0
0

Vlastně si nejsem jista, zda je toto cestopis nebo jen jakési střípky z cesty.

On celý ten výlet nejde označit ani oním vábivým slůvkem „dovolená“. Přesněji se jednalo o cestu přes půlku Evropy pro dceru pracující 3 měsíce v Torremolinos.Cestu s mou drahou matkou, díky jedné ovíněné chvilce mého muže, kdy ji velkoryse (notně podpořen slivovičkou) pozval s námi, a ona se toho chytila tak urputně, že mému drahému ráno po vystřízlivění nic jiného nezbývalo . Pánové, pozor na takovéhle chvilky 🙂

Ale zpět k cestě. Odpoledne ve čtyři jsme sbalili věci do Bolta (KIA Sportage – přezdívka dle barvy a rychlosti), nabrali matku a vyrazili přes Cheb, Norimberk a Stuttgart, přes francouzské hranice a Besancon až k Lyonu, kde jsme zmoženě dali spací pauzu. A druhý den hned brzy ráno dál kolem Valence, Avignonu a Montpelier ke španělským hranicím, přes které jsme profrčeli celkem rychle až do Barcelony. Cesta náročná a nepříjemná po 23 hodinách sezení. Okořeněná matčino dotazy jako např.:

cca 20 km od Lyonu, kdy jí už dobře hodinu říkám :“koukej, francouzské nápisy, ani jeden neumíme skoro žbleptnout, bude na čerpačkách legrace“

„Jééé, to už jsme ve Francii?“

Ostatně její francouzské zážitky se zredukovaly na fakt, jaká mají krásná odpočívadla u dálnice.

Ve tři hodiny odpoledne, kdy jsme zdárně dorazili do kempu 3 estrellas, zmožení, unavení a vyčerpaní, nám oznámili, že na nás zapomněli a nemají pro nás mobilhome. Jakkoliv španělsky ovládám 3 věty, chlapíka jsem dořvala v jeho rodné řeči natolik, že mi slíbil během hodiny ubytování. Tedy jsme si sedli na terasu u plážové restaurace a nalačno do sebe hodili 2 džbánky vína, což pro chlapíka v recepci bylo jen dobře, neboť jsem byla ochotna po hodině diskutovat :-). Nicméně spaní bylo zajištěno (rozhodně nedoporučuji), takže jsme se vydali na rychlý výlet do Barcelony. Rychlý, protože bylo téměř půl šesté. Autobus jezdící cca 300 m od kempu jede ´do centra zhruba půl hodiny. Má ovíněná a utahaná matka v něm sebou plácla. Díky dlouhé cestě se vzpamatovala natolik, že jsme se přesunuli do vyhlídkového busu, a jakkoliv tento způsob poznávání nemám ráda, v našem případě to byla jediná možná varianta, jak město poznat rychle a zároveň to zvládnout. Manžel usnul na první křižovatce, což mu nelze vyčítat, po takové dálce. Já dala přednost tomu vidět, než fotit,takže ani fotky za moc nestojí. Přesto jsme toho spousty viděli – bus jel skoro 3 hodiny – a v devět si chytali taxi zpátky do kempu. I přes příšerné vyčerpání, vzlétající letadla přímo nad hlavou a španělskou zábavu za okny, jsme byli vzhůru v pět. A tak jsme vyjeli na další etapu, teď už „jen“ 1.000 km. Přes Tarragonu, Murcíu, Cartagenu až do Malagy. Protože španělé mají max. limit 120 km/hod, pochopitelně jsme rychlost překračovali a pochopitelně nás chytili. Tedy opět nevím jak, ale dokázala jsem to španělsky udyndat na 50 €. On si ostatně můj manžel celou cestu zahrával, protože skoro celou dobu jízdy měl telefon u ucha a pracoval. Malý zázrak, že nepřišel o řidičák.

Z Malagy do Torremolinos je to už jen kousek, takže jsme bloudili jen chvilku. To když Nataša (naše navigace) odmítla vzít v potaz, že jednosměrkou prostě nepojedeme.

Přivítání s dcerou po třech měsících bylo dojemné, vysmáté a jásavé. Navedla nás do hotelových garáží, zajistila ubytování a na oplátku se od babičky dozvěděla, jaké krásné záchody mají ve španělsku na odpočívadlech. Oddechli jsme si, umyli se a nechali se provést hotelem (chluby chluby, to jsou naši) a poté do centra Torremolinos, kde jsme v jedné plážové a velice příjemné restaurace povečeřeli něco jiného než řízky. Netrvalo mi dlouho zjistit, že městečko je plné jednopohlavních párů – abych tak řekla 🙂 a Týna mi to potvrdila: Torremolinos je ráj gayů.

Následující den jsme vyjeli do Granady…když už jsme ve Španělsku, chci vidět Alhambru,ne? Čekalo mě veliké zklamání, protože už v 10 ráno nebyli lístky do paláců na celý den a tak jsme si prošly jen Generalife (krásné zahrady ) a pevnost . Aspoň zbývalo dost času na odpolední procházku Malagou. Bohužel manžel byl po cestě pořád unavený a tak jsem se rozhodla než výlet, posedět s ním u hotelového bazénu, popíjet sangrii a odpočívat.

Ve středu jsme se vydali prozkoumat Sevillu a tak nás nenechala na pochybách o tom, že je bezesporu nejkrásnějším městem Andalusie. Je bez diskuze úžasná. Cesta do centra byla tedy docela svízelná, Nataše se moc líbil jeden veliký kruháč na periferii, takže nás jím nechala profrčet hned dvakrát, a když jsme ji napotřetí odmítli poslechnout, byla z toho tak frustrovaná, že její pokyny zněly doslova:

„na další odbočce zahněte doprava, potom zahněte doleva..a potom…doktor“. Asi chtěla naznačit, že je toho na ni moc. Přesto jsme zaparkovali v samém centru historického města. Sevilla nám zabrala celý den, takže na balení ne cestu zpátky moc času nezbývalo.

Ráno v šest jsme zase nacpali Boltíka, tektokrát ještě o Týnino kufry navíc, a zase hurá do Barči. Tentokrát jsme se ubytovali v hotelu v centru, jen kousek od Sagrady Familie. Matka odmítla uvěřit, že jsme od ní pár bloků, protože „neviděla věžičky“ a taky se jí nelíbilo, že si děláme legraci z jejího orientačního smyslu (je přesně ten typ, který se otočí zády ke vchodu hotelu a neví, kde je),takže se nám rozhodla ukázat, že ONA trefí a dalo nám tedy dost práce ji po třech křižovatkách, kde se nám ztratila, najít. Přesto jsme ke katedrále dorazili a překvapilo nás, jak je malá. Upřímně nás moc nenadchla. O mnohem více byla lepší večeře jen kousek odtud, v malé restauraci, kde nám naservírovali tapas ve formě v a česnekového chleba se sýrem, výbornou paellu a ještě lepší víno. Metrem k přístavu to je kousek a není nic lepšího, než večerní procházka po krásném přístavu, se zastávkou na vínečko.

Cesta zpět domů vedla stejným směrem jako sem, takže žádné větší překvapení. Týna se střídala s tátou za volantem, takže ani řidiči nebyli tak unavení. Za zmínku stojí snad jen poznámka, že na francouzském odpočívadle kdesi v polovině země se manželovi podařilo do kafematu nacpat euro, i když přístroj trval umíněně na svém a na displeji požadoval „žetón“, což mělo za následek, že zrhuba hodinu nebylo k dispozici kafe :-).Taky jsme zase hledali matku, která si šla zakouřit a ztratila se přímo v Grillu.

A navíc jsme si dali malou odlehčující zastávku v Avignonu. Opravdu tam je starý most, shon na něm ale není, protože je jako turistická atrakce zpoplatněn. Zrovna tak celé město netančilo,naopak se spousta turistů cpala na náměstí v typických francouzských restauracích. Papež si žil, jeho hrad byl velkolepý. Procourali jsme město, nakoupili pastis a koření a vydali se zase dál.

Domů jsme dorazili v půl druhé v noci, celkem v pohodě a v pořádku.

Takže se vrátím k úvodní větě: nejsem si jistá, zda je toto cestopis, nebo jen střípky z cesty. Rozhodně to nebyla dovolená v pravém slova smyslu. Na to jsme s mužem moc pracovali (jsem jeho sekretářka ), moc toho najezdili ( celá cesta vyšla na 6.200 km) a málo se opálili, nemluvě o hlídání mé matky :-). Ale báječně jsme si to užili a moc se nasmáli.

Některé situace už zůstanou v rodinné hantýrce napořád…Nataša se svým doktorem, manžel s žetonem….:-))), a í přes veškeré dohadování, byla to krásná cesta, kterou jsme si jako rodina vychutnali.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .