Albarracín

Objeví se před vámi náhle, bez varování. Shluk domů v nejrůznějších odstínech červené, okrové a hnědé ve svahu kopce, orámovaný řekou Guadalaviar a zubatými hradbami, připomíná dílo nějakého kubistického malíře. Vznikl však v jiné době a vytvořili ho jiní umělci. Dnes má něco přes tisícovku obyvatel, je národní kulturní památkou,patří k nejpůvabnějším městečkům ve Španělsku, které se chlubí bohatým kulturním životem a také zajímavým okolím, které mu závidí mnohá slavnější města.

Z Teruelu, správního města stejnojmenné provincie, je to do Albarracínu 38 km. Stoupáme vzhůru silničkou podél řeky Guadalaviar, která se klikatě prodírá pohořím Sierra de Albarracín. Nic nenaznačuje, že bychom měli být za chvilku v cíli své cesty. Městečko se před námi objeví náhle, bez nějakého zvláštního upozornění. Z dálky vypadá jako ještěr spící svou odpolední siestu, zblízka už lze rozeznat domy nakupené ve svahu jeden na druhém, které svými tvary a nejrůznějšími odstíny červené, okrové a hnědé připomínají dílo nějakého kubistického malíře. Kdoví co vedlo dávné obyvatele Albarracínu, že se rozhodli usadit v tak drsném a těžko přístupném kraji… Byl obydlen odpradávna, jak dokazují skalní kresby v okolních horách, žili tu Keltové, Římané, Vizigóti. V období islámského panství vládl v tomto kraji berberský rod Benu Razín, který učinil z někdejšího městečka Santa María de Oriente, tak se jmenoval dnešní Albarracín, své hlavní sídlo. V roce 1170 vzal osud města do svých rukou šlechtický rod Azagra, jehož členům se podařila věc nevídaná, totiž vybojovat nezávislost na královské koruně a udržet ji ve svých rukou něco přes sto let. Ale ani potom tu nezavládl klid.

Doby bojů a šarvátek jsou už naštěstí dávnou minulostí. Celý Albarracín je dnes národní kulturní památkou a právem se o něm tvrdí, že je jedním z nejhezčích městeček ve Španělsku.

Středověký labyrint

Srdcem Albarracínu je Plaza Mayor – Velké náměstí, jak si hrdě říká toto sevřené náměstíčko. Téměř celou jeho polovinu vyplňuje budova radnice s robustním podloubím, balkónem přes celé průčelí a městským znakem uprostřed. Stojí tu od 14. století, i když svou nynější podobu získala při rekonstrukci o dvě stě let později. Sem se sbíhají uličky, chtělo by se říct starého města, ale není to třeba, protože Albarracín vlastně žádnou novou čtvrt nemá. Pokud ovšem mezi ty nové nepočítáme domy ze 17. a 18. století, kterých je tu nejvíce. Že si městečko zachovalo svůj středověký ráz, na to člověk přijde, jakmile se vnoří do některé z uliček. Doslova vnoří, protože některé jsou tak úzké, že se často ocitáte v jakémsi tajemném pološeru, ozářeném občas slunečním paprskem, který se prodere skrz štěrbinu mezi dotýkajícími nebo překrývajícími se střechami domů. Je úplně jedno, kterou uličkou se vydáte, protože každá překvapí nějakým detailem: šlechtickým erbem, zdobným výčnělkem, klenutým nadpražím, ozdobnou tepanou mříží, podkovovitými vstupními dveřmi…

Šplháme se uličkou Camino de Santiago ke kostelu svatého Jakuba. Je to jen jedna ze sedmi církevních staveb, které se v Albarracínu zachovaly. Traduje se, že v protější budově, dnes hotelu Casa de Santiago, měl kdysi jedno ze svých útulků rytířský řád svatého Jakuba, který se těšil velké přízní šlechtického rodu Azagrů, a proto byl kostel zasvěcen právě svatému Jakubovi. Za vidění prý stojí hezký barokní oltář. My ho bohužel neuvidíme, protože je zavřeno. Zato k hradbám, těm nejnovějším ze 14. století, máme volnou cestu.

Na hradbách

Na první pohled je znát, že se obyvatelé městečka museli v minulosti často bránit nepřátelům. Proč by jinak už tak nepřístupné místo chráněné ze tří stran hlubokým korytem Guadalaviaru, jakýmsi přirozeným vodním příkopem, obehnali hradbami šplhajícími se až na samý vrchol hory? Nechali před nimi i dostatek volného prostoru, prý pro dobytek, aby i ten byl v dobách nebezpečných v bezpečí. Z hradu na vršku zbyla jen věž pamatující 10. století.

Hradby jsou zblízka impozantní, musím ale přiznat, že panoramatický pohled z dálky se mi líbil mnohem více. Ovšem výhled shora za výstup určitě stojí. Představuji si, jak asi muselo být nepřátelům, když po dlouhém obléhání jim často nezbylo než odtáhnout s prázdnou, protože překonat všechny ty překážky, které jim postavila do cesty příroda i lidé, nebylo jednoduché. A kolem dokola jen pustina, hory, skály, rokle, propasti, hluboké lesy. Albarracín, k němuž patřilo a stále ještě patří dalších 22 obcí, byl dlouho samostatným panstvím a i v době, kdy už byl součástí aragonského království (od roku 1300), se řídil vlastními zákony, než se jich musel v 16. století vzdát. O jeho obyvatelích se říká, že byli vždy dost odbojní a jen tak něco je nezlomilo. Jakási svéhlavost v tom dobrém slova smyslu je patrná v jejich konání i dnes.

Kde přebývá Santa María

Albarracín byl celých osm století samostatným biskupstvím (1172-1839). Někdejší Biskupský palác patří bezesporu k nejvýstavnějším albarracínským palácům. Stojí hned vedle katedrály (16. století), je však o celé jedno století mladší. V jeho prostorách sídlí Diecézní muzeum, mezi jehož nejvzácnější exponáty patří především jedinečná sbírka vlámských gobelinů z 16. století, připisovaných umělcům bruselsko-brabantské školy, a kuriózní kadidelnice z broušeného horského křišťálu ve tvaru ryby, snad benátská práce z 16. století. Také zde přebývá Fundación Santa María de Albarracín, nadace, která byla založena v roce 1996 jen proto, aby ve spolupráci s občany zachránila chátrající architektonické památky a proměnila Albarracín v živé kulturní centrum. Založila školu, kde se učí tradičním řemeslům a kterou navštěvují především místní. Odtud vycházejí noví kameníci, truhláři, kováři, keramici a malíři, kteří pracují pro město, na jehož vzhledu je to znát. Podepsali se na skvěle provedené rekonstrukci samotného Biskupského paláce, na dalších palácích, hradě, věžích, které má tato instituce ve své správě a které se změnily v konferenční sály, muzejní prostory či umělecké galerie, i na kostele Santa María, nejstarším ze zdejších svatostánků, který byl postaven před rokem 1200, v 16. století přestavěn a dnes slouží především jako auditorium. Troufám si říci, že Santa María má největší zásluhu na bohatém kulturním a uměleckém životě městečka, za nímž se sem sjíždějí lidé z širokého okolí a že místní už z tohoto zdánlivě Bohem opuštěného kraje neodcházejí.