Andalusie - kraj překvapivých kontrastů

Córdoba, Sevilla, Granada, Málaga, Torremolinos, Benalmádena, Fuengirola… Města vonící dálkami a exotikou. Možná se taky trochu zasníte a najednou se před vámi objeví dlouhá písčitá pláž, noříte se do vln Středozemního moře, ochutnáváte smažené rybičky i vynikající víno, posloucháte tóny flamenca… a rozhodnete se svůj výlet do Španěl uskutečnit. Přesněji do Andalusie, kraje, který byl první na Pyrenejském poloostrově dobyt v 8. století Maury a poslední koncem 15. století získán křesťany zpět a kde soužití obou kultur zanechalo zvlášť výrazné stopy.

Costa del Sol

Když se v roce 1930 Angličan George Langworthy rozhodl přebudovat svou haciendu Santa Clara v Torremolinos na první penzión pro zahraniční turisty, možná si ani nepředstavoval, že za pár desítek let se tehdy poklidná rybářská vesnička změní v jedno z nejvyhledávanějších letovisek na pobřeží Costa del Sol, že postupně v nenávratnu zmizí i další rázovité obce a městečka a že turistický boom, který tu nastal především v šedesátých a sedmdesátých letech, změní zdejší pobřeží k nepoznání. Costa del Sol je dnes jedno téměř souvislé letovisko, dlouhé 140 km, které se rozprostírá od Málagy po Tarifu u Gibraltarského průlivu. Je tu vše, po čem turista baží, od upravených a čistých pláží, barů, restaurací, diskoték a dalších zábavních podniků, golfových hřišť až po možnosti provozování nejrůznějších vodních sportů.

Na první pohled by se mohlo zdát, že kosmopolitní střediska v sobě už nic původního skrývat nemohou. I ten nejpohodlnější turista, je-li jen trochu pozorný, však může objevit kousíček pravé Andalusie i zde. Typickou uličku s bílými domky, rybářskou čtvrt, kostelík, hospůdky, kam chodí místní štamgasti a kde vždycky rádi uvidí cizího turistu. Ne však aby ho okradli, ale aby si s ním jen tak nezávazně „rukama nohama“ popovídali, protože Andalusané mají hosty rádi. Ze všech letovisek jen Benalmádena má svou starou čtvrt trochu z ruky. Říká se jí Benalmádena Pueblo a od pobřeží je vzdálena necelé čtyři kilometry. Do této horské části s úzoučkými uličkami a bílými fasádami domků, s kouzelnými zákoutími se spoustou zeleně a různobarevných kytek, jsme si vyjeli místním autobusem. Stojí za to vyšlápnout si na kopec k zahradám a kostelu sv. Dominika, odkud se nabízejí nádherné výhledy na hory i moře, či navštívit místní archeologické muzeum se zajímavými sbírkami předkolumbovských kultur z oblasti Střední Ameriky.

Costa del Sol má však ještě jednu nespornou výhodu. Ze všech letovisek se snadno dostanete do Sevilly, Córdoby i Granady. Výlety do těchto tří měst, která jsou pro nás tak přitažlivá a o nichž se dočtete ve všech průvodcích, pořádají všechny místní cestovní kanceláře. Nebo si můžete půjčit auto. Jen průvodcem si v takovém případě musíte být sami. Ale nejen tato tři města stojí za vidění.

Půvab je ve vnitrozemí

Říkají to místní obyvatelé, píše se o tom v turistických prospektech, mohou to potvrdit všichni, kdo alespoň na chvíli opustili pobřeží Costa del Sol a do vnitrozemí se vydali. Už po pár kilometrech si v této pro nás atraktivní a téměř liduprázdné krajině protkané silničkami i prašnými cestami, z nichž snad každá vede k některé z kouzelných bílých vesniček, kterých je v tomto kraji nepočítaně, budete připadat jako v romantickém filmu. Všechny, ať už navštívíte ty bližší z nich, např. Benahavis, Istán, Ojén, patrně nejpůvabnější Casares, či turisty nejnavštěvovanější Mijas, nebo ty vzdálenější od pobřeží, jako je třeba Olvera, Algodonales, Zahara, Grazalema, připomínají svým vzezřením arabskou minulost. Krychlové bílé domky s červenými střechami, šplhající se po více či méně strmých úbočích, vypadají jako by byly postaveny z dětských kostek. Není tu mnoho historických památek, zato se každou chvilku došplháte k nějakému malebnému zákoutí, či nádhernému výhledu do kraje, který dokáže potěšit nejen vnímavé oko fotografa.

Ronda – město snů

Tak označil jedno z nejpozoruhodnějších měst této části Španělska Rainer Maria Rilke, který v roce 1913 pobýval nějakou dobu v rondském hotelu Reina Victoria. Možná ho k tomuto výroku inspirovala dramatická poloha města na skále, rozděleného na dvě části sto metrů hlubokým zářezem, který tu vytvořila řeka Guadalevín a který v 18. století překlenul impozantní Nový most. Možná na něj zapůsobily příběhy o legendárních loupežnících, pro něž byl tento divoký, drsný a skalnatý kraj se sporou vegetací, s hlubokými propastmi a jeskyněmi jako stvořený. Dokonce i Muzeum loupežníků, jediné svého druhu ve Španělsku, je umístěno právě v tomto městě.

Romantická krajina pohoří Serranía de Ronda je dokonalou kulisou pro město, které založili Keltové, budovali Féničané, Řekové i Římané, zbořili Vizigóti a znovu postavili Arabové. Zůstaly po nich stavby, které vznikly v době největšího rozmachu města, např. brána Almocábar s částí hradeb, lázně, most, minaret sv. Šebestiána… Ale nechali tu i duši, kterou nedokázaly vystrnadit ani monumentální chrámy, postavené po vyhnání Maurů v roce 1485 katolickými králi Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou. Duši, kterou pozorný návštěvník vnímá v docela prostých uličkách s bílými domky, z nichž se skrz umně zamřížovaná okna či balkóny derou na světlo barevné trsy kytek. Člověk se tu může bez omrzení procházet hodiny, občas nakoukne přes pootevřené dveře do chodeb domů i do dvorků, zaplněných překrásně vyvedenými keramickými květináči s nejrůznějšími kytičkami a zelení. S keramikou ve všech formách jsme se tu setkávali neustále. Taky s tradičními řemesly, jako je umělecká kovařina a vše, co souvisí se zpracováním kůže.

Velkým magnetem Rondy je býčí aréna, která je tu od 18. století a je patrně nejstarší a jedna z nejkrásnějších v celém Španělsku. Pod jednou ze svých tribun ukrývá odborníky velmi ceněné Toreadorské muzeum. Při naši návštěvě se žádná korida nekonala, přesto jsme spolu s dalšími turisty vstoupili na písek arény, kde se tak často odehrává pro našince v mnohém nepochopitelný boj člověka a býka na život a na smrt. Událostí roku tu bývá „corrida goyesca“, v níž bojují nejlepší toreadoři v kostýmech zhotovených podle Goyových grafických listů a na kterou se v prvním zářijovém týdnu už od roku 1954 sjíždějí milovníci býčích zápasů z různých koutů světa. Toto velké divadlo se odehrává na počest Pedra Romera, rodáka z Rondy, který se jako první postavil býkovi bez koně a jemuž se přisuzují pravidla moderních býčích zápasů.

Pod horskými velikány Sierry Nevady

O Granadě, které leží na úpatí Sierry Nevady, už bylo popsáno mnoho papíru a její návštěva je pro milovníky umění a historie povinná. I když se o ní vědělo už v 5. stol. př.n.l., znali ji Féničané i Řekové, ve 3. stol. př.n.l. se stala součástí římské provincie Betica, vděčí za svou slávu především Maurům, kteří ji v roce 1238 učinili hlavním městem granadského emirátu a kteří tu ve 14. stol. vybudovali pro svého vládce pověstnou Alhambru. Tento neuvěřitelný komplex paláců s dekoracemi jako z pohádek tisíce a jedné noci, s vnitřními nádvořími, lázněmi i pozdějším renesančním palácem Karla V., či nedaleká Generalife, letní rezidence arabských vládců s nádhernými zahradami, protější vrch Albaicín, kde našli Maurové po dobytí Granady své útočiště, jsou společně s katedrálou (16.-17. stol.), Královskou kaplí (16. stol.), v níž jsou pohřbeni katoličtí králové Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská, největšími magnety města.

„Neoplakávej jako žena to, co jsi nedokázal ubránit jako muž,“ řekla prý poslednímu maurskému vládci Boabdilovi jeho matka, když se při odchodu do vyhnanství po dobytí Granady ještě naposledy obrátil k milovanému městu. A pak už se se svými poddanými vydal do Alpujarras, oblasti hlubokých údolí, která jsou ze severu chráněna vrcholy Sierry Nevady a z jižní pobřežními kopci Sierry de Lújar a Contraviesy. Poslední Moriskové, jak se říkalo pokřtěným Maurům na křesťanském území, zde žili do roku 1609, kdy byli po posledním neúspěšném povstání definitivně vyhnáni ze země.

Tento zdánlivě nepřístupný kraj s malými bílými vesničkami, které se v sousedství horských velikánů zdají ještě nepatrnější, má zvláštní kouzlo. Chce to však zkušeného řidiče, protože jízda kroutícími se silničkami nad hlubokými srázy pro začátečníka zrovna není. Vstupní branou do Alpujarras je Lanjarón, příjemné lázeňské městečko s mnoha hotýlky, restauracemi a charakteristickou zříceninou arabského hradu. Pár kilometrů odtud začíná prudké stoupání a jeden z nejkrásnějších úseků této oblasti s malebnými vesničkami poetických jmen – Pampaneira, Bubión a Capileira. Člověka napadá, že lidé už ani výše žít nemohou. O omylu nás přesvědčí další zastávka na cestě – Trevélez, vůbec nejvýše položená obec ve Španělsku (1476 m). Procházka příkrými uličkami s domky jakoby navrstvenými jeden na druhém, s balkóny zdobenými truhlíky s květinami a zároveň impozantní panorama nejvyšších vrcholů Sierry Nevady (Pico de Veleta – 3398 m a Mulhacén – 3482 m) je balzámem na duši. A taky tady člověku vyhládne. „Alpujarrský talíř“, který jsme si dali na terase místní hospůdky se džbánkem vynikajícího růžového vína, předčil naše očekávání. Vedle pikantních kousků nejrůznějších klobás, klobásek a jitrniček nemohla chybět sušená horská šunka (jamón serrano), která, ač sušená, je kupodivu šťavnatá a velmi lahodná. Však také tato místní specialita, která je hned po šunce z Jabuga (provincie Huelva) na trhu nejžádanější, Trevélez proslavila.

Sladká chuť Málagy

Město, založené s největší pravděpodobností Féničany, sice nemůže soupeřit významem svého historického dědictví se Sevillou, Córdobou či Granadou, má však své více či méně skryté půvaby. Nejviditelnější je pevnost Alcazaba a hrad na vrchu Gibralfaro přímo nad městem, které připomínají zdejší přítomnost Arabů do roku 1487. Z terasy nedalekého čtyřhvězdičkového hotelu je dokonalý výhled na stále se rozrůstající velkoměsto, na zátoku i přístav. Nepřehlédnutelné je římské divadlo, které je však delší dobu v rekonstrukci, renesanční katedrála, která ve svém interiéru skrývá skvělé ukázky řezbařských prací, jejichž autorem je Pedro de Mena, či Biskupský palác. Nedaleko odtud, v jednom z domů na Plaza de la Merced, prožil své mládí slavný zdejší rodák Pablo Picasso.

Je však ještě jeden druh „chrámů“, které podle znalců tohoto města k poznání Málagy nutně patří. Těch zvlášť vyhlášených je asi deset a kdyby chtěl člověk ve všech ochutnat některé ze zdejších typicky nasládlých vín s označením „málaga“, kdoví zda by byl schopen se do svého hotelu na Costa del Sol vrátit. Při toulkách jen tak bez cíle uličkami starého města s jeho paláci a domy výstavnými i méně výstavnými se zastavujeme na skleničku v hospůdce s příznačným a prý pravdivým názvem Quitapenas (něco jako místo, kde zbavují trápení), kterou jsme objevili v uličce Chinitas. Připadáme si jako ty nejmenší kuličky obrovského hroznu lidí, který zcela zakrývá barový pult, a máme pocit, že v tom cvrkotu nemáme šanci se k němu probojovat. Muži za barovým pultem, který nalévá, umývá skleničky, servíruje olivy, šunku, nejrůznější rybičky a spoustu dalších chuťovek, kterým tu říkají tapas, a zároveň diskutuje snad s několika lidmi najednou, však žádný nově příchozí neunikne a v mžiku se nám rozlévá po jazyku lahodný mok. Ač neradi, po tří skleničkách raději odcházíme. Málaga může být i zrádná. Zvláště když venku pálí slunce.

Fiestas

Fiestas čili lidové slavnosti patří ke Španělsku stejně jako slunce, moře, dobré víno či býčí zápasy. Bývají spojeny s církevními svátky, s oslavou patrona té které obce, s ročními obdobími a zemědělskými pracemi, mnohé jsou historickou reminiscencí slavného období španělských dějin – období boje křesťanů s Maury. Některé jsou velkolepé a trvají třeba celý týden, jiné jsou skromnější a odehrají se v jednom nebo dvou dnech. I letoviska na Costa del Sol mají své slavnosti. To se pak z širokého okolí sjíždějí na koních, na vyzdobených traktorech či vozech tažených voly venkované v tradičních andaluských krojích, aby byli přitom. Jsou to dny, kdy se chodí na býčí zápasy, kdy se všichni oddávají veselí, dobrému jídlu, pití, tanci a zpěvu, kdy v ulicích kraluje všudypřítomné flamenco. Přes veškeré zdání nejsou tyto slavnosti pouhopouhou turistickou atrakcí. Andalusané se jich účastní především kvůli sobě, ale protože je jim vlastní otevřenost, i turista si při nich připadá jako velmi vítaný host.

Z kalendáře lidových slavností na Costa del Sol jsme vybrali ty, které se konají v období, kdy je tam nejvíce slyšet čeština:

11. června – Marbella: slavnosti sv. Barnabáše trvají celý týden a vrcholí 11. června.

16. července – Estepona, Fuengirola, Torremolinos, Benalmádena, Málaga: svátek patronky rybářů sv. Carmen s procesím.

15. srpna – Málaga: největší letní slavnosti na Costa del Sol, které trvají devět dnů a devět nocí. Málaga si jimi připomíná příjezd katolických králů do města 19. srpna 1487 a připojení Málagy ke Kastilské koruně.

21. září – Torremolinos: slavnosti sv. Michala, které trvají celý týden. Začínají vždy v neděli před 29. září mohutným procesím, které je v současné době označováno za druhé největší v celém Španělsku.