0
0

Bulharsko-tureckou hranici přejíždíme již za soumraku u městečka

Svilengrad

a hned na nás dýchá pravá vůně Orientu. Celníci i ostatní zaměstnanci v nažehlených uniformách jsou v naprosté pohodě a popíjejí čaj. K našemu překvapení zde pracuje spousta žen a všichni umí perfektně anglicky. Absolvujeme nezbytné kolečko po pěti okéncích, nutné k získání turistického víza na 30 dní, u každého z nich zaplatíme pár dolarů a nakonec jsme asi po dvou hodinách vpuštěni do země. „Where are you from?“ ptá se asi padesátiletý celník.

„Czech Republic.“ odpovídáme.

Obdivně hvízdne a pak si poklepe na svou pistoli u pasu. Je vidět, že některé české výrobky dělají naší zemi opravdu dobré jméno. Náš první den začíná kousek za hranicemi v městečku

Edirne

Zakempovali jsme tu až pozdě v noci, a jak jsme ráno zjistili, u hromady hnoje. Probouzejí nás bučící krávy jdoucí na pastvu a jejich zvědavý pasák. Dáváme se do řeči, on si s velkým zájmem prohlíží naše věci a najednou sebere sluneční brýle a začne utíkat. Je dostižen a brýle musí vrátit, krást se nemá. Edirne je v turistických průvodcích nazýváno „bránou Orientu“. Prohlížíme si nádherné mešity a připadáme si jak v pohádce Tisíc a jedna noc. Vždyť jsme v Orientu poprvé. Okamžitě se nás zmocňuje několik otravných prodavačů se vším možným. Vrtíme hlavou, jako že nerozumíme, ale jeden z nich se zkušeně podívá nejprve na SPZ, pak pověsí na řídítka motorky dva jakoby stříbrné řetízky a česky prohlásí: „Kupte, dva jen za sto korun.“ Z Edirne pokračujeme okolo Marmarského moře do

Istanbulu

kde nám dochází, že jsme se právě připletli do odpolední dopravní zácpy. Celkem rychle se učíme zdejší pravidla silničního provozu. V celém Turecku, se jezdí opravdu velmi nekonvenčně. Tříproudá silnice se mění v minimálně šestiproudou, mezi auty se proplétají cyklisté a motocyklisté, občas chodci a hlavně všichni troubí. Když předjíždějí, někoho pouští, právě potkali známého nebo jen tak na nás. Vždyť jsme hosté v jejich zemi a musí nás přeci pozdravit! V noci je dopravní situace ještě zajímavější. Světla tu používají jen ti co je mají a ti ještě jen někdy. A tak není problém spatřit neosvětlený povoz pár metrů před sebou či zaznamenat protijedoucí auto tak, že padesát metrů před potkáním rozsvítí obrysová světla. Snažíme se proto omezit noční jízdu na minimum. Průjezd Istanbulem nám v zácpě zabere asi tři hodiny. Přejíždíme most nad Bosporem a jsme konečně v Asii! Ještě jednou zabloudíme a tak nás policista pouští zkratkou zákazem vjezdu.

Jsme unavení, a tak si na první pláži za Istanbulem stavíme stan. Po půlnoci nás budí policisté. Jsme z toho trochu mimo. Velmi se nám omlouvají, ale máme toto místo raději opustit. Je to vyhlášené istanbulské feťácké doupě. Raději balíme a jedeme pryč a asi za hodinu se pro jistotu ukládáme nedaleko vesnického stavení v ohradě pro koně. Ráno vyrážíme na snad nejšílenější část naší cesty – přejezd od Černého k Středozemnímu moři přes náhorní plošinu do

Antalyie

Čeká nás asi 650 km dlouhý úsek ve výšce až 1500 m.n.m. Ale je na co se koukat! Krásné pohoří Taurus, všudypřítomná stáda koz a ovcí, typické vesnice, město Kútahya se světoznámou porcelánkou, solné jezero, atd. Tato oblast není moc obydlená, zimy jsou zde dosti studené a tak jsme v šoku, když se před námi po zhruba padesáti kilometrech naprosté pustiny vynoří na křižovatce dvou silnic supermoderní nákupní středisko. Hypermarket, restaurace, kavárny, butiky, květinářství, vše luxusní a s vodotrysky. Je nám už docela zima, je pozdě a jsme unavení, ale v horách se nám nocovat nechce. Jedeme dál a okolo jedenácté večerní si po třicetikilometrovém závěrečném klesání s mnoha zatáčkami vracečkami prohlížíme noční život v přímořském letovisku a stavíme stan na pláži u Středozemního moře.

Po snídani si jdeme prohlédnout turistické středisko Antalyia, kde kromě hotelů v podstatě vůbec nic není. Na dovolenou sem jezdí především Němci, ale čím dál častěji i Češi. Vždyť ceny jsou tu příznivé, moře teplé a v okolí mnoho antických památek. Pokračujeme ke zříceninám starověkého antického města

Phaselis

Nejprve reptáme nad vysokým vstupným, 23,- DM se nám zdá dost, ale pak uznáváme, že to opravdu stojí za to. Pohodička, klid, málo turistů a velmi zachovalé stavby. Ve starém válečném přístavu se vykoupeme, naobědváme a pokračujeme v cestě.

Po úzké oslí stezce stoupáme odpoledním žárem k veliké přírodní zajímavosti zdejšího kraje. Jedná se o posvátné místo Chimarea. Ze skály unikající metan na povrchu hoří a plamenů tu může být tak okolo dvaceti. Na skále si podnikavý Turek zařídil svojí čajovnu. Jednak prodává schváceným německým důchodcům půllitrovky balené vody a jednak vaří turistům čaj. Pro vodu chodí do potoka a vaří jí v konvici nad plamenem. Tomu se říká maximálně ekonomický a ekologický provoz!

Další den se těšíme na návštěvu

Myry

vesnice s úžasnými skalními hroby. Skoro ji nemůžeme najít, je obklopena skleníky, ve kterých několikrát ročně dozrávají rajčata, určená především k vývozu. Starověkou Myru vybudoval národ Lýků, o kterém toho dodnes mnoho nevíme. Pravděpodobně byli Lýkové původní obyvatelé Anatólie náležející k indoevropské skupině. Zajímavé jsou především jejich osobité představy o smrti. Pro své mrtvé stavěli nekropole vždy na vyvýšených místech. Hroby byly vytesány do skály a dělaly se naopak než by člověk čekal. Nejprve vytesali štít a pak pokračovali dolů k podstavci. Lýkové zřejmě věřili, že duše zemřelých odnášejí do nebe Harpyje (bohyně bouře) nebo Sirény (bytosti spojení ptáka s člověkem), a proto své mrtvé ukládali co nejvýše aby si je mohly o nejdříve odnést.

Pokračujeme do městečka

Xanthos

které bylo ve své době nejdůležitějším městem Lyků. Když město roku 545 před Kristem dobyli Peršaně, Lykové v bezvýchodné situaci zapálili své domy i sebe. Městečko je to krásné, jen kdyby nás všude neobtěžovali místní „domorodci“. Zjišťujeme, že nejlepší je mluvit jen česky, to jsou pak opravdu v koncích. Většina místních totiž celkem slušně ovládá angličtinu, němčinu, italštinu a francouzštinu. Turci jsou všeobecně hodně jazykově nadaní.

Pro nocleh si nacházíme krásnou opuštěnou zátoku s pláží, hezčí než z prospektů cestovních kanceláří. A hlavně – jsme tu jen my a jeden rybář. S tím se spřátelíme a strávíme tu skoro celý následující den. Koupeme se, potápíme a opalujeme, ve stínu je tak 35 stupňů a voda má tak okolo 28. Až k večeru, když se trochu ochladí, se vydáváme na další cestu. Ráno si prohlížíme věštírnu v

Didymě

Věštírnu stavěli více než 700 let. Nejprve byla zničena po 200 letech během jónského povstání a pak byla přes 500 let znovu obnovována. Stála mnoho zlata a nikdy nebyla úplně dokončena. Zřejmě vinou nedostatků financí na dokončení. Apollonův chrám byl definitivně zničen v 15.století při zemětřesení a je určitě nejmonumentálnějším v Turecku. V době největší slávy ho tvořilo ho 120 sloupů, každý o průměru 2 metry a výšce skoro 20 metrů.

Didyma leží asi 20 km od městečka

Milet

které bylo politickým, obchodním a kulturním centrem zdejší oblasti. Většina trosek starověkého Miletu leží těsně pod vodní hladinou. Město bylo na svou dobu dobře architektonicky řešené, s moderním systémem pravoúhlých ulic. Jsme už ale z památek celí unavení a tak projedeme Izmirem a utáboříme se na krásné pláži u letoviska Yeni Foca.

Celý následující den se jen tak poflakujeme po plážích a přímořských letoviscích. Shodujeme se v tom, že památky jsou sice krásné, ale je jich tu až moc a všechny se stejně zvládnout nedají. Tak chodíme po trhu, ochutnáváme ovoce a okukujeme mořské potvory. Za 12 dní, které jsme v Turecku strávili, byla inflace asi 20%, takže je lepší měnit peníze tak každé tři dny. Zásoby jídla, které jsme si vezli z domova, byly v podstatě zbytečné. Jídla je tu v obchodech a na trzích dost. A ty ceny! Třeba chleba, taková větší křupavá veka, stála 150.000 Tureckých lir – necelé 4,- Kč. Rajčata se daly usmlouvat na 200.000,- TL, výborná čokoláda na 250.000,- TL. Nejvíc nám ale chutnaly místní sladkosti – opravdové kalorické bomby. Tak třeba moučník z piškotového těsta s velkým množstvím ořechů a mandlí celý plaval ve sladkém tuku. Během jedné naší cesty podél pobřeží jen tak ze zvědavosti odbočujeme doprava a po prašné cestě stoupáme do hor. Asi po třech kilometrech se nám otevírá nádherný výhled do krajiny. Všechno tu kvete, jsou tu krásní barevní motýli, ale hlavně to tu nádherně a nepopsatelně voní. Úplná idylka!

V Assosu, městě známém tím, že zde slavný Aristoteles založil filozofickou školu, se nejprve dosti dlouho snažíme koupit vstupenky. Vysvětlit asi osmdesátileté stařence, která mluví jen turecky, že chceme vstupenky poloviční studentské a ne celé je nelehký úkol. Nakonec to řešíme tak, že jí prostě dáme peníze a jdeme dovnitř. Město je perfektně zachovalé, snad díky tomu, že se zde stále normálně bydlí. Zajímavý je zdejší Athénin chrám, jediný chrám dorského slohu v Malé Asii. A zde, v Assosu, si konečně prohlížíme si vnitřek mešity. Je nádherná, útulná a pohodová.

Jedeme k nejznámější turecké památce, do slavné Tróje. Cestou si ještě prohlížíme Alexandrovu Troju – celkem zachovalé zříceniny. V Tróji po nás nejprve chtějí neobvykle vysoké vstupné, a pak jsme už jen zklamáni. S tím co jsme viděli v minulých dnech se to srovnávat nedá. V podstatě zde nic není, jen davy Japonců a Američanů a drahé suvenýry.

Trója je známá především díky Homérově Iliadě a na jejím místě bylo postupně postaveno 47 různých měst což bylo dokázáno z rozborů devíti hlavních vrstev podloží. Slavný Heinrich Schliemann zde objevil zbytky bájné Tróje v roce 1871 a nalezl zde i tzv. Priamův poklad. Velké množství šperků a jiných hodnotných předmětů bylo tajně odvezeno do Německa a za dobývání Berlína Rudou armádou se velká část pokladu ztratila. Objevila se až roku 1993 v Moskvě, která jí odmítá vrátit. Tróju měli deset let marně obléhat achájští bojovníci pod vedením krále Agamemnona a nakonec ho dobyli pomocí známé lsti s dutým trojským koněm. Tak se u jeho repliky ještě fotíme a pak už honem pryč. Na tom, zda je tato Trója skutečně onou Trójou ze slavného eposu se odborníci stále nemohou shodnout. Stan si stavíme na břehu úžiny Dardanely, kde konečně vidíme vojenskou ponorku. Za prvé světové války se zde strhla velká bitva mezi Turky, kteří stáli na straně německo-rakouské a spojenci na straně druhé, pro které byla úžina strategicky důležitá pro zásobování ruských vojenských jednotek. Spojenci bitvu prohráli, ale obrovské ztráty na životech měly obě strany. Ráno přeplouváme za 3.100,000 TL do

Eceabatu

a za silného větru jedeme do

Ipsaly

Naposledy na trhu nakupujeme rajčata a lusky a za chvilku jsme už na hranicích. Na obcházení okének kvůli razítkům se už moc těšíme, vše je na pátý pokus v pořádku. Zažijeme ještě jednu veselou příhodu s „posraným“ celníkem. Vejdeme do budky k zrušení registrace motorky a vidíme tři vysmáté celníky. Jeden z nich něco vysvětluje a drží si kalhoty na zadku a druzí dva se smějí, až jim tečou slzy. Jen neradi se s tureckými celníky loučíme. Ti na řecké straně nás přijímají o poznání chladněji.

http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/turecko/turecko-291.html?kid=244

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .