0
0

Jak to všechno začalo?

Výbuchem! 12. Října 2002, respektive 11.října v Čechách , právě na mé narozeniny vybuchla u Pláže Kuta nálož. Celou akci zorganizovali extremisticky ladění „Usámovci“ – údajně. Co to bylo za debily doopravdy se už asi nikdy nedozvíme. V každém případě „Ten den“ byl čtvrtek a jak známo v pátek je trénink volejbalistů z Krchleb. Pak se „sedí“ a vedou se řeči. A ty se vedly i o „bombě na BALI“. A pak mě to napadlo. Pojedeme se tam podívat. Poznáme, nejen kde to bylo a jak to vypadá, ale bude to také teoreticky nejbezpečnější místo na zemi. Dvakrát na jednom místě to nikdy nebouchlo, byla moje úvaha.

13.1. 2003

A my stáli v Praze na letišti. Bylo nás celkem 8, samí chlapi, rozhodnutí udělat vše pro to, abychom do cíle cesty dorazili všichni. Našli se sice jedinci, kteří až třetí den na Bali zjistili, že nás není 7, ale 8, nicméně – byl to opravdu těžký a dlouhý let. 2 hodiny do Franfurtu pak 4 hodiny čekání, 12 hodin do Hong Kongu, 2 hodiny čekání a 4 hodiny do Denpasaru na Bali. Praha byla fajn. Každý měl pouze jedno pivo a těžce se probouzel. Vstávali jsme totiž ve 3 hodina ráno. Frankfurt nás ale přivítal rozmrzele. Mráz, sníh a dvě hodiny zpoždění. Letiště velké jak půl Prahy, na jednotlivé „GATE“ jezdí vlaky bez řidiče a my měli zásoby domácí slivovice pouze na 3 hodiny. Ještě že německé pivo se dá pít, i když je nekřesťansky drahé. Letadlo jsme málem nestihli. Když holt osm chlapů zapáleně diskutuje není čas na nějaký prkotiny. Ještěže byla namrzlá křídla a my museli čekat až nás specielní vůz ostříká „fridexem“. Pak už letíme. Hongkongská společnost Catai Pacifik je úžasná. Whisky i piva bylo poměrně dost a tak se těch dvanáct hodin dalo jakž takž přežít. Na místě pro tři sedíme dva. Já a ještě nějaké mladá Filipínka. Obsadila suverénně dvě místa, což při její délce znamenalo, že v klidu ležela s tendencí dělat si z mé nohy polštář. Já měl ale zase svoji Whisku a tak jsem trpěl o něco méně. Když se konečně po 3 hodinách probudila, začala se živě zajímat, kam že to jako máme namířeno. Po informaci, že na Bali si začala ťukat na čelo a prohlašovat něco jako že jsme „medmens“. Nechal jsem to bez povšimnutí, protože vím, že na Filipínách to „bouchá“ daleko častějc a že tudíž blázen je spíše ona. Konečně přistáváme – Hong Kong. Už je úterý 14.1. ale díky časovému posunu sedm hodin je vlastně 10 hodin ráno. Máme 2 hodiny zpoždění, a protože z našeho letadla přestupujeme na linku do Denpasaru pouze my, máme doslova honičku. Na letišti už na nás čeká malá hubená číňanka, lepí nám nějaké papíry na hruď a prchá. My musíme za ní. Letadlo totiž čeká jenom na nás. Je to fajn, ale Miloš nemůže kouřit a začíná být trochu nevrlej. Špekuluje, že by si zapálil v letadle. Pokuta je sice 5000 Hongongských doláčů, což je asi 20 000 Kč, ale není si jistej, zda mu za tu láci pak povolí cigaretu došlukovat. No nakonec to řešíme další Whiskou. Je dobrá a my musíme vypalovat červa už na začátku. Let je už stereotypní a tak, když po 4 hodinách přistáváme, máme docela radost. Vystupuje nás asi 10 nějakejch bělochů a 100 Japonců. Při výstupu se flákáme a rozhlížíme se zvědavě kolem. Už na letišti si všímám chrámu, kterých je na Bali prý přes dva tisíce. Z pasové kontroly vystupuji jako první a jdu si vzít kufr. Vše funguje. Každý náš kufr už má svého nosiče. Nepsaným zákonem je, že když nosič odnese zavazadlo třeba jen 5 metrů platí se mu 3000 Rupií ( 10 Kč). Svůj kufr mám nést asi 5 metrů k autu, které už na nás čeká a tak zdvořile děkuji a beru důrazně svůj kufr za druhé madlo do ruky a trhnu. Tím je nosiči jasný, že tady pšenka nepokvete a moje zavazadlo pouští. Asi za 3 minuty přibíhá Míra a zmateně chce ode mne nějaký drobný. „Nemam, mam jenom stodolarovku, na co to chceš?“ „Nu na kufr!“ Pobaveně sledujeme rozhovor „ruka – noha“ s místním nosičem. Nakonec Míra vyndává z peněženky nějaký papírový peníz a podává ho smějícímu se Balijci. Přichází k nám a oznamuje, že ho celá sranda s kufrem odneseným si 5 metrů stála 5 EUR, drobnější neměl. Na letišti na nás čeká Čech Adam, který na Bali žije, má potápěčskou základnu a shodou okolností měl cestu do Denpasaru. Čeká i řidič z hotelu. Domlouváme si schůzku s Adamem a jeho ženou Radkou (Plzeňačkou!) večer u nás na hotelu BALI WARMA v městečku SANUR. Asi za 1 hodinu jsme na hotelu. Pěkný malý stylový hotýlek, 10 km od KUTY. Jsme jedinými hosty, uprostřed bazén, restaurace, k dispozici asi 5 číšnic, k moři asi 100 metrů. Teď teprve vychutnáváme teplotní šok. 33 stupňů je ve stínu. Platíme za ubytování a zjišťujeme, že na Bali berou bez problémů pouze stodolarovky rok výroby 1999 a výš. Chvíli se dohadujeme, ale pak je vše OK. Ještě že Bert umí echt anglicky. Dáváme si první pivo a skáčeme do bazénu. Další šok. Voda má tak 35 stupňů. Jako ve vaně. Vzduch je vlhký a Miloš neví, zda mu to dělá dobře a nebo ne a bude muset nasadit větší dávku Mallrborek. Zatím jdeme okouknout moře. Písčitá pláž a kromě desítek obchodnic a masérek nikde nikdo. Sesypaly se na nás jak mravenci. „Luk maj šop“ „mašaž“ jsou nejčastější slova která slyšíme. Hrdě odmítáme zatím cokoli kupovat a provádíme první zkoušku vody. Třetí šok 33 stupňů. Teď už víme, že jediné místo, kde je pod 33 jsou naše klimatizované pokoje. A už jsme bombardováni dalšími nabídkami – vodní skútry, padáky, lodě na šnorchling, lyže, želví ostrovy a jiné výlety – blázinec. Máme hlad a chuť na pivo. Jdeme na hotel a tam už zůstáváme. Večer přichází Adam s Radkou a my vstřebáváme první relevantní informace o tom co navštívit, kdy, jak a za kolik a další a další věci. Adam s Radkou jsou děsně příjemní, ale musí se bohužel rozloučit. Domlouváme si návštěvu „u nich doma“ na Kubu (asi 100 km od nás) a jdeme pokračovat v „krasojízdě“. Do časných ranních hodin koštujeme zásoby z domova – Slivovice, Fernet, pivo a tak. Ochutnávky přerušujeme koupelemi v horké vodě ve venkovním bazénu. Tam vydržíme dlouho, ale nakonec přece jen odcházíme do svých pokojových „ledniček“ a znaveni usínáme>

15.1.

Máme domluvený výlet, který je v ceně ubytování. První cesta vede do manufaktury, kde batikují různé látky. Někteří z nás podléhají a kupují, kupují a kupují. Druhá zastávka je v dílně na stříbro. Někteří z nás podléhají a kupují a kupují. Třetí zastávka je v dílně na zpracování dřeva. Někteří z nás kupují. Pak se jde do chrámu a my chápeme, proč je v ceně ubytování výlet. Balijci jsou totiž také dobří obchodníci a umí prodávat takovým způsobem, že můžete 100x říkat nepodlehnu, podlehnete. Vidíte totiž, jak jsou Balijci šikovní a trpělivý a že zatím co u nás v Evropě bychom na tak krásné věci potřebovali plno přístrojů a náčiní, jim stačí pouze ruce a primitivní nástroje. Krásné látky, stříbro nebo vyřezávané sošky z ebenového dřeva jsou navíc děsně levné. Takže prostě neodoláte a koupíte plno kravin. Když jsme se vraceli z výletu na sopku Agung, zastavili jsme na pár záběrů u silnice v jedné vesnici. To co následovalo, jsme nikdo nikdy nezažil. Vrhlo se na nás asi 20 obchodníků a rvali nám do rukou různé sošky za ceny, které nemá cenu ani zveřejňovat. Jakmile jste si vzali do ruky cokoliv z nabízeného už jste to v podstatě museli koupit. Do auta jsem se vyloženě probíjel a udržoval úsměv na rtech. Když se auto asi po 30 minutách konečně rozjelo prohlásil Miloš: “ ty vole to bylo i na mě moc na starýho obchodníka“. Při cestě zpátky zastavujeme v uměleckém městě UBUD, které je známo tím, že se zde soustřeďují různí umělci, ale to už máme žízeň a tak raději kupujeme pivo a umění necháváme na dny příští. Večer zapadáme do bazénu a 2 hodiny nás z něj nikdo nedostane. Asi v 8 večer vyrážíme do šrumu. Míra kupuje batůžek a usmlouvá cenu asi na třetinu. Cena asi 120 Kč. Dělá jako že je to moc a nekompromisně odchází, Jenomže další takhle hezký batůžek už nikde nevidí a tak se vrací zpět. Jenomže to už cenu usmlouvá pouze na 150 Kč. Poučení pro a nás z toho plyne: chceš-li něco koupit smlouvej ostře ale pak kup. Příště už to nikdy u stejného obchodníka níž neusmlouváš. Balijci si navíc zatraceně pamatujou tváře, takže stačilo se jednou projít po městečku a byli jsme profláklí. Nakonec si dáváme pívko a ve 24.00 jdeme spát.

16.1.

Jedeme za Adamem Malecem – Čechem, na jeho potápěčskou základnu do vesnice UBU blízko městečka Tulamben. Jen tak pro ilustraci. Řidič i s autem na dva dny, s tím, že ujedeme asi 250 km, nás jednoho stojí pouze 150 Kč! Po cestě je jednomu z nás nevolno. Už to začíná, změna klimatu přehřátí, prostě běžné „porodní bolesti“ trop. Silnice je dobrá, normální asfaltka bez děr, ale je děsnej provoz. Jezdí se vlevo, motorky vás předjíždějí zleva i zprava, je jich tam asi tak 5x víc než aut a nikdo výrazně nedodržuje žádný předpisy. Všimnul jsme si zajímavý věci. Při předjíždění auta autem pořád zůstáváte jedním kolem na cizí polovině a to i přesto, že už jste se mohli zařadit. Teprve jakoby na poslední chvíli, když už si myslíte že musíte čelně nabourat protijedoucí auto, uhnete na svou půlku. Nevím proč to tak je, ale je to tak. Ihned po příjezdu se ubytováváme. Cesta trvala asi 4 hodiny. Adam má bungalovy jménem MONKY´S BUNGALOV těsně u moře a uprostřed bazén se sladkou vodou. Paráda. V „hospodě“ pivo, jídlo a Balijky obsluhují s úsměvem a rychle. Dlouho se nezdržíme a já vyrážím na první ponory. Jdu na vrak, který se jmenuje JOES WRECKSITE U.S.A.T LIBERTY. Krásná podívaná, ale chce to zažít, těžko popisovat. Vůbec pod vodou je spousta ryb, korálů a dalších „mořských potvor“. Viditelnost je perfektní, ačkoliv jsme na Bali v období dešťů. To ale pro nás znamená, že prší tak 1 hodinu denně a večer, někdy ani to ne. Na horách sice prší víc, ale tam my nejsme, takže je pohoda. Pokud by ale pršelo víc, všechen „bordel“ steče do moře a v oceánu je v té době pochopitelně menší viditelnost. Večer sedíme u Adama a zjišťujeme další zajímavosti. Například pokud nabourá „bílej“ s místním, VŽDYCKY je vinen cizinec! Řeší se to úplatkem, který je nedílnou součástí mzdy každého policisty. Celá rodina totiž šetří a vydržuje jednoho člena rodiny na „policejních studiích“, který jim to pak vrací v podobě odvodů z úplatků. Možná se vám to bude zdát nemorální, ale tam je to tak průhledně daný, že je to asi normální. Na Bali je také skoro nulová kriminalita, protože krádež se trestá useknutím ruky a horší činy popravou. Ale zase, ne vždy se vše striktně dodržuje, zvláště jedná -li se o cizince. Adamovi někdo ukradl malou televizi. On zjistil, že to byl propuštěný zaměstnanec. Šel za náčelníkem vesnice a ten to „zahrál pod stůl“. Prostě nechtěl sekat ruku „svýmu“ kvůli „bohatýmu“ cizinci . Ale tyhle případy jsou strašně vzácný. Já příkladně nechal foťák za 40 000 Kč na pláži celý den a večer jsem si pro něj došel. Vysel tam, kam jsem ho ráno pověsil. Ten den vidíme ještě nějakou slavnost. Asi padesát Balijců přišlo na pláž (pláž je mimo jiné v těchto místech tvořená černými sopečnými valouny). Usedli a začali hrát na různé bubínky a cinkrlátka a hulit jak partyzáni. Nevím jestli čoudili trávu nebo tabák, ale smáli se a hráli. Asi za půl hodiny dohráli a zase odkráčeli. Těhle slavností je na Bali spousta, v každé vesnici v jiný den a pokaždé se uctívá nějaký bůh. Balijci jsou hinduisté a věří ve zlé a dobré bohy. Těch je pochopitelně velké množství a tak se pořád něco slaví. Krásný náboženství – bral bych. Večer nám Adam, respektive „jeho Balijky“ dělají hody z mořských potvor – různé ryby, krevety, langusty, kalamáry. K tomu pivo a arak. Balijský pití z rýže, který je děsný. Balijská Whiskey má zase 14 procent alkoholu a je jako čaj. Nic pro nás. Arak se dá pít akorát s medem. Ale pochlapujeme se. Pozdě večer jdeme spát. Je horko a já začínám mít břišní potíže…

17.1.

Probouzím s bolestí hlavy, bolí mi v krku, mám rýmu a průjem. Nasazuji dietu a piju jenom čaj. Zatímco Honza Kocina, Honza Janák a Martin Krejčí dostávají rychlokurs v potápění, rozhoduji se zda vůbec jít na ponor. Pochopitelně, že jdu, ale ještě těsně před ponořením nevím, jestli budu zvracet nebo ne. Ponor byl skvělej. V 35 metrech krásný korály a ryby. Vidím velkou želvu chci se jí chytit, ale ve vodě je ta mrcha rychlejší než by byla na suchu. Zbytek dne se poflakujeme a večer jedeme zpátky do našeho hotelu. „Naše“ Balijky už čekají, že nám něco ukuchtí k večeři ale my napřed opíjíme našeho řidiče a pak jdeme na večeři do městečka. Dáváme si rybu jménem Snajpr. Za pár „babek“. Ryba má 3/4 kg, což je na Bali podle jídelního lístku 850g. Úžasný přepočty. Majitel hospody – klasickej Balijec v klasický „rýžovým“ klobouku nám sděluje že nás má rád, protože se smějeme a nejsme jako ti namračení Australáci. Ukazuje jak. Je dobrej. Ptám se ho, jestli ví, kde jsou Čechy. Většinou totiž odpovídají Balijci že ne a tak jim vždycky říkám, že je Czechye je malej ostrov blízko USA. Věří tomu. Tendle ale ne! Ví že Čechy jsou v Evropě a dokonce zná jednoho českého hrdinu, něco jako Indonéský hrdina kapitán Pitimura. Podržte se, ale zná – ŠTROUGALA! No holt na Bali se zastavil čas… Jdu brzo spát, ostatní popíjejí. Zítra je plážovej den a já se pořád vzpamatovávám z nevolnosti

18.1.

Jdeme na pláž. V průběhu cesty nám skáčou do cesty Balijky s nabídkami na masáž a na „luk maj šop“. Zatím odmítáme, máme totiž plánovaný vodní skútry. Jsou to 750tky a tak řádíme jak zběsilý. Pak se koupeme a popíjíme u baru. Barové židličky jsou namočený ve vodě a tak se chladíme nadvakrát. Útrata je asi milion Rupií, víc jak 100 USD, ale stojí to za to. Dvanáctiletá singlmaltovka „Čivas Regál“ za 80 Kč, nekupte to. Jdeme na masáž. Hodinová celková masáž vás vyjde asi na 100 Kč a holky to fakt umí. Chodím na masáž pravidelně, k jednomu z nejlepších masérů v Plzni, ale styl který používají místní holky je fakt dobrý. Jsou drobný a útlý, ale sílu maj, takže to není žádné lechtání. Masíruje se přímo na pláži pod přístřeškama a z banánových listů a stojí to za to. Po cestě zpátky už ty věčné nabídky někoho otravují, mě osobně to nevadí, stačí je ignorovat. Honza Kocina se ale nechává pokaždé ukecat. Kupuje především trička s nápisy, které nikdy nebude nosit, protože je komerční právník a chodí pořád v kvádru,ale nikdy neoddolá. „Hele kluci“, haleká „mám dvě trička za 200 Kč. Dobrej kup ne?“ „Jo dobrej ty vole, já koupil tři za 120 Kč“, haleká na něj Miloš. Holt obchodník se nezapře… Miloš když nechce aby ho holky obtěžovaly dělá hluchoněmýho. To fakt funguje nejlíp. Večer ještě pokecáme, dáváme bazén, pivo a tak, prostě klasicky „zachlastáme“ a jdeme do hajan.

19.1.

Z klimatizace mám pořád rýmu a tak jdu omrknout pokoj vedle. Málem mě trefí. Normální lednice. Kdybychom neměli na pokoji ledničku, chladím u nich pivo. Rýmu mají všichni, kromě Honzy Kociny. Ten pije Fernet a ten prý léčí. My s Milošem jsme zapomněli Jegermaistera a to je náš konec. Tedy můj. Rýma neustupuje a tak špekuluju jak jim vypnout klimatizaci… Dnes jdeme na jinou pláž a zase domlouváme vodní skútry. Už máme výraznou slevu. Potkáváme dva borce, co nám nabízí výborný výlet na šnorchlování. To je takový to potápění s trubicí. Domlouváme cenu, asi 500 Kč na jednoho a těšíme se na celodenní výlet lodí. Loď je perfektní s proskleným dnem. Asi po 300 metrech zastavujeme. První zastávka. Skáču do vody a nic moc nevidím. Lezu tedy nahoru a halekám na kapitána: „jedeme dál, tady nic není!“ S úsměvem mi sděluje, že nikam dál nejedeme, že tady je to echtovní místo a že dál je to daleko a on nemá benzín a další plky. Rychle chápu, že jsme pěkní blbci, páč jsme se měli domluvit líp. Ale neděláme žádnej štres a tak se ještě koupeme na volném moři a vyhlížíme žraloky nebo delfíny. Ty maj ale zrovna asi nějakou pauzu a tak se vracíme zpátky. Na břehu leží jedna slečna, snad první běloška, kterou vidíme za celý náš dosavadní pobyt. Miloš naznačuje, jako že má pěkný pozadí a už se to chystá i verbálně sdělit, když tu najednou se ozve: „vy jste Češi?“. Slečna je tu s matkou a tak si vyměňujeme poznatky. Shodujeme se, že letenky jsou drahý, ale že na ostrově je teplo, lidé jsou milý a nehádavý, ostrov je krásně zelený a bez turistů, bezpečný a levný a vůbec bychom tady mohli být delší dobu. Ty dvě zítra odjíždějí a vůbec se jim do toho nechce. Loučíme se a máme radost, že my nikam zítra domů neletíme. Asi ve 14.00 jedeme do KUTY. Je to městečko a pláž, kde nastal onen výbuch. Ve městě nic nenasvědčuje tomu, že se něco stalo. Mraky lidí, ale pouze místní a nebo „Číňani“ a my. Místo kde to ty pitomci odpálili vypadá jako po normální demolici 4 budov. Nic nenasvědčuje tomu, že se tady stala tragédie. Dokonce místa nejsou ani nijak „policejně“ označena. Jenom fakt, že víme co se tady stalo nám nahání husí kůži. Raději jedeme na pláž. A tady další šok. Nejznámější pláž na Bali, KUTA BEACH, vypadá jak igelitové smetiště. Tady teprve chápu, že je období dešťů, že Kuta je na západě odkud voda přichází a všechno svinstvo pak stéká do moře. Do dubna se to vyčistí, ale v lednu děs. Navíc tady ze známých důvodů nejsou turisti a místní kašlou na úklid. Procházím se po pláži a připadám si jak exot. Každou chvíli mi někdo zastaví a chce se semnou fotit. Většinou holky, mladý, starý, šikmooký, balijský, dokonce i mladý muslimky zahalený v šátku se ke mně tiskly jako když to mělo být naposled. Raději jdu do místní restaurace na pivo. Zjišťuji, že tady je super bazén a tak se vrhám do vody. Málem jsem se utopil. Nekecám, voda měla snad 60 stupňů, proto tam nikdo nebyl. Ale alespoň jsem smyl pot a jdu na další pivo. Začíná se blížit západ, a my máme domluvenou večeří na pláži při západu slunce. Romantika, ale ne pro 8 chlapů co nevidí na rybu, kterou pojídají. A tak jedinou poznámku k samotnému kýčovitému západu slunce měl jeden z nás, když prohlásil, po té co slunce zašlo: “ Ty vole! A je v prdeli, teď už ty kosti neuvidím vůbec“. Pravdu měl. Vracíme se to Sanuru a máme radost, že tady jsou krásný, čistý bílý pláže. Jdeme na pivo, Balijky nás chtěj balit, mají na hlavě přilbu a žvatlají něco o special mašaž. My ale máme jiný úkol – sehnat skotskou na navečer. Holky tedy nasedaj na své skútry a jdou shánět nějaké jiné kunčafty. Skotskou se daří sehnat a za 150 Kč, kupujeme originál Jima Beama. Ležíme v bazénu a probíráme politickou situaci k nezvolení prezidenta ČR. Divíme se jaký to maj ty lidi doma problémy…

20.1.

Tento den je těžce ležérní. Jdeme na pláž, Honza Kocina, Bert Plch a Honza Janák si půjčují motorku a jedou na obhlídku ostrova. My zbytek jdeme na masáže a vodní skútry, do baru a tak . Úžasnej ležérní den. Večer probíráme s klukama jejich výlet. Objevili nějakou dobrou pláž, plánujeme ji navštívit. Večer jdeme na večeři. Při cestě zpátky se zastavujeme v jednom baru. Asi po půl hodině zjišťujeme, že se jedná o bar s nabídkou Balijek ke stolu a podobně … Chvíli se bavíme na jejich účet a za další půl hodinu odcházíme. Velké zklamání se zračí v jejich očích, kšeft nebude… Skotskou pijeme u bazénu a já ten večer spím venku. Pořád ještě nevím jak vypnout tu zk……. klimatizaci.

21.1.

Vstáváme poměrně brzo. Jdeme si dát koupel do oceánu a domlouváme taxi, abychom navštívili pláž, kterou kluci na motorkách včera objevili. Jmenuje se DREAM LEND BEACH a po té co ji vidíme, je to opravdu sen. Krásný bílý pláže, pár chatrčí a nikde nikdo. Projdeme celou pláž a utáboříme se pod přírodním slunečníkem. V tu chvíli přibíhá postava, styl indián Orlí nos a chce nějaký Rupie. Dáváme pár drobných za slunečník a já zjišťuji, že se indián je ženská. Koupeme se a užíváme si. To trvá asi půl hodiny. Najednou, kde se vzaly tu se vzaly, na pláži je asi 20 Balijek. Mají stříbro, sarongy a plno jinejch užitečnejch věcí, které pochopitelně kupujeme. Pořád nás ošmatávaj a mumlaj: „maťať? Maťať?“ (masáž? masáž?). Miloš první neodolá. Masíruje ho 6 Balijek najednou. Hodina ho celkem přijde na 100 Kč. Nechávám se ukecat jdu se nachat namasírovat taky. Za ty prachy…! Po masáži holky ještě zkouší něco prodat, ale asi už maj vyděláno, protože záhy spokojeně odchází. My jsme zase spokojený, že máme plno hezkejch, levnejch, zbytečnejch věcí a navíc se cítíme po masáži jako znovuzrození. Při cestě zpátky pořádně prší. Když dorazíme do našeho hotelu, je už po dešti a tak jdeme na rybu a nějakou whisku. Zase spím venku, v pokoji je nechutná zima.

22.1.

Jedeme do Kuty na vodní atrakce. Nějakej „vodní svět“. Je to děsná paráda. Skluzavky a takový ty blbosti. Navíc je tam jako všude děsně málo lidí. Vodní koryto, zahradní šachy, pinpongové stoly, studené pivo a pálivé polévky. To vše tam je. Tady jsem zažil něco tak hrozně přepálivýho, že jsem nejen slzel a frkal, ale měl červené rty, bradu a všechno kam jenom ukáplo trochu polévky. Chtěl jsem něco extra „spacy“ a tak číšnice přinesla pro každého z nás mističku s dvěma pálivýma omáčkama. Miloš i Martin Krejčí pouze smočili špičku nože, kápli na pizu a „hořeli“. Já hrdinně všechny tři mističky vlil do jedné polévky a začalo pro mě největší utrpení. Podotýkám, že vydržím echt pálivý jídla, ale to co jsem do sebe vtěsnával, nemělo obdoby. Oči neustále zalité slzami a kapesník u nosu. Ještě hodinu jsem jenom seděl a tupě zíral. To byl snad první a poslední „štres“, který jsem doopravdy na Bali zažil. Večer kolem 18.00 se strhává konečně pořádnej déšť. Provazy vody jak tažný lana se valí od západu a během hodiny je na ulici půl metru vody – nekecám, to není metafora. Kanalizace nestíhá. Bereme si taxíka a ten chce pochopitelně 2x víc než nás stála cesta sem. Proč? Voda. Je pravda, že těch půl metru vody na silnici plno autům vadí voda se dostává do sání a je konec. My zatím jedeme. Mladej řidič v čepici, teplota klesla asi na 28 stupňů tak nasadil čulíka, kouří jako partyzán a pořád nám nabízí, že nás odveze za nějakejma hezkýma echt holkama. Asi 100x mu říkám, díky, ne, ale je vytrvalej a vydrží mu to až k našemu hotýlku. Dávám mu dohodnutý peníze, ale mrmlá, že chce víc, že bylo moc vody. Důrazně mu sděluji něco jako že jsme se tak domluvili a že jestli nechce, že jdu a že nedostane nic. Kývne a bere prachy. Zazubí se a odjíždí. Večer sedíme v bazénu a popíjíme nějakej alkohol. Zase spím venku. V lednici to nejde.

23.1.

Je poslední den, který na Bali trávíme celý. Každý tak trochu po svém. Já ještě nakupuji nějaké dárky. Ale s nákupy to není tak jednoduchý a rychlý jako u nás doma. V Čechách jsem měl rychlostní rekord nákupu bot od vystoupení a nastoupení do auta 1 minutu 20 sekund. Tady jsem rád, že věc v hodnotě 100 Kč pořídím do půl hodiny. Smlouvat je povinnost. Vypadá to asi takhle: „Čau kolik stojí ta soška?“ říkám já. „Ahoj, jak se máš?“ říká ona. “ Mám se fajn, dobrej ostrov je Bali“ říkám já. “ Jo dobrej a kde bydlíš?“ říká ona. Takhle pokračuje konverzace, padají otázky na téma kamarádi, rodina, jak dlouhou tu jsem, jak ještě budu a pak se teprve znovu, někde mezi řečí, mohu zeptat kolik ta soška tedy stojí. S ledovým klidem Vám obchodnice řekne cenu okolo 1000 Kč. Zasmějete se a navrhnete cenu tak okolo 30 Kč – to už je na konci pobytu takže jsem zkušenější. Prodavačka se plácá do kolen, směje se a křičí “ bankrót, bankrót“ a řekne cenu, která je jenom pro vás, jako že je hodně nízká, tak okolo 500 Kč. No a takhle se dohadujete, zase vy křičíte „bankrót“ a plácáte se do kolen, vysvětlujete, že máte hodně dětí a hodně manželek (to docela zabírá), odcházíte a přicházíte, opět se bavíte o něčem jiném nebo věc odložíte a nechcete ji a nakonec končíte tak na 100 Kč. (Ve skutečnosti tam jsou Indonéské Rupie, ale pro představu to píši v Kč). Smlouvat jsem začal jen tak ze srandy dokonce i v oficielní bance a k mému překvapení úředník zareagoval a napsal cenu o něco nižší. Pravda rozdíly nebyly tak markantní, ala na Bali se prostě smlouvá všude.

Další zajímavostí je výměna peněz v některé neoficielní směnárně, což je vlastně každý druhý obchod. Většinou se mění stodolarovka z roku 1999, má výhodnej kurs a nejsou problémy. Za 100 USD je si 900 000 Rupií. Směnárník vezme 100 USD a začne odpočítávat oněch 900 000 Rp po 20 000 Rp. Dělá různý balíčky několikrát je přepočítává, přendává a promíchává. Celý smysl téhle asi čtvrthodinové ekvilibristiky je jediný. Chce Vás ošulit o 20 000 Rp. Sledovali jsme ho v pěti. Já točil na kameru a když jsme směnu dokončili, byli jsme si jisti, že nám nic nešlohnul. Až na kameře jsem odhalil ten okamžik. Fakt chytrý. Ale 20 000 RP je asi 70 Kč takže žádná velká zlodějna, je to prostě hra. A tak jsme to také brali.

Po nákupech, které mě značně vyčerpaly, jsem zašel ještě k moři a tam našel své kamarády. Buď byli u barů, nebo na masážích. Šel jsem teda i já na poslední masáž. Ale ne na pláž, ale do zděné budovy. Už když jsem vstoupil mě překvapilo příjemné přítmí, relaxační hudba a květinová vůně. Posadil jsem se, nohy mě byly strčeny do nějaké vrnící nádoby s olejovou vodou a jáčekal až se odpaří nebo umyje špína. Za 5 minut jsem se položil na čistě povlečenou masážní postel nebo jak se to jmenuje a byl jsem 75 minut masírován. Daleko lepší zážitek než na pláži, byl tu klid, hudba, vůně… Večer jsme pochopitelně mohutně slavili poslední den. Shodli jsme se všichni na jednom. Příští rok, když budou prašule, zdraví a chuť manželek pustit nás (tedy je), muší se zase někam vyrazit. Prý až uvidíme , kde to zase bouchne, tam pojedeme, tam bude bezpečno. (Podle tohodle klíče to bohužel vidím na Irák …)

24.1.

Poslední den už balíme a jdeme na poslední koupel do oceánu. Voda má stabilně svých 35 stupňů a tak raději volím sprchu. Studená voda má jenom 30. Kolem poledne odjíždíme na letiště a loučíme se s našimi Balicemi a Balijkami z hotelu. Na letišti se nesmí fotit a tak děláme pár snímků. Přibíhají policisti a smějou se, jako že nesmíme fotit. „A můžeme si vyfotit Vás?“ Kývou, jako že jo a pořád se smějí. Holt šťastnej to národ. Klid, pohoda a žádnej štres. Budeme to někdy umět i my? Odlet je v 16.00 místního času. Zpátky letíme přes Hong Kong a Londýn. Žal z návratu hasíme skotskou z free shopu, ale nakonec stejně přistáváme na letišti v Praze. Cesta končí a já pochopitelně nemám kufr. Někde zůstal. Jasně že ne v Indonésii, ale v Londýně – vítej zpátky v Evropě, říkám si. Kufr mi přivezou ještě večer domů a tak ani v neděli není štres. Ten začne až zítra – v procesu. Luboš Liška Fox P.S. Omlouvám se z celého srdce Slávce Řezáčové za případné chyby v textu. Ale kdybych to měl po sobě ještě číst, tak mě fakt trefí. Díík. LLF

Rady na cestu

ŽÁDOST O VÍZUM A VYZVEDNUTÍ VÍZA

· Turistické vízum dostanete na délku platnosti letenky maximálně na 1 měsíc.

· Oblečení – vezměte si jen minimum oblečení, moc ho tu potřebovat nebudete a popřípadě tu vše velmi levně koupíte.

· Doklady – neberte s sebou žádné osobní doklady kromě platného cestovního pasu, mezinárodního řidičáku, platební karty

· Platná měna je indonéská rupie – IDR (Rp), která není volně sněnitelná v evropě

· Doporučení: s sebou vezměte stodolarové bankovky od roku 1999 EURO je zde též dobře směnitelné.

· Orientační kurz 1 ledna 2003 : 1 EURO = 8900 Rp, 1 USD = 8825 Rp – rozdíl 1 EURO / 1 USD = + – 100-200 Rp

JÍDLO A PITÍ

· Nemusíte si brát žádné potraviny či konzervy.

· Doporučení: pokud si chcete přivézt více alkoholu, přelijte alkohol do plastových lahví vodka – dobrá voda, rum či fernet – coca cola, becherovka – sprite apod.

PRVNÍ DNY POBYTU NA BALI

· Časový posun je + 6 hodin (+ 7 hodin v zimním čase)

· Doporučení: po příletu jděte spát až večer a druhý den vstaňte do 9 hodin, vyrovnáte se tak snadněji s časovým posunem.

· Dodržujte pitný režim a vypijte nejméně 3 litry tekutiny denně.

· Nákupy nechte na druhou polovinu vašeho pobytu, protože už budetete mít větší přehled o cenách a nakoupíte podstatně levněji.

DOPRAVA PO BALI

Nejlevnější variantou je cestování místní dopravou tzv. BEMO (malé barevné mikrobusy

· Výhody: velice levné a poznáte tak lépe balijskou kulturu a mentalitu

· Nevýhody: zabere nejvíce času, časté přestupy, zastavuje na každém rohu a každé páté palmy.

· Doporučení: zeptejte se opakovaně místních za kolik jedou tam a tam a přihoďte něco málo navíc cca 1000 Rp. Nikdy se neptejte řidiče na cenu, nenechte vystoupit místní (jinak platíte celý autobus), řekněte kam jedete a při výstupu zaplaťte řidiči bez dalších otázek a odpovědí. POZOR vždy používejte drobné jinak vám nevrátí a určí si cenu sám. Shutle bus – autobusy pro turisty, které mají pravidelné linky, jízdenky zakoupíte v kterémkoli informačním turistickém centru nebo hotelu.

· Výhody: jede přímo do cílové stanice, jen pro turisty

· Nevýhody: jezdí většinou jen jednou denně.

· Pronájem auta bez řidiče je ideální pokud chcete cestovat po ostrově, nebýt na nic odkázani, nevadí vám levostrané řízení.

· Výhody: naprostá svoboda rozhodování bez jakéhokoli ovlivnění.

· Nevýhody: levostrané řízení, riziko možné dopravní nehody a následků s tím spojených, špatná orientace.

· Doporučení: při tankování si vždy nechte vynulovat stojan, pokud vás zastaví policajti, většinou budou tvrdit, že nějaký dokument nemáte v pořádku, nebo vám chybí. Pronajaté auto s řidičem je nejdražší verze cestování ale nejrychlejší.

– Výhody: auto je k dispozici nonstop (pokud jedete delší trasu řidič bývá unavený a potřebuje zastávky), máte věci v bezpečí (pokud vám s nimi neujede řidič). Řidič nese odpovědnost při dopravní nehodě.

– Nevýhody: dražší varianta cestování, možné neshody s řidičem ( ohledně ceny, placení, času apod.), řidič vás může tlačit do všeho z čeho má provize i když to pro vás není tak zajímavé (provizi má ze všeho kam vás přivede a doveze – jídlo, ubytování, různé atrakce, nákupy).

· Doporučení: Vždy se předem domluvte na ceně a dohodu napište na papír. Nic neplaťte dopředu. Nejlépe je platit po dnech. Nikdy neplatťe řidiči ubytování (pokud se předem nedomluvíte jinak) a nenechávejte ho spát u vás v pokoji.

http://www.krchleby.cz/bali.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .