0
0

Zakynthos – Ag. Sostis 2007

Je to téměř rok, co jsem ve svém cestopise z ostrova Korfu, psala, že nepatříme s manželem mezi ty, kteří cestují každoročně k moři za sluncem. Řecký ostrov Korfu nás však nadchnul tolik, že jsme hned rok poté vyrazili na další řecký ostrov, opět v Jónském moři – Zakynthos. Přestože jsem celou zimu studovala katalogy snad všech cestovních kanceláří nabízejících Řecko (a manžel mě začal proto považovat za posedlou Řeckem) a přestože mezi naše favority patřil hlavně Karpathos a Lefkada, nakonec se nám podařilo sehnat last minute na ostrov Zakynthos za cenu, která se prostě nedala odmítnout. A tak jsme měli čtyři dny na přípravu a nastudování všech dostupných informací o tomto ostrově. Známí, kteří byli na tomto ostrově před dvěmi lety, nás vybavili mapou, průvodcem a hlavně praktickými radami.

4. 9. 2007

Přestože jsme doufali, že na další dovolenou se vypravíme z některého z moravských letišť, odlétali jsme opět z Prahy. Naštěstí doprava do Prahy prostřednictvím Českých drah i doprava po Praze díky pohodlnému spojení z Holešovic na Ruzyň Airport Express proběhly hladce a bez zpoždění. Pouze letadlo nakonec startovalo s hodinovým zpožděním, odměnou budiž, že tentokráte jsme měli k dispozici skutečně dvě celá sedadla u okénka a mohli jsme tak nafotit naše první fotky z letadla . Ostrov Zakynthos nás přivítal slunečným počasím s nějakým tím mráčkem na obloze. Transfer z letiště do našeho přechodného bydliště v Agios Sostis jsme strávili s napětím, co nás čeká. Poté, co jsme totiž zaplatili dovolenou, jsem na internetu našla recenze hotelu Arkadianos , které nebyly zrovna příznivé. Snad díky těmto obavám jsme nakonec byli příjemně překvapeni. Těžko říct, jestli jsme pouze nenároční či psychicky odolní nebo jestli nám byla do vínku dána ta vlastnost, že špatných věcí si na dovolené nevšímáme, v každém případě hotel Arkadianos není žádný děs běs, jak z recenzí vyplývalo. Hotel se skládá ze dvou komplexů, k oběma patří vlastní bazén i bar, přičemž zadní komplex je poněkud architektonicky ucelenější a klidnější, přední má zase převážně větší či menší výhled na moře. My jsme byli ubytováni v tom předním komplexu, přičemž zůstalo tajemstvím, podle jakého klíče to ubytování přidělují. Když jsme zjistili, že nám dali klíče od apartmánu, kde byly dvě ložnice s celkem čtyřmi postelemi, raději jsme se šli zeptat, jestli se nespletli. K naší radosti nespletli. Po celou dobu pobytu jsme tudíž měli k dispozici prostorný apartmán , s kuchyňským koutem i prostornou terasou. Lednice fungovala, varná konvice rovněž, klimatizaci jsme nevyužili, neboť počátek září to nevyžadoval. Koupelna, klasicky po řecku spojená s toaletou, byla malá, nicméně dostačující. Na terase byl stejný sušák na prádlo, jak mám doma, i plastové posezení s výhledem na moře , to už doma ovšem nemáme, takže co víc si přát.

Snad jako většina lidí, šli jsme se hned rozhlédnout po okolí a taky pozdravit moře. Pláž v Agios Sostis je skutečně úzká, v sezoně bude asi dost přeplněná, ovšem velkou výhodou pláží zřejmě v celém Laganském zálivu je totálně pozvolný vstup do moře, řekla bych ten nejpozvolnější, jaký může vůbec existovat. Písek je příjemný na chodila a díky mělkému vyhřátému moři se dají bez šnorchlování sbírat mušličky. Nešťastné požáry, ke kterým došlo v roce 2007 na Peloponésu, se odrazily i na Zakynthosu. Na pláži v Ag. Sostis i v Laganas byly místy pozorovatelné černé mapy popela. Kratší procházkou podél moře jsme došli k ostrůvku Cameo . Vyfotili jsme první snímky a za stmívání se vrátili do hotelu. Poprvé jsme ochutnali stravu v rámci all inclusiv v podání hotelu Arkadianos. Výběr skutečně nebyl příliš velký a opakoval se, ale rozhodně jsme se každý den najedli do sytosti. Nejvíce jsme ocenili dezerty a celodenní přísun tekutin zdarma, a to že i alkohol nalívají na baru do plastových kelímků, nám nijak nevadilo. Kdo je však zvyklý na luxusní služby čtyř a více hvězdičkových hotelů z Egypta a tráví dovolenou pouze v hotelovém komplexu, bude zklamán. Spíš protivně na nás působili věční remcalisté ve stylu „bazén vypadal na obrázku větší, rýže je nedovařená, rýže je rozvařená, pláž je úzká, v katalogu nebylo napsáno, že pláž je od hotelu oddělena cestou, zaplatila jsem si hotelový pokoj ne studio…“ apod.

Protože jsme byli první den ještě unaveni z cesty, šli jsme spát brzy. A to byla chyba. Bar v předním komplexu vyhrává přibližně do půlnoci, takže přes veškerou únavu jsem nemohla usnout. Bylo to jediné rozčarování toho dne a představa, že se po celý pobyt nevyspím, mě opravdu vyděsila. Vyřešili jsme to však chytře. Hned další den jsme se seznámili s jiným mladým párem a večery tak trávili u baru společně téměř do zavíračky. Po několika ouzech mi usínání už žádnou další noc nečinilo vůbec žádný problém

5. 9. 2007 ostrůvek Cameo, Laganas

Nejen první ráno, ale i ostatní dny se nám ranním budíčkem stal zelený papouch . Díky lidem, kteří ho neustále provokovali a pískali na něj, sotva okolo něj prošli, papoušek předváděl tak od sedmé hodiny ranní své pěvecké umění. Nám osobně to nevadilo, nejsme zvyklí prospat dopoledne, byli však tací, kteří by nejraději papoucha učili plavat v kleci Snídaně v podání hotelu Arkadianos byly rovněž opakované, ale ruku na srdce, co na tu snídani by člověk měl vymýšlet? Snad aspoň dva druhy pečiva by mohly být v nabídce. Jinak samozřejmě marmelády, nutela, cornflaky, tvrdý sýr, rajčata, občas míchaná vajíčka apod.

Protože jsme schůzku s delegátem měli až tento druhý den v podvečer, nechtěli jsme si motorku půjčovat hned a raději jsme počkali až na pokyny a rady delegáta. Dopoledne jsme se proto vypravili opět k ostrůvku Cameo. Vstup na něj je placený – 3,5 Euro za osobu a v této ceně byl jeden drink na baru. Ten den foukal pořádný vítr, takže jsme dali přednost posezení na ostrůvku před koupáním v rozbouřeném moři. Poté jsme vyrazili dál směrem k Laganas. Cestou po pláži jsme sbírali mušličky, kterých tam moře naplavilo opravdu spousty. Zpočátku jsme sbírali všechny, ale časem jsme pochopili, že mušlí je tu dostatek a vybírali jsme pouze ty velké kousky. Samotné Laganas mě osobně nijak nenadchlo. Komerční letovisko sice s širokou pláží, ovšem uježděnou od motorek, autobusů a aut. Prošli jsme si hlavní třídu, rozkoukávali se po suvenýrech a taky jsme studovali nabídky místních agentur na výlety. Schůzka s delegátem v podvečer nám tudíž nic nového nepřinesla. Ceny výletů ať už lodních, nebo autobusových po ostrově byly samozřejmě prostřednictvím cestovky dražší, např. lodní výlet okolo ostrova byl na osobu dražší myslím o 7 Euro, přitom i místní agentury nabízejí každé pondělí u tohoto výletu výklad v češtině i svoz do přístavu v hlavním městečku. Stejně tak vás místní agentury zavezou levněji na ostrov Kefalonii či do vesničky Exo Chora na řecký večer. Půjčovné skútrů a automobilů prostřednictvím delegáta bylo rovněž vyšší, takže jsme neváhali a ještě ten večer zašli do půjčovny Smart hned vedle hotelu domluvit si půjčení skútru od dalšího dne.

6. 9. 2007 Ag. Sostis – Lithakia – Agalas – Kiliomeno – Ag. Leon – Kampi – Exo Chora – Maries – vyhlídka Navagio

Poučeni z ostrova Korfu, vybrali jsme tentokráte silnější skútr – 125ccm. A rozhodně jsme toho později nelitovali. Ostrov je hornatý a ty nejkrásnější pláže jsou přístupné častokrát po nezpevněných cestách s vysokým stoupáním a následným klesáním s ostrými serpentýnami. Půjčovné na čtyři dne včetně pojištění stálo 72 Euro, benzínu jsme za tyto čtyři dny strávené na skútru projezdili za 12 Euro. Sluníčko svítilo, vítr se uklidnil, naše první trasa mohla začít. Natankovali jsme na nejbližší benzince v Lithakii plnou nádrž a vyrazili podle průvodce Zakynthos, Nejlepší průvode se 160 fotografiemi z edice Summer Dream, který se dá zakoupit na ostrově i v češtině asi za 5 Euro. Podařilo se nám najít Damianosovu jeskyni, která však není jeskyní ve smyslu Moravského krasu, nýbrž dvěmi dírami do skály, které na stropě nesly známky po dřívější krápníkové výzdobě zničené buď turisty či místními pubertálními výlevy popřípadě obojím. Cestičkou k této jeskyni se nám nabízely nádherné výhledy na západní pobřeží . Zároveň jsme pozorovali, že ani ostrovu Zakynthos se nevyhnuly požáry. V oblasti Agalas se nám bohužel nepodařilo najít tzv. dvanáct studní. Kdo ví, jak se k nim dostat, ať poradí. Pokračovali jsme proto dále na sever. Ve vesničce Kiliomeno jsme neopomněli zastavit a vyfotit fotogenickou zvonici Ag. Nikolaos . Za vesničkou Kiliomeno jsme sjeli z hlavní cesty směrem ke klášteru Panagia Yperagathi. Nejprve jsme si říkali, že jsme asi udělali blbost, anebo že jsme zabloudili, protože nikde žádný klášter v dohledu. Cesta byla nezpevněná, a tak jsme se obávali o pneumatiky, nakonec jsme však úspěšně ke klášteru dorazili. Teda zvenčí to vypadalo jako nějaká chýše . Přivítala nás typická egyptská stařenka, já jsem si dobrovolně rovnou navlékla zástěru a vešli jsme do kláštera. A nestačili jsme se divit. O co zvenku chýše vypadala nuzněji, o to víc byl zevnitř klášter zdobený. Stařenka byla neskutečně roztomilá, ale fotit se nechtěla. Kdo ji máte na fotce, prosím pošlete nám ji. Ačkoli stařenka neuměla slovo anglicky, byla zdatná obchodnice. Prodávala při vstupu do kláštera med, víno a olej. Pomocí mezinárodního jazyka zvaného „rukamanohama“ jsme pochopili, že nám nabízí med – jedna sklenice 7 Euro, dvě sklenice 7 Euro a dokonce nabízí ochutnávku. Jako správní Češi jsme samozřejmě vzali sklenice dvě a dnes ráno první skleničku načali. To byl také impuls k tomu, abych dnes sedla k počítači a napsala tento cestopis.

Po návratu na hlavní silnici jsme se zastávkou ve vesnici Ag. Leon pokračovali na vyhlídku zvanou Kampi. A vyhlídka je to nádherná . V taverně postavené přímo u srázu jsme si dali oběd. Název taverny jsem zapomněla, ale je to taverna ne přímo pod vrcholem u kříže, nýbrž o nějakou tu serpentýnu níž. V nabídce měli místní specialitu, o které jsme četli v průvodci – zakynthoský králík . Chuťově výborné, jen pozor na kosti, maso totiž bylo nasekáno na kousky i s kostmi. (cena králíka a souvlaki s i pitím celkem 22 Euro) Po obědě jsme dojeli až na samotný vrchol srázu Schiza k velkému kamennému kříži. Cestou zpět na hlavní silnici jsme ještě zastavili u cedule s názvem Mykénský hřbitov. Opět se nejednalo o nic jiného než prázdné díry do země , takže žádné objevení mumie či přiloženého pokladu se nekonalo. Spěchali jsme proto dále na sever, ještě bylo před námi dost míst, která jsme ten den chtěli stihnout.

Při projíždění vesnicí Exo Chora jsme málem minuli údajně nejstarší olivovník na ostrově. V průvodci o tom není ani zmínka, takže těžko říct, zda je skutečně nejstarší a zda skutečně ten, co jsme nafotili, je zrovna ten nejstarší. Nicméně my jsme si ho soukromě uznali za nejstarší olivovník na ostrově a stejně jako ostatní turisti na ostrově jej nafotili ze všech stran. Pro ty, kdo by chtěli udělat totéž, jen napíšu, že stojí hned u cesty po levé straně (jedete-li od jihu) a u něj je židlička sloužící zřejmě k focení.

Z další vesničky v pořadí, Maries, jsme odbočili směrem k zátoce Porto Vromi. Serpentýny a prudké klesání přinášely opět nádherné fotogenické obrazy , které nešlo nefotit. Pláž v zátoce je z drobných oblázků a voda tam ledová, alespoň tak tomu bylo v den, kdy jsme zátoku navštívili my. Kdo ještě neviděl turecký záchod, má tuto příležitost právě na záchodcích u této zátoky. Ze zátoky obvykle vyjíždějí loďky směrem k pláži Navagio a Modrým jeskyním, my jsme kvůli velkým vlnám této služby nemohli využít. Kdo by jel do této zátoky speciálně kvůli loďkám, je lépe si nejprve zavolat – informace na tel. 26950 49093/ 26950 22662. Po asi hodinovém slunění na pláži v zátoce jsme pokračovali dále na sever, abychom konečně viděli na vlastní oči jeden z nejfocenějších výjevů středomoří – vyhlídku Navagio. Skutečnost nás rozhodně nezklamala, krásné tyrkysové moře v kontrastu se zelenými piniemi nám poskytlo krásný zážitek už samo o sobě. Poněkud nebezpečně působila plošina, ze které lze pláž ztroskotání vidět. Maximální počet osob – 4 – nikdo nedodržoval, jako by se všichni báli, že na ně nepřijde řada anebo že pláž ztroskotání se v mžiku stane pláží ztracenou. Když na nás přišla řada, pláž pořád existovala a nikam se nevypařila a předpokládám, že tam je dodnes, takže nespěchejte. Myslím, že ta cedule s maximálním počtem lidí tam není jen tak pro nic za nic. S respektem k betonové plošině nad skalnatým srázem jsme vyfotili přinejmenším dvacet fotek a raději se vrátili na pevnou zem. Po vzoru některých odvážlivců jsme ještě zkusili jít kousek dál po srázu a pláž Navagio jsme tak viděli ještě z jiného úhlu. Ti, kdo mají strach z výšek, ať to raději nezkoušejí.

Den se již nachýlil, a tak vyhlídka Navagio byla poslední zastávkou tohoto dne. Protože se již citelně ochladilo a my na to nebyli dostatečně vybaveni, fičeli jsme si to co nejrychleji stejnou cestou zpět do tepla hotelu a celí prokřehlí rozproudili krev kelímkem ouza.

7. 9. 2007 – Zakinthos town

Ráno nás přivítalo deštivým počasím, což bylo pro nás velké zklamání. Na skútr v dešti se nám rozhodně nechtělo. Naštěstí brzy po obědě se mraky protrhaly, déšť ustal a my nasedli na skútr a vyrazili do hlavního městečka. Po příjezdu na nábřeží nás hned upoutal kostel Agios Dionysios se zvonicí podobnou kostelu sv. Marka v Benátkách. Interiér kostela je, jak už to v kostelech bývá, ohromující. Poté jsme pokračovali dál pěšmo podél pobřeží až k Solomosovu náměstí . Prohlédli jsme si kostel Agios Nikolaos tou Molou, sochu básníka Dionysia Soloma i budovu městské knihovny. Cesta nás zavedla dále na náměstí sv. Marka s katolickým kostelem. Poté jsme se proplétali uličkami hlavního města, až jsme narazili na ceduli ukazující směr Bochali. Vrátili jsme se proto zpět ke kostelu sv. Dionysia pro skútr a vydali se hledat cestu na vyhlídku Bochali. Bohužel z hlavní cesty není moc dobře značená, takže jsme chvíli bloudili. Nakonec se však podařilo a nabrali jsme ten správný směr do kopce nad hlavním městečkem. Cesta vede až úplně k benátskému hradu, kde se dá pohodlně zaparkovat. Celý areál hradu je porostlý vysokými borovicemi, které poskytují příjemný stín i vůni. Mezi borovicemi stojí trosky domů a starých rozbořených kostelů. Dodnes stojí pouze věznice a skladiště munice, což má svoji logiku. Z opevnění jsou krásné výhledy na hlavní městečko . Z jiného místa je zase krásný výhled na celý laganský záliv včetně přistávací dráhy. Areál hradu je dost veliký, strávili jsme tam přes dvě hodiny. Všechny trosky staveb jsou popsány. Konstatovali jsme s manželem, že ve středověkém hlavním městě muselo být více kostelů než lidí. No to asi přeháním, ale rozhodně v celé pevnosti bylo trosek kostelů hodně.

Zpět do hlavního městečka jsme se dostali už za stmívání. Znova jsme si prohlédli interiér kostela sv. Dionýsia a zkusili zajít do církevního muzea. K našemu údivu bylo ještě otevřené. Nebyl tam nikdo, kdo by vybíral jakékoli vstupné, kdo by to tam hlídal, takže jsme si exponáty prohlídli volně. Když jsme z muzea vyšli ven, byla už úplná tma a nám se naskytla možnost vyzkoušet si pár fotek v noci.

8. 9. 2007 Dafni – Vassilikos – Gerakas – Argasi – Keri

Třetí den na skútru jsme se rozhodli věnovat plážím poloostrova Vassilikos. Projeli jsme nejprve hlavním městem, odbočili směr Argasi, které jsme však pouze projeli bez zastávky. Za obcí Xirokastelo jsme narazili na odbočku označenou jako Dafni, Národní mořský park, oblast Caretta Caretta. Neváhali jsme a odbočili. Zpočátku cesta byla v pohodě, postupně však přešla v klasickou polní cestu s prudkým stoupáním a serpentinami a následně klesáním směrem k moři. Auto, které jelo za námi, to vzdalo a vy to rozhodně nevzdávejte. Pláž Dafni stojí za to. Je to krásná , díky špatnému přístupu s hustotou osídlení jeden člověk na 200 metrů, s tím nejjemnějším písečkem . Ty želvy si fakt umí vybrat. Želví hnízda byla označena dřevěnými koši . Prošli jsme po pláž kus cesty směrem na jih. Před námi ostrůvek Pelouzo, v dálce Laganas i želví ostrov. Naprostý klid, jednou okolo nás prošel pár směrem ještě víc k jihu. Zde jsme strávili sluněním a šnorchlováním přinejmenším dvě úžasné hodiny. Na želvu jsme sice nenarazili, přesto tuto pláž považujeme za nejkrásnější na ostrově.

Další zastávkou byla pláž Plaka. Protože však bylo již po době oběda a naše žaludky do silně pociťovaly, dali jsme přednost místní taverně a mix grillu, který byl vynikající – gyros, souvlaki, jehněčí, klobáska a kuřecí staek, to vše na jednom talíři (cena i s pitím dohromady 20 Euro). Po obědě jsme navštívili pláž Agios Nikolaos. Byla by rovněž hezká, kdyby ovšem nebyla přeplněná lidmi a řvoucí hudbou. Neměli jsme tudíž potřebu se tady vykoupat, nicméně prošli jsme si skalnatý výběžek s kostelíkem sv. Nikolaose , který sem byl údajně přemístěn po zemětřesení. Koupání jsme si užili o něco později, a to na pláži Gerakas . Při vstupu jsme dostali letáček s poučením, jak se máme na pláži chovat, neboť se jedná opět o pláž, na kterých se rozmnožují mořské želvy. Pláž byla opět z toho nejjemnějšího písečku a s velmi pozvolným vstupem. Moře příjemně vyhřáté. Přestože se jednalo o želví pláž, na želvy jsme nenarazili, takže už jsem začínala být trochu nervózní z toho, jestli se nám podaří želvy vůbec vidět.

Po krásném koupání a dalším slunění jsme se vydali zpátky. V Argasi jsme se snažili najít onen známý kamenný most, ale nikde jsme ho pořád nemohli vidět. Proto jsem se raději v jednom obchůdku zeptala a ochotný prodavač mě vybavil zdarma mapou Argasi i podrobným vysvětlením, jak most najít, protože od cesty prostě vidět nejde. Když se jede směrem od jihu, minete lékárnu a zaparkujete nejpozději u benzínky po pravé straně. Tam se vydáte směrem k moři a najednou se most stane viditelný. On to teda není most, ale spíš můstek, jehož smysl jsme nepochopili, protože vede do moře.

Ten den jsme však chtěli stihnout ještě jednu zastávku – vyhlídku Keri se západem slunce, jak sliboval průvodce jedním z nejpověstnějších západů slunce na jónských ostrovech. Zaparkovali jsme nad majákem a zjistili, že pokud neuvidíme západ slunce, tak zažijeme aspoň ten největší a nejstudenější vítr na ostrově. Ti, kdo přijeli autem, mohli čekat aspoň schovaní v autě, my však statečně bojovali s bohem větrů až do západu slunce. Nejprve to vypadalo, že se obloha zatáhne na obzoru úplně mraky, ale nakonec se nám aspoň poštěstilo vidět zapadnout slunce těsně nad obzorem do mraků, nikoli do moře . Ošlehaní větrem pospíchali jsme opět zpět do tepla hotelu a těšili se na ouzo, které se nám již dvakrát osvědčilo při rozmrazování.

9. 9. 2007 Macherado – Katastari – Xingi – Agios Nikolaos – Blue Caves – Skinari – Volimes

Zbýval poslední čtvrtý den, který jsme měli k dispozici skútr. V plánu jsme proto měli vnitrozemí směrem k Modrým jeskyním. První zastávkou však byl ženský klášter Panagia Eleftherotria , který byl sice postaven teprve nedávno, působí ovšem již z dálky až pohádkovým dojmem. Klášter je vyzdoben krásnými barevnými malbami, jeptišky jsou milé a nijak nebrání prohlídce. Opět jsem si navlékla slušivou zástěru a vydali jsme se obdivovat interiér kláštera i pečlivě udržovanou zahradu.

Dále jsme pokračovali vnitrozemím přes Skoulikado, Pigadakii a Katastari až k východnímu pobřeží. Slunce tento den pálilo, obloha bez mráčku, proto jsme se nemohli dočkat sirné pláže Xingi, o které jsme slyšeli od známých. Jakmile jsme proto narazili na značku s odbočkou k této pláž, okamžitě jsme odbočili. Cesta k ní byla nesjízdná pro náš skútr, proto jsme došli pěšmo . Pláž byla už od prvního pohledu doslova vytvořená ke šnorchlování. Bohužel byla již od pohledu vhodná i pro ježky, což jsem ovšem zjistila až na druhý pohled, když jsem vylezla z moře. Koleno rudé a v něm černé tečky. Jelikož to bylo mé první setkání s ježkem, nenapadlo mě nic chytřejšího než snažit se vymáčknout bodliny ve stylu mačkání uhráků z nosu. Tímto způsobem se mi podařilo vytáhnou bodlinu slovy jednu a to kdoví jestli vůbec celou. Manžel byl celou dobu v moři se šnorchlem a já nešťastná s pocitem, že do zítřejšího dne umřu na otravu ježkem, mačkala bolavé koleno doslova jako o život. Manžel mě po svém hodinovém potápěčském výkonu uklidnil, že s tím že bodliny večer vytáhne pinzetou a bude-li potřeba, zajdeme když tak k doktorovi. Poté, co jsem nabyla dojmu, že neumřu, vrátila se mi nálada a z ježkové pláže jsme raději odešli. Světe div se, ale o pár metrů dál po silnici byla další cedule s nápisem Xingi. Nedalo nám to a zastavili jsme i tam. Brzy jsme pochopili, že toto je ta správná sirná pláž . Po ježcích ani vidu ani slechu, zato po zkažených vajíčkách čichu. Řekla bych, že po výhlídce Navagio je tato pláž nejvíce fotogenická. Neodolali jsme a vykoupali se i tady. Kupodivu to bolavé koleno ve slané vodě spíš přestalo štípat.

Další zastávkou byla pláž Makris Gialos a poté malý přístav Agios Nikolaos. Odtud odplouvají lodě směrem na Kefalonii a hlavně, což nás zajímalo především, k Modrým jeskyním. Nejprve jsme si však dali oběd, manžel moussaku, já chicken fillet (cena i s pitím 17Euro). Cena za výlet loďkou k Modrým jeskyním byla 8 Euro za osobu. V průvodci bylo napsáno, že nejlepší dobou pro návštěvu těchto jeskyní je časné ráno, kdy intenzita světla je největší a nabízí nejlepší zabarvení. My tam byli až později odpoledne, takže jeskyně byly spíše ve stínu, přesto to byl krásný zážitek. Na loďce jsme byli pouze dva páry a kapitán, takže byla taková rodinná nálada. Kapitán nás ochotně vyfotil pod známými oblouky a dal nám čas i na koupání. U mysu Skinari začaly být pořádně velké vlny, aspoň na tu malou loďku, kterou jsme pluli. Naštěstí kapitán nabral směr zpět do přístavu, kde již moře bylo opět klidnější.

Z přístavu Agios Nikolaos jsme se vydali k mysu Skinari se známým a často foceným majákem a k ještě častěji foceným mlýnům. V jednom z nich se dá i ubytovat a můžu říct, že tam by se nám ubytování rozhodně líbilo. Takže příště

Denní doba se opět nachýlila a nám zbývalo ještě jedno místo, které jsme chtěli navštívit, a to vesnička Volimes, která je známá tím, že místní prodávají podél uličky své výrobky, od krajek, koberečků a jiných tkanin, přes víno, med, olej až po keramiku. Nechali jsme se unést a nakoupili víno a keramiku. Byli jsme tak vtaženi do příjemné atmosféry, že jsme úplně zapomněli fotit. S posledním eurem v kapse, který jsme si nechali pro případ, že by došel benzín, jsme se vrátili opět za studeného větru zpět do hotelu. Vrátili jsme skútr a plni dojmů jsme si při kelímku ouza prohlíželi fotky ve foťáku. Večer mi pokazila akorát operace za pomoci jehly a pinzety, které měly odstranit bodliny z mého kolena. Všechny operativní zásahy mého manžela však zůstaly bez úspěchu, a tak jsem usínala s bolavým kolenem pulzujícím jedem z ježka.

10. 9. 2007

S vrácením skútru však naše výletování ještě neskončilo. Na tento den jsme měli naplánovaný lodní výlet okolo ostrova. Bylo totiž pondělí a výklad měl být v češtině. Zakoupením lístků jsme pověřili naše známé z hotelu, protože oni s námi na skútru nebyli, a tak měli možnost koupit lístky v Laganas. Dostali poučení, v kolik hodin a kde máme čekat. Autobus TEZ měl přijet v 8.05 hodin, čekat jsme měli od 8.03 u obchůdku na křižovatce La Curva. A tak jsme si přivstali, abychom to stihli. Cestou ke křižovatce nás minul autobus TEZ, to jsme si říkali, že to bere asi nějak na otočku, protože bylo ještě dost času. Na křižovatce v obchůdku čekalo více lidí, tak jsme si říkali, jak jsme dobří, že zvládneme takový výlet bez asistence delegáta. Tento pocit nám však netrval dlouho. Dohodnutý čas uplynul a autobus nikde. Vešla jsem se proto zeptat do onoho obchůdku, zda jsme tady správně na křižovatce La Curva. A ono kupodivu ne. Je to o pár desítek metrů do kopce dál. S vyplazeným jazykem dojdeme na správnou křižovatku s nápisem jako kráva La Curva a zjistili jsme od lidí, co tam čekali ovšem na jiný autobus, že jeden autobus už odjel. Protože však od odplutí výletní lodě zbývalo dost času (9.30) a do hlavního města je to autem tak 20 minut, zkusila jsem první auto stopnout. Řidič zastavil! Jenže byl ochoten vzít maximálně lidi dva, kdežto my byli čtyři. Druhý řidič, který zastavil, byl ochoten zavolat nám taxi, ale to jsme po dohodě s druhým párem zavrhli. Nakonec přijel autobus CK Fischer, delegátka byla ochotná nás do přístavu vzít, jenže jak jsme zjistili, měli před sebou ještě hodně zastávek, kde nabírali výletníky, takže bychom do přístavu dorazili pozdě. Proto jsme poděkovali a mašírovali si to do Laganas. Prodavač výletů se smál a ptal se, jestli jsme zaspali. Nezaspali, čekali jsme na špatném místě. Bez problémů nám přepsal datum výletu na lodních lístcích a my tento den strávili pohodově částečně na pláži v Laganas, částečně v Agios Sostis. V Laganas jsem si ještě zašla do lékárny, tam lékárnici ukázala koleno. Zeptala se pouze, jestli je to z moře a hned vytáhla mast a poučila, že se to nemá tahat násilím nebo dokonce pinzetou, protože bodliny se snadno zlomí. Mast se jmenuje Farm Aktive gel, stála 8,5 Eura a je účinná. Bodliny sice nevylezly, jak slibovala za čtyři dny, nýbrž tak za dva týdny pravidelného mazání třikrát denně, nicméně štípání ustalo a bodliny nakonec skutečně vylezly samy.

11. 9. 2007 – lodní výlet okolo ostrova

Naše včerejší zaváhání mělo tu výhodu, že tentokráte jsme věděli s naprostou jistotou, kde máme na autobus čekat Pro ty, kdo by třeba zaspali autobus TEZ nebo čekali na nesprávné křižovatce a využili by stopu nebo taxíka k dopravení do přístavu v hlavním městě, napíšu, že loď vyjížděla z toho prvního přístaviště blíž ke kostelu sv. Dionysia. To druhé přístaviště na mě působilo jako nákladní či pro velké lodi.

Naše včerejší zaváhání mělo tu nevýhodu, že výklad byl v angličtině, což nám však moc nevadilo, protože my jsme většinu míst znali už z putování na skútru, takže jsme je snadno poznávali i z moře. Navíc jak jsme se později dověděli, ani výkladu v češtině nebylo moc rozumět. Pluli jsme tedy zvolna podél pobřeží okolo Tsilivi, Alykes, poznávali jsme sirnou pláž i přístav Agios Nikolaos. Modré jeskyně jsme tentokrát měli osvětlené krásně sluníčkem, velká loď však nezajížděla do jednotlivých jeskyní a zákoutí. Nicméně rovněž loď zakotvila a my měli asi půlhodinu na koupání u Modrých jeskyní. Manžel zmizel se šnorchlem a potápěčskými brýlemi, já se pro jistotu držela poblíž lodě. Tak jako u Antipaxosu loni, ani letos se mi nechtělo z tak úžasného koupání zpět na loď. Poté jsme již projeli okolo mysu Skinari a brázdili mořské vlny v očekávání, zda se nám poštěstí i koupání přímo na pláži ztroskotání. A podařilo. To co jsme před pár dny viděli shora z vyhlídky, tento den jsme viděli zblízka. Nutno podotknout, že vrak vypadá poněkud romantičtěji z dálky než zblízka. Je to totiž kus pomalovaného šrotu. Nicméně koupání v tyrkysové vodě nemělo chybu a patří k dalším nezapomenutelným zážitkům z této dovolené. Pouze po pláži se chodilo hodně nepříjemně, pláž je ve skutečnosti z malých oblázků a boří se v nich přinejmenším po kotníky. Asi po hodině jsme se opět nalodili a pokračovali v plavbě směrem k zátoce Porto Vromi. Z moře jsme tentokrát viděli kamenný kříž na úpatí srázu Schiza. Poslední zastávka ke koupání byla u velké a malé Mizithry u jeskyní Keri. Po příjemném osvěžení jsme pokračovali v plavbě laganským zálivem okolo ostrůvku Marathonissi směrem k mysu Gerakas. Z dálky jsme poznávali kostelík Ag. Nikolaos na stejnojmenné pláži i letovisko Argasi. V hlavním městečku na nás čekal opět autobus, který všechny výletníky rozvezl do jednotlivých nástupních a výstupních míst. Jen je potřeba nastoupit do správného autobusu podle letoviska, což se nám povedlo Výlet stál 18 Euro na osobu, cestovka ho nabízela za 25 Euro ovšem bez zážitku s hledáním křižovatky La Curva

12. 9. 2007

Tento den jsme chtěli podniknout výlet za želvami. Bohužel moře bylo rozbouřené, a tak nám náš známý prodejce výletů v Laganas oznámil, že dnes se za želvami nejezdí. Moře mi nikterak nepřipadlo rozbouřené, normálně jsme se koupali a slunili, nicméně na želvy jsme museli počkat do dalšího dne. Prodavač nás aspoň poradil, ať přijdeme na 11 hodinu nebo 12 hodinu, že to je největší pravděpodobnost, že na ně narazíme. Září totiž není zrovna ideální pro setkání s Carettami, prý už se stahujou ze zálivu směrem na volné moře. Procházku do Laganas jsme nakonec využili na dokoupení posledních suvenýrů.

13. 9. 2007 Turtle Trip

Byl to již předposlední den naší dovolené a my stále neviděli želvy. S napětím jsem ráno vyhlédla z okna, jaké je počasí. Hurá, svítí sluníčko. Dopoledne vyrážíme i se známými opět do Laganas. Výlet za želvami se dá podniknout i přímo z Agios Sostis, ale my už jsme se znali s tím prodavačem z Laganas, tak jsme k němu měli velkou důvěru. Navíc nabízel vrácení peněz v případě, že želvy neuvidíme, ale tuto možnost zřejmě poskytují všichni pořadatelé Turtle Trips. Těchto Turtle Trip jsou tři druhy, lépe řečeno tři různé délky trvání tohoto výletu. My jsme zvolili tu nejkratší variantu za 10 Euro na osobu, plus připočtěte 1 Euro na osobu povinný příspěvek Národnímu parku. Pokud si to pamatuju dobře, dvouhodinová varianta zahrnovala v sobě želví ostrůvek Marathonisi a stála 15 Euro a tříhodinová varianta zahrnovala navíc návštěvu jeskyní Keri a stála 20 Euro.

V Laganas jsme se opět nalodili a vyrazili jsme hledat želvy. Nejprve jsme pomalu pluli okolo ostrůvku Cameo . Kapitán bedlivě sledoval mořskou hladinu. My samozřejmě taky, ale bez kapitána bychom museli o želvu zakopnout, abychom ji našli. Kapitán však občas vypnul motor a čekal a sledoval až asi po půlhodině pátrání namířil rukou na jakýsi flek pod hladinou, který jak se po pěti minutách ukázalo, byl k naší neskutečné radosti želva. Výlet měl tu nevýhodu, že loď má dva boky, kdežto želva byla pouze na jedné straně, takže jsme se chvílemi málem vyklopili, jak se všichni nahrnuli na onu šťastnější stranu lodě se želvou. Zkušený kapitán však šikovně loďku otáčel, takže žádná strana nepřišla zkrátka. Naše želva rozhodně nebyla žádná modelka. Vždy tak tři minuty putovala kamsi pod vodou, pak kapitán potichu prohlásil „she´s coming up“ a ona skutečně mířila nahoru a v jediné vteřině se nadechla a zas byla pod vodou. Je celkem s podivem, že se manželovi podařilo želvu zachytit nad hladinou. Kdybych fotila já, asi bych nadšením spadla za želvou i s foťákem. Jakmile se doba našeho výletu nachýlila, nechali jsme želvu želvou a mířili zpět k Laganas. Ovšem najednou kapitán našel druhou želvu a byl tak hodný, že nehledě na čas, zastavil a dopřál nám možnost vidět další a k tomu mnohem větší želvu.

Nezapomenutelný zážitek s Carettami byl úžasným zakončením našeho pobytu na ostrově Zakynthos. Nezbývalo než se další dopoledne sbalit a smutně rozloučit s mořem, hotelem a na letišti v Praze i s novými přáteli. Pro příští rok již máme vybráno – k narozeninám jsme si zakoupili letenky do Athén a inspirováni cestopisem Pavla63 vyrazíme na kykladský ostrov Naxos tentokrát bez cestovní kanceláře. Třeba tento cestopis bude někomu stejnou inspirací.

Více fotek na http://www.recko.name/galerie.php?view=1&id=589

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .