0
0

Kapitola 1

Již dlouho jsem pokukoval po nejzápadnější evropské cizojazyčné oblasti, Portugalsku a po jeho zámořských oblastech jako po cestovatelském snu,který mi ještě zbývá spolu s Tureckem jako korálek do náhrdelníku jihoevropské a středomořské subtropické oblasti.

Naskytla se mi příležitost začátkem června 2004,jak už to tak bývá,dlouho mi nic nevycházelo a potom najednou všechny potřebné shody (dovolená,zájezd,možnost uvolnění člena rodiny,peníze i vhodná doba,hlídání psa)se spojily a příležitost byla tu.Říká se máš-li příležitost nerozmýšlej se a uchop ji za vlasy,podruhé se nemusí opakovat.

Všechno se seběhlo tradičně velice rychle,takže to byl shon a zároveň velký risk.Bez riskování ale není překvapení,i když to často není moc příjemné,někdy se riskovat i vyplácí.Tradičně jsem nenašel již dlouho v našem městě vhodný zájezd.Měl jsem však 1 den dovolené a při průjezdu Prahou jsem se zastavil v cestovce specializované na portugalskou oblast.Cestovka se však nedávno přestěhovala, nezanechajíc žádných velkých kontaktů.Nový majitel mi jenom naznačil,že někam do Veleslavínovy ulice.

Ulici jsem si nechal v knihkupectví vyhledat v mapě a zjistil jsem,že jedna je na Starém městě a druhá někde na okraji Prahy.Usoudil jsem,že ta na Starém městě bude zřejmě ta pravá.Opravdu to vyšlo a cestovka se tam vyskytuje.Otevřeno měli však až od 10ti hodin, jak už si pražáci tradičně dávají na čas.Bylo právě půl desáté.Prohlédl jsem si tedy vývěsky a dle reklamy zaručeně nejlevnější a nejvhodnější nabízené destinace.Nebylo to již tak drahé jako před pár lety.,ceny se pohybovaly asi minimálně kolem 13900 se snídaní + letištní taxy, pro tuto oblast tradičně vysoké,tj. přes 2000 kč.Začali se scházet lidé,když tu mne napadlo,že bych mohl zavolat mobilem před otevřením na inzerované číslo.Zašel jsem za roh a vytočil číslo.Ozvala se mi cestovka,optal jsem se na „last moment“ a slyším, „náhodou tu něco máme na tento termín,je to hotel „no name“ se snídaní za 9990 kč + letištní taxy.Okamžitě jsem si to zamluvil,že se zastavím za půl hodiny.

Jakmile se otevřelo,přikráčel jsem reservovaně k cestovce,pozdravil a kontaktoval referentku.Mimochodem v této cestovce vítězí feminismus,vedoucí i všechny referentky jsou ženy.Mladá referentka mi odsouhlasila zájezd,ale naznačila,že rezervace nedělají.Přemluvil jsem ji na 1 den a okamžitě jí poskytl osobní údaje. Vázala to na zaplacení ještě týž den.Přislíbil jsem jí to přes jejich smluvní cestovku v našem městě.Odjel jsem domů a začal okamžitě shánět peníze.Vybral jsem všechny známé mi zásoby i spořitelní kartu s výplatou a podařilo se mi vše

sehnat.Navštívil jsem odpoledne cestovku,kde však ouha,nechtěli se mnou mít pomalu nic společného.Vymlouvali se na to,že prodávají jenom to co mají zadáno a ,že takové výhodné poslední momenty se k nim vůbec nedostanou,což jsem pochopil,protože u nás se mi nikdy nepodařilo nic takového v této oblasti sehnat.

Dále nemohli zjistit kontakt na cestovku,která se zatím přestěhovala a oni to ještě nevěděli,nakonec mi naznačili,že jsem si to měl zaplatit rovnou tam a ne je s tím otravovat tady.Vysvětlil jsem jim,že jsem odsud a tak vysoké částky sebou nenosím jen tak „mír nix ,dír nix“ po kapsách.Nakonec ode mne přijali peníze,vytáhli nějaký starý formulář dotyčné cestovky se starými adresami a kontakty,nechali mi podepsat a dali mi nějakou nečitelnou kopii,že se to pokusí převézt na jejich konto.V ten moment jsem se začal obávat,jestli jsem ty peníze nevyhodil za nějaký kus nečitelného papíru.Mé obavy se zvětšily,když jsem se zastavil za 2 dni,tak jak si přáli a veškerý kontakt nikde a peníze taky fuč.Že prý se jim podařilo sice s cestovkou spojit,ale tam žádné peníze nedostali a pakliže je nedostanou,nepotvrdí prý zájezd.

Tak jsme to opětně začali řešit na místě a zjistili,že mají nějaké špatné číslo bankovního převodu.Opětně se domluvili telefonem a že to znovu přezkouší,převod z účtů však prý trvá až několik dní.Tím mne velice uklidnili,protože jsem si spočetl,že převod dojde až v době,kdy již zájezd dávno odletí a já zůstanu bez peněz i bez zájezdu.No nervy to byly pěkný,ale v pátek se mi ozvali,že peníze dorazily a že si mám vyzvednout podmínky a instrukce.Toto jsem odpoledne provedl a má jistota již byla větší.Dočetl jsem se ,že zájezd byl posunut o 1 den ,což mi narušilo plány se psem,a že se odlétá až v neděli po půlnoci,tedy brzy ráno.Nutno prověřit na čísle mobilu 1 den předem.Toto jsem později udělal a bylo vše v pořádku,odjezd byl naplánován na třičtvrtě na čtyři v neděli zrána, sraz na letišti pro letenky a odbavení v jednu hodinu v noci.

Dohodli jsme se s manželkou,že odjedeme v sobotu k ní do Prahy a v neděli ráno nás hodí autem na letiště.Syn absolvoval maturitu s vyznamenáním a zrovna v sobotu měli večírek na ukončenou,do kterého vrazili žáci asi 10000 kč,takže to mělo být velkolepé a tak se toho nechtěl vzdát.Odjel tedy navečer do Prahy,že přijede po půlnoci na letiště.To také udělal,ale v rámci toho absolvoval taky svůj první let v mírně podroušeném stavu,takže z toho měl stress a bylo mu „little“ šoufl.Další záležitosti již probíhaly celkem nenáročně a vyrovnaně.Po jedné hodině začali rozdávat letenky,ve dvě hodiny začali odbavovat zavazadla a pak už to byla brnkačka.Pasové odbavení,mezicelní prostor,bezpečnostní odbavení na lejzru a nástup do letadla.Čas ubíhal tak rychle,že než to všechno proběhlo nastal čas startu.

Boeing prohrábl gumy,odstředivá síla nás zatlačila do sedaček,odlepili jsme se přesně na čas do noční oblohy a další dobrodružství k neznámým světům se začalo pomalu odvíjet.

Kapitola 2

Noční let byl pro nás neobvyklý.Zatím jsem létal vždy ve dne.Za čtvrt hodiny hlásili,že přelétáme hranice směrem na Norimberg,za hodinu jsme byli nad Lyonem.Neustále nás začalo pronásledovat svítání a my jsme mu úspěšně unikali,protože jsme se posunovali na západ.Pod námi byla bílá vatová obloha tvořena mraky.Tyto ustoupily úspěšně nad Španělském a po další 2 hodiny letu byly dole ve tmě vidět jen osvětlené ostrůvky měst a vesnic,které vypadaly v té tmě opravdu jako rozházené ostrůvky v moři.Před sedmou jsme se vyhoupli nad oceán u Lisabonu.Jelikož jsme předběhli čas a v Lisabonu bylo teprve před šestou,začalo se město objevovat v ranním svítání.Krásně bylo možno rozeznat město na kopci,záliv,řeku a mosty přes ní.Vyletěli jsme nad oceán a asi 20 km od pobřeží se opět zatáhlo a pod námi se objevily opět mračné kumuly ve formě vaty,do které by se příjemně ulehlo,kdyby to nebyl jen klam.Letěli jsme další hodinu za občerstvení různými tekutinami včetně kávy,když oznámili sestup a letadlo začalo klesat pomalu z výše 11700 m.Tak jako vždy bylo klesání nad mořem nepříjemné na sluchovou stránku a vyrovnání tlaku. Toto se nad pevninou,konkrétně nad Prahou nikdy tak neprojevuje.Začalo mne nenápadně řezat v uších až mě praštělo v hlavě.Za chvíli jsme zakroužili levým obratem a objevil se nevlídný sopečný ostrov v ranním svitu s mračny ve vyšších polohách.Každopádně to nepůsobilo tak optimisticky jako nad Kanáry,které jsou umístěny ještě o 500 km níže poblíž Afriky.Zakroužili jsme a po obratu doprava nad letiště,které bylo rozšířeno pro mezinárodní lety úspěšným přemostěním zátoky na sloupech v roce 2001,jsme začali přistávat.První dojem byl nevlídný, vlhko, chladno, zamračeno, hlásili asi jen 19 stupňů Celsia.Po chvíli jsme začali vystupovat z letadla mezi Boeingy letecké společnosti TAP Portugal.Ihned pro nás zamířil podlouhlý letištní autobus,přestože to bylo k hale asi jen 100 m.Vystoupili jsme do chudého odbavovacího prostoru vybaveného pouze asi dvěma kukaněmi s jedním pasovým úředníkem,který se vždy jen podíval do pasu a posunul frontu čekajících dále. Odsunuli jsme se k zavazadlovému transportnímu pasu a za chvíli již začaly vyjíždět zavazadla.Popadli jsme své kufry a už nás čekala externí pracovnice cestovky,která nás vyvolávala a předávala nám vouchery ubytování a směrovala nás rovněž k příslušným busům a taxi.My jsme samozřejmě vyfasovali apartmánový pension se studiem ve městě,tak jako ještě 3 rodiny a nastoupili do dodávky.Ostatní směřovali busy do hotelové zóny za městem,zatímco my byli ubytováni po různu přímo v centru.První důchodci vystoupili v kopci u residence Monte Carlo a my jsme se řítili strmými uličkami směrem dolů k moři,kde nás vyložili před starým domem v portugalském stylu s označením TRIGAL.

Hlavní město Funchal je rozloženo v nejširší zátoce na ostrově a hlavní nevýhodu má,že šplhá ve všech směrech prudce do kopce,což zvládají v pohodě autobusy značky Volvo včetně všech aut.Město je to krásné,veliké a na tu plochu velice zalidněné.Bydlí tam asi polovina lidí z ostrova,tj. 120 000 obyvatel.Jedině pobřežní promenáda a pár avenid a parků poblíž moře se táhne do široka,ostatní se začíná však šplhat do hor jako v Nepálu.Hotelová zóna se táhne za město směrem na západ po pobřeží a hotely jsou opravdu všechny velice přepychové s bazény a exotickým rostlinstvem,později jsme byli rádi,že jsme měli vše u nosu,včetně všech akcí,které se tam konaly,jinak bychom museli dojíždět z hotelové zóny busem,kde bylo vše načinčané,žádnej opravdovej život.Takhle jsme se pomalu a jistě začali začleňovat do života a stávali se z nás praví madeiřani.Celé město a hlavně historické památky z období Columba jsou překvapivě stavěny pouze v dvoubarevném stylu,tj. černá a bílá,což nijak nenarušuje zajímavý ráz města.

Bydleli jsme na západním konci promenády ob dvě ulice směrem do vnitrozemí,na Rua da Carreira,takže jsme měli nedaleko do přístavu,na promenádu,do centra,na autobusové terminály MHD i dálkové,do supermarketů i pobřežních parků kde ten hlavní Santa Catarina se rozkládal vedle nás a byl odtamtud pěkný výhled na přístav, promenádu i město.

Horší už to bylo s autobusy a pochopením jejich řádu dopravy.V tomto smyslu nám velice rychle a ochotně posloužila naše místní recepční,která nám zapůjčila přepravní katalog jízdních řádů a tras autobusů,takže jsme se poměrně bezpečně orientovali.Ve městě se dal někde sehnat asi za 3 EUR,ale nám to postačilo a na konci pobytu jsme jí jej vrátili.MHD autobusy mají zde 3 zóny,které jsou i finančně odděleny ale zároveň se prolínají,takže najít v tom správném kalimatyjáši tu nejlevnější trasu je velmi složité,ba zcela nemožné.Na to slouží nějaké slevy u stánků s lístky na více jízd,ale k tomu jsme se nepropracovali.Nakonec to stejně dopadá tak, že člověk platí zónu 3,což je tzv,Carta Bordo,lístek v růžovém za 1,30 EUR.

Dálkové busy jezdí do různých míst na ostrově a lístek se koupí buď na hlavní busové zastávce nebo přímo u řidiče.Navíc mají ještě rozdělen ostrov na zóny 4 autobusové společnosti,které se ve svých trasách ještě částečně prolínají.První S.A.M. je v zelené barvě,další 2 v barvě červené a s červenými pruhy,a poslední se žlutými pruhy.MHD je také vybarvena žlutě.Používali jsme společnost Rodoeste s červenými pruhy a druhou se žlutými pruhy,která objíždí východní část ostrova a je proti té červené i podstatně levnější.Z centra se také táhne nová lanovka postavená Švýcary nazvaná „Teleferico Madeira“,která však je velice drahá,směřuje na poutní kopec Monte a doprava busem je tam o tři čtvrtiny levnější.Lanovka stojí 9 a půl EUR,zpáteční 14 EUR.Nevýhodou je,že velmi málo lidí umí jinou řeč než portugalštinu a portugalština byla pro nás řeč zcela nesrozumitelná na samé „š“ a „ž“ a nebyli jsme schopni ji pochopit a trochu se naučit,protože se ještě navíc podobně jako francouzština jinak čte a jinak píše.Anglicky uměli převážně mladí a vzdělaní lidé ve městě a intelektuálové,dalo se však z 50ti procent spolehnout na domluvu v dopravních prostředcích,obchodech a podobných institucích,takže jsme si pokecali někdy i na vesnici.Hodně lidí mělo zavilý a primitivní výraz nějakých míšenců,je to zkrátka divočina.

Po druhé stránce však musím dodat,že Madeira prožívá šílený rozvoj,takže zaručená mapa od fy Freytag Verlag z roku 99 neodpovídala zcela a výrazně skutečnosti, protože po vstupu Portugalska do EU jsou tam veliké investice a po rozšíření letiště bylo vytvořené veliké množství tunelů a dálkových silnic propojujících jednotlivá místa,která v 5 let staré mapě nenajdete.Další nesmírný přínos je z turistického ruchu.Každý týden přijíždí zámořská loď o deseti patrech nazvaná „Oceánico“,která dováží turisty z Británie.Každý týden čeští turisté s letadlem o cca 200 místech navštěvují Madeiru.Příroda je tam na pobřeží subtropická,tak jako na Kanárech nebo ve středomoří,směrem do kopců se příroda mění na různé výrazy našich Krkonoš, Tater a Šumavy proložených různorodější květenou i stromovím.Tak jako se najde krásný zdravý smrkový les,najdou se borovice a hlavně celé lesy blahovičníků jako v Austrálii,které dosahují vysokých výšek.To vše proloženo mohutnými stromy zeravovitých a cypříškovitých druhů.Jediná zvířata která jsme na ostrově spatřili kromě malých zvířat domácích byly ještěrky a to sice ještěrky ve velikých množstvích na všech možných i nemožných místech.Jedná se o ještěrky dvou druhů,jedny jsou naše ještěrky hnědé a druhé trochu větší ještěrky zeleně kropenaté,tmavé se světlým kropenatěním.Všechny ještěrky jsou malé a větší a nikdy jsme nespatřili větší než asi 20 cm.Zřejmě nemají nepřítele,predátora a tak mezi sebou i bojují a ukusují si ocasy a podobně.Odnášejí v parku okusky pohozené osobami a je zajímavé je pozorovat.Větší domácí zvířena jako krávy a ovce se na ostrově skoro nevyskytují, prý proto,že je moc strmý.Takže mléko a sýry se tradičně dováží pod značkou „Terra Nostra“ z Azor.Co se týče odpadků a plastových láhví,není to tak zlé ale rozmáhá se všude trend jako u nás,najdete je zkrátka všude.Dokonce bych řekl,že je tam méně much a žádní švábi,což se nedá říci o Kanárech.Pořád ale něco kvete a bují a tak jsme byli poučeni,že je tam mezi lidmi největší počet astmatiků v Evropě a není to vhodné pro lidi s astmatem a alergií na pyly.

V naší ulici bylo dokonce zastoupení firmy Škoda s vystavenou Fabií,kde se cena pohybovala asi od 14 do 22 tisíc EUR.Na ostrově jsem spatřil v provozu Fabie 2.

Zkrátka ubytovali jsme se,osprchovali,sousedé,nějací portugalci se právě balili a odjížděli,takže jsme pak byli na celém patře do konce pobytu sami.Večer přišla delegátka,optali jsme se,kde dostaneme snídaně,ale byli jsme ujištěni,že toto ubytování není řešeno se snídaněmi.Okamžitě jsem si stěžoval,že jsme byli informováni ve smyslu snídaní.Ihned to chtěli napravit a odstěhovat nás do jiného hotelu za město na třídu Monumental.Snídaně se prý sestávají s rohlíku se sýrem a salámem a kafe nebo čaj.No řekli jsme ,že se rozmyslíme a pak už jsme to nepožadovali,protože bychom byli za městem a ještě bychom prodělali na dojíždění.

Za to nám ta snídaně nestála.Posunuli jsme si hodinky o hodinu dozadu a první den,

který jsme okamžitě započali vycházkou na pobřežní promenádu uběhl v poznávání nejbližšího i vzdálenějšího okolí jako voda.

Kapitola 3

Po krátké prohlídce nejbližšího okolí ve Funchalu,odpočinku a posvačení jsme se vydali na pobřežní promenádu směrem na západ v hotelové zóně.Promenáda je dlouhá asi 10 nebo 12 km a sleduje pobřeží mezi přepychovými pětihvězdičkovými hotely.Jeden hotel za druhým překvapují výstavností a přepychem,v přilehlých bazénech se koupou hoteloví hosté.Po velmi dlouhé cestě,která zabere několik hodin pěší chůze kolem hotelových letovisek i sopečných útvarů se dorazí ke kamenité pláži „Praia Formosa“,před kterou se prochází tunelem pro pěší ve skále,kde v mohutných oknech bouří příboj a z amplionů hraje tiše hudba Bacha a staré mistry.Po průchodu se sestoupá schodištěm na dlouhou plochu mohutných oblázkovitých valounů někde trochu proložených sopečným černým pískem,kde jsou i stánky se zmrzlinou a plážové pobřežní restauranty.Pár lidí se opaluje,skoro nikdo se nekoupe,neboť je to poměrně risk.Dali jsme si točenou zmrzlinu,chvíli lelkovali a rozhodli se projít ještě dále až k v dáli se rýsující vesnici Camara de Lobos jinak prý „doupě rypoušů“,kteří se zde dříve vyskytovali,dnes již jen v museích napuštěni formalínem v Jardim Botanico.Pokračovali jsme dále,až jsme došli k mohutnému molu a přepravníku,kde se přepouštěli nějaké zásoby mohutným potrubím do dvou velkých jakoby silážních věží,možná pšenice nebo stavebniny,nepodařilo se nám specifikovat.V tomto místě jsme vystoupili pod mostem na silnici a dali se zpátečním směrem k Funchalu.Přestože jsme byli vzdáleni nedaleko vzdušnou čarou,po kroutících se silničkách jsme dosáhli brzy úplné únavy a ještě že byla poblíž zrovna pekárna s prodejnou,kde nám usměvavá dívka prodala čerstvé ,teplé housky,které chutnaly líp než čokoláda.Pak už na nás padla příjemná únava,tak jsme to vzdali a na nejbližší zastávce mávli na autobus,který nás za 1,30 EUR na kartu bordó dovezl úspěšně až kolem hotelové zóny k našemu parku Santa Catarina,odkud jsme to měli jen pár desítek metrů domů.Spali jsme ten den jako zabití.

Druhý den ráno po snídani jsme vyrazili na první levadu.Levady jsou vodní kanály, které se táhnou z hor k vesnicím a proudí jimi regulovaná voda k zásobování i jiné potřebě.V dnešní době slouží turismu a mladí i staří turisté zdolávají různé levady v turistických pěších pochodech.Není to náročné,pouze někdy nebezpečné, protože se táhnou levady někdy po úbočích s prudkým spádem a člověk nesmí trpět závratí.Vždy je však možnost,jak jsme zjistili,skočit do levady a jít kus levadou ve vodě v případě obav z pádu.Další formou turistických pěšin jsou „veredy“ neboli stezky.Ty již nejdou kolem kanálů,nebo-li v rovině ale mnohdy šplhají do výše a nebo naopak dolů,jak je vyšlapali místní občané v době kdy neexistovali cesty mezi vesnicemi a mezi levadami.Veredy byly zajímavější,protože nebyly tak monotónní.

Zkrátka druhý den jsme si naplánovali levadu mezi obcemi Ribeira Fria a Santo da Serra ve východním vnitrozemí ostrova.Ráno,tedy až v 10.00 jsme vyrazili dálkovým busem směrem přes Monte do vnitrozemí.Směrem na Monte zdolával autobus příkré stoupání,později již to bylo povlovnější.Objevily se blahovičníkové,později smrkové lesy a ochladilo se.Průjezd horskými lesy byl velice zajímavý,nad mýtinami s žlutou kručinkou se vznášeli draví ptáci,zřejmě káňata a chvílemi jsem si připadal jako na letní Šumavě.Vyšplhali jsme se na nejvyšší bod,pas Poiso ve výšce 1400 m,kde si vystoupilo pár turistů.Cestou se okolo zanořovaly do lesa již různé pěší stezky a schody lákající vrhnout se ihned na túru.No projeli jsme ještě nějaké kilometry krásným hornatým vnitrozemím a dospěli jsme do střediska Ribeira Fria.Zde jsme vystoupili,všude turisté,stánky s občerstvením a pohlednicemi,pár desítek metrů nad střediskem pstruží líheň,kam všichni hned směřovali.Opravdu pěkné využití říčky,kde v různých líhních a bazénech se chovali pstruzi od plůdků až po větší ryby končící někde na pánvi.Od líhní jsme se vydali na opačnou stranu okolo levady asi 2 km k označení Balcoes,což je známá vyhlídka do mohutných údolí a na horské špičky.

Počasí nám přálo,výhledy byly parádní,vyskytovalo se tam ochočené drobné ptactvo,nebo spíše řečeno,ještě bez strachu z lidí.Jednalo se o sýkorky a rehky,kteří přihopkali a beze strachu zobali drobky housek až z dlaně.Po návštěvě Balcoes jsme se vrátili na hlavní silnici a vydali se konečně na turistickou levadu označenou „Levada do Furado“ , což znamená zřejmě jak nám vysvětlili německy, pstruží levada,nebo-li „Forelle“.Levada procházela velmi zalesněnou oblastí v délce asi 13 km a trvalo nám celé odpoledne než jsme ji prošli,střídajíc různé tunýlky a vodopádky,někdy i srázy a mírně exponovaná místa.Dorazili jsme na příjemnou náhorní plošinu Šumavského typu s poraženým dřevem a spoustou rostlinstva,kde to vše rostlo jako plevel v trávě,jako např.naše oblíbené svatební kaly.Vesnice Santo da Serra byla příjemná,mladá prodavačka v obchodě uměla anglicky,prodala nám housky,salám,pomeranče i pitivo a vydali jsme se na zastávku.Asi za půl hodiny jel autobus do Funchalu,kam jsme dorazili unaveni ale v pohodě.Prošli jsme se ještě po nábřeží,chvíli si odpočali a navštívili ještě večerní Funchal a hlavně Supermercado Pingo Doce za účelem pořízení různých potravin a moštů ke konsumaci.Den byl zakončen příjemně a opět jsme usnuli jako když nás do vody hodí,takže nás nerušil ani okolní podvečerní ruch ulice v centru města.

KAPITOLA 4

Třetí den ráno se budím opět typicky brzy a uháním syna na túru.Nechce se mu stávat a brblá,že je po dlouhé době u moře a ještě na ostrově a že se chce taky koupat a toho moře si užít.Tím bylo vše vyřízeno,túra se odkládá,pospávali jsme zase tradičně až skoro do deseti a rozhodlo se,že pojedeme k moři a když máme tedy taky něco poznat,tak že dále než na Praia Formosa.Naplánoval jsem to autobusem po jižním pobřeží až do Ponta do Sol,kde má být podle průvodce malá plážička a taky jak uvádí jméno je tam vždy slunečno i kdyby na celém ostrově padly mlhy.Bylo rozhodnuto.V 10.00 jsme nastoupili na hlavním stanovišti do busu směrem na Porto Moniz,jízdenka byla dražší než včera,přestože to nebylo daleko.Později jsme zjistili,že proto,že se projíždí tunely po dálnici.Cesta tedy byla rychlá,jelo se tunely a za chvíli jsme byli v asi 15 nebo 20 km vzdálené vesnici Ribeira Brava,která slouží jako přestupní stanice mezi východní a západní částí Madeiry a autobusy se zde křižují a čekají na spoje.V našem případě byla přestávka 20 minut,takže jsme si prohlídli centrum a přilehlý historický kostel uváděný v katalozích cestovních kanceláří.Městečko bylo příjemné,ale za chvíli se jelo dál.Po pobřeží to mělo být ještě asi 4 km,avšak jelo se opět tunelem po dálnici.Mezi tunely byla vesnice Lugar do Baixo ,což znamená „místo na mělčině“,kde jsem se snažil vystoupit.Byl jsem upozorněn,že nejsme ještě na místě,avšak moje intuice byla co se týče výstupu a koupání správná.Jakmile jsme dojeli do další vsi Ponta do Sol dalším tunelem, vystoupili jsme a dali se směrem do centra na nábřeží.Vesnička to byla malebná, slunce tam bylo také,nábřeží jedna hotelová zóna v renovovaných domech.Avšak právě se zde budovalo.Na celé pláži byly složeny betonové bloky a panoval čilý stavební ruch.Takže jsme se prošli a dali směrem zpět na Ribeira Brava po pobřeží. Avšak ouha,pobřežní tunel byl v rekonstrukci,takže ačkoli stačilo pár metrů a byli bychom v Lugar do Baixo,stavební dělníci nás nepustili,že nemáme předpisovou helmu.Vydali jsme se tedy přes kopec,tak jak se to dělalo asi i dříve.Nejdříve po schodech,kolem banánových plantáží na úbočích,pak po kroutící se silnici.Výhledy sice krásné,banánové plantáže jsme prochodili křížem krážem ve snaze si to zkrátit, ale jenom jsme se dokonale spálili při nechtěném opalování a než jsme přelezli horu ,což by trvalo po pobřeží chvíli,trvalo nám to půl dne.Do Lugar do Baixo jsme dorazili za horou další spádovou místní komunikací a vydali se na pláž,kterou nám před tím vylíčila delegátka,že jsou zde i slunečníky a rohože.To zde opravdu stylově bylo. Slunečníky umně postavené a potažené suchými palmovými listy ,dřevěné rohože.A bylo jich zapotřebí,neboť pláž se skládala opět ze samých tradičních valounů černé barvy a velikosti pěsti a větší.Pár místních usedlíků,spíše žen a dětí se zde povalovalo a děti si troufly i do vody.Okoukali jsme jejich styl a přístup,protože přístup byl opravdu pro nezkušené „o hubu“.Příboj chvílemi velký a kameny nedávaly šanci si to užít.No ve vhodné chvíli jsme do vody pronikli a tam už to šlo,tam vlny nepůsobily a koupání bylo poměrně osvěžující.Tak jsme se povalovali a koupali asi 3 hodiny, tedy spíše povalovali než koupali a najednou byly 3 hodiny.Měl jsem takové tušení,abychom se odtamtud dostali,že pojede kolem třeba poslední autobus,což jsem vystihl.Jakmile jsme se sbalili a vyrazili k zastávce,jen tak tak jsme to chytli, ačkoli za pár minut po průjezdu tunelem jsme zase v Ribeira Brava stáli asi čtvrt hodiny.Bylo to však nutné,protože ačkoli z Ribeira Brava jezdí busy celý den,z Lugar do Baixo jsme mohli opět jenom tunelem a nebo přes horu,okolo vody to nešlo.No přes horu se nám už kvůli kilometru nechtělo půl dne chodit,tak se nedalo nic dělat. No doma ve Funchalu jsme byli asi v půl páté,příjemně naladěni z koupání a opět jsme se tradičně vrhli do supermarketu.Koupili jsme kilo teplého orientálního rizota asi za EUR 4,90 a půl kila pečeného kuřete za EUR 2,doma jsme se přecpali,zapili to místním velmi dobrým originálním pivem značky CORAL a relaxovali jsme před podvečerní návštěvou promenády a starého města.To rizoto jsme si koupili několikrát,protože bylo výborné,připravované,tak jak to u nás neznáme, tzv.orientální. Bylo to normální rizoto,maso,hrášek atd. plus bílé a černé olivy a rozinky.Byla to taková pikantní výborná chuť,že jsme to jedli rádi.Jmenovalo se to po jejich „Arroz oriental“.Já jsem to tradičně nevydržel a při televizi,kde bylo 30 programů,většinou však v portugalštině jsem usnul.Probudil mne syn až po půlnoci,kdy se vrátil.Byl na nábřeží a pozoroval tam u příbřežních restaurací tradiční madeirské tance v krojích, prošel si také parky,které jsou krásně v noci osvětlené různou iluminací,stříkají tam fontánky a vodotrysky,zkrátka město v noci žije.Zase byl den pryč a my jsme zaznamenali ,že máme rychle půl dovolené a tím i půl pobytu za sebou.

KAPITOLA 5

Pohybovali jsme se druhej den po Funchalu a působili jsme jako exoti.Situace se obrátila.Spálili jsme se na banánových plantážích při přechodu kopce do červena a dorazili se u vody.Místo abychom koukali na madeiřany jako na exoty koukali oni na nás a mezi jejich zdravě načernalou a černou barvou jsme působili rozruch.Protože jsme byli teprve na 1 túře snažil jsem se prosadit,jako když už jsme na Madeiře a půl zájezdu je pryč,my jsme udělali teprve jednu túru,takže nakonec jsem syna přesvědčil,že pojedeme jenom na Monte a uděláme levadu dos Tornos okolo Funchalu.Jak řečeno tak uděláno.Vyrazili jsme na MHD,stejně nám prodali lístek bordó za EUR 1,30 a už se jelo.Stoupačky do vrchu působily opětně fascinujícím dojmem.Za chvíli jsme však byli nahoře a vydali se z konečné k chrámu „Nossa

Senhora de Monte“,což je poutní chrám,něco jako Svatá Hora u nás.Taky to má vztah k naší rakousko-uherské historii.Má tu hrobku poslední rak.uherský císař Karel I,který tady byl ve vyhnanství a zemřel tu na zápal plic.Chrám je pěkný zvenčí i zevnitř a od chrámu i z jeho schodiště je nádherný výhled dolů přes celý Funchal.Za chrámem jde cesta směrem ke konečné autobusů na Babosas,kde je malá ještě starší a krásná kaplička.

Za kapličkou vede stezka, směřujíce ke třema levadám.Stezka schází dolů na rozcestí aby se odtud rozvětvila na tři cesty,2 vedoucí dolů směrem k Funchalu lesem a třetí lesem nahoru k levadě dos Tornos.Cesta lesem byla příjemná.Dorazili jsme za nějaký čas k levadě a dali se kolem.Každá levada,tak i tato kopíruje v podstatě všechny vrchy kolem údolí ve stejné rovině.Po delší cestě jsme došli do nějaké vesnice,mám dojem že Romeiros,kde se levada ukryla pod kameny a betonové náspy.Po průchodu vesnicí pokračovala dále.Dohnali jsme nějaký mladý holandský pár kolem 30ti let.Začali jsme komunikovat v němčině což byla výjimka,neboť na Madeiře nikdo německy nemluví.Řekl ,že dělá u pojišťovny Alianz a hned na mne vychrlil i pár českých slovíček..Popovídali jsme,chvíli se jich drželi na cestě,ale pravděpodobně jsme jim začali brzo lézt na nervy a koukali se ztratit.Když jsme tak šli asi 2 hodiny s pěknými výhledy na Funchal,měli jsme toho v tý rovině nějak dost a jak jsme spatřili pod námi silnici směřující do Funchalu vydali jsme se k ní.Po silnici jsme se dostali nad město a začal sestup mezi vilkami a domky,po cestách a cestičkách,dlážděných a nebo kamenných směrem do Funchalu.Zážitek obrovský,výhledy nádherné,ale nohy dostávaly při sestupu šíleně zabrat.Šli jsme to asi další 2 hodiny a měli toho plný zuby,až jsme narazili asi v polovině na městskou

Botanickou zahradu Jardim Botanico.Vstupné bylo 3 EUR a stálo to za to.Zahrada je veliká,položená na úbočích,začíná museem fosilií a různých vycpanin,včetně formalinem napuštěných ryb,žraloků a rypoušů.Seshora pak následují dřeviny, přechází na keře,zahrady,kaktusárium a okrasné květiny.Potom palmy,rybníčky a nejníže Loiro park což jsou voliery s papoušky všech druhů.No bylo to zajímavé, odpočinuli jsme si a pokračovali směrem dolů.Celí utahaní jsme dorazili na úpatí do roviny někam nad všeobecné tržiště.Jak jsme byli hladoví,zapadli jsme do první místní putyky označené „bar“,kde vyvářela rodina,matka vařila,otec obsluhoval,u stolu místo tak pro 3 osoby a pár stoliček u barového pultu.Ukázal jsem na vyvěšené jídlo,nějakou smaženou rybu za 5 EUR,kývnul ,ale povídá,že má už jen jednu porci,ale hned řekl ,že má ještě biftek za stejnou cenu.Tak jsme si to poručili a k tomu vychlazené pivo Coral a mohu říci ,že do té doby a nikdy potom jsme se tak dobře s chutí již nenajedli.Vybrané restauranty vaří mnohem hůře a bez chuti.V pohodě jsme se vydali směrem k domovu,samozřejmě,že přes oblíbené Supermercado Pingo Doce a zbytek večera strávili doma.Na molu zatím přibyla záoceánská loď o deseti patrech „Oceánico“,která strávila v přístavu celý den,vyložila a naložila britské turisty a asi v půlnoci opouštěla přístav,což šel syn zase sledovat a byl tím nadšen. To se jen tak nevidí,přistávaci manévry záoceánské lodi a ruch kolem.

Den skončil poměrně úspěšně a na pátek jsme naplánovali největší túru,kterou jsme mínili započít již brzy ráno,abychom využili objektivně čas.Před námi byl však ještě čtvrtek a rozhodli jsme se,že ho věnujeme opětně oceánu,ale na severním pobřeží.

KAPITOLA 6

Rozhodli jsme se zajet do Porto Cruz,podle pohlednice s pěknými útesy a podle informací také s malou pláží.Na stanici busu jsme se však dozvěděli,že autobus jede

jenom přes Faial do Santany a teprve zpět odpoledne do Porto Cruz.No nevadí, vyměnili jsme Porto Cruz za Faial což znamená česky něco jako Buková,cena byla stejná a vydali jsme se na severní pobřeží.Počasí bylo kouzelné,zcela jasno a teplo a původní výhledy po cestě přes Monte,Poiso a Ribeira Fria byly parádní.Skoro jsme zalitovali,že jsme se nevydali rovnou na Pico de Aereiro,které bylo zcela ve slunečním jasu a vydrželo to po celý den.Museli bychom ale po asfaltce 7 km tam a stejně zpět a to se nám nechtělo. Pokračovali jsme tedy dále ,opět serpentýnami dolů,příroda se změnila na terasovitá políčka někde v Nepálu a před námi se rýsovala průrva v pobřeží poblíž Faialu.Faial se vypínal v určité výši nad mořem. Pěkná vesnice v centru s krásným kostelem. Sestoupili jsme serpentýnami s hor, přejeli vysokým mostem polosuchou říčku s hlubokým korytem nazvanou Ribeiro Seco a opětně jsme začli stoupat do Faialu,kde jsme vystoupili.Krásný výhled na moře,kde vtékala říčka do moře a přinášela s polí hnědavé kaly,mísíc se s vodním příbojem.Nalevo od říčky se choulila nějaká pobřežní promenáda nebo koupaliště.No prohlédli jsme si okolí kostela a vydali se opětně dolů k mostu,kde vedla další cesta dolů pod most směrem k moři.

Na plošině se projížděly motokáry ve vybudovaném středisku se závodní drahou. Prošli jsme kolem a asi během dvaceti minut dorazili k oceánu.Byl zde vybudován půlkruhový záliv, obehnaný valem s velikých asi metrových kulatých balvanů,okolo se budovalo zrovna nějaké koupaliště s obchodním zázemím. Mramorové dlaždice na kterých se povalovaly hřebíky z bednění.Mezi tím se již slunili místní občané a rodinky a v nedalekém mořském bazénu se koupaly děti.

Zaujali jsme podobný postoj,rozbalili velké ručníky a věnovali se obdobné zábavě u které jsme vydrželi pár hodin.Na pobřeží se pohybovali krabi,do půlkruhového bazénu přinášel oceán další vysoké vlny,které se v ústí tlumily na minimum a voda uvnitř byla poměrně klidná.Po okrajích vystupovali žebříky z vody a posoudili jsme,že

v budoucnu to může být docela pěkné malé středisko.Dneska je to všechno všude v rozvoji a pro turisty se vše připravuje,takže je to zatím zadarmo.Okolo se vysazují palmy s kořenovým balem,upravují cestičky a veškeré zázemí.No zdrželi jsme se do odpoledne a zase taková tradiční hodina asi 16,30 měl jet autobus zpět.Kolem čtvrté jsme se vydali na most k autobusové zastávce.Už jsme byli tedy dokonale spáleni, alespoň určitě na zádech.Vyjeli jsme zpět na Funchal,tentokrát oklikou přes nově vybudované tunely,což však bylo celkově rychlejší.Poznali jsme tím pádem východní oblast s pobřežím z autobusu.Autobus vyjel do vesničky Roque de Faial a začal sjíždět do přeplněného Porto Cruz.Nabral lidi a začal směřovat k nedalekému tunelu.Autobus míjel po levé straně průsmyk Portela,který podjel aby se krátce na to zanořil do tunelů dalších.Za krátký čas jsme vyjeli u městečka Machico.Dlouhé roztahané městečko evropského italského rázu,jsme postupně projeli a dali se pobřežím opětně částečně tunely do blízkého Santa Cruz,kde se nachází mezinárodní letiště Santa Clara.Přiblížili jsme se z východní strany,takže jsme mohli pozorovat toto kolosální dílo,protože dálnice se svažuje pod letiště a podjíždí jej mezi mostními sloupy,které podpírají letištní plochu směrem do zasypaného zálivu.Jsou to spousty mohutných mostních pilířů a dole dnes figuruje veliké parkoviště pro automobily rybářů a místních,kteří tak mají svoje vozy ve stínu.Na druhé straně jsme se vynořili na úrovni letištní plochy a příjezdu k parkovišti a pokračovali již známou dálnicí ještě asi třičtvrtě hodiny do Funchalu.Byl to krásný výlet a zakončili jsme ho příjemným příjezdem,kde jsme při výstupu zaregistrovali ruch v ulicích při kterém spousty žen vytvářelo na asfaltové ploše obrazce z květin všech druhů a barev.

Zjistili jsme,že dokonce používají z plechu takové menší svařené formy různých tvarů,které pokládaly na vozovku a vyplňovaly je květy,což jim usnadňovalo práci.No obešli jsme celý blok všude ruch a srocovalo se plno lidí.Říkame si,večer se zajdeme podívat až se najíme a odpočineme si.Leželi jsme pár hodin,ale nedalo mi to a říkám,musím se jít podívat.Přišel jsem však již skoro pozdě.Všechny obrazce a květiny již byly rozdupány a rozježděny auty a před katedrálou Sé se ukončoval náboženský obřad biřmování,při kterém hrály hlavní roli malé dívenky v bílých šatech asi do 12ti let.Před katedrálou byly silné reproduktory,biskup zrovna žehnal Funchalu i všem obcím na ostrově a mohutný sbor dívek v bílém s vatikánskými žlutobílými vlajkami zpíval krásný chór.Asi za 20 minut to skončilo tak rychle jak to začalo.Škoda ,že jsme to promeškali a hlavně procesí ulicemi,musel to být zážitek.Večer jsme potkali v supermarketu také 2 ruské ženy,které budily pozornost svou řečí a hlavně také tím,že mluvily dost hlasitě při nákupu.Přišlo mi to nějak v té dálavě jako že jsme sousedé obzvlášť když portugalsky jsem nerozuměl skoro vůbec nic a začal jsem se s nimi vybavovat.Povídám „my znajem pa rusky“ atd.,ale oni byly v obraze,hlavně taková silnější blondýna kolem čtyřicítky a ihned mi povídá,jo vy znáte dobře po našem,vy jste se to musel učit ve škole,ale ten mladej ten nezná nic,ti už se to ve škole neučili.Já na to ,máte pravdu.A ona hned zase,že jsme turisti a určitě neumíme portugalsky,ony ,že tam pracují na dlouhodobý pobyt a portugalsky znají.No tak jsme pokecali celkem plynně v slovanské řeči,popřáli nám šťastnou cestu a šli jsme si po svém.Syn mi povídá,táto ty snad umíš rusky ještě líp než německy.No asi je to tak,připadá mi to jako když mluvím se slovákama,jak jsem se to asi 10 let učil.No večer uběhl a zase byl den pryč.

KAPITOLA 7

Druhý den zrána jsme si tedy opravdu přivstali.Tedy budil jsem se stejně každý den asi v šest,později ke konci týdne už skoro v sedm,ale tentokrát jsme si chtěli přivstat a vydat se na průsmyk Encumeada,což je předěl ve výšce 1007 m mezi jižním a severním pobřežím,někde uprostřed ostrova mezi východem a západem.

Autobus jel již v 8,30,takže jsme se jen tak tak sbalili,vzali potřebné věci do batohu,hlavně peníze,samozřejmě a vydali se na nábřeží na stanici busu firmy Rodoeste.Doprava nás tentokrát převezla.Sice to bylo asi za 3 EUR až do průsmyku,ale autobus vezl školní děti,všechno objížděl přes kopce nad srázy a do Ribeira Brava vzdáleného asi 10 km,kam jsme jeli tunely asi 10 minut,jsme jeli přes kopce asi hodinu a čtvrt.Výhledy byly pěkné,pozorovat cvrkot taky,ale taková cesta člověka utahá dříve než se vůbec někam dostane.V Ribeira Brava jsme zase asi čtvrt hodiny stáli no a pak jsme se vydali průrvou do hor přes roztahanou ves Aqua da Serra.Z Aqua byl výstup serpentýnami již hezký a za chvíli jsme si vystoupili v průsmyku.Vál tam poměrně svěží větřík v rodícím se horku a čisté šmolkové typicky letní obloze.Poohlédli jsme se kolem horské chaty,načerpali vodu,zašli na toalety a vydali se na křižovatky do průsmyku,kde byly různé směrovky a začátky stezek a levad.Ihned pár metrů za chatou a křižovatkou byla žlutá směrovka nahoru na „veredu“ směrem na Ruivo.Pico Ruivo je nejvyšší vrchol Madeiry ve výšce 1862 m

a směřuje na něj ze sedla Encumeada vrcholová stezka přes několik vrcholů.Tato cesta by měla až na parkoviště k Pico Areeiro trvat asi kolem 18 pěších hodin.No nepřemýšleli jsme o tom moc a vydali se naostro na první vyhlídkovou horu ve výši asi 1500 až 1600 m ,zřejmě se jmenovala podle sedla Pico Encumeada.Po pečlivě vybudovaných schůdcích směřovala stezka do vrchu,někde dost nebezpečně nad propastí,až jsme dorazili asi za hodinu na vrchol,kde byl opravdu pěkný výhled na obě strany.Byla vidět Ribeira Brava u oceánu na jižní straně a zároveň San Vicente na straně severní.Stezka se dále vinula již vyloženě po vrcholech nad propastmi, ačkoli rostly všude keříky,většinou žluté janovce,u nás tzv. „zaječina“,bezpečnost to zrovna u mne ,který má vítr z výšek a vzdušných proudů zrovna nebudilo.Posvačili jsme,potloukali se ještě chvíli po vrcholu a nakonec jsme se vydali opět dolů,protože už bylo poledne a začalo to pěkně připalovat.Rozhodli jsme se,že sestoupíme asi o 100 m níže pod sedlo k horskému hotelu „Residencial Encumenada“,kde jsem zahlédl poměrně snadnou stezku „veredu“ označenou Curral das Freiras,odkud jezdí celý den až do večera každou chvíli autobus.Cesta měla trvat asi 13 km do bývalého kráteru označeného výše uvedeným jménem.

Vyrazili jsme na cestu,která se asi po 2 km začala zužovat na pěšinu a obcházela celé rozlehlé údolí po úbočí hor.Po chvíli jsme se dostali na jižní straně do eukalyptového lesa vysokých stromů jako v Austrálii.Tento les nestrpí skoro žádnou jinou vegetaci než svojí samotnou a proto je přísně jednostranný.Prostě samé eukalypty..V záhybech hor vždy stékal nějaký pramen potůčkem a tvořil příjemné chladné zázemí k posvačení,odpočinku a opláchnutí se.Když jsme obešli složitě celé údolí dostali jsme se na stranu obrácenou k jihu,kde to začalo již pěkně i skrze les připalovat.Po další půlhodince jsme se dostali nad pásmo stromů a přehoupli se do jiného údolí,kde směřovala stezka již klikatě strmě vzhůru ve snaze překonat úbočí kráteru.Slunce tady tak pálilo,nikde nikdo,než mohutné traviny,spousty květů a vznášejícího se pylu.Za chvíli jsem byl pečenej,vařenej,smaženej a zavelel jsem k ústupu.Syn se rozčiloval,protože se mu to začalo právě líbit.Střízlivě jsem zhodnotil situaci a své síly a nakonec jsem ho přemluvil.Měli jsme za sebou už asi přes hodinu cesty a byli jsme zcela unaveni.Nakonec jsme se vrátili stejnou cestou zpět k hotelu, kam jsme dorazili asi v 15.00 a v půl čtvrté jel zase autobus zpět.Dorazili jsme zpět do Funchalu tentokrát opravdu vyřízeni,protože autobus se zase coural přes úbočí okolo moře asi přes hodinu a doma jsme byli zase asi v pět.

Večer jsme měli sraz s naší delegátkou,která nám řekla,že jsme udělali dobře,že jsme se vrátili a vylíčila nám případy u obou treků,jak to dopadne,když se to snaží někdo zdolat.Horský trek přes vrcholy Pico Ruivo a Aereiro,který trvá kolem osmnácti hodin prý dělali také loni otec se synem,kteří to šli celý den až do pozdního večera a potom museli volat delegátku,která je prý jela zachraňovat na horské parkoviště,kam doklopýtali zcela vyčerpáni a bez vody.Po druhé stezce prý se vydal na podzim nějaký francouz,padly mlhy a hledali ho tam prý tři dni,než ho našli taky zcela vysíleného.No my jsme to zvládli částečně a já byl za svůj věk spokojen. Delegátka nás upozornila na večerní oslavy ohňostroje,asi v 11 hodin večer až se setmí.Prý to mají tentokrát v režii číňané a určitě to bude pěkné.No vzali jsme to v úvahu a večer jsme vyrazili radši dříve,abychom to zase neprošvihli.No udělali jsme dobře,nábřeží již bylo nabito v letním večeru,silnice zablokovány policisty a lidi se shromažďovali.Udeřilo půl jedenácté,všechno ztichlo a začalo to.No takové ohňostroje jsme ještě neviděli.Vystřelované rakety všech druhů a barev tvořili různé obrazce jak krátkodobé tak dlouhodobé,které uhasínali naprogramovaně až za určitou dobu.Střídali se různobarevné koule s květy,rostoucími palmami,padajícími vodopády a letícím ptáky pohybující křídlama.Všechno v různých sladěných barvách a vše podloženo vážnou moderní hudbou řinoucí se s mohutných reproduktorů na hladinu oceánu od kterého se vše odráželo do ticha za zpěvu André Bocelliho, Pavarotiho a podobných umělců nepřetržitě po dobu 20ti minut.No byl to ohromující účinek,všichni tleskali,zážitek nezapomenutelný a určitě to stálo veliké peníze celé to sladit ,počítačově naprogramovat a udržet tak dlouhou dobu.Odešli jsme spát do posledního dne,kdy jsme se rozhodli v sobotu již jen relaxovat po městě,navštívit světoznámou tržnici různých produktů včetně produktů moře a zažít si poslední den před odjezdem.

KAPITOLA 8

( závěrečná )

Ráno se překulilo do soboty s jasnou oblohou,pospávali jsme déle a kolem desáté jsme se vydali do tržnice „Mercado dos Lavradores“ , což znamená volně přeloženo něco jako „trh pracujících“.Bylo opravdu co vidět,protože stánky byly v několika poschodích obalené vším možným ovocem a zeleninou,do toho se na okrajích tísnili stánky s různými originálními produkty a suvenýry místní výroby jako je košíkářství a různé výšivky a porcelán či hrnečky.Vše jsme si prohlédli a prošli do další haly,kde se prodávaly jenom ryby a produkty moře.Stojí to určitě za podívanou ačkoli zápach rybiny každému nevoní.Většinou se skládaly úlovky z tuňáků,kteří měli velikost selete a místní prodejci je obratně vyvrhovali a porcovali na špalíky,velikosti náruče,které dále rozřezávali,odstraňovali kůži a porcovali na různé díly včetně řízků velikými širokými noži,zřejmě pro tento účel vytvářenými.Další nejvíce zastoupenou rybou byla hloubková ryba zvaná „ešpada“,česky se tomu říká tkaničnice,což jsou černé ryby tvaru úhoře dlouhé asi jeden až jeden a půl metru s hlavou zakončenou ostrými jehlovitými zuby jako štika a vyboulenýma očima,což dělá ta hlubinná ryba.Okolo Madeiry se prý moře prudce svažuje do stejné hloubky jako na povrchu hory a proto zde je i hlubinný lov,kdy tyto ryby v noci nebo brzy ráno vyplouvaní k povrchu,kde se loví.Taky jsme si to nechtěně vyzkoušeli při závěrečném obědě v pěkné restauraci, kde jsme nebyli chutí ryby na špízu proložené vavřínem „laurisilva“ moc nadšeni. Jejich obědy a chutě nám čechům nepadnou moc do noty.Jak jsem se zmínil, absolvovali jsme velkolepý oběd po návštěvě tržnice v poledne v hodnotě asi 17 EUR včetně zlatavého moku Coral,který pomohl vše spláchnout.Jejich polívka Caldo Verde mne taky nenadchla.No pochutnali jsme si lépe na orientální rýži ze supermarketu.Odpoledne začalo mistrovství Evropy ve fotbale,což se začalo projevovat i u našich milých madeiřanů,kteří se začali balit do národních vlajek, pomalovávat si obličej a směřovali do centra na náměstí,kde byla umístěna obří obrazovka zase s mohutnými reproduktory.No fandilo se vesele,řevu plno, povídám,no ochraň nás pánbu od toho aby vyhráli,to se pak nevyspíme.Jako by mne bylo vyslyšeno,vyhráli řekové 2:1 , byl smutek a poslední noc byl klid.Odpoledne jsme nakupovali dárky ,večer balili a brzy ráno jsme museli být v 6,20 připraveni na recepci k odjezdu.Jak jsme se dohodli,tak jsme udělali,vše vyšlo,ráno jsme zamkli,klíče zanechali v kaslíku na recepci a odjeli mikrobusem na letiště.Asi po hodině odbavování jsme nastoupili do letadla a asi v půl deváte místního času se odlepili od letišťní plochy.Cesta prokládaná jídlem a pitím trvala opět asi 4 hodiny.Na uvítanou nás samozřejmě čekalo v letadle knedlo,vepřo,zélo, obloha byla čistá,bylo krásně vidět po celém Portugalsku a Španělsku,nad Francií se to zatáhlo a už to vydrželo až do Čech,kde jsme se snesli do nevlídného počasí,chladu a zimy prokládaného deštěm.Cesta skončila,zase si nás v metru prohlíželi jako exoty, tentokrát již kvůli opálení,doprava na sebe vhodně napojovala,takže jsme byli odpoledne ve tři již doma.Okamžitě jsme se vydali do vedlejší restaurace na pořádný řízek s bramborem a plzeňské.Jakoby málokdo chápal v hospodě ,kde Madeira leží,pletli si ji s Malorkou, ale to už bylo fuk.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .