Autobusem po vietnamských okreskách - 2000

Naše cesta z Vinhu do Danangu začala hodně brzo ráno. Náš autobus opouštěl bránu autobusového nádraží už v pět hodin. Z nádraží jsme odjížděli skoro prázdný. Autobus však zastavil hned za bránou a už se začali hrnout další noví spolucestující. Podobných zastávek jsme si na 400km dlouhé trase užili desítky. Nově příchozí cestující totiž nedostávali lístky a na oplátku toho zaplatili méně, než kolik by museli zaplatit při řádné koupi lístku na nádraží. Autobus se pomalu, ale jistě zaplňoval a na střeše se kupila hromada zavazadel, kol a motocyklů.

Naše cesta z Vinhu do Danangu začala hodně brzo ráno. Náš autobus opouštěl bránu autobusového nádraží už v pět hodin. Z nádraží jsme odjížděli skoro prázdný. Autobus však zastavil hned za bránou a už se začali hrnout další noví spolucestující. Podobných zastávek jsme si na 400km dlouhé trase užili desítky. Nově příchozí cestující totiž nedostávali lístky a na oplátku toho zaplatili méně, než kolik by museli zaplatit při řádné koupi lístku na nádraží. Autobus se pomalu, ale jistě zaplňoval a na střeše se kupila hromada zavazadel, kol a motocyklů.

Uřvaný a agresivní personál (2 řidiči a 4 průvodčí) očividně nikam nespěchal a tak jsme se šinuli průměrnou rychlostí asi 20 km/h. O to víc překvapil počin jednoho z řidičů při příjezdu na most, po kterém měl přejet vlak. Most vykazoval znaky klasické vietnamské pokroucené logiky. Na most se vjíždělo ze zatáčky, takže jeden ze směrů (ten náš), křížily koleje. Světelné a akustické výstražné znamení nenechalo nikoho na pochybách, že tu pojede vlak. Řidič asi chtěl nahnat pár sekund, proto vjel do protisměru a v duchu vietnamské logiky, kdo je větší má přednost, se pokusil projet.

Zpočátku to bylo v pohodě, neboť v protisměru jezdily jen motocykly a osobní auta. Problém nastal, když se proti nám vyřítil nákladní automobil IFA. Museli jsme zastavit, neboť nebylo možné projet. Dva tak velké dopravní prostředky se na tak úzkou vozovku vedle sebe zkrátka nevešly.

Náš početnější personál silovým nátlakem a nekopromisními gesty během pár minut donutil IFU couvat. V ten okamžik kolem nás projel vlak, na jehož přejezd jsme měli čekat a v našem původním pruhu začal opět provoz. Fronta aut, která se mezitím za IFOU vytvořila se dala do pohybu až na jedno auto, které stálo hned za IFOU. Řidič (zřejmě nějaký podnikatel) se vzbouřil, zamkl své nové auto a rychle utekl před naším naštvaným houfem průvodčích do bezpečí. Jelikož ve Vietnamu neexistuje pojištění a škodu platí ten, kdo jí způsobil, nedalo se nic dělat. Museli jsme couvat my. To zabralo dalších pár minut neboť i za námi se vytvořila dlouhá kolona aut.

Následující hodiny se nesly ve zlostném spílání uprchnuvšímu řidiči osobáku. Svoje sympatie onomu řidiči jsem se v autobusu plném rozlícených cestujících neodvážil prezentovat.

Ďábelský zlepšovák našeho pologramotného řidiče nás tak stál další půlhodinu zpoždění. Do vytouženého Danangu jsme dorazily s totálně otlačenými koleny po dvaceti hodinách vyčerpávající jízdy.

14.12.2000

http://dalky.cz/cteni/c-autobusem-po-vietnamskych-okreskach.html