0
0

Pět týdnů po Bulharsku, Řecku, Turecku a Rumunsku – hory, památky, lidé, příroda.

V Praze jsme usedli do autobusu a během 23 hodin se přes 4 státní hranice dostali do Sofie. Tv + čtení + klimatizace, celkem to uteklo. V Sofii nás uvítalo vedro a chaos, dopravní předpisy moc neplatěj. Prošli jsme pár památek – palác s vykopávkami, pár kostelů, baziliky, apod. – ale netušili jsme, co to bylo, neboť jsme neměli mapu, a cyrilici ještě moc nezvládali. Nakoupili jsme tedy alespoň jídlo, na nádraží si dali pivo a vlakem popojeli do Kostence.

Odtamtud jsme dvěma drsnými stopy dojeli pod hory – (1) v pickupu dva na jednom sedadle, a (2) v Ladě, která neměla zadní sedadla, jsme sedíce skrčeně na jakýchsi prknech jeli do strašného krpálu, Lada řvala na jedničku a škubala s sebou do kopce. Kus jsme pak vyšli nad silnici a spali v lese.

Druhý den jsme vyrazili hned po ránu, a za první zatáčkou potkali ochranáře parku. Cesta vede strmě vzhůru, ale on nás táhl po ještě strmějších zkratkách a ukazoval mraveniště rozhrabané od medvědů, půjčoval dalekohled, a jinak rozprávěl. Byl to celkem pohoda vtipnej děda, šli jsme s ním přes 2 hodiny, my mluvili česky, on bulharsky, ale šlo nám to. U zaslonu se od nás odpojil a my pokračovali až na vrchol.

S plnou polní jsme za ten den o 1500m vystoupili na Belmeken (2626m), už ale zcela na dně svých sil. Odměnou je však pohled na velké jezero v 1900m na rozhrání dvou povodí, takže má dvě hráze, a z každé teče voda do jiné řeky, moře, atd. Sešli jsme k vyhořele chatě Belmeken a tam u jezera strávili noc.

Po hřebeni se pokračuje dále, cesta nevede přes vrcholky, ale po ubočích – pohoda, jen mírné louky, a všude stáda koní a ovcí. Rila je opravdu nádherná, a navíc východní část je takřka nenavštěvovaná, za celý den jsme potkali jen 4 turisty (2 Čechy) a jednoho baču, super!! Přes den bylo azuro a vedro, ale když jsme spali v 2350m, tak byla celkem zima.

Na Musalu 2925m – nejvyšší vrchol Rily, Bulharska i celého Balkánu – to již další den nebylo daleko. Za odměnu jsem si na chatě dal pivo Zagorka, zasyčela řádně v hrdle, ale pak se mi už moc nechtělo jít. Stále bylo hezky, ale také studený vítr. Krásné výhledy jsou do všech stran!

Přes hory a doly jsme rychle seběhli k chatě Grančar u jezera, tam jsme si zaplatili chatku a dali večeři (masové speciality) a pivo. Pak také sprchu, povídání s Bulharem a spaní v posteli!

K snídani jsme si ještě dali omeletu s balkánským sýrem, a hnali se planinami dál. Po poledni jsme sešli k další chatě (Rybná Ezera), a pozřeli další karbanátky, domluva ale byla obtížná. Přišla bouřka a déšť, tak jsme se utábořili dříve a spali nedaleko chaty.

Pokračovali jsme do západní Rily, po pohodovém dni zas pořádné hory! Od Musaly už je všude plno lidí, potkali jsme i mnoho Čechů, všechny předbíháme. Nad chatou Maljovica jsme s jedněma Čechami spali v kleči.

Přes kameny jsme vydrtili na velehoru západní části – Maljovica 2729m, a hned za ní ostře sestoupili na jednom kilometru o 1500m. Naprosto vyflusnutí jsme se ocitli před Rilským Monastýrem – mraky lidí, aut, horko, chaos – nezvyk, úplně jinej svět než hory!

Hned jsme se šli podívat dovnitř, uprostřed je malovanej – zevnitř i zvenku naprosto všude – kostel a okolo ohromnej 4patrovej klášter s ochozy. Mniši se právě svolávali na bohoslužbu. Super atmosféra a okolo vysoké hory, kde jsme ještě před chvílí byli.

Koupili jsme mekitzi – langoše o něco menší než naše a každej si je sám sype cukrem, mňam! Za necelých 24h jsme jich každej snědli 11!

Zašli jsme do nedalekého kempu, kde jsme se umyli, odpočali, vyprali, váleli se v trávě, hráli hry a dobře se vyspali.

Resumé Rily: za 6 dní jsme ušli cca 100km v horách, převýšení asi 12300m!! Ušli jsme víc, než co jsem předpokládal a běžně se chodí, také už jsme toho měli dost, takže jsme stejně krásný Pirin nechali na jindy.

V klidu bez věcí a bez tolika lidí jsme si ještě jednou prohlédli Manastýr – zas bohoslužba, mniši měli sváteční roucha. Celý klášter jsme prošli, i po ochozech, všude kde se dalo. Pak jsme si dali poslední mekitzi, a šli na bus. Jel ale až za 2h, tak jsme zkusili stop. Po chvíli nám zastavili Francouzi s obytným autem, Lenka vpředu konverzovala, já vzadu seděl v obležení dvou velkejch psů. Za 3/4h jsme byli v Blagoevgradu, nakoupili jsme zásoby a čekali na noční vlak do Soluně.

V Soluni je byzantská památka na každém rohu, že ani nevědí co s nimi. Prošli jsme město, přístav (navštívili Bílou věž), super trhy a vylezli i kus do svahu. Vlakem a busem jsme pak přejeli do malebného Litochora na úpatí Olympu, a kus nad ním spali pod převisem.

Další den jsme z 300mnm vystoupali překrásným kaňonem do Prionie 1100m, kam ještě vede silnice. Pak výstup na chatu Refuge A do 2100m, ale posledních 45minut nás zastihla bouřka – blesky, kroupy a hustý déšť, tak jsme se nakonec úplně promočení rozhodli přespat v chatě, jsou to ale nepříjemní vydřiduši.

Ráno jsme vstali v 6, a po 8 se již vyškrábali na nejvyšší pahorek Olympu – Mytikas 2917m. Posnídali jsme spolu s řeckými bohy a kochali se výhledem na skaliska i moře. Začalo se opět zatahovat, tak jsme rychle seběhli na chatu, pak do Prionie. Do Litochora jsme jeli českým autobusem, jehož výpravu jsme potkali. Koupili jsme Velkopopovické Kozly a vyvalili se v Litochoru na náměstí, kde s námi řecky komunikoval senilní stařík. Opět jsme spali pod převisem nad Litochorem.

Další den jsme sešli k moři, kde jsme den odpočívali, ale bylo to dost o ničem, jen regenerace sil a večer Leptokariya přeplněná českými turisty – fuj!

Autobusem jsme přejeli do Meteory, ke vzdušným klášterům vysoko na skalách. Všude byly mraky turistů a kláštery jsou dost mrtvé – spíše jen muzea. Ale když se mezi nimi chodí pěšky – my, asi jako jediní, chodili – tak je to celkem zajímavé, leze se vysoko mezi skalami přes sedla, po skaliskách, trnitými keři a všude jsou velké suchozemské želvy. Paráda! Jinak ve vsi je super kemp s bazénem, čistými! sprchami, erarními vařiči a záchody s mísami – konečně ne turecké, je to blaho si pořádně posedět!

Stopem a busem jsme se posunuli dále na jih, do Delph, spali jsme pár metrů od okrsku pod silnicí. Noc byla ale pekelná, bylo vedro, v půlnoci nám nad hlavami zpívala bláznivá ženská, a ráno jsem navíc zjistil, že jsem spal uprostřed mraveniště velkejch černejch Ferdů. Celou noc po mně něco lezlo, ale naštěstí mě ani moc neožrali a batohy také nechali bez povšimnutí.

V okrsku jsme byli první, v 7:30, je to pěkné místo položené vysoko ve svahu Parnasu. Ještě než se tam nahrnuli turisti, v klidu jsme obešli Svatou cestu, Apollónův chrám, stadion, divadlo a další stavby. Bohužel pokladnice Athén, na kterou jsme se nejvíc těšil, byla pod lešením a tympanon rozebrán. Muzeum bylo díky rekonstrukci také zavřené. Šli jsme tedy alespoň do spodní části ke kouzelnému tholu.

Evropská Unie rve (rvala) do Řecka ohromné prachy, bylo to vidět na každém kroku – elektrifikovala se a znovu pokládala trať, opravovali se silnice, rekonstruovali památky… Bohužel, pro turistu je to ale obtěžující – samé zpoždění, objížďky, zavřené objekty, apod.

Stopem jsme s divým Albáncem, který jel stále na plný plyn, dojeli do Andiria a lodí přejeli na Peloponés do Ria. Přes úžinu se stavěl nový megamost, pro stavaře lahůdka, teď je již v provozu. Chtěli jsme do Korinthu, ale bus nikde nestaví a vysadil nás až k večeru u Korintského průplavu. Zrovna projížděla velká loď tažená malou, super! To je prý k vidění jen 2-3 denně, foťák cvakal jak o život.

Za tmy jsme se vykoupali v moři a spali jsme v pochybném neznačeném kempu, kam nás hodil stejně pochybný týpek, kterého jsme už také za tmy stopli.

Stopovali jsme dále do Epidauru, ale chlápek nepochopil, že chceme k antickému okrsku, a dovezl nás do nové luxusní vesnice. Do Epidauru jsme se dostali až odpoledne autobusem, je tam jedno z nejzachovalejších divadel a navíc pro 14000 diváků, skvělá akustika! A také mnoho zbytků dalších staveb.

Navečer jsme přijeli do Nauplia, středověkého přístavu s velkou pevností Palamida, kam jsme se hned vyškrábali, je to slušnej kopec! Večer jsme procházeli úzké uličky a dali si večeři – pivíčka, předkrm, souvlaki (- grilovaný špíz) a zákusek (- medová baklava) – žranice! Spali jsme na zemi ve vstupní hale hotelu, který byl v rekonstrukci.

Další den jsme navštívili Mykény – Lví brána, hrobky, hradby, studně – vše v krásném pohoří. Pak jsme se konečně dostali do antického Korintu, ale nic moc (několikáté památky už unavují) a vedro. Na spaní jsme vylezli na kopec před středověký hrad Acrokorintos vysoko nad úžinou mezi Peloponésem a pevninou. Sakra, okolo lezou velcí pavouci. Druhý den jsme hrad prošli, a pak už dojeli do Athén.

Po přechodu Bulharské Rily, zlezení Olympu a klášterů Meteora, návštěvě antický a dalších památek po pevninském Řecku a Peloponésu jsme se dostali do Athén.

Našli jsme si celkem fajnový hostel – s vařiči, hrami a levný – jen jsme museli být separé holky/kluci. Během 3 dní jsme prošli skoro vše, co je v Athénách k vidění. Z Akropole jsem byl ale dost rozladěn, vše bylo totiž pod lešením – Propylaje (hodně), Erechteion (trochu), Parthenon (dost, uvnitř byl jeřáb a stavba byla rozebrána víc než obvykle) a největší klenot – chrám Niké byl absolutně srovnán se zemí (rozebrán a pryč)! Smutněl jsem a ani muzeum mi náladu nezvedalo. Dále jsme navštívili zrekonstruovanou Atallovu stou, zbytky obrovského Diova chrámu a plno dalších památek, kopců a míst. Bohužel stadion, hřbitovy Kerameikos a hlavně archeologické muzeum (nejlepší antické sbírky na světě) byly v rekonstrukci a zavřené. Opět ve všem prachy z Unie a navíc se Athény plašily a stavěly na zadní, neboť zde za rok bude Olympiáda. Samá staveniště a chaos. Chápu, že chtěli mít vše tip top (co by současnému bordelu řekli amíci!), ale to, že bylo vše zavřený a pod lešením, mě dost nasíralo.

V neděli jsme si spravili chuť návštěvou rozlehlého a velice živého blešího trhu.

V Pireu jsme koupili lístky a přes noc přejeli velkou lodí na ostrov Chios. Spali jsme na horní palubě za kapitánským můstkem, kam bylo vidět na radary a lokátory.

Na Chiu jsme chtěli ke klášteru s mozaikami z 11.stol., ale právě skončila sezóna a autobus tam prý jede, jen když jsou aspoň 4 lidi. Nakonec jsme chtěli koupit i 4 lístky, ale řidičům se jet nechtělo, tak jsme měli smůlu.

Jeli jsme tedy do vesničky Pirgi, kde jsou domy zdobené nádhernými grafity, úzké uličky a super babky, s kterejma jsme se bavili. Bohužel jsme si navzájem moc nerozuměli. 🙂 Pak jsme přejeli na skvělou pláž s černými oblázky – Emporios. Koupili jsme si potápěčské brýle a šnorchl a pozorovali rybičky, pohůdka.

Přespali jsme v parčíku v přístavu v Chiu a ráno přejeli za nekřesťanské peníze lodí do Cesme. Turecko! Asie!!! Rozměnili jsme a rázem se z nás stali multililionáři. Luxusním autobusem jsme zamířili do Izmiru, a tam se přejedli výborným kebabem.

Přes noc jsme jeli narvaným vlakem do Eskisehiru – 13h. Měli jsme sice koupený místenky, ale vagony nebyly označený, všude chaos, plno lidí a nikomu jsme nerozuměli, tak jsme nejdřív dlouho stáli namačkaní v uličce. Pro všechny jsme byli obrovská atrakce, každý se s námi vřele bavil a snažil se pomoct. Týpci v kupé, kam jsme se nakonec vmáčkli, si nás tak oblíbili, že se rozhodli, že nás nenechají spát, že si s nima musíme povídat. Jeden Turek po nás pálil plno všetečných dotazů, celé kupé se vysmálo, a pak chudák, který jediný uměl anglicky, to překládal nám. Ne všechno mu bylo po chuti. Byla to strašná sranda, ptal se na vše možné a velice gestikuloval. Dostali jsme dárky a vyměnili si adresy, prý nám pošle dárek k svatbě 🙂

V Eskisehiru jsme 3h čekali, v podstatě tam nic není. Pak jsme již normálním vlakem jeli 7h do Istanbulu. Přejeli jsme lodí Bospor a už se kochali desítkami minaretů, které se tyčí po celém obzoru. Vybrali hostel kus od Ayi Sofyi.

Během dvou dní jsme prošli celé centrum – sultánův palác Topkapi s harémem s 400 pokoji, obrovskou Ayu Sofyu, Modrou mešitu s šesti minarety (3. nejvýznamnější v muslimském světě), Velký bazar (zběsile smlouvání v eurech a dolarech), podzemní nádrž na vodu Yerebatan Sarnici, mnoho dalších mešit, věž Galata, přístav plný lodí, trhy, jedli plno místních specialit, v přístavu ryby pečené a prodávané přímo z kymácejících se bárek, atd.

Super město, skvěla atmosféra, pohoda, živí lidé! Krásné je posedět na koberci v mešitě, užívat si klid a pozorovat modlící se muslimy. Stejně tak je skvělé se prodírat řvoucímí stánkaři a přehrabovat se v roztodivném zboží. Jen mě zarazili přemrštěně drahé vstupy, a že skoro stále pršelo. Holt už ale byl začátek září.

Vlakem jsme oklikou dosvištěli do Burgasu, vyhlášeného bulharského přímořského letoviska, ale bylo tam mrtvo. Stopli jsme si povoz a kousek popojeli do Nesebaru, historického městečka, ale s mraky turistů – samí výchoďáci: Češi, Poláci, východní Němci, …

Na koupaní bylo chladno, a tak jsme rychle fičeli na sever, míjeli vyhlášená letoviska jako Zlaté písky apod. Projeli jsme Varnu a přes hranice stopli nadupaný Mercedes s rakouskou poznávací značkou, řidičem Izraelcem, kterej uměl mimo jiné i slovensky. Celnicí – na přechodu, kde jede tak jedno auto za hodinu – jen čuměli, my také. Večer jsme dorazili do rumunské Mangalie, dalšího letoviska.

Dali jsme si výborná sladká pečiva, ale jinak byli mé narozeniny ve znamení pekelného břichabolu. Prdy a žaludek v nepohodě se mě od té doby drželi až do návratu.

Stavili jsme se v Constantě, obrovském přístavu, kde je také socha Ovidia, 800m2 římské mozaiky, a kde jsme navštívili akvárium.

Dále jsme pokračovali na sever do Delty Dunaje. Spojení Constanta-Tulcea tvoří minibusy – tranzity Mercedes tak pro 16lidí, které se vymykají průměrnému stáří aut na silnicích o 15let a jedou v průměru o 50km rychleji (o 80 počítaje i traktory a povozy) než ostatní. Lístky jsme koupili na nádraží a mladej sympatickej řidič hnal auto přímořskou rovinou.

Najednou z ničeho nic zastavil uprostřed polí, vlez dozadu, a že prej kontrola lístků. Ale dva starší strejdové lístky neměli, tak že musej vystoupit. Jeden šel celkem v klidu, ale druhýmu se to moc nelíbilo. Řidič se ho snažil vytáhnout, až se strhla bitka. Nejdřív se řezali v autobuse, pak vyletěli do příkopu, tam se po sobě váleli, mlátili se do ksichtů, košile praskaly, byla to řežba jako sviň. Celej autobus řval, ženský byly na straně řidiče, chlapy černejch pasažérů, my jen čuměli. Vypadalo to dost ostře. Řidic – při bitce vysvlečen z trika – ale po chvíli vyhrál, zavřel rychle bus a zběsile odjel. Strejdové zůstali v polích, řidič si vzal nové triko a v autobusu se všichni ještě chvíli hlasitě hádali.

Po chvíli byl ale klid a volná místa se v další vsi zaplnila. A byla pohoda, za chvíli jsme vystupovali v Tulcei. Žeru rumunský temperament!!

Ještě jsme přejeli do Murighiolu, centra Delty. Všude jsou domky z rákosí a v kempu mraky psů. Naštěstí byli celkem přatelští. Do kempu jsme dojeli stopem potmě Ladou, v které už byli 4 lidi! Kemp je u jezera, asi 3km od vesnice.

Zjišťovali jsme ceny projížděk lodí, nabídky byli ve dvou kategoriích:

1. po Murighiolském jezeře a okolním rákosí veslicí 3h za cca 400000 (necelé 400Kč)

2. motorovým člunem po jezerech v rezervaci za ramenem Dunaje tak 5h za 50 dolarů.

Dali jsme si čas na rozmyšlenou, na první bychom nic neviděli, druhá byla drahá. Zatím ale do kempu přijela skupina Čechů – 3 docenti z přírodovědy, 3 studentky a 2 řidiči-rybáři. Dali jsme se s nima do řeči, jeden z nich to tam už znal, a během dne domluvil s rybáři loď. My zatím vágusili v kempu, s Čechami a psama jsme tam byli jediní.

Další den jsme tedy vyjeli na větší lodi do rezervace. Kapitán byl skvělý rybář-důchodce, vyjížďka byla od 9 do 6 a jen za 300000 na jednoho, takže pohoda. Sice se jelo trochu pomalu a jen širokými kanály, ale projížděli jsme toho dost – různá ramena, kanály, jezera, všude bylo rákosí, lekníny (rybář mezi ně zajížděl a trhal nám je) a plno ptáků (přírodovědci šermovali s dalekohledy a foťáky se superobjektivy), pelikány jsme bohužel žádné neviděli. Byl to neuvěřitelný klídek, všude zeleno, a jen občas jsme potkali chudé rybáře, kapitán se s nimi bavil a kupoval ryby. Bylo to fajn, jen občas sprchlo.

Přes noc jsme děsivým osobním vlakem dojeli do Bukurešti. Ale byt Miruny (kamarádka) nebyl bohužel volný a celý den jen lilo, tak jsme šli pouze na prohlídku Ceaucescova megapaláce, kde jsme se dozvěděli kolik tun mramoru, křišťálu, m2 koberců atd. bylo spotřebováno. Po Pentagonu je to 2. nejrozlehlejší stavba na světě, ale vevnitř je to dost kýčovité a nesladěné.

Na 2 hodiny jsme zašli s Miru a jejím klukem na pivo a přátelsky pokecat, pak už hned přejeli za další noci do Sofie. Potřetí jsme se ocitli v Bulharsku a cyrilici jsem četl již skoro plynně.

V Sofii (už jsme se orientovali lépe než na začátku) nic moc není, jen kostel Alexandra Něvského a pár ne moc významných památek, tak jsme nakoupili suvenýry a šli brzy spát. V hotelu dvoják za 30 Leva.

Ráno jsme nastoupili do autobusu, byli jsme tam my dva, dva celkem dobrý starší Angláni (jeden jel na utkání Chelsea-Sparta) a 50 Bulharů, z toho polovina cikánského vzezření. Hned na první hranici jsme museli se všemi věcmi (i ze zavazadlového prostoru) vystoupit, aby si ho celnici mohli projít. Na dalších hranicích si celníci vždy vytáhli 5, 6 Bulharů (vždy ty nejvíc černý) na pečlivější kontrolu, ale jinak – až na to, že 10 Bulharů okolo nás hlasitě chrápalo – se jelo v klidu.

Do Prahy jsme dorazili k ránu…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .