0
0

Jsme teď už poměrně dost na jihu a přestože už je pět hodin odpoledne, venku je pořád kolem čtyřiceti stupňů. V sedm večer konečně zastavujeme v kempu na kraji Asuánu. Kemp je hlídaný vojáky a nějakou dobu trvá, než nás pustí dovnitř, protože majitel tady zrovna není (asi tady moc turistů nebývá). Co nás ovšem mrzí o hodně víc, je fakt, že umývárna se sprchami je zavřená. Kousek od kempu je slavný žulový lom, z kterého pochází většina obelisků a soch v chrámech celého Egypta. Je tu taky nedokončený obelisk z doby královny Hatšepsut. Se svými 42 m výšky to měl být největší monolit na světě. Bohužel k návštěvě lomu jsme se dnes už nedostali. Spát jdeme brzy, protože zítra nás čeká výlet do Abu Simbelu.

Vstáváme za tmy, protože konvoj k 275 km vzdáleným skalním chrámům odjíždí ve 4 hodiny ráno. Egyptští řidiči své autobusy nijak nešetří a my po chvíli zůstáváme na silnici opět sami. Po rozednění zastavujeme uprostřed pouště u velkého stáda velbloudů. Súdánci je sem vedou v karavanách, aby je prodali na jednom z místních trhů.

Tím nejznámějším je trh v Daraw severně od Asuánu. Chvíli sledujeme nakládaní velbloudů na auta a pak pokračujeme v cestě dál.

Památkám Núbijského království, mezi které patřilo 20 faraónských chrámů, nespočet hrobek a 13 pevností z období Střední říše, hrozil začátkem 60.let tohoto století úplný zánik při výstavbě Asuánské přehrady (Násirova jezera). Díky celosvětovému záchrannému projektu se tak naštěstí nestalo. Památky byly pečlivě prozkoumány a zdokumentovány a 22 nejvýznamnějších monumentů bylo kámen po kameni rozebráno a přestěhováno na jiné místo. Některé z nich skončily v evropských a amerických muzeích, čtyři jsou v súdánském Chartúmu a pět (Philae, Kalabša, Sebúa, Amada a Abu Simbel) byly z původního místa přesunuty do vyšší polohy, kde by je už neohrožovala voda.

Nejznámějšími a nejnavštěvovanějšími z těchto památek jsou Velký a Malý chrám v Abu Simbelu. Tyto velkolepé stavby jsou dílem faraóna Ramesse II., který je vybudoval roku 1250 př.n.l. na oslavu svého vítězství nad Chetity. Velkému chrámu vévodí čtyři 20 metrů vysoké sedící sochy faraóna. Vevnitř je sloupová síň vyzdobená dalšími sochami Ramesse II. a na zdech jsou reliéfy zobrazující jeho činny. Celých 64 metrů od vchodu je svatyně se sochami bohů Amon, Re, Ptaha a faraóna. Do těchto míst proniknou sluneční paprsky jen dvakrát do roka (20.února a 20.října). Malý chrám věnoval Ramesse II. své manželce Nefertari a zasvěcen je bohyni Hathor.

Na prohlídku chrámů (35 EL) máme jen dvě hodiny, protože pak se konvoj vydává na cestu zpět. Když jsme si prohlédli oba chrámy, vystoupali jsme na vrchol skály, odkud je pěkný rozhled jak na oba chrámy, tak i na obrovskou přehradní nádrž. Jsme teď na hranicích se Súdánem, ale nejbližší město Wádí Halfa je odsud ještě asi 50 km. Do černé Afriky se tentokrát ještě nepodíváme…

Díváme se na hladinu jezera a přemýšlíme, kolik úsilí asi stálo přestěhování chrámů. Jezero je tu asi dost hluboké, protože místo, kde původně stály skalní chrámy, je 64 metrů pod námi. Když už chceme odejít, všimneme si malého postranního vchodu do nitra skály. Vcházíme dovnitř a nestačíme se divit. Místo ve skalním masívu se ocitáme v obrovské železobetonové kupoli, ke které je chrám „přilepený“, a která je obklopena tunami zeminy. Je to vlastně zajímavé spojení technického umu lidí, které od sebe dělí 3 200 let. Dostali jsme se na nejjižnější a zároveň nejvzdálenější místo našeho putování, takže od této chvíle se už budeme jen vracet. Před sebou ovšem máme ještě spoustu zajímavých míst. Venku je hodně přes 40 stupňů a do rozpáleného autobusu se nikomu moc nechce. Naštěstí lednice funguje a my se můžeme zchladit oroseným pivem. Vedle stojící němečtí důchodci, kteří celý pobyt v Egyptě absolvují v dokonale klimatizovaných hotelech, autech a autobusech, jsou na tom o poznání hůř a za drahé peníze si od místních vydřiduchů musí kupovat vodu. Když nás vidí s tím pivem, jdou na ně mdloby.

Před návratem do Asuánu zastavujeme na chvíli na přehradní hrázi Sadd-al-alí. Vypadá to tady jako v Moskvě na VDNCH: všude samý pomník stavitelům (ten největší je ve tvaru obrovského lotosového květu z betonu), oslavné nápisy a spousta vojáků hlídajících, aby někdo nefotil nebo nefilmoval. O pár kilometrů dál pak přejíždíme po hrázi staré přehrady z roku 1902. Stará hráz byla dvakrát rozšiřována, ale populační exploze v polovině tohoto století kladla stále větší požadavky na zemědělskou produkci a tím i na lepší využití vod Nilu k zavlažování. Projekt nové hráze vypracovali v 50.letech Američani, ale jejich politické a ekonomické požadavky se egyptské vládě moc nezamlouvaly, proto využili nabídky Rusů. Po 11 letech výstavby byla v roce 1971 dokončena nová, 111 m vysoká a 3,8 km široká hráz, která vytvořila 500 km dlouhou a 200 km širokou přehradní nádrž. Součástí této stavby je i elektrárna s dvanácti 175 MW turbínami. Přestože jde o úchvatné technické dílo, jeho přínos a důsledky jsou sporné: přes 100 tisíc lidí muselo opustit své domovy, obrovská vodní plocha má ve zdejším horkém podnebí velký odpar (během 10 let klesla hladina o 22 metrů), dno se postupně zanáší bahnem, jehož živiny pak chybí na polích stovky kilometrů dál pod hrází. Negativní důsledky se projevily dokonce i v deltě Nilu, kde úbytek naplavenin vedl k erozi půdy a k značnému poklesu rybolovu. Na druhou stranu regulace vodní hladiny umožnila rozšířit zemědělsky využívanou půdu v dříve suchých oblast a získaná energie zásobuje elektřinou značnou část země.

V rezervoáru mezi starou a novou hrází se nachází jeden z nejhezčích egyptských chrámů, Philae. Byl postaven za Ptolemájovců a rozšiřován i za Římanů, v 6.století císařem Justiniánem zrušen a po pár stoletích, kdy jej využívali křesťané, opuštěn.

Od dokončení staré hráze byl chrám pravidelně několik měsíců pod vodou a po dokončení nové hráze mu pak hrozil definitivní zánik. Díky egyptsko-italskému konsorciu se chrám nakonec podařilo zachránit tím, že byl přestěhován na nedaleký ostrov Agílkia. Na ostrov se dá dostat od staré hráze pronajatým motorovým člunem. Přestože jsem měl těch památek už docela dost, stejně jsem byl docela překvapen. Chrám (vstup 20 EL) sice vypadá jako většina jiných, ale ozvláštňuje ho okolní krajina. Ostrov je porostlý zelení, kolem se třpytí voda jezera a na březích se vypínají vysoké skály.

Kolem páté odpoledne se vracíme do Asuánu. Nevracíme se hned do kempu, ale jedeme do centra, kde zastavujeme kousek od hotelu Abu Simbel. Tady spolu s pár dalšími lidmi vystupujeme, protože se chceme projet po Nilu na tradičních lodích, kterým se říká felúky. Asuán mnoho návštěvníků pokládá za nejkrásnější město v údolí Nilu. Na západním břehu jsou vidět zářivě žluté písečné duny a z vod Nilu tu vystupují šedé skály vzdáleně připomínající sloní hřbety.

Proto se také ostrov s nejjižnější faraónskou pevností jmenoval Abu (sloní ostrov), na což navázalo i současné pojmenování Elephantine. Vítr dnes zrovna moc nefouká, takže plánovaná hodinová projížďka se o něco protáhne. Kapitánovi naší „plachetnice“ to samozřejmě moc nevadí, kormidlo předává pomocníkovi a sám si bere bubínek a dává se do zpěvu.

Po delší době křižování po hladině Nilu přistáváme na Kitchenerově ostrově, kde je botanická zahrada. Je už pomalu večer a do zahrady se nikomu z nás nechce, proto pokračujeme dál na západní břeh. Kotvíme přímo pod skalními hroby, ale procházku k nim bychom už za světla nestihli. Vody Nilu jsou tady pod hrází docela čisté a je to asi jediné místo, kde se dá celkem bez rizika koupat. Ponořit se do jeho vod kdekoliv jinde v Egyptě by už pro Evropany nebylo pravděpodobně bez následků. Chvíli váhám, ale nakonec překonám obavy a vrhám se do vln. Bylo to fajn, i když napodobit pomocníka kapitána, který nilskou vodou zaháněl žízeň, to jsem si opravdu netroufl.

Kromě lomu s nedokončeným obeliskem, ostrova Elephantine s nilometrem a archeologickým muzeem, Kitchenerova ostrova s botanickou zahradou a skalních hrobů je další zajímavostí Asuánu mauzoleum Agy Chána, vůdce 4 miliónové sekty ismaelitů. Od místa, kde jsme přistáli, je k mauzoleu asi kilometr, takže bohužel ani sem se nestihneme podívat. Zpátky do přístaviště na východním břehu se vracíme až za tmy a do kempu musíme jet taxíkem. Ráno se probouzíme do nového roku 1418 Podle islámského kalendáře. Vstáváme dost brzy a odjíždíme zpátky na sever do Luxoru. Tady zastavujeme na pár hodin, abychom si mohli prohlédnout chrámový komplex. Stejně jako nedaleký Karnak je i tento chrám zasvěcen thébské božské trojici Amon – Mut – Chonsu. Chrámu vévodí dva z původních šesti kolosů zpodobňujících největšího staroegyptského stavitele faraóna Ramesse II. a 25 metrů vysoký obelisk. Druhý obelisk z chrámu v Luxoru věnoval Muhammad Ali roku 1836 Francii a dnes dominuje náměstí Place de la Concorde v Paříži.

V chrámovém komplexu můžeme vidět i mešitu Abu al-Hadždžádže, která vznikla v době, kdy byla většina chrámových staveb skryta pod nánosy písku. Proto se dnes mešita vypíná vysoko nad dlažbou prvního nádvoří.

Nám už se na prohlídku další z té spousty kamenných památek nechce a volný čas raději využíváme k prohlídce okolních ulic. Pavel chce za každou cenu zjistit, jak dopadlo probíhající mistrovství světa v hokeji, ale najít tady noviny, které by se zmiňovaly o tak důležité události, je docela problém. Je poledne a máme hlad. Jdeme se proto poohlédnout po nějaké restauraci. Šawarma za 5 liber se nám zdá moc drahá, pak nám o pár metrů dál za stejnou cenu nabízejí gram „zaručeně čistého“ hašiše, až nakonec objevujeme malou, prázdnou a aspoň zdánlivě čistou restauraci, kde si pochutnáme na grilovaném kuřeti. Jídlo nám sice trochu znepříjemňují dotírající hladové kočky, ale odcházíme spokojeni a hlavně nasyceni. Zbytek času do odjezdu pak procházíme uličkami bazaru, doplňujeme zásoby pití, ovoce a já si kupuji další tričko.

http://fop.trigas-geo.cz/egypt/egypt7.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .