Aamishovo putování po Malé Asii

TURECKO

LISTOPAD 2006

16-11-06 Ráno jsem vyrazil z Liberce. Cesta na berlínské letiště je prostá, koupíte si jízdenku LIBNET+ a ve vlaku z Žitavy do Chotěbuzi pak jízdenku do Berlína, která na platnost LIBNET+ naváže. Průvodčí to znají. Stojí to 15,60 EUR. Díky integrovanému dopravnímu systému platí tahle jízdenka i na berlínskou hromadou dopravu, takže se s ní dostanete až na letiště. Tegel je dobře organizované letiště a méně frekventované než Ruzyně. Momentálně platila zpřísněná bezpečnostní opatření, která jsou dost chaotická, přes informační tabule o povolení vzít si na palubu maximálně 1l tekutin po 100ml množstvích, musel jsem 100ml limonády dopít u rentgenů (možná to bylo 105?). Letadlo spol. Sun Express bylo poloprázdné a stupidní americký špionážní film nikoho nezajímal, protože si nikdo nepůjčil za 3 Eura sluchátka. I přesto, že to byl low-cost let, dostali jsme sváču, což potěšilo. Po přeletu všech zemí Visegrádské čtyřky, východního Balkánu a kousku Turecka jsme přistáli ve třímilionovém Izmiru. Byl už večer, půl deváté a všude tma. Chlapík na pasové kontrole si nebyl jistý, jestli Češi potřebují víza do Turecka. Nikdo z jeho kolegů mu nedokázal poradit a ode mne radu nějak nechtěl přijmout. Už se na mne všichni okolo hloupě koukali, co jsem zač, až nad tím mávnul rukou a prdnul mi do pasu kulatý razítko. Oba jsme z toho měli dobrý pocit, i když on pořád trošku nejistý. Vlak, kterým jsem chtěl jet do města (18km daleko) byl zrušen. Celá trať byla zrušena. Všude postávali taxikáři, se šibalským úsměvem se opírali o dveře svých kár a tak jsem šel na autobus spol. Havaš, který vozí lidi do luxusních hotelů. Stál 2x tolik, co uváděl průvodce. Když jsem si myslel, že projíždíme čtvrtí poblíž ulice Anafartalar, kde jsou levné hotely, nechal jsem se vysadit. Samozřejmě jsem byl úplně jinde, ale zorientoval jsem se. Izmir mě překvapil svým nočním klidem, všude bylo uklizeno, bylo teda asi 12°C, takže Turci někam zalezli. Levné hotely byly opět o dost dražší, než uváděl průvodce (10 YTL = 150 CZK), někde chtěli i 15. Byl jsem unavený, tak jsem do jednoho z nich zalezl a šel spát. V noci byla pěkná kosa a netekla jim teplá voda. Trošku partyzánské útočiště.

17-11-06 úsvitu mě probudil muezzín. Je zvláštní zvyk mít hotely v sousedství mešit, ale asi se ušetří za budíky. Turecko je však sekulární stát, takže ten křik netrvá dlouho. Taky jsem si nevšiml, že by do mešity někoho přilákal, asi byla po ránu moc zima. Vyběhl jsem na metro. Když se po chvíli sluníčko prosadilo skrz smog, oteplilo se asi na 15°C. Metro stálo 1,25 YTL a bylo čisté, rychlé a moderní. Z konečné se ještě muselo asi 20 min autobusem č. 505 na terminál za městem, odkud vyjíždí autobusy co čtvrthodinu až na kraj Turecka. Mne čekalo jen 80km do Selčuku, který stojí poblíž Efezu. Stálo to 6YTL a trvalo necelou hodinu po moderní dálnici s peážemi. V Selčuku jsem obešel doporučované penziony,ale všichni chtěli 15 YTL za noc nebo ještě víc a ještě se rozčilovali, že to je winter price, čili polovina. Nakonec jsem se dohodl s matkou majitele penzionu GAKIROGLU, který ani není v průvodci na 10YTL. Majitel měl starší škodu Felicii a pochvaloval si její ekonomický provoz (benzín stojí v přepočtu 42 Kč/l). Dejť to Allah, ať mu dlouho vydrží.

Konečně jsem mohl vyrazit tam, kvůli čemu jsem do Selčuku přijel – do Efezu. Vydal jsem se z města západním směrem s tím, že cestou si ještě prohlídnu ruiny Artemidina chrámu, ale nějaký Turek, co jel na motorce okolo trval na tom, že mě do Efezu zaveze hned. Doufal jsem, že tam nepracuje jako průvodce a že mě nebude hodinu přemlouvat, abych se za nesmyslnou cenu nechal neprůstřelné výmluvy, ale řekl, že dělá archeologa. Sice mi chtěl prodat nějaké mince, jejichž starobylý vzhled je dosahován projitím předmětu trávícím traktem skotu, ale poptávku po těchto věcech prostě nevytvářím. Stejné mince mi později nabízely desítky lidí v Efezu i v Selčuku. Vstup do Efezu je 10YTL (čekal jsem 20) Efez je nejrozsáhlejší a nejznámější archeologické naleziště v Turecku, býval nádherným hlavním městem starověké Ionie. Založil jej Androkles z Athén. Město bylo velmi bohaté a prosperující o čemž svědčí i amfiteátr pro 25 000 diváků (po římské rekonstrukci), nebo pověstná Celsova knihovna (viz obr.). Na přelomu letopočtů žilo v městě na 300 000 lidí (a přirozeně několikanásobně víc otroků). Kolem roku 600 př.n.l. byl Efez napaden králem sousední Lýdie. Ke smůle Efezanů je nenapadlo postavit kolem města hradby a spoléhali na ochranu bohyně Artemis, což se však ukázalo jako nedostatečné. Tak bylo město snadno dobyto a muselo platit vysoké daně. O pár desetiletí později vystřídali v jejich výběru Lýdii Peršané. Chrám Artemis byl zničen roku 356 př.n.l. kdy jej zapálil Herostratos, aby se proslavil. Zvláštní móresy měli lidé už ve starověku. Jemu to přineslo smrt krutým umučením. Na své náklady nechal chrám zrekonstruovat Alexandr Veliký, který tudy ve 30. letech 4. stol př.n.l. zrovna táhl zničit Persii. V 1.stol n.l. se ve městě začala vytvářet křesťanská komunita. Přistěhoval se sem dokonce i Sv. Jan a Panna Marie na sklonku svého života. Sláva města začala upadat díky životnímu prostředí. Vykácené lesy zapříčinily erozi a zanášení koryta řeky bahnem. Přístav byl přesunut jinam. Neuspěl ani císař Hadrián, který se snažil řeku odklonit. Dnes je moře cca. 20 km od Efezu. Fatální ránu však městu uštědřil Sv. Jan, který se odstěhoval do místa dnešního Selčuku, kde dopsal své evangelium. Za dob Byzance mu byla zasvěcena bazilika, která se stala novým centrem města a Efez byl definitivně opuštěn. Cestou z Efezu jsem se konečně dostal k chrámu Artemis, jedním ze sedmi divů světa, který ve své době zastínil svou krásou i athénskou Akropoli. Dnes z něj zbyl jen jediný sloup a na něm je čapí hnízdo. Zbytky ostatních sloupů (celkem jich chrám lemovalo 137) dávají tušit jeho obrovským rozměrům. Místo je volně přístupné a je zde klid. Vyrušila jej jen kočka, která si myslela, že dokáže ulovit jednu z mnoha zdejších hus (velikostní poměr kočka:husa 1:3). Záhy byla překvapena jejich rozpětím křídel a zahnána.

Šel jsem ještě k ruinám zmíněné baziliky Sv. Jana a pak už nastal soumrak, teplota začala nepříjemně rychle klesat a byl čas jít na večeři, horkou sprchu (to myslím doopravdy, vzhledem k teplotě vzduchu jsem nepotřeboval pouštět studenou vodu a sprchoval se jen horkou) a spát. Byla to jedna z nejchladnějších nocí. Turci na zimu moc připraveni nejsou, nemají dvojitá skla v oknech. Vylepšila to vydatná večeře od pana domácího se spoustou právě sklizených oliv a mandarinek.

18-11-06 Po východu slunce jsem vstal a šel na otogar (Turecky autobusové nádraží) shánět dopravu dál na jih do města Söke. V Turecku to vypadá, že vše je dostatečně frekventované, až to budí dojem pohodlné návaznosti. Na otogaru jsem čekal jen 2 minuty a ve městečku Ortaklar si mě jen přehodily dva dolmuše (dodávka se sedadly nebo minibus) a už jsem frčel do Söke. Tam jsem stihl na otogaru snídani (cola a pide – listová pizza s mletým jehněčím masem dohromady za 4,5YTL) Za další hodinu už jsem vystupoval v Mílétu, bohatém městě staré Ionie v letech 700 př.n.l. – 700 n.l. Zdejší amfiteátr je menší, pojme asi 15 000 lidí a je možné prolézt i labyrint pod hledištěm. Nad divadlem stojí byzantská pevnost. Nejslavnějším zdejším rodákem byl Thales Mílétský, první významný filozof a matematik. Vstup do Efezu je 5 YTL. Byl jsem zde jediný turista, kromě jistého Angličana, kterého sem svezl realitní agent, který mu pomáhal zařizovat koupi pozemků u pobřeží. Nabídl jsem mu, že mě může svézt do vesnice Akköy, odkud chytím dolmuš na další cestu. S nadšením to přijal ?. Tam jsem čekal 5 minut a už se vezl na hlavní silnici, odkud mě další dolmuš do Milasu, odkud jsem jel autobusem do Bodrumu. Mílét leží mimo hlavní trasu, proto ty komplikace. Na bodrumském otogaru jsem chtěl hned pořídit jízdenku na další den ráno do Denizli, vyplatilo se obejít více cestovních kanceláří. Za stejné pohodlí se dá zaplatit 22 nebo taky jen 15 YTL (300 km). Poté bylo dalším úkolem opět najít penzion za 10. Ten, který jsem našel měl krásnou koupelnu a televizi. Ona Bundesliga v Turečtině je pořád Bundesliga, takže večer byl fotbal ?.

Bodrum bývalo ve starověku Halikarnassem. Král Mausólós mu vládl v letech 376 – 353 př.n.l. Po jeho smrti mu mauzoleum nechala vystavět jeho žena. Tak jako indický Taj Mahal je tím největším monumentem, který kdy muž postavil ženě, bylo Mauzoleum v Halikarnassu největší stavbou ženy pro muže a pro svou krásu se stalo jedním z divů světa. Pro starověké umění však neměli pochopení johanitští křižáci z ostrova Rhodos a roku 1522 tento div zničili.

19-11-06 Po ránu jsem šel na procházku k nábřeží. Město ještě spalo a slunce právě vycházelo. U pobřeží stojí veliký hrad a na promenádě okolo má sochu zdejší významný rodák Herodotos, zakladatel historie. Většinu dne jsem strávil v autobusu do Denizli. Tam bylo zase první starostí pořízení jízdenky do města Konya na příští noc. (25 YTL – všechny cestovky stejná cena, 440 km). Zbývalo dojet minibusem do dnešního cíle – Pamukkale. Cestou jsem si dobře popovídal s jedním Turkem žijícím v Německu, co přijel na dovolenou. V penzionu jsem opět byl jediným turistou. Staral se o to jeden student, tak jsme u čaje rozprávěli dlouho do noci.

20-11-06 Po vydatné snídani vyrážím za zdejší velkolepou památkou, která nechybí na seznamu UNESCO. Je jí Pamukkale (Turecky bavlněná pevnost) čili stovky navzájem propojených „bazénků“ z usazenin zářivě bílého travertinu. Místy je teda žlutý díky příměsi síry.

U odbočky už na mě čekal taxikář. Z dálky se smál a halekal cosi o čtyřech km náročného stoupání ? Bylo jitro krásného dne a nic jiného, než dvoukilometrovou procházku krásnou krajinou k antické Hierapoli, která se nachází nad Pamukkale a je součástí této památky, jsem si nepřál. Taxikáře jsem nepozdravil, ale slušně jsem ho poslal tam, kam patří. Začínám tuto sortu lidí mít nerad.

Hierapoli založil Eumenes II., pergamský král roku 190 př.n.l. Za 200 let přebírají vládu Římané a začleňují město do provincie Asia. Město je dále zvelebováno, např. je postaveno divadlo pro 12 000 lidí, ke kterému se hned po vstupu (5YTL) vydávám, nebo Apollónův chrám, který cestou míjím. Hierapole byla ve starověku lázeňským městem, kam spousty lidí přicházely léčit své neduhy, ovšem, jak průvodce vtipně uvádí, vzhledem k velmi rozsáhlým nekropolím kolem města, zdejší léčitelé asi zase tak úspěšní nebyli. Některé hrobky jsou skutečně famózní. I zde se od 1. stol. usazuje významná křesťanská i židovská komunita a za dob Byzance jsou antické chrámy nahrazovány svatostánky monotheistických vyznání. Na svahu hor nad městem stojí Martýrium Sv. Filipa, osmiúhelníková bazilika postavená na počest jeho umučení na tomto místě ve 2.stol., kdy ještě křesťanství nebylo tak populární. Víceméně dobře zachovalá je i zdejší agora, čili prostranství lemované sloupořadími, kde se za dob Říma pořádaly trhy a rozhodovalo se o věcech veřejných. Část materiálu okolních staveb později využili Byzantinci ke stavbě hradeb a brány, která agoru rozdělila na dvě části. Hierapolis bývalo často poškozováno zemětřeseními a po jednom zvláště silném roku 1334 bylo rozhodnuto o opuštění tohoto místa.

Celý areál je dosti rozlehlý, takže zde trávím celý den. V podvečer scházím oklikou dolů, balím se a po soumraku se vracím do Denizli na noční autobus dál na východ, do islámského duchovního centra Turecka – osmisettisícové Konye. Po návratu z Pamukkale na otogar v Denizli si všímám, že přímo na autobusáku je obrovská rybárna. Asi aby si každý hned po příjezdu mohl koupit rybu nebo oblíbeného měkkýše. Hned vedle je obchod se zbraněmi (co kdyby měkkýš upadl v nemilost?) Místo vodních tvorů nebo zbraní jsem si v nedaleké restauraci dal kebab. Servírují k němu několik salátů. V jednom z nich se skrývala malá tmavě zelená nenápadná paprička. Myslel jsem si, že mě po Mexiku, Indii a dalších zemích nemůže už nic překvapit. Opak byl pravdou. Nešlo jen o pálení, tohle prostě regulérně bolelo. Po několika minutách, když bolest trochu zeslábla a byl jsem schopen i něčeho jiného, než slzení a větrání úst, tak jsem kebab dojedl. Mohl chutnat jakkoli, nic jsem necítil. Jak se setmělo, zahalila město mocná inverze naplněná smogem ze spalin. Bylo zjevné, že každý topí uhlím nebo dřevem. Vzduch vyloženě smrděl a pouliční osvětlení bylo vidět maximálně tak na 100-200 m. Všiml jsem si, že u cigarety kouřícího člověka není na 20 m rozpoznatelné, zda z ní stoupá kouř. Velmi nezdravé prostředí! Zašel jsem radši na internet (1YTL/hod.), kde mě potěšil email od nejlepších přátel, že mi v Turecku dávají ještě den, maximálně dva ?. Ve 22:00 tu už byl autobus.

21-11-06 Čekal jsem, že noční spoj přijede do Konye s nějakým zpožděním a nebude tak moje noční toulání městem trvat dlouho. Autobus přijel skoro o 20 minut dřív a byl jsem jediným, kdo zde v tento nevlídný čas 3:40 ráno vystupoval. Venkovní teplota byla -1°C, čili zima jak sviňa, jak zpívá Pavel Dobeš. Nadmořská výška: 1065 m.

Konya je velmi staré město. Před 4000 lety jej Chetité nazývali Kunnawa a názvy se pak v různých dobách měnily až po římské Iconivm. V roce 1071 utrpěla Byzantská říše fatální porážku se Seldžuckými Turky a do té doby křesťanské Turecko se začalo pomalu islamizovat. Seldžuckou říši potkal stejný osud, jako říši Alexandra Velikého, kdy jednotliví generálové se snažili sami pro sebe získat kontrolu nad co největším územím, až se říše rozpadla. Seldžucký sultanát tak přežíval v Turecku jen v jihocentrální části Anatólie s Konyí jako hlavním městem pod názvem Sultanát Rumsko-Seldžucký, přičemž „Rumským“ byl míněn odkaz na římskou provincii Asia. Tento státní celek prosperoval, rozvíjelo se umění a filozofie a ekumenické myšlení a to až do roku 1243, kdy byl rozprášen mongolskými nájezdníky.

Věděl jsem, že konyjský otogar je 14km od centra a dojet tam mám tramvají. Jen co jsem se v mrazivé tmě rozkoukal a došel na zastávku, přijela tramvaj, nevím, kolik to stálo, když jsem nastupoval, ještě jsem skoro spal, ale na 1YTL mi nějaké drobné vracel. V centru nebyl nikdo, jen tma a občas okolo projel čistící vůz nebo policajti. Šel jsem se tedy přiobléknout k nedaleké mešitě a potom městem asi 2km ke komplexu mešit Selimiye Camii a Mevlâna, místo kde byl založen a dodnes sídlí řád tančících dervišů. Džaláludín Rúmí, který se narodil roku 1207 v Afghánistánu a jeho rodiče se přestěhovali do Mekky a později do Konye, byl jedním z největších mystických filozofů historie. K jeho významnému ekumenickému učení patřila tolerance a přátelství mezi lidmi různých vyznání. Pro muslimy je jeho zdejší hrobka významným poutním místem a ročně ji navštíví 1-2 miliony lidí.

Podle plánku města v průvodci jsem měl od Mevlâny za pár minut snadno dojít k Eski Garaj, čili starému autobusovému nádraží, odkud jezdí dolmuše a autobusy do okolí. Plánek se ukázal jako zcela neplatný a musel jsem na cestu doptat člověka stojícího u barelu s ohněm. V zápětí se snad ze stovky minaretů ozvalo volání muezzínů k motlitbě, což bylo dobré znamení, že se blíží úsvit. Hodinu po něm jsem se už řítil autobusem do městečka Čumra. Mým dnešním cílem bylo neolitické město, jedna z nejvýznamnějších archeologických památek lidstva vůbec, Čatal Höyük, vlastně i důvod, proč jsem jel do Konye. Podle průvodce je velmi obtížné se tam dostat jinak, než taxíkem, zvlášť v zimním období, což byl přesně způsob dopravy, kterému jsem se hodlal vyhnout. Uvidíme, odhodlání je veliké.

Na otogaru v Čumře (40 000 obyv.) bylo celkem mrtvo, kromě jednoho taxikáře, který se hned nabízel, že mě do Čatal Höyüku sveze za 35 YTL. Vysmál jsem se mu a smích mě přešel až u pokladny, kde mi sdělili, že tím směrem žádná hromadná doprava nejezdí. Teď se zase smál taxikář. Řekl jsem mu, že i kdybych tam měl jít pěšky (12km), že ode mne nedostane ani liru. Šel jsem Čumrou podle šipek, až na kraj města, kde se ulice rozdělovala do tří směrů bez jednoznačného určení, který vede k Čatal Höyüku. Věděl jsem, že podobným směrem je vesnička Küčükköy a odtamtud je to k Čatal Höyüku jen pár kilometrů. Do Küčükköy jezdí jen pár spojů denně, řekl bych 1. Jak jsem postával na křižovatce, přišel ke mně jeden Turek a dali jsme se do řeči a pozval mě na kafe. Říkal, že žil dlouho v Dánsku, a má tam děti. Po chvíli mi nabídl, že mě do Čatal Höyüku odveze, ale bohužel musí jet do Konye, takže tam se mnou nemůže čekat 2 hodiny, až si to prohlídnu, a že se teda budu muset zpátky nějak dostat sám. To bylo ideální řešení situace. Konečně jsem se ocitl v místech druhého nejstaršího města světa, Jericho v Palestině je považováno za starší, ovšem obě tato města spolu čile obchodovala, což prokázaly nálezy různých předmětů. Čatal Höyük je i po padesátiletém intenzivním archeologickém průzkumu dosti mystické a tajuplné místo. Ve zdejším muzeu je možné vidět nejstarší kořenku na světě nebo kopii sošky Matky Bohyně se dvěma leopardy – znakem moci. (originál se nachází v ankarském Muzeu Anatolských civilizací).

Je to již 89 století, co člověk vybudoval toto sídlo. Od tehdejších obyvatel nás tedy dělí přes 350 generací. Právem zde mluvíme o městě, neboť obyvatel mělo v době rozkvětu v 7. tis. př.n.l. až 8 000, což znamená jasnou kulturní dominanci v širokém regionu. Zdejší lidé chovali ovce a kozy a bylo to právě zde, kde člověk poprvé domestikoval krávu. Ta byla také posvátným zvířetem pro obyvatele Čatal Höyüku. Dále se živili rybolovem a rovněž pěstovali bavlnu. Čatal Höyük je starší než vynález ulice, takže domy na sebe byly jaksi namačkány a veřejný život se odehrával na střechách. V obytném domě se vždy další generace stěhovala do vyššího patra, které přistavěli. Vnější stěny domů na okraji města zároveň tvořily v jistém smyslu hradby. Pro stručné přiblížení života v Čatal Höyüku si představte, že jeho obyvatelé používali své domy zároveň k bydlení, práci, k náboženským účelům a nakonec i jako hřbitovy, protože se nechávali pohřbívat ve sklepení. Pod některými dosud odkrytými domy byly nalezeny desítky koster, jinde žádné, což značí, že i význam budov mohl být odlišný. Město bylo opuštěno kolem roku 5 500 př.n.l. Před polednem jsem poděkoval místnímu hlídači za prohlídku (2YTL) a opustil jej taky. Bylo asi 12°C, úplně jasno, nádherný anatolský podzim. Ušel jsem pár set metrů a zastavilo mi první projíždějící vozidlo – starší náklaďák s 15 tunami sladkých batát na korbě. Tímto řvoucím strojem jsem se za chvilku dostal zpátky do Čumry. Pak už bylo hračkou dostat se zpátky na hlavní silnici spojující centrální Anatolií se středomořským pobřežím a po ní s přestupem ve městě Karaman do Silifke (celkem asi 230 km) Silifke sice není přímo u moře, ale je to klidnější místo a je tam teplo.

22-11-06 Dnešek beru jako oddechový den a nikam zvlášť se neženu, což znamená, že v Silifke zůstanu 2 noci. Vstávám před polednem a jdu se projít na ruiny velikého hradu nad městem. Toto město se ve starověku jmenovalo Seleucia a založil jej Seleukos I. Nikator, jeden z nejschopnějších generálů Alexandra Velikého, kolem roku 310 př.n.l. Vládl odtud pak velké části Turecka a Sýrie. Město je rozděleno řekou Göksu a v centru přes ní vede most z roku 78 n.l. Prošel mnoha rekonstrukcemi a dodnes je plně funkční a vede po něm hlavní silnice. Rovněž je na této řece zajímavé, že se zde utopil německý císař Friedrich I. Barbarossa v létě 1190 při svém tažení na 3. křížovou výpravu.

Zdejší hrad vás překvapí hned u vchodu, žádný totiž nemá. Žádná brána, prostě nic. Vstupuje se do něj rozvalenou částí hradeb. Z hradu je nádherný výhled do okolí, na hory i na 7 km vzdálené moře. K němu jsem si taky na odpoledne zajel a dokonce do něj vlezl. (Kamenice v Návarově je ještě mnohem studenější.)

Se západem slunce jsem se vrátil do Silifke a skočil na pivo do jedné z mnoha hospůdek. Efes Pilsen je průměrné pivo, není špatné, chutná skoro jako Gambrinus.Za běžnou míru piva – 3dcl zaplatíte v normální hospodě v přepočtu 30 Kč. Za to můžete mít rovněž 2-3 kg mandarinek. ? Pro srovnání, panák vodky (Turci píšou votka) stojí 4,5 YTL = 67 Kč, ale možná jde o „stachana“.

23-11-06 Ráno vyrážím na autobusák a pořizuji jízdenku do Mersinu (90 km, 7 YTL). Mersin ( 850 000 obyv.) je moderní město, o něco mladší než náš Havířov. Turecká vláda jej nechala zbudovat jako nový přístav, jelikož nedaleký Iskendrun založený Alexandrem Velikým asi už nevyhovoval. Mezi městy dnes panuje rivalita, ale ropovod z Iráku končí v Iskendrunu. V Mersinu jsem se měl rozhodnout, kudy se vrátím do Izmiru. Buď bude existovat rozumné vlakové spojení přes Ankaru nebo nebude a vrátím se podél pobřeží, přes Antalyi. Vlakový spoj existoval a jmenoval Čukurova Expresi a byl docela levný. Mersin – Kirikkale (to je asi 100 km východně od Ankary) stálo 15,25 YTL, 600 km. Většinu dne jsem se procházel po Mersinu, kde toho však kromě přístavu moc k vidění není. Pozdě odpoledne jsem se vrátil na nádraží. Čukurova odjíždí ve skutečnosti z Adany. Z Mersinu je třeba jet místním vláčkem do městečka Yenice, kde se na Čukurovu přestupuje. Vlaky jsou v Turecku překvapivě čisté a poměrně nové a pohodlné. S rychlostí je to horší. V Yenice jsem se dal do řeči s jedním tureckým studentíkem elektrotechniky, který jel do Ankary. Ve vlaku jsme pak rozpoutali velkou diskuzi o politice, náboženství a fotbalu a desetihodinová cesta tak rychle utekla, ovšem na úkor spánku. Bylo ale zajímavé zjistit, že Turci se obecně považují za moderní muslimy, kteří své náboženství neberou smrtelně vážně, pijí alkohol a neradi vidí, když se ženy zahalují. Jistě to však neplatí o všech, třeba Kurdové patří k mnohem konzervativnějším muslimům, což je další věc, která Turkům na Kurdech vadí, kromě toho, že chtějí odtržení podstatné části země.

24-11-06 Ráno v 6 ze začalo rozednívat a vlak se pomalu blížil ke Kirikkale, s čímž mě probudil průvodčí. Krajina okolo trati se ve slabém světle nového dne jevila bílá, doufal jsem, že jsou to skaliska všudypřítomného vápenec, ale bohužel to byla jinovatka, čili pěkně mrzlo, což jsem vůbec neocenil, když jsem musel vystoupit z vlaku. Byl ale další krásný jasný den prakticky bez mráčku (9. v řadě!) a tak jsem vykročil k hlavní silnici, chytat autobusy jedoucí z Ankary do Samsunu, které tudy projíždějí a jedou okolo místa, které je mým dnešním cílem – Chatušaš, bývalé hlavní město Chetitské říše.

Chetitská civilizace dosáhla velkých kulturních úspěchů a považuji ji za obdivuhodnou.

Byla první indoevropskou civilizací a Chetité byli rovněž první na světě, kdo dokázal zpracovat železo. Chetitská říše byla zformována kolem roku 1800 př.n.l. králem a vojevůdcem Anittašem, který během své asi šedesátileté vlády upevnil pozici své říše v centrální Anatólii. Chetité získali v oblasti brzy vojenskou převahu, avšak rozvíjeli zejména obchod. Důležité bylo obsazení severních částí Asýrie a za vlády krále Muršiliše I. (1610 – 1593 př.n.l.), který sjednotil Chetitskou říše s říší Churritů ovládajících východní Anatolii a podhůří Malého Kavkazu, došlo i na Babylón. Babylón byl dobyt roku 1594 př.n.l. za Muršilišova úspěšného tažení. (Přesně 999 let poté zničí Novobabylónská říše Jeruzalém.) Poté význam Chetitů mírně upadá, avšak s nástupem Šupiluliumaše I. (1375 – 1335 př.n.l.) získává opět na významu. Dobývá středomořské pobřeží a Foiníkii, čili proniká až do dnešního Libanonu. Toto je bezesporu umožněno zejména díky vnitřnímu rozkolu v Egyptě, kdy faraón Amenhotep IV. se přejmenovává na Achnatona a provádí první monoteistickou reformu náboženství v historii lidstva, bohužel však zápas se starým duchovenstvem Amonovým mu nedává dosti sil řešit tolik světské problémy jako vzrůstající moc Chetitů. Roku 1306 př.n.l. nastupuje na trůn Muvatilliš, který se roku 1285 př.n.l. utkal v jedné z nejslavnějších bitev dějin lidstva v místě velmi strategickém – u největšího chetitského města v Sýrii, Kadeše na řece Orontes s egyptským panovníkem Ramesse II., který před šesti lety nastoupil na trůn a hodlal rázně řešit územní spory. Jeho taktika však nebyla nejšťastnější, po úspěchu chetitské špionáže se jim podařilo ze zálohy bleskurychle zničit Amonovu divizi egyptské armády, až sám Ramesse II. musel opustit místo bojiště útěkem. Vývoj bitvy, kdy na každé straně stálo 20 000 mužů ve zbrani nakonec vedl k nerozhodnému výsledku. 10 let poté ještě trvaly lokální šarvátky a vyhrožování, než Muvatilliše vystřídal na trůnu Chatušiliš III., nadán většími vlohami pro diplomacii. Ještě 6 let trvala jednání a jejich výsledkem byla první mírová smlouva v dějinách, která později přerostla v alianci. Pakt Egypt-Chati byl zpečetěn roku 1269 př.n.l. Mnoho darů a znalostí z oboru metalurgie, medicíny, zemědělství a dalších bylo vyměněno, Ramesse II. rovněž dostal chetitskou princeznu a na důkaz přátelství věnoval Chatušilišovi III. zelený kámen, který byl uložen v chrámu v Chattušaši. Tyto kameny jsou patrně jen dva na světě, ten co zůstal v Egyptě ještě nebyl nalezen.

Posledním chetitským panovníkem byl Šupilulimaš II. Roku 1186 př.n.l. neustála Chati (jak byla říše nazývána) nápor národů příchozích z Thrákie a byla zničena. Chetitské náboženství byl důmyslný systém božstev a lokálních kultů v čele s bohy Ištanu – bůh slunce, Tešup – bůh počasí a bouří, Agniš – bůh ohně, Rutaš – bohyně lovu a bůh vegetace Telepinu. Na rozdíl od Egypta nebyl tak významný kult panovníka, tak položili Chetité i základy pozdějších evropských polyteistických vyznání ve starověku. Nás může těšit, že jedním z nejvýznamnějších chetitologů byl Bedřich Hrozný, který rozluštil písmo Chetitů a umožnil nám dověděti se mnohé o této skvělé civilizaci.

Po půldenní procházce velmi rozlehlou Chatušaší se ještě vydávám do 3km vzdálených skal, kde se nachází jedno z nejposvátnějších míst Chetitů, Yazilikaya, což turecky značí „Popsaná skála“ a přesně popisuje, co je zde k vidění. Pochází z konce 13. stol.př.n.l., tedy spíše z doby úpadku Chetitské říše. Po návratu odtamtud se setkávám s mírnými obtížemi. Ono už dostat se do Bogazkale, jak se jmenuje vesnička, u které Chattušaš leží byl problém. Nikdo pořádně ve měste Čorum, ležícím na trase Ankara – Samsun, odkud se do Bogazkale je třeba vydat, nevěděl odkud se tam přesně vydat a když jsem dolkáš konečně našel, musel jsem čekat 2 hodiny, než se naplnil. Ještě, že jedním z příchozích byl jistý Laosan žijící ve Francii, rovněž cestující po Turecku a mohli jsme si debatováním čekání zkrátit. Dostat se z Bogazkale zpět do Čorumu se ukazuje mnohem horší. Minibus, o kterém ráno tvrdili, že se v 17 hod. vrací, se rozbil nebo neměl dost cestujících, aby se cesta vyplatila (byl jsem jediný), parchantíci, co mi ráno nabízeli nesmysly přestali mluvit Anglicky ?. Jen taxikář postával na malém prostranství před hotýlkem, kde se ubytoval Laosan. Já jsem se však nutně potřeboval dostat ještě ten večer do 200km vzdálené Ankary. Taxikář se usmívá. Okolosedící strýcové mne sledují. Jdu k nim a vysvětluji můj problém a oni pokyvují hlavami. Nic nejede a musím tu zůstat nebo si vzít taxík (do Čorumu je to skoro 40km) Se slovy „Allahu akbar!“ , ve smyslu, že se najde řešení, což pochopili, je opouštím, kysele opětuji úsměv vyjevenému taxikáři a odcházím na severozápad, kde tuším za horami Čorum. Slunce za ty hory právě zapadlo, teplota se opět prudce snižuje z odpoledních příjemných 10°C kamsi k nule a později bezesporu i pod ni. Nemám s sebou zimní oblečení a musím proto rychle do Ankary. Svým výrokem jsem se nemýlil, patrně jediné disponibilní vozidlo na bezplatnou cestu do města mi asi za 5 minut zastavuje. Řídí ho člověk, který po okolních vsích zásobuje lékárny. Neumí sice moc Anglicky, ale má slovník a já mu pár slov Turecky rozumím. Trošku mě znervózňuje, když při rychlosti 120 km/h po rozbitých silničkách okresního významu listuje v kapesním slovníku a luští drobné litery za účelem, aby mi popřál hezký večer a zeptal se jak se mi Turecko líbí. Říkám, že hodně a že to snad ještě chvíli vydrží. Podává mi s úsměvem slovník, abych mu to přeložil do Turečtiny. Takhle se bavíme až do Čorumu. Na rozloučenou mi dává muslimskou obdobu růžence s tím, že jako „stay friends“. Velmi příjemný člověk. Je už tma, město se halí do smogu, jdu kousek po dálnici, která jej protíná a stavím se pod jednu z pouličních lamp a stopuji projíždějící autobusy. Za 15 minut v jednom z nich únavou usínám na cestě do Ankary. Ankara je se 4,5 miliony obyvatel druhé největší město Turecka. Aby se stala hlavním, tak Atatürk od roku 1919 po osm let nevkročil do Istanbulu a všichni státníci jej museli navštěvovat v Ankaře. Atatürk byl velikým mužem turecké historie a jeho reformy se zasloužily o oslabení moci islámu, sekularizaci a modernizaci země. Díky nim dnes Turecko více připomíná Balkán a evropské Středomoří než třeba Sýrii nebo Egypt.

Do Ankary jsem přijel pozdě večer od východu a snad jsme ji celou objeli po chaotické změti dálnic a jejich křižovatek, doslova přecpaných auty, než jsme zakotvili na A.Ş.T.I., ankarském megalomanském centrálním autobusovém nádraží. Rozhodl jsem se zakoupit raději již dnes jízdenku na další noc do Izmiru (25 YTL). Odjezd jsem měl mít z nástupiště č. 143. A.Ş.T.I. je několik set metrů dlouhá zalomená hala a pod ní je ještě jedna, stejně veliká. Komunikace k obsluze horního patra vede po mostě okolo budovy. Prostě šílené. Větší než megaterminál Retiro v Buenos Aires, větší než superautobusák Tapo v Ciudad de México. Alespoň sem taky jezdí metro, kterým se dostávám do centra a nacházím útulný hotýlek, kde ihned po zaplacení a horké sprše usínám. V noci už mi zima ani nepřijde, budova je asi lépe izolovaná.

25-11-06

Vstávám v poledne. Lepší čas ode mě dnes čekat nelze. Vydávám se do průvodcem velebeného Muzea Anatolských Civilizací a cestou procházím velmi rozlehlou pevnost v Ankaře. Ankara má zajímavou minulost, Chetité zde měli pevnost již ve 13. stol. př.n.l., ale město zde vybudovali až Frýgové, kteří přišli do Anatolie z Thrákie. Ankara se tenkrát jmenovala Angora a z tohoto názvu do dnešních dob se nám zachovaly angorské kočky a dlouhosrsté plemeno koz. Frýgickým hlavním městem však byl Gordion asi 100km jihozápadně od Ankary. Z jejich dob pocházejí dvě výborné báje, jedna o oslích uších krále Midase a druhá, reálnější, o rozetnutí gordického uzlu Alexandrem Makedonským, který do oblasti v roce 334 př.n.l. přitáhl. V polovině 3. stol. př.n.l. sem dosáhly keltské kmeny z Galie a vybudovali zde své hlavní město. Ankara má tedy keltské základy, stejně jako Čechy. Roku 25 př.n.l. začlenil Octavianus Augustu Ankaru do provincie Asia. Po rozpadu Římské říše byla samozřejmě součástí Byzance až do roku 1071, kdy byla Byzanc poražena. Když zde Atatürk v roce 1920 zřídil svou základnu, žilo zde 30 000 obyvatel. Město se tedy ve 20. stol. rozrostlo 150tinásobně.

Muzeum je opravdu velkým zážitkem. Je zde řada originálů ze všech významných archeologických nalezišť z celé Anatolie. K vidění zde jsou originální nástěnné malby z Çatal Hüyüku,

Rovněž předměty mystických kultů, záhrobní výbava, šperky ze 7. – 1. tis. Př.n.l., rovněž originály královské korespondence, které dokazují velmi vřelý vztah mezi dvory Ramesse II. a Catušiliše III. (na obrázku dopis chetitské královny adresovaný Nefertari, manželce Ramesse II.). Jsou zde i nálezy z chetitského státního archivu, např. záznamy o rozvodech, soudních řízeních a mnoho dalších ukazujících na vyspělost chetitského právního řádu. Na konci jsou mapy největšího rozmachu Osmanské říše před 1. sv.v. Z našich učebnic dějepisu je přirozeně známe, jen jaksi z druhé strany, té rakouské ?.

Večer se už jen vydávám pro věci do hotelu a na A.Ş.T.I. Na autobusáku je velký zmatek. Je právě den, kdy vojáci nastupují základní službu a přicházejí se s nimi rozloučit babičky, matky, milenky a příbuzenstvo a kamarádi a tak je kapacita terminálu několikanásobně převýšena. Rozsáhlé davy vyhazují do vzduchu novopečené vojáky zabalené do tureckých vlajek a provolávají slávu jejich cti bránit Turecko. Když pomyslím na doslova pekelnou hranici s Irákem, rovněž velmi neklidnou s Arménií a Náhorním Karabachem a Íránem a ani ta syrská není zrovna nejuspokojivější, nečeká je žádná pohoda. Když však vidím ty tísíce a tisíce hrdých lidí, jsem docela rád, že jsou to naši spojenci v NATO. Autobusy se bohužel musí těmi davy prodírat, neustále troubí, lidé se berou na ramena a naposledy vojáky zdraví přes okýnka a tlučou na stěny autobusů. Nabíráme asi hodinové zpoždění, ale atmosféra je prostě dokonalá. Co dodat k poslednímu nočnímu přejezdu? Snad jen, že projíždíme i městem Afyonkarahisar, což je turecké město s nejdelším názvem ?

26-11-06 Ráno se budím za úsvitu. Sjíždíme z náhorní roviny západní Anatolie zpět k Egejskému moři. Za chvíli se objeví známý terminál v Izmiru. Pak už je to kousek busem a metrem do centra. Zbývá se ubytovat, osprchovat, projít se po nábřeží. Zároveň zjistit, že z opačné konečné linky metra jezdí množství městských autobusů za 1 YTL do čtvrtí okolo letiště. To je uspokojivé. Izmir je velmi příjemné a moderní město. V podvečer při návratu z procházky míjím jeden katolický kostel a u něj mě zastavuje jeden turecký křesťan. Nechává se ode mě pozvat na čaj a asi 2 hodiny rozprávíme o životě v Turecku a o postavení Křesťanů. Vypráví, jaké to doma má, když konvertoval ke křesťanství. Svého otce tím moc nepotěšil, ale po letech mají jediné jablko sváru – v neděli u oběda se nesmí zmiňovat o nadpřirozeném původu Ježíše Krista. Zítra sem přijede papež Benedikt XVI., což mu pozici doma jistě trochu posílí. Nakonec mu dávám nějaké drobné, když si o ně řekl (tomu Turkovi, ne papežovi). Byl to 11. den cesty, kdy jsem měl nepřetržitě modrou oblohu a neviděl pořádně mrak, natož aby na mě káplo. A to tu před měsícem byly záplavy po vydatných deštích.

27-11-06 Ráno se vydávám na autobus a jedu na letiště. Respektive k letišti, vysazuje mě u dálnice a ukáže rukou na věž řízení letového provozu. Přistává zde asi 20 letadel denně, takže tu není moc co řídit. Na autobusové zastávce už čeká…. Kdo myslíte? Ano, taxikář. Jen na něj mávám, že tu dálnici dokážu přejít sám a to také činím.

Let zpátky je mnohem příjemnější, jednak je den a je možné sledovat, jak přelétáme ostrov Chios a potom míjíme Lesbos, přelétáme Egejské a Thrácké moře a údolí mezi zasněženými vrcholky pohoří Pirin a Západní Rodopi, které za měsíc a něco už budou územím EU. Od Dunaje dál už je inverzní oblačnost a není už nic vidět.

Z Berlína jsem se vrátil noční žlutou linkou do Prahy a pak do Liberce. Cesta definitivně skončila.