Zápasy zvířat jsou pro většinu z nás drastické krvavé divadlo, v němž jeho zvířecí účastníci doplácejí na hloupost svých majitelů. V mnoha kulturách jsou ale místem, kde se odehrávají důležité společenské události a stírají se sociální rozdíly. Zamyšlení nad osudem zvířecích gladiátorů vám přináší reportáž Jaroslava Jindry.
Na nedělní trh jsem do Teguise jezdíval pravidelně každý víkend nakoupit čerstvou zeleninu a kozí sýr.
Na plácku za kostelem stával bílý stan podobný cirkusovému a vždy mi vrtalo hlavou, k jakému účelu slouží. Tu neděli mě do jeho blízkosti přilákal neobvyklý hluk a nadšené výkřiky: „Vsaď na Draka, to je šampion, jedině Drak, Dynamit je vypelichaná slepice!“ Pozdravil jsem Dolores vybírající vstupné a nakoukl za plentu, kde stála malá kruhová aréna obklopená nízkou tribunou plnou povykujících mužů, které jsem znal ze všedních dní jako klidné a důstojné sousedy.
Uprostřed arény byla na metr vysokém stupni zeleně natřená kruhová ohrádka, ve které na život a na smrt bojovali dva nádherně zbarvení kohouti.
O kohoutích zápasech na Kanárských ostrovech jsem věděl jen z doslechu a nikdy mě nenapadlo pídit se po tom, co je na krvavých povídačkách pravda. Legální kohoutí zápasy v jedné z nejstarších zemí Evropské unie? No to snad ne! Ovšem Kanárské ostrovy patřící pod španělskou korunu jsou svou polohou (pouhých sto dvacet kilometrů od západoafrického pobřeží a více než tisíc kilometrů od Evropy) světem napůl cesty. Jsou křižovatkou starých obchodních cest i kultur, strakatou směskou Evropy, Afriky a Latinské Ameriky, kam úřední ruka Bruselu a mnohá z unijních pravidel z mnoha důvodů nedosáhnou.
Zmučené tělo vyčerpaného válečníka potírají muži citrónovou šťávou, masírují je a omývají vodou krev. Sobě dopřávají třtinový rum.
Zákulisí zápasu
„Houby Drak, vsaď na Hrdinu od Kika, podívej se, jak je stavěný!“ mával v zápalu nadšení rukama nad hlavou soused policista. Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Lidé, kteří působili v běžném životě seriózně a mírumilovně, sázeli týdenní výdělky na jeden z nejkrvavějších sportů. Do ringu se chystali dva opeření šampioni. Před zápasem je čekala veřejná prohlídka, vážení a představení publiku. Nádherní ptáci měli s výjimkou ocasu, křídel a hřbetu vytrhané peří a na ostruhy pařátů jim hrdí majitelé lepili dlouhé plastové hroty – nebezpečnou zbraň, kterou se kohouti snaží poranit či zabít svého soka. Po nezbytných procedurách a představení soupeřů hlučícímu publiku byli ptáci postaveni proti sobě s metrovým odstupem.
Po zvukovém signálu oba najednou vyskočili a snažili se zasáhnout soupeře kopem ostruh a klovnutím ostrým zobákem. Zápas trval nekonečně dlouho a ručník letěl do ringu až ve chvíli, kdy se poražený kohout dal na ústup. Bojující ptáci se vždy po několika kolech střídali. Nejeden kohout se však nedožil nedělního večera. Nejkratší zápas trval snad pouhé dvě sekundy. Po zvukovém signálu oba kohouti vyskočili do výše a navzájem si uštědřili prudký kopanec. Jeden z bojovníků však nešťastnou shodou okolností hned první ránu vedl dlouhou ostruhou přímo do oka protivníka. Několik záškubů těla, vteřina ticha, nechápavé pohledy diváků a nakonec nadšené ovace a zklamané hvízdání.
Šel jsem nahlédnout do zákulisí. Majitelé kohoutů ošetřovali své šampiony citronovou šťávou a sebe litry třtinového rumu i vlhkými kanárskými doutníky z La Palmy. V klecích se naparovali ptáci s neuvěřitelně barevným peřím a házeli po sobě nenávistné pohledy.
Křídla a zobáky jim však dosud svíraly látkové chrániče a umělé ostruhy prozatím ležely připraveny v krabičkách. Na plácek kolem stanu se pomalu sjížděli muži z celého ostrova. Přijížděli nablýskanými mercedesy a ze zavazadlových prostorů vytahovali opeřené bojovníky. Prostor před vchodem do stanu se postupně zaplnil skupinkami diskutérů, porovnávajícími kohouty a hodnotícími jejich šance. Často se zdálo, že se někteří fanoušci poperou dříve a neméně krvavě než jejich favorité. Čas vrcholného zápasu se blížil…
Okamžik boje
Kruhovou tribunu obcházeli sázkaři v proužkovaných košilích a vykřikovali jména soutěžících ptáků. Jejich majitelé vyjmenovávali dosavadní úspěchy. Sázky dosahovaly stovek eur, napětí houstlo a zvukový signál už ohlašoval začátek dalšího kola. Majitelé kohouty pustili z rukou a opeření gladiátoři se na sebe okamžitě vrhli. Tisíce let evoluce bojového instinktu vybuchlo. Srážka byla tak silná, že oba ztratili rovnováhu a upadli. Okamžitě se ale zvedli a divoce na sebe doráželi. Znovu a znovu. Z rozběhu vyskakovali do metrové výšky, máchali křídly, klovali se a sekali po sobě ostruhami.
Diváci povykovali, pískali a vyskakovali z lavic. Signál ale ohlásil první pauzu. Majitelé ptáků vběhli do ringu a oddělili protivníky od sebe. Odnesli je stranou, ošetřili citronovou šťávou a masírovali jim zmožená těla.
Hltem minerálky pak postříkali ptačí trupy a stékající voda se zbarvila krví z otevřených ran. Opět zvukový signál a přichází další kolo. Až pozdě odpoledne byl z desítek šampionů vyhlášen absolutní vítěz. Jeho odměnou ovšem nebude zlatá medaile ani titulní stránky ve sportovních novinách, ale miska speciálních granulí, vařená rýže a hejno kvokajících slepic.
Život šampiona
Kohoutí zápasy jsou na Kanárských ostrovech vášnivou mužskou zábavou jako u nás fotbal či hokej. V mnoha zemích, například na Kubě, v Thajsku či Indonésii, je chov bojových kohoutů i vítaným přilepšením do rodinného rozpočtu. Náklady na chov jsou minimální, úspěšného bojovníka je však možné prodat i za několik set eur. Skutečný šampion ale málokdy změní majitele. Za tři až čtyři roky své kariéry totiž může vydělat mnohonásobně vyšší sumu.
Každý chovatel používá vlastní krmivo, jehož složení pečlivě tají. Obvykle obsahuje tvaroh, maso, glukózu, vitamin B12, ale také anabolické steroidy pro rychlý přírůstek svalové hmoty. Aby šampionům zesílily svaly, musejí běhat podobně jako křečci v otáčejícím se kole. Majitelé ptáky rovněž cíleně vystavují stresu, nechávají je zavřené v kleci vedle rušné silnice či v hluku tržnice a foukají jim do očí cigaretový kouř. V asijských zemích se na zacházení s bojovými kohouty vztahují mnohá bizarní pravidla. Nesmí se jich například dotknout menstruující žena nebo vdova, protože by je pouhý dotek připravil o sílu. Kohouti spolu bojují obvykle v několika váhových kategoriích a jejich majitelé dostávají z každé výhry podíl z vložených sázek. Těsně před zápasem se kohouti krmí speciální směsí, která obsahuje povzbuzující amfetaminy a také kofein či další drogy ke stimulaci srdeční činnosti.
Kohouti zkrátka dopují stejně jako atleti na olympijských hrách či cyklisti na Tour de France.
Při malé proménádě před zápasem nejdříve majitel představí svého zápasníka rozvášněnému publiku.
Beraní srážky
Nekrvavou alternativou kohoutích zápasů jsou zápasy beranů na indonéském ostrově Jáva. Konají se téměř každou neděli, pokaždé však v jiné obci. Na obdélníkovém plácku velikosti tenisového kurtu proti sobě bojují mohutní samci.
Nejprve instinktivně nacouvají do protilehlých rohů a pak, po ostrém rozběhu a výskoku, do sebe narážejí mohutnými hlavami ozdobenými nádherně točenými rohy. Místo krve se jim však pod kopyty zvedá prach a občas k nebi vyletí chomáček vlny. Do ohlušujícího řevu publika se ozývají krátké duté údery rohů.
Bojovou vřavu a hlas komentátora podkresluje doprovodný orchestr měnící rytmus podle právě probíhajícího zápasu. Pokud napětí roste, zvyšuje se i rytmus bubnů a kvílení píšťal, je-li některý beran poražen, zní píšťaly teskně. Atmosféra venkovských zápasů je velmi podobná evropskému fotbalovému utkání, snad jen s tou výjimkou, že fanoušci beraních zápasů při návratu domů nedemolují město, i když pro facku někdy nemají daleko. Malou tribunu obchází prodavači nápojů a laskomin a uzavírají se zde neodmyslitelné sázky na vítěze. Pískot píšťalky rozhodčího svolává soupeře do ringu. Majitelé své zápasníky nejprve při malé promenádě představí publiku, poté je nechají prohlédnout rozhodčím a nakonec se s nimi pomazlí a do ucha jim zašeptají modlitbu. Pak už jen s napětím sledují probíhající zápas.
Trylek fotbalové píšťalky ukončuje jednotlivá kola zápasu až do doby, kdy jeden z beranů ustoupí a za smíchu a hvízdotu publika opustí ring.
Prospěšné potyčky
Mnozí etologové tvrdí, že šarvátky jsou přirozeným projevem vnitrodruhové agrese. Nejenže podle nich nejsou nebezpečné, ale jsou dokonce nezbytné pro dlouhodobé přežití druhu. V neustálých potyčkách se totiž prosazují nejsilnější jedinci s nejkvalitnějšími geny. V rámci hejna agrese ustavuje sociální hierarchii. Každý v hejnu díky ní zná své místo.
V přirozených podmínkách tak šarvátky paradoxně zabraňují vážným konfliktům, které by jinak skončily zraněním a smrtí. Vnitrodruhovou agresi snižují rituální projevy podřízenosti, po kterých útok pomíjí.
Slabší kohout například strká hlavu do kouta. Tím odstraní z protivníkova zorného pole červený hřebínek a lalůčky na hrdle, optická dráždidla provokující boj. To, co v přírodě odstraňuje riziko krvavého bratrovražedného boje, má v kruhovém ringu účinek opačný. Slabší pták nemá kam utéct. Nezbývá mu proto, než zoufale bojovat, a to často až do posledního dechu.
Zápasy zvířat jsou vděčným tématem pro sociální psychology a kulturní antropology. Nabízejí fanouškům možnost úniku do světa fantazie. Třeba chudáci sní o tom, že jednou v sázkách vyhrají velké peníze. Smrt ptáků také nahrazuje skutečné zabíjení. Zápasy jsou tak jakousi symbolickou válkou, která alegorickou formou řeší skupinové konflikty a uzdravuje společnost. U nás v Evropě podobně fungují kolektivní sporty, v nichž se střetávají národní týmy nebo jen Horní Lhota s Dolní. Zápasy plní i další důležité sociální funkce. V mnoha kulturách jsou tradičně vyhrazeny mužům.
Dominuje zde síla a bojovnost. Kohout, beran či pes jsou zástupným znakem mužských ctností, bojového odhodlání, snahy prosadit se a všeho, čím chce být skutečný muž.
Bojující zvířata se tak stávají metaforou společenských vztahů. Ty jsou v Asii svázány pro nás složitým systémem statusů, cti, důstojnosti a vážnosti.
Zápasy tento systém symbolicky zpochybňují. Sázející muži dávají symbolicky všanc celé své postavení. Oni sami se přeneseně stávají bojujícími kohouty.
Hierarchie společnosti se tak přenáší do systému zápasu, muži se navzájem alegoricky ponižují a jsou ponižováni. Pod vlivem výsledku boje se sice jejich společenské postavení nezmění, ale na krátkou dobu je jakoby ohroženo. Svému majiteli a všem, kdo na něj vsadili, vítězný kohout vybojuje iluzi společenské prestiže. Ať už je motivace diváků i soutěžících jakákoli, na cestách po světě se s různými formami soubojů zvířat můžete setkávat poměrně často. Když si takovouto událost neodepřete, získáte možnost nahlédnout do odlišné kultury, životních hodnot a přístupu. Soudit povrchně je snadné, ale pochopit a respektovat už vyžaduje určitou dávku zkušenosti, odvahy a přehledu.
Přitom však není nezbytně nutné souhlasit.
KRUTÁ PODÍVANÁ?
Zastánci kohoutích zápasů tvrdí, že bojový kohout prožije mnohem delší a zábavnější život než jeho příbuzný na farmě. Ten se šest měsíců tísní v nepatrné kleci velkovýrobny masa pod umělým osvětlením a čeká, až mu automatická linka uřízne hlavu. Bojový kohout si naproti tomu žije jako paša uprostřed harému slepic. V hrnci přitom zaručeně neskončí, protože má příliš tuhou svalovinu. Šampioni bývají dokonce s úctou pohřbeni. Kohoutí zápasy byly v minulosti rozšířeny nejen v Latinské Americe či Asii, ale i v Evropě. Do poloviny 19. století se běžně pořádaly například v Anglii. Později je vystřídaly dnes už ilegální, ale stále provozované zápasy psů. Zákonem jsou dnes kohoutí zápasy zakázány ve většině evropských zemí a v téměř celých Spojených státech s výjimkou Nového Mexika a Louisiany. Zakázat je na Kanárských ostrovech či v Asii však bude obtížné. Filipínské přísloví totiž říká: Když začne hořet dům, muž nejdřív zachraňuje svého kohouta a pak teprve ženu a děti.
BOJOVNÁ NÁTURA
Boj neodmyslitelně patří ke kohoutí povaze. Mladí ptáci mezi sebou začínají zápasit už ve třech měsících a v osmi si troufnou i na své otce. Ve snaze vyjít vstříc ochráncům zvířat, a zároveň obhájit tradici zápasů přijali v mnoha zemích nová pravidla. Dříve spolu ptáci bojovali tak dlouho, dokud jeden druhého nezabil. Dřívější zápasy tak byly podobné spíše hospodské rvačce, zatímco dnes se blíží boxu, včetně systému váhových kategorií. Bojuje se v několika čtvrthodinových kolech oddělených krátkou pauzou. Výsledek zápasu je rozhodnut ve chvíli, kdy jeden z ptáků začne před soupeřem potřetí utíkat, je viditelně zraněný, silně krvácí nebo není schopen zaujmout bojový postoj. Kohout, který zápas prohrál, musí před dalším zápasem dostat nejméně tři dny na odpočinek a zhojení ran. Nejvýraznější změnou je zákaz kovových ostruh. Právě kvůli nim bývaly zápasy krvavým masakrem. Dodnes však v některých zemích lepí domorodci na ostruhy ostré hroty, nebo dokonce rozpůlené žiletky.
Beran či kohout svou urputnou bojovností a neústupnou touhou se prosadit symbolizují svým majitelům vlastní ideál mužství.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.