Den první: přílet a první rozkoukání
Odlet v rozumný čas 7:45 a navíc veškeré potřebné doklady předem od cestovky mi dávají už od první chvíle pocit pohody a klidu, kdy se nemusím nikam hnát a hned po ránu něco řešit a vlastně si začínám dovolenou užívat už od příjezdu na letiště na Ruzyni. Z klídku mne nevyvádí ani postarší manželský pár, který naprosto suverénně ignoruje seřadivší se frontu před odbavovací přepážkou a zvesela předbíhá asi 8 lidí jako by jim to letadlo mělo uletět. Samozřejmě neuletělo, naopak máme pár minutek zpoždění. Po nástupu do letadla vzniká trochu zmatek kdy pár lidí, včetně mně, nějak postrádá viditelné označení sedadel (ten malý osvícený čudlík s číslem fakt moc viditelný není), ale letušky nás profesionálně nasměrují na ty správná místa. Pak už následuje téměř nesrozumitelné uvodní hlášení vedoucí kabiny, tradiční instruktáž co dělat v případě havárie letadla a za chvíli už stoupáme nad mraky a po necelých dvou hodinách se snášíme nad Kerkyrským letištěm. První pokus o přistání se ovšem kapitánovi nějak nezadařil, údajně kvůli špatně odhadnutému počasí, a tak prudčeji opět vystoupáme výš, obletíme Kerkyru a přistáváme tentokráte již bez problémů z opačné strany.
Vypadá to, že jsme na letišti sami, žádné davy cestujících, které jsou běžným jevem v plné sezóně, žádný spěch a shon. Celní úředníci jen tak ležérně postávají kolem odbavovací přepážky a na ukazované doklady jen sem tam mírně znuděně mávnou rukou ve smyslu „běžte dál“. Letištní obsluha už asi absolvovala všechny nezbytné ranní přípravy stylu porada, ranní káva a prolistování novin a tak se za chvíli už v příletové hale rozjíždí „kolotoč“ na kterém po krátkém čase začínají příletovou halou kroužit naše zavazadla. Mám štěstí, moje tmavomodrá spolucestující vyplavala do kolotoče mezi prvními a kupodivu tentokráte zdárně doputovala až ke mně a neskončila v rukou nějakého netrpělivého roztržitého spolucestujícího, jako před třemi lety :-). A protože jinak cestuji sám a na žádné jiné opožděné zavazadlo čekat nemusím, tak se vzápětí jako jeden z prvních zdravím s první známou tváří z Korfu – naší delegátkou Jitkou. Však už se také setkáváme na ostrově počtvrté. U autobusu do Georgiosu přistávám jako první, takže mám dostatek času na obvyklý rituál před nástupem – oblíbenou cigaretku před odjezdem. Silnice je trochu mokrá, zjevně k ránu sprchlo, ale je příjemně teplo a sluníčko začíná sympaticky hřát. Po chvíli se přidávají další šťastlivci kterým už jejich zavazadlo dorazilo a autobusy se postupně plní nedočkavci na odvoz k jednotlivým ubytováním. Jitka je tu sama na dva autobusy, takže si nás před odjezdem jen přijde přepočítat, pokusí se sdělit nám pár základních informací stávkujícím mikrofonem a odbíhá k druhému autobusu se kterým absolvuje první část cesty a nás přenechává v rukách místního řidiče.
Ten se bravurně vymotává z letištního parkoviště a za chvíli už míjíme přistávací dráhu, oddělenou od silnice jen úzkým pruhem trávy a plotem z ostnatého drátu. Původní závory, které pamatuji ještě z první návštěvy ostrova a které šly dolů vždy když startovalo nebo přistávalo nějaké letadlo, jsou již minulostí a dnes je v místě jejich původního usazení jen obyčejný semafor. Tentokát je na letišti stále klid, jen naše letadlo čeká na ploše na ty, které střídáme a tak již za pár okamžiků projíždíme známými uličkami Kerkyry a já pomalu vstřebávám tu důvěrně známou atmosféru mého oblíbeného ostrova. A hele, tady přeci je ta naše oblíbená pekárnička kde jsme si loni pochutnávali na výborném domácím pečivu k snídani. A jen si to domyslím, prožene se autobusem lehounká vůně čerstvě upečených dobrot. Po chvíli míjíme odbočku na Achilleion a stáčíme se k moři. A už na nás vykukuje zpod pár palem a olivovníků vyhlídka na Vlachernu a ostrůvek Pontikonisi s malým klášterem a my podél pobřeží jedeme až do Messonghi. Tam na chvíli zastavujeme a čekáme na Jitku, která se k nám připojuje z druhého autobusu. Sakra ten mobil už zas vrní, vždyť už mně jednou místní operátor přivítal, že by ještě nějaká reklamní SMSka? Houby, jsem pár hodin na dovolené a už první problém. Kolega se potřebuje dostat vzdáleně do sítě na náš vnitřní web a nejde mu to….to nám ta dovolená pěkně začíná. Ještě jsem se tu ani nerozkoukal a už abych zas pracoval. Naštěstí si uvědomuju kde by mohl být zádrhel a tak než druhý autobus dorazí, je vyřešeno. Jen doufám, že to tak nebude celou dovolenou.
Už s Jitkou vyjíždíme směrem do vnitrozemí po hlavním tahu vedoucím až na jih ostrova a Jitka nás mezitím krátce informuje o tom jak dále pojedeme, kde kdo bude vystupovat a připomíná dvě základní pravidla platná pro nás na ostrově – posun času +1 hodina a nevhazování toaletního papíru do toalet. Než se stačíme vzpamatovat, je tu odbočka na Agios Georgios, autobus sjíždí z mírného kopečka a po chvilce už jsme na západním pobřeží. Jen tak v rychlosti obhlížím známá místa, moc se toho tu za ten rok nezměnilo, na první pohled vlastně nic. To už zastavujeme před hotelem Golden Sands, za nímž je umístěn náš baráček. První část našeho autobusu včetně mne je na místě. Další pak pokračuje na konec Georgiosu a třetí, která míří na Paxos se projede ještě do přístavu v Lefkimmi.
Před vstupem nám ještě Jitka řekne kde a kdy je úvodní schůzka a už zas uhání do autobusu. Ubytování nemá chybu, jsem v patře, přesně v místě které jsem odhadoval. Z balkónku je výhled na moře, takže rychlé vybalení a fofrem na nákup do nejbližšího „supermárketu“. Mám totiž žízeň jak trám. Jen tak zběžně zkontroluju ceny, trochu podražilo, ale pořád je to vcelku únosné, později bude čas to projít pořádně a porovnat ceny ve všech místních obchůdcích nesoucích honosné označení supermárket. Házím nákup „domů“, rychlý převlek do plavek a šup na pláž. Beru to na malou pláž pod kapličkou, jenže ouvej. Letos z ní nějak moc nezbylo. Písek je skoro pryč, ve vodě jsou vidět útesy, navíc jsou trochu větší vlnky, tady to na koupání moc není. Nevadí, přelézám přes kameny které kdysi moje dcerka pojmenovala krabí útesy (podle pár krabíků které jsme tu vždycky sledovali) a mířím směrem k vedlejší pláži. Ta se také trochu změnila, je o dost užší než loni. Nakonec zůstanu pod silnicí u půjčovny vodních skůtrů a šlapadel. Je tam jen pár lidí, téměř celá pláž je vylidněná. Moře je krásně vyhřáté a tak si na hodinku zablbnu ve vlnách a beru to zpátky. Jednak pro foťák jednak pro CDčka s průvodcem po Korfu, jednak pro malý tekutý pozdrav z Čech pro Jitku a Gábinu z Malibu, kde se ve čtyři hodiny koná úvodní schůzka. Z pozdravů mají obě radost a já zas mám radost z toho, že nezapomněly. Ani šef taverničky Malibu nezapomněl a hned se ptá kde je moje malá Míša s babičkou. A když se dozví, že Míša už bohužel ve škole a babi že znovu pracuje, takže ani jedna se mnou přijet nemohla, tak je alespoň pozdravuje. U Gábiny si objednám frapé a v klidu si odposlechnu obvyklé informace o okolí, o výletech a půjčování aut a motorek. Tedy ani je nějak zvlášť už nevnímám, spíš vnímám tu příjemnou známou atmosféru která v Malibu panuje, podmalovaná řeckou hudbou a hučením moře pod námi. Nakonec výlety už mám zhruba naplánované sám a z těch organizovaných počítám jen s tím, že se z odpoledního výletu do Kerkyry, který máme v ceně zájezdu, s nimi vrátím zpět autobusem. Po schůzce to seběhnu dolů na pláž a zamířím na oblíbené místo za kameny, kam jsme se chodívali koupat loni.
I kolem Malibu je vidět, že si letos moře ukouslo pěkný kus pláže a tam kde loni byly lehátka se slunečníky je dneska voda. Ovšem nejvíc je to poznat u pramínku za kameny. Tam je vymleto na výšku téměř dva metry písku a z vody vystupují útesy a kameny, které jsou obvykle pod pískem skryty. Kousek místa na uložení tam přecijen zbývá, okolo ani noha, takže hurá plavky dolů a šup do vody. Mno moc rychle to do té vody nejde, vlny jsou trochu větší a ty oblázky po okraji jsou docela nepříjemné, zvlášť když přijde větší vlna a snaží se je házet proti nohám. Ale dá se to, jen se musí najít to správné místo kde nejsou. Jak se dostanu přes ten nepříjemný kousek, už je to pohoda, pod nohama zase písek, takže ideální místo na blbnutí ve vlnách. Na delší plavání to až tak moc dneska není a tak se jen příjemně unavím půlhodkou skákání ve vlnách. Zjevně nejsem sám, kdo si z Čechů tohle místečko oblíbil, protože po chvilce nacházím v písku nápis z malých kamínků „Ahoj moře!“. Kdo mne zná, tak ví, že na nějaké polehávání na pláži moc nejsem a nikde moc dlouho nevydržím, spíš raději courám po pobřeží a vychutnávám si tu pohodovou atmosféru sluníčka a šumění nebo burácení vln, při které si člověk nádherně psychicky odpočine od všeho. Takže se mezi cachtáním trochu projdu dlouhou pláží a zkoumám změny. Někdy kolem sedmé to balím a vracím se zpět, tentokráte po cestě nad mořem a ne přes kameny.
Po rychlé večeři ještě zapnu do zásuvky strojek proti komárům, stříknu trochu Offu na závěsy a kolem postele, aby mně ty mrchy krvežíznivý v noci neotravovaly a vydávám se na obhlídku cen v místních obchůdcích. Je jich v okolí dost. Dva směrem k Malibu, dva zhruba uprostřed letoviska a tři v okolí přístavu. A to nepočítám ještě vzdálenější obchůdek Pipina a 2 obchody za křižovatkou směrem ven z městečka. Cenové rozpětí je docela velké, od pár centů až po několik €. Snad akorát chleba je všude za stejnou cenu – 60 centů. U přístavu zůstali věrni tradici a jsou vesměs ve všem nejdražší, nealko mají nejlevnější „U děduly“, jak jsme kdysi tenhle krámek překřtili s Míšou. Ten už sice vypadá, že pomalu vyprazdňuje regály s končící sezónou, ale pořád cola za 1,50 € je u něj o nějakých 23-30 centů levnější než všude jinde. A při mojí spotřebě kolem dvou l denně je to jedna z největších položek v nákupech. Ještě u něj doplňuji zapomenutou pastu, lahvinku Ouza a nezbytné oříšky na chroupání k podvečernímu posezení na balkónku a zbytek jako jar, houbičku, fetu, mléko, vajíčka donáším z obchůdku, který mám nejblíž bydlení. Po srovnání cen mi to nakonec vychází na úsporu přibližně 4€. To už docela jde. Kolem půl jedenácté si pak nalévám oblíbený večerní drink – Ouzo s colou a užívám si večerní klid na balkónku. Je krásně teplo, v pohodě se dá sedět jen v tričku a kraťasech. Vydržím do půl jedné, pak už se začínají klížit oči. Přecijen předchozí noc jsem toho moc nenaspal. Takže mám za sebou první den a zapadám do pelíšku.
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.