Alhambra

Z okna autobusu sledujeme stále se přibližující zasněžené vrcholky Sierra Nevady. Tam někde na jejich úpatí je město Granada s pověstnou Alhambrou. A než dojedeme pod její hradby, alespoň pár řádků k historii, i když o tomto místě byly napsány již tisíce a tisíce stránek. Muhammad I. al-Ahmar z dynastie Nasridovců zde vládl roku 1237 až 1273. Vládci se střídali, Alhambra od této doby vyrůstala do krásy a každý z nástupců něco přidal. Tak to probíhalo až do roku 1492, kdy Granadu jako poslední oporu islámu na pyrenejském poloostrově dobyli křesťané. S příchodem křesťanských vládců se měnila jak Granada, tak i samotná Alhambra. Za Karla V. zde byl postaven velký renesanční palác a na místech po zbořených mešitách se stavěly kostely. Ale i krása je pomíjející a jak Alhambra ztrácela na významu tak i stále více upadala v zapomenutí. Američan Irving Washington při návštěvě v roce 1829 vlastně znovu pro svět objevil tajuplnou Alhambru. Následovaly další rekonstrukce, které v podstatě vyvrcholily v roce 1984, kdy ji na svůj seznam připsalo Unesco. Autobus se zastavuje na parkovišti pod pevností a začíná nebývalý mumraj. Stovky turistů se valí k bráně a když s předáním vstupenky dostáváme sluchátka na uši, stáváme se součástí zástupu. Do Alhambry vcházíme branou poblíž kostela Panny Marie. Vpravo máme palác Karla V. a vlevo se zvedají věže Alcazaby. Letmý pohled na město a procházíme palácem. Ten stavěl od roku 1527 Pedro Machuca. Ve sluchátkách se tříští španělština s angličtinou a slovenština naší překladatelky. Protest jednoho spolucestujícího na nesprávný překlad se míjí účinkem a tak sluchátka odpojuji. Právě včas, protože vcházíme do nejkrásnější části Alhambry, paláce Nasridovců. Postup sice zpomaluje natažený provaz přes cestu a tak je čas na to si vše přímo vychutnat. Stěny, stropy, podlahy, člověk neví co sledovat dřív. Mimo budovy má hlavní slovo voda. Nával před sálem s pověstnými lvi nepolevuje. Zřízenci kontrolují přísný zákaz fotografování. Okolo lvů jsem doslova protlačen a tak za východem překračuji provaz a kolečko jdu po druhé. Kopule, nádherné sloupy či zdobené stěny, jedna trumfuje druhou a člověk neví na co se dívat dřív. V některých sálech se pilně opravuje. Zástup poněkud zrychlil a tak zůstávám v pozadí a snažím se zachytit tato místa bez lidí. U konventu sv. Františka se vstupuje do zahrad. Generalife bylo letním sídlem vládců, v některých částech se skutečně tají dech. Zahrady v zadní části jsou novější, všude kolem jsou nádherné výsadby. Desítky druhů keřů a stromů, mezi nimi dominují pomerančovníky. Hlavní slovo má, ale i tady, voda, která protéká spletí bazénků, fontán a stružek. Ze zahrad se otevírají nádherné pohledy na město a hory v jeho okolí. Po třech hodinách jsme na konci, plni čarokrásných zážitků. Návštěva Alhambry je prostě pohádkou se vším všudy a vidět ji znamená splnění velkého přání. Již jen na okraj. Vstupné je 13 euro, vstupenka by měla být zakoupena předem. I když byl březen, davy turistů se zdály nekonečnými. A tak, když se někdy vracím k fotografiím z této cesty, jsou ty z Alhambry záležitostí srdíčka a snad foto galerie řekne ještě o něco více než tyto řádky.