Altamira - sixtinská kaple paleolitu

„Na každém ze stropních výčnělků je zobrazen bizon v rozličných polohách: připravený ke skoku, vzpínající se nebo sehnutý k zemi – jako by se divoké stádo vlnilo u nohou velké laně zobrazené v nejvzdálenější části, s hlavou obrácenou ke vchodu, kterou lze vnímat jako dávný předobraz bohyně lovu Diany,“ píše se o Altamiře v Pijoanových dějinách umění. Když jeskyni navštívil Pablo Picasso a prohlédl si unikátní malby, jimiž pravěký člověk vyzdobil své obydlí, prohlásil fascinovaně: „Nikdo z nás by nebyl schopen takto malovat.“ V roce 1985 byla Altamira zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Altamira se nachází v severním Španělsku v autonomní oblasti Kantabrie, pouhé dva kilometry od půvabného středověkého městečka Santillana del Mar, které samo o sobě stojí za návštěvu. V roce 1868 ji čirou náhodou objevil lovec z nedaleké vesnice, který se pokoušel vysvobodit ze skalní průrvy svého psa. Řekl o ní vlastníkovi pozemku Marcelinu Sanzovi de Sautuola, jehož velkým koníčkem byla prehistorie.

Koukni, tati, býci!

Trvalo ještě několik let, než se don Marcelino vypravil do jeskyně poprvé. Jeho archeologický průzkum brzy přinesl ovoce. Nalezl celou řadu zajímavých předmětů, o nichž tušil, že by mohly pocházet z období paleolitu. Když mu pak na Světové výstavě v Paříži v roce 1878 celá řada odborníků potvrdila, že jeho nálezy by mohly být skutečně autentické, pustil se s velkou vervou do další práce. Náhoda však chtěla, aby největší objev učinil někdo jiný. Psal se rok 1879 a don Marcelino poprvé vzal s sebou do jeskyně svou osmiletou dceru Marii. Dítě to bylo zvídavé, a když si s lucernou obhlédlo prostory, v nichž otec zaujatě pracoval, zamířilo do nízké boční chodby. Chodba se náhle rozšířila a světlo lampy proběhlo po stěnách a stropě. V té chvíli don Marcelino zaslechl výkřik, jenž ohlásil jeden z nejpozoruhodnějších archeologických nálezů: „Koukni, tati, býci!“ María tehdy ještě nepoznala, že to, co vidí, nejsou býci, ale bizoni.

Altamirská jeskyně je dlouhá necelých 300 m a těch obrazů koňů, jelenů, divokých prasat, koz a hlavně bizonů je tam asi sto padesát. Nejznámější je tzv. Polychromní sál nacházející se asi 30 m od vchodu do jeskyně, jehož nástropní malby zobrazující skupinu patnácti velkých bizonů jsou skutečným mistrovským dílem. Právě díky němu se Altamiře říká sixtinská kaple paleolitu

Originál, nebo falzifikát

Dnes už nikdo o autenticitě jeskynních maleb v Altamiře nepochybuje. Nebylo tomu tak vždy. Marcelino Sanz de Sautuola byl sice o jejich pravosti přesvědčen, jeho hypotézu potvrdil i nejuznávanější španělský odborník v oboru paleontologie profesor Juan Vilanova, ale nedůvěřivost mezinárodní odborné veřejnosti se jim nepodařilo překonat. Do Altamiry se tehdy sjíždějí paleontologové z různých evropských zemí, především však z Francie, aby si proslulé jeskynní malby prohlédli; zůstali však skeptičtí. Někteří dokonce označili dona Marcelina za podvodníka, protože se začalo povídat, že se v okolí Altamiry potuloval v době objevu jakýsi němý malíř, který by mohl být autorem maleb. Tehdejší věda se totiž nedokázala vypořádat s myšlenkou, že pravěký člověk, považovaný do té doby za naprostého primitiva, neschopného jakéhokoliv uměleckého projevu, by byl schopen tak úžasného estetického ztvárnění a opravdovosti, s jakou jsou proporce zvířat i náznak pohybu vyobrazeny. Využíval k tomu i drobné skalní nerovnosti, aby tak dodal malbě na plastičnosti. Překvapivá byla i jeho práce s barvou. Černou míchal z dřevěného uhlí, odstíny žluté, červené a hnědé pak z minerálních okrů a vody. Ke kreslení obrysů používal rydel z kostí nebo křemene, barvy pak nanášel a roztíral prsty nebo pomocí jelení kůže.

Marcelino Sanz de Sautuola se dočkal uznání až po své smrti. Když byly začátkem 20. století objeveny první jeskyně se skalními kresbami ve Francii, začíná se o Altamiře znovu hovořit a jejich autenticita je potvrzena. „Nelze než vzdát hold Marcelinu Sanzovi de Sautuola; ve svém výzkumu postupoval metodicky, opatrně a bez emocí. Při své práci se nedopustil jediné chyby,“ prohlásili tehdy jedni z nejuznávanějších odborníků na prehistorii Emile Cartailhac a Henri Breuil.

Altamira dnes

V roce 1924 byla Altamira prohlášena za národní kulturní památku. Proslulé skalní malby chtělo na vlastní oči spatřit stále více lidí. Na jedné straně byl takový zájem potěšitelný, na druhé straně se však s rostoucím přílivem turistů, který způsobil alarmující změnu mikroklimatu, zvýšilo nebezpečí poškození maleb. Vážně se o něm začíná hovořit začátkem sedmdesátých let minulého století, to už Altamiru ročně navštěvuje něco přes 170 000 lidí. Vědci začínají bít na poplach a Altamira se v roce 1977 pro veřejnost uzavírá. Po provedení nezbytných restaurátorských a zabezpečovacích opatření byla v roce 1982 opět zpřístupněna. Počet návštěvníků byl omezen na 15 lidí denně, což znamenalo prodloužení čekací doby na dva až tři roky. Dnes už je původní jeskyně pro veřejnost uzavřena. O nejslavnějších jeskynních malbách na světě si lze udělat představu v Muzeu Altamira, jehož součástí je přesná replika vstupního a hlavního sálu s proslulými nástropními malbami. Bylo otevřeno v polovině roku 2001 a nachází se asi 300 metrů od původní jeskyně. Nenápadná a elegantní budova muzea, jejímž autorem je španělský architekt Juan Navarro Baldeweg, zcela zapadá do zdejší krajiny, a přitom splňuje ohromné prostorové nároky, které si jednotlivé expozice s použitím nejmodernějších technologií vyžádaly.

Dokonalá kopie

Do tzv. neojeskyně (Neocueva) vstupuje návštěvník postranním vchodem. V hloubi prostoru se rýsuje tmavý vchod, ale dříve než vstoupí do vlastní jeskyně, je pomocí virtuálních projekcí vtažen do života pravěkého člověka, stává se svědkem lovu a sběru potravy; kousek dále se z další projekce dozví o vývoji jednotlivých nástrojů, které tehdy lidé používali, objeví se před ním kostra medvědice, která se svým mládětem nepřežila zimu, protože člověk svůj boj o útočiště v jeskyni tentokrát vyhrál. Pak se po můstku dostává do dalšího prostoru, který představuje jakousi uměleckou dílnu, kde se opět pomocí projekcí stává svědkem tvůrčí procesu, kde se dozvídá, jak ony slavné malby vznikaly a seznámí se s tehdejšími malířskými technikami i používanými materiály.

Vyzbrojen těmito informacemi, návštěvník konečně vstupuje do vlastní tzv. neojeskyně (Neocueva), na němž její tvůrci Matilde Muzquizová a Pedro Saura pracovali celé tři roky, milimetr po milimetru, až vytvořili stejným způsobem a se stejnými materály jako dávní umělci ony až neskutečně působivé obrazce vyryté do skály a hlavně pak figury bizonů, koňů či laní, jichž je tu skoro stovka a jsou ztvárněny v nejrůznějších polohách a v pohybu. Celek působí mocným dojmem a nezbývá než přiznat, že je to sice jen falzifikát, ale falzifikát naprosto dokonalý.

Za časů Altamiry

Součástí prohlídky je také stálá výstava Za časů Altamiry. Přes 400 exponátů pocházejících ze starší doby kamenné spolu s multimediálními prezentacemi, animacemi a celou řadou interaktivních programů seznamují návštěvníka srozumitelně a přitažlivě s nejrůznějšími aspekty života pravěkého člověka. Muzeum připravuje pro děti i dospělé např. didaktické dílny nazvané Oheň, Lov či Graffiti, kde si zájemci mohou vyzkoušet, jak pravěcí lidé rozdělávali oheň, jakým způsobem připravovali potravu, lovili, a mohou se také obeznámit s pravěkými technikami malby. Muzeum je zároveň vědeckovýzkumným centrem zaměřeným na období paleolitu a vybaveným laboratořemi, restaurátorskými dílnami, specializovanou knihovnou i konferenčním sálem.

Informace

Muzeum Altamira je otevřeno v červnu až září od úterý do soboty od 9.30 do 19.30, v neděli a o svátcích do 15.00; v říjnu až květnu od úterý do soboty od 9.30 do 17.00, v neděli a o svátcích do 15.00. Zavřeno v pondělí, 1. a 6.1., 1. 5., 15.9., 24., 25. a 31.12.

Plné vstupné: 2,40 EUR, studenti: 1,20 EUR, mladší 18 let a starší 65 let mají vstup volný. Volný vstup pro všechny: sobota od 14.30, neděle, 18.5., 12.10. a 6.12. celý den. V letní sezóně se doporučuje rezervace vstupenek předem.

http://museodealtamira.mcu.es.