0
0

Autobus nás po dvouhodinové cestě dovezl k přístavu ferry (na Bali). Tam jsme měli spoustu času, takže jsme si v klidu v cestovní kanceláři, která stála přímo u přístavu, zajistili přepravu na Lomboku od ferry do vesnice Kuta, která leží na jižním pobřeží.

Na palubu trajektu jsme nastoupili dost brzo, takže jsme si mohli vybrat místa, která se nám líbila. Obsadili jsme lavičku na otevřené horní palubě v v zadní části trajektu. Měli jsme štěstí, jak se ukázalo, vítr foukal z takového směru, že nás kryla nástavba. Na návětrné straně byl vítr nepříjemně silný. Cesta trvala čtyři hodiny.

Minibus, který jsme si objednali, už na nás čekal. Miloš se pokoušel domluvit, jestli by nás mohl vzít na druhý den na okružní jízdu ostrovem, ale vázlo to na domluvě o ceně. Původně nabídnutá cena (350.000 Rp za celý den) pořád narůstala, bylo nutné to konzultovat s řidičovým bossem, s bossem řidičova bosse a já nevím s kým vším, byl z toho milion a pořád nebylo jasné, jestli je ta cena konečná. Při zmínce o cestě po východním pobřeží tvrdili, že je tam špatná cesta, že se ostrov musí objet po západním pobřeží. Vzali jsme si telefonní číslo a řekli jsme, že když tak ještě zavoláme.

Do vesnice Kuta přijíždíme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Asi ve čtvrtém hotelu, kde se ptáme, mají volné pokoje a tak se ubytováváme. Rozhodl jsem se, že je konečně čas ni nechat udělat nějakou masáž a tak procházím Kutou napřed v jednom, potom v druhém směru. Jak zjišťuji, tak tady nejsou na masáže zařízení, nacházím pouze dvě možnosti – buď zatelefonovat na jakési telefonní číslo, uvedené na reklamní tabuli, nebo si objednat masáž přímo v hotelu, kde jsme bydleli. Zkusil jsem to tedy v hotelu. Recepční něco blekotal, že na to sice mají personál, ale ne dnes, prý je nějaký svátek, že jediná možnost je objednat maséra telefonicky. Tak jsem ho nechal objednat, má přijít za půl hodiny. Jdu si mezitím s ostatními sednout do jídelny přimo naproti hotelu. Po půlhodině se jdu zeptat, nikdo nikde. Po další čtvrthodině taky nikdo. Pak už zase byl v recepci jiný recepční, ten nevěděl nic, začal mi vysvětlovat, že dneska v hotelu na masáže nikoho nemají atd atd. Masér dorazil až za další půlhodinu…

Po masáži, která trvala necelou hodinu, stála 100.000 Rp a byla docela bolestivá, jsem se připojil k ostatním, kteří mezitím změnili lokál a seděli o hospodu vedle.

Podle počtu prodejců odhaduji, že jsme byli jediní turisté široko daleko. Stahovali se k nám jak mouchy na med. Od malých dětí, přes výrostky až po dospělé, vnucovali nám přívěsky, náramky, trička, sarongy… Člověk by si i občas něco koupil, kdyby měl ještě drobné peníze… I tak jsem skončil s hrstí náramků, tričkem Bintang a sarongem.

Miloš mezitím zase zkoušel organizovat auto na zítřek, situace byla všude stejná, nikdo nevěděl, jaká cena je ta „správná“ a tak se pořád konzultovalo a zvyšovalo. Nakonec za Milošem přišel nějaký boss i do té hospůdky, nakonec si plácli, domluvili se na milionu. O tom, že by se po východním pobřeží nedalo jet, nepadla ani zmínka.

Ráno přijelo místo minibusu velké auto, zavazadla musela na střechu. Nemělo ani zahrádku, přivázali je tam jenom provazem. Chudák auto.

Napřed jedeme na nedaleké pláže Tanjung Aan, kde se snažíme něco nafotit, jsou tu na pláži pěkné skály a kameny. Pak přejíždíme na východní část ostrova Lombok k zálivu Ekasi, kde mají být podle průvodce pěkné útesy. Silnice se postupně zhoršuje, z rozbité asfaltky se stala hlinitá cesta. V jednom okamžiku při jízdě z kopce přistál na předním skle jeden z batohů. Byl to ten, co byl úplně dole a tak nějak se vytřepal. Dva batohy dáváme do auta, aby na střeše nebyla taková hromada a znova je uvazujeme. Řidič se pořád vyptává, nakonec zastavil v jakési osadě tvořené několika domky a prohlásil, že jsme na místě. Prošli jsme mezi domy a uviděli jsme jakýsi resort, zašli jsme tam. Ten stál na skalách vysoko nad zálivem. Kluci zkoušeli sejít dolů, ale vrátili se, že by to bylo na dlouho. V resortu se s námi odmítli bavit, když tam nebydlíme, ani nám nic nechtěli prodat, že to mají zakázané od majitele. Vrátili jsme se znechuceně k autu a vydali se na zpáteční cestu. Zastavili jsme se ve vesnici Ekasi, kde byl pěkný přístav a taky jsme tam nakoupili nějaké ovoce. Pobřežní skály jsme viděli jenom zdálky, kdybychom k nim chtěli jít, bylo by to na půl dne a na to jsme neměli naplánovaný čas.

Teď jedeme na sever, chtěli jsme ostrov objet po východním pobřeží. Zastavujeme se na oběd v jakési restauraci, bavíme se s majitelem. Ten nám tvrdí, že než objíždět ostrov po pobřeží, je lepší jet přes vnitrozemí. Vysvětlil našemu řidiči cestu a jeli jsme. Ten z toho byl nějaký špatný, vyptával se každého, koho potkal, i když od posledního dotazu uplynulo jenom pár minut a nemíjeli jsme žádnou odbočku. Projeli jsme sedlem kolem sopky, bylo zataženo, takže jsme nic neviděli. Za jiného počasí by tu určitě byly pěkné výhledy na sopku.

Řidič ale v životě nebyl v kopcích. Z kopce nebrzdil motorem, ale jenom brzdami. To v jednu chvíli způsobilo, že se auto začalo halit do oblaků dýmu. To už Miloš nevydržel, přikázal zastavit. Počkali jsme chvíli, než brzdy ochladly a pak už Miloš řidičovi diktoval, kdy má co zařadit.

Když jsme sjeli na pobřeží, pokračovali jsme chvíli na západ a pak jsme odbočili zase do kopců, směrem k Sonaru, kde je jeden z výchozích bodů pro výstup na sopku Gunung Rinjani. Cestou jsme se zastavili u pěkných rýžových polí.

V Semplu jsme se ubytovali v poslední lodgi před vstupem do parku, teda kromě Miloše P. s přítelkyní, kteří pokračovali autem směrem do přístavu, odkud se jezdí na Gili ostrovy.

Měli jsme v plánu cestou si někde nakoupit zásoby, ale na pobřeží jsme zapomněli nechat zastavit a cestou do kopců už nebyla příležitost. Museli jsme vzít zavděk obchůdkem, který patřil k agentuře, u které si kluci zajistili průvodce na sopku Gunung Rinjani. Tady by bylo možné, v případě vícedenního treku, pronajmout stany a spacáky. Měli tu jenom sušenky, vodu a čaj.

Za průvodce chtěli 400.000 Rp, prý i když je to jednodenní trek, účtují dva dny, protože průvodce nemůže jít nahoru na Gunung Rinjani dva dny po sobě. To narazili, Miloš prohlásil, že stejně je mrtvá sezóna, takže průvodce bude sedět doma. Cena nakonec spadla na 250.000 Rp. Za vstup do parku účtovali 150.000 Rp na osobu, i když ve skutečnosti zřejmě nic nezaplatili – vycházeli na trek o půlnoci a to na vstupu do parku nikdo nebyl a cestou zpátky je vedli nějakou obcházkou přes vesnici, takže kolem pokladen nešli.

á jsem si zaplatil průvodkyni na Panorama trek (100.000Rp), vyklubala se z toho nenáročná procházka, napřed jsme šli přes domorodou vesnici, pak jsme došli k údolí s terasovitými políčky a výhledem na sopku Gunung Rinjani (to byla ta panoráma) a pak jsme podél zavlažovacího kanálu došli k vodopádu. Pak jsme šli ještě k druhému vodopádu, ten už byl trochu hůře přístupný, muselo se chvíli brodit vodou. Zato se v tůni pod ním dalo vykoupat.

Chvíli po poledni jsem došel k lodgi a zrovna jsme potkal ostatní, jak se vraceli ze sopky. Miloš B. byl naštvaný, zapomněl v lodgi náhradní baterii do kamery a druhou, vodotěsnou kameru ponořil do vody bez vodotěsného krytu a tak ji pak sušil.

Už předchozí den jsme si domluvili odvoz, zvažovali jsme různé varianty, nakonec jsme se přiklonili k té, že dojedeme za Milošem P. na Gili Trawangan, tam přespíme a ráno se dopravíme do Denpasaru. Tuhle dopravu nám nakonec prodal přímo řidič, který nás vezl ze Sonaru. Vypadá to, že tuto přepravu zajišťuje nějaká větší společnost, která prodává lístky přes komisní prodejce a jedním z těch prodejců byl i ten řidič. Prodal nám lístky po 270.000 Rp, náhodou jsem si na Gili v jedné cestovce všiml, že tam za tu cestu chtěli 300.000 Rp.

Cestou Miloš pro změnu zjistil, že zapomněl v recepci lodge v Sonaru nabíječku i s baterií do kamery. Domluvil se s řidičem auta, že mu ji druhý den doveze na motorce (za sto tisíc).

Vystoupili jsme v přístavu, měli jsme štěstí, loď na Trawangan odjížděla po čtvrthodině. Mohlo by se totiž stát, že bychom museli dost dlouho čekat, protože loď jezdí, až se naplní.

Na Trawanganu jsme si našli ubytování, je to turistická oblast, takže tu bylo relativně draho.

Zaplavali jsme si v moři a večer jsme si sedli do hospůdky, kam za námi přišel i Miloš P. Ještě jsem nezažil takové nálety komárů, jako tady. Naštěstí je repelent, pro který zaběhl Igor, spolehlivě zahnal.

Ráno balíme a odcházíme do přístavu. Odjíždíme bez Milošů, oba zůstávají v Indonésii o týden déle. Cesta, kterou jsme si den předtím zaplatili, zahrnuje přepravu lodí z Trawanganu na Lombok, minibusem do přístavu trajektu, vlastní trajekt a pak přepravu do Denpasaru.

Když čekáme na autobus, opět se kolem rojili prodejci, někteří nabízeli docela pěkné přívěsky. Prý jsou vyřezané z kravských rohů. Mám o tom pochybnosti, ale přesto nakupuji. Jsou pěkné.

Na trajektu jsme si připlatili kajuty, ale bylo v nich příšerně vedro, takže Tono s Milanem raději seděli na palubě.

V přístavu na Bali pak zjišťovali, kdo chce jet v Denpasaru do kterého hotelu, my jsme chtěli jet na ulici Jalan Pratama. To je až na tom nejjižnějším cípu Bali, mimo hranice města, takže jsme si museli připlatit.

Naštěstí ten den cestovalo poměrně hodně turistů, takže jsme se nevešli do autobusu s ostatními a dostali jsme mikrobus jenom pro nás čtyři. To bylo příjemné, protože jsme se nemotali po Denpasaru, ale objeli jsme ho a bez zastávek nás pak vyklopil u hotelu, který nám zamluvila Petra a spol, kteří bydleli skoro přes ulici v jiném, dražším hotelu. Pro nás na jedno přenocování ale nemělo význam se ubytovávat do takového luxusního hotelu.

Večer jsme si proběhli ulici Pratama, zjistili jsme si zhruba, co kde je.

http://volanidalek.cz/indonesie/lombok.php

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .