něco tam zakopl, a plná litrovka fernetu se rozbila. Ženská vydrží víc než člověk, ale to už bylo i na starou čarodejnici moc. Taková škoda ! Vztek se mnou cloumal, místo večeře vyklidit komoru, omýt všechno, co tam bylo, uklidit vše zpátky. A najednou mi bylo fajn, vztek pryč, nálada super. V tom vedru jsem z těch fernetových výparů byla pěkně v rauši. Prvně v životě jsem se namazala, aniž bych požila. Nakonec se večer docela vyvedl.

Moře se velice rychle ohřálo, ve čtvrtek už se dalo normálně koupat a bylo konečně léto. Puberťáci jak vyměnění, bez řečí se vzorně mazali. Stejně se oloupali a vypadali hrozně. Ale byli víc pod vodou než venku, tak to zas tak moc nevadilo. Akorát, že ryby se jich asi lekaly, protože skoro nic nechytili.

Kódl měl narozeniny, šli jsme na večeři. Pumpurela – naše oblíbená hospůdka zavřená, tak jsme sedli vedle do nějaké nové. Puberťáci si objednali krevety, pak nevěděli co s tím. Skořápky měli i ve vlasech, ale hrdinně to zmákli. Jinak bez problémů, dobře jsme se najedli, vínečko dobré, prostě spokojenost. Už jsme zaplatili, Monča chtěla čůrat. Na záchodě objevila, že tam mají průhledná prkénka s želvičkami, a potřebovala vědět, jestli kluci je tam mají taky. Vysvětlení, že dámy na pánské záchody nechodí, ji neodradilo, pořád s tím otravovala. Tak Kódl, aby od ní byl pokoj, ji vzal za ruku a šel s ní na pány, aby se podívala. Najednou mezi hosty šum, nějaká paní letěla za číšníkem, ten někam telefonoval, všichni koukali k našemu stolu. Monča přiběhla s vykulenýma očima a hlásila: „Oni tam nemají žádný prkýnka“. Za ní Kódl se spokojeným úsměvem na tváři, jak to dobře vyřešil …. Šum kolem nás neustával, a najednou nám to došlo !!! Chlípný pedofilní stařík si v restauraci za ruku odvádí malou holčičku na pánské záchodky !!!! A už jsme mizeli. Rychle. Ještě že už jsme měli zaplaceno. Neumím si představit, jak bychom tuhle situaci vysvětlovali chorvatským policajtům.

Pak už jsme raděj chodili jinam.

Dny utíkaly, puberťáci jednou večer ulovili s velkou slávou chobotnici, ale pak jsme jí dali milost, protože to nikdo nejí, a stejně vypadala dost naštvaně, a pořád se prala.

A v neděli v podvečer zlatý hřeb naší dovolené, tradiční návštěva starého Zadaru. I puberťáci se těšili, dokonce i učesali svá prosolená hára a přibarvili jeden na zeleno, druhý na modro. Ale žádné baby na to stejně neklofli. Dláždění v úzkých uličkách ošlapané do mramorového lesku, rozpálené jak pec, ale nádherné. Římské vykopávky, kostel svatého Donáta, nádherná náměstíčka. Mezi tím zmrzlina, zkoumání přilehlých uliček. Vždy tam objevíme něco nového. Letos jsme objevili tenhle atriový dvorek. No, není to krása ? Na každém kroku tam dýchne kus historie. A všude kolem trhovci, prodávající krásné věci i naprosté šílenosti. Loni jsme objevili nové mořské varhany, ještě ve výstavbě, letos už i okolí je upravené. Poseděli jsme na kamenných schodech, koukali, jak lodě přijíždějí a odjíždějí z přístavu a poslouchali šplouchání vln převedené do hudebních tónů. Škoda, že tam je tolik lidí. Vydrželi bychom tam sedět celý večer a poslouchat. Ale je to nová atrakce, takže je hojně navštěvovaná. A pak už opět tradiční večeře v „naší“ hospůdce pod kaštanem u vykopávek. Kaštan už zmizel před několika lety, škoda, byl obrovský a krásně se pod ním sedělo. Asi musel ustoupit vykopávkám.

V úterý ráno zabalit, naložit auto, poslední koupání a hurá domů. Jeli jsme zpátky přes celé Maďarsko na Bratislavu. Krásná cesta, nádherná krajina. Od doby, co jsme jeli do Jugošky na devizák, jsme tudy nejeli. Hodně se tam změnilo, vesničky a městečka podél cesty jsou upravená, ba přímo malebná. Jako by jim ten provoz kolem nich ani nevadil. A že tam je provoz, spousta kamionů, které tamtudy objíždí placené úseky. Ale ta domluva stále hrozná, tam snad ani telefon není telefon, ale alespoň čísla mají stejná. V malé kavárničce v nějaké vesnici při cestě jsme si dali kávu a občerstvení, odpočali, zaplatili eury a v pohodě. Akorát mě trochu dost bolely ruce od toho domlouvání. Byla to docela příjemná změna oproti cestě, kterou už za ta léta známe z paměti. Na opuštěném přechodu Rajka jsme sháněli, kde se dá koupit slovenská dálniční známka. Nakonec v jedné z těch opuštěných budov, uprostřed ponuré a místy pozvracené a jinak znečistěné chodby seděla v kanceláři paní a prodávala známky. Br, to byl zážitek. A že se tam sama nebojí.

A ten šok, když jsme v Bratislavě najeli na dálnici, a pak na naši D1. Vydrncaní jsme večer dojeli do Prahy a s nostalgií vzpomínali na chorvatskou dálnici a maďarské okresky.

Takže i bez Titaniku jsme si to nakonec docela užili.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .