0
0

Alanya 2009

Vlastně jsme tam ani nechtěly jet. O poslední společné dovolené jsme se domlouvaly, že příští rok bude první z naší trojky šedesátka a tak rozhodne ona, kam vyrazíme. A to bylo rychlé rozhodnutí: Egypt-Taba-Jeruzalém. Souhlasily jsme a šetřily. Ale holt ne všechny a tak v září nastala patová situace – pojedeme? Kam a která z nás? Nakonec jsme podřídily svou představu určitému nezájmu jedné z nás a ve snaze zachránit naše mnohaleté společné výlety jsme se rozhodly pro levnější destinaci, a to bylo Turecko. Jedna vyzvedla v cestovce katalog, druhá vybrala pár možností. Jenže příslušná cestovní kancelář měla nějaké problémy s leteckou dopravou a tak vypadala naše šance dost nejistě, skoro beznadějně. Jenže těšila jsem se příliš, a protože Turecko miluji, tak jsem se do akce pustila s vervou i já. Za rozumnou cenu přicházel v úvahu pouze last minute a z obavy z neznáma jsem zvolila moji oblíbenou Alanyi. Probrala jsem plno možností a nakonec zvítězil My Aytap. Tedy odlet v 5 hodin ráno – no to je „maso“! Chystala jsem se jít si tak nějak kolem deváté večer lehnout, ale klient (jsem totiž účetní) se mnou se zájmem probíral účty za celé minulé čtvrtletí až do půl šesté. Domů jsem dorazila vyždímaná, nacpala posledních pár věcí do kufru – no a ono bylo skoro jedenáct. A ve dvě hodiny objednaný taxík – můžu doporučit: http://www.taxiterminál.cz Spolehlivě ve dvě stál před domem a za čtyři stovky nás dovezl z Vršovic až na letiště. No to další zná každý, kdo cestuje „za hranice všedních dnů“. Čekání v hale, pak fronta se zavazadly, pak čekání na vytouženou výzvu … Ale dočkaly jsme se. Onen skvostný moment, kdy motory zaskučí v plných obrátkách a ten neuvěřitelný kolos se urve od země a stoupá a stoupá … Dole na zemi tma, nahoře svítalo. Požitek. Letadlo si vrnělo, skromná letadlová snídaně, ale kalíšek suchého bílého a dovolená před námi.

Přistály jsme v Alanyi a hned mě ovanul ten známý teplý vzduch – prostě „moje“ Turecko. Do hotelu jsme dorazily v 11 hodin a hned jsme byly ubytované, což se mi zdálo být skvělé. Nicméně tak trochu jenom mně. Kolegyním připadal pokoj malý (inu byl malý a zvlášť pro tři baby), ale tam přece nebudeme trávit žádný čas kromě spánku. Dále se jim zdál být tmavý (inu hotely jsou blízko sebe), v pokoji byl jen jeden odpadkový koš (neznám hotel, kde by jich bylo víc), záchod pomalu splachoval (ale myslím, že naše „zásobování“ zvládal), sprcha špatně sprchovala (to jen ji neuměly natočit správně) … no prostě hotel jsem vybrala já a tak se na něm hledaly hnidy. Mně se ale moc líbil a nabita pozitivní asertivitou až submisivností , jsem si začala užívat dovolenou.

Vyrazily jsme rychle na pláž – je třeba vědět, kde se budeme pohybovat většinu příštích dnů. Byla překvapivě čistá (ty vajgly jsou koncem sezony na všech plážích světa), moře křišťálové, jen ten vstup do vody byl pro mě poněkud příkrý – přece jen jsem absolvovala v loňském roce dvě operace endoprotézy a ikdyž fungují dobře, chybí mi jistota. Tak jsem holt chodila do vody jen tak do půlky lýtek, ale až tak mi to nevadilo.

Hned druhý výzkum jsme věnovaly restauraci a jídlům. Opět připomínky, že salámy jsou hnusné (zapomněly dámy, že bez vepřového masa mají prostě jinou chuť), sýry jakbysmet, marmelády se nedají jíst … To už jsem opravdu trpěla, protože kuchyň – resp. jídla byla svělá. Nakonec i mé kritické kolegyně s dávkou lítosti přiznaly, že se těžko dá něco těm jídlům vytknout. Sláva! Aspoň něco.

V neděli jsme vyjely na bonusový výlet po Alanyi a bohužel i tam jsem poslouchala, jak nemožná je průvodkyně. Inu neměla to jednoduché – musela i s posledním zájemcem o zlato nebo o kožené oblečení vyčkat uzavření celé obchodní transakce a tak jsme prostě dost dlouho čekaly. Ale mně to nějak zvlášť nevadilo. Seděla jsem na obrubníku a pozorovala cvrkot na rušné alanyjské ulici, zatímco mé kolegyně dštily síru. Pondělí jsme slastně proválely na pláži a v úterý – ve snaze vyhnout se tzv. „ponorce“ jsem vyrazila lodí kolem Alanye.

Byl to nádherný výlet. Jednak jsem se vyhnula dalším kritikám, jednak na lodi byli z 90% holandští turisté, takže jsem jim absolutně nerozuměla a užívala si modrou hloubku moře, nádherné skály a co bylo nejúžasnější, byli delfíni, kteří se náhle objevili po boku lodi a několikrát ladně vyskočili nad hladinu, aby zase k mému smutku zmizeli v moři dřív, než můj digitální foťák stihnul je zvěčnit. Tak na fotce zbyla jen zčeřená hladina a jen já vím, že desetinku vteřiny před tím … Vlastně na to moře jsem se vydala podle předpovědi počasí. Všechny servery hlásily, že ve středu mají přijít bouřky, no a ač mám moře ráda a vlny mi nevadí, bouře na moři se trochu bojím. Zvlášť když při naší první návštěvě Turecka před několika lety jsme viděli v našem životě zatím jediné tonádo. Udělalo se z takového celkem nezajímavého mraku nad mořem – vypadalo jako protažený připínáček se špičkou v moři. Kolem se vytvořila jakási odstředivá mísa vody a my byli moc rádi, že jsme v relativním bezpečí hotelu. Jo a ta středeční předpověď vyšla do puntíku. Vichr, bouře, blesky, hromy, liják, vlny – boží dopuštění. Za chvíli kanály přestaly vodu brát a prostranství u hotelu se začalo nořit do kalné vody. Zhasla elektřina, přízemí hotelu zaplavila voda a bahno a tak jsme se stali vězni pokoje. Vyhlížely jsme, jak vyřeší personál večeři, když všichni jen běhali s vědry, hadry, košťaty. Několik pokojů bylo vyplaveno, bazén přetékal a déšť se stále vracel v nových a nových vlnách. Ale klobouk dolů: večeře se odehrála jako by se vůbec nic zvláštního nestalo. Opět skvělé grilování, opět usměvaví číšníci – všechno v pohodě. Ve čtvrtek ráno jen tu a tam mráček, jen moře bylo kalné a vlny jak hory. Tak jsme vyrazily do Alanye do bazaru a užily si nakupování s nezbytnou hrou na smlouvání. Tedy cesta do centra je chechtačka: zastaví dolmuš a ten zákonitě končí na náměstíčku u bazaru. Jenže jak najít ten, který nás sveze zpátky? Inu trefily jsme nějaký úplně jiný, ale zase vstřícný řidič nás vysadil aspoň v relativní blízkosti hotelu a my – sice obtěžkány nákupy – jsme poznaly tu civilní neturistickou tvář města i zázemí té přední linie hotelů.

Večer byl „turecký večer“, který připravil personál hotelu s tanečníky a hudebníky – bylo to velmi příjemné. Posezení ve vlahém večeru u vínka … Pátek jsme zasvětily lenošení na pláži – vždyť v sobotu nás čekal brzký odjezd z hotelu a návrat do studeného a zasněženého Česka. V kraťasech a tričku jsme nasedaly do letadla a v Ruzyni jsme na sebe navlékaly co se dalo. Naštěstí opět uvedená taxislužba nás zachránila od úplného omrznutí a dopravila nás do domovů.

Turecko je úžasné – je to po Francii moje nejoblíbenější země. A tím myslím nejen moře, památky a přírodu, ale hlavně lidi. Jsou muslimové – rozumní muslimové. Mají rádi děti a snad i nás turisty. Snad nejen pro zisk, který přináší turistika. Prostě myslím, že takoví jsou, takoví moji a naši kamarádi.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .