0
0

Epirus, Lefkáda 14.-28.8.2010

Cesta tam a zase zpátky.

Myslím, že to mnozí také znáte. Jedete jakoby „náhodou“ jednou do Řecka – a ono se stane, že najednou cítíte, že je to váš domov, a pak už jste s ním spojeni napořád….Tak to bylo i u mě. Jen tak zvolený zájezd se synem na Krétu, pak podruhé, potřetí…..nakonec se z toho vyvinul docela zajímavý příběh , ale o tom někde jinde a jindy. Loni na podzim mi přišlo, že se naučím jejich jazyku. Stalo se. Nebylo to vůbec lehké, nemohu ještě zdaleka říct, že ho umím, ale domluvím se. A o to jde. Tím se trochu změnil status mě a mé rodiny z obvyklého turisty na trochu cosi jiného. A musím říct, že se mi to teď mnohem víc líbí. Poté, co rodina strávila můj letošní červnový úprk na Krétu, ze které jsem se vrátila až po pěti týdnech, zjistili, že to přineslo cosi dobrého. Já, divoch a beran od přírody, jsem se jaksi přirozeně zpomalila. Ono – v Řecku se nespěchá. S ničím. A když něco hned nejde, tak je v klidu „óra ja kafés“, prostě čas na kávu a ono se to nějak …samo…vyvine. Můj trpělivý muž celou tu dobu jakoby z dáli pozoroval mé nadšení a až onemocnění Řeckem a vším s ním souvisejícím.

Letos v červenci jsem se zeptala, bude-li mít nějakou dovolenou. Vyšlo to na druhou polovinu srpna a k mému úžasu mi sdělil, že už má taky chuť to poznat, tak bychom mohli jet i s našimi kluky do Řecka autem. Nádhera! Vybrala jsem ze zbytku peněz, které byly původně určené na novější autíčko a připravila „scénář“: Přes Makedonii, doprava po dálnici až do Pargy a třeba pobýt chvíli tam a potom Lefkáda. Tak zněl plán. Neoslovili jsme žádnou cestovku a spoléhali na mou domluvu s domorodci v řečtině.

Protože neradi jezdíme v noci, 14. 8. jsme vyrazili ráno a o půlnoci po celkem pohodové cestě dorazili na řeckou hranici. Podotýkám, že máme dva kluky, a tak jsou častější zastávky nutností. Už celnice nás mile přivítala, všude jinde strohost a úřední nálada, tady žluté stolečky, židličky a čas na kávičku , posezení a radost i o půlnoci…Krátce za hranicemi jsme za jednou vesnicí zajeli k řece, já zůstala s malým v autě, kde jsme nachystali provizorní prostředí k nouzovému odpočinku a starší syn s mužem si hodili před auto na zem k cestě karimatky a spacáky. Ještě před východem slunce jsme byli – my dospělí – vzhůru, rozlámaná tělíčka potřebovala spravit protažením. Z dáli jsem slyšela nějaké huhlavé řecké volání, které se přibližovalo. Když jsem zjistila, oč jde, vzburcovala jsem staršího syna výkřikem: „Rychle, ale rychle vstávej, jestli nechceš, aby ti po hlavě přeběhlo asi tak 250 ovcí. Právě se sem valí v oblaku prachu i s pasákem…“No zkrátka opravdu milé ráno. I cesta po nové perfektní dálnici až do Igoumenitsy proběhla pohodově.

Tam jsem se začala ptát na ubytování – a jaké bylo mé překvapení, když mi všude sdělili, že mají úplně, ale úplně plno. Dokonce i kempy byly doslova natřískané lidmi, navíc s cenami , které se příliš nelišily od cen apartmánů. Až navečer se podařilo najít ubytování na jednu noc nad jednou tavernou ve vísce těsně před Pargou, což jsme přijali jako jasné znamení, které umocnilo náš pocit, že se nám tu zas až tak moc nelíbí, všechno absolutně přelidněné, že asi naším útočištěm bude přece jen Lefkáda.

A tak jsme – to už bylo pondělí – po krátkém vykoupání vyrazili. Měla jsem nastudované informace z internetu, tak jsme měli vybranou západní stranu ostrova a městečko Agios Nikitas. Po cestě jsme doplnili energii lehkým obědem v hlavním městě Lefkas a prošli se jeho uličkami . Musím říct, že nás docela nadchly. Uzounké prostory mezi domky plné kytek a sušícího se prádla spolu s všudypřítomnými kočkami protahujícími se na rozpálené vymyté kamenné dlažbě korespondovaly s modrobílými i jinak ostře barevnými detaily dveří, okenic. Sem tam prošla nějaká ta „jaja“ v černém , kněz s bílým plnovousem (viděli jsme jich několik a všichni vypadali velmi podobně, všichni dlouhý vlas i vous…)Mezitím rozeseté kavárničky a taverny, občasný bzukot motorek, pohled na marinu a kotvící lodě všech velikostí ….Tohle město má opravdu atmosféru, kterou je překrásné zažít a nechat vsáknout hluboko do duše.

Pak už následovalo hledání bydlení v Agios Nikitas i seznámení s želvami na silnici a hlavně všude s milými lidmi. Plno, všude obsazeno. Až nakonec se na nás usmálo štěstí, v hotelu Kalypso nám milá paní v recepci přidělila studio se dvěma pokoji za akceptabilní cenu. Hned jsme se nastěhovali a kochali se vyhlídkou na stráň plnou zeleně a taky tím, že ač jsme skoro v centru, je tu ticho a klid.

Ještě týž večer jsme objevili pláž Milos. V cestopisu se psalo…..pohledy dolů vám berou dech….Ano, dávám za pravdu, přesně tak jsme to cítili – a vlastně celou tu dobu poznávání Lefkády . Pláže na tomto zázračném ostrově nabízejí tak úchvatné až kýčovité hry barev moře i písku spolu s vápencovými skalami a neskutečně zelenými borovicemi, že jsou opravdu srovnatelné se záběry fotografií Karibiku. Přivítaly nás obrovské vlny na břehu – k veliké radosti našich dětí a nakonec i nás. Trochu nemile jsme byli zaskočeni , když poté, co veliké vlny přestaly – asi za dva dny, začal pravidelně na pláž přijíždět lodní taxík, který vždy vyplivnul obrovské množství lidí. Brzy jsme si ale všimli, že tento druh turistů, který se nechá takto dovážet, je natolik pohodlný, že z místa, kde je taxík vyklopí, se rozejdou opravdu jen pár kroků. A pak vzniká na tomto místě opravdový les slunečníků, takže stačí sledovat taxík a umístit se na druhém konci pláže a máte záruku, že budete skoro sami…V Agios Nikitas jsme se zabydleli v taverně Poseidon, rozmlouvali s milou servírkou i její maminkou a ochutnávali místní skvělá jídla. Pečivo jsme nakupovali kromě „supermarketu“ i v cukrárně kvůli tirópitě nebo na konci uličky vedoucí k moři v takovém malém bistru.

Střídali jsme dny odpočinku na pláži s výlety a také s našimi výpravami za koupením domácího oleje. Navštívili jsme vesnice Kariu – s úžasným náměstíčkem a tavernami Pod platany , vesničky v okolí a podnikli vnitrozemím cestu do Nidri kolem vodopádu. Nidri jako takové nás příliš nenadchlo, množství skútrů, vodních banánů, lodí a jiných adrenalinových sportů, které se zde ve velkém nabízejí a provozují, přeplněná pláž a množství lidí nám připomínaly Novomlýnské nádrže. Klukům pro radost jsme pak půjčili šlapadla a závodili s nimi k protějšímu ostrůvku. V taverně na nábřeží jsme si pak dali pozdní oběd, který byl skvělý i obsluha velmi milá. Cesta zpět vedla přes vesnici Sivros, odkud jsme pak byli dovedeni do domku k místním lidem ke koupi oleje. Úžasné. V mžiku jsme seděli u venkovního stolu a babička nám snášela chleba, zeleninu, krevety, nápoje……a ochutnávku oleje. Povídání dlouho do soumraku a nalezení lidiček, kteří nám zapadli do srdcí a pohnutím jsme pak dlouho v autě ani nemluvili. Tohle se skoro opakovalo vícekrát – a pro mě, kdyby nebylo už nic jiného, toto znamenalo víc, než všechny památky Řecka.

Podívali jsme se také na Pefkoulii, Gialos , Egremni skoro – protože nás odradilo množství aut ve zpátečním směru, která se všechna chtěla vyhnout na uzoučké silničce. Projeli jsme i Vasilliki, hezké, ale nic pro nás. Vděčně jsme vždy znovu vyšlapali schody na Milos – mimochodem je to mlýnská pláž, protože Milos je řecky mlýn- a užívali si do poslední kapky nádhery , kterých se nám dostávalo . Počasí bylo celou dobu fantastické, horko, horko a ještě větší horko, ochlazení „jenom“ na 32 a zase další horko.

V pátek jsme se celkem smutně rozloučili a naše autíčko nás spolehlivě

vysadilo zase před řeckými hranicemi, kde jsme absolvovali noc tentokrát se stanem. A pak už – ahoj Řecko – zase někdy příště. Konec Srbska jsme už jeli trvalým deštěm, který naštěstí večerní jízdu přes Maďarsko přestal a nad ránem jsme v sedmi stupních projeli slovensko-českými hranicemi v Makově a ve zdraví dorazili domů, do studených a vlhkých Beskyd. Lefkáda nám zapadla do srdce a zcela jistě se tam znovu vypravíme.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .