0
0

Amsterdam, jak jinak než na kole a ztracený OP

Druhý den jsme se vzbudili pozdě. Nebylo kam spěchat. V Amsterdamu jsme už obě byly, a tak jsme si toto město chtěly jen vizuálně připomenout. Po snídani ve velkém stylu šla Andy s Honzou půjčit kola. V Amsterdamu žije méně než 1 milion obyvatel a na tento počet je tu cca 2 miliony kol = i my jsme si chtěly město užít ze sedadla tohoto jízdního prostředku.

Pokud jste rezident, můžete si místní kolo půjčit takřka „za hubičku“, tedy pokud budete mít štěstí a nějaké to kolo na vás v poledne ještě zbude. My jsme štěstí měli, a tak jsme v poledne nasedli na kola, která neměla přehazovačku a brzdila zašlápnutím dozadu. Já jsem měla opravdu velké problémy s rozjezdem, a jak se brzy ukázalo i s tramvajovými kolejemi. Nějak mi totiž nedošlo, že když se do nich jednou dostanete, pak vás nikdy nepustí ven. Tedy pokud nepřelítnete přes řidítka a nezabrzdíte poměrně krkolomným pádem na druhé straně ulice. Abych v tom nebyla sama, Honza měl na svém kole problém s brzdami. Nejdřív mu vypadla jedna a pak i druhá, takže nakonec brzdil jen třením nohama o zem.

Brzy jsme dojeli až do centra. Po prohlídce schovaného vnitrobloku a kostela, který bychom bez pomoci nikdy nenašli a známé červené čtvrti, jsme se vydali „na jedno“ k Mnichovi. Tedy alespoň tak nějak se jmenovala pivnice a její specialita – místní vařené pivo. Po občerstvení jsme jeli do knihovny, kde jsme si z nejvyššího patra prohlédli celé město.

Následovala návštěva místního supermarketu, kde jsme konečně nakoupili jídlo na večeři v americkém stylu- chtěli jsme si udělat cheeseburgery. Nechyběla ani basa piv a nějaké to vínečko. Přeci jenom byl páteční večer, a jak jsme brzy zjistily, párty v Amsterdamu začínají až po půlnoci. Do té doby jsme se seznámili s Honzovými kamarády, kteří nás nakonec přesvědčili, že noc je ještě mladá, a že se musíme vypravit do ruchu nočního Amsterdamu. Bohužel jsme nestihli poslední tramvaj do centra, a tak jsme si po několika minutách zavolali taxi. Čekali jsme a čekali, až nám nakonec došla trpělivost a místo objednaného taxi jsme mávli na jedno z projíždějících aut. Řidiči jsme vysvětlili, že je nás sedm. „Vezmete nás?“ „Jasně, žádný problém.“ odpověděl řidič, jako by se nic nedělo.

Noční Amsterdam mě upřímně překvapil. Bylo tu rušněji a živěji než přes den. Sedli jsme si do venkovní restaurace a objednali si pivo. Po několika minutách jsme se museli přesunout dovnitř- přeci jenom, už bylo něco málo po druhé hodině ranní a tak nejspíš nastal i zde noční klid. Po dvou hodinách sezení, klábosení a popíjení jsme se přesunuli do jedné z místních „tančíren“. A tam mi to došlo. „Kde mám kabelku?“ začala jsem se potit a obíhat místa, která jsme mezitím navštívili. Bez výsledku. Taštička s občanským průkazem a cca 5 eury byla pryč. Jak je mým dobrým zvykem, nezoufala jsem si. Občanský průkaz bych stejně musela brzy vyměnit, protože mi v únoru měla vypršet jeho platnost a ztracená pěti-eurovka mě opravdu na srdci nepálila. Navíc mě lákala nová zkušenost s místní policií a českým konzulátem, kam jsem musela druhý den zavolat, abych zjistila, jak a kde mám ztrátu nahlásit.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .