0
0

1.den – Letiště v Ruzyni

Tak nám to konečně došlo! Už se z toho nevyvlíknem. Za hodinu nás spolkne vstup A. Poslední bramborák a poslední točené. Ať žijí turbulence!

2.den – Brusel

Setkání s přítelem Bobem a jeho slečnou Lucií proběhlo úspěšně. Návštěva řecké restaurace. Město jsme pozorovali z irské hospy, skryti před letním lijákem. Pak neklidný spánek a jsme opět na letišti. Bob cestuje služebně do Izraele, odbavován je velice pečlivě mimo všech cestujících. Vnitřnosti pracují na plné obrátky, nervozita se stupňuje…

Pod námi je Středozemní moře, netrpělivě očekáváme Saharu. Rychlost: 850 km/hod., teplota vzduchu: -46°C, výška: 11000 m, do cíle zbývá necelých 6000 km.

23:50 – Hotel Greton

Báli jste se někdy v životě? Hovno! Jsem tak vyplašená, že se nemůžu na nic soustředit. Letiště v Nairobi. Dva černí panáčci v kukani stlučené ze špinavé překližky. Menší problémy s vízem, které si zařizujeme na místě. Cena je podstatně vyšší, než jsme očekávaly. Bágly se válejí pod pásem. Kolem si vykračují vojáci se samopaly. Obklíčeny dvaceti muži černé pleti , kteří nám nabízejí své služby, se ocitáme na africké půdě. Pásek zvaný Moses byl nejúspěšnější, má úplně červené oči a odváží nás do hotelu. Bojíme se, že nebudeme mít dost peněz a chcípnem tu strašlivým způsobem. Chci domů…! Domlouváme taktiku. Viděla jsem švába, na stropě jsou obří krvavé skvrny, jinak je zde čisto a útulno.

3. den – Cesta do Karen

Moses číhal v recepci, posunuly jsme si čas o jednu hodinu a byly odveny na snídani, která je většinou v ceně. Byla moc dobrá. V ofisu, kam nás odvedla černá slečna, jsme si zaplatily čtyři dny na Safari a vrátily se na základnu trochu vše rozdejchat. Do vesnice Karen jede bus č.111, ten i desítky dalších se otáčejí za luxusním hotelem Hilton a šíleným tempem vyrážejí ven z města.

Chatrče kolem cesty, jeden restaurant, smrad, nikde ani bělouška. Taxíkem pokračujeme k farmě Karen Blixen. Kouzelné místo, klid, obří zahrada s parkem. Farma, která je zařízena stejně, jak si ji pamatuju z filmu Vzpomínky na Afriku, byla pro natáčení příliš malá. Snad jediné místo, kde bych byla v Africe ochotná žít.

Autobus zpět byl černý, s černými sedadly a černými pasažéry. Cesta většinou žádná, bus se chová jako kříženec divokého osla a horské dráhy, cestující jsou v naprostém klidu a my se bavíme.

4.den – HAKUNA MATATA

Opustily jsme Nairobi: luxusní centrum, obrovské díry na ulici plné páchnoucí břečky, banky, uličky plné odpadků, přepychové hotely, žebráky, zmrzačené a malomocné, auta, auta, auta, která se pomalu posouvají, nečekají, chodci se odvážně vrhají do vozovky a bojují, palmy, reklamy, zlatnictví, lidi ve vlněných svetrech… Odpočíváme v kempu v Masai Mara NP. Je tady asi 30 běloušů. Jídlo je skvělé, ubytování ve stanech, řidič se jmenuje Billy. Projížděli jsme obří pláně, na obzoru se zvedaly zelené pahorky africké, snažili se zachytit a vyfotit tu nádheru, tu rozlehlost, to co známe jen z filmů. Auto pro osm běloušů bylo vybaveno zvedací střechou, odkud můžete pohodlně sledovat okolí. Tisíce zvířat, pakoně, zebry, žirafy, pak masajská vesnice. Za vstup jsme museli zaplatit náčelníkovi, ten nás pak provází svým královstvím, ukazuje své ženy, smíme navštívit i obydlí uplácaná z kravských hovínek, vše nám ochotně vysvětluje.

5. den – Máme rádi zvířata

Moje kalhoty získaly cihlový nádech a neurčitý zápach. Po horké sprše odpočíváme před stanem po celodenním natřásání. Doprovázeni ozbrojenými vojáky jsme pozorovali desítky hrochů, při pikniku jsme krmili opičky i opice a ted si u večeře všichni vyměnují zkušenosti, srovnávají, které auto mělo více štěstí, kdo viděl lvy, kdo leoparda a unuděnou lvici, kdo zahlédl slony a žirafy. Italové, Španělé, Němci, turisté z Brazílie i USA, Norové. Tito lidé, na rozdíl od obyvatel Keni, ví o existenci České republiky.

6. den – V Africe je zima

Pomalu rozmrzám. Vzbudili nás v šest a vyrazili jsme za lvy. Byla ukrutná zima, objevili jsme však kromě chcíplé hyeny i hledaného krále zvířat a všichni se vrátili spokojení. Opustili jsme rezervaci a vydali se do Nakuru, do města stejně ošklivého jako všechna ostatní. Ubytování tentokrát zajištěno v luxusním hotelu. Voda tekla studená, večeře byla královská, opět noví lidé- tentokrát from Canada. Usínaly jsme pod moskytiérou a obávaly se zítřka, kdy opět vyrazíme na vlastní pěst.

7. den – We are free

Bílí nosorožci u jezera Nakuru byli opravdu bílí, plameňáci zase růžoví a lvi si nás nevšímali. Po návratu z NP definitivně opouštíme ostatní běloušky. Řidič – frája spolu s dalšími černými panáčky bojuje o poslední dolary. Výměna peněz neproběhla, podvod se nezdařil. Probíhá jedna z mnoha modelových situací nazvaná: Jak obrat bělouše o jeho dolary. Všichni se nás snaží přesvědčit, že probíhá stávka řidičů autobusů, nutí nás odjet taxíkem se strašlivým páchnoucím týpkem za pouhých 200 dolarů. Kreténi!!! Naštvané se v poslední chvíli rozhodujeme vrátit do Nairobi s ostatními. Po pěti minutách jízdy jsme odloženy u pumpy, kde staví autobusy do Kisumu k Viktoriinu jezeru. Autobus přijel, ale je full. Procházka mezi odpadky nás příliš nepovzbudila, V. má zánět nosohltanu, já alergii na Afriku. Jakýsi Ind v krámku s autodíly nám nabízí pomoc. Autobusy jezdí, nezbytní pomocníci řidičů lákají cestující a snaží se je přesvědčit, že právě oni jsou nejrychlejší.

Frčeli jsme neuvěřitelnou rychlostí, projeli dva tropické lijáky, propláchly si bágly přivázané na střeše autobusu, minuli plantáže čaje. Hotel Mona Lisa v Kisumu. Na autobusáku mi byl odcizen menší obnos, strašlivě zuřím. V. odběhla vyfotit dítě válející se v prachu a já, obklíčena černými chlapci a dohadující se o ceně taxi a hotelů, byla nepozorná.

Na spojených postelích jsme postavily stan a chráněny před malaritickými komáry usínáme. Zítra uvidíme 3. největší jezero na světě.

8. den – Nemáme peníze, neteče voda

Vodu jsme vyškemraly v místní pekárně. Nemáme šilinky, nemůžeme si ji koupit. Všechny banky, střežené i dnes vojáky s obušky, jsou closed. Město je o poznání čistší. Díky V.se ocitáme v kukuřici na kolejích, které údajně vedou až k břehům jezera. Dva místní obyvatelé neurčitého věku nám ukázali jakousi stoku, kde měly plavat ryby. Bála jsem se jenom hodně a trvala na okamžitém návratu na základnu. Zítra je pondělí, budeme mít prachy! Hurááá!!!

9. den – Voda neteče a nepoteče

Vyfasovaly jsme barel s vodou. Banky v 9 hod. ještě zavřeny. Hakuna matata = No problem! Oblíbené to heslo všech, vždy a všude. V místním muzeu objevena flóra a fauna okolí jezera: strašlivě jedovatí hadi, želvy se skládacím krunýřem, krokodýli za drátěným plůtkem, rybky, co známe z našich akvárií, obydlí kmene Luo, kteří se živí rybolovem. Každá s žen má svůj domeček, ta nejoblíbenější pak nejhezčí.

Zpět do hotelu opět pěšky. Na základně jsme vypily každá litr vody. Zítra přijede asi pan prezident, všude se připravují vlajky, auta a boty, které si čistotní Keňané neustále drhnou, se lesknou. Úspěšně odeslána zpráva domů, slečna zacházela s počítačem asi poprvé.

10. den – Homa Bay

Důležitý pán v Travel Agency nám sdělil, že do Mwanzy nelze. Opravdu přijel pan prezident, všichni se velice radovali. My odcestovali do Homa Bay. Jedeme busem, jehož řidič byl nejrychlejší a vtáhl nás dovnitř. Pak obvyklý rituál. Hodinu shání průvodčí lidi. Bus je nacpán po okraj. Před odjezdem vás týrají prodejci , koupit si můžete noviny (jsou drahé, zásadně se půjčují ostatním spolucestujícím, prostě si o ně řeknete), kazety, nože, sladkosti … Autobus krouží, troubí, houpe se vpřed a vzad, vyhrožuje, že zmizí bez vás a konečně po hodině utrpení, kdy byly celou dobu zapnuty motory všech přítomných strojů a vy polootráveni už stejně nevnímáte, vyrazí vpřed. Průměrná rychlost je 100 km/hod., někteří veselí řidiči spolu závodí. Maminky s dětmi, ženy kojící i rodící, drůbež, obří nádoby, doteky, tlačenice, smích, dohadování, nikdo není naštvaný. Poslední hodina cesty bez cesty. Tuny červeného prachu jsou úplně všude. Rybářský přístav Homa na břehu jezera a okamžitá úprava ryb. Domorodcům jsme trochu k smíchu, moc se jim nelíbíme. To je dobře!!! Myjeme se v umývadélku velikosti ořechové skořápky. Mám strašlivě ucpaný nos, ale nesmrdím!!!

11. den – Znovu v Nairobi

Z nepravidelnosti si černoušci udělali pravidlo. Lidé neustále vcházejí a vycházejí, takže vlastně nevíme s kým do Nairobi cestujeme. Do busu se podle nás už nikdo nevejde, pomocník řidiče má jiný názor. Rádio vyhrává keňské hity. Nairobi stejně úděsné jako před pár dny. Šest hodin čekání na bus do Mombasy. Shlédnuta luxusní čtvrť, tvrdá škola přecházení silnice, auta se řítí vždy z opačného směru, než očekáváte. Motor stále běží. Možná uvidíme moře. Autobus je tentokrát o něco luxusnější, lidé se chovají stejně šíleně. Nad hlavou nám putují tuny zavazadel, lidé se mění a neustále někam mizí a zase přicházejí.V. se psychicky hroutí. Zatím jen 15 min. zpoždění. Cestující jsou strašlivě trpěliví, děti nikdy nepláčou, všichni skvěle upravení spokojeně očekávají start.

12. den – Mombasa

Znovu narozena po deseti hodinách cesty. Nelze popsat, je třeba vidět a hlavně též cítit. Z hlavního města do Mombasy, což je hlavní trasa pro dopravu všech a všeho do vnitrozemí a dále do Ugandy, je cesta naprosto nepoužitelná a šílená. Úplná tma, nádherné cizí nebe, řinčící okna, pach moči, cisterny a obří náklaďáky, metrové díry, houpající a svíjející se bus!!! Už nikdy!!!

Průvodce má jméno Mohamed. Úplně vyčerpané po nočním přesunu běháme Mombasou a jsme nadšené. Konečně město! Budhistický chrám se zvonky k zavolání boha, pevnost Fort Jesus, staré město se sídlem britské vlády, to je historie, přístav, uličky, dílny řezbářů, rybí trh, trh s masem – na háku se houpá velbloudí kýta, květiny, ovoce, kýble koření… Chci spát. Pečený maniok s čili, masové kuličky, spousta cizích dobrot. Je vedro, konečně africké. Máme z autobusu rozdrcené obratle, já úplně modré koleno a přeházené vnitřnosti. Špatně se mi dýchá, neustále žeru, asi nervy. Větrák větrákuje. Usínáme. Zavřu oči a vidím autobus.

13. den – Malindi

V campu. Je to tu nejlepší na celém world. Lije jako z konve, vichřisko nám deformuje stan do tvaru kravského lejna. Cesta proběhla nad očekávání v klídku, místo 12 bylo do minibusku nacpáno pouze 16 lidí. Velice průměrná bilance! Obří bílá pláž, palmy, návštěva korálových útesů, sumýši, krabíci, stovky krabíků, svítí sluníčko. Miluju Afriku!!!

14. den – Oceán

V noci prochází kempem hlídka, jsme v bezpečí. Útesy, hvězdice, koupání, studená cola, příliv a odliv, černí plážoví chlapci jsou ochotni zajistit úplně vše.

15. den – Pohoda, pohoda, pohoda

Žádné velké události, učíme se angličtinu, odpočíváme. Baštíme lupínky a skvěle, skvěle se nudíme.

16. den Marine Park

Focení chobotnice a starce, houf domorodek mlátí chobotničkama o písek, asi příprava. Návštěva korálového ráje v NP. Lodička směřuje mezi bóje, slíbené prosklené dno je špinavé a téměř neprůhledné. Pak jste ve filmu. Smí se plavat i potápět, nešlapat! Odpočíváme u lodičky, zuřím, polykám litry slané vody, neumím se kvalitně potápět, vlny jsou zákeřné. Kytice korálů bílých, růžových, modrých, ryby a rybičky všech barev. Krmíme je a ony nám oždibávají prsty.

17. den – Jdeme na večeři

Spíme asi 10 hodin, v 7 večer je už tma a hlídka vyráží se svým klasickým obuškem. V. už se těší, jak vyrazíme dál. Blázen! Krmíme slepice , kočky a odháníme účty (de billy). Pilíř, kde přistál Vasco da Gama, zmrzlina, rybáři. Zkouším ugali, připraveno z kukuřičné mouky, vypadá jako sražený puding, chutná skvěle s kuřecím a kari omáčkou. Miluju Afriku!!!

18. den – Nové informace

Ochutnáváme mango. Větvičkou z chininovníku si zkoušíme čistit zuby, hnus! Šťáva se získává z kůry, vaří a na malárii vždy zabírá. V baobabu, jehož plody jsou taky jedlé, žije ďábel. Před pokácením musí proběhnout rituál. Pilíř přivezen z Lisabonu. Učíme se a nádherně hnijeme.

19. den – Kola

Válení. Válení. Válení. Polívka z pytlíku. Výlet na kolech. Šlapeme po levé straně, kola jsou červená, moje ukrutně vrže. Míjíme luxusní hotely, město, hospůdky a obchůdky. Hledáme ústí řeky a toužíme spatřit mangrovníky, stromy rostoucí z moře. Chatrče, nahaté děti, křoviny, pastviny, úzká písčitá pěšina. Přejela jsem hadovi ocas a měla dost. Kola vedeme, objevují se první domorodci, jeden si nese obří mačetu na trávu. Návrat zpět. Ať žije civilizace! Odpočinek. Návštěva útesů, hledání krabů a krabíků, záhadných rybek – lezců.

20. den – Lijavec

Lije, svírám tyče stanu. Největší vedra v prosinci, my zažíváme jakousi africkou zimu. Stan páchne mrtvolkama krabů. Malindi. Sedíme v lijavci na ebenových slonech v krámku a povídáme si se šesti černými hochy. Slyšeli o České republice, snad první. Němci sem jezdí za děvčaty, (kam nejezdí?), Italové pít a jíst, suvenýry nakupují nejvíc Francouzi a Belgičané. Ve městě se žije před domy. Šicí stroje, dílny na nábytek, příprava jídla. Autobusák je opět nejhnusnější díra ve městě.

21. den – Ahoj oceáne

Sluníčko vysouší loužičky, nám škvaří kůži. Máme ukrutný hlad, pozvání na oběd znělo slibně. Restaurace pro domorodce, ceny směšné. Plechový krámek s ebenovými slony a hochy. Dopouštíme se první zásadní chyby. Obchůdek není ten pravý. Odcházíme, za námi pokřikuje naštvaný prodejce sloní hlavy. Chudičká čtvrť, místo cesty závěje prachu a odpadků… Oběd královský: rýži s kořením z talíře č.1 vmícháme do obsahu talíře č.2 (fazole, kukuřice, špenát). Vývar s 1ks bramboru z talíře č.3 odmítáme. Chuť skvělá, množství neskutečné. Nedojídáme snad poprvé. Nasyceny se dopouštíme chyby č.2 – slibujeme zakoupit suvenýr. Zpět do plechového krámku. Já vyjednávám, V. sveřepě čučí. Oždibávalo nás asi 2O prodavačů – hloupá situace. Konečně úspěšně zakoupen hrošík pro pana Mouryce (manžel V.).

Poslední procházka po pláži. Loučení s oceánem.

22. den – Hotel Al-Hayat

Mombasa po třech hodinách horké jízdy, místo na motoru vedle řidiče způsobuje přehřátí mých zadních partií. Plantáže sisálu, lidé stojí někde u silnice, řítí se busík – zatroubí, zabouchá se a jedeš. Pokoj převeliký s balkónem, WC a sprcha však na chodbě. Z mešity slyšíme z ampliónu modlitby a zpěv, z okna vidíme moře plechových střech a přecpané ulice.

Výprava do města. Opět oblíbený maniok, něco v těstíčku, plněné tašky. Zajištěn odjezd do Tanzánie, musíme čekat jen dva dny. Obrovská hejna vran se ukládají ke spánku, mešita zase zpívá. Poprvé vidíme z balkónu večerní město, lidé jdou do kostela, asi 100 panáčků živě diskutuje nebo hraje dámu.

23. den – Objevování Mombasy

Pochod městem. Setkání s průvodcem Mohamadem. Když zjistil, že z nás už dolárky nedostane, zmizel. Zmrzlina nám pod pohledy černých dětí trochu zhořkla. Staré město, šňůry s prádlem, krejčí, ryby, toulavé kočky… Srdce botanikovo by zajásalo u radnice, já jen vím, že kytky, které doma trápím v květináčích, mají zde stromové velikosti. Celé rodinky na kolech, šlape tatínek, lidé postávají, posedávají, nikam nespěchají. Řídí se heslem Pole pole = pomalu.

Sprcha v nejhnusnější koupelně v Africe a znovu. Voňavé bufáče s indickými specialitami, chcíplá kočka v krabici hned vedle, maniok balený do sešitu z matematiky, válející se žebrák zvrací, děti jdou ze školy, děti táhnou těžký náklad. Z mostu, spojujícího ostrovní Mombasu s kontinentem, konečně vidíme stromy vyrůstající z oceánu.

Nikdy na nikoho nemávej z balkónů! Nový přítel, tentokrát ze Somálska, vtrhl do pokoje a pěkně nás vyděsil, byl velice, velice přátelský.

24. den – Cesta do Moshi

Máme za sebou první dvě hodiny čekání na bus, (zbývá jen 8). Bágly taháme s sebou. Odpočinek v parčíku. Začíná se zpívat a tančit, pak půl hodiny vyřvávání fanatických keců. Závěr – seřvána V. , kdo sedí a nevstane, má v těle ďábla – tak jsme vstaly a odešly.

Večer. Vyjíždíme neočekávaně podle jízdního řádu. Bus je červený, vzadu je vyobrazen svázaný Ježíš s heslem – Crazy World. Obvyklé čerpání pohonných hmot po vybrání peněz od cestujících. V. je vzrušena kouřením na čerpací stanici, motor zapnut. Pustí nás do té pitomé Tanzanie? Výbuch se nekoná, všichni jsou v klidu. Music na plné pecky. Hakuna Matata! Ulička autobusu se zvedá do úrovně kolen. Nakládají se pytle s obilím. Na nich usedají další cestující.Na hranicích čekáme od dvou do šesti a pak jsme přehozeny do autobusu nasáklého močí a potem. Na celnici klid. Heslo na špinavé zdi: Cena za svobodu je věčná bdělost. Zapsány do knihy návštěv pánem ve vlněném kulichu, uniformy ani vojáci se nekonají.

25. den – Tanzánie

Hotýlek s terasou a výhledem na Kili, (je v mracích). Návštěva banky, nákup, průzkum města. Safari zajištěno u Mataty – Probléma. Město i země se jeví bohatší a čistší, lidi ošklivější. V autobuse jsem si rozbila koleno, pleť mám v háji, nervy v …, ale jsme here! U oběda obsluhuje strýček Tom, na stůl pouští vše z výšky 10 cm, neumí se smát a šoupe nohama. V konzumu se důležité paní nepodařilo obrat bílé turistky. Slečny ve vrátnici se nestihly domluvit, zda je připravená láhev vody v ceně pokoje, tedy je. Káva na terase , nejvyšší hora Afriky se neukázala.

26. den – Mandara

Vyjíždíme v 7.30 směr Marangu – městeško na úpatí Kili. Plantáže banánovníků, pole kukuřice, cukrové třtiny, kávy. Po zaplacení vstupu se pěšky vydáváme do Mandara. Nadmořská výška 2 700m, chaty pro turisty, průvodce a nosiče. Zde se aklimatizují ti, kteří zdolávají vrchol hory. Je ukrutná zima a mlha, mám ztuhlé prsty. V. má promodralé rty, ale jsme v pralese a hystericky se smějeme. Kráterek Maundi, absolutní ticho. V lese při návratu otužilé opice, kapradinky velikosti nadlidské, lijány, omechováno zvláštně prazvláštně. Průvodce schází bos, tlačí ho parádní botky.

Vysvětluje nám politcký systém v zemi. Socialismus, věková hranice pro práceschopnost je 12 let, ven se moc nepouští, aby lidé neutíkali, velmi bohatí a velmi chudí není dobré. Něco nám to připomíná. Na úpatí Mt.Meru zapadá slunce.

27. den – Arusha NP

Omeleta k snídani tentokrát od sympaťáka. Odjezd z hotelu – mastňáci razí do NP (že by nevraživost obyvatel Tanzánie byla závistí socialistického člověka? – legrační!). Buvoli, žirafy, prasata. Hustý déšť. První část absolvována pěšky. Ťapeme po kopcích v doprovodu průvodce, řidiče a vojáka s ostrými. Vodopády, déšť, mokré boty, stopování ukrytých zvířat. Ťapali jsme v žirafincích, digdincích, paviánincích, kravincích – viděli jsme hovno, 1 kus si V. přinesla s sebou na nohavici. Obrovská radost, objeveny guerézy, tlupa paviánů, záhadní ptáci beze jména. Oběd na vrcholu a návrat zpět. Z auta pozorujeme krajinu kolem Momela Lakes, nádhera, auto zastavuje a my koukáme. Pak závodní jízda k Ngurdoto kráter = Little Ngorongoro, NP se brzy zavírá. Počasí se smilovalo. Poprvé vidíme Kilimanjaro, dostáváme 10 minut. Pak směr Arusha. Uniformovaný příslušník se snaží objevit jakýkoliv problém, chce z bílých turistek taky něco mít. Žádá úplatek . Do Arushy přijíždíme pozdě, město vypadá za tmy ještě o něco hrozivěji než ostatní. Hodinu putujeme po městě a hledáme vhodný hotel, průvodce zklamal. Chtěl nás odložit v hotelu bez WC a sprchy. Konečně usínáme v hotelu Williams. Neumyty, chudé na duchu i těle. Šílená únava a homesick.

28. den – Arusha – město zlodějů

Poslední peníze jsou přilepeny na břiše. Ulice chybí, všudypřítomný prach, žebráci, malomocní, opruzováci, drzáci. Rozhodnuto nakoupit dárky a odjet do Nairobi o den dříve. V. se necítí dobře. Lidé si říkají o spropitné i za pozdrav. Centrum města je u Clock Tower, 2 metry vysoký betonový sloupek, málem jsme ho minuly. V. už mluví a též baští, bude to dobré. Tržiště: kazety se svahilskou nahrávkou, boty zvané žabky, nůž pro syna, trika, kafe a čaj pro mámy. U večeře další zkušenost, k ceně si připočítali dosti vysokou částku. Zůstalo nám pár stovek drobáků. Slečna v recepci s pohledem nevinného děcka byla odmítnuta, na spropitné už nemáme. Bože, ať zítra odjedeme!

29. den – A zase Nairobi

Bágly na střeše busu, my vevnitř, dolary v kalhotkách. Davy lidí, křik, kluk loupe pomeranče, chlapci nabízejí spousty občerstvení, cestující se zásobují na cestu, hraje hudba, vedle řidiče sedí tři cestující. Bus nastartován, řidič odchází. Vedle usedá rezavý černoch. Motor běží, strašlivé troubení ohlašuje, že možná pojedeme. Palubní deska padá na jednoho z cestujících, přední sklo je rozbité a slepené samolepkama. Motor stále běží! Řídí opět někdo jiný, odjíždíme. Křik, chybí paní s dítětem. Ještě benzín a opouštíme město. Černý pán vedle je strašlivě slizský. V. objevuje pod nohama díru vedoucí na ulici.Nesmí nám nic upadnout.

Už hodinu jsme na hranicích. Kolem busu se válí jeho vnitřnosti. Pan opravář si svítí do nádrže sirkou. Opravář obchází bus a hledá v odpadcích, co by se dalo použít. Kalhoty jsou úplně černé, lýtko ohořelé a asi máme lehkou otravu výfukovými plyny. Krajina byla skvostná: Mt.Meru, pastviny, stáda, Masajové, pastviny, stáda, pastviny, buš, Masajové… Dva dokonce pokračují s námi za štěstím do hlavního města, sedí nám mezi nohama a jeden ukrutně plivá. Jsme na místě. Kašleme na otravné taxikáře a jdeme pěšky. Nairobi známe jako svoje boty. Horká sprcha, grilované kuře, čisťounká postel, pokoj bez oken (neva).

30. den – Muzeum

Greton, do kterého jsme se vrátily, nám připadá jako oáza klidu a bezpečí, skvělá snídaně, skvělí lidé. Počítáme poslední peníze a chystáme program na poslední dny v Africe. Nejdříve pěšky do muzea. Flóra, fauna, prahistorie celé Afriky, Noemova archa, motýlí mapa, nástěnné malby, portréty, které malovala Joe Adamson, slon Ahmed s kly dlouhými 3 metry, nástroje, popis zvyků a rituálů, ostrov Lamu – SUPER! Snake Park je hned vedle. Želvy, hadi, krokodýli, akvária se sladkou i slanou vodou, zastoupena všechna jezera. Směr hotel Norfolk, kde kdysi spával Hemingway. Město kontrastů: pár desítek metrů za muzeem obrovská skládka odpadků, prodej a pálení dřevěného uhlí, plechové a papírové boudy. Krátíme si cestu a já přicházím o hodinky. Byli to 13-letí hajzlíci, ale bylo jich šest a já bránila především prachy. Chci domů, nenávidím Nairobi!

31. den – Historické Nairobi

Keňané jsou velice veselí lidé. Do půlnoci řvou jak tuři a v pět ráno už zpívají , velice nahlas zametají a třískají nádobím. Z 28. Patra Kenyatta Conference Centre jsme město neviděli. Vybojovaly jsme si místo ve výtahu, vyjely, odmítli zaplatit jednomu páskovi a zpět sešly pěšky. Kolem místa, kde stávala americká ambasáda k jedné z mnoha bazilik. Pak City Market: ovoce nevídaných tvarů, za vyfocení se platí, zelenina, květiny, maso, desítky prodejců suvenýrů. Kolem bílé – cukrové mešity zpět na základnu. Po cestě zakoupeny zásoby, noviny a vlasy. Většina afričanek má háro velice nekvalitní a velice šikovně si navazují v copáncích vlasy umělé. Často vídáme dva muže vedoucí se za ruce, jedná se pouze o přátelské gesto.

32. den – Letiště

Vše zbaleno! Nervy! V. neustále něco hledá, opět počítá peníze. Navštěvujem jednu známou, malomocnou žebračku s dítětem, V. se rozhodla ji obdarovat. Děti v Africe nepláčou a nezlobí, zvláštní. Hodinu trávíme v knihkupectví, dobře, že už nemáme peníze. Zbývá 8 hodin do odletu. Poslední dvě hodiny byly jak vyšité z akčního filmu. Supermac – skvělá ryba, skvělé hranolky, skvělá majonéza, skvělý salát. Já byla vyděšená k smrti a nemohla nic polknout. Cigareta před bankou skončila obklíčením policií. Byly jsme obviněny z neopatrnosti – učitel ze Súdánu se ukázal jako zkušený člen zlodějské bandy. Sežrala jsem mu tragický příběh o popravách a znásilněné studentce úplně celý. V. se rozzuřila u jídla, když k nám přisedla další hyena. Po cole v Gretonu jsme si objednaly taxi a utekly na letiště. Teď rozvíjíme své teorie: 1. učitel nelhal a chytilo ho keňské KGB (málo pravděpodobné) , 2. možnost – učitel opravdu členem klanu (více pravděpodobné), 3. vše úplně jinak – nejpravděpodobnější. Třetí možnost je správná. Jako poslední turisté v Keni se dovídáme o existenci tzv. Fake Police. Turista je většinou obrán o vše, pravděpodobnost přežití je velká.

33. den – Doma

Let dvakrát odložen. V TV Akta -X. Zasloužená whisky, večeře a spánek. V Bruselu se setkáváme po měsíci s prvními Čechy. Evropu nevidíme, je skryta pod mraky. České noviny. Pasové, pán v uniformě mi říká dobrý den. Na letišti jsou všichni. Jsme doma.

http://www.klub-panicu.cz/~redy/Afrika/1_3den.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .