Autem do Egypta aneb cesta do (ne)známa - 1.část

V září 2007 jsme s manželem absolvovali zajímavou a trochu dobrodružnou cestu z Čech do Egypta… cesta trvala 7 dní, ujeli jsme téměř 6500 km a projeli jsme vč.Čech a Egypta 9 zemí…vítejte na cestě…

Den 1. – pátek 21.9.2007

Odjezdový čas je určen kolem 6h ráno, chceme projet D1 bez zácpy, takže vstáváme kolem 4.30, nasnídáme se, dobalíme poslední zavazadla a ještě musíme překonat ten oříšek, jak všechny ty věci naskládat do auta…naštěstí je dost velké, takže se to nakonec brzy daří, a tak můžeme vyrazit a to přesně v 6.30, stav tachometru 103460 km, venkovní teplota 9 stupňů.

Ještě jsme se domluvili s dědou, že si u něj vyzvedneme nějaká jablka a že se s ním rozloučíme, takže nejprve jedeme směr chalupa. Tam dorážíme něco po sedmé, psí komando už na nás čeká, tak abych ochránila své čisté béžové kalhoty, omotávám si kolem sebe tmavěmodrou deku z máminy postele a teď už si mě klidně můžete poskákat….tak šup, vzít pár jablek, lžíce, radši ještě vodu, odskočit si, rozloučit se s dědou a se smečkou a vyrážíme směr dálnice D1…je 7.30, venkovní teplota 4 stupně (přece jen na venkově je o něco chladněji).

D1 je naštěstí v pohodě, ikdyž už je trochu pozdějc, jen na pár místech pěkná mlha, ale žádné problémy, takže v 9.45 už překračujeme hranice se Slovenskem, tam si dáváme 15 min pauzu a kupujeme slovenskou dálniční známku a hned zase razíme dál. Na Slovensku jsme si moc nepobyli, Bratislavu jenom objíždíme po obchvatu a v 10.45 už jsme na hranicích s Maďarskem, tam zase menší pauza na koupi dálniční známky a WC a v 11 zase pokračujeme směr Budapešť. Maďarsko projíždíme bez jakýchkoli nepříjemností jen se zastávkou na WC a natankovat benzín…u Budapešti jsme překročili 104000 km na tachometru, takže máme za sebou něco přes 500km.

Musím se přiznat, že nějak moc nesleduji situaci v Evropě, kdo je či není nově v EU, takže jsem při volbě trasy vycházela z informací na netu na stránkách MZV o vízové povinnosti do jednotlivých států, protože Mahmoud, jako rodinný příslušník občana EU, má volný vstup do všech států EU jako já, ale u jiných států, kde sice občané ČR vízum nepotřebují, on by vízum mít musel, tak jako např. do Turecka, kam já jsem vízum nepotřebovala, ale on ano….takže vzhledem k tomu, že u Rumunska jsem na zmiňovaných stránkách MZV našla poznámku, že u rodinných příslušníků ze třetích zemí by mohlo být vízum požadováno, zatímco u Srbska nic takového nepsali a zároveň i plánovač tras na internetu vyhledal nejkratší a nejlepší trasu přes Srbsko, jedeme směr srbské hranice.

Na hraniční přechod Röszke přijíždíme ve 14.45, na maďarské straně při kontrole pasů jsem v rozhovoru dvou celníků zaslechla slovo „visa“, ale vracejí nám pasy zpátky a kynou, že můžeme pokračovat…srbský celník bere pasy, prohlíží si Mahmoudův a říká: „A kde má víza?“ Koukám na něj trochu zaraženě, CO??? VÍZA??? „On musí mít do Srbska vízum, to už není EU a tohle“, ukazuje Mahmoudův průkaz k povolení pobytu v ČR, který mu dává možnost cestovat v rámci EU jako občanovi EU, „to tady neplatí. Takže to tady objeďte a vraťte se zpátky, můžete je do Budapešti na srbskou ambasádu a o víza tam požádat.“ Po krátkém protestování, kdy „milý“ celník opakuje pořád to samé, nám nezbývá nic jiného než objet budovu a jet zdruhé strany zpátky, kde na nás čekají naše pasy, které nám samozřejmě předtím do ruky nedal.

Na maďarské straně směrem ze Srbska stojí pěkná kolona aut, kterou musíme stejně vystát, přece jenom je to vstup do EU ze státu mimo EU, takže kontrolují kdesi cosi, i prohlížejí auta. V rámci čekání máme alespoň možnost přemýšlet, tak co teď…na hranice s Rumunskem je to naštěstí jenom asi 60km, takže určitě nejdřív pojedeme zkusit štěstí tam, ikdyž ta poznámka na stránkách MZV mě dost znepokojuje, radši o ní Mahmoudovi ani neříkám. Ten už to začíná vidět černě, že se teda vrátíme zpátky do Prahy a poletíme letadlem…to teda ani náhodou, takovou porážku neuznávám, na druhou stranu čekat v Maďarsku týden na víza to by taky nebylo to pravé ořechové…tak nejdřív uvidíme co Rumunsko.

Mezitím se už dostáváme na řadu na celnici, maďarský celník, když vidí pasy, jen soucitně kroutí hlavou a říká: „Co za problém tam do Srbska?“ a pouští nás, ale pak ještě celnice v jiné uniformě, která kontroluje auta, takže ven, otevřít kufr auta, ptá se, jestli mluvíme německy, anglicky neumí, „ein bisschen“…když vidí ten přecpaný kufr, tak jí přechází chuť něco tam hledat a jenom se mě ptá něco německy, čemuž samozřejmě nerozumím, tak se jenom ptá „alkohol oder cigarette?“ „nein, nein, no alkohol, no cigarette“, na ty dvě lahve vína jsem si vůbec nevzpomněla, ale vždyť jsou stejně z EU.

Takže jsme zpátky vMaďarsku a tohle čekání nás stálo asi hodinu času, no nic, co se dá dělat, hlavně jestli to nebude konečná a dostaneme se dál…cesta na rumunské hranice není už tak pěkně rovnou po dálnici až tam, takže se trochu motáme v nějakém městě, pak ještě zastávka na benzínce, odskočit si a koupit alespoň bagetu a zase pokračovat stále s myšlenkami, co když to u Rumunska bude stejné, co pak. Jiskřička naděje ve mně vykřesala, když se před námi objevilo auto s rumunskou SPZ s modrým znakem EU, tak že by Rumunsko bylo taky v EU, to bychom měli vyhráno, možná údaje na internetu jsou trochu opožděné. V 17.30 konečně přijíždíme na rumunské hranice v Nadlacu, to už vidím vedle rumunské vlajky tu EU a na maďarské straně nás ani nikdo nekontroluje, tak to je dobré znamení, to kdyby nás nechtěli pustit, tak se snimi můžu hádat a mám argumenty.

Celník na rumunské straně si bere pasy a Mahmoudův průkaz k pobytu v ČR, pak je předává kolegovi, zjevně si moc neví rady, asi tento průkaz ještě v životě neviděl, jeho kolega asi taky neví, tak si přivolávají na pomoc třetího, zřejmě nadřízeného. Pak nás odkazují, abychom zaparkovali na straně a počkali. Asi po 10min. už se rozmýšlím, zda tam nemám jít a zeptat se, co se děje, když tu jeden celník přichází k nám, v ruce pasy, ale jen se ptá „tranzit?“ „ano, tranzit.“ A pak odchází do budovy celnice. A tak čekáme dál. Konečně vychází z budovy…jde k nám, bere Mahmoudův pas, otevře ho na stránce s fotkou a zkoumá Mahmoudovu podobu na fotce a ve skutečnosti, dokonce ho žádá, aby se otočil a viděl ho zepředu i z profilu…pak zase odchází do té jejich budky za kolegy…tak znovu čekáme…to už mám opravdu sto chutí tam na ně jít, když opět přichází ten samý celník, znovu zkoumá pasy, jestli jsme na nich náhodou něco nezfalšovali, a konečně mi je podává a říká OK…„to to teda trvalo“, říkám si, je vidět, že nám musel předvést trochu divadla, at vidíme, jak je důležitý…a tohle celé tvrdnutí udělalo půl hodiny, ale v tu chvíli jsme ani nemohli být naštvaní, hlavní bylo, že jsme v Rumunsku a tohle jsme brali s nadhledem. Tak ještě koupit dálniční známku a vyrážíme…První momenty za hranicemi mi zdánlivě potvrzují mé představy o zemi jako je Rumunsko…žebrající cikánka si hned říká o peníze, původně alespoň vypadala, že nám umyje okno, ale to už se jí asi nechtělo…po chvíli cesty zastavujeme před železničním přejezdem, přes který přejíždí něco jako vlak, ale spíše vypadá, že ho vytáhli ze šrotu…no zkazek z Rumunska jsem slyšela z různých zdrojů dost…tak zatím to vypadá přesně podle nich.

Už začíná zapadat slunce, tak po chvíli znovu zastavujeme, uděláme pár fotek a ještě znovu zkoumáme mapu a vybíráme podle ní trasu přes Rumunsko, kterou vzhledem k této změně nemáme v plánovači. Už při průjezdu prvními vesnicemi začínám být ale mile překvapená…jsou celkem upravené, všude nové domy, další se staví nebo opravují, žádné vybydlené cikánské kolonie nebo něco podobného. První větší město, přes které projíždíme, se jmenuje Arad. Stejně přes něj musíme projet, tak se můžeme alespoň na chvíli zastavit a koupit něco k večeři…ááá cedule McDonald´s, tak to bychom se mohli najíst tam…i město Arad mě začíná utvrzovat v nově nabývaném dojmu, že Rumunsko je poměrně civilizovaná a hezká země. V McD ale neberou eura, naštěstí hned vedle je směnárna, tak než to slečna připraví, jdu vyměnit peníze…další milé překvapení, mění tady i české koruny, mám u sebe ještě tisícovku, která by mi pak už byla na nic, eura můžeme vyměnit kdekoli, tak to je fajn. V McD bohužel nemají žádnou rumunskou specialitu, takže klasika, ještě kafe na cestu a konečně mám možnost napsat domů sms, aby věděli, že je všechno v pořádku. Po jídle se trochu projdeme po městě, mají pěknou a teď v noci hezky nasvícenou radnici a ve 20.00 opět sedáme do auta a pokračujeme v cestě směr Bukurešť. Chvíli se motáme ve městě a hledáme správný výjezd, nakonec se to daří a nalézáme silnici s ukazatelem Bukurešť. Tahle část cesty je ale za trest, není tu žádná dálnice, jen hlavní jednoproudá silnice s množstvím zatáček a vesnic a hlavně náklaďáků a kamionů plazícími se max.80 – 90km/h s minimální možností je předjet a do toho občasná uzavírka půlky silnice kvůli probíhajícím pracem s provozem řízeným semaforem, takže s popojížděním nebo úplným zastavením. Tímto tempem se tedy moc daleko nedostaneme…a takhle se to táhne už nějakých 200km a to jedeme už přes 3hodiny a do Bukurešti je to ještě dalších skoro 400km. Okolo půlnoci se poprvé za den střídáme v řízení a jede Mahmoud, přece jen bez mezinárodního ŘP jsme přes den měli strach z kontrol, ale už jsem za ten den vyřízená, tak to musíme risknout. Kolem jedné hodiny v noci už začínáme být oba unavení a začínáme přemýšlet, kde budeme spát. Akorát jsme projeli jedním větším městem a vjíždíme do nějaké hornatější oblasti, ikdyž toho v noci moc nevidíme, obrysy hor a kopců jsou znatelné. Usoudili jsme, že nejlepší bude zaparkovat na některém z parkovišť podél silnice tak jako řada kamioňáků, zamknout se v autě a trochu se prospat. Tak se porozhlížíme po vhodném místě. Ale tím, že jsme akorát vjeli do hornaté oblasti, parkovišť znatelně ubylo nebo vypadají ne zrovna nejvhodněji na přespání. Konečně jedno vypadá jakžtakž, je tam nějaký kiosk a už je tam několik zaparkovaných kamionů. Zajíždíme dozadu za jeden z kamionů, takže jsme celkem krytí od silnice…a koukám na kamionu nápis „ČSAD AUTOBUSOVÁ PŘEPRAVA POLIČKA“, takže krajan, to je dobré znamení, tady zůstaneme. Je 2 ráno, jsme někde uprostřed Rumunska v Transylvánských Alpách, za sebou máme ujetých 1170km, na WC jsme naštěstí byli na benzínce v posledním městě, takže rovnou „zaléháme“ (vsedě samozřejmě) a jdeme spát.

Den 2. – sobota 22.9.2007

(Pozn. protože nevím, kde přesně se cestou posunul čas, používám po celou cestu stejný bez posunu…nakonec jsem zjistila, že se měnil 2×, jednou o hodinu vpřed a tady v Egyptě zase o tu hodinu zpátky…ale to vlastně není podstatné.)

Ráno s úsvitem nás budí nezvyklý zvuk, zjišťujeme, že jsme jen pár metrů od železniční trati a právě projíždí nákladní vlak…ještě na chvíli se pokoušíme usnout, znovu se budíme kolem půl šesté a těsně před šestou vyrážíme znovu na cestu. Konečně vidíme okolí, které jsme v noci jen tušili, je sice trochu ranní mlha, ale kolem je krásná krajina, hory a čerstvý vzduch, ještě by se mohl objevit hrabě Dracula. Po půl hodině potkáváme benzínku, tak zastavujeme a jdeme vykonat alespoň základní ranní hygienu a kupujeme si kafe a koláč k snídani. Po snídani pokračujeme v cestě, mlha se rozpouští a začíná vykukovat sluníčko, sice začíná i houstnout provoz a silnice se vrací do včerejší podoby popojíždění za náklaďáky, ale alespoň si můžeme vychutnávat krajinu…asi po hodině jízdy hornatá krajina končí a začíná nížina, za městem Pitesti dokonce začíná dálnice do Bukurešti, takže konečně můžeme jet rychle…cestou jenom zastavujeme na benzínce natankovat benzín a ve vedlejší restauraci se stavujeme na WC a na čaj, který teda je nic moc, má takovou divnou chuť, tak ho ani nedopíjíme a pokračujeme dál…to už jsme jen pár km od Bukurešti. Tam přijíždíme v 10.15 a je to přesně 1400km z Prahy. Podle mapy by hned na začátku Bukurešti měla být odbočka na obchvat kolem ní, která by nás měla navést na naši další trasu. Tuto odbočku samozřejmě úspěšně nenacházíme a vzápětí se ocitáme uprostřed ucpaného města, kde se max.rychlost jízdy šplhá na 10 – 20km/h, ale spíše je to postávání. A teď babo raď, jak se odtud vymotat…podrobnosti raději popisovat nebudu, to by dalo na dvě stránky, každopádně po hodině a čtvrt se zdá, že jsme se z města vymotali, teď ještě projet několik děsných křižovatek, na které samozřejmě přijíždíme z vedlejší, takže je tam kolona aut a na které jsme zřejmě měli dojet už předtím a z jiné strany, pokud bychom před Bukureští správně odbočili, no nic, hlavně, že jsme cestu našli, ikdyž po pár km to není až zase tak 100% jisté, protože ukazatel na město Giurgiu ležící na hranicích sBulharskem opět mizí. Podle mapy bychom ale měli být správně, ikdyž ne vždy lze věřit mapám!! Konečně ukazatel a odbočka…většina náklaďáků i aut mizí, takže zase můžeme jet chvíli rychle. Město Giurgiu leží přímo u hranic s Bulharskem, tak po krátkém bloudění nalézáme ukazatel k hranicím. Ještě zastavujeme na benzínce, utrácíme poslední rumunské peníze za vodu, něco k pití a zmrzlinu a vyrážíme k hranicím. Tady to ale začíná vypadat jak v zemi nikoho…a přijíždíme k budce, vypadá to, že už jsme na hranicích, tak podávám pasy…pán vbudce ale kroutí hlavou, ne ještě ne, aha, chce jenom peníze…7 €? Za co? Brzy zjišťujeme…za příšerný most přes řeku Dunaj mezi Rumunskem a Bulharskem, na kterém stojí v koloně kamiony sjíždějící dolů na hranice a čekající, až se kolona o metr posune, a které vyjely do vozovky tak hluboké koleje, že kdybych neměla vysoké auto, tak mám strach, že do nich zapadnu…vydři­duši…tak za celé Rumunsko jsme platili 5 € a jenom za tenhle jeden výmolový most chtějí 7? Co se dá dělat…zkušenost pro příště 🙂 zvolit jinou trasu…naštěstí osobáků se kolona netýká, kamiony nás pouštějí před sebe, a tak jsou dvě odpoledne, když přijíždíme na hranice s Bulharskem….

Jen doufám, že se tu nebude opakovat čekání jako při příjezdu do Rumunska…podávám celníkovi pasy a zase nás odstavují stranou…ale hned po pár minutách mě celník volá, tak běžím kbudce „To je tvůj manžel, že?“ „Ano, manžel.“ „A máš tu ten papír o svatbě?“ Tak běžím do auta pro oddací list, raději vozíme všude s sebou jak český tak egyptský, a zpátky, a podávám ho celníkovi. Ten píše údaje do počítače, pak mi podává pasy a oddací list a propouští nás. Tak tady naštěstí jen asi 10minut. Opět kupujeme známku za používání silnic a vyrážíme podle cedule směr Varna. Tak jako u Rumunska se nesplnila má očekávání na to, jak země vypadá, u Bulharska také ne, jen s opačným znaménkem…o Bul­harsku jsem měla mínění, že vypadá jako normálně civilizovaná země, kde je poměrně vyvinutý turistický ruch a jezdí tam dost lidí, tak bude na úrovni…opak byl pravdou…již po vjezdu do prvního města za hranicemi jménem Ruse, jsem se musela ptát sama sebe, CO TO JE???!!! Takové příšerné činžáky a staré domy u nás snad nebyly ani za dob nejhlubší totality, a že jsem zvyklá na některá příšerná města z Egypta, ale tohle bylo moc. Musím citovat z výstižného popisu Bulharska od jiných cestovatelů, kteří podnikli cestu autem do Jordánska v roce 2002 a jejichž článek s popisem cesty jsem našla na internetu a dost ho využívala při naší cestě jako inspiraci: „Je to Bulgaristán-banánistán. Mezi normálně civilizovaným Rumunskem a velmi civilizovaným Tureckem leží opravdový slovanský mrdník. Děs a hrůza, exteriéry, auta a lidé jako ze socialistické dětské detektivky ze 70. let. Polorozpadlé baráky, oprýskaná omítka, všude halda rezavých žigulíků, nepořádek, zemljanky, neudržované cesty, pokud je někde víceproudá silnice, trvá max. 5km. Je to opravdu síla.“ Vůbec nechápu, jak mohla být země jako Bulharsko přijata do EU a po tom, co jsme následně viděli vTurecku, by EU po Turecku měla skočit všema deseti, když vzali něco jako tohle. Můj dojem se nespravil ani následně při průjezdu zemí napříč, krajina taky nic moc, dost nudná, snad podél pobřeží u moře to bylo o jeden stupeň lepší, krajina a podnebí podobné řeckému, občas hory, klikatá silnice nahoru a dolů, vinice, výhled na moře, občas nějaká vesnice nebo menší město jako turistické středisko.

Prudkými serpentínami sjíždíme dolů do údolí a pod námi se v dálce rozprostírá město Pomorie – turistické letovisko jak vyšité, samý hotel, restaurace, tržiště a podobné turistické vymoženosti. Hned první ulice, do které vjíždíme končí branami několika hotelů, takže se obracíme a vymotáváme se zpátky. Slunce začíná zapadat, ale chci se alespoň podívat na nějakou pláž k moři. Na koupání to určitě nebude, je tu jen kolem 18 stupňů, pomalu větší zima než když jsme vyjížděli z Čech. Myslela jsem si, že mají sezónu alespoň do konce září. Dojíždíme na konec města, pořád jen odbočky a cesty k hotelům, nakonec slepá ulice, kde teprve začínají stavět další budovy. Takže se otáčíme a jedeme zpět…hele odbočka do přístavu, tak se podíváme alespoň tam. Na chvíli zastavujeme v přístavu, vyfotíme pár fotek, alespoň si šáhnu na moře a pokračujeme v cestě. Kontrolka nízkého stavu benzínu již nějakou dobu opovážlivě svítí, naštěstí hned na první křižovatce je benzínka. První a snad za celou dobu jediná kde normálně neberou eura nebo dolary, samozřejmě benzín už je natankovaný. „Tak je tu někde směnárna?“, ptám se. „Není, ok tak my ty eura vezmeme.“ Určitě si napočítá horší kurz, ale to je v pohodě, problém ale měl, aby se dopočítal, kolik že mi má vrátit. Nakonec jsem mu to spočítala, konečně to asi po 5 min. pochopil, tak můžeme pokračovat. Chceme ještě koupit něco k jídlu v obchodě. Zastavujeme u jednoho obchodu, eura tu neberou, ale hned vedle je směnárna, tak nás tam posílají. Uvnitř nikdo není, tak nevíme, jestli je zavřeno nebo otevřeno…no nic, tak jedeme dál. O pár set metrů dál je další obchod se směnárnou vedle. Tady konečně někdo je, tak měníme peníze, ten týpek celou dobu telefonuje mobilem a nějak ho nezajímá, že má zákazníky, zvládá obojí. V obchodě kupujeme něco k jídlu, hlavně na snídani, a pokračujeme v cestě. Po chvíli vyjíždíme z města a potkáváme benzínku a vedle ní restaurace. Zastavujeme s tím, že si dáme kafe, mají i nějaké hotovky jako file a kuře, co ohřívají v mikrovlnce. Tak se alespoň trochu normálně najíme, škoda, že to pořádně neohřála, jinak to bylo celkem dobré.

Při další cestě začínáme přemýšlet, zda přespíme ještě v Bulharsku nebo pojedeme přímo do Turecka a přespíme až tam. Cestou se díváme, jestli nepotkáme nějaký kemp, podobná parkoviště jako v Rumunsku tu bohužel nejsou. Žádný nepotkáváme, projíždíme městem Burgas a rozhodujeme se, že budeme pokračovat přímo na hranice, stejně se nám ani jednomu v Bulharsku nelíbí. Na jednom místě trochu bloudíme, ukazatele tu jsou trochu podivně, tak se vracíme zpět, ale brzy již zase držíme správný směr. Najednou odbočka na město Malko Tärnovo ležící u hranic, tak odbočujeme, podle mapy už by to nemělo být daleko. To ale ještě netušíme, co nás čeká…začíná cesta uprostřed lesů, samá zatáčka, je už tma, nikde nikdo, žádné auto nepotkáváme, připadáme si trochu jako v nějakém hororovém filmu, a cesta nemá konce, nijak příjemný pocit teda nemáme. Mahmoud řídí, já začínám poklimbávat, a tu na nás ze tmy vybleskne nějaké světlo. Na poslední chvíli vidím, že je to nějaký policista nebo voják a mává na nás, tak říkám Mahmoudovi STOP, protože ten by ho jinak minul. Doufám, že nebude nějaký průšvih ohledně řidičáku. Ale on chce akorát pasy, dokonce umí trochu anglicky, už jsme totiž v pohraničním pásmu, tak tam mají kontrolu uprostřed lesa. Mimochodem na hranice je to ještě kolem 50km, to teda nevím, jak ta mapa ukazuje a máme se na co těšit, jestli to bude pořád taková cesta jako dosud…a taky že jo. Jinak v těchto místech jsme překročili vzdálenost 2000 km z Prahy. Konečně přijíždíme na křižovatku, odkud jedna cesta vede do města a druhá na hranice. Jedeme rovnou, kolem 22.30 konečně přijíždíme na hraniční přechod, který je taky přímo uprostřed lesa, ale alespoň nějaký život tu je. Na bulharské straně ještě vyměňujeme zbylé levy a projíždíme na tureckou stranu. Jdeme do budovy celnice a vyřizujeme potřebná razítka do pasů a ohledně auta, v Turecku ještě platí zelená karta, tak ani nic neplatíme, ani nekontrolují, co vezeme, takže jsme poměrně rychle hotovi. Zajímavé je, že za tu dobu, co jsme na celnici, projíždí tudy oběma směry nebo tam stojí celkem dost aut i jeden autobus, zatímco, když jsme přijížděli na hranice a stejně tak i po odjezdu na druhé straně, jakoby se všechna auta vypařila a opět jsme na té lesní cestě sami a nepotkáváme ani světýlko. Na turecké straně jsou ale alespoň nějaké cedule, značky a tyče s odrazkami po obou stranách silnice, takže si nepřipadáme tak ztraceně jako předtím. Konečně přijíždíme do první vesnice a objevují se nějaké živé duše, které sedí před místní kafeterií. Pokračujeme dál a přijíždíme do města Kiklareli, už je kolem půlnoci (podle místního času o hodinu víc), takže ulice jsou liduprázdné, zastavujeme na parkovišti u jedné benzínky, kde už stojí několik autobusů a zdá se celkem příhodné pro přespání. Na benzínce se ptáme na WC. Místní chlápek nás doprovází na druhou stranu budovy a ukazuje nám, kde je. Aha, zapomněla jsem, že už jsme v Turecku, takže mají jen turecké záchody tj.díru v zemi…no musím si začít zvykat, už to asi nebude lepší…(kupodivu bylo…). Pak nám ten chlápek nabízí, jestli si nechceme dát čaj nebo kafe, s díky odmítáme a ubíráme se do auta na kutě…

http://www.turistika.cz/cestopisy/autem-do-egypta-aneb-cesta-do-neznama-ci-znama