Alenčin deník - Norsko

Pondělí 22.6.

Večer se konala poslední schůzka.

Úterý 23.6.

Podle dohody jsme měli začít nakládat v deset hodin. Vyděsili jsme paní v pekárně, když jsme po ní požadovali 25 chlebů, ukázalo se, že jich tolik nemá ani na skladě. Dvanáct jsme koupili v Plusu, několik v Květu, zbytek v pekárně. Nejtvrdším oříškem se ukázalo naložení kol a posledních tří lodí, bez rady pana Synovce by jsme to řešili ještě dneska. Po půl osmé jsme se vydali k Sokolovi. Tomáš musel okamžitě vyzkoušet mobila, který vezeme s sebou díky paní Jaroňové. Vodácký kroužek se přišel rozloučit před školu, kde stálo auto, Katka všem nabízela hrách, ačkoli věděla, že s bioplynem se počítá po cestě jako s doplňkovým palivem Oklikou přes Zahradní Město, kde jsme se stavili pro kanystr na benzín jsme vyrazili směr Norsko. V noci pršelo, několikrát jsme stavili u pump. Hranice jsme projeli v pohodě.

Středa 24.6.

K ránu se nám rozsvítila červená kontrolka, Ondra s Pepou po poradě a prostudování manuálu usoudili, že navlhly brzdy (?), před chvilkou Ondra navíc poznamenal, že nefunguje posilovač brzd. Posnídali jsme na parkovišti, kde se na George, který si pokojně hověl na záchodě, dobýval autobus Němců. Naštěstí se tento mezinárodní incident obešel bez ztrát na životech. Je tu spousta větrných mlýnů, debatujeme o tom, jestli jsme v Holandsku nebo u Mělníka. Za chvíli ale kufrujeme doopravdy. Dobrý, patník jsme nevzali, otáčíme se a jedeme 10 km nazpět, do Sassnitzu. Nájezd na trajekt byl zmatený. Začalo to tím, že Ondra přejel, pak, když jsme zjistili, že máme najet na Spur 2 a zjistili, že trajekt jede za půl hodiny, bylo na stopování pozdě. Takže jsme koupili lístky pro zbývající čtyři pěšáky a s troškou zmatku vjeli na trajekt. První dojem z trajektu – připadám si otrhaná. Teď jedeme podél pobřeží, Petr se rozčiluje, že je na špatném trajektu, nejde-li o útesy doverské. Pijeme prakové. Ondra spí, tak na něj když tak hodíme, že dělá bordel. Dovídám se, že ještě na dálnici za námi létali jiskřičky. Nebyl to upadlý výfuk, ale tyč k vleku, bez které se naštěstí obejdeme. Provedli jsme průzkum lodi, George zatím chlapsky reguluje. Při výstupu se Ondra rozhodl vyměnit naše skvělé auto za vlak, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a vystoupili jsme o poschodí výše. Něco po 16.00 vyjíždíme z trajektu do Trelleborgu. Mají tu palmy, ale jsme ve Švédsku a vyspat se pod ně také nepůjdeme. Ondra se ptá, jaké tu mají dopravní předpisy a jede si to pruhem pro cyklisty. Loučíme se s tímhle divným studeným mořem s tmavomodrou barvou. Podle toho, jak to tu vypadá, bych se nedivila, kdyby Švédové i dnes tvrdili, že Země je placka. Jedeme směr Karlstad. Večer se u pumpy ukázalo, že kanystr na benzín je na dně prorezlý.

Čtvrtek 25.6.

Norsko. Těžko říct, kde jsme vlastně překročili hranice. Každopádně, pokud nějaké byly, nevyskytovali se tam žádní celníci ani pohraničníci. Jízda v noci byla dost zběsilá, střídali jsme se vepředu po koalicích, dva lidi vždy udržovali řidiče při životě. Pepa tvrdil, že viděl losa, ale ani já ani Petr, kteří jsme seděli vedle něj, jsme neviděli nic. Pepa se poddával a nakonec byl ochoten připustit, že to asi žádný los nebyl. Zato tu jsou lišky. Nejezte dutohlávku sobí. Honza po ní půl hodiny kašlal a tvrdil, že je v ní písek. Je zhruba osm ráno, Ondra vybral tábořiště. Postavili jsme stany a zalehli. Asi ve čtyři jsem vylezla ze spacáku, kluci se zrovna domluvili s nějakými Nory, že se s nimi svezou nahoru na řeku. Katka a Aleš vyjeli za nimi na kolech, já jsem šla hledat losy, Ondra a Pepa začali dávat dohromady auto. Poté, co kluci dorazili, jsme běhali za autem a tlačili a běhali a tlačili. Po večeři se odborníci shlukli kolem auta.

Pátek 26.6.

Auto je jakžtakž v pořádku. Na plánu je včerejší Trysilelva. Vstávali jsme v 8.30, od devíti vytrvale prší, ve dvanáct jsme přestali hrát člověče nezlob se, prší. Snědli jsme polévku a vykopali se na vodu. Horní úsek Trysilelvy se vlastně nejmenuje Trysilelva, ale Glota. Premiérově jsem svezla auto, což bude moje činnosti pro příští dny. Vysedací místo na Glotě: Glotberget, o je přeškrtnuté. Stav na vodočtu na horním jezeře: 70. Trysilelvu jsem jela, vodnatá řeka, občas váleček, vlny. Během převlékání u mostu jsme se družili se Švédy. Oni ochutnali náš rum a my jsem počkali co udělá s otrlou alkoholičkou Kateřinou jejich speciál sweden liquere – home made a ochutnali také. První doušek chutnal jako voda, prý to má málo alkoholu. Při večeři kluci vyměnili kolo, to původní syčelo jako papiňák. Na tábořišti se nám usídlili nějací Norové či co s obytným přívěsem. Petr navrhoval vytáhnout kytaru a vyhnat je sprostonároními písněmi. Počasí se nám nedaří, je zataženo, mírně mlhavo, mží. Zajímavé je, že i tohle psí počasí svědčí komárů, a to je hmyz a ne savec, i když norští komáři by se mezi savce dali vzhledem ke své sací aktivitě také zařadit.

Sobota 27.6.

Ráno svítí kupodivu sluníčko, ale je zima, fouká vítr. Ondra a Honza Sv. jeli pro benzín, podařilo se jim udat nepotřebnou pneumatiku a sehnali někoho, kdo jim v pondělí opraví brzdy, za opravu mu nabízeli spirit, prý nakonec pochopil, že myslí alkohol. Odpoledne jsme jeli Glotu. Vodnatá, vlny, celkem asi pět peřejí, z toho v první nejvyšší vlny, v předposlední kámen a válec, dobře viditelný. Z vody jsme viděli soba. Losi zatím nikde. Ani rosomáci se neukázali. Ondra nás přesvědčuje, že jsou nesmírně krvelační a skáčou na lidi ze stromů. Honza Sv. snědl, přes protesty ochranářky Katky housenku, a pochvaloval si, že je bohatá na proteiny. Večer dala část fotbal s nalezeným míčem (Petr si poslintal neoprén, když pro něj běžel) a všichni pak zbytek Klanicova prakového. Večer hrál Pepa na kytaru. Petr druhý den hrozně litoval, že jsme nezpívali sprostonárodní, utěšovali jsme ho jen tím, že stejně všichni zpíváme falešně, což pozná i Nor. Asi se objevují první náznaky ponorkové nemoci. Aleš včera prohlásil, cituji: “ Já být tebou, tak bych se urazila.“ Uvidíme, jak se to s ním bude dál vyvíjet.

Neděle 28.6.

Po dlouhých dohadech se sjížděl dolní tok Mistry od Misterbrue tj. od vodočtu (stav 35). Převezla jsem auto a cvičně jsem dole zkoušela couvat. Mistra zklamala, nepříliš vodnatá II-III. Po obědě (Honza Sv. snědl oko ze sardinky) jsme se rozdělili kvůli autu na dvě skupiny a proti sobě jsme začali prozkoumávat prostřední část toku. Procházka podél řeky se záhy změnila v horolezení. Řeka je za tohoto stavu sjízdná, těžká místa lze obnést, až na jedno s válcem minimálně dva metry dlouhým. Při zpáteční cestě jsem za mostem u peřeje na Trysilevě potkali Čechy s raftama. Hodoníňáci tvrdili, že nemají příliš zkušeností s vodou. Na jejich otázku, jak dlouho zůstaneme, jsme odpovídali: dokud jídlo a auto vydrží. Hodoníňáci nevypadali příliš družně. V autě se rozpřádal rozhovor o tom, že budeme pálit alkohol z dutohlávky sobí – dutohlav. Po Večeři se Honza Sv. vydal na ryby. George se nechtěl nechat zahanbit a pod vedením zkušeného instruktora dal dohromady Pepův prut a vyrazil s ním. Ostatní brzy zalehli, vzbudil je hurónský řev a bušení na stany. Nebyl to nájezd Indiánů, ale Honza, chytil dva lipany a nějaké pstruhy, George poprvé v životě pstruha.

Pondělí 29.6.

Ráno jsem v pět hodin budila Pepu, aby už jeli s tím autem a dožadovala se deštníku. Když jsme pak kolem deváté vstávali, už nepršelo. Snídaně byla vynikající, ryby na kmínu, Ondra, Pepa a Honza Sv. odfrčeli s autem k opraváři. Naplnila jsem všechny volné láhve a kanystry vodou z Trysilelvy, zatím ji pijeme a nic nám není. Čekání si krátíme Člověčem nezlob se, hra vydrží na hodně dlouho, je totiž dovoleno chodit v libovolném směru, který je možné měnit během hry a vyhazuje se ostošest. Kolem druhé se kluci vrátili. Dostali novou pneumatiku, ve středu si mají přijet pro nový válec. Materiál budeme platit v NOK, práci v chlastu. Vyměkli jsme, až po páté hodině se část vydala na procházku, Mistru jsme pro dnešek kvůli počasí a času zavrhli. Já a Pepa jsme jeli po toku Trysilelvy až k jezeru a pak k jeho výtoku. Ovce jsou tu zvědavé na cyklisty. Celkem jsme ujeli 50 km, až na moje rozbité koleno – najela jsem Pepovi na kolo – i bez nehod. Nazpátek jsme se předháněly s deštěm, na chvíli jsme se schovali pod smrk, na jedné jeho straně pršelo a na druhé ne. Prostě si tady ten déšť dělá, co chce. Druhá skupinka vykoupala Honzu Sv. v jezírku, Honza koupel završil mravenčí larvou, labužníkům ji ale nedoporučuje, je nakyslá. Ondra si přeje zaznamenat, že kupní síla alkoholu je velká. Honza Sv. a George šli na ryby, které se zde mimochodem nesmí lovit bez povolenky. Jako obvykle sedíme ve stanu, hrajeme žolíky, zašíváme boty, prostě idylka. Najednou k nám zahýbá auto, Pepa typuje na policajta, Petr na Karosu. Z českého autobusu jsme nebyli nijak nadšení. Vyběhli jsme pouklízet a hlavně pozamykat auto. Ukázalo se, že jsou to nejen Ostraváci. Konec dobrým časům. Aleš je teplý a má okousané jedno ucho. Nevím, jestli ze zoufalství nad nevítanou „návštěvou“ či od krvelačných komárů. „Ostraváci“ neustále courají mezi našimi stany a autem a vlekem. Petr navrhl, že počkáme, až se setmí, pak připojíme vlek k autu. Katka nechápe, takže Petrovi vystačil smích na hodně dlouho. (Pozn. Je 23.30. světlo jako ve dne).

Úterý 30.6.

Ještě v noci se Katka, Petr, George, Honza Sv. vydali pod vidinou piva a jiného lahodného moku na družbu. Místo toho byli praštěni flaškou do hlavy a vtaženi do společenské hry. Ráno nás „Ostraváci“ vzbudili před devátou. Kluci vyrazili na Mistru. S Katkou jsem převezla auto a pak čekal už jen příšerný kopec a třicet kiláků šlapání na kole. Cestou nám vydatně pršelo, jakoby jsme byly na vodě. Jsme dobré! Kluci nás nedohnali, přijeli až po několika „partiích“ Prší, všichni. Válec, který ze skály vypadal nebezpečně, si prý pohrál jen s Pepou, Pepovo rodeo vypadalo tak, že se Petr začal odšprickovávat, že mu půjde na pomoc. Často prohlíželi. Při cestě dolů k řece se navíc hrdinně utkali s mravenci. Ondrovi vylezli do půli lýtek (později slevil na kotníky), Petrovi chtěli sežrat pádlo, zachránil ho jen zuřivým mácháním ve vodě. Teď už svítí puňťa a my se těšíme na gulášovku, kterou Honza Sv. právě patlá.

U řidiče autobusu jsme nakoupili 15 piv, chystáme se, že je pořádně obereme o zbytky jídla, až budou odjíždět, Honza má v plánu s nimi odjet. Karty, Člověče… Večer jsme pokecali s nějakým Brňákem, který jel přes Polsko, Švédsko na kole a teď si jezdí po Norsku. Prostě brnkačka.

Středa 1.7.

Dneska nám udělali brzdový válec. Padly na to čtyři vodky a 1200 NOK. Mezitím čekající provedli kompletní očistu v Trysilelvě. Na vodu se nikomu nechtělo, při přejezdu k Atně navíc začalo pršet. Dva odvážlivci vylezli a v Adamově rouše začali odcukovávat kajaky, tím donutili ostatní vylézt z auta a převléknout se. To bylo 17.30. Převezla jsem auto, prohlédla si Setningu a vyrazila proti proudu Atny. V půlce ostrova jsem zjistila, že jeli druhou stranou a mizí v dáli. Samozřejmě přejeli. Máme ale problémy s benzínem. Jedna pumpa o dvou stojanech má jen diesel, po našem dotaze na gas station nám sice ukázali cestu k obchodu s čerpadlem, ale skutečně tam měli jen plyn. Nakonec jsme kousek za Atnabrue našli pumpu o třech stojanech, z toho jeden byl na parafín a po dohadech nám pustili i benzín. Je jedenáct večer a kručí nám v břiše.

Čtvrtek 2.7.

Přejeli jsme do Strombu, před dvěma lety tu bylo podle Ondry krásné tábořiště. Teď je tu parkoviště, asfalt a lavičky. V 1.00 jsme začali večeřet a stany jsme rozbili přímo na asfaltu. Z parkoviště je nádherný výhled na národní park Rondane. Aleš převezl auto a udělal si cyklovýlet kolem Setningy, zbytek jel Atnu. Petr má už rekordních 31 eskymáků a povedla se mu krásná svíčka s kajakem. Při vykládání jsme opět potkali ostravský autobus. Zastavili jsme na odpočívadle u silnice nad jezírkem, ze kterého vytéká Setninga. George a Aleš mají dnes příliš mnoho energie, po večeři se šli ještě podívat 8 km dolů po řece, třeba jim nějaká energie zbyde ještě na umytí nádobí, které se válí pod vlekem. Už jsou tady a to jedno z míst, které viděli se jim moc líbilo, uvidíme zítra.

Pátek 3.7.

Jako obvykle jsme se ráno vyhrabali před dvanáctou. Část jela Setningu. Honza Sv. s Katkou svezli auto a pak šli na pěšárnu. Nevydržela jsem ranní čekání, až se bude něco dít, a vyrazila jsem na pěšárnu sama – líbí se mi ten kopec se sněhem nad Setningou. Den jsme zhodnotili jako úspěšný. Pěšáci stavěli Troly, viděli vodopád, po dnešku si myslím, že ovce jsou turistožravé, i když můj postup po útoku stáda ovcí a koz se znatelně zrychlil. Je dobré chodit po cestách, ale jak, když každou chvíli skončí, dřevěný kostel z roku 1723. Kateřina s Honzou suší boty, brodili řeku. Setninga má prý spoustu malých skluzavek a stojí za to. Ondra právě smaží houby, které jsem posbírala, roste jich tu spousta, ale ne v lese, nýbrž u silnic. Prostě úspěšný den. Večer přejíždíme na spaní někam k Folle.

Sobota 4.7.

Ráno jsme mimořádně vstali v osm hodin, protože jsme potřebovali někde koupit chleba. Ve Folldalu jsme našli jediný SMarked, kde jsme kromě chleba koupili dvoulitrovou zmrzlinu. Vodočet v Dolplassenu a hlavně samotný Dolplassen jsme hledali hodně dlouho. Vodočet jsme našli, ale most u kterého měl být ne. Převezla jsem auto, omylem jsem přejela vysedací místo, no alespoň jsem couvání s vlekem u Mistry netrénovala nadarmo. Po 47 kilácích mě dohnali téměř u cíle. Folla byla pěkná. Honza Sv. má narozeniny, takže padla ještě jedna dvoulitrovka zmrzliny. Pár nadšenců jelo za dost velké zimy ještě horní úsek Folly, byl krátký, ale prý skvělý, se spoustou skluzavek a skoků. Aleš je s foťákem ještě někde na cestě. Gulášovka se za chvíli začne vařit, značně tu fouká a poprchává, nejsem jediná, kdo se myl. Spát jedeme jinam. Ovšem ani večer při přejezdu se vodáci nezapřeli. Petr zařval stůj, Ondra šlápl na brzdy a vozejk dostal poctivej náklon směrem na silnici. „Tak to je poctivá šestka,“ utrousil pak Ondra nad dvojitým vodopádem a jal se rozhazovat rukama. „Tamhle tudy by to šlo. Za rok se vyjezdíme a napřesrok jdem do toho.“ Po druhé zastávce dohodli, že Petrovi zalepíme pusu, jinak bychom nikam nedojeli. Takže jedeme alespoň všichni přilepení na sklo. No jo, vodáci.

Jsme u Drivy a hledáme místo na spaní. Driva má prý tak o metr nadstav, než jak ji Ondra zná z předloňska. Prohlíželi jsme si krásnou soutěsku, bohužel krásnou jen na pohled. Poblíž jsme našli ceduli, že se zde vyskytuje parazit, který napadá mladé lososy, je zakázáno přenášet vodu z řeky do řeky, všechny rybářské a vodácké potřeby je nutné dezinfikovat v Oppdalu u Shellky. Mají tu nádherné dopravní značky, ovce s mláďátkem, los, kůň i s jezdcem. Losa jim ještě ukradneme a umístíme v Praze na magistrále. Místo na spaní se tu hledá špatně, všude jsou navštívenky od ovcí.

Pak jsme uviděli šipku s názvem a značkou parkoviště, už tam stáli nějaké lodě. Ondra bleskurychle zahnul. Němci byli ovšem domluveni s majitelem pozemku, což vzhledem k pozdní večerní hodině už nepřicházelo v úvahu. Němec nás vyprovodil s omluvným úsměvem. Místo jsme našli vzápětí poblíž mostu přes Drivu. Stany jsou tu dokonale ukryty.

Neděle 5.7.

Na pořadu dne je Driva. Svezla jsem auto a pěšky jsem se vracela ke stanům. Driva má značně nad stav, z trojky se tak rázem stala poctivá čtyřka, ne-li víc. Kateřině se jedna peřej už od pohledu tak zalíbila, že si ji celou prohlédla zespodu. Honza Sv. si to lážo plážo uháněl dolů po proudu, až se mu z toho z ničeho nic loď postavila na špičku a vylopovala. Aleš si nedobrovolně zablblnul ve válci. Na Ondrovu závěrečnou exhibici v části soutěsky, kterou jsme včera večer prohlíželi, se rozestavila podél toku záchranná četa. Kmentík na můj dotaz, jaká byla voda, odpověděl s nepřítomným výrazem: „Těžká, těžká.“

Pondělí 6.7.

Den ponorky. Podle plánu jsme měli jet podruhé Drivu. Já s Pepčou jsme měli vyrazit na pěšárnu do hor. Auto by převezl Honza Sv. a zpět by se vrátil na kole, u stanu převlékl a na vodu by vyrazili od mostu. Tak vypadal ovšem jen plán. Při snídani začal Alíšek s tím, že je zima a že možná na vodu ani nepůjde. Jeho brblání, ale hlavně zima způsobili rozklad morálky takovým způsobem, že nikdo nevěděl, kdo si dělá legraci a kdo ne. Jediný Pepa tvrdil, že už je připravenej na túru a že ví, co chce, takže jsme vyrazili na pěšárnu a totálně rozložené osazenstvo expedice jsme zanechali na tábořišti. Ovšem hned za mostem jsme našli úplnou plnou krabičku nerez šroubů, to nás donutilo vrátit se. V Drivě oproti včerejšku o něco opadla voda. Konečně jsme byli schopní společně komunikovat. Shodli jsme se na tom, že zajedeme do Oppdalu vydezifikovat lodě a pak půjdeme společně na pěšárnu.

V Oppdalu nám v mycí lince dali jakýsi postřikovač s tekutinou silně páchnoucí chlorem, což i ty nejžhavější odradilo od důkladné očisty tj. včetně neoprénů a dalších hydrověcí. Pak jsme se navzdory soukromým pozemkům a ovcím (Honzův požárnický způsob zdolávání plotů je určitě nejlepší, minimálně si člověk nenatrhne tepláky jako já) vydali na horu nad městem. Kmentík si liboval, že ho síla přírody donutila jít močit zrovna pod ochoz restaurace, protože tam našel ovčí zvon, který mu pak celou cestu pocinkával v batohu a vytvářel iluzi, že nás honí zbloudilá ovce. George litoval, že si nevzal lyži, kterou viděli pohozenou pod lanovkou, protože o kus výše našel hůlku. Stal se pak terčem posměchu, ačkoli byl bez hůlky, vypadal ve své čepičce a batůžku jako slepec. Pepa si výborně popovídal s jednou útočnou ovcí, Aleš jen litoval, že nerozuměl. Kateřina si po cestě vybrala toho nejtučnějšího koně a ještě ho přikrmovala. Honza Švorc, který jel do tábořiště autem a pak se projet na kole, si po návratu liboval, že nahoře tak strašně foukalo, kvůli tomu jsme upustili od delšího výletu a hlavně uvařili večeři.

Úterý 7.7.

Ráno jsme vyjeli směrem na Trollstigvegen, objížděli jsme fjord, potvrzujeme, že voda je v něm skutečně slaná. Pepa bravurně vykličkoval na Trollstigen, kde jsme potkali dvě auta Čechů a Karosu se Slováky. Nahoře nad vodopádem Pepa zhelmutovatěl, vytáhl mobil a zkoušel signál. Petr a Honza Sv. nevydrželi v nečinnosti, shodili nahoře lodě a machrovali nad vodopádem. Chytilo se jen jedno české dítě, které se přišlo zeptat, jestli to vážně pojedeme, nakonec přitáhlo tatínka, který jen nevěřícně kroutil hlavou a pravil, že o vodáctví také něco ví. Tradičně každý hledal poslední bezpečný vracák. Petr s Honzou Sv. si nakonec sundali kola na sjezd, vybavili se integrálkami a vyrazili, bohužel druhá strana nebyla tak příkrá, maximální rychlost: 73.1 km, průměrná 41, Petrovi bylo líto, že nepřekročil osmdesátku. Na druhé straně začaly dohady, jestli půjdeme ještě dnes na vodu a když, tak co se pojede. Bylo jasné, že ne Valdalselva. Na části, která nebyla uvedená v kilometráži jsme nakonec objevili několik vodopádů, sjízdných, ale jen jednou. Nakonec jela část úsek označený kilometráží IV až V+, možná to bylo i mínus (na vodu se vycházelo kolem sedmé večerní). Honza Sv. se vykopal na vodu a pak byl strašně šťastný, že jel. Dole jsme potkali zajímavou skupinku, jeden byl určitě Němec, na děvče hovořili francouzsky a hlavně to byli vodáci, s kterými jsme si dobře pokecali. Podle Petra to byli první normální Němci v jeho životě. Podle Ondry je Valdalselva krásná, těžká, technická a studenější než Driva. Petr a Honza Sv. se, jak jinak než s notnou dávkou odvahy, umyli. Alíšek si vzal čisté tričko. Honza Sv. vytáhl z báglu triko, dal všem přivonět a vydával je za čisté, pak přiznal, že ho měl na sobě už před čtrnácti dny. Nikdy jsem neviděla takové množství vodopádů jako za dnešní den. Je po 22.00, vracíme se zpět po cestě Trollů za nádherně osvětlené scenérie na Jori.

23.20 právě se nám do cesty připletly krávy, jedna zřejmě nepochopila, že chceme, aby se uhla, Ondra jí logicky vysvětlil, že mu nebrzdí brzdy, načež kráva – auto pár cenťáků před tlamou – znechuceně odkráčela.

Středa 8.7.

V noci jsme zaparkovali vedle značně frekventované silnice, z její druhé strany navíc vedla trať. Docházel nám benzín a všechny pumpy měli zavřeno, nebo fungovaly jen na karty. Zato ráno jsme se poprvé všichni oblékli do kraťasů. V Domabasu jsme snědli tentokráte pistáciovou za 5.54 minuty. Cestou k nasedacímu místu jsme zaplatili za vjezd na soukromou cestu 40 NOK a málem uvařili, dolů jedu 30 a mám co dělat, abych se vyhla protijedoucím. Jori prý byla těžká. Pepovi přibyly vrypy na helmě, má roztrženou špricku. Já jsem dala svých čtyřicet na kole, kolem krav raději co nejrychleji. Večer přejezd na Sjou. Spíme nedaleko od nasedacího místa.

Čtvrtek 9.7.

Ráno nás vzbudily krávy. Honza Sv. se rozčiloval, který vůl ho budí, načež mu jediná přítomná bioložka v naší expedici vysvětlila, že to byly jalovice, takže k snídani si zase nic nenadojí. Kromě krav nás vzbudil vytrvalý déšť. Jeli jsme část Sjoy. Zas stálého deště jsme se vydali lovit autobus Čechů, který slíbil Honzu Sv. vzít do Prahy. Český autobus jsme sice našli, ale ne ten pravý. Nakonec Petr odvezl Honzu na E 6. Zbytek dne jsme víceméně proflákali a projedli. Už neprší, vyjíždíme hledat místo na spaní.

Pátek 10.7.

Ráno jsme nasbírali nějaké houby. Na Sjou se nasedalo kousek výše než včera. Honza Švorc svezl auto, já vyrážím na kolo, při návratu jsem jen 24 km strávila hledáním místa, kde mě měli čekat, kdo by tušil, že vesnice má tři hřiště, z toho dvě fotbalová, táhne se celým údolím a dělí se na spodní a horní. Celkem jsem ujela 94 km. V Heidalu se nacházejí jedny z nejstarších obytných domů, vesnice stojí pod památkovou ochranou. Přejeli jsme k Loře, kde jsme narazili na placenou silnici, řešení, zda platit či ne, jsme ponechali na zítřek a vrátili se zpět před Dombas, kde jsme nedávno nuceně spali, vedle rušná 136 a trať. Večer se tradičně karbaní a Alíšek si jako vždy pochvaluje svého Flexibel frienda od Železného.

Sobota 11.7.

Černý den. Ráno pršelo, foukal vítr. Petr se chudák nevyspal, protože ho stan, kromě toho, že hrozil odlétnutím, plácal do obličeje. Ve snaze uvařit ve větru čaj mi shořela karimatka. Po snídani většina v předtuše raději zalezla zpět do spacáků, Ondra začal balit stany i s lidmi a snažil se nás vykopat ven. Tím ovšem jeho destruktivní nálada nebyla zcela ukojena. Při jízdě podél Lory vjel prudce do zatáčky, málem nabral kolem skalku, po druhém trhnutí volantem a druhé skalce, to vozejk nevydržel a prásknul sebou na bok. Celé odpoledne jsme pak skákali po konstrukci, aby dostala jakžtakž rovný tvar. Žabka byla narovnána za pomoci hrubé síly, traverzy ukradené v lomu a okolních kamenů. Aleš si libuje, že vlastní flexibilní kajak. Zato Honza Sv. netušil, co se bude s jeho singlovkou dít, když nám ji svěřil s bolestí v srdci do péče. Jeho loď byla bohužel vespod a odnesla to poškrábáním. Zaplatili jsme za vjezd na soukromou cestu místo 30 NOK jen 25.50 s omluvným dopisem, že nemáme drobné. Našli jsme pěkné místo na spaní a večer málem přišli o večeři, když jsem převrhla pánev s masem.

Neděle 12.7.

Lora. Je tu poměrně dost vodáků. Řeka není příliš vodnatá, horní úsek III (IV), skluzavka, pod mostem pětková kaskáda se dvěma silnými válci. Od mostu dolů jeli jenom kluci. George a Honza Švorc vykrysili, nahnalo je to i s lodí pod skálu. Nocovat budeme na stejném místě. Nejde odpojovat vlek – museli jsme odšroubovat žabku.

Pondělí 13.7.

Opět Lora. Tentokráte jsme (tedy kromě Pepy, Honzy Šv. a mě) začali nad mostem. Pětkovou kaskádu Petr průběžně celou proeskymoval, sklidil za to potlesk zrzavé Němky. Zbytek jel a šel podél a filmoval. Aleš pod vlivem Ondry, který varoval před zatažením pod skálu, raději vykrysil, zato Katka se raději utopí, než by krysila. V Dombasu jsme se snažili získat žabku na vlek, odtud nás poslali do Otty, pak do Ringebu. Do Sjoy jsme chtěli svést stopaře, ale když nás viděl, začal tvrdit, že tohle je to nejlepší místo na stopování a že s námi nikam nepojede. Cestou jsme zajely k Ulle, která neměla příliš vody a pětkovou vodu nahoře by jel jen Ondra, který tvrdí, že to, co sjede, není pětka. Podél Ully jsme se alespoň prošli a projeli na kole, prohlédli si zemní pyramidy, erozní útvary. Petr našel rám od kola, na dolním toku byla nádherná nepřetržitá kaskáda vodopádů se dvěma elektrárničkami. U Ully jsme uvařily, Honza Švorc si konečně pozná svůj ešus, protože mu ho Pepa rozjel autem. Nyní jsme na starém místě na Sjoe, Georgovi tu přes noc vyrostla houba. Počasí je stabilně norské, čas od času prší, čas od času na chvíli vyleze sluníčko. A aby jsme věděli, že na nás nezapomnělo, vyrábí pro jistotu světlo po celou noc.

Úterý 14.7.

Ráno jsme vstávali v osm. V plánu bylo: sjet Sjou,, dole u slalomky by nám Ondra nechal vlek a mezitím dojel do Ringebu pro žabku. Odjeli jsme na nasedací místo, sundali lodě. Pak začalo rozvracení. Petr podotkl, že se mu nechce na vodu. Nakonec jsme lodě zase naložili. Petr se utěšoval, že jestli nás někdo vidí, tak si myslí, že jsme jeli pětkový a šestkový vršek Sjoy. Za stálého brblání George, že je hezky, jsme přejeli do kajaksenter, kde jsme se jednak ptali na další řeky a jednak se snažili udat přebytečný alkohol. Když kluci vylíčili, co všechno jsme jeli, byl jim doporučena Store Ulla, která není v naší kilometráži, s tím, že jsou zde tři vodopády, sjízdné za malé vody. To Petra samozřejmě nadchlo a tvrdil, že tak Jirkovi kompenzuje ušlou Sjou. Alkohol jsme tu neprodali, mladík se oháněl tím, že je to nelegální a že s tím nechce mít nic společného. Zato když jsme najížděli na E 6, dohnal nás nějaký Nor, vodák, a dožadoval se na křižovatce alkoholu. Petr a Ondra se jako černí prodejci příliš neosvědčili, možná zapracoval i soucit s vodákem, žijícím v zemi prohibice a tak ceny nevytáhli příliš vysoko. Celkem jsme prodali dva rumy a jednu vodku za 100 NOK. Ulla má mít podle kilometráže spád 40 promile, při šplhání se na hřeben Kmentík prohlásil, že to bude mít rychlejší pěšky a ještě se při tom vymočí, načež nás v jedné zatáčce opustil oknem. Určitě by nás nedohnal, kdyby jsme hned v příští zatáčce neuvařili. Zatímco se s auta valila pára, Kmentík to bral po čtyřech kolmo na serpentýny v domění, že nás dožene. Zastavili jsme uprostřed národního parku Rondane, dál už se nesmělo autem, Ondra a Pepa se dali znovu do opravování. Část si šla prohlédnou UIlu. Aleš prohlásil, že nemá cenu lézt do neoprénu, protože vodopády stejně přenese, takže svezl auto o kus níž za zamčenou závoru a při otáčení urazil nohu od vleku. Lituji, že jsem nešla na vodu, patnáctimetrový vodopád, nesjízdné skluzavky a místo pod mostem bych obnesla stejně jako ostatní. Zato budeme mít pěkné snímky z vody. Kateřina má první krysu, alespoň ví, že se nevyplácí skákat do těžších míst, když už tam stojí tři kajaky. Za zklamání čumilů se seskok vodopádu nakonec nekonal, mimo jiné i proto, že zde byl jeden vodopád za druhým a mezi nimi jen malé tišinky. Navíc pod třemi údajně sjízdnými začínala kaskáda nesjízdných. Od Ully jsme se vydali na Friu, demontážnímu výsadku se nepodařilo odmontovat značku losa, zato jsme viděli jezevce pádícího po silnici. U pumpy jsme nabrali benzin a stejné množství pitné vody, ujistili se, že civilizace stále ještě používá záchodové mísy. Ondru přepadli zločinecké sklony a nabádal Pepu, aby ukradl houbičku, s kterou myl okno a to všechno jen proto, že ho ta milá blonďatá Norka okradla o desetník. Místo na spaní jsme hledali u Friy, překvapilo nás, že kolem dvanácté je tu mírná tma, možná to dělá i nepřetržitý déšť. Viděli jsme konečně losa!!! Ondra jel jako ďábel, protože nesnesl, že mu na značkách nadávají do omrádů. Jednou se proti němu vynořil číslo pět, pouťově osvícená potvora používaná zřejmě k polním pracem.

Středa 15.7.

Den lenoch. Ondra měl zajet do Ringebu a zeptat se na žabku, zbytek pak projít Friu, najít vysedací a nasedací místo. V Ringebu jsme neuspěli a ti, co zůstali ve stanech, hráli karty. Vysedací místo jsme nenašli, nasedací tušili. Řeka navíc vypadala suchá. Za brblání Georga jsme vyrazili na E 6 k pumpě. Honza Švorc, Aleš, Petr šli stopovat do Lillehamru, Katka a George šli dolů pěšky podél Friy. Katka si pak stěžovala, že jí George mučil žízní. S Pepčou jsem nejdříve chtěla jít také stopovat, nakonec jsme se šli projít – na letiště se spoustou jahod, kolem ohrady se třemi voly, štěrkovny, do bažiny, kde nás obalili komáři, Po návratu jsme stopaře zastihli na stále stejném místě. Stopování nakonec vzdali. Katka s Georgem dorazili o dost později až k večeři. Že je Fria suchá uznal nakonec i George. Do večeře se pak zabral natolik, že vypadal jako cikán, čadí nám docela dost jedna plotýnka-

Spát jsme chtěli na tomtéž místě jako dnes, bohužel už v noci tam byla spousta vizitek od ovcí, které jsme kvůli tmě a únavě raději přehlíželi. Ráno s námi ovce i posnídali. Za velkého dohadování a deště se nám podařilo najít místo, kde ovčí trus byl řidší a bylo možné mezi ním postavit stany.

Čtvrtek 16.7.

Horský vůdce Aleš vymyslel trasu národním parkem Rondane, podle mapy cesta na osm hodin. Ráno jsme se ale rozmýšleli, zda vůbec vyrazíme, foukal vítr, obloha byla pokryta mraky. Výlet se nakonec přece jen vydařil. Autem jsme vyjeli asi deset kilometrů kolem Friy do Eldalsaeter, po hodině šlapání jsme zjistili, že jsme vystoupili jinde, než jsme chtěli. Liduprázdným Rondane na Bj(rholli a odtud do Strambu, kde čekal Ondra a Honza Švorc s autem. Nocujeme na starém místě, tentokráte už ne na asfaltu. Přibily zde koše a záchod, lavičky stojí na místech vysypaných pískem. Podnikatel Aleš úspěšně prodal jednu vodku za 120 NOK, ačkoli Norové tvrdili, že nepijí, přesvědčil je, že se jim hodí jako dárek pro někoho.

Pátek 17.7.

Znovu jsem sjeli Setningu, která měla méně vody než posledně. Svezla jsem auto a jela asi 40 km do Atnbrue (od mostu přes Setningu, odbočka na Bryn Sollia, není na mapě, nelze projet autem, závory se zámky), odtud do Endenu a pár kiláků až za naše bývalé tábořiště. Večeře na odpočívadle, koupel ve studeném jezeře. Stanujeme před Ringebu u letiště, poblíž mlékárny Tine a pily. Večer mastíme Prší, zjišťuji, že karbaníci mají svůj zvláštní slang: Pepa prohlásil, že kdyby to podržel ve spodkách, tak by to nepustil.

Sobota 18.7.

Odjezd do Lillehamru. Vydatně prší. V Lillehammru jsme obhlédli nynější museum olympijských her 1994, uspořádali hon na losy na největším nákupním bulváru, nemohli jsme si nechat ujít ani specializovaný obchod na alkohol, dokonce jsme našli jednu hospodu. Teď jedeme směrem na Oslo, většina spí a hlavně je stabilní norské počasí tj. vydatně prší. Zastávka v Oslu u tří muzeí, vikingského, Fram a námořní plavby. Dovnitř šel jen Honza Švorc. Pršet přestalo až před přejezdem Švédských hranic. Už vím jak se poznají, uprostřed mostu končila žlutá čára na silnici a začínala bílá. Přespali jsme na odpočívadle ve Švédsku.

Neděle 19.7.

Pomaluse suneme domů. Dopoledne jsme provedli reorganizaci, většinu věcí z vleku jsme přeložili do auta. Zastávka v Goteborgu. Ondra zmatkoval s parkováním, prohlédli jsme si přístav. Večer jsme na jídlo a dvě tři hodinky spaní zastavili na parkovišti. Přišli si s námi pokecat dva Češi, na kterých Petr vyžebral cukr na krupicovou kaši. Má chudák zkaženou jízdu trajektem, nemůže se opít ani přejíst, Ondra mu totiž naordinoval dietu.

Pondělí 20.7.

Před nájezdem na trajekt Petr úspěšně stopl nějakého Švéda s bavorákem, málem ho urazil, když si myslel, že je to Němec, V autě si pak radostně prozpěvoval „On je dobrý“, naštěstí tím Švéda nevyvedl z míry. Na seřadišti jsme ho opustili s tím, že až se bude najíždět, tak se zase vrátíme. Utěšovali jsme se, že i kdyby jel, tak ho doběhneme. Aleš namítal, aby nedoběhl on nás a neujel, na vodku, kterou mu Ondra předtím strčil do kapsy se totiž tvářil velmi potěšeně. Když jsme pak chtěli přesednout, málem jsme opakovali Petrův kaskadérský výstup oknem, nějak se zasekly dveře. Na trajektu nás čekalo velké zklamání, sprchy mají přes noc zavřené. Jako jediní jsme se uvelebili nahoře na zadní palubě, Petr je rád, že tu není Honza, ve svém zeleném spacáčku vypadá jako píďalka a Honza by ho určitě chtěl slupnout. Asi čtyřicet minut čekáme ve spacácích na východ slunce, to přece není možné, když už je takové světlo, aby už nezačalo vylézat. SSS! Podle Petra jsme si dělali sluníčko každý den, když jsme otevírali denní příděl piva: „TST! “ Honza s Ondrou východ zaspali. Ze Sassnitzu jsme vyrazili do Rostocku, po několika přeptání jsme našli obchod, kde nám pán objednal žabku, do dvou hodin si pro ni máme přijít. S Pepčou jsme narychlo prošli Rostock. Cesta po německé dálnici do Drážďan byla příšerná, na stabilní norské počasí jsme si navykli natolik, že 31 stupňů na sluníčku a jednu Stau jsme málem nepřežili. Na Cínovci se celník naštěstí neptal na to, proč máme jednu loď navíc, jen se blbě ptal, jestli jsou naše. Petr i přes bolesti radostně juchal na sociální pracovnice v Dubí, Ondra mu zpomalil, aby si mohl vybírat. Mimochodem jednu jsme málem nabrali, protože jsme mysleli, že je to stopařka. Tak jsme doma. Špinaví (rekord drží Ondra, nemyl se ani jednou, druhý rekord já, myla jsem se pětkrát), fousatí, ale hlavně celí a všichni. (Petr má za celou dobu 117 eskymáků). Zvykáme si na to, že je tu v noci tma a nejsou tu komáři. Je cca 2.00, rozjíždíme se ze Zahradňáku domů, vybalovat budeme zítra.