Byl chladný únorový podvečer, který jsme si s tátou zpestřovali vzpomínkami na Thajsko a Mexiko.
„Víš,“povídá táta, „já bych chtěl letos ještě jednou někam vycestovat do exotické země. Mám v prosinci ty kulaté narozeniny, tak to bude beztak naposledy.“
Věřím, že táta bude cestovat ještě v devadesáti, a tak jsem se ho zeptala, jestli už má vyhlídnutou destinaci. Po pár typech padl i návrh na Zanzibar. Táta si zrovna přečetl pěkný článek v časopise, který pohotově vystřihl a předhodil mi jej jako návnadu.
Když jsem se probírala internetem, zjistila jsem, že je Zanzibar ostrov :o)) a že bychom se tam po pár dnech zřejmě ukousali nudou. Všimla jsem si, že cestovní kanceláře i nezávislí cestovatelé většinou spojují návštěvu tohoto ostrova koření se safari v Tanzanii a Keni a tak jsem začala plánovat cestu i s těmito dvěma zeměmi.
Přes internetovou seznamku jsem získala další dvě parťačky na cestu s tím, že Kamilka s námi jela od prvního dne a Monika se k nám přidala až později v Africe. Při výběru letadla a letecké společnosti jsme vzdali odlet z Prahy, protože letenky stejných společností byly o pět až sedm tisíc dražší, než při odletech z Vídně. Nám Brňákům to bylo jedno, koneckonců jezdíme z Vídně vždycky, ale Kamila to měla ze západních Čech dost daleko. Měli jsme na výběr několik letů, ale nakonec jsme vybrali od Emirates přes Dubaj . Má oblíbená kancelář Natour z Brna nám zařídila nejen letenky, ale i stopover program, takže jsme v Dubaji přespali na zpáteční cestě dvakrát v hotelu a podívali se na toto zajímavé a úžasně se rozvíjející město.
Před cestou jsme se nechali naočkovat proti žluté zimnici, které je povinné, dobrovolně proti tyfu a zakoupili jsme antimalarika Lariam. Synovi Danovi bylo ještě doporučeno očkování proti meningitidě C. Již několik let máme aplikované vakcíny proti žloutence, protože hodně cestujeme. Samozřejmě, že jsme se nechali pojistit u komerční pojišťovny na vše možné a docela jsem litovala, že jsme na tom šetřili, protože jsme mohli na zpáteční cestě přijít k pěkným penězům. Ale o tom až později.
Pátek 2.11. 2007
V deset dopoledne jsme já, žena kolem čtyřicítky, můj táta a třináctiletý syn Daniel naložili všechny batohy a kabelu, nasedli do auta a vyrazili směrem na Vídeň. Kromě našich osobních věcí jsme měli čtvrté zavazadlo plné drobných dárků pro malé Afričanky. Mám v Keni v Nairobi ve čtvrti Lenana adoptované dítě a měli jsme v plánu návštěvu slumu, školy a mého malého osmiletého Briana.
Zaparkovali jsme asi čtyři kilometry od vídeňského letiště na parkovišti Mazur, které jsem měla vyzkoušené z předchozích cest. Z Mazuru jezdí zdarma každých dvacet minut schuttle bus na letiště, parkoviště je hlídané a citelně levnější, než přímo na letišti (např. na parkovišti C stojí 14 dnů přes 90 Euro). Zaplatili jsme hlídačovi dopředu 60 Euro na 16 dnů a autobus nás během deseti minut dovezl až k odletové hale.
Za chvíli dorazila z Prahy Kamila, která jela vlakem Eurocity a potom místním spojem až na letiště a všichni společně jsme se odbavili do Nairobi. Měla jsem strach, že budeme muset platit nějaké peníze za nadváhu zavazadel, ale naštěstí se náš váhový limit dvacet kilo na osobu sčítal a když se ručička na váze zastavila na 79,5 kilogramech, vypadalo to, jako kdybychom se předem domluvili a připravili.
Letecká společnost Emirates patří k nejdynamičtějším a nejlepším společnostem na světě, zakládají si na nadstandardním servisu a službách. Sedadla měla v ekonomické třídě sice stejné rozestupy mezi sebou jako jiná letadla, ale na každém sedadle byla vlastní obrazovka, na které se dalo sledovat asi deset filmů, poslouchat kolem dvaceti kanálů muziky, hrát mnoho her nebo jen tak sledovat kamery pod sebou, před sebou nebo pozorovat palubní computer, který ukazoval kde právě letíme, jak daleko je do cíle, v jaké jsme výšce, jakou rychlostí se pohybujeme a občas taky jakým směrem se nachází Mekka. Servis jídla a pití byl na palubě vynikající a po šesti hodinách letu jsme se ocitli na letišti v Dubaji. Časový posun proti České republice byl jenom tříhodinový.
Sobota 3.11.2007
Protože jsme neměli víza pro vstup do Dubaje, zůstali jsme v noci čekat na další spoj ve free zóně. Procházeli jsme spoustu obchodů s jídlem, pitím, textilem, suvenýry, hračkami, elektronikou a vším možným. Ceny byly většinou dobré. Koupili jsme si nějaké oříšky a pití a pak jsme po dvou hodinách shoppingu vylezli do prvního patra, usadili se na nejbližší volné, značně nepohodlné lavečky a zkoušeli alespoň na chvíli zamhouřit oči. Moc se nám to nedařilo, neustále něco hlásili v letištních tlampačích, sedadla byla malá, tvrdá a tlačila. Celou dobu jsem si představovala, jaké by to bylo úžasné, kdybych si mohla lehnout na zem, ale neodvážila jsem se to udělat, protože na podlaze byly studené dlaždice a to bych asi odnesla na zdraví. Není potřeba komentovat, jaké bylo moje naštvání, když jsme se ráno po probdělé noci přesouvali na odbavovací přepážku a zjistili jsme, že padesát metrů od nás zleva i zprava jsou na podlaze koberce a spousta lidí na nich leží a spí a čeká na další let naprosto pohodlně!
Chybami se člověk učí a budiž to poučení pro ostatní a pro nás pro příště.
Jediným zpestřením v noci bylo setkání s našimi dvěma slovenskými spolucestujícími z letadla, kteří seděli před námi. Celou dobu letu z Vídně popíjeli tvrdý alkohol, otravovali letušky a stewardy a přijeli do Dubaje hodně přiopilí. Obdivovala jsem trpělivost personálu letadla. Tito dva „takycestovatelé“ měli pokračovat někdy uprostřed noci dalším letem do Číny. Střetli jsme se kolem třetí ranní a ptáme se, proč ještě neodcestovali, zda má jejich letadlo zpoždění. Oni na to odpověděli: „Šak je teprv dvanáct a nám to letí o pol čtvrtej“ Jaksi si hoši neuvědomili, že by si měli přetočit hodinky kvůli časovému posunu o tři hodiny dopředu. Když jsme jim to vysvětlili, dost zbledli a utíkali na přepážku. Jestli to stihli nevím, už jsme je nepotkali.
Konečně jsme se i my dočkali, o půl desáté jsme vzlétli a po pěti hodinách letu dorazili do Nairobi v Keni. Protože je zde časový posun proti České republice pouze dvouhodinový, posunuli jsme dubajský čas o hodinu blíž středoevropskému. Všechna zavazadla přiletěla s námi. Na celnici jsme vystáli pěknou frontu na víza za 50 dolarů na osobu. Musela zaplatit i za syna Dana, kterého mám napsaného v pasu (ale měl pro jistotu i svůj vlastní doklad, který jsem neukazovala). Při placení víz jsme měli problém s dolary, protože celník odmítl vzít jakoukoli bankovku s rokem vydání 1996 a starší.. S tímto jevem jsme se pak setkali ještě mnohokrát v Tanzanii. Celník se nás zeptal, kam dále cestujeme a když slyšel, že do Tanzanie, tvrdil, že už byla odbourána víza na keňsko-tanzanských hranicích. Naše radost z ušetřených peněz se bohužel ukázala jako předčasná. Teprve po vyřízení vstupních formalit Kamilu napadlo, že jsme se možná mohli vlézt do limitu pro levnější, třicetidolarové tranzitní vízum, protože jsme se v Keni chtěli zdržet pouze dva dny. Ale už bylo pozdě „bycha“ honit.
V letištní hale na nás čekala pastorka Margaret s dalšími třemi kamarády. Margaret je velmi pěkná, energická a inteligentní čtyřicátnice, která studovala Oxford a také dlouho žila a pracovala v Anglii. Později opustila dobře placené místo, aby se vrátila zpátky do Keni pomáhat svým soukmenovcům. Koupila si obrovský mnohapatrový dům na kraji Lenana slumu, který pronajímá. Zároveň vykonává bohoslužby jako křesťanská pastorka pro pět dalších čtvrtí. Ubytování u ní doma jsme měli domluvené dopředu, vyzvednutí z letiště naplánovala sama a bylo to velmi příjemné, protože po příletu do neznámé země chvíli trvá, než se člověk zadaptuje a rozkouká. Vyměnili jsme ještě v letištní hale 100 dolarů, nasedli do dvou aut, obložili se spoustou zavazadel a po cestě koukali z okna na krásné domy, které byly většinou obehnané třímetrovou zdí s ostnatým drátem nahoře. Proplétali jsme se asi tři čtvrtě hodiny nairobskými ulicemi až do Lenana slumu.
Lenana Slum je menší chudinská čtvrť, kde žije kolem sto tisíc obyvatel a nachází se nedaleko největšího a nejslavnějšího slumu na světě Kibery, který je velký jako půl Prahy a žije v něm přes milion a půl lidí. V Lenana působí nezisková organizace Lenana slum Orphans, která byla založena v roce 2004 a podporuje nejchudší děti ve slumu, většinou sirotky nebo částečné sirotky, jejichž rodiče zemřeli na AIDS. Taky pomáhá přímo dětem nakaženým HIV a dalším ohroženým v této komunitě. Stacionář pro sirotky vznikl z iniciativy místních lidí, kteří v něm také dobrovolně pracují. Díky sponzorům z Kanady, ale také z České republiky, je v současnosti podporováno asi 65 dětí, které se mohou učit v základní škole, dostávají dvakrát denně výživnou kaši, je pro ně zajišťována lékařská péče a tím se jim trochu zlepšují podmínky, ve kterých vyrůstají. Nejschopnější děti jsou posílány do soukromých středních škol.
Je dobře, že existuje nemalý počet lidí, kteří jsou ochotni věnovat část svých příjmů na podporu chudých Afričanů. To, že jsou vychováni a vzděláváni , je nejlepší cesta k rozvoji celé země a zlepšení podmínek pro život. V Keni sice byla zavedena povinná školní docházka někdy kolem roku 2003, ale výuka není všude na dobré úrovni a spousta dětí do školy nechodí. Studium mimo základní státní školy je hodně drahé. Rok studia na střední škole stojí zhruba 400 dolarů a na vysoké 7000, takže je to pro většinu černých Keňanů nedostupné. Průměrného výdělku cca 1 dolaru denně mnoho z nich ani nedosáhne.
Přesto, že je Keňa země s velkým nerostným bohatstvím a krásnými národními parky, většina ze zhruba 36 miliónů obyvatel trpí hlady. Vláda je zkorumpovaná a neřeší problémy. Dosavadní keňský prezident Mwai Kibaki, jehož zvolení ve volbách 27. prosince 2007 vyvolalo v zemi vlnu násilí, patří k nejpočetnějšímu a nejbohatšímu kmeni Kikujů, jehož příslušníci žijí převážně v centrální části země.
Ubytovali jsme se v malé místnosti se čtyřmi postelemi, v přízemí obrovské budovy, kterou vlastní pastorka. Vypili jsme uvítací welcome džus , prohodili pár slov s přáteli pastorky, kteří nás odváželi z letiště a domluvili se, že nás vyzvednou v neděli po bohoslužbě a ukážou nám svůj domov a čtvrt.. Pak odjeli a konečně jsme se mohli dát trochu dohromady po probdělé noci. Vysprchovali jsme se a zhruba po tři čtvrtě hodině nás pastorka poprvé vzala do nitra slumu.
Pohled na tu bídu a chudobu byl dost hrozný. Tatam bylo pozlátko krásných čtvrtí, kolem kterých jsme jeli cestou z letiště. Domy byly většinou vystavěné z vlnitých plechů a kousků prken, pitná voda a elektřina tam chyběla, všude se válely odpadky a výkaly zvířat, na smetišti se pásly kozy, krávy, psi a jiná zvířata a vybírali, co ještě zbylo k jídlu. Mezi odpadky hrálo několik kluků fotbal s míčem vyrobeným ze svázaných fólií. Při pochůzce vesnicí jsme museli dávat pozor na smradlavé kaluže a bažinky. Z jaké vody vznikaly, jaké zdroje nemocí obsahovaly a jaká zvířátka v nich žila, to jsme si mohli jenom domýšlet.
Bylo kolem páté hodiny, kupodivu bylo stále příjemně teplo přesto, že se Nairobi nachází v nadmořské výšce kolem 1600 metrů nad mořem a tak jsme vyrazili do slumu jen tak v krátkém tričku a kraťasích. Jsme přece na rovníku v Africe, ne?? Za necelou půlhodinku se začalo šeřit o objevila se hejna komárů a začala jsem si uvědomovat první školáckou, možná, že dokonce fatální chybu – šli jsme ven při západu slunce v nedostatečném oblečení a nenastříkaní repelenty všeho druhu!!!
Lidé ve slumu na nás první minuty zírali dost nepřívětivě a nedůvěřivě. Vůbec se jim nedivím, pokud mají s návštěvami cizinců podobné zkušenosti, jako v sousední Kibeře. Nějaký jejich soukmenovec, majitel cestovní kanceláře Victoria Safari, si totiž nedávno postavil živnost na tom, že začal pořádat několikahodinové projížďky po slumu. Naloží bohaté zájemce do autobusu a projíždí Kiberou jako na safari nebo v ZOO:
„Hle, tamta černoška má AIDS, její dítě, které chová v náručí taky, tamti chlapci s tubou lepidla pod nosem fetují, protože mají hlad a chtějí zapomenout na to, že mají bolest , AIDS nebo malárii . Tamhle se zase válí ožralci, co si pálí samohonku kdovízčeho….“
Jednodenní návštěvníci, kteří mezi hromadami odpadků a pachem splašků fotografují nuzné příbytky s plechovou střechou, samozřejmě mnoha lidem ze slumu vadí. Bohužel i na takovém neštěstí se dá vydělávat. Ale třeba přinesou takové „okukovací“ návštěvy i něco pozitivního. Možná, že to nakonec povede k tomu, že se v některých lidech hne svědomí a probudí altruismus, že se zamyslí nad svými finančními možnostmi a zastydí se, protože věčně nadávají, jak se jim vede špatně, jak vydělávají málo, ale potom zjistí, že se jinde mají stonásobně hůř. Nechce se mi věřit, že všichni navštíví Kiberu jenom proto, aby se mohli chlubit slavným jménem slumu v hospodě u piva a dávat k lepšímu zážitky z cesty.
Protože byla sobota večer, stálo hodně lidí venku a kolem nás se začalo sbíhat několik desítek dětí. Viděli jsme jenom lidi střední generace a mladší, starce nebo někoho s prošedivělými vlasy jsme vůbec nepotkali. AIDS, malárie, tyfus, hlad a nezdravý způsob života dělají své. Ve slumu je vysoké procento HIV pozitivních lidí. AIDS představuje pro celou Afriku bezpochyby největší zdravotní hrozbu. Přesto, že v Africe žije asi 10 % světové populace, vyskytuje se zde 70% všech nakažených osob. Například v Keni je HIV pozitivní 14% lidí ve střední generaci, tzn. ve věku 15 – 49 let a podle údajů keňského ministerstva zdravotnictví je nakaženo 20% středoškoláků. Další zvláštností Afriky je to, že je AIDS především nemocí žen. Na všech ostatních kontinentech je AIDS záležitostí mužské populace: v Evropě představují ženy jen 25 % nakažených, v jihovýchodní Asii 35 %, v Severní Americe pouze 20 %, ve východní Asii dokonce jen 13 %. Naproti tomu v Africe ženy převažují a tvoří 55 % všech infikovaných. Je to dáno mimo jiné i tím, že je povoleno v mnoha komunitách mnohoženství, proto jedním mužem může být nakaženo více žen.
Děti, které se k nám po prvních krocích ve slumu nahrnuly, byly velmi milé. Kromě anglických pozdravů na nás křičely svahilsky „JAMBO“ (ahoj), MAMBO (jak se máš) a KARIBU (vítejte). Byli jsme pro ně zpestřením a všechny nás chtěly pozdravit, potřást rukou, pohladit nebo projevit zájem. Dan s Kamilou si s nimi začali hrát, dělali těm menším kolotoč, nebo je různě nadhazovali. Za chvíli byli oba totálně zmoženi. Já jsem byla nejvíce zvědavá na svého adoptivního chlapce Briana, kterého jsem znala pouze z jedné fotografie. Konečně mi ho paní učitelka přivedla. Brian má 9 let a je to vysoký, krásný, urostlý chlapec. Žije v plechové boudě s maminkou, která je HIV pozitivní a má dost kladný vztah k tvrdému alkoholu. Narodila se jí před dvěma měsíci nemanželská dceruška, která bohužel získala pozitivitu od matky. Brian se ze začátku před námi styděl, ale pak si začal taky hrát. Udělali jsme několik fotek jak Briana, tak i ostatních.
Bylo dost chladno, smrákalo se a také hrátky s dětmi nás vyčerpaly, tak nás Margaret vysvobodila a vrátili jsme se zpět do jejího domu, kde na nás čekala vynikající africká večeře, kterou nám uvařila Maggi, dvaceti dvouletá žena, žijící u paní pastorky. Poseděli jsme hodinku s Margaret a její kamarádkou Fin, která učí na střední škole angličtinu a literaturu a kolem deváté jsme ulehli do postele.
Neděle 4.11.2007
Dlouho jsme si přispali a po vydatné snídani jsme se vydali o půl jedenácté do nedalekého kostela uprostřed slumu na mši. Mluvit o kostele se vlastně ani nadalo, protože ve všední den slouží tento větší plechový dům jako škola. Vevnitř byl úplně jednoduchý, bez ozdob a klasických školních pomůcek, jen do něho nastěhovali plastikové židle, na kterých už sedělo několik svátečně oděných lidí. Paní pastorka změnila po našem příchodu jazyk kázání na angličtinu a nějaká její přítelkyně to překládala do svahilštiny. Pěkně jim to odsýpalo, mělo to spád a rychlost a bylo to emotivní a vzrušené. Sem tam byl někdo vyzván, aby přečetl nějaký komentář či citát z bible. Byli jsme představeni přítomným jako sponzoři Lenana slumu z Čech, všichni nám děkovali a tleskali. Po půl hodině kázání skončilo a začalo se zpívat a tančit. Přesto, že bylo v malém prostoru dusno a všem vyrážely krůpěje potu na čele, někteří upadali až do transu, jak to prožívali.
Po skončení bohoslužby si pro nás přijela přítelkyně pastorky Ruth, která nás spolu s manželem vyzvedávala z letiště a odvezla nás do svého kostela na druhém konci Nairobi. Jejich kostel byl mnohem větší a pěknější, než v Lenana a také tam sedělo desetkrát více lidí. Opět jsme byli představeni místním a chvíli jsme seděli a poslouchali svahilské kázání, které probíhalo mnohem hlasitěji a emociálněji, než předchozí. Protože to nevypadalo, že by skončili brzo, odjeli jsme s Margaret do centra Nairobi místní dopravou, která se v Keni nazývá matatu a bohužel jsme se nerozloučili se sympatickou Ruth ani s jejím manželem.
Projížďka v matatu byla zážitek, je to takový malý tranzit pro zhruba 15 lidí, jehož řidič má hudbu puštěnou na plné koule a zastaví komukoli a kdekoli po cestě na zamávání, protože nemá fixní zastávky. Taky je to dost nebezpečný dopravní prostředek, protože řidiči jezdí jak šílení, bez světel a bez osvědčení a z pravidel silničního provozu si nedělají moc těžkou hlavu. Místní tisk označuje tato lidová vozítka jako „stroje na zabíjení“, jejich havárie jsou na denním pořádku. Měli jsme každý svoje sedadlo a průvodčí, nebo spíš náhončí cestujících, naskakoval až za jízdy dovnitř.
Centrum Nairobi bylo poměrně čisté, pěkné, moderní, plné výškových budov. Město má velmi špatnou pověst, říká se o něm, že je to nejnebezpečnější africké město, které se utápí v šedém prachu automobilového dýmu. Přes den tu prý působí pouze ojediněle kapsáři, kteří nejsou příliš nebezpeční, vypravit se však do nočního Nairobi vyžaduje notnou dávku odvahy. Procházka po Du bois road nedaleko od Latema Road a hotelu Hilton, směrem k autobusovému nádraží, odkud odjíždějí autobusy do Tanzanie, nemůže skončit jinak než přepadením. V noci patří Nairobi žebrákům a lupičům. Všude na ulicích hoří ohně, u kterých se bezdomovci ohřívají. Při přepadávání movitých turistů spolupracují. Celá ulice se v jediném okamžiku zvedne a obklopí oběť v kruhu. Jedinou spásou je útěk někam na světlo, nejlépe je zvolit útočiště v otevřených dveřích jakékoli restaurace, bufetu či levného hotelu, kde je ostraha s gumovým pendrekem, nebo dřevěnou tyčí. Zdraví, ani život nemají v Africe stejnou hodnotu jako v Evropě. Za světla a ještě k tomu ve sváteční neděli to tak strašlivě vůbec nepůsobilo, procházeli jsme se kolem poklidných skupinek veselých a svátečně naladěných černochů.
Margaret nám pomohla koupit lístky na autobus do Aruschi na další den, vyjednala nám skvělou cenu 1000 keňských šilinků na osobu (cca15 dolarů, 322 Kč). Hledali jsme internetovou kavárnu, která by byla v neděli otevřená, měli jsme sice štěstí, ale nepodařilo se mi tam nahodit ani na jednom počítači seznam.cz. To byl docela průšvih, protože jsem se potřebovala spojit s poslední členkou naší výpravy, která nás měla čekat v Arushi a před několika dny absolvovala pětidenní výstup na Mont Meru. Podruhé už jsem byla úspěšnější. Nejen, že se mi podařilo dostat na český server, ale mohli jsme si zrovna sníst něco k obědu, protože se tato internetová kavárna nacházela ve fast foodu, africké obdobě Burger Kingu. Cheesburger s hranolkami za 250 KE (cca 80Kč) byl tak velký, že jsme to nikdo nesnědli.
V nedalekém supermarketu jsme koupili balenou vodu (1,5l 65 KE, 20Kč) a nasedli do autobusu, který nás po půl hodině jízdy dovezl zpět do Lenana slumu.
Ve slumu bylo velmi živo. Protože byla neděle, nacházelo se venku tisíce lidí, většinou svátečně a čistě oblečených a různě postávali, zpívali, tančili a klábosili mezi sebou. Je vidět, že chudoba vede k větší soudružnosti a pospolitosti lidí. U nás si většina lidí v neděli zaleze do baráku či bytu a pustí televizi. Občas vyrazí do supermarketu a velkých obchodních center. Vzali jsme do batohu malé dárky pro mého adoptivního syna a vydali jsme se s pastorkou do nitra vesnice. Opět se kolem nás začaly shlukovat desítky dětí, které měly snahu konverzovat v základních anglických frázích, vyhledávaly kontakt a tak nás různě plácaly a chytaly. Museli jsme být trochu spravedliví, takže jsme je střídali. Ráda bych jim dala nějaké bonbóny, ale pro všechny bychom neměli a podle pozdějších zkušeností ze Zanzibaru jsme udělali dobře, že jsme všechny dárky pro ně určené, jako drobné dárečky, propisky, tužky, fixy, lepidla, nálepky, fotbalové míče a jiné, dali paní učitelce, aby s nimi naložila, jak sama uzná za vhodné. Jedině dárek pro Briana jsme předali osobně, ale potajmu, aby to nevzbudilo zbytečnou závist ostatních. Byla jsem ráda, že se nám to podařilo, protože jsem před cestou do Afriky slyšela z mnoha stran, že se nedoporučuje předávat osobní dárky jednotlivcům, dokonce že je to zakázáno, aby nevznikaly spory mezi dětmi.
Paní učitelka , Margaret a několik desítek dětí nám dělaly společnost, procházeli jsme vnitřkem slumu , zdravili se s místními a snažili se trochu konverzovat. Byla nám představena Brianova matka i s jejím dvouměsíčním miminkem. Byla v dost zbědovaném stavu, protože kromě AIDSu se u ní projevovaly následky z pití alkoholu.
Procházka slumem byla dost náročná, pořád jsme byli centrem pozornosti, museli jsme dávat pozor, kam šlapeme, děti na nás mluvily ze všech stran, takže jsem docela uvítala, že jsme se po dvou hodinách vrátili do budovy Margaret, kde jsme dostali skvělou večeři. Po jídle přišla paní učitelka ještě s jedním děvčetem, které jsme dostali za úkol vyfotit pro adopční kancelář a strávili jsme příjemné poslední chvilky v Keni v jejich společnosti. Museli jsme jít balit, protože nás čekalo brzké vstávání.
Pondělí 5.11.2007
V 5,45 jsme vstali, posnídali vajíčka a v 6,30 nás čekalo taxi, který nás za 1000 KE (300 Kč) dovezlo zacpaným Nairobi na autobusovou zastávku v centru. Odjížděli jsme poloprázdným minibusem, nakonec nás v něm sedělo jen deset, přestože to původně vypadalo, že pojedeme narvaní až po střechu. Naštěstí dostali dopravci rozum a vypravili více autobusů.
Po třech hodinách jsme se dostali po poměrně pěkné silnici až k tanzanským hranicím. Museli jsme vystoupit a jít k několika přepážkám koupit víza. Tentokrát jsem ušetřila za Dana 50 dolarů, protože mi uznali jeho zapsání v mém pasu. Pokračovali jsme asi hodinu až do města Arushi. Byla jsem moc zvědavá, zda klapne setkání s naší pátou společnicí Monikou, se kterou jsem se nikdy neviděla a která už v Arushi trávila několikátý den. Odpočívala od pátečního večera po absolvování pětidenního výstupu na druhou nejvyšší tanzanskou a pátou nejvyšší africkou horu Mt.Meru ( 4565m). Zamluvila nám dopředu dva dvoulůžkové pokoje s vlastní sprchou a záchodem v penzionu Monjes (15 dolarů na dvě osoby na noc). Řidič autobusu byl tak ochotný, že nás dovezl až k hotýlku a musel se přitom proplétat úzkými uličkami plných lidí, po hliněných, nezpevněných cestách.
Všechno klaplo, proběhlo rychlé seznámení a spěchali jsme zamluvit safari, abychom mohli hned v úterý vyrazit. Monika absolvovala Mt. Meru se společností Shidolya tours and safari, byla s nimi velmi spokojená a měla prověřené, že splní, co slíbí, proto jsme z nedostatku času nezkoumali jiné cestovní kanceláře a zamířili jsme přímo k nim. Jejich sídlo bylo uprostřed kongresového centra, museli jsme projít bezpečnostní kontrolou jak na letišti. Za 600 dolarů na osobu (Dan dostal razantní slevu) jsme koupili pětidenní safari do NP Lake Manyara, NP Serengeti, NP Ngoro Ngoro a NP Tarangire. Cena byla dost vysoká, ale polovinu z těchto peněz musí CK vyplatit za vstupy. Do jednoho parku se totiž platí 50 dolarů na osobu a den a k tomu se musí přikoupit kempovné, když tam s klienty zůstanou přes noc.
V Kongresovém centru jsme vyměnili tanzanské šilinky a pokračovali jsme v procházce městem. Arusha je neveliké město, ležící v těsné blízkosti stejnojmenného, geologicky velmi zajímavého parku , ve kterém se nachází i hora Mt. Meru. Město je špinavé a nezajímavé, ale bývá plné turistů, protože se v něm nachází mezinárodní letiště a dostatek hotelů různé úrovně. Odsud je nejlepší východisko pro vstup do hlavních tanzanských parků a pro výstup na Mt.Meru a Kilimandžáro. Arusha má pověst nejnebezpečnějšího tanzanského města. Specialitou místních zlodějů je okrádání turistů, kteří přijedou autobusem, obvykle z Nairobi, nebo z Dar es Saalamu. Jakmile autobus zastaví a turisté se chystají vystupovat, kradou místní zloději prakticky bez rizika z venku a to tak, že prostrčí ruku otevřeným okýnkem a nic netušícímu turistovi, který se chystá vystoupit, vyberou kapsy a vše v dosahu a v klidu zmizí. Možnost pronásledování zloděje je nulová, protože není moc velká šance dostat se rychle z autobusu a tak se okradený může jen beznadějně dívat za odcházejícím zlodějem.
Život v Aruschi se odehrává na ulicích, které jsou z velké části bez asfaltu. Míjeli jsme skupinky obchodníků, skupinky výrobců bot z pneumatik, jedná ulice byla plná krejčích za šlapacími šicími stroji. Měli jsme hlad a žízeň, protože jsme od rána skoro nic nesnědli, takže jsme se zastavili na tržišti pro ovoce a prošli jsme první zatěžkávací zkoušku ve smlouvání, postřehu a pohotovosti. Monika nám naštěstí poradila alespoň základní ceny ovoce, protože jsme za těch pár minut, co jsme vlastnili tanzanské šilinky, nedovedli tak rychle přepočítávat koruny na dolary a dolary na místní měnu a trhovci to na nás okamžitě poznali. Potom jsme zakotvili v jedné restauraci na večeři a vypili vcelku dobré africké pivo. Později večer jsme poseděli v hotelu na pokoji při mangu a slivovici a ulehli pod mírně děravou a špinavou moskytiérou.
Úterý 6.11.2007
Část věcí jsme zabalili s sebou, ale většinu jsme nechali na malé recepci v hotelu. Když je sezóna a v autech na safari jezdí plný počet lidí, je omezeno množství batohů, které si s sebou člověk může vzít. To se nás celkem netýkalo, protože jsme byli v zadní části prostorného vozu jenom čtyři a vpředu seděla Monika s řidičem. Kamila si sebou vzala všechny věci. Mělo to jednu výhodu, že na nic nezapomněla, na druhou stranu zase musela pořád balit spoustu zbytečností.
V devět hodin nás vyzvednul před hotelem krásný, velký, bílý, terénní vůz s řidičem a průvodcem v jedné osobě jménem Sifon a byli jsme odvezeni na parkoviště před kongresové centrum, kde jsme naložili na střechu stany, molitanové podložky na spaní, skládací židle, stolečky , nádobí a jídlo. Také živého kohouta, kterého kuchař v Serengeti sejmul a udělal nám z něho druhý den velmi chutný oběd. Počet stanů, které jsme požadovali vzít, jsme nahlásili den předem a byly nám nabídnuty i spací pytle, které jsme odmítli, protože jsme měli s sebou malé a tenoučké z Česka. Zároveň s námi se chystalo ještě jedno auto, do kterého nasedli čtyři cestovatelé z Nového Zélandu, Brazílie, USA a Holandska, řidič a společný kuchař pro obě skupinky.
Po desáté hodině jsme vyrazili z Arushi a za dvě hodiny jsme přijeli do Kiboko kempu po velmi pěkné asfaltce, kterou prý z velké části financovali Japonci. Kemp byl trochu stranou od hlavní silnice a ležel v buši na kraji Národního parku Lake Manyara. Kuchař s místními lidmi postavil stany pro všechny účastníky zájezdu a šel vařit oběd. Jak jsme ho snědli, nasedli jsme do aut a za pár minut jsme přijeli do visitor centra parku.
N.P. Lake Manyara patří mezi nejmenší tanzanské parky, jeho rozloha je „pouhých“ 325 km2. Jak už napovídá sám název, podstatnou část parku zabírá obrovské jezero , do něhož teče voda z okolních hor i z blízkého Ngoro Ngoro a nevysychá ani v období sucha. Jezero skrývá neuvěřitelné množství fauny a flory a mě osobně se tento park líbil nejvíc ze všech navštívených. Během několikahodinové projížďky po hlinitých stezkách jsme pozorovali otevřenou střechou auta nespočetné množství antilop, zeber, opic, impal, slonů, žiraf, vodních buvolů, hrochů, tisíců růžových plameňáků , spoustu ptáků a dalších zvířat. Jezero Manyara a oblast okolo je proslavena lvy, tzv.tree-climbing lions , kteří šplhají na stromy a odpočívají na nich, ale ty jsme bohužel neviděli. Vše nám vynahradila ostatní zvířata, pestrobarevné květiny a nádherné stromy jako baobaby, salámovníky, cyperusy, euphorbie a jiné.
Zvířata byla zvyklá na přítomnost lidí a jeepů, takže je bylo možné pozorovat nejen v Lake Manyara, ale i ve všech ostatních parcích z bezprostřední blízkosti a to dokonce i tehdy, když se jednalo o samice s mláďaty. Když jsme k nim přijeli my nebo jiná vozidla, většinou jen zdvihli hlavu, zjistili, že zase přijíždí jedno neškodné plechové auto nadšených a „záběrů nadržených“ turistů a pokračovali dál v započaté činnosti. Někdy mi připadalo, že se před námi schválně předváděli. Přes strašnou komerci afrických safari musím říct, že dojem z přírody a návštěvy parků byl velmi dobrý, plný fascinujících a nezapomenutelných chvil. Lidé v autech se chovali většinou tiše a ohleduplně, aby zvířata co nejméně rušili, takže je mohli v klidu pozorovat a pořizovat pěkné záběry. Náš průvodce Sifon byl opravdu profík, znal všechny parky jak své staré boty. Říkal nám, že byl osobním řidičem pana Zdeňka Vágnera, spoluzakladatele ZOO ve Dvoře Králové. Uměl dvě česká slova a sice: „Počkej“ a „Dobrý“, což svědčilo o tom, že se s někým z Česka opravdu na safari vydal. Trochu mě mrzelo, že byl nemluvný a moc zajímavostí jsme se od něho nedozvěděli.
Ještě bych se mohla zmínit v souvislosti s parky o jedné zajímavosti a sice pokrytí Tanzanie mobilním signálem. Uprostřed pralesa, v divočině parku Lake Manyara, při pozorování skupiny slonů a žiraf byl dojem z toho blízkého kontaktu s přírodou tak velký, že jsem napsala SMS-ku a poslala ji několika kamarádům do Česka. Můj telefon společnosti T-Mobile a Kamilin Vodafone fungoval prakticky po celou dobu v Africe, včetně safari, s výjimkou části Serengeti a dolní části kráteru Ngoro Ngoro. Moničin Eurotel se bohužel probral až na Zanzibaru, v Tanzanii nefungoval ani ve městech.
Krátce po 19. hodině jsme se vrátili do kempu a povečeřeli velmi chutné jídlo připravené na ohni. Jako správní snobi jsme se vysprchovali teplou vodou a ulehli pod vlastní moskytiéry do stanu. Táta si dal do zásuvky nabít baterky do foťáku, barman chtěl nějaký bakšiš za spotřebovanou energii. Elektřina v kempu fungovala asi do půl jedenácté. Je zajímavé, že jsme většinou v Tanzánii nemuseli používat redukci do zásuvek. Stačilo nějakým dřívkem zmáčknout pojistku a nasunout vidlici.
Noc byla teplá, klidná, občas se v dálce ozývali sloni a jiná zvířata.
Středa 7.11.2007
Ráno běhaly kolem stanu malé plaché opice. O půl osmé byla snídaně, dostali jsme džus, kávu, čaj, kakao, topinky, vajíčka, párky a arašidové máslo. Po sbalení všech věcí jsme nastartovali a pokračovali zhruba dvě hodiny po asfaltce, která se vinula do kopců nad jezerem Manyara, až do visitor centra Národního parku Ngoro Ngoro. Dále pokračovala pouze prašná, široká nezpevněná cesta, kterou několik skupin cestářů neustále opravovalo.
Na chvíli jsme zastavili na vrcholu kráteru, který se nachází ve výšce kolem 2600 metrů. Po pár záběrech fotoaparáty jsme jeli dál podél hrany kráteru a po několika kilometrech jsme začali sjíždět po serpentinách z hory dolů, až jsme se dostali na rovnou nekonečnou planinu N.P. Serengeti. Serengeti znamená ve svahilštině „nekonečná rovina“ a název plně vystihuje skutečnost. Západní část Serengeti je velmi nezáživná, suchá oblast takřka bez stromů, s minimem zvířat, protože ta se stěhují v období sucha za vodou, do N.P. Masai Mara v Keni, který je pokračováním Serengeti za hranicemi Tanzanie.
Serengeti je plochou 14 763km2 největším parkem Tanzanie a je jednou z nejbohatších oblastí světa na faunu. Žijí zde žirafy, buvoli, antilopy, hroši, nosorožci, psi hyenovití, kočkodani, šakal čabrovský, krokodýli, pštrosi a jiní živočichové. Také sloni, kteří sem přišli v roce 1957. Od roku 1921 je Serengeti chráněnou oblastí a od roku 1951 národním parkem. Velká část dokumentárních filmů o přírodě je točena z tohoto parku, proto jsem byla zklamaná, když jsme jen sem tam potkávali zebry či antilopy a projížděli jsme několik úmorných hodin nezáživnou pustinou. Sifon nás utěšoval, že bude severovýchodní část lepší.
Po cestě jsme měli dvě zpestření. Tím jedním bylo píchnutí kola našich spolucestujících, ten den už druhé, takže jsme jim museli půjčit z našeho auta značně sjetou rezervu a tím druhým bylo odbočení ke známé Olduvajské rokli.
Olduvajská rokle je vodou vymletý kaňon v jižní části Serengetské pláně a je jednou částí Východoafrického tektonického příkopu, nejdelšího souvislého zlomu na světě. . Je známa především díky bohatým nálezům zvířecích a lidských zkamenělin. Rokle je asi 15 km dlouhá a na některých místech až 100 metrů hluboká. Odvádí vodu z blízkých horských svahů a z jižní serengetské pláně. Před miliony let se zde z pravidelně vysychajících jezer a řek, které dodávaly vláhu tehdejší planině Serengeti, usazoval silt a písek. Ze sopek k vrstvám přibývala i láva a popel. Po zvrásnění zemské kůry vyhloubila nová řeka rokli, v jejichž stěnách se objevily nejen vrstvy hornin, ale také zkamenělé kosti a předměty.
Roku 1911 při honbě za motýly německý entomolog profesor Kattwinkel našel množství zkamenělých kostí vyhynulého koně tříprstého. Roku 1931 Leakey a Reck zorganizovali expedici a nalezli kamenné nástroje. Reck všechna práva na archeologický výzkum Olduvaje postoupil Leakeyu. Od té doby navštěvoval Leakey a jeho manželka Merry rokli, kdykoli jim to umožnily skromné zdroje. Našli a popsali množství kamenných nástrojů a zkamenělých zvířat. Až roku 1959 Merry objevila první lebku Australopiteca Boisei , který byl současníkem našich dávných předků Homo habilis a Homo erectus, jejichž pozůstatky zde byly také nalezeny . Vše se dochovalo v takovém dobrém stavu díky sopečnému popeli a lávě z okolních sopek V oblasti Laetoli, ležící asi 25 kilometrů odsud, odkryli v roce 1971 nejstarší otisky stop vzpřímeného předchůdce člověka z doby před 3,7 milionem let. V malém muzeu mají vedle sebe vyfocené dvě stopy člověka – tuto první na zeměkouli a první stopu člověka na Měsíci z roku 1969 – rozdíl mezi nimi je skoro 4 miliony roků..
Zaplatili jsme si průvodce, který nás provedl částí rokle a potom se někteří vydali prohlédnout malé muzeum. Snědli jsme oběd, který nám kuchař nabalil s sebou a pokračovali jsme v jízdě parkem po prašné cestě. Krajina začala být trochu zajímavější, sem tam jsme viděli nějaké skalisko se lvy, jezírko s hrochy, vodní buvoly, slony, žirafy i ostatní zvířata. Už se začalo stmívat, když jsme přijížděli k veřejnému kempu. Aby měl kuchař víc času na vaření, pomáhali jsme Sifonovi se stavěním stanů. Šlo nám to docela dobře, za dvacet minut stály všechny. V kempu bez elektřiny byly jen dva přístřešky – v jednom s mřížemi se nacházelo ohniště a sloužil jako kuchyň k vaření a uskladnění potravin přes noc a pod druhým jsme rozdělali židličky a stoly, které jsme dosud vozili na střeše a udělali jsme si stylovou jídelnu. V kempu byl suchý turecký záchod a v blízkosti kuchyně obrovská nádrž s vodou, do které rangeři každé ráno přivezli novou náplň. V této vodě jsme konali hygienu, umývali nádobí a zřejmě z ní byl vařen čaj, káva, polívka a omáčka. V Africe holt musí člověk jenom doufat, že nic nechytne a trochu tomu pomoct motlitbou nebo slivovicí :o)
Po večeři jsme si ještě vyslechli přednášku o tom, jaké zvuky vydávají lvi, hyeny a ostatní šelmy, abychom je v té tmě rozpoznávali, byli jsme poučeni, ať moc nechodíme na záchod, protože jsme byli uprostřed pustiny a kolem nás široko daleko nebyla jiná civilizace a šli jsme spát. Měla jsem trochu strach, že nejsme vůbec nikým hlídáni před dravými zvířaty, ale oni měli před námi naštěstí taky respekt, tak nám jen celou noc dělali někde v blízkosti vytím koncert a blíž k nám se neodvážili.
Čtvrtek 8.11.2007
Protože jsme šli spát se slepicemi, probudili jsme se už v 6 hodin a za tři čtvrtě hodiny jsme snídali . Nasedli jsme do auta a vydali se na projížďku N.P. Serengeti. Takhle brzo dopoledne byla zvířata čilá, míjeli jsme spoustu opic, žiraf, slonů, supů, buvolů, antilop, gazel, prasat bradavičnatých, pštrosů, impal, pakoňů, hrochů , hyen, šakalů a ptáků. Nejvíce jsme byli nadšeni z divokých koček. Geparda a leoparda jsme pozorovali pouze z dálky, ve vysoké trávě nebo na skalách nebyli moc vidět a nedokázali jsme je přemluvit, aby se přišli ukázat blíž. Vše nám vynahradila pětičlenná lví rodinka. V blízkosti jedné polní křižovatky se začala shlukovat auta a když jsme přijeli blíž, viděli jsme, jak se všichni naklánějí z aut a mohutně fotí tři dospělé lvy a dvě mláďata. Odpočívali na cestě, úplně nás ignorovali a vůbec jim nevadilo, že jen necelé dva metry od nich jezdí jeepy, tak tak, že jim nepřejely ocasy. Byla to jedinečná a vzrušující podívaná, z takové blízkosti sledovat krále zvířat. Lvice byla líná udělat jakýkoli pohyb navíc, natož vstát a tak nám v jedné chvíli zpestřila podívanou tím, že zvedla ocas a močila přímo pod sebe. Pozorovali jsme je asi dvacet minut a potom jsme pokračovali ke skalám, kde jsme zahlédli dva leopardy.
Po cestě do kempu jsme už poněkolikáté minuli bažinku s mnoha hrochy. Leželi ve vodě, vyčuhovali jim jen uši a nozdry. Ve vodě stráví až 18 hodin denně a v noci se pasou. Jejich kůže je velmi citlivá na slunce, proto vylučuje načervenalý sliz, který je chrání před UV zářením. Vypadá to, že hroši potí krev. Na druhou stranu je kůže po vyschnutí velmi tvrdá a dříve se používala k broušení diamantů. Z toho asi pochází přirovnání „má hroší kůži“.
Kolem poledne jsme se vrátili do kempu, sbalili stany a poobědvali skvělého kohouta, kterého kuchař zabil večer před spaním a po půl třetí jsme vyrazili na několikahodinový zpáteční přejezd celým parkem až na vrchol kráteru Ngoro Ngoro. Cestou jsme potkali spoustu Masajů, domorodých obyvatel. Jsou to velmi zajímaví lidé, kteří si zaslouží pár řádků.
Masajové jsou poměrně velký pastevecký národ, žijící v buši v Keni a Tanzánii a mající povolení bydlet i v národních parcích Masai Mara, Serengeti a v okolí Ngoro Ngoro. Jejich počet byl v roce 1979, kdy proběhlo sčítání lidu, 155 000. Nejsou to černoši, přišli do těchto končin ze severu. O jejich původu se vedou dohady, někteří tvrdí, že je to národ, co vytvořil egyptskou kulturu, jiní, že byli národem královny ze Sáby. Když před staletími táhli do tropické Afriky, mísili se s černošskými národy na Horním Nilu a jejich kůže tmavla. Kolem roku 1500 sídlili u Rudolfova jezera a odtud se po dlouhém putování dostali až hluboko do dnešní Tanzanie. Co se s nimi dělo v dalších staletích, je obestřeno rouškou tajemství. Masajové sami o sobě nic neprozrazují. V roce 1890 na ně přišlo velké neštěstí v podobě neštovic, dobytčího moru, občanské války a hladomoru.
Masajové nemají náčelníky nebo krále, pouze uznávají stařešiny nebo kouzelníky, kteří mají za úkol předpovídat budoucnost, zahánět nemoci nebo přivolávat déšť. V souvislosti s tím posledním se stala taková perlička. V roce 1958 navštívila Keňu britská královna a na její počest se konalo slavnostní shromáždění válečníků. Královna k nim promluvila a popřála brzký déšť. Přestože ho kouzelníci marně přivolávali několik týdnů, začalo do půl hodiny od projevu vydatně pršet. Respekt Masajů vůči královně je od té doby velmi velký.
Masajové bývají vysocí, štíhlí, ostrých rysů v obličeji, zahaleni do červených nebo pestrobarevných dek a ověšeni tisícovkou korálků. Na nohách mívají sandály z pneumatiky. Jejich hlava bývá vyholená, stejnou žiletkou si ořezávají i nehty. Věří v jediného dobrotivého boha, kterého nazývají Enkai, ale nevěří v posmrtný život. Posvátná je pro ně i země, kterou se neodvažují kultivovat, protože by ji narušili. Dokonce do země ani nepohřbívají, natož aby vykopali studnu. Pijí jen vodu z řek a potoků. Jsou to hrdí a svobodní kočovníci, dokonale ovládají tělo a duši a pohrdají bolestí. Bůh Masajů jim svěřil dědictví v podobě trávy a dobytka. Považují se tedy za majitele každého kusu dobytka, kterého na své pouti potkají. (Ne, opravdu to nejsou zloději :o)) Dobytek je největším bohatstvím Masajů. Nikdy ho nepočítají, přivolalo by to neštěstí. Na první pohled vidí, zda nějaký chybí. Svá stáda nechovají pro prodej, ale spíš jako symbol majetku a společenského postavení. Masajové pijí hodně mléka. Dospělý muž vypije za den průměrně tři litry, mladý bojovník až osm litrů a žena nebo dítě jeden a půl litru. Mléko bývá často smícháváno s krví, která se získává naříznutím krční tepny živému dobytčeti. Zvíře není vždy k dispozici, tak byl vyvinut jiný nápoj jménem musik – mléko je fermentováno kravskou močí a výkaly.
U Masajů převládá mnohoženství. Bohatší muž může mít více žen, protože se za ženy platí krávami a kozami. Rovněž nevěra se řeší vyplacením dobytkem. Vesnice Masajů se nazývá boma, má kruhovitý půdorys. Své příbytky maňaty si staví z hlíny, roští a kravského trusu a kolem nich je plot z keřů s trním proti divokým zvířatům. Obydlí je nízké a není možné se v něm postavit zpříma. Dovnitř se vstupuje úzkým tunelem, jeden metr širokým. Nejsou zde žádná okna ani komíny. Na zemi je vysoká vrstva hnoje, protože na noc se dobytek zahání do vesnice, aby byl chráněn před lvy. Ve dne jsou všude tisíce much.
Mezi 13. až 18. rokem chlapcova života nastává přeměna z dítěte na muže. Jako u jiných přírodních národů i u Masajů musí hoch vykonat náročnou zkoušku dospělosti. Tuto zkoušku mohou vykonávat pouze v dubnu až červnu. Kdo ji neprodělá v této době, musí počkat další rok. Jako první znak dospělosti se chlapci provede obřízka. Potom se po celou dobu zkoušky smí oblékat jen do černého a má obličej pomalovaný bílými ornamenty. Od této chvíle se takto ustrojenému chlapci říká Sikolia. Sikoliové odchází na tři měsíce do buše, kde musí dokázat přežít v divoké krajině, hemžící se nebezpečnými šelmami. Živí se pouze tím, co najdou nebo uloví. Spí volně mimo vesnici. Poté se z nich stávají Morani – hrdí válečníci.
Dívky mají smutnější osud. Ačkoli je to v Keni nelegální, rodiče dodržují tradice a ženy obřezávají. Děvčeti odříznou klitoris a pak jí sex nepůsobí radost, ale utrpení. Proti nevěře osvědčený recept.
Masajové už sice nebojují, přesto stále budí úctu. Nejúžasnější je pohled na masajského bojovníka opřeného o oštěp či dřevěnou hůl, stojícího na jedné noze jako čáp a hledícího do dálky. Možná se leckdo nebude divit paní Corině Hoffmann, švýcarské dobrodružce a později spisovatelce, že se jednoho dne na výletě do Keni zamilovala do Masaje a opustila civilizovanou společnost. Corina následovala muže svých snů do jeho rodné vesnice a prožila dva roky v hlíněné maňatě, několikrát onemocněla malárií, porodila malou dcerku Napirai, jenže po třech letech přestala snášet byrokracii úřadů a chování svého manžela, které je bohužel v této komunitě normální a utekla zpět i s dcerou zpět do Švýcarska. Několik let po návratu do Evropy napsala knihu Bílá Masajka, která vzbudila obrovský ohlas a byl podle ní natočen i film. Pro někoho je to příběh bláznivé ženy, která se kvůli dokonalému tělu a krásné tváři muže dokázala vzdát všeho, pro dalšího je to příběh neobyčejně cílevědomé a schopné ženy, která šla za svým cílem, až ho dosáhla. Bílou Masajku jsem začala číst krátce po návratu z Afriky a musím říct, že ve své knize podala úžasnou a realistickou výpověď o východní Africe. Její příběh se sice odehrává v roce 1987, ale v místech, vztazích a jednáních lidí, která popisuje, se toho dodnes moc nezměnilo. Doporučuji přečíst a udělat si úsudek sám. Ve druhém a třetím pokračování této knihy, které rovněž stojí za přečtení, jsem ji začala trochu chápat.
Nikde jsme nezastavovali, cesta s MP3 na uších uběhla rychle a kolem sedmé jsme dorazili do kempu nad kráterem Ngoro Ngoro, kde stálo hodně stanů s cestovateli z celého světa. Před vjezdem u brány nás uvítal slon, který nás pozdravil zatroubením a potom odběhl do buše. Dostali jsme pokyny na noc, že nemáme chodit na záchod potmě, ale vždy s baterkou, protože je kemp hlídaný ozbrojenými hlídači a mohli by nás považovat za zvířata. O přítomnosti zvířat v kempu, hlavně malých prasat, svědčila lejna, která byla takřka před každým stanem. Museli jsme všechno jídlo ze stanu hodit do auta.
V kempu byla elektřina i teplá voda ve sprše, tak jsme dobili baterky fotoaparátů a mobilů, vysprchovali jsme se, snědli bohatou večeři a šli spát. V noci bylo dost chladno, protože jsme se nacházeli v nadmořské výšce kolem 2400 metrů.
Pátek 9.11. 2007
Po snídani nás čekal sjezd po prudce se svažující prašné cestě do nitra kráteru Ngoro ngoro. Název znamená v překladu „velká jáma“.
Ngoro ngoro, tato přírodní Noemova archa, vznikla šťastnou shodou geologických okolností. Původ vzniku je spojený s existencí Velké příkopové propadliny, riftové zóny, která se táhne východní Afrikou od Sýrie po Mosambik. Po hlubinných zlomech vystupovalo žhavé magma, které vytvořilo několik sopek. Ngoro Ngoro mívala původně homolovitý tvar a dosahovala dvojnásobné výšky, ale když naposledy před dvěma a půl milionem let vybuchla, byla veškerá láva vyvržena na povrch a vrchol se buď utrhl mocnou sopečnou explozí, nebo se zhroutil do prázdného magmatického krbu, takže vznikl útvar, odborně se nazývající kaldera. Tato kaldera má průměr 20 km a je šestou největší na světě a největší v Africe. Je to zároveň největší kaldera s neporušeným okrajem. Na její dno vede velmi strmá, kamenitá cesta postavená roku 1959, která během tří kilometrů klesne o 600 metrů. Mohou po ní jezdit pouze auta s náhonem na všechny čtyři kola. Do roku 1974 byl kráter součástí nedalekého parku Serengeti, nyní je samostatnou rezervací. . Bez velkých ochranných opatření by byl ráj zvířat v oblastech Ngoro Ngoro a Serengeti vážně ohrožen.
Masajové se díky mnoha omezením z kráteru odstěhovali. Žilo jich zde kolem 15 000 a obhospodařovali stotisícové stádo dobytka. Při návštěvě kráteru se musí respektovat jistá omezení: do kráteru se může vjet pouze terénními auty s domorodým řidičem, auta nesmí opustit určené cesty, na která jsou zvířata zvyklá, turisté nesmí opustit kabinu vozidla a návštěva parku je povolena pouze do setmění. Uprostřed prohlídky parku jsme s Kamilou potřebovaly na záchod. Když jsme to sdělily Sifonovi, zděsil se, i přes černou kůži zblednul a poznamenal, že je přísně zakázané vylézat z auta. Příroda byla mocnější, tak mu nezbývalo než zastavit a my jsme využily chvilky, kdy kolem nás nebylo žádné cizí auto a to naše jsme použily jako zástěnu. Zebry se na nás dívaly jak na exoty.
Povrch kráteru tvoří vysoký travnatý porost, bažiny a solné jezero Magadi, které má díky vysokému procentu soli intenzivně modrou barvu. V této vodě dokážou přežít jen sinice, řasy a krevetky, které poskytují obživu milionům růžových plameňáků. Od prosince do dubna panuje období dešťů a pastviny zarostou vysokou travou a rostlinami. V období sucha od května do listopadu se mění barva trávy a celého kráteru na žlutou a okrovou a zvěř se stahuje do blízkosti močálů. Počet savců žijících na území sopečného kráteru se odhaduje na 20 – 40 tisíc. Žijí zde například sloni, nosorožci, hroši s nezbytnými ptáky klubáky, pakoně, gazely, zebry, antilopy, žirafy, levharti, leopardi, gepardi, lvi, hyeny, kojoti, počet zvířat se však neustále mění, protože některá z nich žijí část roku mimo kráter. Opouštějí strmý kráter starobylou stezkou. Téměř každý živočišný druh z této oblasti zde najde ideální životní podmínky. Býložravci jako zebry, pakoně a gazely poskytují potravu šelmám. Kojoti a psi ušatí se živí drobnými obratlovci a hmyzem. Plachtící supi nad mršinami tento kruh všudypřítomného rituálu smrti uzavírají. Soběstačnost kráteru představuje pro mezinárodní vědeckou veřejnost stále otevřenou výzkumnou laboratoř ke studiu unikátně vyváženého ekosystému.
Byli jsme v kráteru v období sucha a viděli jsme takové obrovské množství zvířat, že jsem si to ani ve snech nepředstavovala. Šelmu jsme sice neviděli ani jednu a nosorožce jsme pozorovali jen jediného a z velké dálky, přesto byl můj dojem z tohoto parku velký. Ngoro Ngoro asi nemůže zklamat nikdy a nikoho. Po právu jej mnozí nazývají osmým divem světa.
Sifon byl velmi opatrný řidič a dal si záležet také při výjezdu kráteru, který byl nesmírně obtížný. Zvolili jsme jinou cestu, než kterou jsme ráno přijeli. Nahoře jsme mu po obdivuhodném výkonu zatleskali. Mezitím, co my jsme se kochali v Ngoro Ngoro, kuchař uvařil skvělý oběd , který jsme s chutí snědli, pomohli řidičům sbalit stany a odjeli. Cestou jsme minuli Visitor centrum Ngoro Ngoro, vstup do NP Lake Manyara a kolem jezera jsme pokračovali dále po silnici do NP Tarangire. Ubytovali jsme se v novém kempu za vesnicí. Stany jsme si nemuseli stavět, zvládli to za nás domorodci v kempu. Večer nás přišli oblažit svou přítomností a varietním programem tři mladíci. Po zhruba tři čtvrtě hodinovém programu nám popřáli hezké chvilky v Tarangire, tak jsme jim dali nějaké šilinky za snahu.
Sobota 10.11.2007
Ráno nás v kempu probudilo hýkání osla. Bylo příjemně teplo, ostatně jako všechny dny. Je to zajímavé, představovala jsem si, že na rovníku a ještě k tomu v Africe, bude strašné, až nepříjemné horko, ale asi jsme přijeli ve vhodnou dobu , takže jsme měli počasí na výlety tak akorát. Kemp ležel nedaleko vchodu do parku. Cestou jsme míjeli několik roztroušených masajských vesnic.
Národní park Tarangire se řadí svojí rozlohou 2600km² k menším tanzanským parkům. I přes tuto zdánlivou nevýhodu je velice atraktivní pro turisty a fotografy africké zvěře, protože se zde nalézá obrovské množství slonů a ostatních zvířat. Park je bohatý na rozmanitou flóru. Severní část má členitější krajinu s trnitou buší a velkými baobaby. Jižní část je savanového typu. Park rozděluje stejnomenná řeka Tarangire, která v období dešťů vystupuje z břehů a znemožňuje tak průjezd parkem. Turistům není povolen vstup do nejjižnější části parku, kde se v období dešťů tvoří močály a bažiny.
Tarangire je nezapomenutelným parkem především díky krajině plné vysokých baobabů a akácií. Baobab je strom, který roste nejvíce na ostrově Madagaskar, ale některé druhy se vyskytují i v Africe a Austrálii. Jsou známé nejenom svým impozantním vzrůstem, ale také schopností zadržet vodu pod kůrou stromu a to je také důvod, proč jej mají tak rádi sloni. Téměř všechny kmeny v Tarangire byly okousané, ale to nebránilo tomu, abychom je obdivovali. Baobaby kvetou jen 24 hodin a v období sucha shazují listy. Jejich stáří je odhadováno na několik tisíc let. Například strom, který měří v průměru osm metrů má s největší pravděpodobností tři tisíce let. Baobab je velmi užitečný strom. Jeho plody jsou plné vitamínů a proteinů, ze semen se lisuje olej a listy jsou využívány v kuchyni jako náš špenát. Ze dřeva, které je porézní, se vyrábějí provazy, rohože a papír. Baobab budí úctu a obdiv a většinou nebývá zbytečně kácen, protože je navíc chráněn zákonem.
Při projížďce Tarangire jsme potkávali spoustu zvířat. Park byl velice fotogenický. Po pár hodinách nás už zvířata nechávala chladnými. Už jsme jich za těch pět dnů spatřili tolik, že když nám Sifon ukázal „Tam vlevo je žirafa, vpravo slon…!“, už jsme ani nevstali, abychom si je prohlédli. V USA nás potkalo něco podobného. Ze začátku jsme fotili a obdivovali každou skálu, a po pár dnech mezi kameny jsme už nedokázali jásat ani nad velkými kaňony. Nevděčníci a rozmlsanci. Zpestřením mezi mnoha slony, které jsme potkali byl samec s jedním klem, kterého jsme pozorovali asi 15 minut ze vzdálenosti kolem sedmi metrů a ten dokázal za tu chvilku spást celou obrovskou větev stromu.
Park byl velmi pěkný, jediným negativem byly mouchy, které nás v druhé půlce projížďky úporně štípaly. Báli jsme se, aby to nebyly nějaké tse tse mouchy a nenakazily nás nemocemi. Po poledni jsme se vrátili do kempu, snědli poslední oběd, který byl jako vždy vynikající a sesbírali jsme pro kuchaře od všech devíti spolucestovatelů tips, tedy spropitné, za to, že nám pět dnů tak skvěle vařil. Kuchaři jsme každý dal 5 dolarů a Sifonovi po deseti dolarech.
Ve tři odpoledne jsme vyrazili zpět po krásné asfaltce do 120 km vzdálené Aruschi. V kanceláři cestovní společnosti jsme byli požádáni o zapsání referencí na právě skončené safari a dostali jsme jako dárek velké, velmi chutné keňské kafe zabalené do stylového, látkového, ručně malovaného pytlíku.
Byli jsme udělat nějaké nákupy a také jsme zašli po mnoha dnech na internet, abychom přečetli zprávy z domoviny. Ubytovali jsme se ve stejném hotýlku Monjes. Přebalili jsme zavazadla a přichystali se na zítřejší celodenní přesun do Dar es Salamu a na Zanzibar.
Neděle 11.11.2007
Budíček o půl páté nebyl moc příjemný, ale probrala nás trochu káva, kterou jsme si stihli udělat. Počítali jsme s tím, že spánkový deficit doženeme v devítihodinovém autobusovém přejezdu na jih. Krátce po páté hodině pro nás přijel větším osobním autem pracovník naší známé cestovní kanceláře, který nám soukromně za dvacet dolarů na osobu sháněl lístky na autobus. Byli jsme jako sardinky dopraveni na autobusové nádraží. Všude bylo plno domorodců, tma, strašný hluk a zmatek. Hlídala jsem si všechna zavazadla a cennosti, abych nebyla okradena. Batohy jsme odevzdali do zavazadlového prostoru a nezbylo nám než doufat, že se alespoň s něčím setkáme v Dar es Salamu. Nasedli jsme spolu s dalšími asi šedesáti domorodci do jedné postarší rachotiny. Před cestou mě něco stačilo štípnout do ruky. Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale ruka začala pobolívat a červenat.
Vydatně se rozpršelo a dírami v kapotě na nás padala nejen voda, ale bylo i nepříjemně chladno. Snažili jsme se alespoň některé otvory ucpat, protože sezení u okýnka bylo utrpením. O spánku nemohla být ani řeč. Naštěstí déšť ustal pár kilometrů za městem a se svítáním se také začalo oteplovat. Řidič jel jako šílený. Neustále předjížděl osobní i nákladní auta, bála jsem se, že se Zanzibaru nedočkáme a skončíme někde ve škarpě. Měli jsme několik menších zastávek na nástup a výstup pasažérů a asi čtyři velké, kde jsme měli čas vystoupit, protáhnout se, zajít na záchod a koupit nějaké jídlo a pití. Nejvíce mě potěšilo, že jsme konečně uviděli posvátnou horu Kilimandžáro, když jsme projížděli městečkem Moschi.
Cesta měla trvat devět hodin, ale díky abnormální rychlosti jsme přijeli do hlavního tanzanského města o hodně dřív. Autobusové nádraží se nacházelo dost daleko od přístavu. Bylo hodně teplo, vrhali se na nás prodejci a zprostředkovatelé všeho druhu, tak jsme jim ujeli tím, že jsme nasedli do nejbližších dvou taxíků a nechali se odvézt za 10 000 šilinků (10 dolarů) k přístavišti. Hned nás odchytli zprostředkovatelé lístků na loď, takže jsme po chvilce drželi nejen jízdenku na trajekt za 40 dolarů pro osobu, ale i letenku za 55 dolarů ze Zanzibaru do Dar es Salamu o týden později.
Trajekt vyjížděl ve čtyři hodiny, byl velmi čistý, moderní, s televizí a barem. Jízda trvala jenom dvě hodiny. Na Zanzibar se dá dostat o něco levněji lodí, ale za cenu čtyř a vícehodinové jízdy. Ani jsme to nezkoušeli.
Po příjezdu jsme vyplnili imigrační formuláře, ale naštěstí jsme nic neplatili. Ubytovali jsme se nedaleko přístavu, pět minut od centra Zanzibaru, v boční, tiché uličce, v pěkném, čistém a vlídném arabském hotýlku jménem Warere Town House. Platili jsme za dvě osoby 25 dolarů, v ceně byla vcelku bohatá snídaně a později jsme tuto částku ještě stáhli, protože jsme zde byli ubytováni oproti původním plánům celých šest nocí. Pokoje měly velké vyřezávané masivní postele s moskytiérou, televizi a vlastní sprchu a záchod.
Po základní očistě jsme se vydali za tmy do parku ležícího nedaleko přístaviště, kde každý večer probíhají trhy a rybáři zde opékají na grilu nejrůznější mořské poklady – tresky, kraby, krevety, langusty, chobotnice, humry, makrely, lososy, barakudy, mušle, tuňáky, mečouny, platýzy, sardinky a další. Ryby bývají většinou napíchnuté na špejli a zákazník sám vybírá, co by chtěl ochutnat. Špejle, nebo kusy ryb se potom hodí na gril a opečou se. Vše bylo čerstvé a moc jsme si pochutnali.
Nechali jsme si vyrobit výbornou osvěžující šťávu z cukrové třtiny, která se ručně lisovala spolu s limetkou. Až pozdě jsme si všimli, že do šťávy byl přidávaný led, který nám způsobil pěkné komplikace.
Na Zanzibaru se nám často stávalo, že se k nám přidal nějaký domorodec a pořád něco povídal, na něco se ptal, dohazoval kšefty, pomáhal smlouvat, nakupovat, přesvědčovat a přesto, že to někdy bylo užitečné, občas bychom byli raději sami. Bohužel nebylo nikdy snadné se těchto samozvaných průvodců zbavit. Vždy pomohl jedině odchod do hotelu, nebo si sednout za internet, rozdělit se a podobně. Nejinak tomu bylo i první den, kdy se na nás nalepil jeden místní obyvatel a když zjistil, že chceme zítra na výlet, dohodil svého bratra, aby s námi jel na ostrov Changu. Cena 5 dolarů na osobu se nám zdála být dobrá, ale stejně jsme zasponzorovali nejméně tři lidi.
Pondělí 12.11. 2007
<p
- Guest napsal(a) před 12 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.