5.den ve Španělsku

**5. DEN VE ŠPANĚLSKU – STŘEDA _ GIRONA, PERATALLADA,**

****GIRONA****

Costa Encantada – Girona 45 km 1 hodina

Girona – Peratallada 37 km 45 minut

Peratallada – Costa Encantada 67 km 75 minut

Σ za den 149 km

Prší. Sakra co je to za počasí. Když se podívám na mapu světa, vidím, že jsme dost jižně, aby tady bylo teplo a slunečno, a ono nic. Nakonec to vypadá, že se to umoudří, a tak v 10:40 vyjíždíme směr Girona. Mám nastaveno parkoviště u Lídla, ale tam zjišťuji, že do centra to máme ještě asi 2 kilometry. Navrhuji, že popojedu dál a vyhledáme třeba placené parkoviště, nakonec všichni rozhodují, že auto necháme tady. Vybalíme potřebné věci s nezbytným deštníkem a valíme do města. Snažíme se zapamatovat, kudyma jdeme tak, abychom se vrátili v pohodě zpět. Když dorazíme k prvnímu INFO centru, stojíme jako trubky ve frontě na mapku, nakonec nás předběhnou ještě jacísi Rusi. Květa tvrdí, že tam stáli, já si myslím že ne. Budiž, stejně už je ta informační dáma obsluhuje. Mně se najednou udělá tak šoufl, že musím ven. Bylo tam tak nějak hnusně a moc nechybělo a sekl bych s sebou. Venku sice ještě drobně prší, ale pomalu se to trhá. Nabíráme směr náměstí a horečné hledání toalet, které nakonec najdeme. Potom se kocháme pohledem na ryby a pokračujeme dále do města. Dostáváme se k první věhlasné katedrále, ale zde se nesmí fotit ani natáčet. Fotí spousta lidí, já ale kameru mám jen v pohotovostní poloze a natáčím jako agent 007. Co jsem natočil zjistím až doma, (moc toho nebylo). Po prohlídce se motáme po přilehlém parku a památkách. Snažíme se potom dostat do židovského města a na další památky. Co jde to zvládáme, ale protože námi již lomcuje módr, jdeme něco pohledat. Prvně se nám nic nelíbí, potom jedno bistro míjíme, nakonec říkám, že se tedy najíme někde po cestě v nějaké vesničce. Jo, kdybych tak tušil, jak to dopadne.

Zdenu s Laděm nakonec necháváme na nějakém parkovišti a s Květou valíme pro auto. Nalodíme se a jedeme vyzvednout ty dva. Pak nahazuji do navigace další cíl, a to je vesnička Peratallada. Malá historická vesnička, kde se určitě najíme.

Proto po cestě, asi 3 kilometry před cílem, míjím restauračku, protože do cíle je to hned. Najíždím na parkoviště a hned valíme podle cedule k první hospodě. Zamachlováno. Zdena fňuká po záchodech a přidává se i Květa. Jenomže všechny hospody mají zavřeno, až vlezeme do jednoho forhausu, kde to vypadá na otevřeno. Chceme si sednout, ale asi majitel nám něco vykládá, snažíme se mu porozumět, ale nějak to nefunguje. Květa se Zdenou valí na záchod, já se s chlapem furt dohaduji, až konečně pochopím, že má zavřeno. Volám to na naše děvčata, ale ty už jsou pomalu za dveřmi. Vylezeme tedy ven a čekáme. Tedy čeká Laďa a já obhlížím terén. Nacházím cosi na náměstíčku, ale je to jako Kafec nebo Mec, a tak jdeme dál s tím, že přece není možné, aby všechno bylo zavřené. Květa furt že je po sezóně, ale sezóna v těchto státech končí až koncem září, což ještě není. Ach ta pitomá španělská siesta, celé odpoledne zamachlováno a otevírají až večer. Člověk aby díky módru hodil lajfce mávačku. Nevadí, něco najdeme. To ještě netuším, jak dalece se mýlím. Naposledy ještě něco pofotíme a jdeme k autu s tím, že se najíme někde po cestě ve vesnické hospůdce a ochutnáme konečně něco typicky španělského.

Nastavuji navigaci mimo placené úseky a jedeme. Když mě na prvním kulaťáku žene navigace jinam, než odkud jsme přijeli, nevadí, i tam něco bude. Možná nakonec i ta hospoda předtím byla zavřená. První vesnice, úzké uličky kde pomalu chcípl pes a otevřená hospoda nikde. Jedeme dál, další vesnička a to samé. Pak nacházíme jakési velké hotel s hospodou, taky zavřeno. Pak pokračujeme samýma serpentýnama asi 20 až 30 kilometrů a furt nic. Bylo mi navrženo, ať navigaci nastavím po dálnicích, ale už to bylo jedno. Po cestě už nic takového není, a tak se rozhodujeme, že se najíme v Lloretu. Dojíždím a parkuji u obchodního centra. Odsud vyběhneme k nedaleké pizzerii, kde jsme původně ani nechtěli, protože čepují jen Amstella. Teď si to uvědomíme až po objednávce. Dáváme si jídlo, Zdena s Laděm pivo, my Sangriu. Po večeři jdeme ještě nakoupit a do hotelu. Utahaní jako štěňata, ale panáčka si dát musíme. Ve čtvrtek nás čeká Barcelona.

Provincie Girona je jednou ze čtyř provincií Katalánska. Leží v severovýchodním cípu země na pobřeží Středozemního moře, v podhůří Pyrenejí. Sousedí s Francií, Andorrou a provinciemi Barcelona a Lleida. Náleží k ní také exkláva Llívia, obec zcela obklopená Francií. Hlavním městem je starobylé město Girona. Žije zde přes 700.000 obyvatel.

Provincie je turisticky hojně navštěvována a pro svou polohu je zpravidla prvním španělským územím, které návštěvník spatří. Oblíbená jsou přímořská letoviska, v létě často přeplněná, či město Figueres, rodiště Salvadora Dalího

Girona (katalánsky) nebo Gerona (španělsky) je město v Katalánsku, hlavní město provincie Girona a comarky Gironès. Ve městě žije více než 89.890 obyvatel. Město leží na soutoku řek Ter a Onyar. Nedaleko města se nachází i mezinárodní letiště. Toto město založili Ibérové, následně se do dějin i architektury města zapsali Římané, Arabové a Židé. Dnes je Girona druhým největším městem Katalánska.

Girona je správním střediskem oblasti Costa Brava. Jedná se o historické a neuvěřitelně kulturně cenné město. V současnosti zde žije 90 000 obyvatel, kteří jsou velice přívětiví a pohostinní. Girona leží ve středozemí a tak se zde žádné pláže nevyskytují. Girona je pohledné město s nejhezčí tváří v okolí řeky Riu Onyar, nad jeíž vodou se zvedají vysoké pastelové domy. Za nimi se ve staré části nachází Rambla de la Libertat, lemovaná rušnými obchody a pouličními kavárnami. Domy byly postaveny v 19. století jako náhrada za části městských hradeb, poškozených během sedmiměsíčního obléhání francouzskými vojsky roku 1809. Centrem všeho dění je nábřeží u řeky Onyar. Je zde pěší zóna s mnoha restauracemi, kavárnami, hospůdkami a obchody, kde se dá levně a dobře nakoupit. V okolí centra jsou luxusní hotely, které návštěvníkům poskytují veškerý komfort, včetně bazénů, či wellnes studií. V Gironě stojí za prohlédnutí Staré město. Zvláště zajímavým a krásným objektem je katedrála, ke které se jde po 90 schodech. Dále stojí za návštěvu Židovské město, či Pedrův most.

Procházka po pěších mostech přes řeku Onyar je zážitkem, kdy jsou k vidění pohledy na barevné staré domy s balkóny plnými ještě barevnějšího prádla. Příjemná je také procházka po římských hradbách se středověkými věžemi od náměstí Plaça de Catalunya po ulici Carrer de Sant Cristófol. Z hradeb je krásný pohled jak na katedrálu a středověké město, tak na současnou městskou zástavbu.

KATEDRÁLA PANNY MARIE (GIRONA) Katedrála Panny Marie v katalánském městě Girona (Španělsko) se nachází na nejvýše položeném místě ve městě. Stavba je se šířkou 22,98 m nejširší jednolodní gotickou katedrálou na světě. Stavba započala v 11. století v románském slohu, ve výstavbě se pak pokračovalo ve 13. století už ve slohu gotickém, zachován zůstal románský ambit a také věž. Katedrála byla dostavěna v 18. století, práce na výzdobě průčelí katedrály byly však dokončeny až ve 20. století. Před její prohlídkou se musí ještě zdolat devadesát schodů. Od počátků christianizace bylo město Girona sídlem biskupství, které sídlilo při katedrále Panny Marie a současně spravovalo kostel svatého Felixe vystavěný nad hrobem tohoto mučedníka blízko městských hradeb. V době arabské nadvlády v roce 717 se Arabové rozhodli vystavět zde mešitu. V roce 785 se Girona osvobodila z arabské nadvlády, když se vzdala Karlovi I. Velikému a uchýlila se pod ochranu Franské říše. V roce 882 se zformovala první komunita kanovníků a v roce 908 byl kostel znovu vysvěcen.

PRŮBĚH VÝSTAVBY Podle záznamů, jež se dochovaly počínaje rokem 1015, se katedrála nacházela v té době v žalostném stavu. Biskup Pedro Roger (syn Rogera I. z Carcassonne) dokončil důležité opravy zdí a střešní krytiny. Aby získal prostředky na uhrazení výdajů za opravy katedrály, prodal svému švagrovi Ramónu Borellovi, hraběti z Barcelony, kostel svatého Daniela, za který obdržel 100 uncí zlata. O čtyři roky později, v roce 1019, mohly být zahájeny práce na klášteře a přilehlých budovách; k dalšímu rozšíření v románském slohu pak došlo ještě v roce 1031 a 1064. Po provedení dalších rekonstrukčních prací byl kostel opětovně vysvěcen v roce 1038. K tomuto roku se datují dvě důležité práce, které pravděpodobně pochází z dílen v Rosellónu: biskupská stolice a oltář bohatě zlacený díky 300 uncí zlata z pozůstalosti hraběnky Ermesindy. Po přestavbě ve 12. století doznala změn i původní podoba kláštera. V roce 1081 se začalo se stavbou věže přiléhající k jižní straně kláštera a která byla dokončena v roce 1117. Na konci 13. století bylo navrženo katedrálu rozšířit, neboť se již v té době jevila jako nedostačující. Pro tento účel pokladník Guillén Jofré vydal 10 000 katalánských sueldos; práce započaly ale až po roce 1312. Změna spočívala v nahrazení původního románského kněžiště tvořeného apsidou kněžištěm gotickým, doprovázeným chórovým ochozem a na něj navazujícími devíti polygonálními kaplemi. Stavebními pracemi byl pověřený Enrique de Narbona (Henri de Fauran). Po jeho smrti práce vedl jeho bratr Jaime Faverán (Jacques de Fauran), architekt katedrály v Narbonne. V jeho práci pak dále pokračovali architekti Guillermo Cors, Francisco Saplana a Pedro Sacoma, který tuto etapu rekonstrukce dovršil v roce 1347. Jakmile byla tato část dokončena, architekt Guillermo Monry pokračoval rozšířením části chóru sousedícího s kněžištěm, práce dokončil roku 1368.

Výstavba hlavní části katedrály původně plánované jako trojlodní byla pozastavena po návrhu pokračovat ve stavbě pouze jednou lodí. Návrh se setkal s prudkou kritikou barcelonských architektů a diskuse, která se na toto téma rozpoutala, trvala pak s přestávkami plných 50 let. V letech 1386 a 1416–17 byly svolány komise expertů, vážených architektů a stavitelů. Rozhodnutí padlo na poradě těchto expertů roku 1417. Především barcelonští stavitelé pochybovali o technické proveditelnosti jednolodního řešení. V průběhu debaty přitom postupně vítězila estetická kritéria prosazovaná kapitulou nad kritérii technickými. Rozhodnutí vybudovat podélný trakt katedrály jako jednolodní bylo odůvodněno tím, že bude „krásnější a pozoruhodnější“.

Práce se ujal mistr Guillermo Bofill. Propojení podle původního plánu vybudovaného závěru katedrály s jedinou, rozměrnou lodí vyřešil příčnou zdí s arkádou o třech obloucích. Vybudováním ohromné lodi o délce 50 m, šířce 23 m a výšce 34 m vznikl v celosvětovém měřítku jedinečný, dodnes nepřekonaný monument gotické architektury. Mistr Bofill se dokončení prací nedožil, poslední část byla dokončena až v 16. století mistrem José Ferrerem. Až v roce 1604 bylo zbořeno původní, do té doby dochované románské průčelí.

Hlavní přístupové schodiště před katedrálou bylo zbudováno v roce 1607. Barokní fasáda pochází z roku 1730, zachováno bylo gotické sloupořadí svatého Michala na severní straně katedrály a sloupořadí Apoštolů, dokončené ve 14. století, na straně jižní.

PRŮČELÍ KATEDRÁLY Stavba průčelí katedrály započala roku 1606, práce se ale zpožďovaly a do roku 1680 nepokračovaly vůbec; v následujících letech poté pak jen pomalu a s opětovnými přestávkami. Práce nebyly zcela dokončeny ještě ani v roce 1960; po následující dva roky místní sochaři Josep M. Bohigas, Antoni Casamor, Jaume Busquets a Domènec Fita pracovali na monumentálních sochách, jež byly instalovány do prázdných výklenků.

Průčelí je vybudováno ve stylu barokního klasicismu. Vstupní portál zdůrazňuje rozměrná sloupová přízemní konstrukce s nikami, která je po způsobu oltáře rozdělena do tří etáží. Nad nejvyšší etáží na ni nasedá mohutné kruhové okno s trojúhelným frontonem, v němž je umístěna též kartuše s datací 1733. Pod korunní římsou je fasáda doplněna ještě arkádou, tvořenou sedmi segmentově ukončenými okny. Niky všech tří etáží fasády průčelí jsou osazeny sochami zhotovenými ve 20. století.

INTERIÉR Interiér je tvořen jedinou lodí s gotickou křížovou klenbou o čtyřech polích nesenou opěrnými pilíři, mezi nimiž jsou situovány postranní kaple. Ve východní části lodě (u presbytáře) prostor osvětlují velká lomená gotická okna s kružbami. Pod nimi probíhají okénka triforia, plynule navazujícího na triforium v presbytáři. Hlavní loď od závěru katedrály dělí příčná zeď prolomená arkádou o třech lomených obloucích. Větší střední oblouk ústí do presbytáře, nižší oblouky po stranách do chórového ochozu. Na nad oblouky je prolomena trojicí kruhových oken. Dvě menší okénka po stranách po způsobu rozety zdobí kružbový obrazec. Výrazně větší středí okno, které dosahuje až ke klenbě již kružbou opatřeno není, stejně jako při popisu průčelí zmíněné kruhové okno v protilehlé, západní stěně. Okna presbytáře s vitrážemi pocházejí ze 16. století.

Katedrála je vybavena jednoduchými lavicemi ze 16. století. Navzdory jejich kvalitní řezbářské výzdobě působí v prostoru monumentální katedrály poněkud skromně. Důležitou prací je biskupská stolice mistra Eloye. Zachovala se ještě také románská biskupská stolice vytesaná z jednoho kusu mramoru. Moderní varhany z roku 1943, umístěné nikoli na kruchtě, která v katedrále není vybudována, ale přímo na podlaze v prostoru lodi, nahradily nástroj ze 16. století postavený mistrem J. Bordonsem.

PRESBYTÁŘ V presbytáři se nachází hlavní oltář. Pochází ze 14. století, je zdoben zlacením a smaltem a patří k cenným gotickým zlatnickým památkám. S pracemi na oltáři začal mistr Bartomeu v roce 1325, pak pokračoval Ramón Andreu z Gerony a dokončil je Pedro Bernés asi kolem roku 1358. Motivem výzdoby, která je tvořena jednotlivými reliéfy umístěnými v několika řadách nad sebou, je život Ježíše Krista. Rozměrnější střední reliéf zobrazuje Madonu s malým Ježíšem. Zlacený baldachýn nad oltářem je nesen čtyřmi sloupy a byl zhotoven mezi roky 1320 a 1326 pravděpodobně týmiž mistry jako ostatní výzdoba. Románská oltářní menza o šířce 2,5 m a hloubce 1 m je opracována z mramoru. Původní bohatá zlacená reliéfní výzdoba z alabastru vykládaná drahými kameny byla prodána v roce 1809 francouzským vojákům, aby bylo možné zaplatit daně, jež Francouzi sami vyhlásili. V kaplích přiléhajících k chórovému ochozu a k lodi je dochována řada především barokních, bohatě zdobených oltářů

VITRÁŽE Okna katedrály pocházejí zhruba ze tří období. Nejstarší vitráže se přisuzují Mistru presbytáře. Novější vitráže jsou přisuzované Guillemu de Letumgard a byly zhotoveny na začátku druhé poloviny 14. století. Nejvýznamnější z nich je Kalvárie situovaná v centru chórového ochozu a velká vitráž Antoni Thomase na jižní straně katedrály. Vznik ostatních vitráží spadá do pozdější doby. Z nich vynikají zejména vitráže z první třetiny 18. století, umístěné v obou rozměrných kruhových oknech, které jsou prací barcelonského mistra Francesca Saladrigy. Jsou považovány za jedny z nejlepších vitráží španělského baroka. Nejnovější vitráže pochází až ze začátku 20. století.

Kolem poloviny 18. století byla značná část vitráží poškozena, zvláště rozety, aniž by se přesně vědělo jak a proč k poškození došlo. Restaurátorské práce začaly téměř ihned, ještě před koncem století. Následkem nevhodné techniky použité při restaurátorských pracích však na opravených oknech po čase oproti původním originálům vybledly barvy. Na konci 20. století byl proveden výzkum a nové restaurátorské práce. Snaha zmenšit nepříznivý dojem z přítomnosti příliš světlých oken, kterými pronikalo více světla, a zlepšit ztracenou kresbu vitráží byla však úspěšná jen částečně, některé škody jsou nenapravitelné.

AMBIT Románský ambit, jehož autorem je Arnau Cadell, pochází z 12. století. Ambit má lichoběžníkový půdorys ohraničený již dříve existujícími hradbami, zdí katedrály a budovami, jež se dochovaly z dřívějších dob. Arkády ambitu mají zdvojené sloupy s hlavicemi zdobenými rostlinnými a zoomorfními motivy. Kaple capilla de la Virgen del Bell Ull je prací mistra Bartomeu. Ambit katedrály v Gironě je považován ze jeden z umělecky nejcennějších v celém Katalánsku

HROBKY Katedrála v Gironě ukrývá jak v kostele, tak i v klášteře mnoho hrobů. Četné hrobky biskupů, příslušníků královských rodin, šlechticů, umělců, architektů a ostatních významných osob jsou cennými uměleckými pracemi. Jsou rozmístěny po celé katedrále. Mezi nimi vynikají zejména tyto hrobky:

Hrobka Ramóna Berenguera II.

Biskup Bernardo de Pau, v kapli svatého Pavla; gotická práce z 15. století je považovaná za umělecky nejcennější hrobku v katedrále

Biskup B. Vilamarí, v kapli Všech svatých

Biskup Berenguer de Anglesola, blízko schodů presbytáře

Ramón Berenguer II., hrabě z Barcelony, v chórovém ochozu, ve výšce nad dveřmi do sakristie. Naproti, umístěná též ve výšce, se nachází hrobka jeho manželky Mahaldy. Autorem obou prací ze 14. století je Guillermo Morell

Guillermo de Villamar, architekt katedrály. Práce Jaime Faverána z roku 1322

Arnaldo de Monredó, v základech katedrály

Ramón Bofill, v kapli Naděje (capilla de la Esperanza) ve starém refektáři románského kláštera

V kaplích svatého Bernarda, svaté Marty, svatého Isidra, Naděje a svaté Eleny jsou umístěny různé hrobky z 13. až 16. století. Kromě ostatních sarkofágů je možno v podlaze ambitu kláštera vidět velké množství náhrobních desek s nápisy a příslušnými erby.

ANDĚL Na nejvyšším místě katedrály na špici věže je umístěna soška připomínající anděla. Původně měla soška jako zpodobení Víry oči zavázané šátkem. Po restaurátorských pracích byla zpět socha osazena bez šátku přes oči, protože socha byla známa jako anděl pro svá křídla a také proto, že šátek přes oči nebyl pro velkou vzdálenost ze země vidět.

ZKAMENĚLÁ ČARODĚJNICE Tato socha vsazená do zdi poblíž Carlemanyho věže je jediným chrličem ve tvaru lidské postavy na katedrále. Podle legendy žila kdysi jedna žena, která se věnovala čarodějnictví. Aby ukázala svou nenávist k náboženství, měla ve zvyku házet kameny na budovu katedrály. Jednoho dne božím zásahem zkameněla a pak ji umístili na katedrálu, aby z jejích úst už nevycházely kletby a zlořečení, nýbrž jen čistá dešťová voda.

Otevírací doba: Denně: od 10 do 20 hodin v létě NE – PÁ do 19:00 hodin SO do 16:30 hodin

BAZILIKA SANT FELIU – SAN FELIX Bazilika Sant Feliu je směs románského, gotického a barokního slohu o kterém tradice praví, že je vystavěna nad starými katakombami ze 4. století. Stavba v původně románském stylu byla později doplněna o gotické lodě a barokní fasádu. V bazilice je osm římských a raně křesťanských hrobek ve zdech oltářního prostoru, a nádherná kaple.

Bazilika Sant Feliu – San Felix se nachází v centru španělské Girony a pochází z doby raného křesťanství. V budovách jsou kanceláře farního kostela Sant Feliu, sídlí zde biskupství. Kostel byl vystavěn jako hlavní chrám Gerona před výstavbou katedrály na počest mučedníka sv. Felixe.

ŽIDOVSKÉ MĚSTO Uličky starého židovského města, jsou velmi působivé zejména svou kamennou dlažbou a kamennými schody, protože velká část starého židovského města Call je postavena na svahu.

Kdysi to bylo město ve městě, které mělo svého vlastního starostu. První židé přicházeli do Girony v 9. století a v době největší slávy ve 13. století jich zde žilo na tisíc. Křesťané a židé zde spolu vycházeli nějakou dobu bez závažnějších konfliktů, židovská čtvrť měla vlastního starostu a její obyvatelé – stejně jako všichni židé po celém Španělsku – byli pod přímou ochranou krále. Ve 13. století prožívala zdejší židovská komunita mimořádný kulturní rozkvět. Girona, kde působil známý mystický komentátor Bible Moše ben Nachman (Nachmanides), se stala jedním z nejvýznamnějších světových středisek kabaly. Postupně se ale objevovaly první spory, které přerostly v přepadávání židů a vypalování jejich domů. Ve 13. století zde ale také končí do té doby vcelku bezproblémové soužití křesťanů a Židů. V Gironě to začalo házením kamenů, přepadáváním, vypalováním domů… Nakonec museli židé město opustit, což ztvrdili katoličtí panovníci Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský ediktem z roku 1492, který židům nařizoval přijmout křest nebo opustit zemi. Když nařízení dorazilo do Girony, měli tamní jinověrci jen něco přes měsíc, aby město opustili. El Call je labyrintem úzkých a tmavých, kameny dlážděných uliček s několika obchůdky s židovskou literaturou a suvenýry. V dobách největší slávy byla čtvrť městem ve městě. Žilo zde na tisíc židů a čtvrť měla i svého starostu.

Centrální linií židovské čtvrti je ulice Força s budovou Židovského muzea (Museu d`Història dels Jueus), kde se dozvíme nejen o historii židovské komunity v středověkém Katalánsku, ale i o každodenním životě a tradicích židů v Gironě.

Z ulice Força stoupají mezi domy kamenné schody uličky Sant Llorenç. Ta nás dovede na příčnou uličku Lluís Batlle i Prats razící si cestu vzhůru mezi židovskými domy až na prostranství Plaça dels Apòstols, kde nás na první pohled zaujme katedrála tyčící se přímo před námi. Zde opouštíme starou židovskou čtvrť.

KOPIE ČÍNSKÉ ZDI Úzké středověké uličky vedou vzhůru k městským románským hradbám. Ty původně založila římská vojska, teď jsou opravené a slouží k neobvyklé prohlídce historického jádra Girony. Po vysokých hradbách, které vypadají jako zmenšená kopie Čínské zdi, se dá podstatná část centra obejít. Z několika míst se přitom otevírají výhledy na město i jeho okolí včetně Pyrenejí.

Takhle z výšky je dobře vidět například i na Archeologické muzeum, které sídlí v kostele bývalého benediktinského kláštera Sant Pere de Galligants z 12. století. K vidění je zde například sbírka hebrejských náhrobních kamenů anebo keramické předměty z řeckého a římského období.

ARABSKÉ LÁZNĚ Pod nevysokou kupolí ve městě se skrývají Arabské lázně z 12. století, vybudované ve stylu tradičních severoafrických lázeňských budov. K původnímu účelu sloužily do 15. století, pak se staly součástí ženského kláštera a využívaly se jako kuchyň, sklad či prádelna. Do své původní podoby se vrátily až na počátku 20. století a dnes je to jedna z místních turistických atrakcí – i když koupat a relaxovat jako kdysi se v nich už nedá. Lázně jsou osvětleny pěknou osmibokou lucernou.

EGLÉSIA DE SANT PERE DE GALLIGANTS Kostel sv. Petra Kuropění. Dnes je v kostele umístěna archeologická sbírka města. Kostel se datuje do 14. století a byl situován nad hroby sv. Felixe a sv. Narcise, kteří jsou patrony města. Poblíž hlavního oltáře se nachází osm římských sarkofágů, zasazených do zdi v apsidě.

MUSEU D´ART Bývalý biskupský palác je jednou z nejlepších katalánských galerií. Exponáty pocházejí z románského období až do 20. století. Památky z kostelů zničených válkou nebo nedbalostí dávají představu o bohatství kostelních interiérů dávné epochy. K nejdůležitějším se řadí plastiky a stříbrem vykládaný oltář z 10. století z kostela v sant Pere de Rodes a trámec ze 12. století z Cruíles.

MUSEU D´HISTÓRIA DE LA CIUTAT Muzeum historie města sídlí v někdejším bývalém klášteře z 18. století. Zachovaly se části klášterního hřbitova včetně výklenků, kam bývala uložena těla členů kapucínského řádu. Do sbírky patří hudební nástroje doprovázející tanec zvaný sardana.

**PERATALLADA**

Tato vesnička je úžasná a dosažitelná jen krátkým výletem do vnitrozemí. Společně s Pals a Palau Sator tvoří část zlatého trojúhelníku středověkých vesnic. Poloha na vrcholku hory poskytuje malebné výhledy do okolí. Labyrint dlážděných uliček se vine k dobře zachovalému hradu a vyhlídkové věži z 11. století. Hrabata a králové Peratallady se dvojitě pojistili, že odrazí jakékoliv útočníky pevnou zdí okolo celé vesnice, která i dnes odděluje původní jádro od další výstavby, což zajišťuje zachování středověkého charakteru.